Sarvonova encyklopedie Metaprostoru
Encyklopedista Sarvon Arci-Quinn:
Sarvon Arci-Quinn z Mizeonu se zapsal do dějin jako respektovaný historik, a především jako autor Encyklopedie Metaprostoru, nejčastěji citovaného dokumentu všech dob. Je zapotřebí zmínit, že Sarvonovo stěžejní dílo bylo dovršeno ve vězení poté, co byl odsouzen Radou mizeonského císaře Rafedaxarra I. za velezradu, které se dopustil v době Skollských válek. Jako klíčové svědkyně v procesu vystupovaly Krassiona Riiberionská a Assi-Siona Dervosská, a vzhledem k pochybnému morálnímu kreditu obou panovnic, vznikly záhy po Sarvonově smrti pochybnosti o skutečných příčinách jeho likvidace.
Od Sarvonovy smrti je Encyklopedie z vůle Čtyřdohody průběžně doplňována institucí nazvanou Sarvonova nadace, sídlící na Sunnisenu.
Ačkoliv je Sarvon dobrých osm století po smrti, jeho dílo je stále studováno, zmiňováno a citováno. Téměř v každé knize a dozajista v každé sérii náležící do megasérie "Metaprostor" dříve či později dojde na Sarvona. A jak se často v Metaprostoru říká, co není v Sarvonovi, jako kdyby neexistovalo.
Ve všech knihách a knižních cyklech z megasérie Metaprostor narazíte na odkazy na stěžejní Sarvono dílo Encyklopedii světů Metaprostoru.
A zde přetiskujeme (s laskavým dovolením Sarvonovy nadace na Sunnisenu) zajímavá hesla ze Sarvonova díla. Připomínám, že dílo je průběžně doplňováno. Za aktualizece odpovídá Sarvonova nadace sídlící na Sunnisenu.
Dárce života:
Podle převažujících studií slouží jako opravný prostředek Prozřetelnosti pro období krizí. Cílem jeho existence je zachovat v Metaprostoru život obdařený vědomím a kreativitou. Dárce života má identitu živé bytosti, schopné katalyzovat plodnost u kohokoliv, s kým se spáří. Schopnost kompatibility s tvory biologicky odlišných druhů je až extrémní. Ovšem potomstvo, které Dárce života pomůže zplodit, nese z devadesáti devíti procent znaky druhého partnera (protože cílem je zachovat vlohy toho konkrétního druhu).
Dárce života je metamorf. Rodí se opakovaně, ale do odlišného prostředí (tam, kam ho Prozřetelnost nasměruje) a podle toho se mění jeho biologie. Na svou historii si vzpomíná přibližně až ve třetím století dané existence. Pokud do té doby nějakým nedopatřením zemře, jeho role je zmarněna a už se znovu nevrátí. Jako metamorf Dárce života nepotřebuje předávat svoje vlastní vlohy. Pouze ve vzácném případě se narodí potomek s vyšším podílem metamorfových vloh, a takový by se časem (trvá to minimálně tři století) vyvinul v nového metamorfa. V Metaprostoru byly průkazně zaznamenány dva takové jevy během desíti tisíc let.
Krvavý déšť na Mizeonu:
Následek rvačky starých mizeonských bohů (debhátarů) o Dárkyni života (Ryanu). Vítězem se stal bůh ohně Rafedaxarr I, který pak s Ryanou založil dynastii mizeonských arcidémonů. Ke Krvavému dešti došlo před deseti tisíci lety. Debhátarové se proháněli po nebi a mlátili se navzájem. Jejich krev zkrápěla povrch Mizeonu, dopadala na nic netušící humanoidní smrtelné obyvatelstvo. Došlo tak k neplánované a nevratné mutaci v dlouhověké démony. Tento živelně katalyzovaný transformační proces odčerpal téměř veškerou volnou magii z richotonní pleteně Metaprostoru v bezprostředním okolí mizeonské soustavy. Od těch dob jsou mizeonští arcidémoni nuceni si vystačit s vlastní interní magií (která není neomezená), nebo si energii k magickým procesům získávat v sousedství. Vypracovaný systém, zajišťuje kasta raisi-démonů. Vedlejším efektem Krvavého deště byla změna životního stylu běžných obyvatel (původních smrtelníků), kteří už neměli potřebu spěchat, aby si stačili splnit své životní cíle než zemřou. Jejich vynalézavost a kreativita poklesla a začali se řídit kodexem.
