moje recenze knih jiných autorů
Recenze na knihu Marie Domské „Nejasné hranice“
Miroslava Dvořáková
Jako čtenáři často očekáváme, že v každém slušném hororu, jehož děj se odehrává v otevřeném vesmíru, by měla figurovat alespoň jedna parádně děsivá a totálně nelidská vesmírná příšera. Vzpomeňme na klasická díla žánru, jako jsou Wyndhamův Den Trifidů, Wellsova Válka světů nebo Heinleinova Hvězdná pěchota, kde jsou vesmírné bytosti zpodobněny jako tvorové nahánějící husí kůži, kdy cizost z nich čišící, například i pouhý způsob jejich pohybu, u čtenáře vyvolává šimrání v břiše a jektání zubů.
Titulní postava Kchrat z knihy Marie Domské Nejasné hranice všechny tyto atributy vesmírného „vetřelce“ splňuje (všimněte si, že píšu vetřelce s malým V, protože na toho s velkým se vztahují autorská práva). Kchrat je vysoký dva a půl metru, jeho páteř přechází do ocasu s trnovým bodcem a jeho anatomie ne náhodou připomíná důvěrně známou postavu z „nejmenovaného“ kultovního filmu. Je to voják, prvorozený šestnácté generace, produkt genetického inženýrství. Dokonalá zbraň, kterou šachtrané vyšlechtili pro boj s nepřátelskou rasou jachtanoidů.
Na Zemi se píše dvaadvacáté století. Lidé postupně kolonizují okolní prostor. Jejich akční rádius se stále rozšiřuje. Doposud se nepodařilo navázat kontakt se zástupci jiné vesmírné civilizace. Co všechno se asi semele, když se „dokonalá zbraň“ a vesmírný voják Kchrat střetne s pozemskou navigátorkou, jedinou přeživší v havarované lodi? Co se stane, když na sebe narazí dvě paradigmata založená na úplně odlišném vnímání svobody jednotlivce v konfrontaci se zachováním celku? Existují hodnoty, které mohou dvě diametrálně odlišné koncepce fungování společnosti spojit? Tato vážná a poněkud vousatá témata ale čtenář nahmátne až někde ve třetí vrstvě sdělení, protože v těch vrchních vrstvách ho čeká spousta zábavy a napětí. A především je tady Kchrat (skutečné šachtranské jméno Ikcherat je pro lidi obtížně vyslovitelné), jehož osobnost čtenáře chytí a uchvátí, fascinuje a nutí je držet mu palce od začátku až do konce (přičemž konce se v této knize nedočkáme, musíme si počkat na další).
Příběh v sobě splétá několik dějových linií, přesto nepůsobí matoucím dojmem, naopak to přidává vyprávění na dynamice. Postavy a vztahy lidí a šachtranů působí tak autenticky, až to děsí. Autorka sugestivně popisuje objektivní události, ale také s lehkou bezprostředností vykresluje vnitřní prožitky aktérů. A činí to tak dobře, že čtenáře udržuje ve střehu. Mazaně nabízí prostor k dohadům, nabádá k pochybnostem o skutečném pozadí některých událostí, anebo o skutečných motivacích jednotlivých postav.
Nebudu se dále rozepisovat o zápletce, protože nemohu čtenáře obírat o překvapení, které ho při seznamování s Kchratem čekají. Chci se jen podělit o radost, pobavení a respekt k dobrému příběhu, které jsem cítila, když jsem knihu Nejasné hranice přečetla.
Petr Urban čtenáře přivádí do vzdálené budoucnosti a představuje mu životní osudy obyvatel metropole Práhu, situované do středu Evropy.
Po hrůzách čtvrté světové války lidé spálili Bibli a vytvořili novou víru v Slovo. Žijí podle Vyhlášek Evangelia, v ulicích visí plakáty nabádající k pokoře a bázni, návštěvy kostela jsou deklarovány jako žádoucí, ale ve skutečnosti jsou povinné. Kontrolu církve nad společností usnadňuje rozdělení obyvatelstva na privilegované bohatce z Horního města a prekarizované „dolňáky“. Mocenskou nadvládu církvi pomáhá udržovat strach většinové společnosti z menšiny populace, která se rodí s genetickou mutací umožňující v různé míře aktivity obecně definované jako paranormální, což může zahrnovat celou škálu divotvorných činností od čtení myšlenek přes talent manipulovat vůlí jiných až po schopnost zapalovat předměty. Většinová společnost se malefiků obává a s posvěcením církve je postupně stále více diskriminuje. O příčinách vzniku maleficia existuje spousta teorií, ale ty nejvíce reflektované spojují vznik mutace s důsledky jaderného ozáření zbraněmi hromadného ničení.
