Blog

Přebor autorů fantastiky (PAF) 2023 - článek

12.02.2024 18:35

V tištěném Interkomu (informační servis fandomu) č. 1-2/2024 vyšel článek o vyhodnocení PAF 2023 a mé rozhovory s finalisty. Už jsem poprosila Pavla Mikuláštíka, aby článek šoupnul na stránky fandomu do sekce PAF paf.fandom.cz/ , takže se tam v následujících dnech jistě objeví. 

Ale pro nedočkavce ho přidávám i sem:  

 

Přebor autorů fantastiky 2023

 

Vyhodnocení PAF 2023

Začátkem prosince na brněnském Fénixconu vyhlásil Michael Bronec výsledky čtrnáctého ročníku Přeboru autorů fantastiky (PAF 2023), kde hodnotíme četnost úspěšného umístění v literárních soutěžích žánrů sci-fi, fantasy a hororu.

Do ankety PAF byly za rok 2023 statisticky zpracovány výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ) - kategorie novela, povídka, krátká povídka, mikropovídka, Daidalos, Žoldnéři fantazie, O stříbřitělesklý halmochron (dále jen Halmochron), Vidoucí, Sardenské legendy a Spisonátor.

V roce 2023 soutěžilo celkem 581 povídek, z nichž bylo 78 obodováno v PAF. Tyto povídky napsalo 61 autorů. Od roku 2008 (počátek evidence PAF) se literárních soutěží s fantastickou tématikou zúčastnilo celkem 12301 povídek, z nichž 1685 se dostalo do evidence PAF. Tyto povídky napsalo 614 autorů. Statistiku s nevšedním nasazením jako každoročně zpracoval Vladimír Němec.

 

Obsazení nejvyšších příček žebříčku

Na prvním místě pomyslného žebříčku s velkým náskokem stanula Lucie Hřebečská, která bodovala hned v pěti soutěžích. V soutěži Sardenské legendy získala 2. místo za povídku „Lepší než ředitel ňáky banky“, ve Vidoucí 3. místo za povídku „Má dáti dal“, v Žoldnéřích fantazie 7. místo za povídku „Malý pojednání o pravidlech chovu holubů“, v soutěži Spisonátor má 2. místo za povídku „Růžencová romance“, a konečně v Halmochronu má 3. místo za povídku „Teskný osudy z Argch Adchgach“.

Druhou příčku obsadil Miroslav Hokeš (kterému se podařilo urvat hned dvě první místa) a sice za 1. místo v soutěži Daidalos s povídkou „Milenci žijí trochu dýl“ a za 1. místo v soutěži CKČ – krátká povídka za povídku „Ocelové slzy“.

O třetí místo přeboru se dělí Zuzana Johanovská a Martin Novák, protože nasbírali shodný počet bodů. Zuzana Johanovská (letošní laureátka ceny MLOK v CKČ) získala 1. místo v CKČ v kategorii povídka s povídkou „Šrot jsi a v šrot se obrátíš“, dále se umístila na 2. místě v Žoldnéřích fantazie s povídkou „Moře si užiješ o dost víc, když prostě přijmeš, jaký je“ a v soutěži Vidoucí získala 8. místo s povídkou „Šmejd“. Spoludržitel třetí příčky PAF 2023 Martin Novák (vloni v rovněž třetí) získal 2. místo v CKČ v kategorii novela za novelu „Ženská bída“, v Žoldnéřích fantazie má 3. místo za povídku „Poslední dobrodružství“ a ve Vidoucí má 4. místo za povídku „Nechoď dceruško k vodě ven.“

Na dalších příčkách žebříčku se umístili další nadějní borci: Štěpán Tůma, Miroslav Vlach, Tomáš Luksch, Hana Kociánová, Marie Domská, Alfred Barsch a další a další.

Všem statečným přeborníkům srdečně gratulujeme!

Rozhovory s vítězi PAF 2023

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek:

MD: Jaké knihy nejraději čteš?

Lucie Hřebečská: Jakékoli knihy se silnou pointou, silnou myšlenkou nebo silnou atmosférou, ideálně samozřejmě vše dohromady. V současné době nejvíc napravuju svoje resty ohledně klasické literatury. Ráda také čtu knihy, které mi někdo doporučí jako svoje oblíbené; často se tak dozvím něco nového i o tom člověku, který mi je doporučil.

Miroslav Hokeš: Pokud jde o fantastiku, tak takové, které mi ukážou zajímavá místa a světy, kde jsem ještě nebyl - a zároveň i jak se ti, kdo tam žijí, navzdory všem rozdílům podobají nám. Známé věci v novém světle a zabrané z nových úhlů, to je největší dar, jaký může fantastika obecně nabídnout.

Zuzana Johanovská: Mám ráda nejrůznější žánry i témata. Nejvíc mě lákají příběhy, které mě donutí zamyslet se, nebo které mě zkrátka vtáhnou a už nepustí. Což nacházím jak ve fantastice, tak v klasické literatuře. V poslední době mě čtenářsky zajímají zejména vědecky propracované sci-fi (příklad za všechny - Cch'-sin a jeho série Problém Tří Těles nebo Solaris od Lema), hodně si teď užívám Stephena Kinga nebo třeba některé veřejnosti méně známé knížky od C.S.Lewise (Dokud nemáme tvář je moje srdcovka!)

Martin Novák: To záleží na náladě, životním období… postavením hvězd asi. Dřív jsem četl hodně klasiků, českých i zahraničních (na Steinbecka nedám dopustit), z fantastiky snad jen Tolkiena a Lovecrafta, tu jsem pak začal číst ve větším, až když jsem sám začal psát. A teď se zas vracím třeba k české poezii a divadelním hrám. Jediné, co mě nikdy moc nelákalo, byly snad komiksy a young adult. Ale i tady se najdou výjimky.

 

MD: Jak dlouho píšeš, a co máš rozepsané právě teď? (Klidně se chlub, propaguj!)

Lucie Hřebečská: Psát ‚navážno‘ jsem začala až předloni, kdy jsem psací soutěže objevila. Předloňské sezony jsem ale stihla jen půlku, tak jsem si slíbila, že letos (jako svůj první celý plnohodnotný rok) se do psaní opřu a pak si vyhodnotím, jestli to má smysl. Vzhledem k tomu, že teď odpovídám na otázky pro vítěze PAF, si říkám, že to psaní ještě tedy asi zkusím. Ale co a kdy, to nikdy dopředu nevím. Psaní mě nejvíc baví, když je ‚na punk‘. Něco rozepsané mám, ale nerada takzvaně počítám slony před Alpami – uvidíme, zda se povede.

Miroslav Hokeš: Píšu asi tak od deseti let, což znamená někdy od půlky osmdesátek, jen nevím, od kterého okamžiku se tomu dá začít říkat psaní… :-) A co mám zrovna rozepsané? No, když to vezmu pěkně od začátku - miluju retrofantastiku, takové ty představy o naší současnosti, jaké měli autoři ve viktoriánské  době - Robida, Verne a další podobní. Takovou tu s oblohou plnou vzducholodí, zemí plnou parních aut a domů na otočných podstavcích, s Měsícem, kam létají parní rakety a kde žijí Měsíčané a skot s démantovými rohy… A tak jsem si řekl, že kašlu na vědu, která nám ze světa udělala nudné místo, a vytvořím si nějakou podobnou sérii. Jmenuje se Fiat Lux a hrdinou je křesťanský duchovní osvobozující různé přízračné entity (pojmenoval jsem si je elkové, až dodatečně jsem zjistil, že je to anglický výraz pro losa, tak jsem si vymyslel i malou legendu o původu toho názvu). Ti vznikají z duší těch, kdo zemřeli při vraždě nebo jiné tragédii, berou na sebe různé podoby (můžou vypadat jako drak, zámek, vozidlo nebo třeba vánoční stromeček…) a všemožně škodí živým. Obvykle je třeba vyšetřit, co se přihodilo, a pak provést krátký obřad odchodu - dojde ovšem i na akci, hrdina nosí pár bouchaček a zachází s nimi skvěle, i když nerad. Ovšem vždycky se mu v cestě objeví nějaký pitomec přesvědčený, že elka je nejlíp prostě zrušit násilím, a nedá si po dobrém vysvětlit, že to nefunguje. Několik povídek ze série už vyšlo, teď přidělávám další, aby jich bylo dost na knížku. 

Zuzana Johanovská: Píši zhruba od pěti let – a za těch více než dvacet let už mám spoustu špičkových šuplíkových hitů různorodé kvality. Nicméně s povídkami a soutěžemi jsem začala až necelé dva roky zpátky (namotivovala mě účast v online kurzu Seď doma a piš, pořádaném Městskou knihovnou v Praze). A najednou jsem tady, odpovídám na otázky v rozhovoru a na poličce mi leží Mlok spolu s dalšími diplomy a cenami. Nestačím se divit, jak rychle to celé vyeskalovalo! S tímhle raketovým startem pak souvisí i moje aktuální psaní. Začínám přemýšlet, že bych se pustila do něčeho delšího, co by se třeba jednoho dne mohlo stát skutečnou knihou. Nápadů na příběhy mám více, než stíhám psát, takže je to spíš o tom vybrat si nějaký, kterému by slušel delší rozsah. Ale na začátek téhle nové cesty jsem teprve dorazila, takže ještě uvidím, jak se to celé vyvine.

