O Tvůrčím psaní: 

 

 

1 Úvod

Pokud se ráno probudíte...

Tvůrčí psaní bez ptaní - část první:

Pokud se ráno probudíte...
Pokud se r
áno probudíte, a myslíte jen na psaní, dříve či později vás to nutkání přemůže, a začnete psát. Já osobně jsem s psaním začala koketovat přibližně v jedenácti letech, kdy jsem spáchala román o letu na Venuši o pěti kapitolách. V pubertě jsem toho kvůli jiným povyražením zanechala.

Znovu mě to popadlo před patnácti lety,  z čisté potřeby uniknout pocitům vyhoření z mé tehdejší úřednické profese (kterou jsem později stejně opustila). 
Začala jsem chaoticky prostřednictvím psaní fan-fictions, což jsou variace na známé nejčastěji filmově zpracované příběhy - kde jsou postavy hotové a člověk si jen hraje a dotváří další scénáře.Když jsem hned napoprvé vyhrála první cenu v jedné povídkové soutěži, rozhodla jsem se napsat něco svého.

Můj první román byl napsaný tak strašně, že pokaždé, když nashromáždím dostatek odvahy, abych ten text vytáhla z šuplíku a z výchovných důvodů se na něj podívala, se opětovně chytám za hlavu.
Neum
ěla jsem používat češtinu, můj styl nestál za nic. Ale já to prostě neviděla. Byla jsem skálopevně přesvědčená, že děj Kuličky pepře - romanticko-dobrodružného románu o tři sta stranách - je tak originální a postavy jsou tak skvěle vystřižené, že přece na nějakém tom stylistickém škobrtání tolik nezáleží. 
Dnes už se vůbec nedivím, že mě ti nakladatelé, které jsem svou prvotinou oblažila, posílali do háje:))

Kromě jiných jsem oslovila i nakladatelství Triton. Kuličku pepře jsem poslala rovnou do soutěže Trifid, které to nakladatelství tehdy organizovalo. Po nějaké době mi poslali román zpět. Navíc jsem obdržela pět stran kritického rozboru od paní Jiřiny Vorlové. 
Začínalo to takto: Nic tak odfláknutého jsem už dlouho nečetla... Následoval závratně štiplavý popis mých prohřešků a doporučení, jak jim předejít. Pět stran!

Seděla jsem doma na verandě a brečela. Brala jsem to jako obrovskou křivdu. Kdo je ta Vorlová, že je tak chytrá? vztekala jsem se. Pár stylistických a gramatických chyb, a co z toho nadělá! Úsilí, které jsem psaní věnovala, vyznívalo naplano. Radost, kterou mi to přinášelo, se ztrácela v hluboké bahnité jámě frustrace. Napadlo mě, že bude možná užitečnější řízkovat růže. Nebo chovat původní plemena slepic (ačkoliv by pro mne zmíněné činnosti byly spíše trestem). A v tomto stavu mne nalezl můj manžel Richard. Poklepal mi na rameno a řekl mi: Miruško, nebreč. Kdyby to za nic nestálo, tak by se ta paní nenamáhala o tom psát, na pěti stránkách formátu A4...“ 
Trvalo měsíc, než jsem to rozhořčení“ vydýchala a dva roky, než jsem Jiřinina doporučení důkladně prostudovala.

Tou dobou už jsem věděla, kdo je Jiřina Vorlová (administrátorka CKČ, VIP Československého fandomu, charismatická osobnost, se kterou si už několik let osobně znám). Pak jsem Jiřině napsala dopis, ve kterém jsem jí poděkovala.

A v roce 2010 jsem za novelu Kazisvět získala MLOKA, první místo v nejprestižnější literární soutěži české a slovenské sci-fi, fantasy a hororu Ceně Karla Čapka (soutěžní díla posuzují anonymně ti nejlepší nakladatelé a spisovatelé).

