moje recenze knih jiných autorů

 

Název: Bouřková fronta

Autor: Jim Butcher

Přečetla jsem první díl série o čaroději Harrymu Dresdenovi, který má ve Zlatých stránkách inzerát (cit): HARRY DRESDEN – ČARODĚJ Nacházení ztracených věcí. Paranormální pátrání. Porady a konzultace. Ceny rozumné. NEDĚLÁM nápoje lásky, prokletí na věky, večírky ani jiné zábavné akce.“ (konec citace). Královsky jsem se bavila a vřele doporučuji všem milovníkům urban fantasy. Kulisami i hlavním hrdinou mi to připomnělo sérii „Noční strana“ Simona R. Greena, ale tohle je snad ještě lepší. V českém překladu existuje asi 10 dílů Harryho Dresdena, další už u nás nevyšly, ale určitě stojí zato přelouskat alespoň ty dostupné. Doufám, že kvalita neuvadne, a že to nedopadne jako u Greenovy výše uvedené série, kde ty poslední vydané díly (počínaje tím 12. „Nevěsta byla v černé kůži“) už byly jen slabým odvarem těch úvodních.  

 

 

Název: Morituri te maturitas

Autorka: Petra Štarková

Podtitulek: Fantasy, humor a jiné povídky

Jedná se o sbírku povídek, které se prý jinak žánrově nikam jinam nevešly, jak uvádí Petra Štarková, uznávaná autorka knih pro děti. Kdo by se nadál, že píše i fantastiku pro dospělé? O tomto o svém psaní říká (cit): „Fantastika pro mě byla a je možností, jak otevřít brány do jiných dimenzí, jak svoje světy přiblížit dalším lidem a nahlédnout do těch jejich. Je místem, kde magie je něco přirozeného a samozřejmého, ale to, že existuje, nezbavuje hrdiny problémů a nutnosti bojovat.“

V trojici krátkých povídek, nazvaných Akty Y, sepsaných na motivy světoznámého mysteriózního seriálu, se vracíme k neobvyklým případům agentů Muldera a Scullyové, kde díky vysoké koncentraci crazy motivů, a díky šíleným pointám, si dovoluji konstatovat, že tady jsem se snad poprvé setkala s parodií na parodii. Podobným stylem autorka pokračuje v povídce Dračí dieta, aneb: kterak to v pohádkách neměli lehké. Dalším kouskem je Svět 2060 – povídka, která mě z celé sbírky oslovila nejvíce, pojednávající o klonech. Že je to chytré, vtipné a nutící k přemýšlení, je patrné už ze samotné anotace (cit): „Jsou šedesátá léta 21. století a nejpopulárnějšími domácími spotřebiči se stávají klony – duplikáty lidí, určených k mechanické práci a pomoci v domácnosti. Jsou úsporné, díky povaze nastavené směrem k větší pracovitosti a nižší agresivitě i bezpečné a neremcají při každém vynášení odpadkového koše. Problém je v tom, že i přes snížení IQ o 30% mohou mít pořád vlastní názor.“ Asi si dokážete představit, jakým směrem se bude ubírat historie lidstva poté, co se takové pracovité klony stanou běžným spotřebním zbožím. Ani to, že je koupíte na dluh, který nemáte z čeho splácet, protože nepracujete, nakonec nevadí. Za vás přece pracuje klon! Tento kousek – svižně a vtipně zpracovaný, mě přiměl nadskakovat nadšením. Následuje delší povídka Černá volha – retro kousek z dob, kdy dnešní padesátníci chodili na základku, a o prázdninách řešili to, čemu dnes říkáme konspirační teorie. Poslední delší povídka Morituri te maturitas nás přivede do ponurého prostředí vybydleného brněnského činžáku, kam se ve smluvený čas dostavila mladá smrtka Ischia, aby zde před náročnou komisí složila závěrečné zkoušky. Autorka nám zdánlivě lehkou formou nabídla sondu do peripetií posledních věcí člověka. Ano, zemřít musíme všichni, ale jenom na našem postoji záleží, jak se k oné nevyhnutelnosti postavíme.     

