Příběh vypráví sedmasedmdesátiletý Juraj, který se shodou bizarních okolností ocitnul ve vyšetřovací vazbě kvůli podezření z krádeže obrazu z Národní galerie. Formou dopisu potomkům vysvětluje, že kořeny jeho současné situace sahají hluboko do minulosti. Ohniskem Jurajova vyprávění je osoba přítele z raného mládí, Jakuba, mládence s neobvyklým chováním a ještě více neobvyklým způsobem myšlení. Jakub, popisován v různých situacích vypravěčovy minulosti, působí jako katalyzátor osobnostního rozvoje nejen vypravěče samotného, ale i spousty dalších lidí v dosahu. Jakub je obratný v sociálních vztazích, skvělý rétor a manipulátor, hýří vědomostmi, snadno na svou stranu získává jiné lidi. Baví se tím, že hledá a nachází osoby s vnitřním potenciálem a podněcuje je k jeho rozvinutí.

Juraj se díky Jakubovu vlivu postupně mění z úzkostného, roztěkaného a zakomplexovaného chlapce v disciplinovaného, odvážného a sebevědomého chlapa. Juraj si pečlivě všímá nejen Jakubovy velkoleposti, ale i častých výchylek jeho nálad, jeho sklonů k demagogii a manipulacím. Vypravěč tím čtenáři nenápadně naznačuje, že by Jakub mohl trpět nějakou formou schizofrenie, nebo bipolární afektivní poruchou, tedy nemocí, které se ještě před pár lety říkalo maniodepresivní psychóza. Tím se ale vůbec nevysvětlují podivné souvislosti v kostře příběhu, těžko přijatelné zvraty v jednání některých postav, ani chronologie neodpovídající historické realitě.  Některé prvky vyprávění se jeví jako nereálné a provokující, ale není úplně jasné, jestli jde o nedopatření nebo o promyšlený autorův záměr.

Například, když úředníci městské radnice dovolí Jurajovi a Jakubovi (neplnoletým žákům základní školy) brigádně a bez dozoru digitalizovat obecní archív, je jasné, že v této realitě by něco takového nemohlo projít. Navíc, pokud by byl příběh napsaný v současnosti (kdy je Jurajovi sedmdesát sedm let), musela by se popisovaná digitalizace archívu uskutečnit někdy v šedesátých letech, kdy o skenerech možná snil Steve Jobs, ale rozhodně je nepoužívali na radnici malého slovenského městečka. Nebo ten nesmysl, že se chlapci při výpravě do kina oblékají do společenského obleku, místo do riflí. Nebo že dívkám líbají ruce v kontrastu s tím, že v obchodě platí eurem. Patnáctiletý Juraj občas mluví jako kniha a jeho kamarád Jakub jako celá encyklopedie. Některé prvky příběhu připadají tak neuvěřitelné, až se jeví jako naivně utopické (angažmá mafiána Vladimíra a jeho zvláštní požadavky týkající se namalování obrazu).

Ale nakonec, vzhledem k Jakubově podivnosti, se zdá, že je možné všechno. Čtenář pokračuje v pročítání zvolna se rozvíjejícího příběhu, a postupně odhaluje, jakým způsobem Jakubova existence formovala Jurajův následující život. Jednotlivé potůčky se sbíhají do společného proudu, na nějakou dobu se vše jeví téměř obyčejně, než čtenář naráží na zneklidňující věty jako (cit): „Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené.“ Nebo (cit): „Počas mojich štúdií som narazil na jednu veľmi zaujímavú teóriu. Ide v nej o to, že celá naša realita je pokope iba vďaka energiám tryskajúcim z iných...“ Udivený čtenář stále nemá jistotu, v jakém vesmíru se nachází. Neví, zda nereálnost některých událostí, je způsobena odlišným charakterem cizí reality, nebo zkresleným vnímání té reality naší, nebo je ta nereálnost pouhým důsledkem zamlžení kontur vypravěčovy paměti.