Legrační na tom ale je, že samotnou by mne nikdy nenapadlo se do této prestižní soutěže (kde se etablovali tací jako Kulhánek nebo Žamboch) přihlásit. Inspirovala a vyprovokovala mne svou kritikou Kuličky pepře na pěti stranách A4 právě Jiřina Vorlová o čtyři roky dříve.

Když se v jednom odstavci rozhorlila nad tím, jak příšerným způsobem používám osobní zájmena, navíc poznamenala, že v Ceně Karla Čapka, by Kuličce pepře kvůli gramatickým a stylistickým chybám neudělila ani bod. Když jsem pak svou prvotinu znovu a znovu přepisovala, a učila se, jak se to má dělat, vrtala mi ta její věta hlavou. Kulička pepře je rozsáhlý román a tato kategorie byla ze soutěže před nedávnem vyřazena. Proto jsem do Ceny Karla Čapka poslala po dvou letech práce čerstvou novelu Kazisvět. A vyšlo něco, co jsem absolutně nečekala - první místo - MLOK. Od té doby píšu dál. Něco je v tištěné verzi ve sbírkách a něco jako e-booky na mém webu a také na portále Google play, a na iBooks.

Všem začínajícím autorům vřele doporučuji, aby se nebáli a dál to zkoušeli. Aby dobře poslouchali, když jim nějaký redaktor nebo editor dává rady, zejména tehdy, když je kritizuje, protože to znamená, že to alespoň přečetli a že jim stálo za to to nehodit do moše po první větě:))

Když se ráno probudím, myslím na psaní.

 

 

                     

Jaké je to být spisovatelem

 Mnohem lépe než já to už popsali jiní. Proto zde použiju citace z článku "Sázky do literární loterie"

(překlad a redakce Martin Šust). Článek je z pera spisovatele Jasona Sanforda a byl otištěn  v časopise XB-1, 7/201. Je zde naprosto perfektně a vtipně vystižen fenomén "potřeby" psát a z toho plynoucí konsekvence

(cit): Být člověkem znamená toužit po uplatnění. Chceme být pochopeni. Chceme být uznáváni během našich krátkých životů. I ti nejskromnější mezi námi svatí, asketičtí a osvícení v našem středu touží, aby měl jejich život smysl. Možná po uznání přímo neprahnou, ovšem,pokud se jim ho dostane, pak i tyto osvícené osoby... porozumí jeho síle.

Pro spisovatele přichází uznání v podobě možnosti publikovat.

Nezáleží ani tak na jeho formě. Ať už jde o publikování pod hlavičkou nadnárodního konglomerátu nebo nezávislého vydavatele nebo on-line sebepublikování, vše na čem záleží je to, že váš příběh byl představen světu a nyní žije v myslích vašich čtenářů. ...

...Slavný spisovatel Neil Gaiman (Kouř a zrcadla, Oceán na konci uličky) jednou shrnul obvyklý názor veřejnosti v prohlášení dle kterého na začátku své autorské kariéry jednoduše očekával, že budou příjmy z prodejů vozit náklaďáky plné peněz. Což se nestalo či  se tak alespoň nestalo okamžitě, protože, jak víme, Gaiman se náklaďáků plných peněz přece jen dočkal. Ovšem jeho úspěch se dostavil až po létech poctivé dřiny a zdokonalování řemesla. A to je také způsob, jak se většina autorů dobere k úspěchu. Začnou tvořit zcela nepovšimnuti, píší jeden příběh za druhým, čtou je jen přátelé a rodina a oni se pokoušejí prorazit. A když se jim poštěstí první velký úspěch, může to vypadat jako náhlá trefa do černého, ale ve skutečnosti je to stálo roky dřiny. (konec citace)

Zdroj: XB1 s.r.o.

ISSN 1804-6606

MK ČR E 19853

Strana 62, přeložil: Martin Šust

 

 

Jak se nacházejí spisovatelé

Osobně zastávám názor, že psaní je zčásti osud a zčásti posedlost. Harlan Ellison to ve své stati Jak se nacházejí spisovatelé“ charakterizuje tak příhodně a nemilosrdně, že jsem neodolala a použila jsem jeho text pro tento seminář.