 

 

 

 

 

Název: Čistá krev

Autorka: Nancy Gideon

Mé doporučení: Nedejte se odradit obálkou 

Knížky od Nancy Gideon v sobě mívají víc, než se na první pohled jeví, pokud ovšem nepatříte k odpůrcům fantastiky a nebazírujete na reálných kulisách. Mou nejoblíbenější knihou od této autorky je Čistá krev. Čtyři v jenom. Podle explicitně laděné obálky to vypadá jako čistá červená knihovna, ale hned v úvodu je to detektivka, vzápětí se to jeví jako gangsterský příběh, potom se z toho vyloupne temná urban fantasy (schválně nespojleruju, abych nepřipravila milovníky fantastiky o překvápko), načež vás autorka dorazí existencionální krizí titulního hrdiny. Vším prosakuje romantická linka, ale je to vrstevnaté, zábavné a chytré a napínavé.    

 

Název: Očista

Autorka: Sofi Oksanen

Autorka nabízí příběh, vedoucí k zamyšlení nad otázkami viny, trestu, pokání. Nevnucuje se čtenáři s nějakými morálními soudy, přesto jasně předestírá prostřednictvím popisu myšlenek hlavních postav, že v jádře lidé vědí, co je dobré a co je špatné, a je jen na nich, zda se podle toho budou chovat. Stejně tak je na čtenáři, jak si to přebere. Děj románu začíná v Západním Estonsku v roce 1992, ale vrací se mnohokrát do třicátých až padesátých let minulého století, kdy bylo Estonsko střídavě pod nadvládou Rusů a Němců, a místní obyvatelé v úsilí to nějak překlepat, dělali, co mohli. Někteří se uzavírali do sebe, jiní ve snaze se zavděčit aktivně pomáhali režimu utahovat šrouby.

Kniha se vyznačuje neobvykle komplikovanou formou střídání časových rovin a střídavým zaměřováním pozornosti na odlišné osoby, měla v plánu zvýraznit vnitřní chaos, v jakém se hrdinové románu ocitli. Ačkoliv by se dalo čekat, že výsledek bude působit zmatečně a nepřehledně, je tomu přímo naopak. Způsob řazení epizod napodobuje způsob lidského myšlení, kdy se člověk v běžném každodenním konání nesčetněkrát vrací do minulosti (jak se mu současné děje asociují již prožité) a stejně tak se vztahuje k budoucnosti (jednání v současnosti je motivováno plány do budoucnosti a tužbami).

Ta knížka je hodně drsná. Ukazuje, že události dvacátého století u nás, které poznamenaly osudy a pokroutily mnohé charaktery (Druhá světová válka, okupace, osvobození, komunistický puč a následná likvidace „prohnilé“ buržoasie ve státech východní Evropy) poznamenaly podobným ba ještě drsnějším způsobem země, které se nadlouho staly svazovými republikami bývalého Sovětského svazu. Není to lehké čtení, ale uvízne v paměti.

 

 

Název: Pláč němého boha

Autorka: Tereza Matoušková

Země je po válce draků s bohy spálená magií, zbytky civilizace přežívají ukryté pod kupolí na dně moře od paprsky mechanického slunce. Kočáry jsou tažené kovovými mechanickými ptáky, z kterých padají šupinky rzi. Energie se získává z magických krystalů. Pouštní Temnáři lidé jezdí na vycvičených hadech. Bělovlasé Víly bydlí v dutých stromech, muže využívají jen na plemenitbu, a chovají je v kotcích. Na pořádek dohlížení nesmrtelní chrliči dosazení bohy. A bohové? Ti si užívají kdesi v Zahradách rozkoší, o smrtelníky pod kupolí se nestarají. Prostředí v Podmoří je ponuré stejně jako výjevy, které se v něm odehrávají. Nejvyšší Velemág po osmnácti stoletích života chátrá, impérium, které násilím sjednotil, se pomalu hroutí. Příběhem prosakuje přídech tajemství, postavy jsou popsané trefně, jejich motivace působí uvěřitelně, ať už jsou vznešené nebo zavrženíhodné.  Když jsem ten příběh četla, bylo mi z různých náznaků jasné, že nic není ve skutečnosti tak, jak se jeví, a moje zvědavost narůstala. Místy jsem laborovala s teorií, že ten svět je virtuální projekcí, že ti bohové nejsou nic jiného než programátoři, a střídavě jsem tuto teorii zpochybňovala. Nebylo to úplně snadné čtení, zasáhlo temná místa mé duše. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak z temnoty a bezútěšnosti příběhu postupně prosakuje naděje. První díl Podmoří mě zanechal zvědavou na ten další.

