Sjednotila jsem kratinké články uveřejňované průběžně na FB v minulém roce a celý soubor zastřešila po názvem: O autorech a čtenářích:

Co se děje, když autor dokončuje knihu:

Když autor dokončuje knihu, stává se pro své bližní nesnesitelným schizoidem. Ideální případ pro autora dopisujícího knihu nastává, jestliže jeho bližní odjedou na služební cestu do Tramtárie, nebo aspoň do Prahy s návratem v pozních nočních hodinách a nejlépe po D1. Ovšem, když bližní dorazí z práce už v půl třetí odpoledne, celí rozjásaní, že už jsou doma, je autor slušně řečeno v háji. Bližní a milovaní od autora očekávají odpovědi na otázky, očekávají, že budou pochváleni, jakou pěknou flákotu u řezníka vybrali. Zajímají se, proč je puštěná trouba (aha, on ji autor zapomněl vypnout), všetečně se motají kolem hromady čerstvě vypraného, ale stále nepověšeného prádla (však ono se za tři hodiny nezapaří). Bližní po autorovi právěm žádají odezvu, kterou si zaslouží! Naprosto regulérně požadují, aby s nimi autor sdílel rodinný život. Kdykoliv jindy by autor s drásavým povzdechem zaklapl noťas a vědom si důležitosti bližních pro své štěstí, by se jim začal intenzivně věnovat. Jenže ouha. Právě teď to nejde, protože autor dokončuje knihu. Právě teď splétá poslední nitky příběhu do jedinečného uzlu a vážně nemůže vybalovat nákup, věšet prádlo a pouštět se do vaření dršťkové polévky (i když ty dršťky i zdálky vypadají pěkně).

PS: Věnováno všem bližním oněch autorů, kteří právě dokončují knihu

Co se děje, když autor dokončí knihu:

Jeden by si možná myslel, že se autorovi uleví. Že cítí radost z odvedené práce, že se konečně pustí do třídění krabic v komoře a smete tu provokativně houpající se pavučinu nad zrcadlem v koupelně. Ale je to jinak. Pomineme-li další náležitosti související s vypravením knihy do světa, jako jsou korektury gramatické, typografické a další gramatické (protože jednou to nikdy nestačí), ty věci kolem obálky a převádění textů do požadovaného formátu (plus další korektury), je tu ještě spousta otázek, které se autorovi líhnou v hlavě, ačkoliv už knihu dopsal. Vynořují se zákeřně a nečekaně. Autor si dělá starosti, zda ten konec není příliš roztahaný, nebo naopak uříznutý. Strachuje se, jestli se čtenáři nebude jevit otravným, když si dal tu práci a popsal, co si hlavní postava myslí o vedlejší postavě, která je tou dobou už dávno mimo scénu, nebo zda se naopak čtenář naštve, protože se o té vedlejší postavě, co už se z ohniska dění odporoučela, nedozví více (jelikož se mu právě tato postava dostala pod kůži a on se s ní ještě nechce loučit). A to je ten největší problém, protože ani autor se příliš nehrne, aby se s postavami loučil. Staly se na omezený čas příslušníky jeho domácnosti. Přízračnými a nehmotnými, konkurujícími těm skutečným z masa a kostí. Autorovi bližní vědí, že dopsaná kniha neznamená žádný velký důvod k radosti. Je jim jasné, že autor, ačkoliv knihu už dopsal, si na ně více času neudělá. Jakmile se totiž začne autor ve standardních situacích (klidně v supermarketu nebo na benzínce, na návštěvě u známých nebo ve frontě na poště) potutelně usmívat a celkově se tváří jako idiot, bližní už vědí, že jen co se autor vrátí domů, začne hned po vybalení nákupu sepisovat nový příběh. 

Jak to vypadá, když autor začne s novou knihou:

Začínat s novou knihou je pro autora drastickým dobrodružstvím. Něco jako naskakovat do rozjetého rychlíku. Je totiž zapotřebí uchopit představy, co se rodí a plácají v autorově hlavě, za pačesy a přetáhnout je plynule a rázně do monitoru počítače nebo alespoň na papír. A k něčemu takovému, jak jistě uznáte, je zapotřebí dost odvahy, energie, důslednosti, disciplíny a především drzosti (drzost je snad nejdůležitější ze všeho:)). Zachytit zatím ne zcela definované charaktery, dát postavám kontury, definovat prostředí a vyjádřit náladu, není snadné, protože ty postavy a scénáře v autorově hlavě nepostojí. Pokud je autor nechá přezrát, utečou, rozplynou se, jsou vytlačeny jinými. Prostě drasťák!

Fenomén "Svátečního čtenáře":

Určitě znáte ten pojem "sváteční řidič" - označující nemnoho zkušeného řidiče motorového vozidla, který usedá za volant hlavně o víkendu, aby převezl k babičce tu vyřazenou skříň. "Sváteční řidič" bývá zpodobňován jako starší chlápek s kloboukem, nejčastěji kostkovaným.

Napadlo mě, že adekvátně lze použít termínu "Sváteční čtenář". Tak už roky mimoděk chápu lidi, kteří téměř nečtou, ale i přesto mají solidní slovní zásobu a docela slušný přehled o tom, co se kde šustne. Je to tím, že sledují filmy anebo hrají hry. Obsah knih odvozují z jejich filmových adaptací nebo z her. A protože některé filmy natočené na motivy knih jsou dobré a některé hry sestavené na motivy knih také (např. Zaklínač na motivy knih Sapkowského), tak se občas i sváteční čtenáři o nějakou tu knihu zajímají - a občas po mně chtějí, abych jim tedy doporučila něco ke čtení. Ovšem důrazně mě předem upozorňují, že ta kniha v žádném případě nesmí být nuda. Je zvláštní, že je mezi nimi víc kluků než holek:)) (to asi ten testosteron:)) Protože vím, že sváteční čtenáři jsou fakt hodně netrpěliví a nadevše preferují akci, tak většinou těm, co se mnou sdílejí oblibu žánru horor, sci-fi, fantasy, doporučím něco od Jiřího Kulhánka, Miroslava Žambocha nebo Františka Kotlety, ze zahraničních pak úžasné kousky od Brenta Weekse. (Noční anděl například - a ne, není to o "andělech", to vážně ne). Samozřejmě pro "citlivější" odrůdy svátečních čtenářů vybírám knihy autorů s méně drsným způsobem psaní - Neila Gaimana, Simona R Greena a další :))

Kupodivu už se několikrát stalo, že se ze "svátečního čtenáře" časem vyklubal "čtenář vášnivý".

Schválně jsem se podívala, jestli ten pojem "sváteční čtenář" nepoužil už někdo přede mnou. Šoupla jsem to do Googlu, ale vygenerovalo to jen pojmy typu "čtenářský deník" a podobně.

Tak se o ten pojem ráda podělím s vámi.

Ach ty anotace!

Napsat dvousetstránkový román je pohodička. Napsat devítisetstránkovou sérii je čirá radost. Ale napsat k té sérii anotaci na osm řádků a vybrat k tomu ukázku na dvanáct řádků, to je pravá procházka peklem:))

Sláva - máme další recenzi prvního dílu mizeonské série! 

Recenzi na knihu "Návrat na Mizeon I - Na hraně zkázy" napsala Viktorie Tiw, majitelka knižního blogu Vikate a Lady a najdete ji na portále Svetknih.funsite.cz pod odkazem https://svetknih.funsite.cz/vitejte-mizeonu-svete-demonu-zrozenych-krvaveho-deste/

Všem, kteří začínáte s psaním a obracíte se ke mně pro rady: Děkuji za důvěru. V poslední době se vás sešlo opravdu dost. Právě proto, že na vlastní kůži vím, jak jsou takové začátky nesnadné, opravdu každému odpovídám. Jsem poctěna, když mi posíláte texty k přečtení. Vážně. Ale bylo by mnohem efektivnější pro nás pro všechny, kdybyste si nejdříve přečetli třetí díl semináře o Tvůrčím psaní - (najdete nahoře na liště), ve kterém názorně na vybraných textech ukazuji nejobvyklejší chyby, kterých se začínající autoři dopouštějí. Kdybyste si totiž ten díl přečetli, možná byste ještě předtím, než mi svůj text pošlete, v něm spoustu věcí upravili - čímž bychom si později ušetřili hodně času na jiné zajímavější věci - jako třeba na zkoumání zápletky nebo cizelování pointy vašeho příběhu. Bylo by prostě fajn, kdybyste před odesláním vašeho příspěvku mým směrem, nebyli tolik hrrr - a minimálně byste předtím vyštípali nadbytečná přivlastňovací zájmena, pozměnili několikrát opakovaná totožná slova (například slovo "nesmírně" opakující se celkem čtyřikrát ve dvou za sebou jdoucích větách...).

Tento paušálně sestavený vzkaz je zaměřen především těm, kteří se texty teprve posílat chystají. Nespěchejte tolik. Raději se s tím ještě několik dní pachtěte, oddělujte dialogy do jednotlivých odstavců, odstraňujte vatu, přemýšlejte nad obsahem: Jestli se vám podařilo vyjádřit, co jste chtěli a přemýšlejte nad čtenářem, jestli vás pochopí a přemýšlejte nad tím, jakému čtenáři svůj text adresujete. 

Je pochopitelné, že jste celí napružení konečně předložit světu, co jste napsali, že strašně chcete, aby si to přečetl někdo, kdo už taky něco napsal a řekl vám, jak je to úžasné a že tady a také tady by to možná chtělo trochu doladit.. Ale když si s tím dáte ještě trochu práce, nic vám neuteče - a slibuju, že ani já se zatím nikam nechystám:))     

Moc zajímavě napsaná a vyargumentovaná recenze knihy Vladimíra Němce - "Kroniky světa Po" na blogu Vikate - Svět knihy, sídlící na odkaze: 

https://svetknih.funsite.cz/vladimir-nemec-kroniky-sveta-po-jake-to-je-kdyz-se-probudite-do-klidne-a-tiche-prahy/

Za sebe dodávám, že moje zkušenost s tou knihou je obdobně inspirativní. Vladimír Němec zpracovává jedno z častých témat postapokalyptického žánru, ale tím jak je děj zasazen do důvěrně známého českého prostředí, má člověk při čtení až nebezpečný pocit sounáležitosti s přeživšími. Autor střídá vyprávění několika hlavních postav, mužů a žen různého věku, odlišných ideálů, s rozmanitým sociálním původem. Každý se snaží využívat schopnosti a dovednosti nezbytné pro přežití. Některé postavy v nastolených drsných podmínkách nacházejí nové sebevědomí, nový smysl života, jiné působí ustrašeně a téměř ztraceně, čímž je vyjádřena jejich zmatenost nastalou situací. Projevují se v celé nahotě jejich charakterové vlastnosti, temperament i motivace. Strach o život katalyzuje jak ty nejnižší pudy, tak potřebu opřít se o duchovní autoritu, jíž je v případě některých jedinců víra v Boha.  Je zábavné sledovat, jak se pod tlakem nevyhnutelnosti jednotliví členové skupiny uvelebují v nových sociálních rolích, jak se společnost navrácená téměř na prvobytně pospolnou úroveň opětovně rozvrstvuje. Forma, jakou je příběh čtenáři sdělován, je důsledná, metodická, až strohá. Výsledek působí téměř mechanicky, že navozuje a umocňuje atmosféru nezbytnosti. Čtenář dostává příležitost přeživší pozorovat jako mravence v mraveništi pod zvětšovacím sklem - což mu umožní (navzdory sounáležitosti) udržet si patřičný odstup. Výsledkem je šance objektivněji posoudit vývoj charakterů a posun interpersonálních vztahů, což může být je pro čtenáře nacházejícího se v současném bouřlivě se měnícím světě stejnou měrou osvěžující jako varovné.