Jedná se o výňatek z úvodu sbírky Modlitby ke zlomeným kamenům od  Dana Simmonse, kde spisovatel a literární teoretik Harlan Ellison popisuje, jak objevil Simmonse jako spisovatele. Text je poměrně dlouhý, ale neměla jsem to srdce jej krátit, protože by utrpěl kontext. Studentům  workshopu jsem jej odpřednášela selektivně (část jsem parafrázovala, klíčové pasáže jsem citovala). Pro účely tohoto blogu jej ponechávám celý. Pasáže, které pokládám za nejdůležitější, jsem zvýraznila tučným písmem. (Pokud nemáte trpělivost pasírovat se celým textem, mrkněte se na FB, tam jsem text v příspěvku s názvem "Psaní bez ptaní - část třetí", poněkud zredukovala)

Zdroj, ze kterého byly citace a parafráze čerpány:

Text copyright © Dan Simmons

Cover copyright © 1997 by P. Bauer

Translation copyright © 1997 by I. Reitmayer

All Rights Reserved

Edition © 1997 by PERSEUS publishing Ltd.

ISBN 80-86030-26-1

 

Poznámka pro všetečky:

Kdo je Harlan Ellison: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/harlan-ellison-2977

Kdo je Dan Simmons: https://www.databazeknih.cz/zivotopis/dan-simmons-843

 

A jdeme na to!

Harlan Ellison: Jak se nacházejí spisovatelé

(cit): Pak nadejde chvíle, kdy už je jasné, že nic nového ani důležitého nevykonáte. Člověk si vyndá účetní knihu a začíná počítat, co má hodnotu, co může nabídnout potomkům. Tady dobrý skutek, tam hrdinský čin. Tenhle rok podal hodnotný příběh, v tamté dekádě se zúčastnil důležitého společenského hnutí. Pokud jsou děti, připíše je k účtu, pokud napsal knihy, zaznamená je. Láska k přátelům, manželky a manželé, vlídnost k malým zvířatům. Hora, která nese vaše jméno. Ale vavříny, na které jste spoléhali, se proměnily v prach.

Je jisté, že až zmizím, nikdo si nevzpomene, že jsem poprvé publikoval Lenny Bruceho, že jsem zachránil dvě stě akrů půdy před stavbou, že jsem jednou chytil sám zloděje aut a při další příležitosti vypátral lupiče a přičinil se o jeho zatčení. Že jsem si dopisoval s tajemným B. Travenem a vydal jeho první knihu krátkých povídek. Že jsem právě já přiměl Mystery Writers of America, aby platili autorům a editorům, kteří přispívali do jejich antologií.

Takové věci jsou důležité pro mě, ale až odejdu ze světa zmizí i informace, že se kdy přihodily. Získané ceny, eskapády proměněné v mýty, nerozvážně prožitá láska to vše zastřou v zrcadle mraky. Zrcadlo se zakryje bílým prostěradlem, starožitný nábytek se odloží a jedné noci, když je zima, se starý nábytek rozseká na dřevo. Kdo potom dokáže určit, co bylo důležité, když tento člověk žil? Jestli SE ZAPSAL DO HISTORIE?

V oceánu času se před zapomněním zachrání jen hrstka. A i ta má mizivou šanci.

Stále častěji mě napadá, že je mou jedinou šancí, záchranným lanem v oceánu času a nejlépe plujícím zbytkem, právě objevení Dana Simmonse.

Ach, ano, to je správné slovo. Já ho objevil.

Existuje překrásné album, jež dal dohromady Stan Freberg, a jmenuje se Spojené státy americké. (Díl první: Prvotní léta) A v jedné reklamě na toto album se setká Kolumbus s Indiány na pláži a řekne jim: Našel jsem vás. A oni na to odpoví: Neztratili jsme se, věděli jsme, kde jsme. Kolumbus tedy své prohlášení opraví a řekne: No, alespoň jsem vás našel tady na pláži. A oni docela souhlasí. Je to doopravdy hloupé. Co má ale být?

