Blog

Každá minuta je dobrá

27.06.2019 22:23

Poslední týdny doma pořád něco slavíme, předevčírem Mirkovy lékařské promoce, dnes Štěpánčiny chemické promoce, v sobotu nás čeká oslava šedesátin kamaráda Jirky, prostě pořád se něco děje. Paradoxně v takových napěchovaných časech mívám největší nutkání psát - takže využívám každou minutu. Moje nynější rozepsaná knížka je součástí megasérie z Metaprostoru, ale píšu ji tak, aby se dala číst i samostatně. Úplně původní pracovní název byl "Drahoušek Otta" (myšleno v ironickém smyslu slova), potom jsem to přejmenovala na "I příšery mají své dny", a když mi došlo, že by to přece jen mohlo být zavádějící, zvolila jsem zatím konečný název "I příšery mají sny". Hlavní postava - Otta z Orkenu - je totiž padouch a příšera současně. Krátce se mihnul v novele Kozel zahradníkem (Ozvěny Twinsidoru), kde pořádně zatopil hlavnímu hrdinovi Aderawenovi. Už tehdy jsem věděla, že Otta má potenciál. Nemohla jsem mu ale v Kozlovi dát více prostoru, abych nenarušila konstrukci příběhu. Otta z Orkenu mi pak několik let strašil v hlavě a dožadoval se mé pozornosti. Proto mu teď dávám šanci v novém románu. 

Inspirace do zásoby

09.06.2019 13:17

Inspirace do zásoby: V rámci Víkendu otevřených zahrad (probíhá pod záštitou Národního památkového ústavu) jsme vyrazili do kroměřížské Podzámecké zahrady, tedy zahrady - kterou máme nejblíž, kterou bychom měli znát nejlépe. Jenomže s dobrým výkladem (a to on dobrý byl) se vždycky najde nějaký ten špek, o kterém člověk ještě neslyšel. Ulovila jsem fotky, které budou skvělé pro inspiraci - instantní pomůcka na období, kdy píšu a nechce se mi vystrkovat nos z domu.

Komentář k vyhodnocení čtenářské soutěže FB skupiny Odstartujte svoji knihu

02.06.2019 15:25

Tak už ty výsledky OSKARA 2019 (čtenářská soutěž členů FB skupiny Odstartujte svoji knihu) známe! Jsou dostupné na: https://www.mondscheinovo.cz/inpage/oskar-2019-vyhlaseni-vysledku/.

 Je pro mě nesmírně zajímavé to zjištění, že do první desítky vyhodnocených se dostala jenom jedna z těch povídek, které jsem já (ryze subjektivně) pokládala za nejlepší. Ale tak už to chodí.

Tu podle mě nejlepší povídku, (která o několik světelných let předhání ostatní), napsala Rosana Zvelebilová, a jmenuje se Válečná hrdinka.

Druhou podle mě nejlepší povídku, (která je tak třeskutá, až jsem z ní byla paf po zbytek toho dne, kdy jsem ji četla) napsal Lukáš Boček a ta povídka se jmenuje "A vlákna praskat nepřestala". Těžko se mi chápe, že Lukášova povídka se do vyhodnocení první desítky vůbec nedostala a skončila až na dvacátém místě – (jo, až o dvě místa za mým light space-operovým výtvorem "Poslední kapka")).

 Tu třetí povídku, (která je krátká, ostrá a sakramentsky vtipná) napsal někdo, koho jméno zveřejněno nebylo a ta povídka se jmenuje „Jeden, dva kousky“, přičemž tento, podle mě excelentní kousek, skončil až na 22. místě.

Říká se sice: Hlas lidu, hlas Boží, ale nevim, nevim:))

 

Malá recenze:

Rosana v povídce Válečná hrdinka“ se odehrává ve dvoz různých časových liniích (druhá světová válka a současnost) a pojednává o tom, jak  zásadně odlišný může být náhled na události, na osobnostní rysy a morální kvality aktérů, podle různé interpretace těch událostí – v závislosti na osobě interpreta. Takže hodně současné téma.