Dobrá zpráva pro příznivce Vykladače!

Celá série dostupná na:
Alza.cz 
Palmknihy.cz 
Knihy.abz.cz

Na webu www.nevsedni-svet.cz je k přečtení má povídka O vlas. Je rozdělená na dvě části, ta první byla uveřejněna před týdnem a ta druhá dnes. Příběh pojednává o téměř prohraném boji, jehož výsledek zvrátí jedna nelichotivá lidská slabost. Je to příběh napsaný tak trochu "naruby". Ale nezdá se vám stejně jako mně, že v poslední době se kolem nás děje tolik divných věcí, až to vypadá, že je celý svět naruby?   

Touto povídkou jsem se pokusila reagovat na věci, které mě štvou. Myslím tím progresivis, který totálně válcuje mediální společenský prostor, křiví veřejné mínění a relativizuje historií prověřené hierarchie hodnot platné v našem kulturním okruhu. Mám na mysli myslit tu vnucující se vlezlou mutaci neomarxismu mazaně rozčleněnou do kombinace  gendero-aktivismu, falesného humanismu, ekoterorismu a multikulturalismu.  

Na opakované žádosti příznivců příběhů z Metaprostoru jsem se rozhodla sepsat chronologické pořadí románů a románových sérií, které se odehrávají v Metaprostoru a částečně i Equíziu.

Seřazeno od nejstaršího:

·         Ani párem volů   (dopsáno 2017, těsně před vydáním)

·         Ozvěny Twinsidoru  (vydáno 2016)

·         Vykladač I – Zuby poražených (poprvé vydáno 2013)

·         Vykladač II – Střípky Sváru  (vydáno 2016)

·         Vykladač III – Slzy Netrebů  (vydáno 2017)

·         Návrat na Mizeon I – Na hraně zkázy  (2017)

·         Návrat na Mizeon II – Jiskřičky v popelu  (dopsáno a před vydáním)

·         Návrat na Mizeon III – Dárce života   (dopsáno a před vydáním)

·         Mrzoutova vzpoura  (aktuálně rozepsané)

Tady je vidět, jak si při psaní drze skáču z budoucnosti do minulosti a naopak. Román „Ani párem volů“ jsem sice dokončila letos, ale v chronologii příběhů z Metaprostoru a Equízia je nejstarší. Jako první spatřil světlo světa román Vykladač v roce 2013, tehdy ještě jako samostatná kniha. Další díly Vykladače jsem spáchala až za několik let (vydány 2016 a 2017).  Některé hlavní postavy z Vykladače, z Ozvěn nebo z Volů se objevují v epizodních rolích v Mizeonu. Všechny ty příběhy na sebe (jemně) navazují. Je dřina a taky sranda si hlídat, aby to sedělo dějově a aby se mi tam nezjevovaly postavy dávno zavražděné či popravené, pochované, pomstěné a oplakané.

Metaprostor a Equízium jsou dvě univerza ve Veškerenstvu oddělené Předělem.  V Metaprostoru nemají problém s plevelnými fytobionty, v Equíziu zase nikdy neslyšeli o infonové chřipce. Obě univerza ale přesto mají něco společného. Vlastně někoho: Igora Urvala ab-Nirruviena (Igor je po dlouhém odkládání pasován do role hlavní postavy právě rozepsaného příběhu s pracovním názvem „Mrzoutova vzpoura“).

3.  Workhop, ukázky, rozbory, komentáře

3.1.      Na příkladu dobře řemeslně zvládnutého, ale naprosto depresivního textu si promluvíme o motivaci autora – o tom, že je dobré, aby věděl, co chce sdělit, by si nepletl tvůrčí psaní s psychoterapií

3.2.      Na příkladu parodie na přehnané vkládání vulgarismů si budeme demonstrovat komičnost tohoto jevu.   

3.3.      Komentář k novele začínající autorky:  Ukázka editace vybraných částí textu

3. 4.      Ukázka kvalitního literárního textu: S R Green “Něco z noční strany”

3.1. Píšeme pro čtenáře nebo pro sebe? Ukázka textu, který nás donutí buď brečet nebo jásat, že na tom nejsme tak blbě jako popisované postavy 

O posouzení níže uvedeného textu mne požádal můj přítel, spisovatel a redaktor. Cítil se osobně podjatý. Chtěl, aby se na text podíval ještě někdo jiný.

Text na mě zapůsobil. Myslím, že je to dobré, sugestivní, vtahující a drásavě zneklidňující. Ale mám s tím textem jako čtenářka problém. Vyvolává ve mně hodně tíživé pocity... Z toho textu je mi úzko. Horor od Kinga je proti tomu procházka růžovou zahradou.

Přečtěte si ho sami a uvidíte.

Pozn: Použitím textu (jeho citováním) a jeho okomentováním pro tento seminář nedochází k porušení platných legislativních ani etických norem, neboť autorka (nick "Gedrex") poskytuje svůj text na webu https://www.liter.cz/autor-vse-125737 veřejnosti k přečtení, a lze počítat s tím, že o něm bude veřejnost diskutovat (přičemž totožnost autorky zůstává v anonymitě).

uveřejněno na:    https://www.liter.cz/autor-vse-125737

Autor: Gedrex

Z deníku včely

GedrexPovídky » Ze života

Anotace: Praha je plná podivných ztracených existencí.

Seděla v kuchyni u stolu a četla nějakou knihu. Za sebou okno do vyprahlé pražské ulice, ze které i přes pokročilou večerní hodinu stále sálalo dusivé horko, před sebou sklenici s přeslazeným ovocným vínem z už skoro prázdné plastové dvoulitrovky. Nohou drbala rezatého vychrtlého psa, který se vyvaloval pod stolem. Vzhlédla od knížky. 

„Čau zlato. Dáš si se mnou čůčo?“ rozšafně mě s úsměvem pozdravila, jen co jsem vešla do místnosti. 
„Asi jo. Koukám, žes vařila.“ odpověděla jsem a zkoumala obsah hrnce na sporáku. A taky dřezu a kuchyňské linky. Na plotně byl hrnec s příjemně vonícím obsahem, i když jsem vůbec netušila, co to má být. Kolem hrnce byla vrstva sajrajtu, který se tam ocitnul vždy, když Lola kuchtila. Stejně jako hora nádobí ve dřezu a vedle něj, na pracovní desce osychaly odkrojky a slupky ze zeleniny. Všechno bylo pod lehkým popraškem soli a koření, které se tak nějak „odpoutaly“ od ruky při dochucování. Byl to sladkobolný pohled. Vydala jsem se ke dřezu. 

„Nech to, já to zítra uklidím. Slibuju, že až se zítra vrátíš z práce, už to tu nebude.“ prohlásila Lola rezolutně. „Jo a asi jsem ti rozbila hrnek. Koupím ti novej.“ dodala. 

Rezignovaně jsem zamířila od dřezu ke skříňkám. 

„To doufám, tenhle byl z nich poslední.“ odpověděla jsem nešťastně, když jsem přehlédla poličku s hrnky a zjistila, který chybí. Tohle byl už asi pátý za ty dva měsíce společného bydlení. Vzala jsem sklenku a dolila si z dvoulitrovky poslední dvě decky. 

„Nebój, já se o všechno postarám. Tak jaký jsi měla den, zlato, povídej. A co „pan božský“, ozval se ti?“ začala švitořit. 

Oči jí svítily vínem a pohodou, ale ještě zdaleka nebyla opilá. Dva litry vína pro ní byly jako pro mě dvě deci. Nebo tak nějak. Občas jsem měla chuť jí šlápnout do toho jejího vysmátýho odulýho ksichtu, ale ovládala asi nějaké tajné umění komunikace a uklidnění. A navíc si, bůh ví proč, vzala do hlavy, že budeme rodina. Že si budeme hrát na maminku a na tatínka, na platonickou lesbickou domácnost, kde ona bude můj chlap, já její žena a budeme se mít hezky a budeme si pomáhat... Nechtěla jsem jí to rozmlouvat. Jednak to dost dobře nešlo a jednak by mě nakrásně mohla vyrazit z bytu, který zatím platila ona, jelikož já neměla díky dluhům ani korunu. A já bych šla i s dítětem a psem pod most. Navíc... dobře se s ní povídalo. Jedna z mála osob, se kterými člověk mohl mluvit, aniž by mu musel vysvětlovat každou větu nebo myšlenku třikrát. O literatuře, o filosofii, o společensko-politickém dění, o hudbě, o chlapech a šminkách... naše někdy bizarní teoretické diskuse byly velmi živé a zábavné. Jen techniku jsem před ní raději vynechávala. 

Shovívavě jsem se na ní podívala, usrkla jsem si čůča za pětatřicet a zapálila si cigaretu. 

„V práci na hovno. Je to to tam jak v elektrice.“ zhodnotila jsem obecně stav věci s odkazem na starý vtip. 

„V elektrice?“ nechápavě se na mě podívala. Evidentně ten vtip neznala. 

„No jasně. Do práce chodíme s odporem, v práci sedíme v napětí a když se dotkneme vedení, kopne nás do prdele.“ dokončila jsem bonmot. Po několika letech ve firmě už mi tak vtipný ani nepřišel. Lola se ale hlasitě rozchechtala. Na ten svůj smích by měla mít zbroják. 

„Hej, ale to je hustokrutopřísný.“ glosovala. „Snad jsi někomu z vedení nešáhla na poklopec?“ 

„Na poklopec ne, ale na ego. Mám pocit, že je to nejerotogennější zóna některejch zmrdů tam u nás. Akorát se mi nějak příčí je po něm hladit. Dneska jsem jednoho do něj verbálně spíš nakopla, tak doufám, že z toho nebude moc velkej průser.“ shrnula jsem situaci tak, abych nemusela vysvětlovat konkrétní problém. 

„Zlato, neboj, dneska jsem dodělala překlad, takže budou prašule na další dva měsíce. Takže i kdyby tě vyrazili, můžeš si v klidu hledat něco jinýho. Já se o vás postarám. Jsem přece tvůj chlap, no ne?“ zazubila se. 

Stále mi říkala „zlato“. Lola měla jenom základní školu, ale měla neuvěřitelnou mechanickou paměť. Písmenka i zvuky se jí v hlavě vyrývaly do mozku jako do harddisku. Díky tomu se byla schopná naučit základy cizího jazyka za pár dnů. Citovala básně i dlouhé pasáže z knih na počkání, bez zaváhání. Měla vysoké IQ a dokázala být tou nejzábavnější společnicí. Měla duševní poruchu, na kterou měla brát léky, možná maniodepresivní psychózu, nebo nějakou jinou, podobnou. Nebrala je. Pokud měl někdo problém a jí to nestálo nic než slova, dokázala člověka uklidnit a ukonejšít, zabít strachy a smutek druhého jako v pohádkách princ draka. Pokud ale něco nebylo po jejím, dokázala se stejnou lehkostí člověka psychicky totálně rozebrat a zdeptat. Najít největší nezacelenou ránu v duši a zasypat jí solí a jedem. Sama občas upadala do hlubokých depresí, ze kterých jí nebylo pomoci, aby pak zase jako stodvacetikilový fénix vstala z popela vlastního psychického bahna a vylétla do výšin euforie a radosti z každého nového dne, každé nové přečtené knihy nebo nových náušnic. A neustále u toho pochlastávala. Tu víno, tu vodku, v množstvích, který by zabilo i vykrmenýho hrocha. Měla jsem jí ráda a ona mě. 

