Montovna VI

Izrin z Marletu

napsal Vladimír Němec (cca před dvaceti lety)

Je to už skoro osm měsíců, co jsem Stílii viděl naposled. Tu mou, nádhernou Stílii. Vlasy splývající ve vodopádu kudrlinek do půli zad, blankytnou modř v očích, slunce úsměvu i zurčící potůček smíchu. Nemohu zapomenout. Kdesi hluboko ve mně roste balvan, tíží mě a tlačí na prsou. Každým dnem o trochu víc. Dusím se, nemohu dýchat. A pak, když už si myslím, že bude konec, zahlédnu je vykukovat zpoza toho kamene. Nevím, co nebo kdo to je. Říkám jim Stíny. Možná to jsou duchové nebo jen výplody mé fantazie, mého zoufalého mozku. Ale smějí se mi. Křičí na mě:

‘Zbabělče, měl jsi o Stílii bojovat, měl jsi raději zemřít, než si ji nechat odvést a uvěznit.’

 Nejhorší je, že mají pravdu. Nechal jsem si ji vzít. Dovolil jsem jim, aby mi zasadili ránu horší, než může dát jakýkoliv meč. I teď, po takové době, se mi vhrnou slzy do očí, jen na ni pomyslím. Nedokážu zapomenout a Stíny stále křičí! A nejsou-li nablízku jiní lidé, odvažují se blíž a blíž. Už si netroufám být s nimi o samotě. Jak balvan roste, zvětšují se, sílí a jsou stále drzejší. Chystají se na mne vrhnout. Musím se s nimi utkat, dokud je ještě dokážu zahnat. Tím místem, kde se s nimi vždy poperu, je hospoda U Šedáka. Přítomnost lidí je zpočátku zažene a získám čas. Čas na to, abych se napil, a pak, opojen, dostal do jejich království, do země Stínů. U Šedáka mě už znají a neptají se, s kým to mluvím a proti komu bojuji. Dnes, dnes večer musím zase Stíny zničit.

Vcházím k Šedákovi, lokál je skoro plný, ale já mám připravený stůl. Nesou mi večeři, divočinu a víno. Červené víno, hodně vína. Piju a piju. Slyším, jak Stíny zuří, tuší, že dnes ještě nejsou dost silné, že nade mnou ještě nezvítězí, ale nevzdávají se. Každým lokem té kyselé břečky se balvan zmenšuje, je mi lehčeji a jsem volnější a silnější. Další džbánek, stále více se mi v mlze ztrácí okolí, už skoro nevnímám lidi v lokále, ale o to víc a ostřeji vidím Stíny, nemají se za co schovat, z obrovského kamene se stal oblázek. Konečně jsme úplně sami, jen já a ony. Je čas. Tasím meč a vrhám se proti nim. Bodám, sekám kolem sebe. Stíny mne obkroužily a zaútočily ze všech stran. Jsou ale příliš slabé, nemohou mi ublížit. Zaháním je do kouta a ony ustupují, každým zásahem se zmenšují, až z nich jsou jen stíny Stínů. Nakonec je zašlapávám botami do země. Vyhrál jsem, načas mám od nich klid. Vím ale, že se zase brzy vrátí. Najednou se mi podlamují kolena slabostí, klesám k zemi. Chce se mi spát.

Když jsem se blížil k hostinci, začali z lokálu dveřmi i okny vyskakovat lidé. Během chviličky byla hospoda prakticky prázdná. Jen rány a řev zevnitř byly důkazem, že tam ještě někdo zůstal. Nelíbilo se mi to. Nerad se míchám do rvaček a bojů lidí. Navíc v téhle zemi, kde čaroděje staví zákon na úroveň zločinců. Sakra, a co to způsobilo! Jeden idiotskej čaroděj kdysi pře dvěma sty lety. Vraždil, mučil, znásilňoval. Nikdo z lidí neměl naději mu uniknout nebo nad ním zvítězit. Tehdy postavil zdejší vládce čarodějnictví mimo zákon a nepomohlo ani to, že toho hajzla přemohl a zabil taky čaroděj. Všichni čarodějové potom dobrovolně opustili zemi a zařekli se, že se vrátí teprve až nenávist k nim pomine a zákon bude zrušen. Ale on samozřejmě platí dodnes. Rada čarodějů tehdy vydala doporučení, aby se všichni této zemi vyhýbali a pokud tudy přece jen chtějí projít, zakázala, s výjimkou ohrožení vlastního života, provozovat jakoukoliv magii, aby nevzbudili žádné podezření.

V každém větším městě tu mají jakéhosi poločaroděje, říkají jim mágobijci. Mágobijci! Jako by už nějakého mága zabili! Vůbec prý neovládají kouzla a čáry, ale jsou schopni vycítit přítomnost magické energie a čaroděje usvědčit. Mágobijec  bdí nad tím, aby se ve městě neusadil nějaký čaroděj. Máme zprávy, že čas od času někoho opravdu z čarodějnictví nařknou. Následuje soud a smrt upálením. Není to ovšem samozřejmě čaroděj, ti lidé tady si vůbec neuvědomují, že chytit čaroděje není v jejich silách. Většinou to odnese člověk, který se narodí s přirozenými vlohami k čarodějnictví, ale bez možnosti naučit se je ovládnout a rozvíjet, není schopen se ubránit. I proto se sem občas vydá potajmu nějaký čaroděj, tak, jako já právě teď, aby našel a pokud možno i včas do bezpečí odvedl ty, které by nadání k magii mohlo přivést na hranici. A právě při střetnutí s mágobijcem nám hrozí největší nebezpečí. Na jednu stranu bych se s ním docela rád setkal, zajímalo by mne, jak se od sebe poznávají mágobijec a čaroděj. Podle mne by se každý mágobijec mohl stát, po přiměřeném tréninku pochopitelně, alespoň částečným čarodějem.

A jestliže to celé způsobil jeden z nás, libující si v násilí, byl mezi čaroději naprostou výjimkou. Zato mnoho lidí se přímo vyžívá v týrání a krvi jiných. Nesčetněkrát jsem v mysli takových lidí nenašel nic než základní potřeby jako jídlo, pití, ženy a pak jen radost z ponížení a bolesti druhých.

Měl jsem důvod být nevrlý. Nejsem zvyklý utíkat. Vyslal jsem do hostince tenounký proud energie. Pronikla stěnami a já za moment věděl, že uvnitř zůstali dva muži. Hostinský, schovaný pod výčepem, a opilý mladík, rozhánějící se těžkým mečem. Vstoupil jsem. Podle oblečení to byl zřejmě nějaký nižší šlechtic. Bohužel, krvežíznivá hovada najdete jak mezi prostým lidem, tak i mezi šlechtici. Dost možná, že moc a peníze ještě přispívají k jejich většímu počtu mezi urozenými rytíři.

Jak kolem sebe zuřivě mečem mával, srážel džbánky vína a ničil dřevěné židle i stoly. Z jeho prakticky nesrozumitelných výkřiků, přecházejících často do neartikulavaného řevu, a z trhaných pohybů, při kterých jen stěží udržoval rovnováhu, se dalo usoudit, že má v sobě alkoholu pořádnou dávku. O to nebezpečnější pro své okolí se staly víceméně náhodným směrem vedené výpady. Neumíte si představit, jak je nepříjemné pátrat v myslích opilců. Realita se prolíná s nesmyslnými představami do míchanice kratičkých myšlenek bez jakéhokoliv smyslu. Je mi z toho vždycky na zvracení.