Lukáš Boček v povídce „A vlákna praskat nepřestala“ šikovně  vyjádřil  téměř nesdělitelný proces mentálního, duchovního zrání  v mysli hlavní postavy. Chlapec Adam se učí rozpoznávat, že některé pocity a na náhledy na svět nemá nikdy šanci sdílet s jinými lidmi (že to prostě nejde, že nezáleží na tom, jak jsou ti jiné lidé blízcí, a jak jsou ochotní chápat, že uvnitř sebe jsme vlastně každý sám). Lukáš verbalizoval něco, co jsem nevěřila, že verbalizovat vůbec jde.

 

Zítra se dozvíme výsledky OSKara 2019

31.05.2019 21:23

Už zítra nám Pavel Mondschein oznámí, jak dopadlo vyhodnocení literární soutěže FB skupiny Odstartujte svoji knihu, kterou organizovali Pavel Mondschein a Veronika Matysová. Moc se na to těším, hlavně jsem zvědavá, jestli vyhrála ta povídka, která mě posadila na zadek (a která všechny ostatní soutěžní příspěvky - včetně toho mého - přesáhla s náskokem o několik světelných let). Zatím se může až do půlnoci hlasovat, tak ještě nemůžu napsat, která povídka to byla (co mě tak ohromila:)), aby to bylo fér. Ale zítra to sem dopíšu:)) Taky jsem sakra zvědavá, který ze členů skupiny tu excelentní povídku spáchal. 

Reklama na druhý díl Mizeonské série v magazínu Epocha

31.05.2019 21:10

Druhý díl Mizeonské série Jiskřičky v popelu má reklamu v časopise Epocha (zařídil pan nakladatel), a musím přiznat, že mě velice těší, že ta knížka je v dobré společnosti (Krev pro Rusalku od Kristýny Sněgoňové, Slavíci, mořské víly a bolavé zuby od Heleny Březinové, Tichý zabiják od Volkera Kutschera, a Navždy první od Martina Krejsy). 

 

 

Žádné příspěvky na webu a na FB = píšu jak drak

14.05.2019 02:15

Začátkem dubna, poté co jsem se přinutila napsat konečně synopsi k už napůl rozepsanému románu, a pak jsem ten román celý překopala (viz článek o synopsi z počátku dubna:)), jsem překonala nepříjemný autorský blok a pustila se drsně do práce. Od té doby furt píšu a píšu, což znamená, že sem nestíhám dávat žádné nové články ani postřehy, a to nejen sem, ale i na facebook (jakážto hrůza !!!). 

Takže doufám, že je teď jasné, že píšu, pokud teda zrovna nevařím rodině večeře, nežehlím, nekrmím slepice, netrajdám s Geraltem v polích, nesedím s Richardem na dvoře a nečumím na měsíc, netelefonuju mámě, nepleju záhony, nepeču koláče malému velkému Ríšovi se Štěpánkou, nevolám Jolaně a Marcele, necvičím jógu s Renatou, Zuzkou, Simonou a Danielou, nekřepčím Veronice na svatbě, nejezdím s Andou v autě (bo má čerstvý řidičák), nedržím Mirkovi palce u státnic, atd, atd. 

K čemu je autorovi dobré hodnotit literární soutěže

05.04.2019 21:17

K čemu je užitečné hodnocení literárních soutěží:

Letos jsem dostala příležitost poprvé hodnotit CKČ – soutěž, do které jsem od roku 2009 až donedávna s různou mírou úspěšnosti přispívala jako autor. Ta soutěž je anonymní – to znamená, že hodnotitelé nemají ani tušení, kdo jednotlivé soutěžní příspěvky napsal, což je dobře, protože to umožňuje objektivní přístup. A řeknu vám, že to bylo opravdu zajímavé. Prokousala jsem se všemi čtyřmi kategoriemi, a trvalo mi to od prosince do poloviny března. Snažila jsem se k tomu přistupovat zodpovědně, ale přesto jsem u některých příspěvků skřípala zuby nevolí, a ano, nestydím se to přiznat, u těch nudných jsem dokonce přeskakovala odstavce. Ovšem potom tam byly kousky, které mě nadchly, od kterých jsem se nemohla odtrhnout, anebo u kterých jsem se chechtala jako najatá. A jeden příběh byl tak dobrý, že mě dokonce přinutil zamáčknout slzu. Ne nebyla žádná romantika, ani nic patetického, naopak byl to velice drsný, a přesto uvěřitelný příběh, který se mi nedařilo a nedaří vyhnat z hlavy. Až bude letošní ročník vyhodnocený, a až Jiřina Vorlová pustí ven výsledky a odtajní autory, složím autorovi nebo autorce toho příběhu poklonu.