Přihnula jsem si přeslazeného čůča, které mi hořklo na jazyku uvědoměním vlastní malosti a ztracenosti. Zatímco já se snažila jak idiot být slušná holka, chodit do práce a uklízet si svůj bordel ve společných prostorách bytu, stále jsem měla hluboko do kapsy a byt vypadal jak skládka po pumovém útoku. Všechny vydělané peníze padly na dluhy z nezaplacených příspěvků státu z doby, kdy na ně prostě nebylo. Nebo jsem se na ně vykašlala. A tak jsem skončila s ní. S touhle egocentrickou pošahanou obézní intelektuálkou, která po sobě nechává jen spoušť a zmar, je schopná vydělat daleko víc než já, nastartovat v člověku znovu proces naděje na něco lepšího a pak tu naději po plátcích zase ukrajovat. A přitom jsem jí vděčná. Že mi zachránila zadek, když jsem málem zůstala na ulici i s dítětem a psem na krku, že mi dělá po večerech společnost. Svým způsobem i za to, že mě adoptovala jako rodinu, i když já jí tak nejsem schopná brát. To ona ale ještě nepochopila. Až jí to jednou dojde, stanu se jejím nepřítelem. A bude to peklo.

Publikoval(a): Gedrex, 27.11.2014

Poté, co jsem ti text přečetla (a dala si horkou sprchu, protože mi z něho byla zima), trochu jsem popřemýšlela a napsala svému příteli dopis, který jsem nazvala Komentář k epizodě „Z deníku včely“.

Přetiskuji:

Ahoj,

tak jsem si přečetla obě epizody "Z deníku včely"

Klidně to můžeš autorce přeposlat, pokud usoudíš, že ji to neporazí:))

Spousta lidí má takové věci ráda. Čtenáři takovéto literatury se dělí na dvě skupiny. Jedni jsou rádi, že jsou na tom jsou přece jen lépe, než hrdinka knihy. S odstupem a z bezpečí domova se rádi porýpají v bahýnku, ve kterém se hňácá hrdinka příběhu.

A pak jsou ještě čtenáři, jejichž osobní život je v problémech. Když čtou něco tak drásavého a syrového, jako jsou epizody "Z deníku včely", mají pocit, že nejsou ve svrabu sami. Pokud je kniha takto depresivně laděná celá, na optimismu nikomu nepřidá.

Text je, co se týká formy a náboje - excelentní! Řemeslně slušně napsané. Velice dobře a zajímavě vystiženy postavy.

Je to určitě atraktivní pro výše uvedené cílové skupiny čtenářů a mohlo by se to líbit i některým skupinám progresivisticky orientovaných literárních kritiků (při vší úctě).

Jako negativum vnímám fakt, že jako čtenářka se z toho textu cítím mizerně. Vyvolává to u mne podezření, že stejně mizerně jako hrdinka knihy se při psaní cítila i autorka. Každý se občas dostane to obtížného životního období. Když se to přihodilo mně, měla jsem tendenci podobné věci psát také. Ale naštěstí jsem cítila, že nemám dostatečný odstup, a že kdybych to napsala skutečně tak, jak to cítím, nic pozitivního než úzkost bych čtenářům nepřinesla. Proto jsem se naučila realitu transmutovat do fikce, protože jsem přesvědčená, že bolesti a hnusu je na světě i tak dost. Proto jsem se snažila hledat vtip a nějaký přesah. Ve všem.

To je, samozřejmě, jen můj způsob pojímání a transformace reality při psaní a nikomu ho nevnucuji.

V epizodách autorky Gedrex zatím kromě tíhy, bolesti, nejistot, pochyb a frustrace, žádný pokus o nadhled a přesah nevidím. Zatím. To neznamená, že se v ostatních dílech "Z deníku včely" autorka nechystá k nadhledu a nějakému usebrání dopsat... Vždyť není jasné, proč je pisatelka deníku tak frustrovaná, možná má k tomu defétismu skutečně, sakra, vážný důvod. Čtenář se to zajisté dozví...

Autorka se zajímala, zda je to dobré, zda má pokračovat. I když sama takové knihy nevyhledávám, protože jsou pro mě příliš bolavé, musím říci, že to rozhodně dobré je. Sugestivní, vtahující, zneklidňující.

Takže... držím autorce palce a přeji hodně štěstí v dalším psaní.

Zdraví M

3.2 Vulgarismy  a co s nimi

Vulgarismy v textu – ukázka: Kýbl sraček

Na vybraném textu si názorně ukážeme, jak vypadá přehnané užívání vulgarismů. Nejdříve si jen v krátkosti si zopakujme, za jakých podmínek je používání vulgárních výrazů přípustné:

         ·            v přímé řeči, případně při vyjádření myšlenek konkrétní postavy

         ·            když je vulgární v souladu s typologií postavy

         ·            v citově vypjaté situaci

         ·            užití musí zapadat do atmosféry příběhu

         ·            užití vulgárního výrazu nesmí být v rozporu s cílovou skupinou čtenářů

O následující text jsem pěkně poprosila administrátorku soutěže Cena Karla Čapka – Jiřinu Vorlovou. S velkým úspěchem ho totiž použila při workshopu na Fénixconu v Brně 2013. Jiřina se při tvorbě této parodie nechala inspirovat skutečným soutěžním textem a komentovala to takto: „Text vznikl na motivy různých prací, které přišly do soutěží. Hlavní inspirací byla povídka Cesta sraček z jednoho ročníku Žoldnéřů fantazie, která mezi porotci dostala přezdívku Nomen omen.“

Originální pasáže jsou označené uvozovkami. K nim jsem kurzívou dopsala poznámky s vysvětlením. Všímala jsem si nejen vulgarismů, ale i dalších chyb, které tam Jiřina vložila, aby ukázala, jakých poklesků se začínající autoři dopouštějí nejčastěji.

A jdeme na to:

Kýbl sraček

„A do prdele!“ řekl jsem si nasraně a znovu do toho starýho křápu kopl.“

Pozn: není třeba komentovat, jak to řekl (že nasraně), když už použil v úvodu expresivní výraz „do prdele“. Protože z expresivního výrazu (kletby) je zřejmé, že to asi řekl naštvaně. Slovo „nasraně“ je tedy zbytečné.

„Sračka jedna podělaná, já už ji rozsekám na sračku!“ znovu jsem kopl do starého zrezivělého plechu a začal se zase hrabat v tom zasraným motoru. Pokoušel jsem se vozidlo uvést do provozu, ale to se mi přes můj autoopravářský um nepodařilo ani po dobrých dvaceti minutách. Auto stálo uprostřed polí a já už byl celý rudý vzteky. A horkem.“

Pozn. Opakované užití téhož výrazu „sračka“ – nevhodné.

„Po těch dvaceti minutách jsem si řekl, že na to seru a vzal si z auta všechny svoje věci. Malý baťůžek s pár kusy oblečení, malou tašku přes rameno a svoje milovaný uzi, které jako zázrakem fungovalo, i když bylo zasrané od bláta a krve. Je tedy pravda, že už je umyté, takže tam bláto ani krev už vidět není, ale střílelo, i když špinavé bylo.“

Pozn: Zbytečné plácání prázdné slámy, zbytečné opakování slova „malý“.

„Uzíka, jak mu důvěrně říkám, jsem si pečlivě schoval do speciálního pouzdra v mé kožené bundě. V náprsní kapse jsem měl pár zásobníků, všechny pochopitelně připravené k použití. Za opasek jsem si dal svou berettu a na druhou stranu glocka a vyrazil k nejbližší vesnici.“

Pozn: „mé“ kožené bundě. Jedná se o zbytečné použití přivlastňovacího zájmena. Není třeba zdůrazňovat, že ta bunda byla jeho. Leda že by tam figurovala ještě jiná bunda, kterou třeba někomu ukradl a mělo to nějakou další souvislost.

***

„A kurva!“ Vypadá to, že dneska mám opravdu smůlu. Šedostříbrné bestie s krvavýma očima se začaly stahovat kolem mě. „Zasraní vlkodlaci, nedaj si pokoj, dokud je člověk nerozstřílí na sračky!“

Pozn: Tady by se dal tolerovat maximálně jeden vulgární výraz v každé větě. Ale rozhodně ne kombinaci „zasraní“ a „sračky“ v jedné větě.

„Výstřel Uzi zahřměl lesem a jeden z nich padl bez půlky mozku na zem. Další. Šedá vlčice padla na zem s ustřeleným hrdlem. Třetího jsem zasáhl ve skoku. Stříbrná kulka ho provrtala skrz naskrz, ale tělo setrvačností dopadlo na mě a já byl rázem od krvavých sraček od hlavy až k patě.“

Pozn: Uzi je tu s velkým počátečním písmenem (jako kdyby si tu zbraň hrdina skutečně takto pojmenoval), ale v předchozím textu je uzi malým, což je zavádějící.

„Do řiti! Doufám, že je tu nějaký potok, abych ty sračky ze sebe smyl.“

Pozn: Opět přehnaně používané slovo „sračka“. „Do řiti“ by snad ještě šlo, kdyby v další větě nebylo slovo „sračka“J)

***

„Konečně jsem dorazil do civilizace. Kupodivu, místní bar měl otevříno. Vrazil jsem dovnitř. Celý bar na mě visel očima, ale já jen přidupal k baru a objednal si whisky.“

Pozn: Bar na mě visel očima. Tady autor přisuzuje baru antropomorfní vlastnosti - poměrně  krkolomné.

„Něco mě varovalo, snad instinkt Lovce. Otočil jsem se zrovna včas, abych stačil stisknout spoušť své Beretty. O nanosekundu později se zubatá hlava rozprskla do šedo-červeného fleku na zdi.

Pozn: je jasné, že bereta byla jeho.

Střelba přilákala místního strážce pořádku. Neměl to dělat. Sotva otevřel dveře, nejbližší vlkodlak mu jedním kousnutím vyrval hrdlo z krku.

„Cvak!“ klapla Beretta naprázdno.“

Pozn: Bereta tu figuruje s velkým počátečním písmenem, zatímco v předchozím textu je s malým.

„Doprdelekurvapráce!“ Došly mi stříbrný náboje.

„Vrazil jsem prázdnou pistoli dotírající bestii mezi čelisti, aby nemohla skousnout, a volnou rukou jí vrazil do chřtánu a vyrval z hrdla Eustachovu trubici. Zhroutila se s chroptěním na zem. Vzápětí jsem tasil Glocka a prostřelil hlavu tomu, co porcoval toho policajta. Obyčejná kulka ho nejspíš neskolí, ale aspoň ho chvilku zdrží.“

Pozn: Tak to je opravdu klenot, protože Eustachova trubice se nedá vyrvat z hrdla - anatomicky je jinde)

„Vytáhl jsem tesák a odřízl chrčícímu monstru u svých nohou hlavu. To by ho mělo definitivně odrovnat.

Potvora u dveří se mezitím vzpamatovala (z díry v mozku) a skočila mým směrem. Přikrčil jsem se a nastavil do cesty tesák. Rozpáral jí břicho od hlavy až k patě. Vyhřezlá střeva sebou plácla na podlahu.