Ovšem i bez proniknutí do jeho mysli z něj přímo sálalo zoufalství a smutek. Docela mne to potěšilo! Není to tedy omezený násilník, jak jsem si myslel, ale „jen“ opilý a nešťastný mladý muž. Prokličkoval jsem mezi převrhnutými kusy nábytku a v klidu došel k výčepu. Všiml jsem si, že jsem se během té krátké cesty vyhýbal určitě nejmíň čtyřem různým druhům židlí.

Požádal jsem hostinského o večeři, ale přitom jsem sledoval pohyby mladíka za svými zády a zklidňoval ho. Vlastně jsem tím během posledních pár minut porušil dvakrát nařízení Rady čarodějů.

Ještě jednou jsem musel zopakovat žádost o večeři, než se zpoza stolu vynořil kulatý obličej. Ústa i oči dokořán v nefalšovaném údivu. Jaký blb chce právě teď jíst! Usmál jsem se na něj a žádost zopakoval potřetí.

„Nechtěl byste chvíli počkat, vašnosti, až se mladý pán uklidní? Nebude to už moc dlouho trvat.“

„Kdo to je?“ Vyzvídal jsem.

„Mladý pán Irzin z Marletu. To je tvrz asi půl hodiny jízdy vocať. Jejich rod ji má už pěknejch pár let.“ Razance úderů za mnou se konečně začala zmenšovat.

„Vidíte, už přestává. To my už ho známe,“ dodal s omluvným úsměvem.

„On sem chodí trénovat často?“ Hostinský se rozesmál.

„Pán je šprýmař. No, jednou za dva tři tejdny. Něco vypije a pak je trochu veselej.“

„To napití ho asi musí přijít celkem dost draho, ne?“

„Ha, ha. Naštěstí eště má na zaplacení škody. Sice už páni z Marletu nejsou tak bohatí, jako dřív, ale dluhy stále platí.“

Mladík se při jeho slovech sesunul k zemi a zůstal bez hnutí.

„A je to, teď už bude spát,“ zajásal hostinský, aniž tušil, co mi to dalo práce, uklidnit ho a uspat.

„To vysvětluje, proč máte každou židli jinou, truhláři je asi nestačí vyrábět, co?“

„Jé, vy ste si všim? Kdepak, truhláři stačí, ale byla by to zbytečná škoda ničit hnedle nový židle. Když mladý pán pošle sluhu se vzkazem, že večer přijde, rychle sem šoupneme něco staršího. Eště tak dvakrát, třikrát a všichni ve vsi budou mít nový nábytek,“ zašklebil se a po chvíli dodal omluvně:

„To víte, musíme mu udělat nějakou tu radost, když má takovej pech.“

„Co se mu vlastně stalo?“

„Co asi myslíte? Sukně! Zamiloval se do cérky pána z Tarona, nejbohatšího rytíře království. Von pan Izrin byl proti ní moc chudej. Nepomohlo mu ani to, že je taky rytíř. Nakonec si ji vodved pán Alfréd z Boratu. Moc bohatej pán. I když, v jednu chvíli to nevypadalo pěkně, o slečně Stilii se povídalo, že propadla čarodějnictví. Ale asi to nebyla pravda, poněváč jinák by si ji pan Alfréd nevzal.“

Tak to bylo zajímavé, jsem tu doslova pár hodin a hned narazím na stopu čarodějnice. Neškodilo by se na mladou paní podívat zblízka. Možná se jí podařilo na poslední chvíli čarodějné schopnosti utajit. Nejspíš už asi nebude chtít odejít od manžela a kdoví, jestli se brzo nestane maminkou. Ale snad by ji potěšilo, že je na světě víc jí podobných lidí a že je najde hned za hranicí tohoto království. A třeba by jí někdy v budoucnu mohlo být užitečné, bude-li vědět, kde je hledat.

Podíval jsem se hostinskému do vědomí (tady určitě nikdo nesleduje projevy magie a tak jsem zákaz čarování porušil potřetí), ale už nic podstatného nevěděl. No co, mrkneme se do duše panu Izrinovi, ovšem až vystřízliví.

„Příteli, slyšel jsem, jak mladý pán předtím než usnul, objednává pokoj pro dva, pojď a pomoz mi ho odnést do postele.“ Nevím, jestli jsem udělal dobře, když jsem to nechal na něm a nijak ho neovlivňoval. Trvalo dlouho, než dokázal vstřebat obsah mých slov. Usilovně přitom krčil čelo a očička mu jen mrkala. Ale pochopil to.

„Dobrý, to je dobrý. Se vám teda povedlo, vašnosto. A já ho nechával vyspat zadarmo! Cha chá.“ Bez reptání mi pomohl vynést bezvládného šlechtice do patra, a přitom se pochechtával, jako bych mu řekl bůhvíjaký vtip.

Uložil jsem mladého pána, zapečetil dveře jemným, téměř nepostřehnutelným kouzlem a pak ulehl sám. Spát jsem mohl klidně, věděl jsem, že můj spolunocležník se sám před obědem neprobudí.

………………………….……….

Ráno jsem nechal přinést snídani pro dva, ale předtím, než jsem Izrina probudil, jsem si prohlédl jeho vzpomínky. Zjistil jsem, že jeho příběh je zpočátku celkem banální. Zchudlý šlechtic se zamiluje do jedné z nejbohatších a nejkrásnějších dívek v království. Ta jeho lásku sice opětuje, je ale poslušná přání svého otce, který jí domluvil již jako malé holčičce sňatek s bohatým a urozeným Alfrédem z Boratu. Takováto bezohlednost k citům člověka je mezi urozenou vrstvou celkem běžná a nikterak mě nepřekvapila. Obvykle se dívka v den svých osmnáctých narozenin provdá a odejde za mužem na jeho hrad. Ovšem v tomto případě se opravdu vyskytla určitá komplikace. Někdo vypustil fámu, že mladá Stílie umí uhranout a seslat na člověka nemoc. Pan Alfréd dorazil na taronský hrad v doprovodu vlastního mágobijce. Ten bez váhaní označil Stílii za čarodějnici. Mělo to zůstat sice navenek tajemstvím, ale Izrinovi to v pláči pošeptala sama Stílie. Její otec se s tím nechtěl smířit a pozval si místního lovce čarodějů, ale i on magické schopnosti Stílie potvrdil. Začalo to s ní vypadat špatně. Stílie se už viděla umírat na hranici, pak ale přišel její urozený nápadník s návrhem. Vezme si ji za ženu, jestliže budou splněny dvě podmínky. První bylo přiměřeně vysoké věno. No, spíš nechutně nepřiměřené. Ale peníze nejsou to, co by mi vadilo. Zato druhá podmínka byla strašlivá. Stílie dostane na hlavu přílbu vyrobenou z tenkých modrých plátků krystalů asferitu. Přílba kryje celou hlavu až na malé otvory pro oči, nos a ústa. Pod bradou se pevně uzavře a Stílie ji už nikdy v životě nesundá. Krystaly z modrého asferitu jsou jednou z mála látek schopných odstínit magické schopnosti čaroděje. Sám jsem takovou přílbu ještě nikdy neviděl, ale vím, že ji vlastní někteří králové a používají ji, když jednají s čaroději. Jsou tak ochráněni před zhypnotizováním, sugescí a hlavně před čtením myšlenek. V celé známé historii se stalo snad dvakrát, že něco takového měl na hlavě čaroděj. Nepřežil ani měsíc. Lépe řečeno, do měsíce zešílel. Chudák Stílie. Musí nevýslovně trpět. A to už je v té hrůze tak dlouho. Pokud se ještě nezbláznila, je to tím, že její magické schopnosti jsou dosud velmi malé, nerozvinuté. Dokonce sama Stílie tvrdila Izrinovi, že si není vůbec nějakých svých nadpřirozených projevů vědomá, netušila, že je má, ani z čeho vznikly ty povídačky o uhranutí. Už jsem neváhal, musím se na ni podívat, a bude-li to mít ještě smysl, odvedu ji za hranice. Záhadou mi je jen, jak se tak vzácná asferitová přilba dostala do rukou Alfréda. Izrinovi jsem paměť malinko vylepšil. Podstrčil jsem mu vzpomínku na to, jak jsme spolu včera večer popíjeli a jak pro nás objednal tento pokoj. Také trocha víry ve mne a poslušnosti neuškodí.