Celé dvě třetiny románu se čtenář seznamuje s děsivými útržky životů titulních postav. Asi nejdůležitějším protagonistou Urbanova díla je Štěpán Kastner, potomek slavného vědce. Štěpánův otec, profesor Kastner, zasvětil studiu maleficia celou výzkumnou dráhu. Vyvinul snadno použitelné metody, kterými lze rozpoznat „malefika“ od „prosťáka,“ a je za to společností (a především církví) glorifikován. Štěpán se veze na vlně otcovy slávy, nemá žádné cíle ani ambice, netrápí ho morálka, nezatěžuje se svědomím. Na první pohled neexistuje méně sympatická postava než právě Štěpán. Autor si dal ale tolik práce s představením jeho osobnosti, že čtenář nakonec neví, jestli jím má opovrhovat nebo ho má politovat, nebo mu má nakonec držet palce.
Dále autor čtenářům představuje soukromého detektiva Filipa Horáka, malefika, kterého si nelze neoblíbit, manželský pár prosťáků – profesora Drbohlava a jeho ženu Věrku, které si nelze neošklivit, ačkoliv o nich autor nenapsal jediné špatné slovo. V tom je právě to umění, když autor čtenáři prezentuje postavu, která je povahově skrz naskrz odporná, ačkoliv si své odpornosti není vědoma, jedná laskavě s manželkou a zdraví sousedy na ulici. Autor onu odpornost nijak nezdůrazňuje, nechá čtenáře, aby si z jednání té postavy udělal názor sám. Dále poznáváme úžasné bratry Pleštilovy, malefičky Nikol a Sáru, manžele Jánské i prostitutku Alici. Celým příběhem se prolíná tajemná postava pána v nažehleném obleku s luxusní špacírkou, o jehož podstatě si můžeme s odkazem na název románu myslet téměř cokoliv. A jako bonus se nabízí seznámení s mapařkou Káťou, která si později zaslouží samostatnou zmínku.
Petr Urban nápaditě pracuje s jazykem. To, že samotný Práh kdysi nesl název Praha, dojde rychle i těm mimopražským – už podle názvů čtvrtí a různých kulturních narážek. Ale kolem města je opevnění nazvané Zápraží, lokalita mezi Horním a Dolním městem se jmenuje Zlom, církev obhospodařuje čtyři hlavní Domy a současně výzkumné ústavy, nazvané podle čtyř evangelistů.
Nejvíc osvěžující postavou i z hlediska autorova jazyka je mapařka Káťa, která s batohem a baterkou objevuje zapomenuté lokace a zapovězené a dávno uzavřené podzemí metra. Káťa mapuje život v Práhu a představuje hlas rozumu proti církevní despocii. Její zdánlivě neškodné články v bulvárním deníku Bestie „Žváti mapařky Káti“ dávají těm vnímavým naději, že pořád existuje někdo, kdo nepodlehl všude panujícím lžím. Každý článek končí sloganem: „Bobře si to zamapatujte!“
Dalším jazykovým kouskem je samotný název fenoménu maleficiia (mutace osob disponovaných k nestandardním aktivitám). Maleficium totiž v latině znamená „zločin“ a ve středověké latině se tento výraz vykládal přeneseně jako „zločin čarodějnictví“. Jasná je i narážka na knihu Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice), vydanou v druhé polovině 15. století, kterou později inkvizice používala jako metodickou příručku k identifikaci čarodějnic. Už jenom tím autor naznačuje, že samotné narození malefiků církev v Práhu vnímá jako zločin a udělá cokoliv, aby jejich existenci ukončila.
Výše uvedené a mnohé další postavy Petr Urban představuje v mnoha paralelních vyprávěcích liniích. Některé běží v reálném čase, jiné jsou retrospektivní. Tyto samostatné epizody se místy střetnou, někdy tak letmo, že si to prolnutí aktéři ani neuvědomí. Takto náročné zpracování jsem naposledy zaznamenala v románu Očista od Sofi Oksanen, kde stejně jako v Urbanově Práhu společně propletené linie vytvářejí komplikovaný a náročný příběh, z kterého se svírá žaludek a stydne krev v žilách. Co se námětu týká, nelze si nevšimnout podobnosti s kultovními X-meny, ale tento námět je recyklovatelný věky, protože lidská povaha (napůl anděl, napůl ďábel) se v zásadě nemění.