Sem zvědavej, kdo ten kýbl sraček bude uklízet. Já teda ne.“

Závěrečný komentář:

Z předloženého textu je jasně patrné, jak křečovitě a klopotně ono naudžívání vulgarismů vypadá. Pitomost vynikne zvláště při hlasitém čtení. Častější vulgarismy ani nepřidají na dynamice, ani nedodají hrdinovi na větší atraktivitě. Naopak. Největší zlosynové a tvrďáci v literatuře, filmech i komiksech se většinou vyjadřují naprosto spisovně a tiše.  

3.3. Editace a komentář k novele začínající autorky Věry 

Následující ukázka je komentář k editaci novely, o kterou mne požádala začínající mladá autorka. Z důvodů ochrany jejího soukromí není Věřino příjmení uvedeno celé. Pro zachování autenticity ponechávám text i s komentářem v původní podobě. Na tomto příkladě lze demonstrovat, jak může probíhat editace.

Milá Věro, vybrala jsem několik příkladů, a pokusila se vypracovat několik připomínek ke stylistyce, k celkovému vykreslení scén, k postavám a nakonec ke koncepci díla.

Výňatky z originálního textu Tvé prvotiny uvedu základním typem písma , můj komentář a návrhy jsou kurzívou.

 1.     Příklady věcí, na kterých je třeba ještě zapracovat:

„Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš.“ Špitla.

Gramaticky správně: „Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš,“ špitla.

Stylisticky vhodněji (například): „Netušila jsem, že mě tak rychle dostaneš,“ povzdechla si.  Protože pokud přímou řeč komentujeme slůvkem „špitla,“ měla by ta přímá řeč být úměrně tomu krátká. Například by to mělo být jen citoslovce, nebo maximálně tak tři slova.

2  Krkolomnosti – chyby formální:

  „Stejně je dost pozdní doba na to, aby člověk bdil.“ (scéna ve vlaku)

Slovo “bdít” se skloňuje jinak. V této větě by se musel použít tvar “bděl” . Ale i tak je to poněkud krkolomné. Bylo by vhodnější to vyjádřit jinak.

Pokud si nejsi jistá, vyzkoušej si u větu říct nahlas. A hned uvidíš. Když ti to bude znít blbě, rychle ji nahraďJ)

  „Dobré ráno i Vám,“ odpověděl zdvořile, pak pohlédl z okna ven. „Zdálo se mi o Vás,“ poznamenala.

Netřeba v knize psát ukazovací zájmeno „vy“ s velkým písmem. Nepíšeš dopis.

3.     Zprostředkování vyprávění příběhu:

Přidržela se držáku umístěného na boku mezi okny, když vlak sebou trhl, jak vjížděl na nádraží. Muž před ní vyrovnal rovnováhu a otevřel dveře na konci chodby. Přidržel jí je, aby se jí snáze procházelo. Nechala je za sebou zapadnout, pak s opřela o dveře, aby se udržela, aby nespadla, když vlak znenadání začal pořádně brzdit. Pak zastavil.

A ona setrvačností začala padat…

Náhle dívku sevřela kolem pasu silná paže a zabránila tak pádu. Její spolucestující se na ni usmál. A ona mu teprve poprvé mohla pohlédnout do očí. Překvapila ji jejich barva.

Doposud byl příběh psán z pohledu Damiena. Teď najednou se to překlápí a lup – scéna se popisuje z pohledu neznámé dívky z vlaku. K takové změně musí mít autor zpravidla vážný důvod. Třeba, když se postava, prostřednictvím které se příběh čtenáři předkládal doposud, dostane do komatu…

Jasně, všimla jsem si, že už v úvodní postelové scéně to bylo několikrát prohozené, ale to čtenář ještě odpustí, když to není příliš často...

Je ostatně spousta možností, jakým způsobem příběh čtenáři předložit…

Přidržela se držáku… na to pozor. Čeština je dost citlivá na stejná či podobná slova používaná v těsném sledu.

4.     Celková dynamika:

Zrychlit !!!! Tempo je sakra příliš pomalé !!!! Proto se někteří čtenáři, jak jsi mi sama napsala,  už přes dvacátou stranu nedostali!

Já Tě, Věro, chápu. Máš potřebu to napsat přesně takto, protože máš pocit, že jinak by tomu, co chceš sdělit, čtenář neporozuměl. Ale tak to prostě nejde. Musíš to napsat jinak. Dynamičtěji. Akčněji. I když to není špatné, prostě je potřeba to napsat tak, aby měl děj rychlejší spád. Aby postavy byly nějak typické – osobité. Aby se do nich čtenář okamžitě zamiloval. Aby na nich našel něco, proč ho bude zajímat jejich další osud. A to hned. Ne až na straně 93.

Byla jsem stejná. Klidně Ti pošlu ukázku svých raných textů a na porovnání ukázku toho, co píšu teď abys mi věřila.  Dnes jsou čtenáři rozmazlení. Jak postelová scéna, tak scéna ve vlaku jsou prostě příliš rozvláčné. Vše je nezbytné vyjádřit mnohem úsporněji. Jinak od toho čtenáři utečou!

5.     Cílová skupina

„A slibované pekařství?“ špitla zvědavě.

Kdo je Tvou cílovou skupinou čtenářů???

Pochop, na začátku to otevíráš postelovou scénou. „Šukačka“ se vším všudy. A teď se Damian stává ochráncem křehké dívky v nesnázích, která špitá. Takže se nedivím, že o tom špitání se Ti už někdo ze Tvých přátel zmínil, jak sis mi sama postěžovala ve svém dopise. Možná nedokázal definovat jádro pudla, ale je jasný, že to muselo bít do očí. Je nutné aby ses rozhodla, co a pro koho vlastně píšeš.

6.     Koncepce příběhu

Soustředila jsem se hlavně na začátek a konec, jinak jsem příběh proletěla rolováním. Celková konstrukce je obvyklá, se zápletkou, krizí, atd… jen ke konci by to chtělo ještě trošku vice dynamiky, ale to už záleží na vkusu.

Na konci je vždy dobré odhalit nějakou pointu, ale to časem vypiluješ. 

Co je ale hlavně třeba rozhodně zdokonalit: Postavy !!! Jsou málo plastické. Je třeba jim dodat život. Osobitost. Znovu na nich zapracuj. Více o nich přemýšlej. 

Závěr:  (jako průvodní komentář v e-mailu)

Milá Věro, 
udělala jsem si příjemnou chvilku v zahradě pod ořechem u Tvého čaroděje. A napsala jsem Ti k tomu několik poznámek (viz příloha – editace.)

Doufám pevně, že Ti budou k užitku. Pokud budeš mít dotazy, neváhej, a ptej se, jako osoba zocelená literárními workshopy ráda pomohu. Doufám, že Tě neodradím od dalšího psaní, protože mým cílem je přesný opak:))

Až si ty mé poznámky přečteš, pochopíš, že to dílko si zaslouží napsat znovu a líp. Ne přepsat způsobem, že to otevřeš ve wordu a budeš to upravovat. 
Protože by tě to svádělo k původním modelům psaní. Ale je třeba otevřít nový dokument, zhluboka  se nadechnout a začít to znova. A nevadí, když z toho bude nakonec něco úplně jiného. Nevadí. 

Je vidět, že sis s tím dala sakra práci. A je vidět, že máš v sobě dost disciplíny na to, abys to v sobě rozvíjela. To je obrovský potenciál. Tak na tom pracuj.
                                                                           

S úctou,

Mirka Dvořáková

3.4. Ukázka kvalitního literárního textu

Simon Richard Green – (Série Noční strana) 

Něco z noční strany

V další části našeho semináře se podíváme, jak vypadá kvalitně zpracovaný text. Níže uvedené tři výňatky z knihy skvělého autora S R Greena „Něco z noční strany“ jsou ukázkou excelentního řemeslného zpracování. Jsou příkladem mistrné práce s jazykem samotného autora – a současně důkazem erudice a citu překladatele Josefa Hořejšího.

Citace jsem čerpala z tohoto originálu:

Copyright © 2003 by Simon R. Green

All rights reserved

Translation © 2005 by Josef Hořejší

Cover art © by Jonathan Barkat

ISBN 80 – 7332 – 053 – 3

První výňatek:

(originální text str. 10) První výňatek obsahuje dialog odehrávající se v ošuntělé kanceláři Johna Taylora, který se v „normálním“ Londýně protlouká jako soukromé očko. Přišla mu klientka a konečně to vypadá na nějaký kšeft, když v té chvíli zazvoní telefon… (Jasně, reminiscence na Chandlera a americkou drsnou školu je na místě).

(Cit):

  Zavěsil jsem a usmál jsem se na svou návštěvnici. Úsměv mi neoplatila. Věděl jsem, že spolu budeme vycházet skvěle. Přísně se podívala na šeptající televizi na mém stole, a tak jsem ji vypnul úplně.

„Je to společník,“ řekl jsem klidně. „Něco jako pes ale lepší, protože ho nemusíte chodit venčit.“

„Vy nikdy nechodíte domů?“ Z jejího tónu bylo zřejmé, že jí jde jen o informaci, ne o vyjádření lidského zájmu.

„V současné době se stěhuji z jednoho bytu do druhého. Do velkého, prázdného a velice nákladného. Kromě toho se mi tu líbí. Všechno tu mám na dosah a večer mě tu už nikdo neotravuje. Obyčejně.“

„Já vím, že je pozdě. Nechtěla jsem, aby někdo viděl, že jdu sem.“

„To chápu.“

Krátce si odfrkla. „Ve dveřích máte díru, pane Taylore.“

Přikývl jsem. „Moli.“

Koutek jejích temně rudých úst se zacukal a na okamžik jsem si myslel, že to vzdá a odejde. Mívám na lidi tyhle účinky. Ale ovládla se a jen se na mě přísně zamračila.

„Jsem Joanna Barrettová.“

Nezávazně jsem přikývl. „Vyslovila jste to, jako by mi to mělo něco říkat.“

„Komukoliv jinému by to nejspíš něco řeklo,“ odpověděla jen trochu kysele. „Ale nepředpokládám, že byste četl finančnické listy, že?“

„Ne, pokud mě za to někdo neplatí. Mám to chápat tak, že jste bohatá?“

„Mimořádně.“

Ušklíbl jsem se. „To jste ten nejlepší druh klienta. Co pro vás mohu udělat?“

Lehce se nadzvedla na židli a sevřela svou velkou bílou koženou kabelku jako štít. Nechtěla tu být a mluvit s někým, jako jsem já. Bezpochyby měla lidi, kteří se o podobně nepříjemné věci starali za ni. Ale něco ji užíralo. Něco osobního. Něco, v čem nemohla věřit nikomu jinému. Potřebovala mě. To bylo vidět. K čertu, už jsem si přepočítával prachy.