 Teprve pak jsem lehce pošimral mysl pana Izrina. Protáhl se, zívl a otevřel oči. Vzápětí už seděl a vytřeštěně se rozhlížel.

„Buď zdráv, Izrine,“ zahlaholil jsem.

„Á Porten, zdravím tě. Vzpomínám si, že jsem spolu včera pěkně prohnali džbánkům faldy, ale jak jsem došel až sem, to tedy nevím.“

„Jednoduše, poté, co jsi vybojoval mečem souboj s přesilou asi dvaceti“ vychutnal jsem si překvapený výraz v jeho tváři a dodal: „židlí, jsem tě s pomocí hostinského vynesl do postele.“

Začervenal se, „No, já, já někdy…“

„Já vím, včera jsi mi vyprávěl o Stílii z Tarona. Znovu ti opakuji můj včerejší návrh, pojedeme se za ní podívat, a jak zjistíme, že není šťastná, uneseme ji.

Když jsem se druhý den probudil, ležel jsem v měkké posteli a hučelo mi v hlavě. Nádherně voněla snídaně, kterou nechal připravit pan Porten. Moc o něm vlastně nevím. Představil se jako Porten z Maelle a není z našeho království. Říkal, že rád cestuje a poznává cizí lidi a kraje.

Bože, vůbec si nepamatuju, co všechno jsem mu včera navykládal. Vím jenom, že jsme spolu pili, já mu na rameni plakal pro Stilii a vyprávěl o Stínech. Nevím proč, ale vyzařuje z něj jistota, zkušenost a důvěryhodnost. Snad to dělají rysy jeho obličeje, strohé a ostré, na první pohled vypadá jako přísný a tvrdý, možná i krutý člověk. Ale pak promluví a jeho slova vás pohladí po duši, ukáží vám cestu ve tmě a vy mu uvěříte cokoliv. Řekl mi, že ví, jak se navždy zbavit Stínů, a mně svitla hvězda naděje. ‘Musíš jet za Stílií zjistit, je-li šťastná. Bude-li, nedáš na sobě nic znát, jen se jí pokloníš a pozdravíš ji, ale zastihneš-li ji zoufalou, musíš ji unést.’ Jen to dořekl, uvědomil jsem si, že má pravdu. Jsem hlupák, blázen, samozřejmě, tím umlčím Stíny! Proč mě to nenapadlo dřív? Navíc se mi už včera nabídl a dnes zopakoval, že mě na boratský hrad doprovodí a bude stát po mém boku. Neváhal jsem a nejraději bych vyrazil ihned, ovšem byl tu skvělý Porten. Připomněl mi, že budeme potřebovat nějaké zásoby a koně a že je třeba také vyrovnat dluh ve zdejším hostinci. Rozjel jsem se tedy nejprve na naši tvrz. Doma jsem zašel za otcem a řekl mu, že odjíždím a nevím, kdy se vrátím. Otec mne chvíli pozoroval a pak se zeptal:

„Má to co dělat se Stilií, že synu?“ Zaváhal jsem. Nechtěl jsem říct pravdu, ale ani vyloženě lhát. To první by zarmoutilo jeho, to druhé by mrzelo mne.

„Proč si to myslíš?“ otázkou jsem se vyhnul odpovědi.

„V očích ti vidím žár, který tam už dlouho chyběl. Jsi dnes plný života, buď jsi potkal jinou ženu, nebo jedeš za Stílií. Máš pravdu, raději mi to neříkej. Nechci vědět, co zamýšlíš, ale pochybuju, že se to boratským pánům bude líbit. Určitě o tobě a Stílii vědí, a když tě chytí, nejspíš zemřeš. A unikneš-li jim, nebudeš se smět stejně vrátit domů. Takže se asi loučíme na hodně dlouho.“

Co jsem měl odpovědět? Že má pravdu, že to chápu, ale stejně půjdu? Zbytečné, otec to věděl:

„Nebudu tě přemlouvat, abys zůstal. Nemělo by to smysl. Poslední půlrok ses mi před očima ztrácel, byl jsi jen stínem sebe sama. Než takové umírání, raději rychlá smrt v boji. Věřím ti, Izrine, jdi a Hedás, bohyně moudrosti, ať tě doprovází.“

Poklonil jsem se otci, rozloučil s matkou. Sluhové mezitím připravili na cestu dva koně a zásoby na týden. Nebylo nač otálet. Ještě před polednem jsem už byl opět v hostinci U Šedáka. Tam jsme s přítelem Portenem v rychlosti zhltli oběd a vydali se k boratskému hradu. Mohli jsme si vybrat jednu ze dvou cest. Pohodlnější, ale výrazně delší, byla kupecká stezka. Podél ní stály malé královské tvrze s vojáky střežícími bezpečí cesty. Tou druhou, kratší, byla cesta podél řeky. Hlavně její druhá část vedla nepřehlednými stržemi mezi skalisky, ve kterých si voda za tisíciletí vymlela koryto. Tato místa si oblíbili lapkové a lupiči. Cesta docela nezanikla jen proto, že od známých obchodníků lapkové vybírali mýtné a nechávali je projet. Každý, kdo měl jen ždibec rozumu, si ale vybral cestu první. Já se nemohl Stílie dočkat, a tak jsem sám navrhl tu kratší. I tou normálně trvá cesta čtyři až pět dní, my se chtěli dostat k cíli za dva a půl dne.

Pobízeli jsme koně, jak jen to šlo, aby nepadli únavou nebo si nezlámali nohy. Až za tmy jsme zastavili na opuštěném místě a utábořili se na noc. Mohli jsme sice pohodlně přespat v hostinci, který jsme minuli ještě za šera, ale Porten trval na tom, že pojedeme do poslední chvíle. No co, zásoby máme a počasí nám přeje.