Chřtán
Po Krvavém dešti zavřel vítězný Rafedaxarr I. své sourozence do Chřtánu (v podzemí pod císařským palácem). Svým potomkům řekl, že jeho sourozenci během bitvy o Dárkyni života zešíleli, a kdyby je nechal na svobodě, nenechali by na Mizeonu kámen na kameni. Po deseti tisíciletí dlouhodobého věznění v relikviáři o velikosti krabice na klobouky jsou tetinky a strýcové současných arcidémonů (Aisus, Grom, Huat, Narena, Moneta a Brexa) v Chřtánu poněkud neklidní…
Erektiad – svět antropomorfních draků:
Erektiadé disponují interní magií umožňující existenci ve dvou odlišných biologických formách. Čistokrevní Erektiadé se rozmnožují v lidské formě, ale snášejí vejce, ze kterých se líhnou dráčata, která se v pubertě mění v hominida.
Schopnost přeměny obecně je odvislá na kvalitě magie, kterou draci čerpají na smrtelných světech (emoce – nejčastěji strach). Tribální společnost respektující nejsilnějšího a nejlstivějšího draka (Rexe). Současný Rex se jmenuje Vikkason. Po smrti princezny Tariony (před 2000 lety) začala válka mezi draky a arcidémony a formou studené války pokračovala až do mizeonské krize. Podle zlých jazyků elity obou mocnosti tento spor udržovaly uměle, aby zaměstnaly nejmladší generace a ty se jim nepletly do vlády.
Skrytá slabina Erektiadů a její řešení: Následkem infonové chřipky z dob Skollské expanze se zásadně snížila plodnost dračic. Čistokrevní Erektiadé jsou tak na pokraji vyhynutí. Prosperují jen míšenci, zatímco se dračí geny dále ředí.
Pokud by Erektiadé získali Dárce života, jejich vyhlídky by se zázračně vylepšily. Po vzpouře mizeonských Debhátarů a exodu arcidémonů z Mizeonu, se drakům nabízí možnost získat Dárce života výměnou na definitivní likvidaci zbývajících externích arcidémoních základen.
Stromistí prorůstání Metaprostorem
Stromisté jsou inteligentní fytobionté, mají dvě životní formy – rostlinnou a humanoidní. Vyvinuli se z divokých webanů, kteří dodnes prorůstají vzduchoprázdnem na periferii Metaprostoru. Staré rasy v dobách před Paridiánským vrásněním po nich cestovaly jako po magistrálách. Současní stromisté žijí na Robustue, mísí se s lichy, ale stále si zachovali fenomenální schopnosti prorůstat prostorem, díky kterým je často angažuje i Aliance. Pro názornější představu stromistího cestování přikládáme výňatek z reportáže našeho encyklopedisty na odpočinku, váženého doktora Vrr-tala (Má léta s enycklopedií, vydala Sarvonova nadace), který byl přítomen zakořenění robustuanského aristokrata, veřejnosti dobře známého prince Hassiriana (Hassirian – viz další heslo v encyklopedii).
Citujeme tedy z Vrr-talova díla: „Hassirian zvedl paže nad hlavu a jeho fyziognomie se začala měnit. Pleť se ještě více zvrásnila a jeho paže se prodlužovaly, a stejně jako tenké větvičky na jeho hlavě se napřímily a rostly do výše. Slabé zachřestění štěrku mě přimělo se podívat k zemi. Spatřil jsem, jak boty rozpouštějí a jak z jeho chodidel raší kořeny a prodírají se do země. Jeho doposud lidsky působící postava za kratinkou chvíli připomínala spíše vysoký štíhlý strom s větvemi mizícími nikoliv mezi mraky, ale někde mimo tento čas a prostor. „A teď mě, prosím, omluvte,“ zasyčel, aniž by bylo patrné, kde a zda má ústa. Sledoval jsem bez dechu, jak se stromistí tělo otřásá, jak se nashromážděná magie dere k uvolnění. A – šuííííí - v jednou jediném rázu pan Hasirian vystřelil do výše a zmizel v nicotě. Vlna teplého vzduchu mě srazila na zadek. Seděl jsem na zemi a zíral na kus rozryté země, v které ještě před okamžikem vězely Hasirianovy kořeny.