A já stejně tak objevil Dana Simmonse. Růžového a lehce zranitelného člověka na pláži.

Ten příběh stojí za vyprávění. Nese důležitou lekci, jakou se můžete v této náhodné historii literatury naučit. A jestli to sepíšu, snad si toho všimne i potomstvo.

Katalyzátorem byl Ed Bryant (v současnosti Danův blízký přítel, ale tehdy ho ještě neznal). Ed a já jsme byli už dlouho přátelé. Proto jsem mu asi dovolil, aby mě zapsal na Spisovatelskou konferenci v Rockies na Vysoké škole Colorado Mountain jako hosta. Tehdy se psalo léto roku 1981. Bylo horko, vlhko a já se děsil, že budu muset zpracovat povídky celé skupiny aspirujících autorů, kteří působili víc diletantsky než většina talentovaných lidí, s jakými jsem pracoval na různých Clarion konferencích.

Uzpůsobení lekcí workshopu mohlo jen těžko nastolit nějaký vztah mezi studenty a přednášejícím. Zatuchlá třída, židle pro malé děti. Nezapomenutelně tvrdé židle, na jakých jsme trpěli ve třetí třídě, rozestavené v řadách. Měli tady stupínek, kde seděl instruktor a díval se na shromáždění. Člověk předpokládá, že je účelem, aby se z výšin nesla slova autorské moudrosti a dopadala na ubohé pozemšťany.

V porovnání s efektivním, klidným kroužkem pohovek a ušáků na Clarion workshopu, kde viděl každý každému jasně do obličeje, kde neměl vedoucí vyšší postavení a autoritu než kterýkoliv ze studentů… se tady jednalo o noční můru. A skupina byla na to, abych všem posloužil, moc velká.

Když jsem předešlého večera dorazil, dali mi štos rukopisů, který jsem měl zvládnout, ale neporadili, v jakém pořadí se budou jednotlivé povídky probírat. Tak jsem četl namátkou. Kvalita materiálu mě nikterak neohromila, ale doufal jsem, že narazím na povídky, které přijdou jako první. Přirozeně jsem strávil celou noc čtením přesně těch, které čekaly na konec týdne.

Když jsem se tedy příští ráno dostavil do foyeru budovy, kde všichni pobíhali, jedli koblihy a pili kávu, zkontroloval jsem seznam. Představte si mou radost, když jsem zjistil, že jsem se na tři ze čtyř povídek připravených k diskusi ani nepodíval.

Rychle jsem sebral kopie nepřečtených povídek z hromádky, zalezl si do zastrčeného kouta knihovny a začal vše dohánět. První tři byly docela dobré, ale nic ohromujícího. Čtvrtá byla jednoduše příšerná. K páté jsem se nedoslal organizátoři oznámili začátek hodiny.

Vstoupil jsem do třídy, spatřil plné řady a prázdné židle na pódiu. Viděl jsem, jak na mě čekají, jako by se jednalo o nějakého evangelického kazatele, který přišel přednášet Slovo boží. Srdce mi spadlo do kalhot a hned jsem věděl, že to bude velmi těžké ráno.

Pochopte: nevěřím, že může psát každý. Tím chci říct, že každý dokáže – pokud alespoň trochu četl a má minimální představu, jak používat jazyk – splácat slova dohromady a stvořit souvislou větu. To znamená talent na psaní dopisů, doktorských prací a vlastní zábavu s kreativním psaním. Být ale spisovatelem – nejen autorem, jako tragédie jménem Judith Krantzová, Erich Segal, V. C. Andrews, Sidney Sheldon a horda dalších, doplňte si jména sami – musí člověk slyšet hudbu. Lépe to vyjádřit nedokážu. Člověk prostě potřebuje slyšet hudbu. Jazyková skladba může být narušena, hláskování dyslektické, námět morbidní, přesto poznáte, že tady pracoval spisovatel. Přestože se text zadrhává a je plný nevhodných voleb, stránku naplní hudba. Jen amatéři a dobráci věří, že by tomu mělo být naopak.