Ranní svítání nás zastihlo znovu na cestě. Kolem poledního jsme dorazili ke mohutné skalní bráně. Tou začínala ta horší část cesty. Ostré zuby skalisek výhružně trčely kolem nás, jako by říkaly, dej si pozor, číhá tu nebezpečí. Úzká cesta proplétající se mezi balvany byla zleva lemovaná strmou a vysokou skalní stěnou a zprava divokým říčním korytem. Pokud to cesta dovolila, hnal Porten koně jako o závod. Nerozhlížel se a vůbec se nestaral o nebezpečí, která nám doslova za každou skálou hrozila. Musel jsem za ním, za jeho vlajícím pláštěm, ale přitom jsem s mrazením v zádech hádal, za kterým balvanem se lapkové skrývají. Nevím, jestli o nich Porten vůbec nevěděl nebo jim chtěl ujet dřív, než se k něčemu proberou, ale byl jsem si jist, že jejich šípům určitě neunikneme. Neustále jsem se nervózně rozhlížel a pátral, odkud přilétne varovný šíp. Jednu chvíli se mi dokonce zdálo, že vidím špatně ukrytou postavu na balvanu nad cestou, ale nic se nestalo, a tak mě asi popletl kvetoucí mech.

Večer jsme se uložili ke spánku na dně jedné strže. Raději jsme ani nerozdělali oheň a Porten si vzal první hlídku. Přivítal jsem to. Byl jsem z celodenní jízdy naprosto zničený. Zato on vypadal, jako by vůbec nejel na koni, ale právě slezl z kočáru. Naštěstí se ani při jeho, ani při mé hlídce nestalo nic a my mohli ráno spěchat dál. Cesta byla stále kamenitější a nemohli jsme jet tak rychle. Sám jsem se najednou cítil mnohem klidnější a vyrovnanější než včera. Bez jakýchkoliv problémů jsme odpoledne vystoupali svahem vzhůru a v dálce před námi poprvé zahlédli Borat. K večeru jsme vjeli do městečka pod hradem a ubytovali se v hostinci na náměstí.

Nevím, jestli bylo rozumné brát Izrina s sebou, ale měl jsem k tomu dva dobré důvody. Jednak tím, že uvidí Stílii, přestane se mučit výčitkami svědomí – Stíny, a jednak ho Stílie zná. Až se k ní dostanu, bude mi bránit asferitová přilba, abych se s ní domluvil, případně ji ovládnul. A ona sama by mohla křikem přivolat strážné v domnění, že jsem zloděj.

Proto jsem vyslal Izrina pro koně a něco k jídlu. Sám jsem prozkoumal mysl několika lidí v hostinci a zjistil podrobnosti o cestě. Samozřejmě je pro nás výhodnější ta kratší, čím méně lidí bude kolem, tím lépe. Když se Izrin vrátil, přiměl jsem ho tuto cestu navrhnout.

Snažil jsem se jet co nejrychleji, ale po pár minutách mi bylo jasné, že jízdu na koni nemohu vydržet. Celý život chodím pěšky, a když se potřebuji někam dostat rychle, prostě využiju levitace. Nedalo se nic dělat, musel jsem si jí pomoci i teď. Nadlehčoval jsem se ve třmenech tak, že kůň prakticky nic nenesl. Štěstí, že mě napadlo vzít si dlouhý, splývavý kabátec, snad si Izrin nevšimne mého nezvyklého stylu jízdy.

Večer jsem dal přednost nocování v trávě před pohodlím v hostinci. Ono je mnohem jednodušší vytvořit ochrannou skořápku kouzel ve volném prostoru než v budově plné lidí, a pak, tady určitě nebude žádný mágobijec.

Průjezd skalami druhý den odpoledne byl fantastický. Překrásné divoké scenérie mne ohromily a nadchnuly. Štíhlé, ostré skály, kamenné brány i soutěsky tak úzké, že jimi tak tak projel kůň. Škoda, že slunce bylo skryto za mraky. Jak krásné musí být vápencové štíty rozsvícené slunečními paprsky!

Lapkové nepředstavovali vážný problém. Vycítil jsem je dlouho předem a jednoduše jsem je na chvíli uspal. Když nás už nemohli zahlédnout ani zaslechnout, probudil jsem je. Vůbec ničeho si nemohli všimnout!

I druhou noc nás ochránila kouzla. Šel jsem spát, jakmile Izrin usnul. A usnul, jakmile lehnul, byl z jízdy unavený jako štěně. Já, díky celodennímu levitování nad koňským zadkem, jsem se cítil poměrně dobře, ale jet doopravdy jako Izrin na koni, nepředstavitelné! Málem jsem zapomněl Izrinovi vložil do mysli vzpomínku na hlídku ve druhé části noci. Přitom jsem si všiml, s jakým strachem bojuje při jízdě soutěskami. Škoda, že o mně nesměl nic tušit! Alespoň jsem ho trochu uklidnil.

Následující den, po projetí zbývajících skal, nás cesta vyvedla vysoko nad řeku. Ocitli jsme se na jakési náhorní plošině, vlevo od nás zůstalo pásmo skal, postupně se měnící na kopečky a kopce, táhnoucí se kruhem až k obzoru. Po pravé straně byla plošina ohraničena klikatým srázem, jasně naznačujícím, kudy dále teče řeka. Tam, daleko před námi, kde se pásmo kopců opět setkalo s řekou, byl náš cíl. Na posledním a nejvyšším vrcholu stál hrad Borat. Pod ním se rozkládalo město Nirien, které jako by se shlíželo ve velkém jezeře, vytvořeném řekou.

Do Nirienu jsme dojeli pozdě odpoledne. Nechal jsem Izrina, aby vybral hostinec k přenocování a postaral se o unavené koně. Nechtěl jsem v tomto poměrně velkém a cizím městě používat své magické schopnosti víc, než bylo nutné. Opatrně jsem se podíval do vzpomínek hostinského a jeho dcer, ale nic podstatného jsem nenašel. Stílii nikdy neviděli. To je pochopitelné, protože jakmile by někdo zahlédl krystalovou přilbu, domyslil by si, o co jde. Takže chudáka Stílii drží někde zavřenou. Základem bylo zjistit kde. Teprve pak můžeme naplánovat její únos. Vyzval jsem proto Izrina, aby se porozhlédl po městě a nenápadně se poptal na manželku zdejšího pána. Sám jsem vylezl na vršek, stojící v sousedství kopce s hradem. Byl sice nižší, ale potřeboval jsem se dostat na dohled a nevzbudit pozornost strážných. Usadil jsem se na vrcholku kryt pohledům z hradu větvemi několika keřů. Teď jsem musel trochu zariskovat. Kdyby byl na hradě čaroděj nebo slušně citlivý mágobijce, nejspíš bych se dostal do problémů, ale co, Stílie za to riziko stojí.

Vyhledal jsem na obloze lovícího jestřába. Chvíli to trvalo, ale podařilo se mi ovládnout jeho mysl a přinutit ho kroužit nad hradem. Jeho očima jsem se díval z výšky a ukládal si do paměti půdorys hradu a porovnával rozměry s tou částí, kterou jsem viděl před sebou. Pátral jsem po nějaké budově, která by byla izolovaná a dala by se dobře střežit. Nebylo těžké najít osamělé stavení s dvorkem obehnaným kamennou zídkou. A hlavně s cestičkou vychozenou okolo domu i dvorku. I teď jsem tam viděl dva strážné.

Propustil jsem jestřába a zachytil mysl holuba na střeše hradu. To bylo ještě riskantnější, pohyboval jsem se přímo ve vnitřních prostorách. S jeho pomocí jsem detailně prozkoumal možné přístupové cesty, a nakonec jsem ho přiměl slétnout až k oknům, za kterými jsem tušil Stílii. Mezitím se začalo stmívat a holuba se mi jen stěží dařilo ovládat. Nezahlédl jsem ji. Ale to, že mě nikdo neobjevil, bylo dobré znamení. Buď na hradě žádný mágobijec není, nebo za moc nestojí.

