Blog

Žádné příspěvky na webu a na FB = píšu jak drak

14.05.2019 02:15

Začátkem dubna, poté co jsem se přinutila napsat konečně synopsi k už napůl rozepsanému románu, a pak jsem ten román celý překopala (viz článek o synopsi z počátku dubna:)), jsem překonala nepříjemný autorský blok a pustila se drsně do práce. Od té doby furt píšu a píšu, což znamená, že sem nestíhám dávat žádné nové články ani postřehy, a to nejen sem, ale i na facebook (jakážto hrůza !!!). 

Takže doufám, že je teď jasné, že píšu, pokud teda zrovna nevařím rodině večeře, nežehlím, nekrmím slepice, netrajdám s Geraltem v polích, nesedím s Richardem na dvoře a nečumím na měsíc, netelefonuju mámě, nepleju záhony, nepeču koláče malému velkému Ríšovi se Štěpánkou, nevolám Jolaně a Marcele, necvičím jógu s Renatou, Zuzkou, Simonou a Danielou, nekřepčím Veronice na svatbě, nejezdím s Andou v autě (bo má čerstvý řidičák), nedržím Mirkovi palce u státnic, atd, atd. 

K čemu je autorovi dobré hodnotit literární soutěže

05.04.2019 21:17

K čemu je užitečné hodnocení literárních soutěží:

Letos jsem dostala příležitost poprvé hodnotit CKČ – soutěž, do které jsem od roku 2009 až donedávna s různou mírou úspěšnosti přispívala jako autor. Ta soutěž je anonymní – to znamená, že hodnotitelé nemají ani tušení, kdo jednotlivé soutěžní příspěvky napsal, což je dobře, protože to umožňuje objektivní přístup. A řeknu vám, že to bylo opravdu zajímavé. Prokousala jsem se všemi čtyřmi kategoriemi, a trvalo mi to od prosince do poloviny března. Snažila jsem se k tomu přistupovat zodpovědně, ale přesto jsem u některých příspěvků skřípala zuby nevolí, a ano, nestydím se to přiznat, u těch nudných jsem dokonce přeskakovala odstavce. Ovšem potom tam byly kousky, které mě nadchly, od kterých jsem se nemohla odtrhnout, anebo u kterých jsem se chechtala jako najatá. A jeden příběh byl tak dobrý, že mě dokonce přinutil zamáčknout slzu. Ne nebyla žádná romantika, ani nic patetického, naopak byl to velice drsný, a přesto uvěřitelný příběh, který se mi nedařilo a nedaří vyhnat z hlavy. Až bude letošní ročník vyhodnocený, a až Jiřina Vorlová pustí ven výsledky a odtajní autory, složím autorovi nebo autorce toho příběhu poklonu.

Musím konstatovat, že možnost hodnotit jakoukoliv literární soutěž je pro autora (ať už toho sám napsal moc nebo málo) poučná. Ta šance porovnávat a sledovat, jak v příspěvcích rezonují aktuální témata doby na jedné straně, a jak jsou některá témata stále tatáž, přesto věčná a nadčasová a stále platná. A taky je zajímavé sledovat, jak se dá stokrát ohrané téma zpracovat zajímavě a přínosně nebo naopak nudně až otravně.

V tomto týdnu jsem se ještě zúčastnila hodnocení v soutěži mé oblíbené facebookové skupiny „Odstartujte svou knihu“. Soutěž se jmenuje OSKar 2019, a dává příležitost všem členů FB skupiny – jak začínajícím autorům, tak zkušenějším, zasoutěžit si o umístění v chystaném sborníku. A jak jsem ty příspěvky četla, našla jsem mezi nimi tři až pět kousků, které byly absolutně skvělé, a jeden byl dokonce tak dobrý, že mě posadil na zadek.

Co tím chci říct je, že jsem za tu zkušenost hodnocení vděčná, protože nikde jinde nemáte možnost se tak snadno a efektivně poučit, jako když si čtete ty příspěvky jeden za druhým, a vyřazujete nebo hvězdičkujete, protože vidíte při tom porovnávání daleko názorněji, proč je tamto dobré a proč tamto nestojí za nic. Teď už chápu, co měl na mysli Harlan Ellison, když v předmluvě kultovní sbírky Dana Simmonse „Modlitby ke zlomeným kamenům“ popisoval, jakým způsobem přistupoval k hodnocení literárních soutěží.