Martin Novák: Už to budou tak tři čtyři roky (vlastně od prvního lockdownu) co jsem se aktivně začal věnovat próze, jmenovitě fantastice. Zprvu jsem psal hlavně do soutěží, kvůli zpětné vazbě, a abych se zkrátka vypsal. Teď cítím, že už mě to „závodní“ psaní pomalu opouští. Zaprvé už nemám tolik času a zadruhé bych se rád začal věnovat něčemu rozsáhlejšímu. Momentálně se ženou pracujeme na knížce makabrózních básniček pro děti (to je už dlouho náš sen), pak bychom společně chtěli dokončit (taky už dlouho) rozpracovanou pohádku pro mého synovce. A pak mám pár námětů na román, na kterém bych rád začal pracovat od příštího roku. Ale neříkal jsem to už loni?

 

MD: Která z oceněných povídek Ti dala nejvíc zabrat a proč?

Lucie Hřebečská: Já píšu dva takové žánry, které jsem si vnitřně pro sebe nazvala ‚smějeme se prdům‘ a ‚pláčeme nad krví‘. Moje nálada u psaní pak většinou kopíruje náladu postav, atmosféru povídky. Tímto pohledem mi nejvíc dala zabrat povídka Lepší než ředitel ňáký banky, protože u té jsem se nezasmála, ale naopak jsem sama sebe pěkně vydeptala. Psát humoristiku je v tomhle ohledu mnohem vděčnější.

Miroslav Hokeš: Z těch dvou? Nejspíš ta z Daidala. Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale "zabrat" mi dala v tom smyslu, že první verze je už hodně stará a nikdy nevyšla - v 90. letech měla vyjít v časopise Nemesis, který ovšem ještě před vydáním stačil zaniknout. Tehdy to byla hrozná rána, měla to být má první publikace v profesionálním magazínu. Po pár letech jsem se rozhodl napsat povídku znovu, sepsal jsem si osnovu pro druhou verzi, úplně jiný příběh - a pak jsem to pustil z hlavy, osnova kamsi zapadla, už bych ji nenašel. A postupně jsem zapomněl i na celý ten námět. Připomněl jsem si ho vlastně jen díky tomu, že povídku inspirovala jedna píseň skupiny ABBA - a když se před dvěma lety ABBA nečekaně vynořila zpátky na hudebním poli, vynořil se i mně tenhle starý nápad. S první (i nenapsanou druhou) verzí má už ovšem povídka z Daidala společný jen základní motiv a jména dvou postav.

Zuzana Johanovská: Tyhle tři se zrovna všechny vyprávěly úplně samy. Vznikly v poměrně krátkém odstupu, a tehdy jsem se zrovna vezla na dobré autorské vlně. Když už bych ale měla vybrat jednu z nich, pak mi nejvíc dalo zabrat Šrot jsi a v šrot se obrátíš. U něj mi chvíli trvalo, než jsem si ujasnila, na jaké téma se chci soustředit a jak chci tenhle příběh vyprávět. Nápadů kolem se nahrnulo zkrátka strašně moc a chvíli hrozilo, že se v té smršti utopí jasná linka příběhu (všímám si, že u robotiky a obecně sci-fi s tímhle bojuji docela dost). Nakonec jsem ale sama sebe zkrotila, nadbytečné nápady a myšlenky jsem si pečlivě uschovala pro případná další využití, a vznikla povídka, za kterou jsem si odnesla Mloka J

Martin Novák: Ženská bída. Protože je nejdelší. Je to moje první novela, proto jsem si dal záležet hlavně na struktuře (aby z toho nebyla jen nafouknutá povídka). To mi zabralo zhruba tolik času, co samotné psaní. A pak samozřejmě přepisování, opravování, gramatika… těch bezmála sto stran mravenčí práce jsem opravdu pocítil. A stejně cítím, že by si zasloužila toho času mnohem více.

 

MD: Máš nějak vyhraněný názor na úroveň české a slovenské fantastiky ve srovnání s překladovou literaturou, která se na nás valí ze světa? 

Lucie Hřebečská: Necítím se v problematice dostatečně orientovaná na to, abych mohla mít názor, natož vyhraněný.

Miroslav Hokeš Ze světa? Chcete říct z Ameriky, ne? ;-) Osobně začínám mít dojem, že v Americe vznikl podivný a (aspoň pro mě) ne moc příjemný trend psát fantastiku bez příběhů. Taková forma pro formu, s vybroušenou stylistikou, ale téměř bez obsahu. Zvlášť u povídek je to dost patrné - přistihuji se při tom, že třeba v XB-1 čtu daleko raději české, které jsou takřka vždycky zajímavé, mají děj, dobře vystavěný příběh. U amerických mi stále častěji slova splývají v jedinou homogenní mlhu a na konci se ptám - o čem to vlastně bylo? U románů to nemusí být až tak vyhrocené, ale Američani se obecně rádi utápějí v hromadách nepodstatných detailů, jsou schopni věnovat padesát stran popisu konverzace na večírku… Naši autoři, snad že mají mnohem méně příležitostí a leckdy se potýkají se všemožnými rozsahovými limity, lépe váží, co v textu opravdu musí být a co ne, a to je určitě pro dobro věci. Takže českou a slovenskou fantastiku nevidím v porovnání se "světovou" vůbec špatně, právě naopak. 

Zuzana Johanovská: Vyhraněný názor nemám – bohužel momentálně ani nestíhám situaci na knižním trhu pořádně sledovat. Celkově ale věřím, že je potřeba, aby se ke čtenářům dostávalo to nejlepší z obou dvou světů.

Martin Novák: Vyhraněný názor asi ne. Spíš pocit. Přijde mi, že spousta českých a slovenských autorů (hlavně novátorských) má strach, že budou špatně pochopeni, a proto mají potřebu spousty věcí zbytečně popisovat a objasňovat (hlavně motivy a emoce protagonistů). A já se jim nedivím. Nejednou se mi od editora nebo porotce dostalo rady, že prý „čtenář je blbej“ a nikdo si nehodlá domýšlet, co jsem čím myslel, nebo že jim schází vysvětlení, proč se co jak stalo. Takový přístup ale podle mě neshazuje jen čtenáře (který není o nic hloupější než autor, kterého čte), ale i samotného autora, který pak radši píše „jak pro blbýho“, namísto aby psal upřímně. A možná proto je u nás fantastika stále považovaná za podřadný žánr, zatímco jinde ve světě už nějakou dobu stojí rovnocenně po boku „vážné“ literatury. Ale je to jen pocit, výjimky se najdou všude a sám jsem toho nepřečetl tolik, abych si troufl takhle soudit.

 

MD: (Tuto otázku mi poradila Klára Smolíková z FB skupiny „Kreativní inkoust – psací dílna tvůrčích duší“): Využil/využila jsi někdy při psaní povídek AI? A jsou podle tebe chatboti zlá, či dobrá magie, chytré, či zrádné vědecké řešení?

Lucie Hřebečská: AI jsem ze zvědavosti zkoušela, ale u psaní nevyužila. Její využití nicméně nezavrhuju, v beletrii je to skvělý nástroj na ‚podružné‘ činnosti, jako jsou rešerše, generování jmen, náhodných ‚NPC‘, které člověka nebaví vymýšlet a podobně. Věřím tomu, že jednou bude AI schopná i kreativních nápadů či překvapivých point. Zatím toho ale asi schopná není, takže se přikláním k verdiktu ‚dobrá magie, chytré vědecké řešení‘. Nevylučuju ale, že až mi vezme práci, tak si ten verdikt rozmyslím.

Miroslav Hokeš: Samozřejmě nevyužil, jak bych mohl mít radost z něčeho, co za mě napíše robot? Navíc ani nemyslím, že by to dnešní AI zvládaly. Okej, malovat už dávno umějí líp než my, ale napsat zatím zvládnou možná tak slušnou anotaci…

Zuzana Johanovská: S AI jsem si hrála, ale nic jsem nevyhrála J Verze chatů, které jsem zkoušela, za mě zcela postrádaly kreativitu – což je při psaní celkem na draka. Nicméně třeba pro maily v angličtině je to pro mě v práci vítaný pomocník. Celkově pak AI vnímám jako nástroj, který teprve čeká na plné rozvinutí svého potenciálu. A čím mocnější tenhle nástroj bude, tím více bychom na něj měli být jako společnost připravení. Takže na místě je podle mě spíše otázka, jak chytře či zrádně jej hodláme využívat my a jak dobře se vypořádáme s případnými nebezpečími, která to přinese. Ale to je otázka, kterou bychom si měli klást u každého pokroku – a je dobře, že už to jako lidstvo začínáme konečně chápat (snad). Jinak si při této příležitosti neodpustím malou reklamu. To, jak moc je AI schopné vygenerovat něco literárně hodnotného, má momentálně ambice prozkoumat soutěž s poetickým názvem (který nevygenerovalo AI) Přicházejí z-AI-mavé časy. Organizuje jí Městská knihovna v Praze ve spolupráci s Ústavem formální a aplikované lingvistiky MFF UK. Kdokoli, kdo chce vyzkoušet aktuální možnosti AI (a dost možná tvrdě narazit na jejich hranice), je srdečně zván k účasti – uzávěrka je 29.2.2024.

Martin Novák: Ne. AI (jak ho chápu) tvoří tak, že z množství dat, kterými ho nakrmíte, vybere společné jmenovatele, a pak vyplivne průměrný (a tedy očekávaný) výsledek. Z toho vyplývá, že vždy vytváří kýč – věčně se opakující a tisíckrát omleté motivy, nad kterými se byť jen lehce sečtělý čtenář maximálně tak uchechtne. Takhle přece nikdo psát nechce. Ne? – Ale zkoušel jsem to. Ze zvědavosti, samozřejmě. Můj problém ale je, že když tvořím, mám v hlavě konkrétní příběh, postavy, situace, motivy a myšlenky, které chci čtenáři přednést. A ve výsledku je pro mě jednodušší a rychlejší je prostě napsat, než se dohadovat s programem, aby je napsal tak, jak chci. Pokud ale chcete být autorem komerčním a nějaká ta vaše vlastní vize a kreativita je vám ukradená, je jen otázkou času, kdy se s AI budete muset skamarádit. Možná budete kýčoví, ale budete produktivní. A, bohužel, produktivita je to, na co se v komerční sféře hraje. Na druhou stranu – pokud bude moci psát kdokoli, bude ještě mít někdo chuť to číst? Nechme se překvapit.