Do hostince jsem se vrátil až za tmy, zaplatil hostinskému za nocleh a řekl mu, že brzo ráno odjedem. Izrin tu ještě nebyl. Starosti jsem si o něj začal dělat, teprve když se blížila půlnoc. Ale najít jednu konkrétní mysl v hustě zalidněném městě, jako je Nirien, není vůbec jednoduché. Všichni ti lidé a jejich myšlenky na mě působí jako hučení řeky, těžko odlišit zvuk vydávaný jedním proudem obtékajícím právě tamten oblázek. Stál jsem u okna a jen naslouchal monotónnímu hukotu myšlenek. Vtom přišel výkřik, zoufalé volání ‘Stílie’ – Izrin. Zachytil jsem zhruba směr a vyslal tím směrem pátravé proudy energie, aniž bych se staral o možné mágobijce. Po chvíli jsem ale zůstal bezradně stát. Teď, ozval se ještě jednou. Sklouzl jsem po utichající myšlence a přímo vlétl do hlavy Izrina. Ihned mi bylo jasné, co se stalo. Jeho očima jsem viděl čtyři muže s meči v rukou. Pátý ležel na zemi s hlubokou ránou v břiše. Ozbrojenci se přibližovali v půlkruhu okolo Izrina. Stál zády ke stěně domu. Neměl moc šancí. Bleskem jsem opustil jeho mysl a vnikl do mysli muže, držícího se asi dva kroky za zbylou trojicí. Odhadl jsem ho na jejich vůdce. V mžiku jsem ochromil jeho vlastní vůli a donutil ho zezadu vrazit meč do těla nejbližšího útočníka. Byl to ostrý a kvalitní meč. Projel tělem jako máslem. Podíval jsem se po své další oběti, a přitom vytahoval meč z klesajícího těla. Snad to byl cizí výraz v očích velitele, snad pud sebezáchovy. Další útočník nečekal a jak držel meč před sebou, směrem k Izrinovi, švihl jím do strany a strašnou ranou svého vůdce téměř přepůlil v pase. Mysl mnou ovládnutá ve vteřince vyhasla. Umírání je zvláštní pocit, i když jde o cizí tělo. Člověk s takovou ranou by se už na nic nezmohl, ale já ano. Držel jsem vzpřímeně jeho mrtvé tělo a bezvládnou rukou svíral meč. Výpad a zasáhl jsem překvapeného muže do krku. Izrin mezitím vyřídil posledního a podezřívavě hleděl na mne. Opustil jsem velitelovu mysl a nechal ho padnout.

Porten mne vyslal na výzvědy. Vyhledal jsem honosnější část města. Tam jistě budou vědět víc o hradních záležitostech než nějací nosiči vody. Vešel jsem do hostince a zamířil k prázdnému stolu. Hostinský se objevil vzápětí.

„Večeři,“ poručil jsem si. „A víno.“

„Máš čím zaplatit? Cizinci u nás platí předem.“ Zašklebil jsem se na něj.

„Tomu tady říkáte pohostinnost?“ Ale vytáhl jsem měšec s penězi a oddělil jednu minci. Chňapnul po ní a beze slova odkráčel. Prohlížel jsem si hosty a uvažoval, koho se na Stílii zeptat. Neobešel jsem pohledem ani jednou dokola a přede mnou se objevila skopová pečínka, kus chleba a džbán vína. Ale co, nejzvědavější bývají právě lazebníci a pak hned hostinští. Chytil jsem ho za rukáv.

„Chtěl bych jednu informaci. Co víte o Stílii z Tarona, manželce vašeho pána?“

„Proč to chceš vědět?“ Co si honem vymyslet? Rozhodl jsem se nelhat.

„Pocházím z tarontského kraje a znám ji. Chtěl bych vědět, jak se jí vede.“

„Tak to tě moc nepotěším, říká se, že je velmi nemocná. Vůbec nechodí ven. Jenom leží. Moc dobře si náš pán zrovna nevybral.“ Opravdu mě nepotěšil, zato mě seznámil s mužem, sedícím u vedlejšího stolu. Vyklubal se z něj pekař, který každý den vozí pečivo na hrad. Zeptal jsem se ho na Stílii, ale vyloženě se ulekl a nechtěl o ní mluvit. Určitě něco věděl. Dělal jsem, že mě to nijak zvlášť nezajímá, zato jsem objednával víno pro celý stůl. Měl pekelnou výdrž. Ostatní už dávno odpadli, ale on se mnou držel krok a teprve před půlnocí začal blábolit. Teď je ta správná chvíle, rychle, než usne.

„Stílie, co víš o Stílii?“

„To myslíš tu taronskou čarodějnici?“

„Jak víš, že je čarodějnice?“

„Nevím, já to nevím. Je to tajný, ale po hradě se to povídá.“

„Myslel jsem, že je nemocná?“

„Pche, pohádka pro děti. Ve skutečnosti prý musí být zavřená v  ve   ve   Chrrrr.“ Hlava mu padla na stůl. Zatřásl jsem jím.

„Kde? Slyšíš? Kde?“

Marné. Nechal jsem ho a vyrazil do našeho hostince. To, že mne někdo sleduje, jsem postřehl brzy. Ohlédl jsem se. Pětice mužů, která vypadala všelijak, jen ne neškodně. Rozeběhl jsem se, zakličkoval v uličkách a skryl se za rohem domu. Možná to bylo zbytečné, ale nemělo smysl riskovat. Po chvilce jsem zaslechl tlumené hlasy. Domluvili se a rozdělili. Evidentně mě hledají. Napínal jsem uši a snažil se podle kroků uhodnout, kde jsou. Právě když jsem se rozhodl, že změním úkryt, vyšel zpoza rohu jeden z nich. Nemělo cenu utíkat, vyšel jsem mu vstříc.

„Co chceš?“

„Máš prý plný váček peněz, co kdyby ses s námi rozdělil?“ Tak to tedy je! Někdo z hostince jim dal tip, možná sám hostinský.

„Budeš si ho muset vzít sám.“ Zaútočil jsem. Byl to dobrý bojovník. Vyhnul se mé ráně a téměř mě dostal. V poslední chvíli jsem srazil jeho meč mířící mi na hlavu. Jen mi zavadil o kožený nárameník. Muž provedl výpad. Odrazil jsem ho, ale už tu byl další a další. Vystřízlivěl jsem. Další rána mi šla na břicho. Jen těsně jsem se vyhnul. Teď já, přešel jsem do útoku a několika tvrdými ranami jsem vyzkoušel jeho obranu. A pak jsem naznačil sek na břicho. V poslední chvíli jsem meč pozdržel. V šeru nepostřehl lest a vedl meč proti mému zdánlivému útoku – máchl do prázdna. V tom okamžiku jsem úder dokončil. Zlomil se a klesl k zemi.