Práh mezi půlnocí a ďáblem není lehké čtení. Teprve v poslední třetině románu se začne uskutečňovat to, k čemu to celé směřovalo a v co čtenář celou dobu tajně doufal, a nutně si musí uvařit kafe, aby tu závěrečnou jízdu ve zdraví přežil.
Anotace: https://www.epocha.cz/kniha/petr-urban-prah-mezi-pulnoci-a-dablem-prvni-vydani-brozovana/
Knihu Práh mezi půlnocí a ďáblem napsal Petr Urban, ilustrace na obálce je dílem Žanety Kortusové. Redakce Jiří Kábrt a Pavlína Kajnarová. Jazyková redakce Eliška Pospíchalová. Vydalo Nakladatelství Epocha s. r. o., Kaprova 12, 110 00 Praha 1, v roce 2024 jako svou 921. publikaci. První vydání, 416 stran.
Název: Bouřková fronta
Autor: Jim Butcher
Přečetla jsem první díl série o čaroději Harrymu Dresdenovi, který má ve Zlatých stránkách inzerát (cit): HARRY DRESDEN – ČARODĚJ Nacházení ztracených věcí. Paranormální pátrání. Porady a konzultace. Ceny rozumné. NEDĚLÁM nápoje lásky, prokletí na věky, večírky ani jiné zábavné akce.“ (konec citace). Královsky jsem se bavila a vřele doporučuji všem milovníkům urban fantasy. Kulisami i hlavním hrdinou mi to připomnělo sérii „Noční strana“ Simona R. Greena, ale tohle je snad ještě lepší. V českém překladu existuje asi 10 dílů Harryho Dresdena, další už u nás nevyšly, ale určitě stojí zato přelouskat alespoň ty dostupné. Doufám, že kvalita neuvadne, a že to nedopadne jako u Greenovy výše uvedené série, kde ty poslední vydané díly (počínaje tím 12. „Nevěsta byla v černé kůži“) už byly jen slabým odvarem těch úvodních.
Název: Baltazar
Autorka: Ivana Naváková
Témata padlých andělů nás provázejí celé věky. Literárně i dramaticky byla zpracována nesčetněkrát. Milostný příběh autorky Ivany Novákové o ďáblovi, který utekl z pekla, zabydlel se v Praze a šéfuje reklamní agentuře, by byl jedním z mnoha, kdyby nebyl tak zábavný, kdyby nebyl sepsaný tak lahůdkově kultivovanou češtinou, kdyby neoplýval vrstvami, které může čtenář postupně odkrývat a nacházet stále nové až do úplného vyčerpání své erudice. Novelu Baltazar jsem poprvé četla při hodnocení literární soutěže Cena Karla Čapka, v roce 2022, a do excelových poznámek jsem si už tehdy napsala „Klidně to mohlo být delší.“ To jsem ještě z pochopitelných důvodů neznala autorku, a na její knihy jsem narazila teprve nedávno. Od té doby nestačím zírat, co všechno lze dokázat s jazykem, jak lehce a elegantně lze vyjádřit i komplikované sdělení (a ano, sama se mám jako autorka v této oblasti stále co učit).
Proč si dávám tu práci s recenzí právě do Interkomu? Protože snad patřím do podobné krevní skupiny jako zdejší čtenáři, a doufám, že upoutávku na tento kousek někteří ocení. Přestože idea příběhu je ryze konzervativní, jednání postav je moderní. Přestože postavy pracují v současných profesích, ve volném čase zpívají barokní kantáty v pražských chrámech. Vyprávění je dynamické a napínavé, hýří láskou k naší historii a spoustou kulturních odkazů a vtípků.
Baltazar ani zdaleka není pouhým milostným příběhem. Je to pocta zdravé lidské přirozenosti a výsměch škatulkování podle toho, v kterého boha kdo věří. Protože mentální nastavení těch, kteří svěřují konečné vyhodnocení svých skutků nějaké nadřazené všemocné a všehoschopné entitě, je v zásadě stejné. Autorka čtenářům s laskavou ironií vzkazuje, že zodpovědnost za své činy si každý neseme sám. Navzdory tomu nás může duchovně povznášet velebnost hudebního díla, sepsaného k oslavě Boží, protože současně oslavuje i to božské v nás.