Musím konstatovat, že možnost hodnotit jakoukoliv literární soutěž je pro autora (ať už toho sám napsal moc nebo málo) poučná. Ta šance porovnávat a sledovat, jak v příspěvcích rezonují aktuální témata doby na jedné straně, a jak jsou některá témata stále tatáž, přesto věčná a nadčasová a stále platná. A taky je zajímavé sledovat, jak se dá stokrát ohrané téma zpracovat zajímavě a přínosně nebo naopak nudně až otravně.

V tomto týdnu jsem se ještě zúčastnila hodnocení v soutěži mé oblíbené facebookové skupiny „Odstartujte svou knihu“. Soutěž se jmenuje OSKar 2019, a dává příležitost všem členů FB skupiny – jak začínajícím autorům, tak zkušenějším, zasoutěžit si o umístění v chystaném sborníku. A jak jsem ty příspěvky četla, našla jsem mezi nimi tři až pět kousků, které byly absolutně skvělé, a jeden byl dokonce tak dobrý, že mě posadil na zadek.

Co tím chci říct je, že jsem za tu zkušenost hodnocení vděčná, protože nikde jinde nemáte možnost se tak snadno a efektivně poučit, jako když si čtete ty příspěvky jeden za druhým, a vyřazujete nebo hvězdičkujete, protože vidíte při tom porovnávání daleko názorněji, proč je tamto dobré a proč tamto nestojí za nic. Teď už chápu, co měl na mysli Harlan Ellison, když v předmluvě kultovní sbírky Dana Simmonse „Modlitby ke zlomeným kamenům“ popisoval, jakým způsobem přistupoval k hodnocení literárních soutěží.

 

Synopse jako projekt na barák

03.04.2019 20:26

Synopse je jako projekt na barák. Je rozhodně lepší mít ten projekt hotový dřív, než začnete stavět. Ale přesto existují exoti (jako já), kteří to dělají naruby:

 

Napsala jsem sedmdesát stran nové knihy (pracovní název Otta Zběsilec) a pak jsem se zasekla. Po dlouhém bádání mi došlo, proč. Psaní je pro mě dobrodružství a baví mě na něm, že nikdy předem nevím, kam moje postavy ten příběh nakonec zavlečou (navzdory mé snaze je usměrnit). Jenže tentokrát jsem vytvořila příliš mnoho dějových vláken, které jsem potřebovala splést, a došla jsem k závěru, že některá vlákna by byla posvazována a nadstavena jaksi příliš krkolomně a že by mi to čtenář nesežral. Takže jsem pokorně přistoupila k projekční práci a začala jsem sestavovat synopsi. Slepila jsem k sobě několik papírů A4 a začala nahoře, zakreslovala jsem příčiny a následky, větvila jsem dělové linie a zase je spojovala, taky jsem škrtala a přepisovala – a trvalo mi to dva dny. Podle výsledku z těch sedmdesáti stran použiju sotva polovinu a ještě to celé překopu.  

 

Proč přirovnávám synopsi k projektu? Moje maminka pracovala jako stavební projektant. Jako dítě jsem ji často sledovala, když na rýsovacím prkně na pauzák (ručně, počítače měli tehdy jenom v NASA a v Bajkonuru) rýsovala půdorysy, fasády a řezy domů - vše na půl milimetru přesně, jak ještě některé plochy různě šrafuje a čančá. Protože synopsí se v případě literárního díla rozumí přehled, shrnutí děje, stručný obsah, přirovnávám ji k nákresům budoucích domů, které rýsovala moje matka. 