 

MD: (Na tuto všetečnou a záludnou otázku mě navedla Sabina Holasová z téže skupiny) Jak se cítíš, když zabiješ literární postavu? Proč to vůbec děláš?

Lucie Hřebečská: Postavy zabíjím výlučně proto, že si to žádá příběh. Z tohohle pohledu je vlastně každé zabití postavy uspokojivé. Jak se u psaní cítím ale záleží na tom, jestli jsem smrt plánovala. Někdy se stane, že potřeba smrti vyvstane až během psaní, třeba u postavy, kterou mám ráda. Takové mi bývá líto, mám chuť jí dát pusu na čelo, než ji strčím pod vlak. Plánované smrti si ale velmi užívám a u jejich psaní se většinou maniakálně směju. Současně bych chtěla všem mým čtenářům připomenout, že všechny moje postavy jsou čistě vymyšlené a jejich podobnost se skutečnými lidmi zcela náhodná, takže pokud se v nějaké postavě poznáte, tak to nejste vy (ale stejně se nad sebou radši zamyslete, jestli náhodou nejste trošku svině a něčím si to nezasluhujete, protože dobří lidé u mě umírají zřídkakdy).

Miroslav Hokeš: Nedělám to, už proto, že většina toho, co dnes píšu, patří k nějaké sérii a s postavami počítám do dalších příběhů. Ani u vedlejších netuším, jestli se mi ještě někdy někam nebudou hodit. Když už to opravdu nejde jinak, provedu to ve stylu 'postava je nezvěstná, ztratila se v akci a pravděpodobně zahynula, ale není to úplně jisté' :-)

Zuzana Johanovská: Žádný sériový literární vrah nejsem (zatím), ale když už zabíjím, tak to musí stát za to. A vzhledem k tomu, že jsem citlivá duše, si u takových scén sama obvykle popláči. Psaní příběhů prožívám – i mě se daný svět postupně odkrývá a jednotlivé postavy ožívají (či umírají), takže i když to možná zní pateticky, i já mám z vážných scén, které píši, opravdu silný zážitek (někdy možná větší než čtenáři :-D) A proč takové smutné a ošklivé věci dělám? Protože tak se můj příběh zkrátka odehrává před mýma vnitřníma očima. Cítím, že takový moment v danou chvíli děj nebo postava vyžadují... Ostatně reálný svět je plný mnohem tíživějších událostí, než jaké se obvykle vyskytují v literatuře – a je prakticky nemožné, aby se určitá část z nich přece jen ve fikčních příbězích neprojevila.

Martin Novák: To záleží na postavě a kontextu její smrti. Většinou se snažím cítit tak, jak bych chtěl, aby se cítil i čtenář. Když zabiju padoucha, chci cítit zadostiučinění. Když zabiju přítele, chci cítit smutek, nebo vztek. Když zabiju hlavní postavu, chci cítit významnost té smrti (anebo naopak bezvýznamnost). A když to necítím (respektive cítím lhostejnost), znamená to většinou, že je postava (nebo ta situace) špatně napsaná. A pak to většinou necítí ani čtenář. A proč to dělám? Smrt je přece součást života. Když píšete o lidech, těžko se vyhnete psaní o smrti. I ty nejstarší známé příběhy jsou přece v jádru o smrti. Kdyby byly literární postavy nesmrtelné, nebyly by zkrátka uvěřitelné (proto všichni nenávidí „plot armor“). A možná by i ztratily na důležitosti. Smrt je to, co dává jejich životu, jejich příběhu hodnotu. I když nakonec přežijí, je to právě možnost smrti a touha po životě, která je ultimátním hnacím motorem každého děje. Přijde mi tedy v pořádku postavy „zabíjet“, stejně jako je nechávat přežít. Ale věčný život (jak už řekl Čapek) je nekonečně nudný.

 

MD: Je něco, co bys chtěl/a vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Tuto otázku v různé formě pokládám každoročně, a alibisticky tím dávám šanci odpovědět i na takové otázky, které vůbec položeny nebyly):

Lucie Hřebečská: Dalším začínajícím autorům bych chtěla doporučit, aby se při nejbližší možné příležitosti zapsali na kurz Seď doma a piš, který pořádá Městská knihovna v Praze, a to i tehdy, pokud si myslí, že kurz psaní nepotřebují, jako jsem se domnívala já. Kurz jsem absolvovala také a krom mnoha rad, co dělat, mi hlavně ušetřil spoustu času v tom, že mi ukázal, jakých chyb se vyvarovat.

Miroslav Hokeš: Pište, ať mají druzí co číst. Čtěte, ať mají druzí chuť psát. A neřešte, jestli máte talent nebo ne - já ho taky nemám. :-D

Zuzana Johanovská: Ráda bych sdílela to, co jsem potřebovala slyšet já sama (a měla jsem to štěstí, že to ke mně dolehlo takhle brzy). Psaní a soutěže rozhodně nejsou jenom pro (polo)profesionály – zkusit to může opravdu každý, kdo je připravený snášet případné dílčí neúspěchy. Zpětná vazba, kterou vám tahle zkušenost poskytne, je hrozně cenná. Vaši povídku si přečte někdo jiný než jen pár vašich kamarádů, vnese do toho zase nový, nezaujatý pohled a srovná vás s ostatními začínajícími autory. Z toho je pak možné čerpat, poučit se a zase se posunout o kus dál. A pak vám třeba jednou, po spoustě kritiky a momentech, kdy si říkáte, že byste už raději neměli napsat vůbec nic (ani nákupní seznam!), někdo řekne, že jste ho dojali. Nebo rozesmáli, donutili se zamyslet. A takový moment fakt stojí za všechnu tu snahu – protože od toho okamžiku už nepíšete jenom sami pro sebe.

Martin Novák: Jen jedno. A není to má myšlenka (bohužel už ale nevím, od koho ji mám): Nezapomeňte žít. Bude to znít paradoxně, ale psaní by u spisovatele nikdy nemělo být na prvním místě. Rodina, přátelé, láska, dobrodružství, selhání, bolest, strach, smutek, naděje, to jsou hodnoty a pocity, které tvoří jádro všech dobrých příběhů. A o těch se těžko píše, pokud je sami neprožíváte. Takže žijte! A pište o věcech, které jste skutečně prožili. Byť je zasadíte do dávných časů, do předalekých galaxií. To je ta malá drobnost, která nás (zatím) odlišuje od obyčejných chatbotů.

 

Za odpovědi děkuje: Miroslava Dvořáková – mluvčí PAF

Článek byl publikován v tištěné verzi Interkomu (Informační servis fandomu) 1-2/2024

 

 

 

 

 

Co právě píšu: Z(a)tracené klíče - malá ochutnávka

16.01.2024 19:12

Jsem v poslední třetině trilogie Z(a)tracené klíče. Další příběh z megasérie Metaprostor tentokrát začíná na předindustriálním světě Spících bohů Ok-Sawonu, u pohřební hranice sesnulé královny Jezeniky: 

 

Volným pádem

Plameny tančily po jasanových polenech. Stužky dýmu stoupaly k zamračenému nebi. Bylo pozdní odpoledne časného podzimu a ve vzduchu viselo ticho. Tederik se zadíval do větví stromů, rostoucích kolem posvátného návrší. Kam odletěli všichni ptáci?

On a jeho dva bratři seděli na hromádce dřeva, které zbylo po stavbě pohřební hranice. Čekali, až tělo jejich matky stráví oheň, aby na ně mohli navršit kameny, které tu s předstihem nechali navést přičinliví pánové z Poradního sboru. Kamenů bylo málo, a nebyly nejlepší kvality. Mohyla nebude tak velká ani tak pravidelně vyrýsovaná, jak by si mocná královna velké říše zasloužila.

Bylo by uctivější, kdyby stáli. Ale ve stoje by dohlédli až za řeku k hradbám sídelního města Glenu, kterého se během jediného dne zmocnil strýček Kall. S mírovým převzetím, jak tomu říkali, pomáhali církevní vyjednavači. Titíž všehoschopní činovníci se s falešnou ochotou zúčastnili zapálení hranice, načež se naštěstí odebrali do města k večeři. Na úpatí posvátného návrší zanechali dobře vyzbrojený oddíl církevních vojáků se stříbrnými trumpetami na čepicích. Jejich formálním úkolem má být ochrana pozůstalých, ale ve skutečnosti mají dohlédnout, aby synové poražené královny nepráskli do bot.

Danny ukázal na ozbrojence. „Až se úplně setmí, zdrháme.“

Dvaadvacetiletý Danny byl o dva roky mladší než Tederik, ale lidé, kteří je viděli poprvé, vždycky mysleli, že Danny je ten prvorozený. Princ Dannavion Aurea ab Hanoden z Glenesie totiž působil silně intenzivně. Byl neodolatelný a ambiciózní, oplýval bojovým duchem, vedl si skvěle na cvičišti i na bojišti. Jako nejmladší ze všech frekventantů absolvoval Birekovu vojenskou akademii, a získal hodnost majora. Zatímco Tederik armádu, uniformy a všechny ty okázalé projevy organizovaného násilí upřímně nesnášel, Danny si v tom liboval, a všechny ty toporné atributy vojenské mašinérie bral s lehkým nadhledem. Říkalo se, že by v něm otec získal skvělého nástupce, nebýt staršího pomalejšího bratra. Tederik měl Dannyho rád, ale občas ho štvalo, jak úporně se bratr s každým poměřuje, ačkoliv to nemá zapotřebí.     