Jakub se vymyká běžným šablonám, přesto si čtenář společně s Jurajem připouští, že takové okouzlující lidi už potkal. Zneklidněný čtenář se stejně jako Juraj opětovně ptá, je-li něco takového vůbec možné.  V čem tedy tkví Vizionářova hlavní síla? V jeho jeho niternosti a tajemnosti, v neobvykle pojatém popisu posvátné cesty lidského rozvoje, v náznaku skrytých obzorů a donekonečna se větvících možností. Některé knihy po sobě zanechají více otázek, než odpovědí. Vizionář (v originále Vizionár) je nesporně jednou z nich.

Miroslava Dvořáková

Psaní megasérie je jako shromažďování štěpného materiálu na jedné hromádce:

(úvaha psaná k 30. 6. 2018 )

K dnešnímu dni je můj román "Ani párem volů" na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších knih na portále Google play v žánru romantika a podžánru fantasy. Během tří měsíců už poněkolikáté, což je moc fajn. 

Romány třídílné série Vykladač se v žebříčku tetelí hned za "druhou" Amandou Quick. "Vykladač III - Slzy Netrebů" na druhém místě a "Vykladač II - Střípky sváru" na třetím místě žebříčku. To je taky moc fajn. 

Co ale není fajn, je fakt, že novela "Ozvěny Twinsidoru" se nachází daleko níže, mimo zorné pole, až na třicátém šestém místě žebříčku. Docela mě to štve, protože pro Aderawena z Herkenu (hlavní postavu z Ozvěn) mám slabost. Asi to bude tím poněkud krkolomným názvem knihy, na kterém jsem zarytě trvala, přestože mi to jistí moudří lidé rozmlouvali. 

Přesto očekávám, že nastane den, kdy se Aderawenova smůla prolomí. Dojde k němu, až si čtenáři povšimnou, jak jsou osudy jednotlivých postav z knih Metaprostorové supersérie propojeny. Protože fakt jsou, i když ne nijak nápadně, to by se pak ty knihy nedaly číst samostatně. Týká se to i mého oblíbence Aderawena. Právě tato postava se několikrát mihne ve třetím díle Vykladače, nebo v nyní tiskem vydávané Mizeonské sérii, a v neposlední řadě i v knize o Mrzoutovi, kterou mám rozepsanou právě teď. 

Předpokládám, že kusé informace o Aderawenovi z Herkenu, načerpané z ostatních knih, se budou postupně shromažďovat v čtenářově povědomí - podobné štěpnému materiálu, který přibývá na jedné hromádce. A jednoho dne ho bude konečně dost k řetězové reakci - v podobě výbuchu čtenářovy zvědavosti. A čtenáři se konečně začnou ptát: co je to ten Aderawen vlastně za týpka? A jak to tedy bylo s tím prachem Obnovy? A co že to Aderawen udělal bohyni Krassioně, že ta ho proklíná, kudy chodí? 

Až se tedy čtenáři začnou zajímat, kde se o Aderawenovi dočtou víc, nezbude mi, než ten okamžik řetězové reakce zachytit a pohotově poukázat na "Ozvěny Twinsidoru - aneb Kozel zahradníkem" tak, aby se kniha s názvem, kterým jsem fakt překombinovala, posunula z třicátého šestého místa žebříčku nejprodávanějších knih žánru romantika, podžánru fantasy k nebeským výšinám Volů a všech Vykladačů:))

K 17.6.2018 román "Vykladač III - Slzy Netrebů" jako nejprodávanější na Google play - žánr romantika, podžánr fantasy

Tak se nám pěkně Vykladač střídá s voly (Ani párem volů), protože volové byli na špičce předminulý týden. Za tento skvělý nářez děkuji všem čtenářům a také mým spolupracovníkům (Martinu Balcárkovi, Vladimíru Němcovi, Nele Korbelové, Anně-Marii Dvořákové, Marii Pravdové). Především bez rázných a zásadních vstupů Martina a Vladimíra do celého publikačního procesu, bych ještě dodneška psala do šuplíku a smutně vzdychala:))

Nedávno jsem v jedné FB skupině, co sdružuje čtenáře, psavce, a příznivce čtení a psaní knih obecně, našla diskusi na téma: "Jak to zvládáte, když máte rozečteno více knih naráz?"