 

Pravdou je, že většina prozíravých autorů dělá synopsi dávno předtím, než se pustí do vlastního psaní.  Jenže já už jsem si na předchozích knihách vyzkoušela, že když nasmolím synopsi před psaním, ještě v tom necítím tu správnou náladu, která mě potom nese dál. Taková synopse mi byla k ničemu, protože jsem všechno od zápletky po postavy v průběhu psaní změnila už v polovině první stránky, takže výsledný příběh neměl s úvodní synopsí vůbec nic společného.

Tentokrát jsem tedy udělala kompromis. Napřed kus knihy, potom synopse, potom překopávky – a vypadá to, že to půjdeJ)

Napsala jsem sedmdesát stran nové knihy (pracovní název Otta Zběsilec) a pak jsem se zasekla. Po dlouhém bádání mi došlo, proč. Psaní je pro mě dobrodružství a baví mě na něm, že nikdy předem nevím, kam moje postavy ten příběh nakonec zavlečou (navzdory mé snaze je usměrnit). Jenže tentokrát jsem vytvořila příliš mnoho dějových vláken, které jsem potřebovala splést, a došla jsem k závěru, že některá vlákna by byla posvazována a nadstavena jaksi příliš krkolomně a že by mi to čtenář nesežral. Takže jsem pokorně přistoupila k projekční práci a začala jsem sestavovat synopsi. Slepila jsem k sobě několikm papírů A4 a začala nahoře, zakreslovala jsem příčiny a následky, větvila jsem dělové linie a zase je spojovala, taky jsem škrtala a přepisovala – a trvalo mi to dva dny. Podle výsledku z těch sedmdesáti stran použiju sotva polovinu a ještě to celé překopu.  

 

Proč přirovnávám synopsi k projektu? Moje maminka pracovala jako stavební projektant. Jako dítě jsem ji často sledovala, když na rýsovacím prkně na pauzák (ručně – jak tehdy jinak) rýsovala půdorysy, fasády a řezy domů - vše na půl milimetru přesně, jak ještě některé plochy různě šrafuje a čančá. Protože synopsí se v případě literárního díla rozumí přehled, shrnutí děje, stručný obsah, přirovnávám ji k nákresům budoucích domů, které rýsovala moje matka. 

 

Pravdou je, že většina prozíravých autorů dělá synopsi dávno předtím, než se pustí do vlastního psaní.  Jenže já už jsem si na předchozích knihách vyzkoušela, že když nasmolím synopsi před psaním, ještě v tom necítím tu správnou náladu, která mě potom nese dál. Taková synopse mi byla k ničemu, protože jsem všechno od zápletky po postavy v průběhu psaní změnila už v polovině první stránky, takže výsledný příběh neměl s úvodní synopsí vůbec nic společného.

Tentokrát jsem tedy udělala kompromis. Napřed kus knihy, potom synopse, potom překopávky – a vypadá to, že to půjde.

Pokud ale synopsi dál přirovnávám k projektu, dá se říct, že nejdřív vyhrabete základy, potom postavíte hrubou stavbu, potom to celé zaměříte, nakreslíte projekt, vydržíte kavalkádu na úřadech, a když je projekt na světě a schválený, tak ten rozestavený barák zbouráte a začnete nanovo, akorát se vám bude hodit ten stavební materiál  

Kterýže to světový autor řekl, že první verze čehokoliv je sračka?  .  

 

 

Výsledky PAF (Přebor autorů fantastiky) 2018 a rozhovory s vítězi na Interkomu

27.02.2019 10:58

V prvním čísle letošního Interkomu (starší čísla najdete zde:https://interkom.vecnost.cz/: ) je mimo jiné článek o výsledcích PAF 2018 (Přebor autorů fantastiky PAF 2018). Součástí jsou rozhovory s vítězi, ve kterých na mé všetečné otázky odpovídali: Irena Moravcová, Petr Klepal a Kristýna Sněgoňová.