Kromě samotného příběhu je kniha přitažlivá i zpracováním. Ačkoliv se jedná o knihu elektronickou, disponuje vymazlenou grafikou a úžasnou obálkou z dílny Rosany Zvelebilové, která přímo vybízí vydat se na vandr do starobylé zástavby barokních pražských uliček.
Když jsem četla Baltazara, v uších mi zněla píseň Baroko od Richarda Müllera s textem Michala Horáčka.
(Pozn. Ve vyhodnocení CKČ v roce 2023 se Baltazar v novelách umístil na čtvrtém místě).
Baltazar:
Autorka: Ivana Nováková, Obálka, ilustrace, typografie: Rosana Zvelebilová, redakce: Jan Hlubek, korektury: Patrik Václavek. První elektronické vydání DPC 220 Kč Vydalo nakladatelství: Canc jako svoji 23. publikaci, Canc s.r.o., Pekařská 395/37, 602 00 Brno
Název: Morituri te maturitas
Autorka: Petra Štarková
Podtitulek: Fantasy, humor a jiné povídky
Jedná se o sbírku povídek, které se prý jinak žánrově nikam jinam nevešly, jak uvádí Petra Štarková, uznávaná autorka knih pro děti. Kdo by se nadál, že píše i fantastiku pro dospělé? O tomto o svém psaní říká (cit): „Fantastika pro mě byla a je možností, jak otevřít brány do jiných dimenzí, jak svoje světy přiblížit dalším lidem a nahlédnout do těch jejich. Je místem, kde magie je něco přirozeného a samozřejmého, ale to, že existuje, nezbavuje hrdiny problémů a nutnosti bojovat.“
V trojici krátkých povídek, nazvaných Akty Y, sepsaných na motivy světoznámého mysteriózního seriálu, se vracíme k neobvyklým případům agentů Muldera a Scullyové, kde díky vysoké koncentraci crazy motivů, a díky šíleným pointám, si dovoluji konstatovat, že tady jsem se snad poprvé setkala s parodií na parodii. Podobným stylem autorka pokračuje v povídce Dračí dieta, aneb: kterak to v pohádkách neměli lehké. Dalším kouskem je Svět 2060 – povídka, která mě z celé sbírky oslovila nejvíce, pojednávající o klonech. Že je to chytré, vtipné a nutící k přemýšlení, je patrné už ze samotné anotace (cit): „Jsou šedesátá léta 21. století a nejpopulárnějšími domácími spotřebiči se stávají klony – duplikáty lidí, určených k mechanické práci a pomoci v domácnosti. Jsou úsporné, díky povaze nastavené směrem k větší pracovitosti a nižší agresivitě i bezpečné a neremcají při každém vynášení odpadkového koše. Problém je v tom, že i přes snížení IQ o 30% mohou mít pořád vlastní názor.“ Asi si dokážete představit, jakým směrem se bude ubírat historie lidstva poté, co se takové pracovité klony stanou běžným spotřebním zbožím. Ani to, že je koupíte na dluh, který nemáte z čeho splácet, protože nepracujete, nakonec nevadí. Za vás přece pracuje klon! Tento kousek – svižně a vtipně zpracovaný, mě přiměl nadskakovat nadšením. Následuje delší povídka Černá volha – retro kousek z dob, kdy dnešní padesátníci chodili na základku, a o prázdninách řešili to, čemu dnes říkáme konspirační teorie. Poslední delší povídka Morituri te maturitas nás přivede do ponurého prostředí vybydleného brněnského činžáku, kam se ve smluvený čas dostavila mladá smrtka Ischia, aby zde před náročnou komisí složila závěrečné zkoušky. Autorka nám zdánlivě lehkou formou nabídla sondu do peripetií posledních věcí člověka. Ano, zemřít musíme všichni, ale jenom na našem postoji záleží, jak se k oné nevyhnutelnosti postavíme.