Rozhlédl jsem se. Na obou stranách ulice se objevili muži s tasenými meči. Tohle nevypadá dobře. Proti čtyřem nemám moc pěkné vyhlídky. Uvědomil jsem si, že Stílii už asi vůbec neuvidím. Stílie! V duchu jsem zoufale volal její jméno. Nechci tady padnout pro pár peněz. Alespoň kdyby se Stílie o mně dozvěděla. Stílie! Muži mne obstoupili. Couval jsem až k domu, o který jsem se opřel zády. Chvilku jsme strnuli. Čekal jsem, že se na mne všichni najednou vrhnou. Namísto toho se jeden z útočníků rozmáchl a zezadu, zákeřně, probodl svého komplice. Druhý to zahlédl koutkem oka a okamžitě se po něm rozehnal. Dál jsem je přestal sledovat, poslední z nich se na mě vrhl. Tentokrát to byl ale lehký soupeř. Tvrdou ranou zdola nahoru jsem mu odrazil meč, a zatímco se snažil nabrat rovnováhu, mohutným úderem shora jsem mu odsekl rameno od těla. Rychle jsem se ohlédl. Na nohách stál jen jeden, ten co zaútočil na své druhy, ale měl strašnou ránu napříč břichem. Nechápal jsem, jak ještě může stát. Náhle se svalil bez jediného hlesu. Nestaral jsem se o něj, i když mě zajímalo, proč přešel na mou stranu, a utíkal jsem pryč.

Samozřejmě jsem se ztratil a snad hodinu bloudil, než jsem našel náš hostinec. Porten byl ještě vzhůru a strachoval se o mě. Vylíčil jsem mu, co jsem se dozvěděl i jak mě přepadli. Ani on si neuměl vysvětlit, proč mi jeden z nich zachránil život.

Pak mi jen tak mimochodem naznačil, že se mu podařilo na hradě někoho podplatit a zítra ráno se jdeme podívat za Stílií. Řekl to, jako by to bylo něco normálního, dojdeme k ní, popovídáme si a uvidíme. Víc jsem z něj nedostal.

Druhý den jsme ještě za ranního šera opustili hostinec a vydali se k hradu. Koně jsme schovali asi v polovině kopce a sami se ukryli v bezprostřední blízkosti hradeb. Překvapila mě jejich výška, necelé čtyři metry. Pak jsem si uvědomil, že boratské panství je bohaté, mimo jiné i pro jeho dokonalou nepřístupnost. Útočící armáda by měla jen tři možné cesty. Tu, po které jsme přijeli my a u níž měl Alfréd určitě někde na skalách své pozorovatele a v záloze pár vojáků, kteří by snadno uhájili skalní stezku i proti značné přesile. Druhá možnost je ona obchodní cesta. I ta končí strmým výstupem, kde by nepřítel neměl moc šancí. Poslední zbývá přístup od řeky a jezera, ale strmé srázy pouze s úzkými schodišti snadno uhájí i osamocený voják proti jakékoliv přesile. Proto je boratský hrad zařízen spíš pro pohodlný život než jako opevněné a nedobytné místo.

Nevím, nač Porten čekal, snad na znamení někoho zevnitř. Až v půl jedenácté mi pokynul a vyrazili jsme k hradbám. Našel malou branku, určenou pro služebnictvo. Chvíli cosi dělal nad zámkem a najednou se dveře otevřely. Tak klíč si včera koupil! Lišák jeden. Branka nebyla určená pro vojáky, spíš pro děvečky, a já měl co dělat, abych se protáhl.

Dostali jsme se na nádvoří v části hradu určené služebnictvu. Před námi byla druhá linie ještě nižších hradeb s dokořán otevřenou bránou. Pohodlně jsme jí prošli na další nádvoří a stále si nás nikdo nevšiml. Neuvěřitelná nedbalost strážných! Pak jsme vstoupili do jednoho domu, prošli jím a zůstali stát za pootevřenými dveřmi. Asi dvacet kroků před námi se zdvihala kamenná zídka, kolem níž právě procházela stráž se samostřílem. Bylo vidět, že zeď ohraničuje nějaké prostranství. Snad výběh pro nějaká zvířata. Nesmysl, proč by je hlídali vojáci! A navíc ohrada pro dobytek by nepřiléhala k tak honosnému domu. Tázavě jsem se podíval na Portena. Přikývl a ukázal směrem ke kamenné hradbě.

„Za ní je Stílie.“

Chvíli jsme čekali a pozorovali vojáky. Nejspíš byli čtyři. Dva postávali v protilehlých rozích tak, aby viděli všechny tři strany zídky i stěnu domu. Za ohradou stála dřevěná bouda s ochozem a na něm, mírně nad úrovní zdi byl vidět třetí voják, asi velitel. Jako jediný částečně viděl i na střežený dvůr. Vždy asi po patnácti minutách vyšel z boudy čtvrtý, střídající voják, nahradil nejbližšího strážce. Ten došel na protilehlý roh a jím vystřídaný hlídač si šel odpočinout do boudy. Neměli jsme šanci proklouznout ke Stílii nepozorovaně. Chystal jsem se k boji a odhadoval naše šance pěkně nízko. Nemělo cenu čekat, ať to máme za sebou.

Porten viděl moji netrpělivost a syknul:

„Buď trpělivý, chvíli trvá, než projímadlo zabere.“

To jsem nečekal! Dokázal podplatit někoho z hradu! Opravdu, chvíli po dalším vystřídání začal voják nervózně přešlapovat, a nakonec se v předklonu s rukou na břiše rozeběhl k vedlejšímu domu. Velitel na něj začal řvát a seběhl z ochozu.

„Teď!“ zařval Porten. Rozeběhli jsme se ke stěně. Držel jsem se těsně za ním a přemítal, jak se co nejrychleji dostat přes dvoumetrovou zeď. Ukázalo se to být zbytečné. Těsně u zídky bylo z kamenů vytvořeno několik stupínků. Stačilo po nich jen vyběhnout a překulit se dovnitř.

Přímo proti mně, u vchodu do domu, seděla na židli Stílie. Tedy pokud to byla ona. Viděl jsem jen ženskou postavu v dlouhém plášti s lesklou přílbou na hlavě. Zarazil jsem se, ale Porten mě pobídl:

„Rychle k domu, tam stráž nevidí.“

Žena se mezitím postavila, ale neutekla, dívala se na nás. Na mě!

„Proboha Izrine, co tady děláš?“ poznal bych ten hlas mezi tisíci. Ano, byla to má Stílie. Sevřel jsem ji v náručí a líbal na proužek rtů v otvoru přílbice.

Po bitce s lupiči se Izrin vrátil až za hodinu. Bloudil po městě, ale já se už neodvažoval hledat jeho mysl a vystavovat se riziku odhalení. Nechal jsem ho vyprávět, co zjistil, i průběh boje, ačkoliv jsem to vše už věděl.

Ráno jsme spěchali k hradu ještě za šera, aby nás nezpozorovala hlídka. Přímo pod hradbami jsme byli poměrně v bezpečí. Po východu slunce jsem se znovu zmocnil mysli jestřába a z výšky pozoroval dění na hradě. Chtěl jsem si být jist, že tam Stílie opravdu je. Teprve po několika hodinách jsem ji zahlédl, když vyšla na dvorek. Posadila se do malého křesílka a začala vyšívat. Idylka! Až na to, že její svět končil po patnácti krocích kamennou zdí a namísto čelenky či šátku jí hlavu zdobila přílba, na niž modře tančily sluneční paprsky.

Dotykem jsem upozornil Izrina a přeběhl ten kousek ke hradbám. Věděl jsem, že tu jsou malá vrátka pro služebnictvo. Zámek na nich není pro čaroděje velký problém, ve chvilce klapla západka a cesta dovnitř byla volná. Brána ve druhé hradební zdi byla otevřená a nehlídaná. Strážní jistě netušili, že v té nesnesitelné žízni, která je vyhnala do blízké kuchyně, má prsty čaroděj. Při přebíhání nádvoří jsem ještě musel na malou chviličku zabavit dvě služky, které by nám zkřížily cestu. Tentokrát jsem se uchýlil k tomu nejprostšímu – zdálo se jim, že zaslechly volání svých milých.

