Letošní FénixCon v Brně nesl přídomek Stovková výročí ve fantastice.

V sobotu 1.12. jsme s Richardem dorazili do hotelu Vista krátce po jedenácté. Ještě než nám uvolnili objednaný pokoj, jsme stačili druhou polovinu přednášky Ondreje Herce "Súčasná budúcnosť . Ondrej rozebíral, kam směřuje současná literární fantastika, (hodně mluvil o kyberpunku), a o tom, jak se do fantastiky promítá společenský vývoj. Z jeho přednášky mě nejvíc zaujala věta, kterou jsem si zapsala: "Neexistuje literatura natolik pitomá, aby v sobě neobsahovala filozofii."

Pak jsme se potkali s Míšou a Zdeňkem Rampasovými, přičemž mě Zdeněk zavedl do Komárova knihkupectví, kde měli antikváritní knihy (i sběratelské kousky) a nové knihy (včetně mé mizeonskou trilogie). Prohlédli jsme si tam obrázky (grafické listy) Pavola Martinického, a jeden z nich jsem si rovnou vybrala pro blízkou duši, neboť Vánoce se blíží.

Dozvěděla jsem se, že díky aktivitě mého nakladatele bude večer do pásma křtů a prezentací nových knih, vmáčknuta i prezentace mé mizeonské série (nemohli jsme to plánovat dlouho dopředu, protože druhý díl vyšel v srpnu a my jsme nevěděli, zda stihneme třetí díl vydat do konce roku, což se nakonec povedlo).

V knihkupectví mě zaujaly krásné obálky Tří kapitánů, které ilustroval Tomáš Kučerovský. Vyložené na pultě a obklopené ostatními knihami v sousedství jsem je vyfotila dceři, aby viděla, jak si představuju skvělou obálku (ona je grafik a na téma obálek spolu vedeme líté boje). Zavedla jsem s panem knihkupcem debatu o skvělých ilustrátorech, a jako kdybychom ji přivolali, objevila se tam Jana Maffet Šouflová.

Prvně jsem se s ní naživo setkala na křtu Ženy se lvem v prosinci 2016, a už tehdy jsem byla úplně paf z její tvorby. Později jsem chtěla dceři ukázat, jaké knižní obálky se mi líbí. Vyhledala jsem Maffetiny webové stránky, abych zjistila, že Maffet je nejen excelentní ilustrátorkou, ale je taky harfenistkou, spisovatelkou a webovou designérkou. Ukázala jsem to dceři, aby viděla, co všechno je možné, pokud člověk něco opravdu chce a pokud je ochotný pro to pracovat. Jenom obě nás štvalo, že jsme nikde nevypátraly, kolik času Maffet zabralo, než se naučila takto malovat, takto hrát, takto psát (recenze pana Křečka na povídku v Ženě se lvem byla pochvalná). Maffet mi řekla, že mám dceři vzkázat, že musí hlavně pořád kreslit. S pomocí pana knihkupce našla mezi knihami první svazek, který v roce 1994 ilustrovala (Vyznavači Kaala). Obrázek na obálce té knihy ve srovnání s tím, co Maffet kreslí teď, vypadá jako chudá hladová příbuzná. Maffet tím názorně demonstrovala, jaký pokrok lze udělat za dvacet čtyři let.

Na workshopu autorského psaní u Jiřiny Vorlové jsem se konečně osobně seznámila s Radmilou Tomšů (vloni jsme spolu komunikovaly e-mailem, dělala jsem s ní vloni rozhovor jako s vítězkou PAF pro Interkom), poznala jsem se s Marií Domskou, pozdravila jsem se se Zuzanou Hlouškovou (později se mi podařilo vnutit Zuzaně knihy k recenzi).

Vmáčkli jsme se do přeplněného sálu na přednášku Františka Novotného nazvanou „Sto let snahy o nového člověka.“ František se tam zamýšlel nad tím, jak je možné, že se v historii přes veškerou snahu nepodařilo vypěstovat „dokonalého“ člověka.

Po slavnostním vyhlášení vítězů literárních soutěží (Daidalos, Fénix pro Jiřinu, Zlatá zebra), Michael Bronec vyhlásil letošní vítěze PAF (Přeboru autorů fantastiky), ve kterém se hodnotí autoři, kteří ve všech literárních soutěžích uspěli nejlépe. Už od roku 2014 dělám v rámci PAF rozhovory s vítězi přeboru (naverboval mě Vladimír Němec) a Zdeněk Rampas je pak publikuje v Interkomu. Letos bude zavedená praxe pokračovat, ale předtím, než trojici vítězů zavalím dotazy na jejich tvorbu, musím od Michaela vydyndat jejich adresy (tak aby to vyšlo v prvním Interkomu v roce 2019).    