„Nenávidím strýce Kalla,“ zasyčel nejmladší z nich, Endemon.

Endymu bylo sladkých sedmnáct. Narodil se jako vítané třetí dítě milujících rodičů, a donedávna byl jeho svět zalitý sluncem. Studoval zvířata, rostliny i kameny. Zajímal se o alchymii a medicínu. Sotva se naučil číst, začal louskat přísně vědecky zaměřené časopisy, které otec pašoval z Bredeonu. Ze všech bratrů měl nejvýraznější talent pro magii. Všichni ho zdědili po otci, ale jen Endy dokázal v batolecím věku pouhým pohledem zapálit vlečku máminy plesové róby. Uměl proměňovat strukturu pevných látek i kapalin. Zlomené kosti a záněty orgánů hojil sekvencí slabik, co se rýmovaly a na první poslech zněly jako verše… Všechno kolem se chvěje. Nic není v klidu. I kouzla jsou vibrace, říkával otec.
 

„Jednou za to ten vřed šeredně zaplatí,“ prolomil ticho Danny, „ale teď musíme zmizet. Odmítám sledovat, jak se rozvaluje na matčině trůně.“ 

Ale Tederikovi se utíkat nechtělo. Cítil stejnou zuřivost jako Danny a byl stejně rozhořčený jako Endemon. Jeho emoce bublaly hluboko pod krustou únavy a apatie. Toto je jejich země. Neměli by se vzdávat tak snadno. Zatím ale neměl sílu se s bratrem přít. Ukázal k nebi. „Bude pršet. Nedovolím, aby její popel rozplavila voda. Někdo tu musí zůstat a naskládat kameny.“

„Je v tom nějaký rozdíl?“ vyjekl Danny. „Záleží na tom, jestli se ten popel vyplaví hned nebo až za rok? Když přeběhneme louku a protáhneme koně černým lesem, vojáci nemají šanci.“

„Máti by to pochopila,“ poznamenal Endemon. Jeho hlas zněl tence a roztřeseně.

Tederik pocítil potřebu ho obejmout. Ale věděl, že v této chvíli by to bratr nevzal dobře. Ještě ne. „Kdo uteče jednou, utíká pořád,“ řekl pochmurně. „Jestli si myslíte, že nás někde přivítají s otevřenou náručí…“ 

„Myslel jsem na Keisonskou citadelu,“ přiznal Endemon. „Přijali by mě na lékařská studia. Danny by mohl z fleku učit vojenskou historii a krizové strategie. A pro tebe, Riku, by se taky něco našlo…“

Tederik se hořce uchechtl, protože právě on poslední dobou posral, co se dalo. „Ve stáji nebo v kuchyni. No jasně.“

„Pořád lepší poklízet dobytek než kariéra v prorokově církvi, kterou ti nabízel ten úlisný prelát,“ zahučel Danny.  

„Na ústavu politických věd by tě jistě vzali,“ dopověděl smířlivě Endy.

„Ne bez církevního doporučení,“ zavtipkoval hořce Tederik. „A to nedostanu, protože všichni příbuzní z matčiny strany jdou na ruku Kallovi. Já blbec jsem se neobtěžoval je obejít, dokud byl ještě čas.“ Vykašlal se na všechny zásady praktické diplomacie, které mu v Simin-lanu natloukli do hlavy a teď za to platí.

„Nechceš si ten popel rovnou nasypat na hlavu?“ zašklebil se Danny. „Maminka měla smrt na jazyku. Měl jsi jiné starosti než upevňovat konexe. Já se taky nevyznamenal. Prohrál jsem bitvu, sakra. Ale to neznamená, že poběžím k prelátům.“    

Tederik zakoulel očima. „Radši budu žrát hlínu než sloužit církvi proroka Feustona.“

Řekl to odhodlaně, ale uvnitř byl vyděšený. Přestože byl prvorozený a nejvíce se fyzicky podobal otci, v ničem pořádně nevynikal. Neuměl pohotově reagovat na podněty. V každé debatě zaostával, protože mu trvalo celé věky, než ho napadla správná odpověď. Učení mu zabíralo více času než sourozencům. Po fyzické stránce taky nic moc. Tam, kde Danny vyhrával každý souboj, byl on vděčný za remízu. Tam, kde Endy snadno louskal složité vzorce sloučenin a magické diagramy, byl Tederik rád, že vůbec rozeznal jedno od druhého. Otec ho uklidňoval. Tvrdil, že jeho poněkud těžkopádný mentální vývoj souvisí s vlohami, které zdědil po vahanském dědečkovi. Jeho jméno ani tituly synům z bezpečnostních důvodů nikdy neřekl, ale prozradil jim, že patřil do nejvyšší kasty vahanské válečné šlechty. Oč pomaleji vyspíváš, o to silnější budeš, až uzraješ.

Ale jeho takové vyhlídky příliš neuklidňovaly. Stejně jako bratři i Tederik se narodil s trojicí tvrdých kostěných šupin s ostrými pilovitými okraji. Vyrůstaly z kůže na obou stranách krku. Byly temně zelené a na povrchu se zlatavě leskly. Naskládané v řádku nad sebou připomínaly dlaždice, nebo spíše tašky na střeše, protože dolní okraje těch výše položených překrývaly lůžka těch pod nimi. Jednalo se o neklamný důkaz ne zcela ok-sawonského původu. Hanoden měl jako arcidesmon z Vahanu takovými zeleno zlatými šupinami pokrytou celou zadní stranu šíje až k lopatkám. Proto ho na veřejnosti nikdo nikdy neviděl bez košile. Na krku nosíval temně fialový šátek z pavoučí příze, tenký a pevný, omotaný na několikrát. Podobné šátky nosili i Tederik s bratry. Nedovolte, aby si toho někdo cizí všiml, jinak budete zranitelní, varoval je vždycky otec. Naštěstí nebylo nošení šátků v Glenesii ničím výjimečným. Nákrčníky z nejluxusnějších materiálů a s různobarevnými vzory byly nezbytným doplňkem pánské garderoby a sloužily jako etalon vytříbeného vkusu. Nebylo náhodou, že přišly do módy před pětadvacíti lety, a že se to krylo s dobou, kdy Hanoden poprvé zavítal na dvůr královny Aurey.

Tederik od útlého věku chápal, co se od něj očekává. Až máma jako každá smrtelnice začne fyzicky scházet, naaranžují její smrt, načež ji otec z Ok-Sawonu přenese na Vress, domovský svět božské rasy Krenevů. Tam se mámino stárnutí díky extrémní koncentraci volné magie v prostředí zpomalí. Rodiče spolu budou „na výminku“ v pohodě žít ještě několik století, zatímco vládu na Ok-Sawonu převezme Tederik, protože jsi k tomu nejlépe mentálně a volně vybavený, jak konstatoval otec. Tederik si ale ve srovnání s bratry připadal pomalý a nedůvtipný. Co byl na světě, trápíval ho neodbytný pocit, že mu něco důležitého chybí, jenom nedokázal přijít na to, co by to mělo být. Jak vyrůstal, a jak se neochotně porovnával s vrstevníky, dospěl k názoru, že prostě není dost chytrý, aby dokázal rychle reagovat. Tajně doufal, že se z té zodpovědnosti přece jen vyvlékne, a že se na trůn místo něj posadí Danny nebo Endy. Uklidňoval se tím, že času je dost.

Ovšem před půlrokem se okolnosti změnily. Sračky se začaly vršit jedna přes druhou, a ačkoliv to Tederik ani bratři tehdy ještě netušili, od té doby už nebylo návratu.

Vyhlášení výsledků ankety PAF 2023

04.12.2023 18:48

Vyhlášení vítězů ankety PAF 2023 na Fénixconu v Brně: V sobotu 2. prosince na Fénixconu vyhlásil nakladatel Michael Bronec výsledky Přeboru autorů fantastiky (PAF) za uplynulý rok. V anketě PAF pravidelně statisticky vyhodnocujeme úspěšnost autorů žánrů sci-fi, fantasy a horor podle toho, jak se umístili v literárních soutěžích, kterých se toho roku zúčastnili. Získané výsledky zpracovávám do Interkomu, a následně pro web PAF. Součástí článku bývají rozhovory s vítězi. Letos vyzpovídám čtveřici nejúspěšnějších borců: Lucií Hřebečskou (1. místo za skvělé umístění v pěti literárních soutěžích), Mirkem Hokešem (2. místo) a Zuzanou Johanovskou a Martinem Novákem (oba se dělí o 3. místo). Na dalších příčkách žebříčku stanuli Štěpán Tůma, Miroslav Vlach, Tomáš Luksch a další a další skvělí borci. Všechny informace (podle statistických podkladů dodaných Vladimírem Němcem) bude obsahovat článek, který právě připravuji. Mirka Dvořáková (mluvčí PAF)  

100 povídek - dárek pro čtenáře

15.05.2023 15:52

Sláva! Jubilejní sbírka "100 povídek" vydaná k 10 letům nakladatelství Martin Koláček E-knihy jedou je venku. Je to dárek čtenářům a je volně ke stažení. Redakci dělal Jiří Halberštát - a odvedl heroickou práci, protože uspořádat a zredigovat příspěvky stovky autorů nejrůznějších žánrů a stylů dalo jistě zabrat.