Skryli jsme se v hospodářské budově, přímo proti Stíliině vězení. Ovšem jestřábí oči mi prozradily, že ona mezitím zašla do domu. Vyčkával jsem, nechtěl jsem riskovat, mohl ji zavolat někdo, s kým bych se tam nerad setkal. Dokázal bych samozřejmě dům propátrat, ale jednak bych Stílii v přílbě nezachytil a jednak, pokud žil na hradě mágobijce, určitě bude střežit prostor kolem ní. Konečně znovu vyšla. Počkal jsem na vystřídání stráží. Hravě jsem přivodil vojákovi průjem i donutil rozlíceného velitele slézt dolů. Během té chvilenky, než jsme doběhli ke kamennému valu, jsem zkoncentroval energii a vytvořil pár schůdků z falešného kamene. Vím, že síly tvořivé magie jsou silné a zachytí je i podprůměrný kouzelník, ale šlo nám o čas. Seskočili jsme do ohrady a přeběhli k domu, mimo dohled velitele na ochozu.

A tady, jen pár stop od Stílie, jsem zůstal jako opařený. Jako bouře mi do mysli vnikla vlna lásky k Izrinovi a zároveň obrovský strach o jeho život – a hlavně nesmírné zoufalství. Poprvé a jedinkrát jsem zapochyboval, zda dělám dobře, když se pletu mezi obyčejné lidi. Kvůli mně zemřelo zatím nejméně pět lidí. Když tu Izrina nechám a sám zmizím, nedostane se živý ven. Když ho odejít donutím, vrátí se, jakmile moje síla nad ním pomine. Musel bych mu smazat paměť a přinutit ho k cestě domů. Ano, i takto jsem uvažoval. Pak jsem se podíval na ně a uvědomil si, jak se milují. Já vím, můžete říct, že láska je, konečně jako všecko lidské, pomíjivá a nemá cenu dávat jí nějakou váhu. K čemu by pak ale život byl? Ne, neopustím je.

„Přátelé, musím vás vyrušit. Stílie, jsem rád, že tě konečně poznávám, ale nemáme moc času, poslouchej mě. Přišli jsme tě unést.“ Zachytil jsem vlnu nesouhlasu a strachu.

„To nejde, zabijou vás, nemůžete jim… .“

Přerušil jsem ji:

„Vím, bojíš se víc o Izrina než o sebe. A máš v zásadě pravdu, ale nebudou vás pronásledovat, jestliže si budou myslet, že jsi spáchala sebevraždu.“

Ozvalo se dvojhlasné: „Cože?“

„Je to jediná možnost. Představuju si to takto: Stílie si vezme můj plášť a nasadí si kapuci. Já si ponechám její a vezmu si na hlavu tuhle krásnou přilbici. Vy odejdete stejnou cestou, jakou jsme sem přišli my. Já budu hrát Stílii dvě hodiny. Za tu dobu se dostanete na kupeckou cestu, daleko od Boratu. Potom sehraju Stíliinu sebevraždu.“

„Jak?“

„Nechte mi také nějaké tajemství. Nebojte se, nic se mi přitom nestane.

Nicméně to není všechno. Musí vám oběma být jasné, že Stílie bude pro všechny mrtvá a nemůže se vrátit domů ani jinam, kde by ji někdo poznal. Musíte opustit vaše království a uprchnout do sousední země. Teprve tam budete v bezpečí, ovšem i pak byste měli vystupovat pod jinými jmény. Nesmíte se odvolávat na svůj šlechtický původ a živit se musíte prací, jako obyčejní lidé.“

Během mého projevu si mě Stílie zkoumavě prohlížela.

„Pane, nevím ani, jak se jmenujete, ale dáváte mi naději. Naději, že skončí mé vězení i mé utrpení. Dáváte mi naději, že zbytek života budu se svou láskou. Neumíte si představit, co jsem tu prožila. I život té nejchudší pradleny je proti tomu pohádkou. Nemám důvod váhat, jen bych chtěla, aby si kvůli mně neničil život Izrin. On může dál žít ve své tvrzi jako rytíř. Vy jste určitě čaroděj, nikdo jiný by se ke mně nemohl dostat. Zařiďte, prosím, aby na mě Izrin zapomněl.“

Izrin se na mě vytřeštěně podíval: „Ty jsi..“

„Možná,“ odpověděl jsem neurčitě.

 „Stílie, i kdybych to uměl, nechtěl bych nikomu vymazávat paměť. Izrin je můj přítel a nechám na něm, jak se rozhodne.“

„Nic mi mazat nebudeš. Já chci jít s tebou, Stílie. Nevadí mi, že přestanu být Izrin z Marletu. Budu klidně jen Izrin. Hlavně, když budeme spolu. Věř mi, prosím.“

„Dobrá, rozhodl ses sám. A teď ještě poslouchejte: Z obchodní stezky odbočíte v Bateru na sever, směrem na Gasen, leží přímo u hranic. Pod jeho hradbami uhnete na západ, jako byste se chtěli vracet do Taronu. Hned za městem teče podél cesty řeka. Voda v ní je hluboká a divoká. Přejedete malý můstek, pod kterým protéká potok vlévající se do řeky. Pak budete hledat dva do sebe vyvrácené stromy. Vypadají jako písmeno X. Podobné znamení najdete i na druhém břehu. Počkáte, až bude cesta prázdná, a přebrodíte řeku. Je to jediné místo, kde se může kůň dostat na druhý břeh. Tam narazíte na stezku, dáte se po ní doleva a pojedete asi hodinu. Stezka vás zavede k jeskyni. V ní najdete sochu bohyně Hedás. Počkáte do tmy, připravíte si pochodně a pak Hedás otočíte obličejem dozadu. Ve skále za sochou se otevřou tajná dvířka a vy projdete podzemní chodbou až do země krále Garreha. Jakmile vyjdete, narazíte na malý domek. V něm žije čarodějnice Maelle, má přítelkyně. Jí všechno po pravdě řeknete a ona vám pomůže. Rozuměli jste?“

Přikývli. Prohlédl jsem si přilbici. Pod bradou byly obě poloviny spojeny masivním nýtem. Zřejmě ho rozžhavený prostrčili očky a na kovadlině roztepali. Ještě že krystal vede špatně teplo. Jinak by byla Stílie pěkně popálená. Mohl jsem soustředit energii na nýt a roztavit ho, ale našel jsem jednodušší řešení. Stačilo odehnout plíšek na temeni, vytáhnout kolíček z pantu a přílba se rozpadla. Stílie nevypadala pěkně. Její jemná pokožka nesnesla mnohoměsíční dotyk s kamenem. Obličej plný lišeje, nezdravě zacuchané vlasy již začaly vypadávat. Naštěstí nic, co by Maelle nedokázala za pár dnů vyléčit. Z Izrinovy mysli ke mně dolétla vlna nenávisti a zloby.