“ Kurióznímu přemisťování stromistů jsem byl svědkem již několikrát. Nejdřív se rozvětvili a zakořenili se v zemi. Pak natáhli větve skrze hyperprostor do místa cíle, lhostejno, zda bylo vzdálené na třicet kroků nebo leželo v sousední soustavě. V cílové oblasti stromista větve přeměnil v kořeny a ukotvil v zemi. Jakmile byl zakořeněný na obou koncích a napjatý skrze čas a prostor, tak kořeny ve výchozí pozici naráz uvolnil a pomocí natěsnané magie se přenesl celý. Jako když napnete gumové švihadlo a pak jeden konec pustíte. Stromisté takto cestují eóny, někteří dokonce až za hranice metaprostoru. Ovšem nikdy předtím jsem nezažil tak snadný, elegantní a rychlý postup, nikdy jsem necítil z toho procesu tolik nashromážděné síly.“ (konec citace)
Senediny záclony
Další heslo ze Sarvonovy encyklopedie Metaprostoru: „Vyhořet jako sklad Senediných záclon“
O bohyni Senedě (mimo jiné zakladatelce a ředitelce Senedina umělovědného lycea) je známo, že ji smrtelní Tenerisané uctívají jako ochránkyni rodinného krbu, a že ona si na tom notně zakládá. Pravidelně zásobuje orákula v chrámech radami ke správnému chování, návody k dodržování zákonů, a doporučeními ke správnému životnímu stylu vůbec. Traduje se o ní, že se po nocích snáší na Teneris, obchází kolem lidských příbytků a nahlíží do oken, aby si ověřila, zda jednají podle jejích doporučení. A také se říká (což zdokumentovala Laskana Vrtošivá z Bredeonu), že smrtelníci na Tenerisu dávají po setmění do okem látku, aby je Seneda nemohla špehovat. Jenže Seneda ty závěsy krade a nahrazuje záclonami. To jsou takové ozdobné síťované přehozy, co vypadají dobře, ale je přes ně vidět. Komické na tom je, že kdyby Seneda chtěla, mohla by do těch domů vejít neviděná. Mohla by sledovat všechno, co se uvnitř děje. Jenže ona potřebuje mít ten pocit, že dodržuje zásady o respektování soukromí, které mimochodem sama ustanovila. Na civilizovaných světech Čtyřdohody se zaužíváno rčení „Vyhořet jako sklad Senediných záclon“, protože se opakovaně stalo, že do objektu, v kterém Seneda záclony skladovala, jistý vandal (konkrétně Senedin synovec Jared z Henrexu) opakovaně posílal zapáleného baziliška.
O starostlivé bohyni Senedě je zmínka v druhém díle trilogie Vykladač (Střípky sváru), a v novele Sarvonův odkaz.
Senedino uměnovědné lyceum
Vyhlášené Uměnovědné lyceum bohyně Senedy sídlí na jednom z devíti satelitů Tenerisské soustavy. Školu založila Měsíční bohyně Seneda, manželka nejvyššího tenerisského boha. Brány lycea otevírá pouze jednou za padesát let pro patnáct studentů, pečlivě vybraných z nejmocnějších aristokratických rodin říší Metaprostoru.
Studium je zaměřeno na posuzování a oceňování starožitných uměleckých magií nasycených předmětů. Zlé jazyky tvrdí, že celá škola slouží jen jako odkládací ústav pro děti z nejlepších rodin (jednou s absolventek je například Viola Robustuanská, dalším absolventem je Teggen Arci Quinn). V sofistikovaném prostředí si mají obrousit hrany, než budou povolány k náročným úkolům ve správě říše či rozvoji dynastie. Také se traduje, že si Seneda prostřednictvím lycea promyšleně buduje výhradní vazby na vládnoucí kruhy v cizině. Ale zatím se nikdo neodvážil rozporovat profesní úroveň zařízení. Senediným profesorům se kupodivu daří vpravovat studentům do hlav tolik vědomostí, aby dokázali ve vznešené společnosti zanechávat dobrý dojem. Možná je to i tím, že mnoho příslušníků společenské smetánky napříč Metaprostorem toho o památkách dávno zaniklých říší ví jen málo, proto není těžké je ohromit kdejakou pitomostí, pokud je podávána dostatečně přesvědčivě.