Členové té skupiny pak nad tou otázkou různě diskutovali a rozebírali, jestli to vůbec jde, a že někomu ano a někomu ne. Krásné starosti:))

Před několika lety můj manžel objevil švédskou kapelu Sabaton a naprosto mě tím nakazil. Takže jsme jednou uprostřed týdne, kdy bývají děti ve světě, seděli na verandě a rochnili si se Sabatonem. Pouštěli jsme si to na youtube z mého noťasu. Nejvíc mě zaujal kousek, který začínal videem s titulky „Prager burg 23.May 1618“. Píseň se jmenuje „Lifetime Of War.“ Děj zobrazuje události Pražské defenestrace, kterou začala Třicetiletá válka, a pak pokračovala a pokračovala… (odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=TOZaazm3040)

Jak jsem tak na to hleděla, v hlavě mi začal bujet příběh. Historii odjakživa miluju, ovšem  napsat něco, v čem musím zohlednit skutečná historická fakta a historické reálie, není jen tak. Proto jsem začala s rešeršemi a studovala všechno, co se k té epoše dalo sehnat. Nejvíc mě okouzli čtyřdílný seriál o Třicetileté válce na Neviditelném psu od Dany Mentzlové. S pomocí těchto podkladů jsem pak napsala příběh. Když se chystal k vydání, ještě mi některé reálie pomohl doladit vydavatel Michael Bronec, přehadovali jsme se mailem tam a zase zpět, jestli se v té době používal ještě pergamen, nebo už jen papír, nakonec jsme se na základě jedné prezentace z Masarykovy univerzity, podložené vědeckými fakty, jasně dopídili, že obojí (fakt).

Největší sranda pro mě ale nastala, když jsem psala dovětek za tím příběhem. Chtěla jsem vyjádřit vděčnost historičce, díky které jsem nemusela tápat v dějinných souvislostech. Znova jsem si našla ten seriál na Neviditelném psu, abych dobře napsala její jméno. A tehdy jsem si všimla krátkého dovětku, který Dana Mentzlová napsala  pod textem (cit):  

„K podrobnějšímu studiu třicetileté války a souvisejících událostí mě přivedly písničky švédské skupiny Sabaton.
Píseň o třicetileté válce: Lifetime Of War, ve švédském znění En Livstid I Krig.
Píseň o obléhání Prahy 1648: v anglickém znění zde, švédsky zde.“

Dialog oživuje děj – ale všeho s mírou!

Obdržela jsem onehdy nějaké texty ke konzultaci. Aspirující autorka k nim napsala, že se jedná o detektivku z žánru magického realismu a hned připustila, že si možná ukousla větší sousto, než na které stačí. Postěžovala si, že popisování různých dohadů o příčinách a následcích je pro ni složitější, než čekala a chtěla proto vědět, zda její text působí na čtenáře srozumitelně. Tak jsem si to pročetla a něco k tomu autorce napsala, ale při té příležitosti mě napadlo, že zejména jeden rys toho textu stojí zato rozebrat i pro ostatní psavce.  

Jedná se o dialog.  Jeden by řekl, že napsat dialog je jednoduché. Máme tam osobu A komunikující s osobou B, případně C, případně dalšími subjekty. Používají se tam (většinou) specifické grafické znaky (nejčastěji uvozovky, v menší míře odrážky), aby čtenář poznal, že jde o přímou řeč.  No a co?

Jakkoliv má přímá řeč vnášet do testu větší dynamiku, myslím, že není nic horšího, než když je dialog příliš užvaněný. Asi si ťukáte na čelo a ptáte se, zda to není protimluv. Nikolivěk. Víte, jak takový užvaněný dialog vypadá? Představme si, že osoba A něco sděluje osobě B, osoba B na to patřičným způsobem reaguje a tak dál. Užvaněný dialog je takový způsob komunikace, kdy osoba A a osoba B předvádějí na střídačku řečnické cvičení. To znamená, že žvaní a žvaní, vysvětlují, zdůvodňují, objasňují, činí odbočky, jejich sdělení se košatí jako neprořezaná jabloň. Autor sice bere ohled na individualitu komunikujících postav, vkládá jim do úst názory, které korespondují s jejich již popsanými charakteristikami, ale problém je v tom, že ty postavy nechává říkat i věci, které by si za normálních okolností možná myslely v duchu, ale rozhodně je neblekotaly nahlas (pokud ovšem nestojí za řečnickým pultíkem, za katedrou, nebo na kazatelně). 