Následně proběhlo loutkové divadelní představení ansámblu nakladatelství Fortna  nazvané Fantastická zvířecí rada, zpracované na motivy díla Smila Flašky z Pardubic. Zvířata radí autorce, jak se vyrovnat s kritiky, jak uspět v konkurenci, jak neztrácet nervy. Hráli Františka Vrbenská, Zuzana Hloušková, Jan Hloušek a Martin Vondráček. Nakladatelství Fortna vydalo vletech 2016 – 2018 čtyři svazky povídek autorek české a slovenské fantastiky Žena se lvem, Žena s drakem, Žena se sovou a Žena s labutí). Nakladatelství Fortna odkaz:   efortna.cz/

Ještě před tombolou následovaly křty a prezentace nových knih:

• Ve velkém stylu pojatý křest sbírky hororů českých a slovenských autorů (název jsem bohužel nestačila poznamenat), jejichž společným jmenovatelem jsou koleje. Kniha byla vtipně pokřtěna proštípnutím konduktérskými kleštičkami.
• Křest sbírky hororů z Ašska autorky Anny Šochové nazvané "Země ztracenců a prokletých". Kmotrou knihy byla Františka Vrbenská. Určitě to bude fajn čtení, ostatně už v léte jsem si na FF v Chotěboři se zájmem vyslechla Anniny přednášky, které věnovala historickému vývoji  Ašska.
• Křest knihy Haniny Veselé – Krev teče vždycky červená (pokřtěno příhodně zeminou z urnového háje)  
• Představení mé mizeonské trilogie – jak můj nakladatel uvedl: Bylo nám jasné, že předcházející velkolepá představení nemůžeme překonat, takže jsme jen stručně představili, že Návrat na Mizeon vyšel, je kompletní a že je v prodeji. Rozhodně jsem poděkovala Vladimírovi Němcovi, který mě k vydání Mizeonu tiskem dokopal a taky nakladateli Zdeňku Rampasovi, protože nám s tím moc pomohl. Ještě jsem měla poděkovat Marii Semíkové za korektury a svatou trpělivost, ale byla jsem tak vyklepaná, že jsem byla ráda, že můžu jít zpátky na židli. Později jsem se mlátila do hlavy (možná proto mám ty migrény, že se tolik mlátím do hlavy) , že jsem byla stručná až příliš, a ani jsem neřekla, do jakého žánru mlze ty knihy zařadit. Doplním alespoň tady: Návrat na Mizeon je space opera. Tato trilogie je součástí většího celku (megasérie Příběhy z Metaprostoru), ale dá číst v pohodě číst nezávisle na ostatních románech, které byly doposud vydány jen jako e-booky )

Poslední střípek: 
Kolem půlnoci jsme s Richardem poseděli v hotelové jídelně s Míšou a Zdeňkem Rampasovými a dostala jsem díky nim šanci osobně se seznámit s malířem Pavolom Martinickým (nevím, zda to křestní jméno skloňuju správně), jehož obrázek se stane součástí vánoční nadílky pro naši rodinu. Pavol je stavbař, což je naší rodině blízké, neboť naše babička vystudovala dopravní stavby a nejstarší syn zase stavební materiály. A já měla tu drzost Pavolovi radit, že by si měl sakra pořídit webové stránky, aby se o jeho tvorbě dozvědělo víc lidí. 

A mohla jsem posedět s Františkem Novotným, jehož přednáška "Sto let marné snahy o nového člověka" si získala naši pozornost. Po půlnoci na prahu neděle jsem se setkala i s mladou autorkou Flavií, jejíž úžasně propracované texty s neobyčejnými postavami a zneklidňující atmosférou, mě už jednou dojaly k slzám (fakt). Flavia mě představila své kamarádce, dívce s perfektně padnoucím cylindrem, jejíž jméno se v mé paměti naneštěstí neudrželo (omlouvám se), a taky jsme se viděli s Katkou Foltánkovou, které moc fandím (známe se už z projektu Žena se lvem), a jejíž skvělé stránky https://www.literarnialchymie.cz/ mi kdysi doporučil Zdeněk Rampas), a taky jsem prohodila pár slov o larpech (archaicky "dřevárnách") s Jitkou Ládrovou, autorkou a propagátorkou fantasy, jejíž fotografický cyklus "Žít fantasy" mě baví a který je možno najít na FB nebo na https://www.facebook.com/jitkaladrova/

Na FB skupině "Odstarujte svou knihu" padl dotaz, jak napsat medailonek. 