„Potřebuji soukromého vyšetřovatele,“ řekla náhle. „Vás mi… doporučili.“

Chápavě jsem přikývl. „To znamená, že jste už vyzkoušela policii i všechny velké detektivní kanceláře a nikdo z nich vám nedokázal pomoct. Což znamená, že váš problém je neobvyklého druhu.“

Strnule přikývla. „Zklamali mě. Všichni. Vzali si moje peníze a nedostala jsem od nich nic než výmluvy. Parchanti. Tak jsem zavolala každému, kdo mi dlužil laskavost, zatahala jsem za každý provázek a nakonec jsem získala vaše jméno. Jestli jsem to správně pochopila, vy hledáte lidi.“

Komentář:

Všimli jste si, co všechno autor dokázal vyjádřit mezi řádky? Když John Joanně zdůvodňuje, proč trčí v kanceláři v tak pozdních hodinách a zmiňuje stěhování, pochopitelně lže. Lže i s vědomím, že protistrana to ví. Když pak dodává, že ho alespoň nikdo neotravuje, protistrana odpovídá omluvou, která vlastně omluvou není: „Já vím, že je pozdě, ale nechtěla jsem, aby někdo viděl, že sem jdu.“ John odpovídá lakonicky: „Chápu.“ Načež následuje Joannino upozornění „Ve dveřích máte díru.“  V několika větách je vyjádřeno to, co by jinému zabralo půl stránky a možná víc.

Všimli jste si naladění hlavního hrdiny? Dokonce i z toho ždibíčku textu na vás čiší jeho nostalgie, nonšalance a pečlivě pěstovaný a opatrovaný cynismus.

Druhý výňatek

Ve kterém John Taylor popisuje sám sebe (str. 19 – 20).

(Cit):                                             

Můj otec se upil k smrti. Nedokázal se smířit se zjištěním, že jeho manželka není člověk. Já jsem ji nikdy nepoznal. Lidé z naší ulice se o mě střídavě starali, přestože po té výsadě nikdo z nich příliš netoužil, takže jsem vlastně žádný opravdový domov neměl. Mám kolem sebe hodně nejasného a pořád ještě se snažím najít odpovědi na některé otázky. Možná právě proto jsem se začal živit jako soukromý detektiv. Je v tom jistá útěcha řešit problémy jiných lidí, když už si nedokážete poradit s vlastními. Když pracuji, nosím dlouhý bílý trenčkot. Z části proto, že se to ode mne čeká, z části protože je to praktické, ale hlavně že je to určitý stereotyp, za kterým mohu ukrývat své skutečné já. Líbí se mi uvádět lidi v omyl. A pořád si nikoho nepouštím k tělu. Pro jejich vlastní ochranu, stejně jako pro mou.

Spím sám, jím všechno, co mi škodí, a sám si peru. Když si na to vzpomenu. Cítit se soběstačný je pro mne velice důležité. Na nikom nezáviset. Na ženy nemám štěstí, ale jsem první, kdo přizná, že chyba je hlavně na mé straně. Navzdory tomu, co jsem prožil, zůstávám romantikem a z toho pramení většina mých problémů. Moje nejbližší přítelkyně je nájemný zabiják pracující výhradně na Noční straně. Jednou se mě pokusila zabít. Nemám jí to za zlé; nebylo to osobní. Čistě obchodní záležitost.

Piju víc, než je zdrávo, a většinou je mi to fuk. Na chlastu si cením, že otupuje. Mám na co zapomínat.

Třetí výňatek

Soukromý detektiv John klientku Joannu provází po Noční straně Londýna, která se nachází v jiné realitě, a přesto je téměř na dosah. Všimněte si, jakým nápaditým, osvěžujícím a vtipným způsobem autor ony bizarní reálie popisuje.

(Cit):

O kousek dál vzrušeně rozmlouval podsaditý neandertálec v decentním šedém obleku se znuděně vyhlížejícím trpaslíkem v uniformě SS. Elegán ze dvora královny Alžběty I. v kompletním dobovém ohozu včetně krejzlíku a hedvábných punčoch se bavil se hřmotným, šest stop vysokým transvestitou oblečeným jako sboristka – těžko říct, kdo z těch dvou vypadal extravagantněji. Žena ve futuristickém kosmickém obleku a nahý muž s tělem pokrytým tetováním a namalovaným namodro jedli něco na špejli, co se ještě svíjelo. Tentokrát Joanna neodolala a zastavila se. Poklepal jsem jí na rameno a ona divže nevyskočila z kůže.

„Snažte se nebýt turista,“ řekl jsem suše.

„Co…“ Musela si odkašlat a zkusit to znovu. „Kde to jsme? Kam jste mě to přivedl? A kdo k čertu jsou tihle lidé?“

Pokrčil jsem rameny. „Tohle byla nejkratší cesta na Noční stranu. Jsou i jiné. Některé oficiální, jiné ne. Kdokoliv může zahnout do špatné uličky, otevřít špatné dveře a ocitnout se na Noční straně. Většina z takových nešťastníků ale dlouho nevydrží. Londýn a Noční strana se o sebe otírají už tak dlouho, že se hranice mezi nimi nebezpečně ztenčily. Jednou se protrhnou úplně a všechen jed z Noční strany se vylije ven; tou dobou už ale plánuji být bezpečně mrtvý a v hrobě. Tak či tak, tahle cesta je pořád nejbezpečnější.“

„A tihle lidé?“

„Obyčejní lidé, kteří si žijí svoje životy. Vidíte část světa, o jehož existenci se většina vašich nikdy nedozví. Podsvětí, skryté cestičky, po nichž kráčejí tajemní lidé za svými tajemnými záležitostmi a sledují cíle, o kterých se můžeme jenom domýšlet. Existuje více světů, než známe nebo než bychom si přáli znát, a většina z nich dříve nebo později vyšle lidi přes Noční stranu. Tady v Podsvětí se můžete setkat s kýmkoliv, a dokud platí stará Dohoda, nikdo nedozná újmy. Sem na Noční stranu může každý. Mýty a legendy, poutníci i badatelé, návštěvníci z vyšších i nižších dimenzí. Nesmrtelní. Zombiové. Psychonauti. Snažte se necivět.“ (str. 23)

Zdroj:

Copyright © 2003 by Simon R. Green

All rights reserved

Translation © 2005 by Josef Hořejší

Cover art © by Jonathan Barkat

ISBN 80 – 7332 – 053 – 3

Zájemcům o tvůrčí psaní doporučuji tyto weby:

·   www.triumvirat.cz   (web Olgy Xaverové, Anny Mudrochové a Karla Doležala), konkrétně např. tento článek: https://triumvirat.cz/2015/01/usmevna-klise-26-pasivni-akcni-hrdina-a-uplne-pitomy-mudrc/#more-1846

·   https://www.literarnialchymie.cz/  (web Kateřiny Foldánkové)

·   https://blog.ladrova.cz/ (Spisovatelský blog Jitky Ládrové) 

·   www.heveroch.cz  (web Tomáše Heverocha)

·   www.miroslava-dvorakova.cz

·          

2.1.  Obsah a forma literárního díla

Každý začínající autor by měl mít v patrnosti, že literární dílo má:

-  Obsah (o čem píše)

-  Formu (jakým způsobem píše)

Existují autoři píšící spontánně a jiní, co dodržují předem vytyčený plán. Obojí je možné.JObsah literárního díla: Zdá se to celkem jasné, ale není to tak. Stává se, že v průběhu psaní se autor rozhodně děj změnit, nakonec vznikne něco jiného, než co původně zamýšlel a může to být ještě lepší nebo neskonale horší

Forma: Je o tom spousta příruček – takže uvedu jen několik nejobvyklejších příkladů:

• Autor je vypravěčem a nezaujatým pozorovatelem (Er-forma). Popisuje děj, postrkuje své hrdiny příběhem, popisuje jejich jednání, ale do jejich nitra čtenáři nahlédnout nedá – čtenář musí vše dedukovat z jednání těchto postav – čímž obohacuje příběh o prvek napětí, nutí čtenáře nad psychologií postav přemýšlet.

• Příběh je vyprávěn z pohledu hlavního hrdiny (Ich forma) – zde se čtenář může s hlavním hrdinou ztotožnit.

• Autor může čtenáři vyprávění předkládat z objektivního „nadhledu“, ale současně se zaměří na několik konkrétních postav. Čtenář dostane příležitost je blíže poznat, proniknout do jejich mysli a skrze jejich osudy vše sledovat.

Cílová skupina:

Rovněž by měl každý autor mít jasno v cílové skupině. Měl by vědět nejen, co touží sdělit, ale i komu, protože podle toho volí výrazové prostředky. Jinak bude psát pro předškolní děti, jinak pro mladistvé, jinak pro cynické čtyřicátníky, jinak pro seniory.

Příběh jako kaskáda výjevů:

Při psaní současné literatury je třeba vzít v úvahu, že čtenář je připravený vnímat útvar téměř jako film. Autor popisuje spíše jednotlivé scény (záběry) a tím děj posunuje vřed. Útvar je komplexnější – nestřídají se pasáže popisu a dialogů jako ve starších knihách, ale v dialogu je zakomponován i popis scény a ještě dostane čtenář příležitost nahlédnout do vnitřního světa postavy, když autor – například prostřednictvím proloženého textu - naznačí její myšlenky. Moderní kniha tak připomíná rychlou kaskádu jednotlivých výjevů, které čtenář „hltá“, sotva se stačí nadechnout.

Příklad: ukázka z textu Stopařův průvodce po galaxii (Douglas Adams). Níže citovaná ukázka je z pasáže, kdy úředník stavebního úřadu přesvědčuje Arthura Denta, aby nebránil demolici svého domu. Dent leží v blátivé kaluži před bouracím bagrem (dům se má zbourat kvůli výstavbě dálnice). Arthur se brání tvrzením, že zprávu o bourání se dozvěděl předchozí den. Úředník argumentuje, že oznámení o bourání bylo v souladu se zákonem vyvěšeno na úřední desce radnice. Majitel domu ani úředník ovšem nemají ani potuchy, že planeta Země má být týž samý den zničena flotilou Vogonů kvůli výstavbě mezigalaktické dálnice. Vogoni budou argumentovat oznámením vyvěšeným na úřední desce na Alfa Centauri.

(cit):

„Mel jste právo vznést námitky nebo předložit protinávrhy v patřičné lhůtě.“

„V patřičné lhůtě? opičil se Arthur. „V patřičné lhůtě? Dozvěděl jsem se o tom včera, když ke mně domu přišel nějaký řemeslník. Ptal jsem se ho, jestli přišel umýt okna, a on na to že ne, že přišel zbourat dům. To mi ovšem neřekl rovnou. Nejdřív otřel pár oken a vyinkasoval pět liber. Pak se s tím teprve vytasil.“

„Ale pane Dente, ty plány byly přístupné na místním plánovacím úřadě tri čtvrtě roku.“

„To jo, a jakmile jsem se to dozvěděl, hned jsem se taky na ně šel podívat, včera odpoledne to bylo. Zrovna jste se nenamáhali na ně upozorňovat, co? Jako třeba že byste to někomu řekli, nebo tak něco na ten způsob.“

„Ale ty plány byly vyvěšeny . . .“

„Vyvěšeny? Musel jsem je nakonec jít hledat do sklepa.“

„Tam je oddělení, kde je vyvěšují.“

„S baterkou.“

„Asi byl zrovna výpadek proudu.“

„A schody zřejmě taky vypadly.“

„Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne?“

„Ale jo, našel. Na dne zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard!“

Po nebi přeběhl mrak. Jeho stín padl na Arthura Denta, opřeného o loket ve studeném bahně. Padl na Arthurův dům. (konec citace)

(Ten mrak – to je stín jedné z lodi vogonské demoliční flotily...)