 

Synopse jako projekt na barák

03.04.2019 20:26

Synopse je jako projekt na barák. Je rozhodně lepší mít ten projekt hotový dřív, než začnete stavět. Ale přesto existují exoti (jako já), kteří to dělají naruby:

 

Napsala jsem sedmdesát stran nové knihy (pracovní název Otta Zběsilec) a pak jsem se zasekla. Po dlouhém bádání mi došlo, proč. Psaní je pro mě dobrodružství a baví mě na něm, že nikdy předem nevím, kam moje postavy ten příběh nakonec zavlečou (navzdory mé snaze je usměrnit). Jenže tentokrát jsem vytvořila příliš mnoho dějových vláken, které jsem potřebovala splést, a došla jsem k závěru, že některá vlákna by byla posvazována a nadstavena jaksi příliš krkolomně a že by mi to čtenář nesežral. Takže jsem pokorně přistoupila k projekční práci a začala jsem sestavovat synopsi. Slepila jsem k sobě několik papírů A4 a začala nahoře, zakreslovala jsem příčiny a následky, větvila jsem dělové linie a zase je spojovala, taky jsem škrtala a přepisovala – a trvalo mi to dva dny. Podle výsledku z těch sedmdesáti stran použiju sotva polovinu a ještě to celé překopu.  

 

Proč přirovnávám synopsi k projektu? Moje maminka pracovala jako stavební projektant. Jako dítě jsem ji často sledovala, když na rýsovacím prkně na pauzák (ručně, počítače měli tehdy jenom v NASA a v Bajkonuru) rýsovala půdorysy, fasády a řezy domů - vše na půl milimetru přesně, jak ještě některé plochy různě šrafuje a čančá. Protože synopsí se v případě literárního díla rozumí přehled, shrnutí děje, stručný obsah, přirovnávám ji k nákresům budoucích domů, které rýsovala moje matka. 

 

Pravdou je, že většina prozíravých autorů dělá synopsi dávno předtím, než se pustí do vlastního psaní.  Jenže já už jsem si na předchozích knihách vyzkoušela, že když nasmolím synopsi před psaním, ještě v tom necítím tu správnou náladu, která mě potom nese dál. Taková synopse mi byla k ničemu, protože jsem všechno od zápletky po postavy v průběhu psaní změnila už v polovině první stránky, takže výsledný příběh neměl s úvodní synopsí vůbec nic společného.

Tentokrát jsem tedy udělala kompromis. Napřed kus knihy, potom synopse, potom překopávky – a vypadá to, že to půjdeJ)

Napsala jsem sedmdesát stran nové knihy (pracovní název Otta Zběsilec) a pak jsem se zasekla. Po dlouhém bádání mi došlo, proč. Psaní je pro mě dobrodružství a baví mě na něm, že nikdy předem nevím, kam moje postavy ten příběh nakonec zavlečou (navzdory mé snaze je usměrnit). Jenže tentokrát jsem vytvořila příliš mnoho dějových vláken, které jsem potřebovala splést, a došla jsem k závěru, že některá vlákna by byla posvazována a nadstavena jaksi příliš krkolomně a že by mi to čtenář nesežral. Takže jsem pokorně přistoupila k projekční práci a začala jsem sestavovat synopsi. Slepila jsem k sobě několikm papírů A4 a začala nahoře, zakreslovala jsem příčiny a následky, větvila jsem dělové linie a zase je spojovala, taky jsem škrtala a přepisovala – a trvalo mi to dva dny. Podle výsledku z těch sedmdesáti stran použiju sotva polovinu a ještě to celé překopu.  

 

Proč přirovnávám synopsi k projektu? Moje maminka pracovala jako stavební projektant. Jako dítě jsem ji často sledovala, když na rýsovacím prkně na pauzák (ručně – jak tehdy jinak) rýsovala půdorysy, fasády a řezy domů - vše na půl milimetru přesně, jak ještě některé plochy různě šrafuje a čančá. Protože synopsí se v případě literárního díla rozumí přehled, shrnutí děje, stručný obsah, přirovnávám ji k nákresům budoucích domů, které rýsovala moje matka. 

 

Pravdou je, že většina prozíravých autorů dělá synopsi dávno předtím, než se pustí do vlastního psaní.  Jenže já už jsem si na předchozích knihách vyzkoušela, že když nasmolím synopsi před psaním, ještě v tom necítím tu správnou náladu, která mě potom nese dál. Taková synopse mi byla k ničemu, protože jsem všechno od zápletky po postavy v průběhu psaní změnila už v polovině první stránky, takže výsledný příběh neměl s úvodní synopsí vůbec nic společného.