Kolo osudu
Hrátky kolem Kola Osudu riiberionského nasvětního boha hazardu Floena patří k zábavám, které je radno si odříct. Traduje se, že Floen je nejbohatším tvorem v metaprostoru a disponuje celou armádou všeho schopných poskoků, prostřednictvím kterých ovlivňuje dějiny. Floenův Dvůr Zázraků byl odjakživa předmětem zájmu senzacechtivé smetánky ze všech civilizovaných světů. O tamějších poměrech se mezi bohy, arcidémony a draky vyprávějí celé legendy, ale žádné seriózní ani zaručené zprávy neexistují, protože pozorovatelé ani zástupci médií tam odjakživa nesmějí. Janis s Trsuahem měli jedinečnou příležitost fenomén Floenova Kola Osudu studovat na přednáškách koordinátora Aderawena ab-Herken pojednávajících o Systémové manipulaci v tradičních společenstvích v metaprostoru. Věděli proto, že skutečnost je mnohem děsivější než všechny fámy, které o Floenovi prostorem létají. Rovněž jim bylo známo, že Aliance by ten Floenův cirkus dávno zlikvidovala, kdyby s ní zlobivý bůh hazardu tajně nespolupracoval.
Jak ty hrátky kolem Floenova Kola Osudu fungují technicky? Roztočením kola můžete získat báječné poklady a dokonce celé světy s říšemi zlobivých smrtelníků či úslužných běsů, nebo ztratit úplně všechno včetně sebe sama. Ten, kdo prohraje všechno, je zavalený kletbou, která ho nutí k podrobení. Taková osoba je tajně vydražena a stává se po zbytek své existence majetkem jiné osoby. Proč je někdo tak hloupý, aby hrál o vlastní svobodu? Bohové starých a dobře zavedených říší bývají rozmazelní a znudění. Trpí nejrůznějšími excesy. Hledají podněty, které je udrží při zájmu o svět. Uchylují se k destruktivní expanzi, kdy se pouští do válek s každým, kdo je po ruce, nebo se naopak propadají do depresí, až samovolně vyvanou. Hrozí jim tatáž únava ze stereotypu existence, která zavála do ztracena staré bohy z Robustuy a mnohé další. Jedním ze způsobů, jak se znovu „nakopnout“, je hazard, dokonce i s rizikem ztráty osobní svobody. Ten, kdo prohrál a je přinucený k službě, má náhle úplně jiné starosti, než zabývat se tíhou své nesmrtelnosti a existenciálními splíny. Existují hypotézy, podle kterých jsou tito otroci ve své nové situaci spokojení, protože se nemusejí zabývat odpovědností za své bytí či nebytí.
Nejnebezpečnější je fakt, že takový otrok si navenek zachovává své veřejné postavení i svou magii a chová se jako svébytný jedinec. Angažuje se v politice a obchodě, žije dál naoko svobodně svůj život, ale vše dělá z vůle svého skrytého pána. Není možné, aby postižený takového pána zabil, protože je stále pod vlivem Floenovy kletby. I kdyby zabil samotného Floena, nepomohlo by to. Jedinou možností jak otroka z nevolnictví vymanit a jak kletbu zrušit, je ho vyplatit. A to je problém, protože k transakci musí dojít s Floenovým souhlasem, dobrovolně a za cenu stonásobnou částce, kterou majitel za otroka zaplatil. Identita majitele je tajná, dokonce ani otrok sám nemá povoleno ji prozradit. Výsledek tudíž závisí na Floenově dobré vůli transakci zprostředkovat a na ochotě majitele otroka vůbec prodat. Tak je vymanění z pod kletby téměř nemožné.
Vyvanutí bohů:
Vyvanutí je způsob, kterým bohové v Metaprostoru (a podle ověřených pramenů i v Equíziu, Emdevienu a dalších univerzech) ukončují svou existenci. V praxi to vypadá následovně: Dotčená entita vlivem prudkého emocionálního otřesu, duševního onemocnění, nebo následkem fatálního poškození (často následkem útoku jiné silnější entity) rozprostře svou magii do richotonního pletiva Metaprostoru. Integrita entity (která má základ v idejích) se rozplyne, ale informace vázané na magii vodivého rozhraní obohatí pravděpodobností pole, které prostorová pleteň generuje. V dějinách Metaprostoru k vyvanutí dochází relativně často. Podle teoretiků z Katedry kosmologie na Erektiadu je vyvanutí známkou pudu sebezáchovy samotné Prozřetelnosti. Od té doby, co se některé božské rasy naučily rozmnožovat, proces vyvanutí zabezpečuje, aby těch bohů nebylo v Metaprostoru přespříliš.