Když mě najali, abych vedl workshop, beru za svou povinnost být k dílům absolutně upřímný. Mohu s člověkem, který si probojovává cestu ke svému snu stát se spisovatelem, přestože hudbu neslyší, osobně soucítit. Pokud bych ale zvolil jednoduchou cestu, pokud bych se jen vyhnul tomu, že poraním něčí city (nemluvě o těch mých, neboť nikdo nechce být považován za stvůru bez citu), zradil bych svou profesi i své zaměstnavatele. Stejně jako zájem studentů samých. Lhát člověku, který na to podle mého názoru (i ten může být samozřejmě špatný jako ten váš) nemá, je velmi zlé. Není to jen neupřímné, je to zbabělé. Flannery OConnor jednou prohlásil: Kamkoliv přijedu, se mě ptají, zda si myslím, že univerzita autory přidusí. Podle mého jich nepřidusí dostatek. Existuje spousta bestsellerů, kterým mohl dobrý učitel zabránit.

A stejně tak i já považuji za svou povinnost odradit co největší počet budoucích autorů“.

Skutečného spisovatele totiž odradit nemůžete. Už jsem to stokrát napsal. Zlomte skutečnému spisovateli ruce a on naťuká svůj příběh nohou nebo nosem.

S takovým postojem jsem se posadil před ostražité oči mladíků i starších mužů, mladých i starších žen. Všichni se tady shromáždili v naději, že najdou svého Guru, který jim dá šanci.

Ve skutečnosti jsem se workshopu už vzdal. Nedokážu tu bolest, kterou páchám ve jménu svatého boje za dobré psaní, překonat. Ať to dělá někdo jiný.

Jeden ze spisovatelů, jehož rukopis přišel na řadu jako první, se někam zatoulal. Věřím, že na hodinu poezie. Tak jsme se rozhovořili o tom druhém a ptali se ostatních účastníků na jejich názory. Pak jsem promluvil k práci já. Mé komentáře nebyly nijak oslnivé. Mé obvyklé hodně se mi to líbí“ nebo dal bych tomu osmdesát šest, má to dobrý rytmus a můžete na to tančit, ale nic hlubšího nebylo třeba. Byla to dobrá věc, nic víc.

Třetí příběh byl stejný. Pak jsme se ale dostali ke čtvrtému. Doopravdy amatérské, mišmaš nejasných klišé podaných bez jakéhokoliv půvabu. Skutečně každé slovo s chybou, celé dílo ověnčené těmi nejhoršími zvyky, jakým se oddávají lidé (podle slov Stanleye Ellina), kteří si pletou lásku ke čtení s talentem k psaní“. Věděl jsem, že bude následovat nepříjemná přestávka.

Z obecenstva se ozvalo jen pár komentářů. Většina těch lidí alespoň dokázala rozeznat, pokud se s ním setkala, opravdu špatné psaní. Tak se stáhli a já je požádal o další názory. Neodpověděli. Místnost naplnil neklid. Napětí, jaké předchází pokusu provazochodců o první, smrtelně nebezpečné, společné trojité salto.

Požádal jsem gentlemana, který ten příběh napsal, aby se přihlásil. Sebral jsem odvahu, a když už jsem to udělal, pohlédl jsem mu do očí.

Přihlásil se starší, vysoký a hubený muž, jenž působil dojmem větrem ošlehaného, ale milého člověka. Už si na jeho jméno nevzpomínám.

Řekl jsem mu to. Řekl jsem mu, že pokud jsem po letech práce nakladatele, kritika, účastníka a instruktora workshopů, po celoživotním čtení a boji s trhlinami ve vlastním psaní, přesvědčením, vírou a tušením, co taková dobrá kniha znamená, dostatečně vybaven, zdá se mi (v mém pohledu), že pro psaní postrádá jakýkoliv talent. Nemá ani malý, ani použitelný. Vůbec žádný. Neurážel jsem ho, nehádal jsem se. Upřímně a pevně jsem mu vyložil pravdu.