Tentokrát jsem tedy udělala kompromis. Napřed kus knihy, potom synopse, potom překopávky – a vypadá to, že to půjde.

Pokud ale synopsi dál přirovnávám k projektu, dá se říct, že nejdřív vyhrabete základy, potom postavíte hrubou stavbu, potom to celé zaměříte, nakreslíte projekt, vydržíte kavalkádu na úřadech, a když je projekt na světě a schválený, tak ten rozestavený barák zbouráte a začnete nanovo, akorát se vám bude hodit ten stavební materiál  

Kterýže to světový autor řekl, že první verze čehokoliv je sračka?  .  

 

 

Výsledky PAF (Přebor autorů fantastiky) 2018 a rozhovory s vítězi na Interkomu

27.02.2019 10:58

V prvním čísle letošního Interkomu (starší čísla najdete zde:https://interkom.vecnost.cz/: ) je mimo jiné článek o výsledcích PAF 2018 (Přebor autorů fantastiky PAF 2018). Součástí jsou rozhovory s vítězi, ve kterých na mé všetečné otázky odpovídali: Irena Moravcová, Petr Klepal a Kristýna Sněgoňová.

 

Přepis článku z Interkomu zde: 

Přebor autorů fantastiky 2018

 

Vyhodnocení PAF 2018

Na letošním Fénixconu v Brně byly vyhlášeny výsledky devátého ročníku Přeboru autorů fantastiky (PAF 2018), ve kterém se hodnotí četnost úspěšného umístění v literárních soutěžích. V roce  2018 v jedenácti soutěžích o umístění bojovalo 512 povídek. Do hodnocení PAF bylo zahrnuto 91 povídek od 67 autorů.

Do PAF 2018 byly statisticky zpracovány výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ) - kategorie novela, CKČ - povídka, CKČ - krátká povídka, CKČ - mikropovídka, Daidalos, Žoldnéři fantazie, O stříbřitělesklý halmochron (dále jen Halmochron), Vidoucí,  Zpívající věže, Prázdninová soutěž Triumvirátu, O zlatou zebru.

V letošním vyhodnocení se prvního místa zmocnila Irena Moravcová (Arenga), která bodovala 2 x v CKČ a jednou v Žoldnéřích. Druhé místo získal Petr Klepal, (v roce 2015 se v PAF umístil jako třetí), který bodoval 1 x v soutěži Vidoucí, 1 x v soutěži Halmochron. Třetí místo vysoutěžila Kristýna Sněgoňová (v roce 2014 v PAF první, 2015 v PAF druhá, 2016 třetí), s umístěním 2 x v CKČ, 1 x v soutěži Vidoucí. Pěknou bramborovou medaili za čtvrté místo obdržela Věra Mertlíková (v letech 2015 a 2016 v PAF jako první). O neméně příjemné páté a šesté místo se dělí Radmila Tomšů (vloni v PAF první) s Radovanem Kolbabou.

Úspěšným přeborníkům srdečně gratulujeme.

Historie PAF:

Přebor autorů fantastiky spatřil světlo světa v roce 2008 a byl inspirován Michaelem Broncem, který tím chtěl upozornit veřejnost na nejúspěšnější autory. Za deset let prošlo sledovanými soutěžemi celkem 8886 povídek, z nichž 1211 povídek od 434 autorů bylo zahrnuto do vyhodnocení PAF Statistiku s nevšedním nasazením rok za rokem zpracovával Vladimír Němec.

Prezentace vítězů PAF 2018

Irena Moravcová (Arenga) – První místo v PAF 2018

Irena vystudovala historii a archivnictví, s manželem a třemi potomky žije ve Slezsku. Fandové fantastiky ji už mohli poznat z článků o tvůrčím psaní anebo o gramatice, kterými přispívá na webové stránky o tvůrčím psaní Triumvirat.cz.  Doposud Ireně vyšly tyto povídky: Cizinec (sborník Mlok 2017), Konference v Opavě, mikropovídka Trable s obuví (sborník Mlok 2018), Les (sborník Kočas 2016). Logopedické karamelky (antologie Dnes nezaprší, 2018); na vydání čeká povídka Knižní trh, za niž získala roku 2016 titul Lady Řádu fantasy, a Na letním bytě, s níž získala druhé místo v letošních Žoldnéřích. O tom, co je to Čajový cyklus, co znamená přezdívka Arenga, a o dalších zajímavostech z autorské činnosti se mohou čtenáři dozvědět z Ireniných webových stránek „Skryté světy“.