Veřejně známým a v kosmologické literatuře často citovaným procesem se stalo vyvanutí, kterým opustili existenci Brussedeanští kočičí bohové Risadei a Šavira. Tito sourozenci se zapsali do dějin živelným přeměňováním křehkých smrtelníků v odolné démony. Chtěli napodobit dílo vahanských trojčat, ale jejich experimenty se zvrhly. Místo dlouhověkých chytrých bytostí stvořili stádo zdeformovaných, nepříčetných, napůl živých napůl neživých polozvířecích a napůl lidských kreatur, neschopných samostatné existence. Situaci zachránili kuriózním způsobem. Vdechli do nesvéprávného stáda veškerou svou bazální magii. Vyspravili dílo pomocí sebe samých. Utvořili novou rasu dlouhověkých měničů obdařenou magickým rozhraním, intelektem a elegancí, ale sami se tím obětovali. Místo aby vyvanuli do pleteně reality Metaprostoru, vyvanuli do svého díla.
Po obšírnějším studiu této problematiky lze konstatovat, že výše uvedený způsob ukončení božské existence není ničím výjimečným. Podobně vyvanula poslední robustuanská bohyně Kahalei, když se prolnula s biologickou podstatou zakladatelky robustuanské královské dynastie, stejně postupovala před několika milénii dračí bohyně Kaia na Erektiadu.
Země
Země – svět smrtelníků. V předindustriální fázi vývoje tohoto světa zde mizeonský císař Rafedaxarr I. vyjednal podmínky, za kterých může legálně docházet k předávání vitální energie, kterou mizeonští transformují v magii. Došlo k tomu v Uru 3000 let př. založením Aliance, ale tato skutečnost na Zemi upadla do zapomnění.
Lidé věří, že když uzavřou smlouvu s „ďáblem“ a získají kýžené požitky, po smrti půjdou do „Pekla“. Dále věří, že ke špatným činům je svádějí démoni, a trénují se v odolávání ďáblu. (Na rozdíl od Ok-Sawonu lidé na Zemi neznají účinky čemeřice.)
Země a Hospodin - věčná otázka:
Existence Boha jménem Hospodin na Zemi je setrvalým předmětem sporů v akademických kruzích Metaprostoru. Podle nejčastěji prosazované hypotézy Hospodin dávno vyvanul (viz heslo „Vyvanutí bohů“) přičemž není potvrzeno, zda vyvanul do pleteně reality nebo se vsákl do materiální podstaty svého světa.
Jiné prameny zmiňují, že konkrétně tento pozemský Bůh byl zpozorován v přístavní hospodě na Vahanu, kde si pod vlivem omamných látek stěžoval na to, že Pozemšťané ostudným způsobem zmasakrovali jeho jediného syna.
Ze Země pochází veřejně respektovaný koordinátor Aliance Jeroným Podivný.
Vahan
svět démonů, vyšlechtěných trojicí starovahanských bohů Hana, Kerra a Vuan. Vahanští sůsové jsou nájemní žoldáci, zabijáci. Cestují branami. Dávají se najímat kýmkoliv. Zabíjejí na objednávku. Vahan je vyhlášený rozvinutým zbrojním průmyslem. Není členem žádného politického bloku v Metaprostoru, ale neoficiálně spolupracuje se sunnisenskými skolly na vývoji a testování těch nejvražednějších zbraňových technologií. Aliance (potažmo Čtyřdohoda) nad tím už několik staletí zavírá oči, protože i oni ty technologie chtějí mít, a všude jinde v Metaprostoru je jejich testování zakázáno.
Na produkty z Vahanu je uvaleno embargo. Do světů Čtyřdohody se z Vahanu pašují destiláty (kupř. vahanský vitrexx obsahující zakázanou tresť z cihusových cibulí, která má omamné účinky dokonce i na bohy). Aliance pašování vahanských produktů trestá, ale to stejně probíhá, typicky na Nikodemu (o nikodemském vesmírném překladišti je v encyklopedii speciální viz. Heslo).