Knihu si můžete stáhnout zde: eknihyjedou.cz/100_povidek

No jo, jak je vidět na obálce, jedu v tom s nimi. Tentokrát s mysteriózní povídkou "Muž, co viděl dvakrát"

Když nám - participujícím autorům – nakladatelství „E-knihy jedou“ poslalo finální pdf verzi sbírky k posledním kontrolám, trvalo mi nějaký čas, než se mi zadařilo prorolovat skrze ta kvanta výtvorů mých kolegů k tomu mému (Muž, co viděl dvakrát"). Přiznávám, že psát (a koneckonců i číst) krátký formát mě nikdy příliš nebavilo, preferuji spíše delší  příběhy. Takže  snad chápete, že to už muselo něco být, abych se k napsání krátké povídky vůbec dokopala.  Vloni a letos se mi to vzácně přihodilo hned dvakrát: Poprvé při účasti na projektu "Sci-fi cvičení" (spolu s bandou dalších autorů jsme psali sci-fi povídky podle předem zadaných a dost šílených názvů, projekt administrují Petr Krejzek a Longin Albert)  a podruhé mým dorbným podílem na této jubilejní sbírce nakladatelství E-knihy jedou Martina Koláčka. A jak jsem tedy rolovala a hledala tu mu povídku, abych ji mohla zkontrolovat, nedokázala jsem odolat, a několikrát se regulérně začetla do kousků ostatních autorů. A četla jsem a četla, a dobře jsem se bavila, přestože jsem si nedávno po odeslání hodnocení literárních soutěží (CKČ a Vidoucí) slíbila, že co se týká psaní a čtení krátkých literárních útvarů, mám pro letošní rok sakra splněno. Jenže sbírka „100 povídek“ obsahuje díla zkušených autorů, je zábavná, pečlivě sestavená, a výčtem žánrů, námětů a stylů připomíná obrovskou bonboniéru nebo (pro nás masožravce) tác plný barevných jednohubek. Něco ke čtení tam najde úplně každý:)))

 

 

Vyhodnocení PAF 2022 a rozhovory s finalisty

07.03.2023 17:28

V březnovém tištěném Interkomu číslo 3/2023 vyšel můj článek o výsledcích ankety PAF 2022, který v zájmu větší propagace vítězů a snadnějšího šíření světem virtuálních médií jako mluvčí přeboru (se souhlasem redakce Interkomu) publikuji i zde.

(Elektronická verze Interkomu 3/2023 bude přístupná volně ke stažení přibližně do čtrnácti dnů zde: interkom.vecnost.cz/ . Dále sdělujeme, že na stránkách  fandom.cz/ funguje nový rozcestník v pravém horním rohu, odkud se můžete dostat k informacím o PAF paf.fandom.cz/, které budeme dále doplňovat.) 

 

 

Vyhodnocení PAF 2022 a rozhovory s finalisty

 

Vyhlašujeme zde výsledky třináctého ročníku ankety PAF (Přebor autorů fantastiky), kde vyzdvihujeme autory, kteří v literárních soutěžích žánrů sci-fi, fantasy a horor získali v uplynulém roce nejvíce ocenění. Anketa PAF existuje od roku 2008, hlavním patronem je Michael Bronec ze Strak na vrbě, statistiku počítá Vladimír Němec. Výsledky a umístění v jednotlivých soutěžích statisticky vyhodnocujeme, s nejúspěšnějšími autory vedeme rozhovory, o které se dělíme se čtenáři Interkomu, a později je sdílíme i na sociálních sítích.

V roce 2022 bylo do ankety PAF zahrnuto celkem 533 povídek z 8 soutěží. Mezi tradiční soutěže řadíme Cenu Karla Čapka (dále jen CKČ), kde každou ze čtyř kategorií vyhodnocujeme zvlášť, soutěže Vidoucí, Daidalos a O stříbřitělesklý halmochron. Mezi zavedené počítáme soutěže O krvavý brk – tři věkové kategorie a Rokle šeré smrti – dvě věkové kategorie. Dále hodnotíme ostatní soutěže jako Sardenské legendy a soutěž Spisonátor. Z tradičních soutěží nám v statistice za rok 2022 chyběli respektovaní Žoldnéři fantazie, které Michael Bronec z důvodu únavy materiálu (sebe) vyhlásil až na letošek.

Do žebříčku finalistů PAF se vloni probojovalo 71 autorů s celkem 91 bodovanými povídkami.  Celkově od 2008 v anketě PAF evidujeme 1 600 bodovaných povídek z celkem 11 720 povídek, které za tu dobu poslali do soutěží autoři sledovaných žánrů.  

Na nejvyšší příčce žebříčku PAF 2022 stanula Marie Domská s povídkami: Podle protokolu (Vidoucí), Záchranná mise (Sardenské legendy) a Život nad loď (Daidalos). Dodáváme, že Marie vyhrála anketu PAF se slušným náskokem šesti bodů i vloni, a v letech 2020 a 2019 byla shodně čtvrtá.   

Druhé místo ankety PAF 2022 patří Martinu Novákovi za povídky: Bazilišek: Obrázky z nejasné budoucnosti (O stříbřitělesklý halmochron), Dobrodružství mladého trosečníka (CKČ krátká povídka), Estrella (Daidalos), Jak Artur zachránil roboty (CKČ novela), Jéžíšku, pomoz mi (CKČ mikropovídka), a Mulo (CKČ povídka).

Třetí místo žebříčku získal Lukáš Kos za povídky: Dobré ráno, admirále (O stříbřitělesklý halmochron), Revoluční prototyp (Sardenské legendy), Streamuj jako o život (Daidalos), Ztráta knihovní jednotky (Vidoucí).

Na čtvrtém místě PAF 2022 se umístil Petr Klepal, na pátém Vlastimil Boháč. Oba pánové jsou známé firmy, úspěšně bodovali v minulých ročnících. Petr byl první za rok 2020, Vlastimil byl druhý v roce 2021.

Všem finalistům srdečně gratulujeme!

 

Rozhovory s autory

 

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali k účasti v literárních soutěžích i další autory, položili jsme držitelům nejvyšších míst přeboru několik otázek.

 

 

 

Jaké knihy nejraději čteš?

Marie Domská: Pochopitelně fantasy a sci-fi. Momentálně brouzdám po české scéně fantastiky, abych byla v obraze, kdo, jak a o čem píše. Úplně nejvíc jsem nadšená z Rosany Zvelebilové, která má svůj jedinečný styl, který mi prostě sedl. Jinak mám ráda fantasy, nejlépe takové to klasické: meč a magie. A když jsou tam elfové, je to plus navíc.

Martin Novák: To je široká škála. Od hororů, přes sci-fi, až k „vážné“ literatuře. K fantastice jsem se prokousal teprve před pár lety, předtím to byl snad jen Tolkien a Lovecraft. Teď se to snažím dohánět na povídkových sbírkách a antologiích, co vyštrachám po antikvariátech. Jinak jsem vyrůstal na klasicích (díky za povinnou školní literaturu!) a hodně se vracím i k divadelním hrám (kterou si sem tam i napíšu).

Lukáš Kos: Nejraději čtu cynické akční sci-fi/městské fantasy. Tomuto stylu vyprávění vděčím za hodně, neboť z něj primárně čerpám při svém vlastním psaní. Krom toho mám rád knihy od Brandona Sandersona, Miroslava Žambocha či Juraje Červenáka. Rád čtu také detektivky (hlavně drsnou školu) a knihy ze světa Warhammer 40K.

Co tě nejvíce inspiruje?

Marie Domská: obvykle sny. Několik povídek má v sobě střípek něčeho, o čem se mi zdálo. Pak jsou dobrou studnicí nápadů seriály, které sleduji se svým manželem. Vybírá pro mě samozřejmě ze žánru sci-fi nebo mystična (např. Black mirror). Výborní jsou také betačtenáři, kteří skvěle rýpou s otázkami proč a jak, nebo mi posílají odkazy na zajímavé články a podcasty.

Martin Novák: Má žena. Jako člověk i jako kritik. Jak nekompromisně dokáže říct, když napíšu nějakou blbost. A jak moc je na mě pyšná i při tom nejtitěrnějším úspěchu. To je neuvěřitelný hnací motor!

Lukáš Kos: Úspěch. Účastnil jsem se v roce 2022 asi 90% všech literárních soutěží (fantastických i mimožánrových), abych si dokázal, že mám na to stát se spisovatelem. A povedlo se mi publikovat 8 povídek, což mě hodně namotivovalo k tomu, abych udělal krok vpřed a začal svědomitě pracovat na delších útvarech.

Prošel/prošla jsi nějakými kurzy tvůrčího psaní nebo jsi samouk? Máš s nimi pozitivní zkušenosti, nebo se spíše kloníš k názoru, že k úspěšnému psaní postačí talent, fantazie a vytrvalost? 

Marie Domská: V poslední době, kdy jsem začala sklízet úspěchy v literárních soutěžích, ale přesto se mi nedařilo uchytit se v nakladatelství, jsem se dost ptala, jestli talent a vytrvalost stačí. Tehdy jsem se přihlásila do kurzů k Veronice Matysové. Potřebovala jsem zjistit, jestli někde v mých románech není zádrhel, o kterém nevím. Ty kurzy byly úžasné a určitě mi hodně daly. Spoustu věcí jsem dělala intuitivně a od Veroniky jsem dostala takové to ucelení, nadhled, zdůvodnění, proč to nebo ono dělat. Navíc spoustu tipů, co přidat. Román Sivá krev, který vyjde v červnu v nakladatelství Host, žádné zásahy nepotřeboval. Ale sci-fi z univerza Kchrat, jehož první díl chystám k vydání na podzim, jsem hodně vylepšila.