Co je to medailonek?

Medailonem (v souvislosti s literární tvorbou) se rozumí krátký slovesný útvar, jehož účelem je prezentovat autora.

Protože už jsem jich pár porodila, napsala jsem stručnou metodiku, kterou si ukážeme na příkladu medailonu hypotetické autorky Vilhelmíny:

Příklad:

Vilhelmína Mazancová: Bydlí v Drsné Lhotě a chová závodní hryzce. Vystudovala etologii všežravců a hlodavců na Církevní univerzitě Vlada Tepeše v Bukurešti, následně pokračovala studiem literární teorie na Lyceu krváků Jiřího Kulhánka v Praze. První román o vzpouře hryzců začala psát pod lavicí na základní škole. Po letech přepisování se hotové dílo pod názvem "Hryzcův vzdor" umístilo na druhém místě prestižní literání soutěže "Temnota a my" (vydalo nakladatelství Hurá na to, Praha, 2010). Do dnešních dnů má tato autorka na kontě dalších patnáct úspěšných románů a novel z hryzčího světa a podsvětí.

To byl modelový medailon, který vás může inspirovat k sesmolení toho vašeho. A až ho budete mít hotový (ten skutečný), vřele doporučuju si ho uložit do speciální složky. Protože až po vás někdo bude chtít další a další kousky,  budete vědět, co a jak, budete se mít od čeho odpíchnout, a hlavně se nebudete opakovat. 

Hodně  záleží, v jakém duchu jsou napsané medailony ostatních autorů ve sbírce - podle toho to přízpůsobíte (buď navážno, nebo rozverněji) a taky záleží, kolik vám dá editor prostoru, Na to je dobré se zeptat předem. Jo, a taky byste měli dopředu vědět, jestli to má být napsané v první osobě nebo ve třetí osobě (to vám taky řekne editor).

.

Dokončuju knihu a rvu si vlasy. Děj románu je (lehce, ale přece) provázaný s příběhy v knihách už vydaných. Jedna z postav, která byla v těch předchozích příbězích na okraji pozornosti, je v té aktuální knize v popředí. Postava je charakterově dost výrazná sama o sobě, ale já idiot jsem ji z čiré rozežranosti vyšperkovala anatomickými detaily, kterými se liší od ostatních. Když jsem ji použila poprvé, připadalo mi to strašně zábavné. Jenže dějové okolnosti v té současné knize vyžadují, aby se ta postava dokázala dobře zamaskovat, aby působila naprosto průměrně, což mi teď ty její anatomické odlišnosti komplikují. Musím strašně moc špekulovat, aby všechno sedělo, jak má, ale zase to nesmím překombinovat, aby mi to čtenáři neomlátili o hlavu. Dobře mi tak. U této knihy už předem vím, že mě po dokončení čeká hodně škrtání, než se ji vůbec odvážím poslat beťákovi. 

Děkuji z celého srdce všem, kdo mi s tím pomohli: Vláďovi Němcovi, Zdeňkovi Rampasovi, Míše a Richardovi. A za nekonečnou trpělivost a odolnost děkuji mým třem dětem, rodičům, bratrovi, švagrové a všem přátelům, kteří ode mně často museli poslouchat nekonečné tirády na mizeonské téma a neutekli (neradujte se předčasně, další kniha je na obzoru!) 
 

Román "Ani párem volů", který jsem posledního půl roku dávala k přečtení v sekci Četba na pokračování na těchto webových stránkách), se od data vydání knihy na Google play (což bylo v únoru 2018), pořád drží v první desítce žebříčku Nejprodávanějších knih žánru "romantika", podžánru "fantasy". Teď je právě na čtvrtém místě. 

A Vykladač jakbysmet. "Vykladač II - Střípky sváru" (vydaný roku 2016) je aktuálně na pátém místě žebříčku, "Vykladač III - Slzy Netrebů" je na čtrnáctém místě. 

Ironická fantasy nazvaná "Ozvěny Twinsidoru aneb kozel zahradníkem" (vydané 2016) je k dnešnímu dni na místě dvacátém šestém. 

Kupodivu ani těm kouskům, které jsme s Martinem Balcárkemna Google play vydali v roce 2014 v sekci bezplatných knih (protože nějak jsme začít prostě museli), čtenáři nechybějí.