Teneris
svět v systému Teneris sestávající z planety Teneris a devíti satelitů, kterým se říká světy Senedina náhrdelníku. Na Tenerisu žijí smrtelníci v preindustriálních feudálních poměrech, na satelitech jejich bohové, sahíjinové. Sahíjinové jsou už třetí generací tenerisských bohů. Před nimi to byli krenevové a ještě před nimi netrebové. Prvotní netrebové byli totálně vybiti krenevy, načež se krenevové pustili do smrtelníků, a pohrávali si s nimi jako kočky s houfem myší (podle filozofie „stejně by brzy umřeli i tak“). Z toho důvodu si smrtelníci vymodlili bohy nové, sahíjiny. Na Tenerisu tak došlo k ojedinělé situaci, kdy třetí generace bohů vznikla pouze na základě zmaterializovaných tužeb těžce zkoušených smrtelných obyvatel, čímž padla často meldovaná premisa, že smrtelníci s tak nepatrným magickým potenciálem nic kloudného vytvořit nemohou. Mohou, pokud je motivace dostatečně průrazná. Zatímco krenevové smrtelníky tyranizovali, sahíjinové se je jali vychovávat, a než se objevil jistý nekontrolovatelný prvek v osobě vykladače triftových karet (první díl trilogie Vykladač, nazvaný Zuby poražených), docela se jim to dařilo. Sahíjinové si to taky vyřídili s krenevy. Obrali je o napojení na pleteň reality zablokováním magického rozhraní a ve veřejné dražbě pak poražená božstva rozprodali smrtelným králům. Krenevové tak dvě stě let přežívali jako otroci obraní o tvůrčí sílu, načež se je jistý vykladač triftových karet (z ryze osobních důvodů) rozhodl rehabilitovat, čímž si proti sobě poštval sahíjiny, a byl z toho pořádný šrumec. Podle aktualizovaného 56. vydání Sarvonovy Encyklopedie Metaprostoru krenevové v současnosti žijí částečně na satelitu Vress a částečně na Tenerisu.
Metaprostor
Metaprostor je složený ze soustav a ty zase z jednotlivých světů. Najdete tam smrtelníky, zvířata a rostliny, i tvory tak roztodivné, že pouhé pomyšlení na jejich tělesné uspořádání je zneklidňující. Krystalická společenstva petrofiontů, plazmatické ilaae, rostlinné fytobionty, vzdušné rejnoky. Někteří jsou krátkověcí a jiní žijí stovky let. Jedni jsou tak primitivní, že sotva vnímají vlastní existenci, jiní mají sklony se učit, modifikovat prostředí i svůj vývoj.
Rasy vládnoucí rozumem bývají obvykle dravé. Požírají ty slabší, nebo je ovládnou. O magii vědí málo a obejdou se bez ní. Mimo ně v říši žijí další bytosti jako běsové, démoni a samozřejmě bohové, pro které je magie nezbytnou podmínkou existence.
Běsové a démoni bývají smrtelníky často zaměňováni. Obě skupiny sice slouží bohům, ale jejich původ je odlišný. Běsové jsou produktem kolektivního vědomí přírodních společenství, zatímco démoni jsou výsledkem kreativity bohů.
Bohové stojí na vrcholku potravní pyramidy. Ač to zní těžko uvěřitelně, jsou až na výjimky duchovním výplodem smrtelníků, kteří si v nich zosobnili svoje ideály a strachy. Smrtelníci dali bohům moc ovládat přesně tu magii, jejíž existenci v pleteni jsoucna jen mlhavě tušili. Smrtelníci dali bohům nesmrtelnost.
Původně byli bohové nehmotní, ale jak se jejich civilizace vyvíjely, jejich obrysy se vyostřovaly, těla se oblékala masem, někteří se dokonce po vzoru nižších bytostí naučili i rozmnožovat, byť za to zaplatili značným dílem prvotní síly, která se tak začala ředit a přelévat do našich potomků.
Dělo se to dávno a smrtelníci si na to nepamatují. Jak by mohli, když žijí tak krátce. A ano, my bohové jsme udělali vše proto, aby ta vzpomínka z jejich kolektivní paměti zmizela úplně.
Někteří bohové jsou vůči smrtelníkům ve stejném vztahu, v jakém jsou hospodáři vůči dobytku ve stáji, jiní se o ně dávno nestarají, ale kdysi to dělali, v dobách, kdy potřebovali, aby v ně uvěřili. Vládnou jim, usměrňují jejich civilizace nejen proto, že jim kdysi dali tu moc, ale zejména proto, že kdyby vymřeli oni, zanikli bychom i my, nebo aspoň většina z nás. Smrtelníci, byť slabí a hloupí, jsou silnou i slabou stránkou jejich bohů.