 

Název: Zvuk slunečních hodin

Autorka: Hana Androniková  

Příběh začíná v Americe, krátce po Sametové revoluci v Československu. Daniel v Coloradu na zimní dovolené náhodně potkává  krajanku z Českoskovenska, která znala jeho matku Ráchel. Vzápětí se propadáme časem - do třicátých let dvacátého století a sledujeme Danielova otce, stavebního inženýra Tomáše Kepplera, a jeho začátky v Baťových závodech ve Zlíně a v Otrokovicích, i jeho pracovní pobyt v Indii, kam se k němu později připojuje i jeho žena Ráchel. Následně do osudů dvojice razantně zasáhne druhá světová válka, se všemi hrůznými atributy jako byly rasové čistky a holokaust. Pořád jsem se při čtení vztekala stylem „proč v té Indii, sakra, nezůstali?“ Autorka popisuje postavy, jejich motivace, radosti i velké utrpení tak věrohodně, až z toho mrazí. Jak se příběh rozvíjí, časové roviny se proplétají, což mi připomíná podobné žonglování, jaké můžeme zažít třeba v románě Očista od Sofi Oksanen (nedávno jsem se o něm zmínila), a jak tam i zde je to ku prospěchu věci. Je velká škoda, že autorka a velká spisovatelka Hana Androniková zemřela tak mladá.

 

 

 

Název: Serafína a drak

Autorka: Ivana Nováková

Příběh rozvíjí podobný námět jako Kráska a Zvíře a pracuje s obdobnými motivy jako Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové. Na rozdíl od Maasové je linie vyprávění příběhu o Serafíně a drakovi méně zvlněná, méně užvaněná a košatá, ačkoliv atmosférou a celkovým dojem je na srovnatelné úrovni. Autorka umí pracovat s jazykem. Umí pobavit i vyděsit, přinutí čtenáře Serafíně i Azovi držet palce. Trochu prudký a obrat z nelítostné obludy v horoucně milujícího kavalíra by působil kostrbatě, kdyby nebyl popsán tak uvěřitelně. Co mě na příběhu štvalo, byla Serafínina submisivita vůči otci, ačkoliv vůči jiným osobám tak submisivní nebyla. To nás opravdu pokrevní vazby činí tak zranitelnými? S nevolí jsem musela připustit, že ano. Potěšilo mě, že Az by ochotný obětovat vlastní lidskost, aby svou dívku zachránil. A líbil se mi civilní a nepřepjatý způsob, jakým to bylo podané.  Zaujal mě příběh Brana, a vůbec by mi nevadilo, kdyby jeho celkové odvrácení od Elytrigie bylo přiblíženo podrobněji, protože najít odvahu a vzepřít se všemocné čarodějnici, která ho kdysi oblbla, a poté hořce zklamala, mohlo být výživné. Ale chápu, že autorka nechtěla zběsile pádící příběh příliš zpomalovat. I když je od poloviny vyprávění celkem jasné, jak příběh asi dopadne, přesto autorka čtenáře až téměř do samotného konce napíná a nutí k pochybnostem, jestli to celé nakonec neskončí úplně jinak. Bylo to příjemné hladké, snadné a návykové čtení, v kterém nechybí chytré myšlenky, o kterých se dá pěkně přemýšlet. (cit): „Tělo je jediná schránka pro fungující vědomí. Posléze si můžeš vysnít celý vesmír, ale někde musíš doopravdy být.“

 

 

   

 