Název: Čistá krev
Autorka: Nancy Gideon
Mé doporučení: Nedejte se odradit obálkou
Knížky od Nancy Gideon v sobě mívají víc, než se na první pohled jeví, pokud ovšem nepatříte k odpůrcům fantastiky a nebazírujete na reálných kulisách. Mou nejoblíbenější knihou od této autorky je Čistá krev. Čtyři v jenom. Podle explicitně laděné obálky to vypadá jako čistá červená knihovna, ale hned v úvodu je to detektivka, vzápětí se to jeví jako gangsterský příběh, potom se z toho vyloupne temná urban fantasy (schválně nespojleruju, abych nepřipravila milovníky fantastiky o překvápko), načež vás autorka dorazí existencionální krizí titulního hrdiny. Vším prosakuje romantická linka, ale je to vrstevnaté, zábavné a chytré a napínavé.
Název: Očista
Autorka: Sofi Oksanen
Autorka nabízí příběh, vedoucí k zamyšlení nad otázkami viny, trestu, pokání. Nevnucuje se čtenáři s nějakými morálními soudy, přesto jasně předestírá prostřednictvím popisu myšlenek hlavních postav, že v jádře lidé vědí, co je dobré a co je špatné, a je jen na nich, zda se podle toho budou chovat. Stejně tak je na čtenáři, jak si to přebere. Děj románu začíná v Západním Estonsku v roce 1992, ale vrací se mnohokrát do třicátých až padesátých let minulého století, kdy bylo Estonsko střídavě pod nadvládou Rusů a Němců, a místní obyvatelé v úsilí to nějak překlepat, dělali, co mohli. Někteří se uzavírali do sebe, jiní ve snaze se zavděčit aktivně pomáhali režimu utahovat šrouby.
Kniha se vyznačuje neobvykle komplikovanou formou střídání časových rovin a střídavým zaměřováním pozornosti na odlišné osoby, měla v plánu zvýraznit vnitřní chaos, v jakém se hrdinové románu ocitli. Ačkoliv by se dalo čekat, že výsledek bude působit zmatečně a nepřehledně, je tomu přímo naopak. Způsob řazení epizod napodobuje způsob lidského myšlení, kdy se člověk v běžném každodenním konání nesčetněkrát vrací do minulosti (jak se mu současné děje asociují již prožité) a stejně tak se vztahuje k budoucnosti (jednání v současnosti je motivováno plány do budoucnosti a tužbami).
Ta knížka je hodně drsná. Ukazuje, že události dvacátého století u nás, které poznamenaly osudy a pokroutily mnohé charaktery (Druhá světová válka, okupace, osvobození, komunistický puč a následná likvidace „prohnilé“ buržoasie ve státech východní Evropy) poznamenaly podobným ba ještě drsnějším způsobem země, které se nadlouho staly svazovými republikami bývalého Sovětského svazu. Není to lehké čtení, ale uvízne v paměti.
Název: Pláč němého boha
Autorka: Tereza Matoušková
Země je po válce draků s bohy spálená magií, zbytky civilizace přežívají ukryté pod kupolí na dně moře od paprsky mechanického slunce. Kočáry jsou tažené kovovými mechanickými ptáky, z kterých padají šupinky rzi. Energie se získává z magických krystalů. Pouštní Temnáři lidé jezdí na vycvičených hadech. Bělovlasé Víly bydlí v dutých stromech, muže využívají jen na plemenitbu, a chovají je v kotcích. Na pořádek dohlížení nesmrtelní chrliči dosazení bohy. A bohové? Ti si užívají kdesi v Zahradách rozkoší, o smrtelníky pod kupolí se nestarají. Prostředí v Podmoří je ponuré stejně jako výjevy, které se v něm odehrávají. Nejvyšší Velemág po osmnácti stoletích života chátrá, impérium, které násilím sjednotil, se pomalu hroutí. Příběhem prosakuje přídech tajemství, postavy jsou popsané trefně, jejich motivace působí uvěřitelně, ať už jsou vznešené nebo zavrženíhodné. Když jsem ten příběh četla, bylo mi z různých náznaků jasné, že nic není ve skutečnosti tak, jak se jeví, a moje zvědavost narůstala. Místy jsem laborovala s teorií, že ten svět je virtuální projekcí, že ti bohové nejsou nic jiného než programátoři, a střídavě jsem tuto teorii zpochybňovala. Nebylo to úplně snadné čtení, zasáhlo temná místa mé duše. Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak z temnoty a bezútěšnosti příběhu postupně prosakuje naděje. První díl Podmoří mě zanechal zvědavou na ten další.