Tento nešvar příliš užvaněné přímé řeči se vyskytuje hlavně v textech méně vypsaných autorů, ale už jsem ho našla i v románech zavedených firem.  A ano, přiznávám, že ho lze najít i v mých dřevních literárních pokusech (slibuji, že zůstanou v šuplíku).

Jak se s tím vypořádat, když se přistihnete, že jste něco takového napsali? Kromě toho, že budete škrtat, rozsekejte řečnický projev dotyčné postavy na více segmentů tak, že ji necháte říkat jen to, co posluchač nutně musí slyšet. A to, co chcete, aby čtenář věděl – například podrobnosti o myšlenkových procesech hovořící osoby, o jejích pochybnostech, asociacích a vzpomínkách, pište v uvozovacích větách. Kombinujte přímou řeč a uvozovací věty. Uvidíte, že to zase tolik nebolí, chce to jen trochu více práce. Sami budete překvapení, jak dynamicky a živě výsledný text nakonec působí.

Jen podotýkám, že toto doporučení je použitelné jen v případě, že děj popisujete z pohledu osoby, do jejíž myšlenek dáváte čtenáři nahlédnout, což je snad jasné.

Literární postavy uplácané podle dobových trendů:

Postavy v dobrodružné a romantické fantasy literatuře mohou mít klidně tři hlavy a místo chodidel kopyta, ale musejí být napsány tak, aby tomu čtenář uvěřil. Myslím, že při psaní literatury odpočinkových žánrů není radno, aby autor při utváření charakterů postav příliš podléhal „módním“ trendům, které toho času ve společnosti rezonují. Sama jsem nejvýrazněji zaznamenala tři trendy, které autoři vehementně cpali (a ještě cpou do svých děl). Antidiskriminační hnutí (zaměřené proti diskriminaci jakýchkoliv menšin), feministické hnutí a konečně ekologický aktivismus až alarmismus.

Uvedu pár příkladů:

Ještě před přelomem tisíciletí se v literárních dílech roztrhnul pytel s hrdiny, kteří prostě „museli“ disponovat nějakým fyzickým hendikepem, aby bylo patrno, že tyto osoby jsou stejně důležité pro společnost jako osoby zcela zdravé. Geniální detektiv byl minimálně na jedno oko slepý, ideálně na obě. Když tanečnice, tak nejlépe s protézami. Pastevec se sennou rýmou. Chirurg (nebo upír), kterému se dělá špatně při pohledu na krev (ale on se s tím popere a nevolnost přemáhá speciálním dryákem z lichořeřišnice a marjánky).  Ještě sofistikovanější bylo, když autor postavě přidal nějakou psychickou poruchu, většinou rozbujelou následkem nějaké drsné životní zkušenosti (teroristický útok, vraždící psychopat v příbuzenstvu, únos mimozemšťany). Ono prodělané psychické trauma pak učiní z dotyčné postavy nepředvídatelný uzlíček nervů, což jí sice na jedné straně dodává na osobitosti, na straně druhé – pokud to autor nezvládne napsat dobře, to z příběhu „trčí“ jako naprosto zbytečná a samoúčelná manýra, jejíž absence by učinila dílo mnohem stravitelnější. Takže pokud není na hendikepu hlavní postavy postavena celá zápletka (například geniální „Pan Monk“), je lépe jej dávkovat po kapkách nebo ho tam necpat vůbec.