 

Přepis článku z Interkomu zde: 

Přebor autorů fantastiky 2018

 

Vyhodnocení PAF 2018

Na letošním Fénixconu v Brně byly vyhlášeny výsledky devátého ročníku Přeboru autorů fantastiky (PAF 2018), ve kterém se hodnotí četnost úspěšného umístění v literárních soutěžích. V roce  2018 v jedenácti soutěžích o umístění bojovalo 512 povídek. Do hodnocení PAF bylo zahrnuto 91 povídek od 67 autorů.

Do PAF 2018 byly statisticky zpracovány výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ) - kategorie novela, CKČ - povídka, CKČ - krátká povídka, CKČ - mikropovídka, Daidalos, Žoldnéři fantazie, O stříbřitělesklý halmochron (dále jen Halmochron), Vidoucí,  Zpívající věže, Prázdninová soutěž Triumvirátu, O zlatou zebru.

V letošním vyhodnocení se prvního místa zmocnila Irena Moravcová (Arenga), která bodovala 2 x v CKČ a jednou v Žoldnéřích. Druhé místo získal Petr Klepal, (v roce 2015 se v PAF umístil jako třetí), který bodoval 1 x v soutěži Vidoucí, 1 x v soutěži Halmochron. Třetí místo vysoutěžila Kristýna Sněgoňová (v roce 2014 v PAF první, 2015 v PAF druhá, 2016 třetí), s umístěním 2 x v CKČ, 1 x v soutěži Vidoucí. Pěknou bramborovou medaili za čtvrté místo obdržela Věra Mertlíková (v letech 2015 a 2016 v PAF jako první). O neméně příjemné páté a šesté místo se dělí Radmila Tomšů (vloni v PAF první) s Radovanem Kolbabou.

Úspěšným přeborníkům srdečně gratulujeme.

Historie PAF:

Přebor autorů fantastiky spatřil světlo světa v roce 2008 a byl inspirován Michaelem Broncem, který tím chtěl upozornit veřejnost na nejúspěšnější autory. Za deset let prošlo sledovanými soutěžemi celkem 8886 povídek, z nichž 1211 povídek od 434 autorů bylo zahrnuto do vyhodnocení PAF Statistiku s nevšedním nasazením rok za rokem zpracovával Vladimír Němec.

Prezentace vítězů PAF 2018

Irena Moravcová (Arenga) – První místo v PAF 2018

Irena vystudovala historii a archivnictví, s manželem a třemi potomky žije ve Slezsku. Fandové fantastiky ji už mohli poznat z článků o tvůrčím psaní anebo o gramatice, kterými přispívá na webové stránky o tvůrčím psaní Triumvirat.cz.  Doposud Ireně vyšly tyto povídky: Cizinec (sborník Mlok 2017), Konference v Opavě, mikropovídka Trable s obuví (sborník Mlok 2018), Les (sborník Kočas 2016). Logopedické karamelky (antologie Dnes nezaprší, 2018); na vydání čeká povídka Knižní trh, za niž získala roku 2016 titul Lady Řádu fantasy, a Na letním bytě, s níž získala druhé místo v letošních Žoldnéřích. O tom, co je to Čajový cyklus, co znamená přezdívka Arenga, a o dalších zajímavostech z autorské činnosti se mohou čtenáři dozvědět z Ireniných webových stránek „Skryté světy“.

Petr Klepal – druhé místo v PAF 2018

Petr žije s rodinou ve východních Čechách, zajímá se o sci-fi, komiksy, letectví a kosmonautiku. Ve sbírce Čas šelmy (Nová vlna, 2015) mu vyšla povídka Přízraky v pustinách, a v letošní Pevnosti povídka Soumrak. Petr Klepal není v přeboru PAF žádným nováčkem, protože v roce 2015 zaujal třetí místo.  Když jsem se na Petra obrátila s dotazem, zdali bude svolný odpovědět na několik otázek ohledně psaní, odpověděl: „Sice se spíš snažím řídit takovým tím ‚moc to neokecávej a radši ukaž, co umíš‘, ale vynasnažím se.“

Kristýna Sněgoňová  - třetí místo v PAF 2018

Kristýna žije v Brně. Je čtyřnásobnou nositelkou titulu Lady Řádu fantasy a dvojnásobnou Nositelkou meče, vítězkou literární soutěže Vidoucí Ceny Karla Čapka v kategorii novela, a je držitelkou Mloka 2014. Není tedy divu, že v PAF úspěšně boduje posledních několik let. V Žoldnéřích fantazie se o Kristýně píše, že má ráda kolektory, větrné elektrárny, vzducholodě a staré počítačové hry. Její první samostatná kniha Krev pro rusalku vyšla právě letos (Epocha, 2018), a byla pokřtěna právě na Fénixconu.