Název: Zvuk slunečních hodin
Autorka: Hana Androniková
Příběh začíná v Americe, krátce po Sametové revoluci v Československu. Daniel v Coloradu na zimní dovolené náhodně potkává krajanku z Českoskovenska, která znala jeho matku Ráchel. Vzápětí se propadáme časem - do třicátých let dvacátého století a sledujeme Danielova otce, stavebního inženýra Tomáše Kepplera, a jeho začátky v Baťových závodech ve Zlíně a v Otrokovicích, i jeho pracovní pobyt v Indii, kam se k němu později připojuje i jeho žena Ráchel. Následně do osudů dvojice razantně zasáhne druhá světová válka, se všemi hrůznými atributy jako byly rasové čistky a holokaust. Pořád jsem se při čtení vztekala stylem „proč v té Indii, sakra, nezůstali?“ Autorka popisuje postavy, jejich motivace, radosti i velké utrpení tak věrohodně, až z toho mrazí. Jak se příběh rozvíjí, časové roviny se proplétají, což mi připomíná podobné žonglování, jaké můžeme zažít třeba v románě Očista od Sofi Oksanen (nedávno jsem se o něm zmínila), a jak tam i zde je to ku prospěchu věci. Je velká škoda, že autorka a velká spisovatelka Hana Androniková zemřela tak mladá.
Název: Serafína a drak
Autorka: Ivana Nováková
Příběh rozvíjí podobný námět jako Kráska a Zvíře a pracuje s obdobnými motivy jako Dvůr trnů a růží od Sarah J. Maasové. Na rozdíl od Maasové je linie vyprávění příběhu o Serafíně a drakovi méně zvlněná, méně užvaněná a košatá, ačkoliv atmosférou a celkovým dojem je na srovnatelné úrovni. Autorka umí pracovat s jazykem. Umí pobavit i vyděsit, přinutí čtenáře Serafíně i Azovi držet palce. Trochu prudký a obrat z nelítostné obludy v horoucně milujícího kavalíra by působil kostrbatě, kdyby nebyl popsán tak uvěřitelně. Co mě na příběhu štvalo, byla Serafínina submisivita vůči otci, ačkoliv vůči jiným osobám tak submisivní nebyla. To nás opravdu pokrevní vazby činí tak zranitelnými? S nevolí jsem musela připustit, že ano. Potěšilo mě, že Az by ochotný obětovat vlastní lidskost, aby svou dívku zachránil. A líbil se mi civilní a nepřepjatý způsob, jakým to bylo podané. Zaujal mě příběh Brana, a vůbec by mi nevadilo, kdyby jeho celkové odvrácení od Elytrigie bylo přiblíženo podrobněji, protože najít odvahu a vzepřít se všemocné čarodějnici, která ho kdysi oblbla, a poté hořce zklamala, mohlo být výživné. Ale chápu, že autorka nechtěla zběsile pádící příběh příliš zpomalovat. I když je od poloviny vyprávění celkem jasné, jak příběh asi dopadne, přesto autorka čtenáře až téměř do samotného konce napíná a nutí k pochybnostem, jestli to celé nakonec neskončí úplně jinak. Bylo to příjemné hladké, snadné a návykové čtení, v kterém nechybí chytré myšlenky, o kterých se dá pěkně přemýšlet. (cit): „Tělo je jediná schránka pro fungující vědomí. Posléze si můžeš vysnít celý vesmír, ale někde musíš doopravdy být.“
Název: Bellis a dračí král
Autorka: Ivana Nováková