2.2. Pozor na „vatu“

„Vata“ jsou zbytečné kudrlinky, které začínající autor vkládá do textu, protože touží zvěčnti své duchovní pochody, ale nemají přímou souvislost s příběhem. Mohou být dobré, ale je třeba je vyštípat ven (autor je může použít v jiné knize, kterou napíše přímo na míru). Každá použitá drobnost v příběhu  by měla mít souvislost s celkem, jinak je zbytečná. V kurzech tvůrčího psaní bývá uváděn příklad „když je v úvodu příběhu zmíněna puška, musí se z ní na konci vystřelit.“

2.3. Vulgarismy – ano, či ne?

Pro vkládání vulgarismů platí obdobné zásady jako pro vkládání pasáží s „erotickým“ obsahem. Nikdy to nesmí být samoúčelné, pokaždé pro to musí mít autor pádný důvod:

         ·            v přímé řeči (bylo by absurdní užít expresivní výraz v pasáži “vypravěče”)

         ·            přibližuje psychologii konkrétní postavy – a musí korespondovat s jejím charakterem

         ·            vždy v citově vypjaté situaci

         ·            užití musí korespondovat s laděním celé knihy, účelem,

         ·            užití nesmí být v rozporu s cílovou skupinou

2.4. „Anglicismy“ v češtině

Ukázka špatného překladu z angličtiny – vedoucí následně k psaní podobných paskvilů i v češtině (ulovená v trnitém houští webu)

Na chvíli sevřu pěst, před zavřením notebook, na čem jsem pracoval, než se ukázala sestra. Vycítí mou podrážděnost, Kylie mi dává nucený úsměv a poplácá mě po ruce. Jsou lepkavé od polevy z koblihy a moje pusa se stáhne do zamračení.

"Jsem si jistý, že to nebude tak zlé." Ale dokonce i potom, co se mě zkouší rozveselit, je snadné vidět, že je pořád rozrušená. Otřu hřbet ruky o vnitřní stranu mé košile a ukážu jí příjemnější pohled, který můžu vytvořit.

"Pamatuješ si to poslední nahrávání, že jo?"

Kylie ztuhne, ale rychle se otřepe. "Slyšela jsem, že dostali pěknou herečku k předstírání spánku s tebou." Její hlas je na tom pronikavém tónu, který používají lidé, aby nalákali své děti k zubaři.

Komentář:

Bylo by snadné konstatovat, že tak strašný text snad ani komentář nepotřebuje, ale uvedeme si nejběžnější chyby, kterých se dopouštějí autoři, kteří používají stejně často angličtinu jako češtinu, a při psaní českého textu nevědomky vkládají do textu anglické „manýry“.

         ·            Nadužívání přivlastňovacích zájmen můj, svůj, tvůj, náš, váš, jeho, její, jejich

         ·            Nadužívání neurčitého zájmena “nejaký” (zatímco v angličtině se “some” používá velmi často, a je to normální, v češtině nikoliv !!!)

         ·            Nadužívání osobních zájmen já, on, ona my, oni ony ona. Čeština má na rozdíl od angličtiny skloňování dle rodů. Když se napíše: “Byla s ním včera”, tak to stačí. Není nutné psát:  “Ona s ním včera byla” (pokud nechceme to “ona” opravdu hodně zdůraznit).  

1 Úvod

Pokud se ráno probudíte...

Tvůrčí psaní bez ptaní - část první:

Pokud se ráno probudíte...
Pokud se ráno probudíte, a myslíte jen na psaní, dříve či později vás to nutkání přemůže, a začnete psát. Já osobně jsem s psaním začala koketovat přibližně v jedenácti letech, kdy jsem spáchala román o letu na Venuši o pěti kapitolách. V pubertě jsem toho kvůli jiným povyražením zanechala.

Přibližně před dvanácti lety jsem se z čisté potřeby uniknout pocitům vyhoření z mé tehdejší profese (kterou jsem později stejně opustila) k psaní vrátila. 
Začala jsem chaoticky prostřednictvím psaní fan-fictions, což jsou variace na známé nejčastěji filmově zpracované příběhy - kde jsou postavy hotové a člověk si jen hraje a dotváří další scénáře.Když jsem hned napoprvé vyhrála první cenu v jedné povídkové soutěži, rozhodla jsem se napsat něco svého.

Můj první román byl napsaný tak strašně, že pokaždé, když nashromáždím dostatek odvahy, abych ten text vytáhla z šuplíku a z výchovných důvodů se na něj podívala, se opětovně chytám za hlavu.
Neuměla jsem používat češtinu, můj styl nestál za nic. Ale já to prostě neviděla. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že děj Kuličky pepře - romanticko-dobrodružného románu o tři sta stranách - je tak originální a postavy jsou tak skvěle vystřižené, že přece na nějakém tom stylistickém škobrtání tolik nezáleží. 
Dnes už se vůbec nedivím, že mě ti nakladatelé, které jsem svou prvotinou oblažila, posílali do háje:))

Kromě jiných jsem oslovila i nakladatelství Triton. Kuličku pepře jsem poslala rovnou do soutěže Trifid, které to nakladatelství tehdy organizovalo. Po nějaké době mi poslali román zpět. Navíc jsem obdržela pět stran kritického rozboru od paní Jiřiny Vorlové. 
Začínalo to takto: “Nic tak odfláknutého jsem už dlouho nečetla...” Následoval závratně štiplavý popis mých prohřešků a doporučení, jak jim předejít. Pět stran!

Seděla jsem doma na verandě a brečela. Brala jsem to jako obrovskou křivdu. „Kdo je ta Vorlová, že je tak chytrá?“ vztekala jsem se. „Pár stylistických a gramatických chyb, a co z toho nadělá!“ Úsilí, které jsem psaní věnovala, vyznívalo naplano. Radost, kterou mi to přinášelo, se ztrácela v hluboké bahnité jámě frustrace. Napadlo mě, že bude možná užitečnější řízkovat růže. Nebo chovat původní plemena slepic (ačkoliv by pro mne zmíněné činnosti byly spíše trestem). A v tomto stavu mne nalezl můj manžel Richard. Poklepal mi na rameno a řekl mi: „Miruško, nebreč. Kdyby to za nic nestálo, tak by se ta paní nenamáhala o tom psát, na pěti stránkách formátu A4...“ 
Trvalo měsíc, než jsem to „rozhořčení“ vydýchala a dva roky, než jsem Jiřinina doporučení důkladně prostudovala.

Tou dobou už jsem věděla, kdo je Jiřina Vorlová (administrátorka CKČ, VIP Československého fandomu, charismatická osobnost, se kterou si už několik let osobně znám). Pak jsem Jiřině napsala dopis, ve kterém jsem jí poděkovala.

A v roce 2010 jsem za novelu Kazisvět získala MLOKA, první místo v nejprestižnější literární soutěži české a slovenské sci-fi, fantasy a hororu Ceně Karla Čapka (soutěžní díla posuzují anonymně ti nejlepší nakladatelé a spisovatelé).

Legrační na tom ale je, že samotnou by mne nikdy nenapadlo se do této prestižní soutěže (kde se etablovali tací jako Kulhánek nebo Žamboch) přihlásit. Inspirovala a vyprovokovala mne svou kritikou Kuličky pepře na pěti stranách A4 právě Jiřina Vorlová o čtyři roky dříve.

Když se v jednom odstavci rozhorlila nad tím, jak příšerným způsobem používám osobní zájmena, navíc poznamenala, že v Ceně Karla Čapka, by Kuličce pepře kvůli gramatickým a stylistickým chybám neudělila ani bod. Když jsem pak svou prvotinu znovu a znovu přepisovala, a učila se, jak se to má dělat, vrtala mi ta její věta hlavou. Kulička pepře je rozsáhlý román a tato kategorie byla ze soutěže před nedávnem vyřazena. Proto jsem do Ceny Karla Čapka poslala po dvou letech práce čerstvou novelu Kazisvět. A vyšlo něco, co jsem absolutně nečekala - první místo - MLOK. Od té doby píšu dál. Něco je v tištěné verzi ve sbírkách a něco jako e-booky na mém webu a také na portále Google play, a na iBooks.

Všem začínajícím autorům vřele doporučuji, aby se nebáli a dál to zkoušeli. Aby dobře poslouchali, když jim nějaký redaktor nebo editor dává rady, zejména tehdy, když je kritizuje, protože to znamená, že to alespoň přečetli a že jim stálo za to to nehodit do moše po první větě:))

Když se ráno probudím, myslím na psaní.

Jaké je to být spisovatelem

 Mnohem lépe než já to už popsali jiní. Proto zde použiju citace z článku "Sázky do literární loterie" 

(překlad a redakce Martin Šust). Článek je z pera spisovatele Jasona Sanforda a byl otištěn  v časopise XB-1, 7/201. Je zde naprosto perfektně a vtipně vystižen fenomén "potřeby" psát a z toho plynoucí konsekvence

(cit): Být člověkem znamená toužit po uplatnění. Chceme být pochopeni. Chceme být uznáváni během našich krátkých životů. I ti nejskromnější mezi námi – svatí, asketičtí a osvícení v našem středu touží, aby měl jejich život smysl. Možná po uznání přímo neprahnou, ovšem,pokud se jim ho dostane, pak i tyto osvícené osoby... porozumí jeho síle.

Pro spisovatele přichází uznání v podobě možnosti publikovat.

Nezáleží ani tak na jeho formě. Ať už jde o publikování pod hlavičkou nadnárodního konglomerátu nebo nezávislého vydavatele nebo on-line sebepublikování, vše na čem záleží je to, že váš příběh byl představen světu a nyní žije v myslích vašich čtenářů. ...

...Slavný spisovatel Neil Gaiman (Kouř a zrcadla, Oceán na konci uličky) jednou shrnul obvyklý názor veřejnosti v prohlášení dle kterého na začátku své autorské kariéry jednoduše očekával, že budou příjmy z prodejů vozit náklaďáky plné peněz. Což se nestalo – či  se tak alespoň nestalo okamžitě, protože, jak víme, Gaiman se náklaďáků plných peněz přece jen dočkal. Ovšem jeho úspěch se dostavil až po létech poctivé dřiny a zdokonalování řemesla. A to je také způsob, jak se většina autorů dobere k úspěchu. Začnou tvořit zcela nepovšimnuti, píší jeden příběh za druhým, čtou je jen přátelé a rodina a oni se pokoušejí prorazit. A když se jim poštěstí první velký úspěch, může to vypadat jako náhlá trefa do černého, ale ve skutečnosti je to stálo roky dřiny. (konec citace)

Zdroj: XB1 s.r.o.

ISSN 1804-6606

MK ČR E 19853

Strana 62, přeložil: Martin Šust

Jak se nacházejí spisovatelé

Osobně zastávám názor, že psaní je zčásti osud a zčásti posedlost. Harlan Ellison to ve své stati „Jak se nacházejí spisovatelé“ charakterizuje tak příhodně a nemilosrdně, že jsem neodolala a použila jsem jeho text pro tento seminář. 

Jedná se o výňatek z úvodu sbírky „Modlitby ke zlomeným kamenům“ od  Dana Simmonse, kde spisovatel a literární teoretik Harlan Ellison popisuje, jak „objevil“ Simmonse jako spisovatele. Text je poměrně dlouhý, ale neměla jsem to srdce jej krátit, protože by utrpěl kontext. Studentům  workshopu jsem jej odpřednášela selektivně (část jsem parafrázovala, klíčové pasáže jsem citovala). Pro účely tohoto blogu jej ponechávám celý. Pasáže, které pokládám za nejdůležitější, jsem zvýraznila tučným písmem. (Pokud nemáte trpělivost pasírovat se celým textem, mrkněte se na FB, tam jsem text v příspěvku s názvem "Psaní bez ptaní - část třetí", poněkud zredukovala)

Zdroj, ze kterého byly citace a parafráze čerpány:

Text copyright © Dan Simmons

Cover copyright © 1997 by P. Bauer

Translation copyright © 1997 by I. Reitmayer

All Rights Reserved

Edition © 1997 by PERSEUS publishing Ltd.