 

Rozhovory s vítězi PAF 2018

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali k účasti v literárních soutěžích i další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek.

MD: Která z tvých oceněných povídek tě při psaní nejvíce bavila a proč?

Irena: Bavily mě všechny a každá trochu jinak. Trable s obuví pro mne byla asi nejzábavnější z hlediska humoru (jen doufám, že to nejsou takové ty vtipy, kterým se směji pouze já…). Konference v Opavě je text, který od prvotního nápadu do dopsání první verze dělilo asi 40 hodin, takže bylo velmi uspokojivé, že to jde jak po másle a všechno se to hezky sesazuje k sobě. Bavilo mne na tom také to, že se celý děj odehrává na skutečných místech, která dobře znám – čímž je pro mne ta povídka stále tak trochu živá. Na letním bytě pak patří do onoho výše zmíněného Čajového cyklu a kdybych měla říct, co mě na ní bavilo nejvíc, tak je to práce s postavami. Ráda objevuji, jaké ty postavy vlastně jsou, a baví mne, když pak vidím, že to všechno logicky zapadá do nějakého celku.

Petr: To nedokážu říct, protože jsem každou jel naplno a vyřádil se na ní jako kocour v akváriu. Ostatně, to platí pro každou povídku, kterou jsem napsal. Že se dobře umístila, je třešnička na dortu (jakože se nad ní pobavil ještě i někdo jiný než autor sám), která mi udělala nesmírnou radost.

Kristýna: Abych byla upřímná, letošní rok byl tak chaotický, že si skoro nevzpomínám, za jakých okolností povídky vznikaly. Procházím zemí zapomnění skončila v soutěži Vidoucí druhá. Je to sice čistokrevná fantasy (a to moc často nečtu ani nepíšu), ale má jeden z těch „tohle přece není happy“ happy endů, které mě moc baví.

 

MD: Je jasné, že pro psaní jsou zapotřebí fantazie a vytrvalost. Ale existuje ještě něco, co nutně potřebuješ při psaní právě ty? (např. děti v hlubokém limbu, specifické hudební podbarvení, trvalý přísun kafe a čokolády)

Irena: Jak překvapivé, je to čas, který je v rodině se třemi ještě relativně malými dětmi občas nedostatkovou komoditou. Naštěstí mám velmi chápavého a stejně zaměřeného manžela. Takže ano, píšu zpravidla, když děti spí, protože domácí práce počkají a děti by měly vidět, že se to nedělá „samo“. Celkem dobře na mě působí určitý drobný tlak, příliš velký stres ve mně ale kreativitu spíš zabíjí. Hudba posledních několik let ne, vyhovuje mi, když je ticho, kávou a čokoládou nikdy nepohrdnu. Vzhledem k tomu, že času není nazbyt, snažím se psát tam, kde to prostě jde. Letošní podzim jsem toho ne úplně málo napsala opřená o kočárek, zatímco naše batole zaujatě sledovalo life reality show „vlaky na nádraží“ případně neméně oblíbený seriál „bagry na stavbě“. Hluk tohoto typu dokážu odfiltrovat a dokonce zvládám průběžně komentovat, co právě odjíždí či přijíždí. Akorát při tom vypadám jako matka, která na mobilu neustále sjíždí sociální sítě…

Petr: Já jedu na litry kafe a symfonic metal do uší.

Kristýna: Děti v hlubokém limbu. Hmm… To by bylo hezké.

