Mravnost nade vše !!!
V pěkném starém českém komediálním filmu „Mravnost nade vše“ s Hugem Haasem, Adinou Mandlovou a Světlou Svozilovou se odehrává příběh úctyhodného a prudérního otce rodiny, ke kterému nečekaně přijíždí jeho dlouho utajovaná nemanželská dcera. Příběh se odehrává v prvorepublikové domácnosti pražské vyšší třídy. V bytě je plno krásných starých obrazů s bukolickými scénami a replik antických soch, jejichž intimní partie jsou zakryty plátěnými rouškami, aby neurazily mravnost přítomných. Film končí tak, že pravda je vyjevena a roušky falešné cudnosti jsou strženy.
Minulý týden jsem na idnes.cz narazila na článek o tom, že se kurátorka galerie v Manchesteru rozhodla vyřadit z expozice obraz malíře z konce devatenáctého století zobrazující výjev s nahými nymfami (mimochodem moc krásný obraz). Zdůvodnila to takto: (cituji idnes.cz) „Jsem osobně trochu v rozpacích, že jsme se tím nezabývali dříve, naše pozornost bohužel směřovala jinam.“ Na idnes.cz k tomu ještě dodávají, že k debatě nad kontroverzním uspořádáním výstavního sálu nazvaného „V honbě za krásou“ onu kurátorku přivedla aktuální hnutí MeToo a Time’s Up věnující se problematice sexuálního nátlaku a zneužívání, která nyní doslova otřásají současným Hollywoodem i světovým veřejným životem.
Na místo obrazu pak v onom sále instalovali nástěnku, na kterou se mohli návštěvníci k tématu vyjádřit. Jak se dalo čekat, většina z nich poslala přepjatou kurátorku do háje a po týdnu se obraz vrátil zpět. V novinách to vyhodnotili tak, že pokud chtěla galerie získat pozornost, tak se to povedlo.
Pozornost. Přesně o to totiž jde. Další příklad mě fakt rozesmál. V lidovkách parafrázovali článek z britského deníku The Guardian (levicový deník, mimochodem), ve kterém prý napsali, že se filmoví publicisté a teoretikové začínají vážně zamýšlet nad otázkou, zda-li je James Bond (agent 007) stále ještě archetypem hrdiny. Kampaň #MeToo s ním prý má problém! Následuje výčet agentových šovinistických a sexistických kousků dokumentující jeho přezíravé jednání s příslušnicemi ženského pohlaví.
Reportáží a zpráv na téma potřeby dbát na ženskou důstojnost se vyrojilo tolik, že to vážně vypadá na kulturní revoluci! Tolik emocí! Tolik argumentů! Tolik mazaných návodů, jak získat pozornost, nebo jak odvést pozornost od věcí, na kterých opravdu záleží! Ještěže se to v naší kotlince nijak výrazně neprojevuje a pevně doufám, že to sem ani nedorazí.
Ony blafy zpochybňující archetyp hrdiny v postavě agenta 007, které lidovky přetiskly z Guardianu mě ale navedly k něčemu, co by mohlo být užitečné. Na FB Tvůrčím psaní (https://www.facebook.com/tvrpsani/) jsem publikovala článek o plácání literárních postav pod vlivem dobových trendů a že ta angažovanost z díla mnohdy trčí jako rýč zapíchnutý v andglickém trávníku. Zamyslela jsem se, jak jako autorka dobrodružných a romantických knih tvořím svoje postavy. A došla jsem k závěru, že tak činím tak na základě archetypů. Kurátorka onoho muzea v Manchesteru by mé romány určitě tvrdě odsoudila, protože mí hrdinové a hrdinky jsou až k uzoufání stereotypní. Muži (dokonce i padouchové) bývají silní a drsní a stateční, zatímco ženy (a to i včetně meger), bývají křehké a krásné a mazané. Jasně že takové nejsou všechny postavy, to by byla nuda, ale ty dominantní ano. Nehodlám na tom nic měnit, protože čtenářům se to líbí a především se to líbí mně. Žánrově přece jde o odpočinkovou četbu. Patří do stejného šuplíčku jako filmy s Jamesem Bondem a dokonce by se tam vešel i ten obraz s nymfami. Je to lehká múza. A proč by ne? Kdybych psala román o peripetiích kolektivizace na Hané (k čemuž jednou dojde), jistě by mi nezbylo, než pracovat s reálnými postavami. Mužské i ženské postavy by získaly méně dokonalý exteriér, přibyly by vrásky nebo pleš, ale i tak by se mužové chovali jako muži, a ženy zase jako ženy. Reprezentanti obou pohlaví by jednali podle staletí prověřených modelů, podle strategií evolučně potvrzených a úspěšných.
Máme tu tedy „světové“ tažení za mravní očistu. Tažení poněkud jednostranné, protože favorizuje ženy na úkor mužů. Že se mi ten humbuk nelíbí, je asi tak všechno, co s tím můžu dělat. Ale zase: V padesátých letech minulého století byla podobně v kurzu studená válka. V šedesátkách hnutí květinových dětí. V sedmdesátkách a osmdesátkách začali vystrkovat tykadla ekologičtí alarmisté, aby jim to vydrželo až donedávna, kdy je na výsluní vystřídalo antidiskriminační běsnění. A když se i to zprofanovalo, máme tu další „velké téma“. Není ani první ani poslední.