ISBN 80-86030-26-1

Poznámka pro všetečky:

Kdo je Harlan Ellison: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/harlan-ellison-2977

Kdo je Dan Simmons: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/dan-simmons-843

A jdeme na to!

Harlan Ellison: Jak se nacházejí spisovatelé

(cit): „Pak nadejde chvíle, kdy už je jasné, že nic nového ani důležitého nevykonáte. Člověk si vyndá účetní knihu a začíná počítat, co má hodnotu, co může nabídnout potomkům. Tady dobrý skutek, tam hrdinský čin. Tenhle rok podal hodnotný příběh, v tamté dekádě se zúčastnil důležitého společenského hnutí. Pokud jsou děti, připíše je k účtu, pokud napsal knihy, zaznamená je. Láska k přátelům, manželky a manželé, vlídnost k malým zvířatům. Hora, která nese vaše jméno. Ale vavříny, na které jste spoléhali, se proměnily v prach.

Je jisté, že až zmizím, nikdo si nevzpomene, že jsem poprvé publikoval Lenny Bruceho, že jsem zachránil dvě stě akrů půdy před stavbou, že jsem jednou chytil sám zloděje aut a při další příležitosti vypátral lupiče a přičinil se o jeho zatčení. Že jsem si dopisoval s tajemným B. Travenem a vydal jeho první knihu krátkých povídek. Že jsem právě já přiměl Mystery Writers of America, aby platili autorům a editorům, kteří přispívali do jejich antologií.

Takové věci jsou důležité pro mě, ale až odejdu… ze světa zmizí i informace, že se kdy přihodily. Získané ceny, eskapády proměněné v mýty, nerozvážně prožitá láska… to vše zastřou v zrcadle mraky. Zrcadlo se zakryje bílým prostěradlem, starožitný nábytek se odloží a jedné noci, když je zima, se starý nábytek rozseká na dřevo. Kdo potom dokáže určit, co bylo důležité, když tento člověk žil? Jestli SE ZAPSAL DO HISTORIE?

V oceánu času se před zapomněním zachrání jen hrstka. A i ta má mizivou šanci.

Stále častěji mě napadá, že je mou jedinou šancí, záchranným lanem v oceánu času a nejlépe plujícím zbytkem, právě objevení Dana Simmonse.

Ach, ano, to je správné slovo. Já ho objevil.

Existuje překrásné album, jež dal dohromady Stan Freberg, a jmenuje se Spojené státy americké. (Díl první: Prvotní léta) A v jedné reklamě na toto album se setká Kolumbus s Indiány na pláži a řekne jim: „Našel jsem vás.“ A oni na to odpoví: „Neztratili jsme se, věděli jsme, kde jsme.“ Kolumbus tedy své prohlášení opraví a řekne: „No, alespoň jsem vás našel tady na pláži.“ A oni docela souhlasí. Je to doopravdy hloupé. Co má ale být?

A já stejně tak objevil Dana Simmonse. Růžového a lehce zranitelného člověka na pláži.

Ten příběh stojí za vyprávění. Nese důležitou lekci, jakou se můžete v této náhodné historii literatury naučit. A jestli to sepíšu, snad si toho všimne i potomstvo.

Katalyzátorem byl Ed Bryant (v současnosti Danův blízký přítel, ale tehdy ho ještě neznal). Ed a já jsme byli už dlouho přátelé. Proto jsem mu asi dovolil, aby mě zapsal na Spisovatelskou konferenci v Rockies na Vysoké škole Colorado Mountain jako hosta. Tehdy se psalo léto roku 1981. Bylo horko, vlhko a já se děsil, že budu muset zpracovat povídky celé skupiny aspirujících autorů, kteří působili víc diletantsky než většina talentovaných lidí, s jakými jsem pracoval na různých Clarion konferencích.

Uzpůsobení lekcí workshopu mohlo jen těžko nastolit nějaký vztah mezi studenty a přednášejícím. Zatuchlá třída, židle pro malé děti. Nezapomenutelně tvrdé židle, na jakých jsme trpěli ve třetí třídě, rozestavené v řadách. Měli tady stupínek, kde seděl „instruktor“ a díval se na shromáždění. Člověk předpokládá, že je účelem, aby se z výšin nesla slova autorské moudrosti a dopadala na ubohé pozemšťany.

V porovnání s efektivním, klidným kroužkem pohovek a ušáků na Clarion workshopu, kde viděl každý každému jasně do obličeje, kde neměl vedoucí vyšší postavení a autoritu než kterýkoliv ze studentů… se tady jednalo o noční můru. A skupina byla na to, abych všem posloužil, moc velká.

Když jsem předešlého večera dorazil, dali mi štos rukopisů, který jsem měl zvládnout, ale neporadili, v jakém pořadí se budou jednotlivé povídky probírat. Tak jsem četl namátkou. Kvalita materiálu mě nikterak neohromila, ale doufal jsem, že narazím na povídky, které přijdou jako první. Přirozeně jsem strávil celou noc čtením přesně těch, které čekaly na konec týdne.

Když jsem se tedy příští ráno dostavil do foyeru budovy, kde všichni pobíhali, jedli koblihy a pili kávu, zkontroloval jsem seznam. Představte si mou radost, když jsem zjistil, že jsem se na tři ze čtyř povídek připravených k diskusi ani nepodíval.

Rychle jsem sebral kopie nepřečtených povídek z hromádky, zalezl si do zastrčeného kouta knihovny a začal vše dohánět. První tři byly docela dobré, ale nic ohromujícího. Čtvrtá byla jednoduše příšerná. K páté jsem se nedoslal… organizátoři oznámili začátek hodiny.

Vstoupil jsem do třídy, spatřil plné řady a prázdné židle na pódiu. Viděl jsem, jak na mě čekají, jako by se jednalo o nějakého evangelického kazatele, který přišel přednášet Slovo boží. Srdce mi spadlo do kalhot a hned jsem věděl, že to bude velmi těžké ráno.

Pochopte: nevěřím, že může psát každý. Tím chci říct, že každý dokáže – pokud alespoň trochu četl a má minimální představu, jak používat jazyk – splácat slova dohromady a stvořit souvislou větu. To znamená talent na psaní dopisů, doktorských prací a vlastní zábavu s „kreativním psaním“. Být ale spisovatelem – nejen „autorem“, jako tragédie jménem Judith Krantzová, Erich Segal, V. C. Andrews, Sidney Sheldon a horda dalších, doplňte si jména sami – musí člověk slyšet hudbu. Lépe to vyjádřit nedokážu. Člověk prostě potřebuje slyšet hudbu. Jazyková skladba může být narušena, hláskování dyslektické, námět morbidní, přesto poznáte, že tady pracoval spisovatel. Přestože se text zadrhává a je plný nevhodných voleb, stránku naplní hudba. Jen amatéři a dobráci věří, že by tomu mělo být naopak.

Když mě najali, abych vedl workshop, beru za svou povinnost být k dílům absolutně upřímný. Mohu s člověkem, který si probojovává cestu ke svému snu stát se spisovatelem, přestože hudbu neslyší, osobně soucítit. Pokud bych ale zvolil jednoduchou cestu, pokud bych se jen vyhnul tomu, že „poraním něčí city“ (nemluvě o těch mých, neboť nikdo nechce být považován za stvůru bez citu), zradil bych svou profesi i své zaměstnavatele. Stejně jako zájem studentů samých. Lhát člověku, který na to podle mého názoru (i ten může být samozřejmě špatný jako ten váš) nemá, je velmi zlé. Není to jen neupřímné, je to zbabělé. Flannery O’Connor jednou prohlásil: „Kamkoliv přijedu, se mě ptají, zda si myslím, že univerzita autory přidusí. Podle mého jich nepřidusí dostatek. Existuje spousta bestsellerů, kterým mohl dobrý učitel zabránit.“

A stejně tak i já považuji za svou povinnost odradit co největší počet „budoucích autorů“.

Skutečného spisovatele totiž odradit nemůžete. Už jsem to stokrát napsal. Zlomte skutečnému spisovateli ruce a on naťuká svůj příběh nohou nebo nosem.

S takovým postojem jsem se posadil před ostražité oči mladíků i starších mužů, mladých i starších žen. Všichni se tady shromáždili v naději, že najdou svého Guru, který jim dá šanci.

Ve skutečnosti jsem se workshopu už vzdal. Nedokážu tu bolest, kterou páchám ve jménu svatého boje za dobré psaní, překonat. Ať to dělá někdo jiný.

Jeden ze spisovatelů, jehož rukopis přišel na řadu jako první, se někam zatoulal. Věřím, že na hodinu poezie. Tak jsme se rozhovořili o tom druhém a ptali se ostatních účastníků na jejich názory. Pak jsem promluvil k práci já. Mé komentáře nebyly nijak oslnivé. Mé obvyklé „hodně se mi to líbí“ nebo „dal bych tomu osmdesát šest, má to dobrý rytmus a můžete na to tančit,“ ale nic hlubšího nebylo třeba. Byla to dobrá věc, nic víc.

Třetí příběh byl stejný. Pak jsme se ale dostali ke čtvrtému. Doopravdy amatérské, mišmaš nejasných klišé podaných bez jakéhokoliv půvabu. Skutečně každé slovo s chybou, celé dílo ověnčené těmi nejhoršími zvyky, jakým se oddávají lidé (podle slov Stanleye Ellina), kteří „si pletou lásku ke čtení s talentem k psaní“. Věděl jsem, že bude následovat nepříjemná přestávka.

Z obecenstva se ozvalo jen pár komentářů. Většina těch lidí alespoň dokázala rozeznat, pokud se s ním setkala, opravdu špatné psaní. Tak se stáhli a já je požádal o další názory. Neodpověděli. Místnost naplnil neklid. Napětí, jaké předchází pokusu provazochodců o první, smrtelně nebezpečné, společné trojité salto.

Požádal jsem gentlemana, který ten příběh napsal, aby se přihlásil. Sebral jsem odvahu, a když už jsem to udělal, pohlédl jsem mu do očí.

Přihlásil se starší, vysoký a hubený muž, jenž působil dojmem větrem ošlehaného, ale milého člověka. Už si na jeho jméno nevzpomínám.

Řekl jsem mu to. Řekl jsem mu, že pokud jsem po letech práce nakladatele, kritika, účastníka a instruktora workshopů, po celoživotním čtení a boji s trhlinami ve vlastním psaní, přesvědčením, vírou a tušením, co taková dobrá kniha znamená, dostatečně vybaven, zdá se mi (v mém pohledu), že pro psaní postrádá jakýkoliv talent. Nemá ani malý, ani použitelný. Vůbec žádný. Neurážel jsem ho, nehádal jsem se. Upřímně a pevně jsem mu vyložil pravdu.

Jak jsem mluvil, místnost potemněla. Někteří návštěvníci se schoulili na židlích, jako by se mi snažili zmizet z očí. Ostatní se odvrátili, jednu ruku použili jako záclonu. V některých obličejích jsem našel výraz, jaký se musí objevit uprostřed bitvy na tvářích vojáků, když vidí – s pocitem viny a lidské úlevy – že trefila kulka muže, který stojí v zákopu hned vedle nich.