 

MD:Jako autor jsi spíše konstruktér, nebo dobrodruh? (Konstruktér má předem promyšlenou strukturu děje a závěr, zatímco dobrodruh píše v náhlém hnutí mysli a nikdy neví, co bude na dalších šesti stránkách).   

Irena: Jednoznačně dobrodruh, i když možná bych to nazvala spíš objevitel. Konstruktérskou činnost a plánování ovšem provozuji také. Vzhledem k tomu, jak se mi někdy příběhy prolínají a některé postavy mi přecházejí z příběhu do příběhu, je to i holá nutnost. Nicméně když začnu psát příběh, občas vím dopředu jen to, odkud kam se chci dostat, ale netuším, kudy přesně ta cesta povede – a nakonec to někdy bývá trochu jinak, než jsem si původně myslela. Anebo mám nějakou výchozí situaci a příběh sám se mi pak vyvíjí pod rukama. Někdy je to kombinace obojího. Právě ono postupné odkrývání příběhů je to, co mě na psaní baví asi nejvíc.

Petr: Hm, tak to asi konstruktér dobrodruh. Protože si to všechno dopředu promyslím, až do samotného závěru, a pak to klidně udělám úplně jinak. Někdy se během psaní objeví nový nebo lepší motiv, přikoření se zápletka či se příběh sám někam vyvine a bylo by škoda to nebrat na zřetel. Pak to třeba taky hodí docela slušný kotrmelec nebo zvrat; zatím asi největší se mi kdysi podařil v povídce Hraničáři ve Vidoucím. Nebo z toho vyskočí závěr nečekaný i pro mě samotného – Orbital z letošního Halmíku. U Soumraku jsem se zase držel v lajně a spíš skládal puzzle, aby byl každý dílek správně na svém místě. Matrice ze Zebry, to zase byl takový sešup, třeba jako lyžařský sjezd, frčí to a hlavně se nějak vejít do těch velkých, ale najednou nějak těsných bran, které určují trať.

Kristýna: Neví, co bude na dalších šesti stránkách? Já často nevím, co bude na dalších šesti řádcích. Momentálně se snažím konstruovat, protože romány jsou, co se detailů a smysluplnosti příběhové linky týče, výrazně náročnější než povídky, a je to pro mě boj.

 

MD: Jaká kniha z těch, které jsi v poslední době přečetl(a), tě nejvíce zvedla ze židle?

Irena: Tak nevím, jestli to mám brát v pozitivním nebo negativním smyslu… V tom negativním v poslední době naštěstí nic. Z toho, co jsem četla v poslední době, mohu doporučit Padesát odstínů tymiánu od Zdenky Pšeničkové (vydaly Straky na vrbě a knihu jsem dostala jako cenu za vítězství v CKČ). Dost dobře jsem se pobavila a malou kuriozitou je, že zatímco jsem knihu měla rozečtenou, ulovila ji naše jedenáctiletá dcera a nadšeně ji dočetla dřív než já. Je to docela super, když děti začnou číst „vaše“ knížky. A taky naopak, když vás děti přivedou ke knížkám, které byste jinak nejspíš minuli. Takhle jsem se dostala k sérii Veroniky Válkové o Báře a kouzelném atlasu, z níž jsem nadšená čtyřikrát: jako historik, rodič, čtenář a člověk, co sám píše. Momentálně mám skoro dočtené Vznik ČSR 1918. Velezrada se trestá. Stejně jako ostatní knihy z téhle série je to perfektní.

 

Petr: Spíš mě pořádně mrazilo nad knihou Světlany Alexijevičové „Doba z druhé ruky“.

Kristýna: V dobrém slova smyslu? Trpím nedostatkem času a volno na čtení mám prakticky jen v noci, proto se knihy snažím vybírat extra pečlivě. K Projektu Kronos Pavla Bareše jsem se dostala vlastně náhodou, ale nadchl mě po prvních pár stranách. Nelitovala jsem jediné minuty čtení (a to už něco znamená, když člověk čte ve dvě hodiny ráno) a těším se na jaro, kdy má vyjít druhý díl.

 

MD: Je něco, co bys chtěl(a) vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Klidně se chlub a propaguj!)