Nebylo nač čekat. Stílie si přehodila můj plášť, vlasy i obličej schovala pod kapuci a já si oblékl její. Pak jsem způsobil další průjem strážím a poslal Izrina a Stílii pryč. Už jsem nevěřil, že na hradě mají mágobijce, a tak jsem je drze chránil, dokud neopustili hrad. Poté jsem si nasadil přílbici a ukázal se veliteli stráží na ochoze. Skoro tři hodiny jsem dělal, že vyšívám. Mezitím hlídač přinesl jídlo a já si přečetl v jeho mysli, jak se Stílie chovala v minulých dnech, a vnutil jsem mu obdobnou představu. Byl spokojen.

Nakonec, když už dávno museli Stílie a Izrin opustit Alfrédovo panství, jsem si připravil efektní výstup. Nebylo jednoduché časově všechno sladit, aby to vypadalo naprosto důvěryhodně.

Ovládl jsem mysl koně v nedalekém výběhu a přinutil ho přeskočit ohradu. Přelézt kamennou zeď a skočit na jeho hřbet byla hračka. Hlídači byli tak překvapení, že jsem je ani nemusel zdržovat. Prolétl jsem přes tři nádvoří a hlavní branou, kterou právě projížděl povoz, jsem se vyřítil z hradu dřív, než ji hlídka stihla zavřít. Teď jsem musel zpomalit, potřeboval jsem, aby mě pronásledovatelé měli stále na očích. Konečně, asi deset mužů se hnalo tryskem za mnou. Prchal jsem před nimi po široké cestě k městu. Zatáčka a proti mně se objevil vojenský oddíl. Strhnul jsem koně, nechal jsem ho postavit na zadní, předstíraje nerozhodnost. Nato jsem sjel z cesty a pokračoval ze svahu směrem k jezeru. Vojáci se přidali k mým pronásledovatelům. Největší rychlostí jsem se přihnal ke strmému srázu nad jezerem. Kůň se chtěl držet dál od propasti, ale já ho donutil jít až na samý kraj. Pak už stačilo jen nadlehčit mu zadní nohy.

Očím blížících se vojáků se naskytl úděsný pohled. Koni podklouzly na kamenech kopyta a setrvačné síly vynesly zadní část jeho těla nad propast Ozvalo se zoufalé zaržání koně. Poslední, co pronásledovatelé spatřili, bylo, jak tajemná postava s třpytivou přilbicí padá i s koněm ze skal otočená čelem k nim.

Měl jsem pár vteřin nato, abych se svezl z koně, odhodil Stíliin plášť, skryl přílbu a odlevitoval podél srázu.

Vojáci našli jen tělo koně roztříštěné o skalisko vyčnívající z jezera a plášť na hladině.

Pozdě odpoledne jsem se vrátil do Nirienu. Já vím, měl jsem odejít a nemíchat se do toho, ale ta strašná krutost mi nedala na všechno zapomenout. Prostě jsem to nedokázal. Není to omluva, snad jen polehčující okolnost. Prohledal jsem mysl několika lidí, až jsem zjistil, kde žije místní mágobijec, ten, který označil Stílii za čarodějnici. Jmenoval se Feren. Našel jsem jeho dům. Mohlo mě napadnout, že to bude ten největší a nejhonosnější v Nirienu, obklopený rozsáhlou zahradou. Přímo ideální. Byl doma sám jen se služebnou. Vyhnal jsem ji z domu představou, že musí ihned dojít za svou matkou, že ji potřebuje. Pak jsem zabušil na dveře.

„Pan Feren?“

„Ano, co si přejete?“

„Přicházím v takové citlivé záležitosti. Nejsem zdejší a doporučil mi vás můj hostitel, pan Alfréd.“

„Pojďte dál,“ vyzval mne a zavedl do pokoje pěkně vytopeného hučícím krbem.

„Víte, domnívám se, že moje manželka je čarodějnice. Myslíte, že byste to mohl potvrdit?“ Feren váhavě mlčel.

„Samozřejmě to nechci zadarmo, řekněte si, kolik chcete za námahu při cestě do Bateru. Peníze nejsou problém.“

„To nemáte v Bateru svého mágobijce?“

„Jistě máme, ale vy jste nejlepší. Vždyť jste také první označil Stílii z Taronu a teprve potom to potvrdil jejich mágobijec.“ Stále váhal, ale peníze zabraly.

„Tři tisíce zlatých.“ Hezká suma. Příliš, příliš vysoká za cestu. Cena nájemného vraha.

„Budiž. Ale mám ještě jednu otázku. Poznáte opravdu čaroděje?“

„Samozřejmě!“

„Jak to, že jste nepoznal mně? Jsem čaroděj.“ Feren zbledl.

„Co chcete?“ Už jsem na nic nečekal a tvrdě vnikl do jeho mysli. Našel jsem to, co jsem předpokládal. Feren neměl žádné čarodějné schopnosti a nebyl ani mágobijec. Celé to byla jen zástěrka zvrácené touhy po bohatství a moci. Neváhal dát upálit lidi pro hrst zlaťáků. Přestal jsem s ním mluvit, ale můj hlas mu zazněl přímo v hlavě:

„Co chci? Chci, abys na vlastní kůži poznal to, co jsi rozdával nevinným lidem. Chci, abys cítil, co je to být upálen zaživa.“ Jeho mysl se naplnila hrůzou. Poprvé stál před opravdovým čarodějem. Přeťal jsem pár nervových spojů v míše. Znehybněl. Položil jsem ho opatrně na podlahu, čelem vzhůru. Byl zcela ochromen, nemohl se ani pohnout, ale jinak viděl, vnímal a chápal všechno. Vztáhl jsem ruku směrem ke krbu – hořící polena se nadzvedla a rozlétla se po místnosti. Odcházel jsem a jemné proužky kouře si začaly razit cestu střechou. Dům se rozhořel během chviličky.

Počkal jsem nedaleko, dokud lidé neuhasili poslední plameny. Jen tak, pro jistotu. 

Ubytoval jsem se v hostinci, samozřejmě jiném, než jsem bydlel s Izrinem, a trpělivě čekal.

Za tři dny byl ohlášen pohřeb utopené Stílie. Obřad se konal na planině v blízkosti hradu. Rakev na obrovské hranici a tribuna pro vážené hosty měly tvořit kulisu posledního výstupu. Z neznámého důvodu Alfréd rozhlásil, že tělo nebohé Stílie nalezli rybáři. Snad věděl, že se mezi lid dostaly pověsti o čarodějných schopnostech jeho ženy, a nechtěl, aby lidé o smrti čarodějnice pochybovali. Vmísil jsem se mezi dav zvědavců. Pán z Boratu si dal záležet a snažil se vzbudil dojem, jak strašně nad ztrátou ženy truchlí. Obřad trval skoro hodinu. Na závěr vzal Alfréd pochodeň, došel ke hranici a zapálil ji. Pak klesl na kolena, zakryl si dlaněmi obličej a ramena se mu roztřásla. Nádherný herecký výkon. Vím to, tou dobou jsem se už dávno sledoval jeho mysl a v této chvíli jsem se jí zmocnil.

Alfréd se vztyčil, pateticky vztáhl ruce směrem k hořící hranici a zvolal:

„Stílie, co jsi mi to udělala! Nemohu bez tebe žít!“

Z pochvy u boky vytáhl dýku, překrásný umělecký kousek, a vrazil si ji do břicha. Mířil jsem hezky zdola nahoru, aby hrot dýky vnikl těsně pod hrudní kostí a protnul dolní část srdečních komor. Nastalo hrobové ticho. Uvolnil jsem jeho mysl. Alfréd zemřel během půl minuty a do konce života nepochopil, proč to vlastně udělal.