Martin Novák: Samouk. Hodně mi pomohla Kingova kniha O psaní a cyklus přednášek Brandona Sandersona, který je volně dostupný na YouTube. Oba zdroje mi přijdou geniální (obzvlášť pro začínajícího autora) – jeden učí formální stránce (stručnost jazyka, jasnost vyjadřování, redukce slov…), druhý se zaměřuje na obsah (struktura děje, poutavost, budování světa a charakterů…). Myslím, že talent je výhoda, ale pokud se člověk neučí od druhých, je odsouzen opakovat jejich chyby.

Lukáš Kos: Absolvoval jsem v roce 2021 kurz „Seď doma a piš“ pořádaný Městskou knihovnou v Praze a organizovaný Mílou Lincem. Tento kurz mě velice posunul a nasměroval správným směrem, takže jsem mu vděčný za hodně. Navíc jsem díky němu poznal řadu dalších talentovaných autorů a autorek, s nimiž si děláme vzájemně betačtenáře, a o nichž brzy více uslyšíme. V roce 2022 jsem absolvoval kurz „Jak napsat povídku do literární soutěže“ pořádaný Literární Alchymií a organizovaný Katkou Kalivodovou Foltánkovou. Tento kurz je více směřován na začátečníky, takže mi dal už jen pár drobností, ale i tak jej mohu s klidem na srdci doporučit. Kdybych byl na začátku své literární výpravy, posunul by mě hodně dopředu. S kurzy mám tedy pozitivní zkušenost. Samozřejmě, k úspěchu v psaní postačí talent, fantazie a vytrvalost (ta především), ale díky těmto kurzům nemusí člověk objevovat znovu kolo.

 

Někteří autoři preferují konkrétní žánry, jiní škatulkování odmítají. Jak jsi na tom Ty? Je nějaký literární žánr, který pokládáš za výzvu?   

Marie Domská: Určitě horor. Trochu jsem zkoušela něco hororového napsat. Bohužel pro jednoho betačtenáře to bylo až moc, zatímco jiný to považoval za slabý čajíček. Nevím, jestli bude příležitost zkusit to znovu. Ve sci-fi se mi líbí, a ještě nějakou dobu u něj zůstanu. Potom mám v plánu pár fantasy kousků. Nicméně během psaní zmíněného Kchrata se lehce otírám o detektivku, jindy o sociální problémy, nestraním se ani romantiky. Vlastně mi vyhovuje, že občas tam mohu vsunout kousek od všeho. Jediné, do čeho bych se nikdy nepustila, jsou historické žánry. Studium faktů bych nezvládla.

Martin Novák: Určitě se nepovažuju za žánrového autora. Pořád se hledám a ještě dlouho hledat budu. Rád experimentuju a obecně jsem pro překračování hranic – ale to až potom, co autor žánr ovládne. Jinak by se za experimentální dala považovat každá amatérská tvorba. A co je pro mě výzva? Nejspíš hard sci-fi – příběh poutavý, čtivý, zároveň plný faktů a akurátních problémů našeho současného chápání universa (vše se totiž nedá schovat za „abraka-kvanta“). To vyžaduje skutečného génia!

Lukáš Kos: Osobně preferuji psaní cynických akčních fantasy/sci-fi ala Kulhánek/Kotleta/Kopřiva. Ale tak tomu chtěl osud, když mi dal příjmení začínající na „K“. Nicméně jsem schopný psát i jiné žánry - publikoval jsem humoresku, western, detektivku či horor. Kdybych se měl pitchnout a zaškatulkovat, napsal bych o sobě: „Ten, co píše svižné akční fantasy.“ Výzva je pro mě epická fantasy. Teď nedávno jsem ji zkoušel a dala mi asi nejvíc zabrat.

 

Která z oceněných povídek Ti dala nejvíce zabrat, a proč?

Marie Domská: Pravděpodobně Záchranná mise. Sardenské legendy totiž mají rozsahové omezení. Tam, kde jsem měla skončit jsem se teprve rozjížděla. Mám ráda, když je v povídce život. Nejprve jsem se na to vykašlala s tím, že povídku pošlu do CKČ. Pak jsem se ale týden před termínem rozhodla, že zkusím 7tisíc znaků vymazat. Bylo to peklo. Tolik krásných vět muselo pryč! Šla jsem až na dřeň a povídka mi přijde strohá. Proto mě moc potěšilo, když uspěla.

Martin Novák: Jednoznačně Mulo. A myslím, že mi ještě zabrat dá! Vznikla úmorným přepisováním jedné povídky z dob, kdy jsem o psaní nevěděl zhola nic. A když se na ni dívám zpětně, ten výsledek mi přijde kostrbatý. Takže mě její umístění upřímně překvapilo. A protože ji mám rád, určitě se k ní ještě vrátím. Člověk se pořád učí…

Lukáš Kos: Z oceněných povídek mi dala nejvíce zabrat Ztráta knihovní jednotky. Tam jsem musel třikrát přepisovat konec, abych s ním byl dostatečně spokojený. Přepisování je každopádně mou nejneoblíbenější částí tvůrčího procesu. Snažím se, aby mé povídky byly co možná nejlepší na první dobrou, ale tady jsem se k textu musel vícekrát vracet, takže jsem dost skřípal zubama. Ale musí to být, aby bylo dílo tak dobré, jak jen to jde.

 

Co píšeš právě teď? (Klidně se chlub, propaguj)

Marie Domská: Momentálně trochu relaxuji. V roce 2022 jsem napsala 2 romány a novelu, plus 3 povídky mimo hlavní dějovou linku Kchrata. Ještě nikdy jsem toho za rok nenapsala tolik, takže jsem trochu kreativně vyčerpaná. Mám rozepsaný 6. díl Kchrata, ale netlačím na to. Pomalu opravuji 2. díl, který by třeba mohl vyjít za rok. Jinak si naplno užívám přípravy k vydání Sivé krve. Celý ten proces je pro mě nový a vzrušující.

Martin Novák: Momentálně jsem úspěšně překonal každoroční tvůrčí krizi spojenou s obdobím Vánoc (nejsem fanda) a zahlcením skutečně kvalitními knihami (ach, vždyť já vůbec neumím psát!) – teď jsem se vrhl na soubor povídek, které bych letos opět rád poslal do zavedených soutěží. A taky dělám na novele. A taky na divadelní hře, kterou by na konci jarního semestru mělo uvést Filosofické divadlo při Masarykově univerzitě (přijďte se mrknout!). Tak… snad to všechno klapne! Další tvůrčí krize je ostatně ještě rok daleko.

Lukáš Kos: Právě teď píšu román ze světa povídky „Revoluční prototyp“. Čtenáři se opět setkají s Kleinem a Marobem a zažijí jejich nové dobrodružství. Pokud čtenáři povídku nečetli (je volně k přečtení na Sardenu), popsal bych svět, ve kterém se děj odehrává, asi takto: fantasy inspirované počátkem 20. století, kombinující Kulhánkovskou akci s duchem filmu Adéla ještě nevečeřela a špionážním thrillerem. Snad mi budou Múzy nakloněny a práci na tomto textu dokončím co nejdříve.

 

Děkujeme nejúspěšnějším finalistům PAF 2022 za jejich odpovědi a doufáme, že inspirovali ostatní autory.

Miroslava Dvořáková

 

 

 

Na hraně zkázy - recenze od Jiřího Grunta

19.12.2022 13:18

V prosincovém čísle Interkomu jsem našla dvoustránkovou recenzi na první díl mé mizeonské trilogie "Na hraně zkázy" od Jiřího Grunta. A... Ufff. Chvilku jsem dokázala jenom dýchat. V tom nejlepším smyslu, samozřejmě. Už jsem ani nedoufala, že by si po pěti letech někdo mohl dát takovou práci, a napsat tak komplexní rozbor. A ano, právě takové recenze nám autorům dávají palivo k dalšímu psaní! 

Jen připomínám, že recenzovaná kniha Na hraně zkázy je součástí trilogie Návrat na Mizeon, vydané v letech 2017 - 2018 v nakladatelství Nová vlna Praha. Více zde: www.miroslava-dvorakova.cz/navrat-na-mizeon-i-na-hrane-zkazy-objednavky/ Tentýž příběh jsme podruhé vydali elektronicky s Martinem Koláčkem - v letech 2020 a 2021, jako sedmidílnou sérii, kde je každý díl pojmenovaný podle aktuální titulní postavy. To znamená, že tištěná kniha Na hraně zkázy (recenzovaná Jiřím Gruntem) je ekvivalentní trojici e-booků, nazvaných Arrakiel, Lissarius, Essius, a adekvátně druhý díl mizeonské trilogie Jiskřičky v popelu je ekvivalentní dvojici e-booků nazvaných Sibiel, Teggen, a třetí díl tištěné trilogie Dárce života je ekvinaletní dvojici e-booků nazvyných Ditrux a Rawantes. Obálky e-booků (Od Nely Korbelové) jsou v galerii. 

 

Střípky z Fénixconu 2022

04.12.2022 18:22

Konečně - po čtyřech letech jsem se zase dohrabala na Fénixcon! Jako absolutně nejlepší jsem shledala přednášku Františky Vrbenské, nazvanou "Ušáci magičtí, mystičtí, mazaní", pojednávající o mysteriózní a nevyzpytatelné roli králíků a zajíců napříč kulturami. Dobrá byla i přednáška Milana Halouska o astronautkách a astronautech, a zábavné bylo i extempore Jana Tomaštíka a Ladislava Loukoty n a téma "Jak vyrobit zaklínače pomocí vědy." To s těmi králíky bylo pro mě o to legračnější, že jsem z pátku na sobotu přespávala v synově brněnském bytě, kde mi společnost dělal králík, který mě kupodivu... nesežral.