V žebříčku nazvaném "Nejoblíbenější bezplatné v kategorii knihy" je psychologicky bubákovité "Stéblo na hladině" (což je jediná moje kniha, ve které zrazuju můj oblíbený žánr, protože je napsaná na základě reálných zkušeností) na dvacátém třetím místě, a sci-fi detektivní novelka "Mám lidi docela rád" je dvacátém osmém místě. A teď jsem si všimla, že dokonce i můj zatím první a poslední (a prastarý) pokus o červenou knihovnu, nazvaný příhodně a záměrně srdceryvně "Až přijde bouře", se do té stovky nejoblíbenějších bezplatných knih vecpal, a tetelí se na devadesátém osmém místě:))

Nedávno jsem přidávala na tento web další díl románu Ani párem volů - jednalo se o kapitolu nazvanou u "V čelistech spící bestie" pojednávající o tom, jak Zachary s Igorem postupně překonávají bariéry Urvalovy ochranky. Součástí upoutávky na FB byl i slib, že se čtenář konečně dozví, k čemu Igor se Zachem potřebovali pozůstatky toho zdechlého psa, kterého vylovili ze studny leberionského statku.

Přidala jsem poznámku o tom, jak se některé vedlejší postavy (jako je právě zašklíbenec Igor) natolik prosadí, že pak autorovi nezbude, než dát jim prostor v jiném příběhu. Postavu Zacharyho mám opravdu ráda, ale úplně ujíždím na Igorovi. On je tak protivný a děsivý, až je roztomilý (ostatně, tu postavu jsem psala s láskou podle mustru, který mám denně na dosah). A právě teď (když zrovna nevkládám další díly volů na web nebo když nepřidávám příspěvky na FB) píšu román o Igorovi, protože tomu prostě nešlo odolat. Děj se odehrává za Předělem o několik staletí později. Igor je tam mnohem starší, hrozivější a ještě více cynický parchant než dříve. Ostatně i výzvy, kterým čelí, jsou závažnější. Zatím mám několik variant názvu - např. Mrzout, Sentinel nebo Igor Ničitel, ještě nevím, co z toho vyhraje. Jsem na straně 214 a s Igorem to právě moc dobře nevypadá. Tak tomu zašklíbenci držte palce!

Jo, jo, jo, disciplína být musí! Četla jsem před několika dny článek na webu Ogmios.cz., který mě zneklidnil a dokonce donutil počítat! (pozn. Ogmios byl galský bůh výmluvnosti, a web Ogmios.cz je zaměřený na tvorbu a přetváření. Tamější články o psaní mi připadají zdravě střízlivé a současně vtipné. Dozvěděla jsem se o něm na FB skupině „Odstartujte svoji knihu“, kam si občas odskakuju, když si potřebuju odpočinout od nějaké divoké rozepsané pasáže.)

Tentokrát mě tam zaujal příspěvek s názvem „Píšete opravdu, nebo jen o psaní?“ Ten článek rozebíral, jak je při psaní důležitá disciplína, aneb že je rozhodně lepší sedět na zadku a psát, než místo toho po troškách přispívat do internetových diskusí o psaní. Což o to, s tím souhlasím: Ale jenom díky tomu, že jsem si od psaní na moment odskočila, jsem se o tom článku, ve kterém se píše o nutnosti udržet disciplínu a neodskakovat, dozvěděla, sakra! 

(Tento příspěvek kopíruju z mé FB stránky Tvůrčí psaní, protože si myslím, že sem patří - aby si ho mohli přečíst i tací, co nemají FB).