S ekologickým aktivismem vpašovaným do literárního díla jsem si zadala dokonce i já – no protože jsem v této oblasti dlouho profesně působila. A ano, je tomu spousta let, byla jsem mnohem naivnější a hloupější, než jsem teď (a za deset let si řeknu totéžJ). Každopádně se starost o životní prostředí stále ještě „nosí“. Hodně je to vidět na příspěvcích do literárních soutěží, kdy se mladí autoři snaží zabudovat do příběhu nějaký žádoucí soudobý apel s nadějí, že pak jeho dílu komisaři přidělí více bodů. Zase zde platí, že pokud je to napsané dobře a pokud z toho ta environmentální osvěta netrčí jako rýč zaražený v anglickém trávníku, nic proti tomu. Ale je dlužno přiznat, že takových literárních děl, kde je environmentální téma ztvárněno přirozeně a bez přepjatosti, je menšina.      

Feministický apel v literárních dílech (a taky ve filmu) působí (alespoň na mne) nejlegračněji. Vždyť kolik knih (psaných hlavně pro dospívající dívky) je postaveno na titulní ženské postavě, bojovnici a drsňačce, která všechny nástrahy osudu zvládá jako chlap – bez uzardění, bez slziček, dokonce i kleje jako chlap, a když na nějakého chlapa narazí, většinou ho, chudáčka, tahá z potíží? Jasně že existují výjimky a některé ty postavy jsou uvěřitelné a i ty příběhy jsou fajn. Vždyť ve všech dobách existovaly v ženské populaci osoby, které před většinovým údělem žen (mít partnera, porodit a vychovat děti, opatrovat vnoučata) upřednostnily jinou životní dráhu (např. v církvi, ale i mužských profesích – z historie známe přece pirátky i válečnice). Feministický apel rozeznáme podle toho, jak autenticky na nás ta silná ženská hrdinka působí. Autor, který za každou cenu touží být feministkami oceněn, si dává záležet na tom, aby ženské postavy ve svém díle zobrazoval ve dvou protikladných podobách.  První skupinu tvoří ženy submisivní a ujařmené muži, bez sebevědomí, bez ambicí. Druhou skupinu tvoří ženy bez závazků, samostatné, silné a dominantní, ambiciózní, lovkyně mužských skalpů.  Ve špatných knihách je pak čtenáři předložen velký nepoměr mezi těmito skupinami. Takže to vypadá, že těch hloupoučkých slepic od plotny je zanedbatelně málo, zatímco lovkyně skalpů pomalu opanovávají svět.

Očividná angažovanost postav, instalovaná bez návaznosti na zápletku a uplácaná pod vlivem dobových trendů působí křečovitě a s časovým odstupem až komicky.  

V pěkném starém českém komediálním filmu „Mravnost nade vše“ s Hugem Haasem, Adinou Mandlovou a Světlou Svozilovou se odehrává příběh úctyhodného a prudérního otce rodiny, ke kterému nečekaně přijíždí jeho dlouho utajovaná nemanželská dcera. Příběh se odehrává v prvorepublikové domácnosti pražské vyšší třídy. V bytě je plno krásných starých obrazů s bukolickými scénami a replik antických soch, jejichž intimní partie jsou zakryty plátěnými rouškami, aby neurazily mravnost přítomných.  Film končí tak, že pravda je vyjevena a roušky falešné cudnosti jsou strženy. 

Minulý týden jsem na idnes.cz narazila na článek o tom, že se kurátorka galerie v Manchesteru rozhodla vyřadit z expozice obraz malíře z konce devatenáctého století zobrazující výjev s nahými nymfami (mimochodem moc krásný obraz). Zdůvodnila to takto: (cituji idnes.cz)  „Jsem osobně trochu v rozpacích, že jsme se tím nezabývali dříve, naše pozornost bohužel směřovala jinam.“ Na idnes.cz k tomu ještě dodávají, že k debatě nad kontroverzním uspořádáním výstavního sálu nazvaného „V honbě za krásou“ onu kurátorku přivedla aktuální hnutí MeToo a Time’s Up věnující se problematice sexuálního nátlaku a zneužívání, která nyní doslova otřásají současným Hollywoodem i světovým veřejným životem.