Potkala jsem se s přáteli a známými, podobně praštěnými jako jsem já, a pěkně jsem si ta setkání užila. Se spoustou dalších milých osob jsem se minula, ale plánuju to za rok napravit:)) 

 

 

Přebor autorů fantastiky 2020 - 2021 - výsledky a rozhovory s vítězi obou ročníků

14.06.2022 13:36

V červnovém tištěném Interkomu číslo 6/2022 vyšel můj článek o výsledcích ankety PAF 2020 a 2021, který v zájmu větší propagace vítězů a snadnějšího šíření světem virtuálních médií jako mluvčí přeboru (se souhlasem redakce Interkomu) publikuji i zde.

 

 

Přebor autorů fantastiky 2020 a 2021

 

Přebor autorů fantastiky neboli PAF je pomyslný žebříček autorů, kteří získali nejvíce ocenění v literárních soutěžích žánrů sci-fi, horor a fantasy za uplynulý kalendářní rok. Cílem ankety je podpořit autory v dalším psaní a inspirovat ostatní. Podklady v anketě PAF obsahují výsledky z literárních soutěží pořádaných od roku 2008, hlavním patronem žebříčku je Michael Bronec ze Strak na vrbě, elektronické vyhodnocení zajišťuje Vladimír Němec. Za celou dobu existence je v anketě PAF zaevidováno celkem 1505 povídek od 535 autorů. Absolutně nejvyšší počet bodů za celou dobu existence přeboru až do současnosti obdrželi tito borci: jako první Dana Rusková, druhá byla Kristýna Sněgoňová, třetí Karel Doležal, čtvrtá Věra Mertlíková, pátý Petr Klepal.

Každoroční výsledky žebříčku a jména nejúspěšnějších finalistů přeboru bývají vyhlašovány na pravidelném prosincovém Fénixconu v Brně. Vzhledem ke covidovým omezením v letech 2020 a 2021 došlo na vyhlášení PAF (stejně tak na Fénixcon) až v březnu, a to za oba ročníky současně.

Vyhodnocení PAF za rok 2020

V roce 2020 bylo do PAF zahrnuto celkem 97 povídek od 66 autorů z 11 soutěží (Cena Karla Čapka – čtyři kategorie, Daidalos, Žoldnéři fantazie, Vidoucí, Rokle šeré smrti – dvě kategorie, Sardenské legendy, O krvavý brk, O stříbřitělesklý halmochron). Na nejvyšších dvou příčkách PAF bylo v roce 2020 těsno. Podle Vladimíra Němce, který statistiku počítal, tam šlo doslova o krk, protože první dva finalisty od sebe dělí rozdíl jednoho jediného bodu. 

  • Na prvním místě s 18 body je Petr Klepal za umístění s povídkou Marta v soutěži O stříbřitělesklý halmochron, s povídkou Ocelové nebe nad bory v soutěži Vidoucí, a s novelou Patálie s Rudou Hříbkem v CKČ. Připomínám, že Petr Klepal byl třetí v žebříčku PAF v roce 2015 a druhý v roce 2018.
  • Na druhém místě se 17 body je Radmila Tomšů s mikropovídkou Apokalypsa v A dur v CKČ, za kterou mimochodem získala MLOKA, který byl prvním mlokem v kategorii mikropovídek za celou historii CKČ, a dále za povídku Docela obyčejná služební cesta v CKČ. Připomínám, že Radmila Tomšů byla čtvrtá v roce 2019, první v roce 2017, a v roce 2018 se dělila o páté a šesté místo s Radovanem Kolbabou.
  • Třetí místo s 15 body patří Dávidu Mamrillovi za krátkou povídku Červený šíp v CKČ, a za další krátkou povídku Plavba cez neznáme more v CKČ.

Vyhodnocení za rok 2021

V roce 2021 bylo do PAF zahrnuto 76 povídek od 61 autorů z 10 soutěží (Cena Karla Čapka – čtyři kategorie, Žoldnéři fantazie, Vidoucí, Rokle šeré smrti – dvě kategorie, Sardenské legendy, O krvavý brk, O stříbřitělesklý halmochron). Jestliže bylo na vrcholu žebříčku PAF za rok 2020 těsno, tak příčky za rok 2021 jsou obsazené ještě mnohem těsněji. Sešla se tu nebývalá skvadra autorů se stejným bodovým ziskem, proto jim nezbývá než se o místa podělit. Kupříkladu třetí místo sdílí pět autorů a autorek, stejně tak čtvrté, čtyři páté, a tak to jde pořád dál. Uvidíme, zda se tento nový fenomén bude opakovat i v následujících ročních.   

  • Na prvním místě s 19 body je Marie Domská za umístění s povídkou Noc díkuvzdání v soutěži Vidoucí, dále za povídku Sedm jmen v soutěži Daidalos a za vítěznou novelu Voják nepláče v CKČ. Pro zajímavost: v roce 2020 se Marie v žebříčku PAF umístila na čtvrté příčce, přičemž od třetího místa ji dělily necelé čtyři desetiny bodu.   
  • O druhou příčku žebříčku PAF se dělí dva finalisté, kteří mají shodně po 13 bodech a jsou to: Dana Beranová za povídku Pláňata v soutěži Vidoucí a povídku Zloději v soutěži Vidoucí a Vlastimil Boháč za povídku Město kalných sluncí v CKČ a za povídku Zmizelí v soutěži Daidalos
  • Na třetí příčce s 10 body se tísní tito borci: Jitka Švubová, Eliška Mostecká, Jan Kozák, Adéla Věchetová Kalousková a Vojtěch Žák.

Úspěšným borcům srdečně gratulujeme!

 

Rozhovory s finalisty PAF 2020 a 2021

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali k účasti v literárních soutěžích i další autory, položili jsme držitelům nejvyšších míst obou ročníku přeboru několik otázek.

 

1. Co právě teď píšeš?

 

Petr Klepal: Vrtám se v jednom ze svých oblíbených vesmírů, který jsem začal už v roce 2018, ale vzhledem k tomu, že to je volné pokračování povídky, která soutěží, tak nebudu konkrétní. Docela rád se vracím k příběhům, které jsem napsal dřív a přidávám jejich hrdinům nová dobrodružství, to je případ Patálií s Rudou Hříbkem a Ocelového nebe nad bory. Marta je zase dalším střetnutím nových hrdinů se starým záludným protivníkem.

Radmila Tomšů: Přiznám se, že teď momentálně nic. Ale je to proto, že jsem na jaře odevzdala do nakladatelství Fragment knížku Strážci rozhraní s podtitulem Hrozba z minulosti – ta by měla vyjít v září letošního roku. Také jsem Michaelu Broncovi předala rukopis knížky pracovně nazvaný Začarované divadlo a na začátku prázdnin by měla vyjít kniha z naprosto jiného soudku, kterou jsme napsaly dohromady čtyři autorky. Jde o pokračování úspěšné beletristické knížky Statek je rodu ženského, tentokrát s názvem Statek v nesnázích. Pracovat na třech textech najednou bylo docela náročné, tak si teď dám pár týdnů oddech a pak se s chutí pustím do dalšího dílu Strážců rozhraní.

Dávid Mamrilla: Momentálne sa intenzívne venujem asi 80 stranovej novele žánru diplomová práca :-) Z toho dôvodu som v poslednom čase nemal toľko priestoru písať beletriu intenzívnejšie. Písal som teda aspoň poéziu, ale občas sa podarí aj nejaká krátka poviedka. V hlave a v desiatkach zápisníkoch či wordových dokumentoch mám samozrejme kopec nápadov, tak verím, že sa aspoň niektoré po dokončení štúdia dostanú na papier.

Marie Domská: Pořád se věnuji svému universu Kchrat, ze kterého jsou všechny mé úspěšné povídky a novela. Občas se poposunu v čase dál do budoucnosti, jindy si s Kchratem zavzpomínáme na jeho divoké mládí. Ten svět je prostě úžasný a může se v něm odehrát cokoli, od lechtivé romance, přes detektivku až ke thrilleru.

Dana Beranová: Vezmu to trochu zeširoka. Povídky Pláňata a Zloději, které se dostaly do finále soutěže Vidoucí, jsou součástí knihy o čarodějce Henice.  Kniha pod názvem Zpěv straky se v tuhle chvíli připravuje na vydání v nakladatelství Host. A já už pilně pracuju na druhém dílu.

Vlastimil Boháč: Právě teď dokončuji povídku pro další ročník soutěže Daidalos a poněkud hlemýždím tempem pokračuji v práci na své první knize.

 

 

2. Máš konkrétní autorský sen, o který se chceš podělit se čtenáři, nebo je pro tebe psaní způsobem spontánního sebevyjádření?

 

Petr Klepal: No, já měl vždycky bujnou fantazii a ta mi nedá pokoj, dokud jí ty nápady neztvárním v nějakém příběhu. A když něco dělám, tak se to snažím dělat naplno, aby to fungovalo, všechno sedělo a šlapalo jako dobře promazaný stroj. Je to výzva, od prvního písmene po poslední tečku.