Na FB skupině "Odstartujte svoji knihu" se řešila v diskusi otázka, jak je to s knihami celebrit, které jsou napsané řemeslně a obsahově špatně, a přesto jsou skvěle podporovány, mají reklamu a bezva marketing. Někteří účastníci diskuse to brali s nadhledem, jiní projevili nevoli, že je to nefér. 
Přispěla jsem do té diskuse taky. Napsala jsem, že knížka napsaná mediálně známou osobou (i kdyby to byl bezcenný škvár), se vždycky prodá. A že se to nedá srovnávat s knížkou běžného autora a už vůbec ne s knížkou autora začínajícího. Není to ani tak nespravedlnost - je to prostě realita. Máte knihy a pak máte marketingové projekty, které se tváří jako knihy. Ale v konečném důsledku je to fuk, dokud si to najde čtenáře. To, co je špatné pro jednoho, může být atraktivní pro druhého. 
Dál jsem v té diskusi napsala (a byla to diskuse s autory), že je jenom na nás (autorech), jaké mantinely si vystavíme při psaní, jestli chceme čtenáře pobavit nebo šokovat nebo provokovat. To všechno pořád ještě jde. Moje osobní noční můra (a to by mě fakt vyděsilo), by bylo, kdybych čtenáře otrávila nebo znudila nebo znechutila, už na prvních třech stránkách, ale tak, že by tu knihu neodložil, protože by chtěl vědět, jestli je to pořád stejně hrozný. Dokončil by čtení totálně rozlícený. 
Sama jsem několik takových knih přečetla - taky ze zvědavosti, jestli je to skutečně tak blbý, nebo jestli je tam ještě nějaká druhá linka, kterou jsem nepochopila. A ono - nic. Položila jsem ostatním autorům dotaz, jestli už to taky někdy zažili. Neměla jsem na mysli otázku, zda taky napsali tak pitomou knihu, ale jestli někdy takovou knihu četli, aby si ověřili, jestli je hloupá ta kniha, nebo jestli byli hloupí oni, že ji vydrželi číst.
Potrom mi zvědavost nedala a nadnesla jsem ve skupině otázku tohoto typu: A co vy? Už jste někdy četli knihu, která vás otravovala, ale vy jste to s ní vydrželi až do konce? A na konci, který byl stejně stupidní jako ta kniha, jste si nadávali do pitomců?

V diskusi, která se pak rozpoutala, jsem si mohla ověřit, že nejsem jedniným cvokem, který čte knihu i přesto, že ho nebaví. Mnozí tak činí ze studijních důvodů, někteří z pracovní povinnosti, další ze zvědavosti, jiné dokonce baví to, že je to nebaví:))  

Dnes jsme se šli podívat svěcení zvonu do nově postavené kapličky ve Všetulích, o jejíž výstavbu se zasloužil katolicky spolek "Všetuláci sobě". Protože stěžejní postavou celého počinu byl náš rodinný přítel Zbyněk, sledovali jsme proces s výstavbou od začátku do konce a drželi jsme palce. Zvon je z bronzu, odlitý Leticí Dytrychovou, nese jméno František, protože Svatý František byl mimo jiné patronem zemědělců (Všetuly jsou místní částí města Holešova a těší se nejvyšší koncentrací drobného zemědělského podnikání široko daleko). Tón, kterým zvon zní, je cis 3 - a je to moc pěkný tón:)) Kromě zvonu pan farář vysvětil ještě čtyři obrazy, které do interiéru kapličky podle zničených originálů namalovala restaurátorka paní Ludmila Štefánková z Buchlovic. Jsou na nich tyto motivy: Pana Marie Svatohostýnská, Cyril a Metoděj, Anděl strážný a Sv. Florián.

Bylo pěkné sledovat Všetuláky, jak oslavují společné dílo. Nebyl v tom žádný patos, všichni se chovali přirozeně a přesto to bylo slavnostní. Pro mě jako pro autorku jsou takové situace jedinečné, protože když si tu náladu jednou vyzkouším, můžu ji pak použít v knihách, a je fuk, jestli je to detektivka, romance nebo drasťák. 

Výsledkem dnešní dobrodružné cesty po D1 do Prahy a zpět je druhý díl mizeonské série. Cestou domů se nám dostalo jedinečné příležitosti k tříhodinovému pokecu s ostatními pocestnými v koloně před Domašovem. Naštěstí svítilo slunce a vál jemný větřík, v kufru jsme měli bednu hrušek, které jsme v Praze dostali darem, takže smrt hladem nám nehrozila.

Mohli jsme ostatním účastníkům parkování na D1 nabídnout nejen hrušky, ale i skvělé knížky, které jsme dostali od nakladatele Zdeňka Rampase: především humoristickou decentní knížečku "Kočky v burkách" od Petera de Wita (vydala Paseka 2011), a úžasný cestopis a román v jednom popisující zážitky studenta studujícího techniku v SSSR v letech 1975 - 1980 "Sojuz na vlastní kůži" od Jana Kašpara (vydala Nová vlna 2018). Další možností byly "Made in Korea" od Miriam Lowensteinové a Markéty Popa (Nová vlna 2018), "Odysea na Marsu" od Stanleyho g. Weinbauma (vydala (Asociace fanoušku science fiction 1992) anebo antologie moderní korejské povídky "Loď pokladů" (vydala Nová vlna 2012). Můj druhý díl Mizeonu jsem ostatním pocestným ukazovat nemohla, protože by mi to připadalo jednak nabubřelé a jednak - ukazujte druhý díl, když nemáte po ruce první!