Jak jsem mluvil, místnost potemněla. Někteří návštěvníci se schoulili na židlích, jako by se mi snažili zmizet z očí. Ostatní se odvrátili, jednu ruku použili jako záclonu. V některých obličejích jsem našel výraz, jaký se musí objevit uprostřed bitvy na tvářích vojáků, když vidí – s pocitem viny a lidské úlevy – že trefila kulka muže, který stojí v zákopu hned vedle nich.

Nemohl jsem přestat bez vysvětlení. Stránku po stránce, naprostá ztráta hudebního sluchu a nevhodnost jeho práce.

Nakonec jsem přestal. Pak jsem se ho zeptal, zda jde o jeho první příběh, nebo už něco nabídl k publikaci.

Byl to milý člověk, velmi slušný muž, takže odpověděl bez jakékoliv zahořklosti. Prohlásil: Napsal jsem čtyřiašedesát románů. Nikdy jsem nebyl publikován. Zlomilo mi to srdce. Ale co jsem měl dělat? Tak jsem odpověděl: Možná byste mohl trávit čas lépe nějakým řemeslem, uměním, pro jaké máte větší schopnost.

Zavrtěl hlavou. V místnosti jsme byli jen mi dva. Jen ten příjemný stařík a já. Navždy jsme se spojili. Vážím si toho, co jste řekl, poděkoval mi silným hlasem. Věřím, že jste upřímný a říkáte to, čemu věříte. To mě ale neodradí. Chci psát a zůstanu u toho. Ale děkuji vám. Na toho muže, jehož jméno se mi nemůže vybavit, si vzpomenu téměř každý týden. Vzpomínám na něj, kdykoliv se posadím k práci.

Ale tehdy bylo jasné, že musíme udělat přestávku.

Bez pauzy jsme nemohli pokračovat. Všichni se museli na takové věci připravit. Proto jsem je vyzval, abychom se znovu setkali za patnáct minut. Místnost se okamžitě vyprázdnila. Ze skupiny ke mně nikdo nepřistoupil, aby si se mnou promluvil, nebo mi položil otázku. Bál jsem se, že i když považuji upřímnost za svou povinnost, působím příliš destruktivně.

Nedokázal jsem se připojit ke studentům na chodbě. Věděl jsem, jak se bojí myšlenky na návrat, kde nejspíš dopadnou stejně. Určitě si přáli, aby si vybrali třídu s jiným instruktorem. Nemohl jsem je oklamat. Bylo to hororové šou.

Tak jsem pozvedl pátý příběh, který se teď ocitl na vrcholu hromádky. Ať jsem se cítil jakkoliv špatně, přečíst ho během patnáctiminutové přestávky patřilo k mé práci. Místnost, můj vzhled, vše působilo smutně. Zalitoval jsem ubožáka, hlupáka, který pátý rukopis napsal. Začal jsem číst.

Nesl obyčejný název, ale úvodní věty měly sílu, byly dobře napsané. Vzpomínám, jak jsem si pomyslel: Díky bohu. Alespoň nebude následovat další krvavá lázeň.

A četl jsem dál.

Napadlo mě, že jsem se někde uprostřed příběhu rozplakal. A když jsem ho dočetl, byl jsem dojatý. Všechny ty dokonalé kličky a záhyby mě zmanipulovaly. Doopravdy jsem prožil to mrazení v zádech, jaké hledáme ve všem, co čteme.

Zamířil jsem na chodbu, potřeboval jsem na vzduch. Ta povídka mě skutečně vzala. A dole na chodbě jsem spatřil, jak ostatní ze skupiny sedí na zemi a pláčou. Drželi se zdi a plakali. Stáli venku v malých skupinkách, mnoho jich plakalo. Jasně se jednalo o víc než jen schopnou práci. Dotkl se nás skutečný spisovatel. Spisovatel se sakra talentem.

Když se třída znovu shromáždila, vyvolal jsem jméno povídky a prohlásil, že otevírám diskusi.