Na místo obrazu pak v onom sále instalovali nástěnku, na kterou se mohli návštěvníci k tématu vyjádřit. Jak se dalo čekat, většina z nich poslala přepjatou kurátorku do háje a po týdnu se obraz vrátil zpět. V novinách to vyhodnotili tak, že pokud chtěla galerie získat pozornost, tak se to povedlo.

Pozornost. Přesně o to totiž jde. Další příklad mě fakt rozesmál. V lidovkách parafrázovali článek z britského deníku The Guardian (levicový deník, mimochodem), ve kterém prý napsali, že se filmoví publicisté a teoretikové začínají vážně zamýšlet nad otázkou, zda-li je James Bond (agent 007) stále  ještě archetypem hrdiny. Kampaň #MeToo s ním prý má problém! Následuje výčet agentových šovinistických a sexistických kousků dokumentující jeho přezíravé jednání s příslušnicemi ženského pohlaví.

Reportáží a zpráv na téma potřeby dbát na ženskou důstojnost se vyrojilo tolik, že to vážně vypadá na kulturní revoluci! Tolik emocí! Tolik argumentů! Tolik mazaných návodů, jak získat pozornost, nebo jak odvést pozornost od věcí, na kterých opravdu záleží! Ještěže se to v naší kotlince nijak výrazně neprojevuje a pevně doufám, že to sem ani nedorazí.  

Ony blafy zpochybňující archetyp hrdiny v postavě agenta 007, které lidovky přetiskly z Guardianu mě ale navedly k něčemu, co by mohlo být užitečné. Na FB Tvůrčím psaní (https://www.facebook.com/tvrpsani/) jsem publikovala článek o plácání literárních postav pod vlivem dobových trendů a že ta angažovanost z díla mnohdy trčí jako rýč zapíchnutý v andglickém trávníku. Zamyslela jsem se, jak jako autorka dobrodružných a romantických knih tvořím svoje postavy. A došla jsem k závěru, že tak činím tak na základě archetypů. Kurátorka onoho muzea v Manchesteru by mé romány určitě tvrdě odsoudila, protože mí hrdinové a hrdinky jsou až k uzoufání stereotypní. Muži (dokonce i padouchové) bývají silní a drsní a stateční, zatímco ženy (a to i včetně meger), bývají křehké a krásné a mazané. Jasně že takové nejsou všechny postavy, to by byla nuda, ale ty dominantní ano. Nehodlám na tom nic měnit, protože čtenářům se to líbí a především se to líbí mně. Žánrově přece jde o odpočinkovou četbu. Patří do stejného šuplíčku jako filmy s Jamesem Bondem a dokonce by se tam vešel i ten obraz s nymfami.  Je to lehká múza. A proč by ne? Kdybych psala román o peripetiích kolektivizace na Hané (k čemuž jednou dojde), jistě by mi nezbylo, než pracovat s reálnými postavami. Mužské i ženské postavy by získaly méně dokonalý exteriér, přibyly by vrásky nebo pleš, ale i tak by se mužové chovali jako muži, a ženy zase jako ženy. Reprezentanti obou pohlaví by jednali podle staletí prověřených modelů, podle strategií evolučně potvrzených a úspěšných.

Máme tu tedy „světové“ tažení za mravní očistu. Tažení poněkud jednostranné, protože favorizuje ženy na úkor mužů. Že se mi ten humbuk nelíbí, je asi tak všechno, co s tím můžu dělat. Ale zase: V padesátých letech minulého století byla podobně v kurzu studená válka. V šedesátkách hnutí květinových dětí. V sedmdesátkách a osmdesátkách začali vystrkovat tykadla ekologičtí alarmisté, aby jim to vydrželo až donedávna, kdy je na výsluní vystřídalo antidiskriminační běsnění. A když se i to zprofanovalo, máme tu další „velké téma“. Není ani první ani poslední.

Nejprodávanější knihy - fantasy na Google play v lednu 2018: 
Vykladač II - Střípky Sváru na třetím místě žebříčku
Vykladač III - Slzy Netrebů na čtvrtém místě žebříčku