Petr Klepal – druhé místo v PAF 2018

Petr žije s rodinou ve východních Čechách, zajímá se o sci-fi, komiksy, letectví a kosmonautiku. Ve sbírce Čas šelmy (Nová vlna, 2015) mu vyšla povídka Přízraky v pustinách, a v letošní Pevnosti povídka Soumrak. Petr Klepal není v přeboru PAF žádným nováčkem, protože v roce 2015 zaujal třetí místo.  Když jsem se na Petra obrátila s dotazem, zdali bude svolný odpovědět na několik otázek ohledně psaní, odpověděl: „Sice se spíš snažím řídit takovým tím ‚moc to neokecávej a radši ukaž, co umíš‘, ale vynasnažím se.“

Kristýna Sněgoňová  - třetí místo v PAF 2018

Kristýna žije v Brně. Je čtyřnásobnou nositelkou titulu Lady Řádu fantasy a dvojnásobnou Nositelkou meče, vítězkou literární soutěže Vidoucí Ceny Karla Čapka v kategorii novela, a je držitelkou Mloka 2014. Není tedy divu, že v PAF úspěšně boduje posledních několik let. V Žoldnéřích fantazie se o Kristýně píše, že má ráda kolektory, větrné elektrárny, vzducholodě a staré počítačové hry. Její první samostatná kniha Krev pro rusalku vyšla právě letos (Epocha, 2018), a byla pokřtěna právě na Fénixconu.

 

Rozhovory s vítězi PAF 2018

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali k účasti v literárních soutěžích i další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek.

MD: Která z tvých oceněných povídek tě při psaní nejvíce bavila a proč?

Irena: Bavily mě všechny a každá trochu jinak. Trable s obuví pro mne byla asi nejzábavnější z hlediska humoru (jen doufám, že to nejsou takové ty vtipy, kterým se směji pouze já…). Konference v Opavě je text, který od prvotního nápadu do dopsání první verze dělilo asi 40 hodin, takže bylo velmi uspokojivé, že to jde jak po másle a všechno se to hezky sesazuje k sobě. Bavilo mne na tom také to, že se celý děj odehrává na skutečných místech, která dobře znám – čímž je pro mne ta povídka stále tak trochu živá. Na letním bytě pak patří do onoho výše zmíněného Čajového cyklu a kdybych měla říct, co mě na ní bavilo nejvíc, tak je to práce s postavami. Ráda objevuji, jaké ty postavy vlastně jsou, a baví mne, když pak vidím, že to všechno logicky zapadá do nějakého celku.

Petr: To nedokážu říct, protože jsem každou jel naplno a vyřádil se na ní jako kocour v akváriu. Ostatně, to platí pro každou povídku, kterou jsem napsal. Že se dobře umístila, je třešnička na dortu (jakože se nad ní pobavil ještě i někdo jiný než autor sám), která mi udělala nesmírnou radost.

Kristýna: Abych byla upřímná, letošní rok byl tak chaotický, že si skoro nevzpomínám, za jakých okolností povídky vznikaly. Procházím zemí zapomnění skončila v soutěži Vidoucí druhá. Je to sice čistokrevná fantasy (a to moc často nečtu ani nepíšu), ale má jeden z těch „tohle přece není happy“ happy endů, které mě moc baví.

 

MD: Je jasné, že pro psaní jsou zapotřebí fantazie a vytrvalost. Ale existuje ještě něco, co nutně potřebuješ při psaní právě ty? (např. děti v hlubokém limbu, specifické hudební podbarvení, trvalý přísun kafe a čokolády)

Irena: Jak překvapivé, je to čas, který je v rodině se třemi ještě relativně malými dětmi občas nedostatkovou komoditou. Naštěstí mám velmi chápavého a stejně zaměřeného manžela. Takže ano, píšu zpravidla, když děti spí, protože domácí práce počkají a děti by měly vidět, že se to nedělá „samo“. Celkem dobře na mě působí určitý drobný tlak, příliš velký stres ve mně ale kreativitu spíš zabíjí. Hudba posledních několik let ne, vyhovuje mi, když je ticho, kávou a čokoládou nikdy nepohrdnu. Vzhledem k tomu, že času není nazbyt, snažím se psát tam, kde to prostě jde. Letošní podzim jsem toho ne úplně málo napsala opřená o kočárek, zatímco naše batole zaujatě sledovalo life reality show „vlaky na nádraží“ případně neméně oblíbený seriál „bagry na stavbě“. Hluk tohoto typu dokážu odfiltrovat a dokonce zvládám průběžně komentovat, co právě odjíždí či přijíždí. Akorát při tom vypadám jako matka, která na mobilu neustále sjíždí sociální sítě…

Petr: Já jedu na litry kafe a symfonic metal do uší.