Irena: Začínajícím autorům bych chtěla doporučit, aby se těch soutěží nebáli a zároveň je nebrali nějak fatálně vážně. Protože to, že nějaký jejich text neuspěje, neznamená, že příště to nemůže dopadnout o mnoho lépe. A čtenářům bych chtěla vzkázat, že pokud se jim něco líbilo a mají možnost to autorovi říct, ať už reálně nebo virtuálně, aby se neostýchali to udělat. To je totiž takový ten „autorský kokain“, z kterého člověk žije klidně i několik týdnů a který mu pomáhá překonávat psací krize. Alespoň u mne to tak funguje.

Petr: Kdybych měl propagovat, tak literární soutěže. Je to ohromný svět postavený na hromadě zapálené práce spousty skvělých, do sajfka, fantasy nebo hororu nadšených lidí, neomezující se pouze na soutěže samotné, ale i množství doprovodných aktivit. Myslím, že je super moci se toho účastnit a klobouček všem, díky kterým tohle všechno běží, protože Sajfko, to není jen životní styl, ale rovnou víra. A kdyby se mi dařilo psát tak, aby se nad povídkami pobavili i čtenáři, tak by to byla paráda. No, a abych nezapomněl, všem vše nejlepší do Nového roku a ať se daří (konkurenci nevyjímaje J ).

Kristýna: Čtěte. Cokoliv vás baví, inspiruje, pomáhá, hlavně čtěte. Pro autory to platí dvojnásob.

 

 

Děkuji za rozhovor, a do dalšího období přeji hodně skvělých nápadů a čtenářské odezvy.

Za realizační tým PAF: Mirka Dvořáková

Prosinec 2018 – leden 2019

 

 

 

 

Tento příspěvek jsem sem zařadila hlavně proto, že jsem si už několikrát ověřila, že Interkom znají hlavně dinosauři, zatímco mladší generace čtenářů a autorů o něm ještě neslyšely. 

Dodávám tedy to, co jsem se o Interkomu za těch pár let, dozvěděla (přestože se jinak pohybuju mimo epicentrum fantazáckého dění): Interkom je tištěný bulletin, který jednou za měsíc jako informační servis fandomu vydává Zdeněk Rampas. Rozesílá ho předplatitelům (a pokud vím, tak ještě jednou za rok i vítězům CKČ). Interkom není řádný obvyklý výpravný žánrový magazín na křídovém papíře s barevnými fotkami (nic proti výpravným magazínům:)). Interkom má tu výhodu, že není existenčně závislý na reklamě, ani nemusí při výběru témat složitě názorově balancovat v boji o přízeň čtenářů. V Interkomu je úsporným způsobem natěsnána spousta zajímavých článků na téma české a slovenské a světové fantastiky, od recenzí přes reportáže z akcí, po hlubší sondy povšechně filozofické a civilizační a literárně teoretické. 
(Pokud někdo ucítí potřebu tuto mou charakteristiku doplnit, jen do toho).

Vždy po vydání dalšího čísla časopisu tiskem bývá jeho elektronická verze publikována na webu s malým zpožděním. Starší čísla v elektronické podobě se dají najít zde: https://interkom.vecnost.cz/

 

 

 

 

 

Co dělat, aby byla bubákovitá epizoda příběhu co nejbubákovitější:

24.02.2019 12:19

Předevčírem jsem napsala děsivou epizodu v rozepsané knize. Potom jsem ji poslala kamarádce, abych si ověřila, jak děsivé se mi to podařilo. Na druhý den mi odepsala, že se jí o tom zdálo, a že příště mám použít k testování děsivosti zase někoho jiného.


Po letech experimentování v této oblasti jsem došla k několika základním poučkám: 

1. Omezit patos a kudrlinky. 
2. Volit co nejednodušší jazyk. 
3. Největší hrůzu vyvolávají zdánlivě nejobyčejnější jevy a projevy - pokud jsou vyjádřeny v nějakém kontrastu, a hlavně pokud se dotýkají těch nejzákladnějších pudů čtenáře.

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>