Ke komentáři se přihlásilo jen pár rukou. Ti, kteří se rozhodli promluvit, příběh pochválili. A pak, jako by se otevřela stavidla, se rozhovořili bez čekání i ostatní. Vykřikovali jeden přes druhého, jak je ten skvělý, skvělý příběh hluboce ovlivnil.

Pak jsem přišel s kritikou na řadu já. Dívali se na mě s jistým neklidem. Strhá ten příšerný chlap i toto exemplární dílo? Je to obyčejný sprosťák s jedovatým jazykem? Baví se tím, že zraňuje jemné duše?

A já se zeptal: Kdo z vás je Dan Simmons?

Ve třetí nebo čtvrté řadě pozvedl ruku tichý muž, kterého jsem si ani nevšiml. Vypadal na třicátníka, průměrná postava, obyčejný člověk, nic bizarního, nic vyšinutého z normálu. Podíval se přímo na mě.

Ve skutečnosti si pamatuji jen několik věcí, které jsem mu řekl. Dan si jich přesně pamatuje většinu. Ale v jádru jsem mu řekl toto:

Není to jen dobrý, schopný a originální příběh. Ten příběh je velkolepý. Co jste tady stvořil, je zázrak. Je to věc, o které hovoří spisovatelé, když říkají: O to v dobrém psaní kráčí.

Psaní je neobyčejně vhodné, řemeslné zvládnutí, k jakému autoři dospějí až po letech pokusů a omylů. Příběh je originální, plný lidskosti. Co jste tady stvořil, nikdy na světě, dokud jste neprožil svůj sen, neexistovalo.

Třída byla ohromena. Patnáct minut předtím viděli, jak jsem rozcupoval toho chudáka, teď se dívali, jak jsem dalšího člověka pozvedl do nebes jako symbol všeho, po čem toužili. Kdybych plánoval demonstraci dvou ostří svého meče, těžko bych ji mohl připravit lépe. Ve skutečném životě člověk málokdy tak dokonalé symboly kontrastu potká. Ve skutečném životě je to zamotané. Tak jasnou vizi najdete jen málokdy. Tady jsem ale o takový případ jednoduše zakopl.

Pak jsem řekl: Když jsem vám to teď prozradil, navždycky vám změním život

Pane Simmonsi, jste spisovatel.

A i kdybyste už nikdy nenapsal jediné slovo, vždycky spisovatelem zůstanete. Možná je tady mezi lidmi ještě další spisovatel, přesto považuji možnost, že je někdo tak skutečným, pravým a hodnotným spisovatelem jako vy za nepravděpodobnou. Když jsem vám to teď prozradil, musím vám říct ještě toto: Nikdy, nikdy se od té profese neodvrátíte. Když to teď víte, jste odsouzen strávit zbytek života v této samotářské a svaté profesi. Vaše vztahy utrpí, vaše manželka a rodina – pokud ji máte – vás budou nevyhnutelně nenávidět, každá žena, do které se zamilujete, bude tou vaší částí, která má za milenku psaní, pohrdat. Neuvidíte kvůli závěrce filmy, prožijete neklidné noci beze spánku, protože vám práce nepůjde. Budete mít navěky finanční problémy, neboť spisovatelé většinou nevydělají dost ani na nájem, na to, aby jejich manželka odešla z druhého zaměstnání, na to, aby koupili dítěti hračku.

A nejhroznější je, že si většina z vás myslí, že jsem tamtoho člověka zneužil…“ Ukázal jsem na vlídného, starého gentlemana, kterého jsem tak strhal, „…a tohoto člověka ověnčil vavříny. Ale je pravdou, že jsem se pokusil zachránit jeho život. A Simmonse jsem právě odsoudil k životu nekonečné práce, malého uznání, připsal mu kletbu, jakou nezruší ani smrt!

Jste spisovatel, pane Simmonsi. A víte, proč se na to můžete spolehnout? Víte, že jste spisovatel, když to říká spisovatel jiný.