Radmila Tomšů: Píšu proto, že mě to baví, a jsem moc ráda, když mé texty potěší i čtenáře. Sen už jsem si asi splnila – jako každý autor jsem snila, že jednou budu držet v ruce vlastní knížku. Teď už mám své knihy vydané dvě, dvě rozpracované v nakladatelstvích a u dalších dvou se čtvrtinově podílím. Je to úžasné, držet v rukou knihu a být na obálce jako autor, to se prostě neokouká. Takže ano, mám sen – aby se mé knížky líbily, prodávaly a tím pádem byl zájem o další a já mohla psát dál a dál…

Dávid Mamrilla: Momentálne mám dva autorské sny. Prvým je zavedenie systémovosti a konzistentnosti do môjho písania. Väčšinu mojich doterajších poviedok som skutočne napísal tým zmieneným spôsobom spontánneho sebavyjadrenia. Myslím si ale, že ak budem chcieť vziať moje písanie na lepšiu úroveň a písať komplexnejšie a prípadne dlhšie príbehy, už to nebude stačiť. Preto mojím prvým snom je  stanovenie si rutiny, napríklad že budem každý týždeň písať aspoň päť hodín. Ak to vydržím po dobu jedného roku, budem spokojný. Druhý sen je viac materiálny (aj keď myslím súvisí s tým prvým) a je to vydanie knihy : -)

Marie Domská: Už od puberty je mým snem vydat knihu (a rozhodně ne jen jednu). Úspěchy v literárních soutěžích mě k tomu pomalu ale jistě přibližují.

 Dana Beranová: Moje heslo, které mám na svých stránkách, zní: Fantazie plní sny. A tak já ke psaní přistupuju. Osudy mých hrdinů jsou plně v mých rukách, co se mně nepovedlo, oni dokážou. A zároveň skrze ně mohu předat svým čtenářům svoje názory a myšlenky.

 Vlastimil Boháč: Stejně jako pro řadu dalších kolegů a kolegyň má můj autorský sen podobu vydání vlastní knihy u solidního nakladatelství, to pro začátek. Tvrdím, že pro budování autorského portfolia je ideální období před narozením dětí nebo doba, kdy odrostou. Jelikož se mě momentálně netýká ani jedno z toho, svoji knihu píši mnohem déle, než bych si představoval. Kdo ale říká, že cesta za svým snem musí být jednoduchá?

 

 

3 Co tě nejvíce inspiruje?

 

Petr Klepal: Nejvíc? Asi člověk jako takový. Ať ho zasadíte kamkoli, vždycky něco vyvede. Chytrý a mazaný dovede být jako stará horákyně a přece si rád nevidí přes špičku nosu a pak seká boty jako ten největší blb. Nosí v sobě třaskavou směs emocí a dost často je jeho největším vítězstvím ukočírovat sám sebe. Když se to pak spojí s úklady a nástrahami fantastických světů, je z toho vždycky slušná mela.

 

Radmila Tomšů: Inspirací může být cokoli – pár vět zaslechnutých ve vlaku, hudba, setkání s kamarády, příhody, na které si člověk vzpomene…

Asi nejvíc vlastní fantazie a samotný rozepsaný příběh, který si časem začne žít svým životem a v podstatě mě v psaní sám vede. Nejlepší je, když postavy „ožijí“ a třeba se i trochu vzpěčují nechat se zařadit do škatulky, kde jsem je původně chtěla mít. To pak vznikají nejlepší pasáže a je radost psát.

 

Dávid Mamrilla: To je náročná otázka, ale keď sa nad tým zamyslím, povedal by som, že literatúra a hudba, v tomto poradí.

 

Marie Domská: V poslední době nejvíce lidé kolem mě, hlavně čtenáři, od kterých dostávám zpětnou vazbu na již publikované povídky. Často zmíní něco jen tak na okraj a mně bleskne hlavou, že by z toho mohla být povídka… Jinak cíleně si chodím pro inspiraci na pinterest, některé fantasy obrázky by mohly samy vyprávět.

 

Dana Beranová: Nejvíc toho vymyslím na procházce se psy po lese. Druhý zdroj je místo, které nějak souvisí se scénou, kterou právě píšu.  Konkrétně kvůli Henice jsem navštívila pár hradů, kde jsem nasála středověkou atmosféru. A do třetice jako v pohádce - hodně mi dávají rozhovory s mými betačtenáři.

 

Vlastimil Boháč: Největší zdroj inspirace pro mě představuje naučná literatura nejrůznějších oborů. Ta tvoří základní substrát, z něhož raší výhonky nových nápadů. Kromě ní mě silně inspiruje také atmosférická, melancholická hudba rozličných žánrů, která dokáže moji představivost brát na opravdu zajímavé výlety.

 

 

4. Chěl/chtěla bys něco vzkázat čtenářům nebo ostatním autorům?     

 

Petr Klepal: Je super, že tu jste, že je pro koho psát a hlavně, snažit se co nejlíp psát. A s kým soupeřit.

 

Radmila Tomšů: Čtenářům bych přála, aby nacházeli příběhy podle jejich gusta, a hlavně, aby četli. Protože jen s nimi má psaní smysl, psát si do šuplíku je zbytečná ztráta času. Příběhy jsou celé až ve chvíli, kdy si najdou čtenáře, a každý si v nich objeví to své.

Autorům bych přála, aby jim to prostě psalo. Aby si našli dobré beta čtenáře a aby se nebáli jít s kůží na trh, nenechávali to, co napíšou, v složkách počítačů a posílali své texty do soutěží. Sama za sebe můžu potvrdit, že úspěchy v soutěžích jsou dobrým odrazovým můstkem pro psaní delších textů a i pro vydávání knih.

A pokud se hned nezadaří, nezoufejte. Příště to třeba vyjde.

 

Dávid Mamrilla: Určite by som rád autorov vyhecoval k intenzívnemu písaniu aj keď sa im zdá, že to nejde, alebo že už „to stratili“. Nech máme čo čítať a môžeme sa vzájomne inšpirovať. Takže proletáři všech zemí, pište! : -)

 

Marie Domská: Ostatním autorům: ať jim to píše. A čtenářům, aby byli trpěliví. Kchrat bude! :-D

 

Dana Beranová: Svým dcerám říkám, že knížka je kamarádka, která má na ně vždycky čas. Mně osobně knížky, tedy jejich čtení, nejen psaní, pomohly přes mnohá těžká období. A dodnes, když odcházím z knihovny s plnou náručí, naplní mě blažený pocit, že bude dobře.  Takže můj vzkaz v podobě takového hesla zní: Než topit žal v lihu, dej si radši knihu.

 

Vlastimil Boháč: Čtenářům bych vzkázal, ať nikdy nezanevřou na domácí fantastiku. Kromě už ověřených autorů se stále objevují nová jména, jejichž texty mají co nabídnout. A neostýchejte se na internetu dávat autorům zpětnou vazbu, je pro nás důležitá. Ostatním autorům fantastiky bych vzkázal jediné: Pište dál, vybrali jste si skvělý žánr!

 

 

Děkujeme nejúspěšnějším finalistům PAF 2020 a 2021 za jejich odpovědi a doufáme, že inspirovali ostatní autory.

Miroslava Dvořáková, tisková mluvčí PAF

 


 

Článek o PAF i s rozhovory vyjde v červnu

25.05.2022 20:33

Hlásím, že článek o PAF s rozhovory s šesticí finalistů za dva poslední ročníky vyjde v Interkomu červnu, jak mi odepsal Zdeněk Rampas. Těm autorům, kterým jsem to slíbila, to samozřejmě individuálně oznámím, a stejně tak je uvědomím, až to hodím na sítě (se souhlasem Interkomu), aby to mohli sdílet a propagovat tzak své literární počiny mezi kamarády a čtenáři.  

Takmer bezvýznamný chlap

25.04.2022 17:53

 

Jedna z povídek v CKČ, kterou jsem hodnotila za rok 2021, mi silně utkvěla v paměti. Jmenovala se Takmer bezvýznamný chlap. Vzpomínám si, že jsem si říkala, že toho chlapa, co to napsal, bych fakt ráda poznala (jako autora, samozřejmě). A ejhle. Právě jeho mám na třetím místě žebříčku PAF za rok 2020. Jmenuje se Dávid Mamrilla. V PAF za rok 2020 se umístil především díky povídkám Červený šíp a Plavba cez neznáme more (obě v CKČ). Mimochodem Takmer bezvýznamný chlap se v hodnocení CKČ v kategorii Krátká povídka za rok 2021 umístil na 4. místě. Stejně jako ostatní laureáty PAF jsem chtěla i Dávida požádat o rozhovor. Ale shánět e-maily autorů je komplikovaný proces, musíte oslovovat pořadatele jednotlivých soutěží a dlouho to trvá. Proto jsem se po Dávidovi poohlédla na FB, a díky společným přátelům přes psaní jsem ho našla během chvilky. A píšu mu: „Ahoj Davide, jsi Flaviin kamarád, tak to určitě budeš ty! Jmenuju se Mirka Dvořáková, a obracím se na tebe jako tisková mluvčí PAF (přeboru autorů fantasy - pořádá Michael Bronec, data zpracovává Vladimír Němec) s prosbou o rozhovor - jako s laureátem, který se umístil v žebříčku PAF v roce 2020 na třetím místě (ale já si jako hodnotitelka CKČ dobře všimla i Tvé excelentní povídky "Takmer bezvýznamný chlap" v hodnocení za rok 2021 – A byla jsem zvědavá, co za chlapa ten kousek napsalo. Takže jsi to ty?:)“ A dotazovaný mi promptně odpověděl: „Ahoj Miroslava, ano kontaktovala si správného chlapa!“  Co dodat? Rozhovor mám slíbený, Tomu aspoň říkám efektivní korespondence. Celkem čtyři rozhovory se čtveřicí laureátů už mám předjednané. Můžete se těšit na Petra Klepala, Radmilu Tomšů, Dávida Mamrillu (vítězové žebříčku PAF 2020) a na Marii Domskou (První místo v PAF 2021). Kontakty na ty další dva laureáty za rok 2021 a sice Danu Beranovou a Vlastimila Boháče zatím nemám, ale snad se ještě zadaří (PS: kdyby o nich někdo věděl, budu ráda za každý tip).  

 

 

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>