Volné pokračování knihy Serafína a drak přibližuje záchranné pátrání dračího krále po knížeti Donnanovi, který je jeho švagrem. Znovu se setkáváme se sympatickým dračím králem a jeho prvním pobočníkem Branem. Do popředí čtenářova zájmu se záhy dostává příběh vílí míšenky Bellis a Serafínou odmítnutého ženicha Artagana. Artaganova nová kariéra obchodníka s otroky je v kontrastu s jeho ostatním projevem obtížně přijatelná. Ale jeho omlouvá ten obrovský vztek a ponížení před veškerou elitou a příbuzenstvem, když ho Serafína těsně před vyslovením manželského slibu odmítla. Ano, to, že se ponížení a vztek může snadno přetavit v necitelnost a zlo, je uvěřitelné. Líbil se mi ten nápad dračího krále zdánlivě opustit dějiště, aby se vrátil v podobě slepé žebračky, čím jedině vylákal mocného nepřítele z jeho doupěte. A taky se mi líbilo, že ho nekompromisně zakousl. Už v Serafíně a drakovi mě mírně popouzela její nezměrná loajalita vůči rodině, která ji obětuje pro dobro celku, ale dokázala jsem ji akceptovat. Ale v příběhu o Bellis mě tentýž – ještě mnohem více vygradovaný prvek vysloveně dráždil. Kde se sakra bere taková nezměrná oddanost dcery vůči otci, který se chová jako notorické hovado, nedokáže pro ni najít jediné vlídné slovo, a ještě ji hrubě využívá? Bellis, která se na veřejnosti jevila jako statečná a odhodlaná bojovnice, se při konfrontaci s nenávistným otcem mění v rezignovaný uzlíček. A pak jsem musela připustit, že to rezonuje s temnými místy mé duše. Ten zdánlivě jednoduchý příběh v sobě skrývá podobenství o zhoubném vlivu, jakým nás mohou deformovat špatní, neschopní, nezralí či hluboce nešťastní rodičové. Protože nejvíce ublížit si necháváme právě od těch, kteří jsou nám nejblíže. Cítíme se bezbranní vůči těm, kteří by nás z hlediska obecných zvyklostí měli chránit, protože to oni nás přivedli na tento svět, ale místo toho nám ubližují. A my jim to dovolujeme, protože v sobě máme zažráno, že bychom měli, že se to přece tak patří. Stydíme se, že jim to dovolujeme, ačkoliv stydět by se měli oni.
Autorka: Iva Nováková
Název: Kozlík a dračice
Svižně a vtipně napsaný příběh. Kouzlo nespočívalo v pointě, protože ta byla jasná už od začátku, ale v nápadité, hravé a rozmarné atmosféře, která vyprávění provází, i když tam místy dochází k okusování hlav a trhání údů. Jediné, co jsem nepochopila, byl náhlý obrat sympatií dvořanů a služebnictva v Azdarchonově paláci vůči Petrovi - z příjemné srdečnosti k absolutnímu opovržení. Dokonce jsem si myslela, že ten cizí čaroděj personál uhranul. Ale po jeho zmizení jsem se musela smířit se skutečností, že ti prostí lidé zřejmě změnili názor skutečně jen díky Petrově přiznání na hostině (o tom, kým je). Chápu, že veřejné mínění funguje jako nákaza, ale ten obrat sympatií zejména u osob, které se předtím chovaly přirozeně přátelsky (kuchař, učitelka tance, komorná Hana) na mě působil příliš násilně. Navzdory tomuto provokujícímu zádrhelu (alespoň já to tak vnímala) jsem se nedokázala odtrhnout od čtení. Bylo to tak chytlavé, že jsem si vzala čtečku s sebou, když jsem dopoledne vezla našeho devadesátiletého dědu k doktorovi na injekci. Nedokázala jsem si představit, že bych čekala, než dědu ošetří, a nemohla při tom pokračovat ve čtení.
Autorka: Ivana Nováková
Název: Rusalka
Tuto knihu budu doporučovat všem začínajícím autorům, aby viděli, jak vypadá dokonale zvládnutá krásná čeština. Přítomné narážky na Stmívání od Meyerové a na další kultovní kousky vyznívaly zábavně a vtipně. Četlo se to tak dobře, jako když jíte domácí chleba s máslem a čerstvě uvařenou jahodovou marmeládou. Hodně jsem se nasmála, nedokázala jsem přestat číst.