Mohu použít vaši povídku do časopisu TwilightZone pro soutěž krátkých povídek? A všichni v místnosti omdleli.

Dan by vám to mohl vyprávět mnohem lépe než já. Jeho vzpomínka na to ráno v Rockies je téměř dokonalá. Nemohl by vám ale popsat výraz ve vlastním obličeji ve chvíli, kdy jsem mluvil. Byl ohromený, radostný, vyděšený a zamlklý, plný strachu. To byla chvíle, kdy se chudý, Špinavý ošetřovatel koní dozví, že je Ztraceným princem Dimenze exotika.

Samozřejmě soutěž vyhrál. (Technicky byly na prvním místě povídky dvě, ale všichni porotci včetně Petera Strauba, Roberta Blocha a Richarda Mathesona, z té povídky přímo šíleli.) Dan Simmons získal mezi tisíci soutěžícími první cenu. Ten příběh se jmenoval Řeka Styx teče proti proudu a to byla první práce z těch, které měly na cestě ocenění přijít.

Dan mi vyprávěl, že se pokoušel s velmi malým úspěchem prodávat povídky už tři roky. Jednu prodal časopisu Galaxy a časopis padl, ještě než vyšla. Prodal povídku časopisu Galileo a časopis padl, ještě než vyšla. Protloukal se trhem tři roky, vydělával si na živobytí jako učitel základní školy, specialista na vzdělání nadaných a talentovaných dětí.

Prozradil mi, že tento workshop bral jako poslední šanci. Danovi i Karen bylo jasné, že se bude muset s blížícím se dítětem rozhodnout, jak jim zajistit budoucnost. Karenina víra v Danův talent nikdy nepohasla, přesto viděla, jak se mučí, jak ho to ničí. Tak ho přiměla navštívit workshop. A Dan jí řekl: Jestli mě tam alespoň trochu nepřesvědčí, že mám talent, zabalím to. To bude mé rozcestí.

A vyhrál soutěž. A prodal novelu do časopisu Omni. A sehnal si agenta a agent prodal PÍSEŇ KÁLÍ a PÍSEŇ KÁLÍ se stala první prvotinou, jež získala světovou cenu fantasy za nejlepší román. A vyšel HYPERION a HYPERION získal cenu Hugo. A já jednou pozdě v noci s Danem mluvil. On byl v Longmontu, já v L. A. A já mu řekl: Kdysi jsem ti řekl, že ti má řeč změní jednou provždy život. A měl jsem pravdu. Věřil jsi mi tehdy?

Ano.

A uvěříš mi tentokrát, když ti řeknu ještě jednu pravdivou věc, která tvůj život znovu změní?

Ano.

Do noci, která nás dělila, jsem tiše zašeptal: Dane, budeš slavný. Nejen bohatý. To je jednoduché. Staneš se jedním z nejdůležitějších spisovatelů naší doby. Cizinci budou znát tvé jméno a poznají tě na ulici. Lidé budou hledat tvou radu, budou se na tebe chtít nalepit obchodníci. Neříkám ti jen to, že budeš velký spisovatel, ale ještě něco víc: stane se z tebe spisovatel slavný. Měl bys to vědět už teď, protože to přijde rychleji, než si toho všimneš. A měl by ses sakra rychle začít vyzbrojovat, protože až po tobě, kamaráde půjdou, pak už nebudeš mít čas zjišťovat, jak přežít.

Dostal jsem se tam, kde je teď Dan Simmons a byl jsem tam, kam se on brzy dostane. Mohu tam být teď, možná se tam dostanu znovu. Ale jednu věc vím: jestli dostanu šanci, aby si na mě někdo vzpomněl, bude to nejspíš proto, že právě já objevil Dana Simmonse. No, nenasralo by vás to!?(konec citace)

Zdroj:

Text copyright © Dan Simmons

Cover copyright © 1997 by P. Bauer

Translation copyright © 1997 by I. Reitmayer

All Rights Reserved

Edition © 1997 by PERSEUS publishing Ltd.