Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené (recenze magicko-realistické novely „Vizionár“ od Petera Slivoviča)
Příběh vypráví sedmasedmdesátiletý Juraj, který se shodou bizarních okolností ocitnul ve vyšetřovací vazbě kvůli podezření z krádeže obrazu z Národní galerie. Formou dopisu potomkům vysvětluje, že kořeny jeho současné situace sahají hluboko do minulosti. Ohniskem Jurajova vyprávění je osoba přítele z raného mládí, Jakuba, mládence s neobvyklým chováním a ještě více neobvyklým způsobem myšlení. Jakub, popisován v různých situacích vypravěčovy minulosti, působí jako katalyzátor osobnostního rozvoje nejen vypravěče samotného, ale i spousty dalších lidí v dosahu. Jakub je obratný v sociálních vztazích, skvělý rétor a manipulátor, hýří vědomostmi, snadno na svou stranu získává jiné lidi. Baví se tím, že hledá a nachází osoby s vnitřním potenciálem a podněcuje je k jeho rozvinutí.
Juraj se díky Jakubovu vlivu postupně mění z úzkostného, roztěkaného a zakomplexovaného chlapce v disciplinovaného, odvážného a sebevědomého chlapa. Juraj si pečlivě všímá nejen Jakubovy velkoleposti, ale i častých výchylek jeho nálad, jeho sklonů k demagogii a manipulacím. Vypravěč tím čtenáři nenápadně naznačuje, že by Jakub mohl trpět nějakou formou schizofrenie, nebo bipolární afektivní poruchou, tedy nemocí, které se ještě před pár lety říkalo maniodepresivní psychóza. Tím se ale vůbec nevysvětlují podivné souvislosti v kostře příběhu, těžko přijatelné zvraty v jednání některých postav, ani chronologie neodpovídající historické realitě. Některé prvky vyprávění se jeví jako nereálné a provokující, ale není úplně jasné, jestli jde o nedopatření nebo o promyšlený autorův záměr.
Například, když úředníci městské radnice dovolí Jurajovi a Jakubovi (neplnoletým žákům základní školy) brigádně a bez dozoru digitalizovat obecní archív, je jasné, že v této realitě by něco takového nemohlo projít. Navíc, pokud by byl příběh napsaný v současnosti (kdy je Jurajovi sedmdesát sedm let), musela by se popisovaná digitalizace archívu uskutečnit někdy v šedesátých letech, kdy o skenerech možná snil Steve Jobs, ale rozhodně je nepoužívali na radnici malého slovenského městečka. Nebo ten nesmysl, že se chlapci při výpravě do kina oblékají do společenského obleku, místo do riflí. Nebo že dívkám líbají ruce v kontrastu s tím, že v obchodě platí eurem. Patnáctiletý Juraj občas mluví jako kniha a jeho kamarád Jakub jako celá encyklopedie. Některé prvky příběhu připadají tak neuvěřitelné, až se jeví jako naivně utopické (angažmá mafiána Vladimíra a jeho zvláštní požadavky týkající se namalování obrazu).
Ale nakonec, vzhledem k Jakubově podivnosti, se zdá, že je možné všechno. Čtenář pokračuje v pročítání zvolna se rozvíjejícího příběhu, a postupně odhaluje, jakým způsobem Jakubova existence formovala Jurajův následující život. Jednotlivé potůčky se sbíhají do společného proudu, na nějakou dobu se vše jeví téměř obyčejně, než čtenář naráží na zneklidňující věty jako (cit): „Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené.“ Nebo (cit): „Počas mojich štúdií som narazil na jednu veľmi zaujímavú teóriu. Ide v nej o to, že celá naša realita je pokope iba vďaka energiám tryskajúcim z iných...“ Udivený čtenář stále nemá jistotu, v jakém vesmíru se nachází. Neví, zda nereálnost některých událostí, je způsobena odlišným charakterem cizí reality, nebo zkresleným vnímání té reality naší, nebo je ta nereálnost pouhým důsledkem zamlžení kontur vypravěčovy paměti.
Jakub se vymyká běžným šablonám, přesto si čtenář společně s Jurajem připouští, že takové okouzlující lidi už potkal. Zneklidněný čtenář se stejně jako Juraj opětovně ptá, je-li něco takového vůbec možné. V čem tedy tkví Vizionářova hlavní síla? V jeho jeho niternosti a tajemnosti, v neobvykle pojatém popisu posvátné cesty lidského rozvoje, v náznaku skrytých obzorů a donekonečna se větvících možností. Některé knihy po sobě zanechají více otázek, než odpovědí. Vizionář (v originále Vizionár) je nesporně jednou z nich.
Miroslava Dvořáková