název: Znamení ledu
autor: Ivana Nováková
Moderní rytířský román, obdařený spoustou emočně vypjatých situací a vzletných krajkovaných dialogů čtenáře zavede do říše krále Arada, kterou už po několik generací okupují vojska mocnější Sluneční říše. Zatímco Aradovy poddané terorizují místodržící jmenovaní panovníkem vítězné mocnosti, on se ukrývá v azylu Mandlového údolí, vysoko v horách, pod ochranou strážných kamenů. Aliset, sídelní město svých předků, nikdy neviděl. Poznamenaný rodovou kletbou, mnohokrát zatracený vlastním otcem, Arad od života nic dobrého nečeká. Žije ze dne na den, jde z náruče do náruče. Víru, že dokáže vyvést říši z područí mocnějšího souseda, dávno ztratil. Naději na štěstí v osobním životě vlastně nikdy neměl. Jedinou oporou jeho neveselému přežívání, je věrný přítel, lord Hevlin, ale ani ten nedokáže Aradovi poradit, jak vymanit říši z nadvlády nepřátel. Vše se změní, když na scénu vstoupí tajemná cizinka, kterou Arad s Hevlinem našli zraněnou v divočině. Sugestivně krásná a tajemná dáma poplete hlavu nejen Aradovi, ale i jeho příteli Hevlinovi. A bude to ona, kdo přinese řešení pro podmaněnou zemi i pro samotného Arada. Celkový kouzelný dojem tohoto romantického příběhu mi nabouralo několik diskrepancí v jeho výstavbě, které jsem nedokázala ignorovat. První a zásadní nesrovnalost shledávám v tom, že Arad tvrdošíjně odmítá používat magii. Argumentuje tím, že to slíbil otci na smrtelné posteli, protože jeho otec byl přesvědčený, že právě magie stojí za hrozivou kletbou, která ničí jejich rod. Arad tedy magii na základě otcova přání nepoužívá, ačkoliv čarovat umí – jak se ukázalo, když příkaz porušil a magií vyléčil zraněnou cizinku. Přitom právě magie by mohla být efektivním nástrojem, pomocí kterého by dokázal vyhnat ze země okupanty, kteří magii neovládají. Lze jen obtížně akceptovat, proč Arad tak sveřepě trvá na respektování slibu, když je čtenář mnohokrát informován o tom, že Aradův otec (když ještě žil) právě tohoto svého syna nerespektoval vůbec, ba shazoval jeho sebedůvěru při každé příležitosti. Dále je v příběhu dvakrát opakována těžko uvěřitelná situace, kdy je jedna osoba uvedena druhou osobou v omyl (obě jsou v blízkém přátelském vztahu) ohledně smrti osoby třetí (s kterou jsou rovněž v úzkém přátelském vztahu). Sdělení o tom, že třetí osoba nezemřela, přítel před přítelem na omezený čas zatají, ačkoliv to vůbec není nutné. A tato situace se v odlišných kulisách jen s obměnou osob opakuje dvakrát. Autorka tím nejspíše chtěla zvýšit napětí, ale vůbec jí nevadilo, že skutečný přítel by přítele zbytečným odkládáním dobré zprávy (tedy že třetí osoba přežila) takto netrýznil. Nebýt těchto nesrovnalostí, byl by tento příběh o lásce, cti, oběti, síle věrného přátelství a o nacházení naděje tam, kde by ji nikdo jiný nehledal, mnohem uvěřitelnější.
Název: „Kroniky světa Po“.
Autor: Vladimír Němec
Vladimír Němec zpracovává jedno z častých témat postapokalyptického žánru: Jak by mohla vypadat společnost po globální katastrofě? Příběh začíná několik dní poté, co svět zachvátí chřipková pandemie, během níž vymře většina populace. Děj je zasazen do důvěrně známého českého prostředí, střídá se v něm vyprávění několika hlavních postav, mužů a žen různého věku, odlišných ideálů, s rozmanitým sociálním původem. Každý se snaží využívat schopnosti a dovednosti nezbytné pro přežití. Některé postavy v nastolených drsných podmínkách nacházejí nové sebevědomí, nový smysl života, jiné působí ustrašeně a téměř ztraceně, čímž je vyjádřena jejich zmatenost nastalou situací. Projevují se v celé nahotě jejich charakterové vlastnosti, temperament i motivace. Strach o život katalyzuje jak ty nejnižší pudy, tak potřebu opřít se o duchovní autoritu, jíž je v případě některých jedinců víra v Boha. Je zábavné sledovat, jak se pod tlakem nevyhnutelnosti jednotliví členové skupiny uvelebují v nových sociálních rolích, jak se společnost navrácená téměř na prvobytně pospolnou úroveň opětovně rozvrstvuje. Forma, jakou je příběh čtenáři sdělován, je důsledná, metodická, až strohá. Výsledek působí téměř mechanicky, že navozuje a umocňuje atmosféru nezbytnosti. Čtenář dostává příležitost přeživší pozorovat jako mravence v mraveništi pod zvětšovacím sklem - což mu umožní udržet si odstup. Výsledkem je šance objektivněji posoudit vývoj charakterů a posun interpersonálních vztahů, což může být je pro čtenáře nacházejícího se v současném bouřlivě se měnícím světě stejnou měrou osvěžující jako varovné.