Název: Bellis a dračí král

Autorka: Ivana Nováková

Volné pokračování knihy Serafína a drak přibližuje záchranné pátrání dračího krále po knížeti Donnanovi, který je jeho švagrem. Znovu se setkáváme se sympatickým dračím králem a jeho prvním pobočníkem Branem. Do popředí čtenářova zájmu se záhy dostává příběh vílí míšenky Bellis a Serafínou odmítnutého ženicha Artagana. Artaganova nová kariéra obchodníka s otroky je v kontrastu s jeho ostatním projevem obtížně přijatelná. Ale jeho omlouvá ten obrovský vztek a ponížení před veškerou elitou a příbuzenstvem, když ho Serafína těsně před vyslovením manželského slibu odmítla. Ano, to, že se ponížení a vztek může snadno přetavit v necitelnost a zlo, je uvěřitelné. Líbil se mi ten nápad dračího krále zdánlivě opustit dějiště, aby se vrátil v podobě slepé žebračky, čím jedině vylákal mocného nepřítele z jeho doupěte. A taky se mi líbilo, že ho nekompromisně zakousl. Už v Serafíně a drakovi mě mírně popouzela její nezměrná loajalita vůči rodině, která ji obětuje pro dobro celku, ale dokázala jsem ji akceptovat. Ale v příběhu o Bellis mě tentýž – ještě mnohem více vygradovaný prvek vysloveně dráždil. Kde se sakra bere taková nezměrná oddanost dcery vůči otci, který se chová jako notorické hovado, nedokáže pro ni najít jediné vlídné slovo, a ještě ji hrubě využívá? Bellis, která se na veřejnosti jevila jako statečná a odhodlaná bojovnice, se při konfrontaci s nenávistným otcem mění v rezignovaný uzlíček. A pak jsem musela připustit, že to rezonuje s temnými místy mé duše. Ten zdánlivě jednoduchý příběh v sobě skrývá podobenství o zhoubném vlivu, jakým nás mohou deformovat špatní, neschopní, nezralí či hluboce nešťastní rodičové. Protože nejvíce ublížit si necháváme právě od těch, kteří jsou nám nejblíže. Cítíme se bezbranní vůči těm, kteří by nás z hlediska obecných zvyklostí měli chránit, protože to oni nás přivedli na tento svět, ale místo toho nám ubližují. A my jim to dovolujeme, protože v sobě máme zažráno, že bychom měli, že se to přece tak patří. Stydíme se, že jim to dovolujeme, ačkoliv stydět by se měli oni.  

 

 

Název:  „Kroniky světa Po“.

Autor:  Vladimír Němec

Vladimír Němec zpracovává jedno z častých témat postapokalyptického žánru: Jak by mohla vypadat společnost po globální katastrofě? Příběh začíná několik dní poté, co svět zachvátí chřipková pandemie, během níž vymře většina populace. Děj je zasazen do důvěrně známého českého prostředí, střídá se v něm vyprávění několika hlavních postav, mužů a žen různého věku, odlišných ideálů, s rozmanitým sociálním původem. Každý se snaží využívat schopnosti a dovednosti nezbytné pro přežití. Některé postavy v nastolených drsných podmínkách nacházejí nové sebevědomí, nový smysl života, jiné působí ustrašeně a téměř ztraceně, čímž je vyjádřena jejich zmatenost nastalou situací. Projevují se v celé nahotě jejich charakterové vlastnosti, temperament i motivace. Strach o život katalyzuje jak ty nejnižší pudy, tak potřebu opřít se o duchovní autoritu, jíž je v případě některých jedinců víra v Boha.  Je zábavné sledovat, jak se pod tlakem nevyhnutelnosti jednotliví členové skupiny uvelebují v nových sociálních rolích, jak se společnost navrácená téměř na prvobytně pospolnou úroveň opětovně rozvrstvuje. Forma, jakou je příběh čtenáři sdělován, je důsledná, metodická, až strohá. Výsledek působí téměř mechanicky, že navozuje a umocňuje atmosféru nezbytnosti. Čtenář dostává příležitost přeživší pozorovat jako mravence v mraveništi pod zvětšovacím sklem - což mu umožní udržet si odstup. Výsledkem je šance objektivněji posoudit vývoj charakterů a posun interpersonálních vztahů, což může být je pro čtenáře nacházejícího se v současném bouřlivě se měnícím světě stejnou měrou osvěžující jako varovné.