Nemohl jsem přestat bez vysvětlení. Stránku po stránce, naprostá ztráta hudebního sluchu a nevhodnost jeho práce.

Nakonec jsem přestal. Pak jsem se ho zeptal, zda jde o jeho první příběh, nebo už něco nabídl k publikaci.

Byl to milý člověk, velmi slušný muž, takže odpověděl bez jakékoliv zahořklosti. Prohlásil: „Napsal jsem čtyřiašedesát románů. Nikdy jsem nebyl publikován.“ Zlomilo mi to srdce. Ale co jsem měl dělat? Tak jsem odpověděl: „Možná byste mohl trávit čas lépe nějakým řemeslem, uměním, pro jaké máte větší schopnost.“

Zavrtěl hlavou. V místnosti jsme byli jen mi dva. Jen ten příjemný stařík a já. Navždy jsme se spojili. „Vážím si toho, co jste řekl,“ poděkoval mi silným hlasem. „Věřím, že jste upřímný a říkáte to, čemu věříte. To mě ale neodradí. Chci psát a zůstanu u toho. Ale děkuji vám.“ Na toho muže, jehož jméno se mi nemůže vybavit, si vzpomenu téměř každý týden. Vzpomínám na něj, kdykoliv se posadím k práci.

Ale tehdy bylo jasné, že musíme udělat přestávku.

Bez pauzy jsme nemohli pokračovat. Všichni se museli na takové věci připravit. Proto jsem je vyzval, abychom se znovu setkali za patnáct minut. Místnost se okamžitě vyprázdnila. Ze skupiny ke mně nikdo nepřistoupil, aby si se mnou promluvil, nebo mi položil otázku. Bál jsem se, že i když považuji upřímnost za svou povinnost, působím příliš destruktivně.

Nedokázal jsem se připojit ke studentům na chodbě. Věděl jsem, jak se bojí myšlenky na návrat, kde nejspíš dopadnou stejně. Určitě si přáli, aby si vybrali třídu s jiným instruktorem. Nemohl jsem je oklamat. Bylo to hororové šou.

Tak jsem pozvedl pátý příběh, který se teď ocitl na vrcholu hromádky. Ať jsem se cítil jakkoliv špatně, přečíst ho během patnáctiminutové přestávky patřilo k mé práci. Místnost, můj vzhled, vše působilo smutně. Zalitoval jsem ubožáka, hlupáka, který pátý rukopis napsal. Začal jsem číst.

Nesl obyčejný název, ale úvodní věty měly sílu, byly dobře napsané. Vzpomínám, jak jsem si pomyslel: Díky bohu. Alespoň nebude následovat další krvavá lázeň.

A četl jsem dál.

Napadlo mě, že jsem se někde uprostřed příběhu rozplakal. A když jsem ho dočetl, byl jsem dojatý. Všechny ty dokonalé kličky a záhyby mě zmanipulovaly. Doopravdy jsem prožil to mrazení v zádech, jaké hledáme ve všem, co čteme.

Zamířil jsem na chodbu, potřeboval jsem na vzduch. Ta povídka mě skutečně vzala. A dole na chodbě jsem spatřil, jak ostatní ze skupiny sedí na zemi a pláčou. Drželi se zdi a plakali. Stáli venku v malých skupinkách, mnoho jich plakalo. Jasně se jednalo o víc než jen schopnou práci. Dotkl se nás skutečný spisovatel. Spisovatel se sakra talentem.

Když se třída znovu shromáždila, vyvolal jsem jméno povídky a prohlásil, že otevírám diskusi.

Ke komentáři se přihlásilo jen pár rukou. Ti, kteří se rozhodli promluvit, příběh pochválili. A pak, jako by se otevřela stavidla, se rozhovořili bez čekání i ostatní. Vykřikovali jeden přes druhého, jak je ten skvělý, skvělý příběh hluboce ovlivnil.

Pak jsem přišel s kritikou na řadu já. Dívali se na mě s jistým neklidem. Strhá ten příšerný chlap i toto exemplární dílo? Je to obyčejný sprosťák s jedovatým jazykem? Baví se tím, že zraňuje jemné duše?

A já se zeptal: „Kdo z vás je Dan Simmons?“

Ve třetí nebo čtvrté řadě pozvedl ruku tichý muž, kterého jsem si ani nevšiml. Vypadal na třicátníka, průměrná postava, obyčejný člověk, nic bizarního, nic vyšinutého z normálu. Podíval se přímo na mě.

Ve skutečnosti si pamatuji jen několik věcí, které jsem mu řekl. Dan si jich přesně pamatuje většinu. Ale v jádru jsem mu řekl toto:

„Není to jen dobrý, schopný a originální příběh. Ten příběh je velkolepý. Co jste tady stvořil, je zázrak. Je to věc, o které hovoří spisovatelé, když říkají: O to v dobrém psaní kráčí.

Psaní je neobyčejně vhodné, řemeslné zvládnutí, k jakému autoři dospějí až po letech pokusů a omylů. Příběh je originální, plný lidskosti. Co jste tady stvořil, nikdy na světě, dokud jste neprožil svůj sen, neexistovalo.“

Třída byla ohromena. Patnáct minut předtím viděli, jak jsem rozcupoval toho chudáka, teď se dívali, jak jsem dalšího člověka pozvedl do nebes jako symbol všeho, po čem toužili. Kdybych plánoval demonstraci dvou ostří svého meče, těžko bych ji mohl připravit lépe. Ve skutečném životě člověk málokdy tak dokonalé symboly kontrastu potká. Ve skutečném životě je to zamotané. Tak jasnou vizi najdete jen málokdy. Tady jsem ale o takový případ jednoduše zakopl.

Pak jsem řekl: „Když jsem vám to teď prozradil, navždycky vám změním život…

Pane Simmonsi, jste spisovatel.

A i kdybyste už nikdy nenapsal jediné slovo, vždycky spisovatelem zůstanete. Možná je tady mezi lidmi ještě další spisovatel, přesto považuji možnost, že je někdo tak skutečným, pravým a hodnotným spisovatelem jako vy za nepravděpodobnou. Když jsem vám to teď prozradil, musím vám říct ještě toto: Nikdy, nikdy se od té profese neodvrátíte. Když to teď víte, jste odsouzen strávit zbytek života v této samotářské a svaté profesi. Vaše vztahy utrpí, vaše manželka a rodina – pokud ji máte – vás budou nevyhnutelně nenávidět, každá žena, do které se zamilujete, bude tou vaší částí, která má za milenku psaní, pohrdat. Neuvidíte kvůli závěrce filmy, prožijete neklidné noci beze spánku, protože vám práce nepůjde. Budete mít navěky finanční problémy, neboť spisovatelé většinou nevydělají dost ani na nájem, na to, aby jejich manželka odešla z druhého zaměstnání, na to, aby koupili dítěti hračku.

A nejhroznější je, že si většina z vás myslí, že jsem tamtoho člověka zneužil…“ Ukázal jsem na vlídného, starého gentlemana, kterého jsem tak strhal, „…a tohoto člověka ověnčil vavříny. Ale je pravdou, že jsem se pokusil zachránit jeho život. A Simmonse jsem právě odsoudil k životu nekonečné práce, malého uznání, připsal mu kletbu, jakou nezruší ani smrt!

Jste spisovatel, pane Simmonsi. A víte, proč se na to můžete spolehnout? Víte, že jste spisovatel, když to říká spisovatel jiný.

Mohu použít vaši povídku do časopisu TwilightZone pro soutěž krátkých povídek?“ A všichni v místnosti omdleli.

Dan by vám to mohl vyprávět mnohem lépe než já. Jeho vzpomínka na to ráno v Rockies je téměř dokonalá. Nemohl by vám ale popsat výraz ve vlastním obličeji ve chvíli, kdy jsem mluvil. Byl ohromený, radostný, vyděšený a zamlklý, plný strachu. To byla chvíle, kdy se chudý, Špinavý ošetřovatel koní dozví, že je Ztraceným princem Dimenze exotika.

Samozřejmě soutěž vyhrál. (Technicky byly na prvním místě povídky dvě, ale všichni porotci včetně Petera Strauba, Roberta Blocha a Richarda Mathesona, z té povídky přímo šíleli.) Dan Simmons získal mezi tisíci soutěžícími první cenu. Ten příběh se jmenoval Řeka Styx teče proti proudu a to byla první práce z těch, které měly na cestě ocenění přijít.

Dan mi vyprávěl, že se pokoušel s velmi malým úspěchem prodávat povídky už tři roky. Jednu prodal časopisu Galaxy a časopis padl, ještě než vyšla. Prodal povídku časopisu Galileo a časopis padl, ještě než vyšla. Protloukal se trhem tři roky, vydělával si na živobytí jako učitel základní školy, specialista na vzdělání nadaných a talentovaných dětí.

Prozradil mi, že tento workshop bral jako poslední šanci. Danovi i Karen bylo jasné, že se bude muset s blížícím se dítětem rozhodnout, jak jim zajistit budoucnost. Karenina víra v Danův talent nikdy nepohasla, přesto viděla, jak se mučí, jak ho to ničí. Tak ho přiměla navštívit workshop. A Dan jí řekl: „Jestli mě tam alespoň trochu nepřesvědčí, že mám talent, zabalím to. To bude mé rozcestí.“

A vyhrál soutěž. A prodal novelu do časopisu Omni. A sehnal si agenta a agent prodal PÍSEŇ KÁLÍ a PÍSEŇ KÁLÍ se stala první prvotinou, jež získala světovou cenu fantasy za nejlepší román. A vyšel HYPERION a HYPERION získal cenu Hugo. A já jednou pozdě v noci s Danem mluvil. On byl v Longmontu, já v L. A. A já mu řekl: „Kdysi jsem ti řekl, že ti má řeč změní jednou provždy život. A měl jsem pravdu. Věřil jsi mi tehdy?“

„Ano.“

„A uvěříš mi tentokrát, když ti řeknu ještě jednu pravdivou věc, která tvůj život znovu změní?“

„Ano.“

Do noci, která nás dělila, jsem tiše zašeptal: „Dane, budeš slavný. Nejen bohatý. To je jednoduché. Staneš se jedním z nejdůležitějších spisovatelů naší doby. Cizinci budou znát tvé jméno a poznají tě na ulici. Lidé budou hledat tvou radu, budou se na tebe chtít nalepit obchodníci. Neříkám ti jen to, že budeš velký spisovatel, ale ještě něco víc: stane se z tebe spisovatel slavný. Měl bys to vědět už teď, protože to přijde rychleji, než si toho všimneš. A měl by ses sakra rychle začít vyzbrojovat, protože až po tobě, kamaráde půjdou, pak už nebudeš mít čas zjišťovat, jak přežít.“

Dostal jsem se tam, kde je teď Dan Simmons a byl jsem tam, kam se on brzy dostane. Mohu tam být teď, možná se tam dostanu znovu. Ale jednu věc vím: jestli dostanu šanci, aby si na mě někdo vzpomněl, bude to nejspíš proto, že právě já „objevil“ Dana Simmonse. No, nenasralo by vás to!?(konec citace)

Zdroj:

Text copyright © Dan Simmons

Cover copyright © 1997 by P. Bauer

Translation copyright © 1997 by I. Reitmayer

All Rights Reserved

Edition © 1997 by PERSEUS publishing Ltd.

ISBN 80-86030-26-1