Kristýna: Děti v hlubokém limbu. Hmm… To by bylo hezké.

 

MD:Jako autor jsi spíše konstruktér, nebo dobrodruh? (Konstruktér má předem promyšlenou strukturu děje a závěr, zatímco dobrodruh píše v náhlém hnutí mysli a nikdy neví, co bude na dalších šesti stránkách).   

Irena: Jednoznačně dobrodruh, i když možná bych to nazvala spíš objevitel. Konstruktérskou činnost a plánování ovšem provozuji také. Vzhledem k tomu, jak se mi někdy příběhy prolínají a některé postavy mi přecházejí z příběhu do příběhu, je to i holá nutnost. Nicméně když začnu psát příběh, občas vím dopředu jen to, odkud kam se chci dostat, ale netuším, kudy přesně ta cesta povede – a nakonec to někdy bývá trochu jinak, než jsem si původně myslela. Anebo mám nějakou výchozí situaci a příběh sám se mi pak vyvíjí pod rukama. Někdy je to kombinace obojího. Právě ono postupné odkrývání příběhů je to, co mě na psaní baví asi nejvíc.

Petr: Hm, tak to asi konstruktér dobrodruh. Protože si to všechno dopředu promyslím, až do samotného závěru, a pak to klidně udělám úplně jinak. Někdy se během psaní objeví nový nebo lepší motiv, přikoření se zápletka či se příběh sám někam vyvine a bylo by škoda to nebrat na zřetel. Pak to třeba taky hodí docela slušný kotrmelec nebo zvrat; zatím asi největší se mi kdysi podařil v povídce Hraničáři ve Vidoucím. Nebo z toho vyskočí závěr nečekaný i pro mě samotného – Orbital z letošního Halmíku. U Soumraku jsem se zase držel v lajně a spíš skládal puzzle, aby byl každý dílek správně na svém místě. Matrice ze Zebry, to zase byl takový sešup, třeba jako lyžařský sjezd, frčí to a hlavně se nějak vejít do těch velkých, ale najednou nějak těsných bran, které určují trať.

Kristýna: Neví, co bude na dalších šesti stránkách? Já často nevím, co bude na dalších šesti řádcích. Momentálně se snažím konstruovat, protože romány jsou, co se detailů a smysluplnosti příběhové linky týče, výrazně náročnější než povídky, a je to pro mě boj.

 

MD: Jaká kniha z těch, které jsi v poslední době přečetl(a), tě nejvíce zvedla ze židle?

Irena: Tak nevím, jestli to mám brát v pozitivním nebo negativním smyslu… V tom negativním v poslední době naštěstí nic. Z toho, co jsem četla v poslední době, mohu doporučit Padesát odstínů tymiánu od Zdenky Pšeničkové (vydaly Straky na vrbě a knihu jsem dostala jako cenu za vítězství v CKČ). Dost dobře jsem se pobavila a malou kuriozitou je, že zatímco jsem knihu měla rozečtenou, ulovila ji naše jedenáctiletá dcera a nadšeně ji dočetla dřív než já. Je to docela super, když děti začnou číst „vaše“ knížky. A taky naopak, když vás děti přivedou ke knížkám, které byste jinak nejspíš minuli. Takhle jsem se dostala k sérii Veroniky Válkové o Báře a kouzelném atlasu, z níž jsem nadšená čtyřikrát: jako historik, rodič, čtenář a člověk, co sám píše. Momentálně mám skoro dočtené Vznik ČSR 1918. Velezrada se trestá. Stejně jako ostatní knihy z téhle série je to perfektní.

 

Petr: Spíš mě pořádně mrazilo nad knihou Světlany Alexijevičové „Doba z druhé ruky“.

Kristýna: V dobrém slova smyslu? Trpím nedostatkem času a volno na čtení mám prakticky jen v noci, proto se knihy snažím vybírat extra pečlivě. K Projektu Kronos Pavla Bareše jsem se dostala vlastně náhodou, ale nadchl mě po prvních pár stranách. Nelitovala jsem jediné minuty čtení (a to už něco znamená, když člověk čte ve dvě hodiny ráno) a těším se na jaro, kdy má vyjít druhý díl.

 

MD: Je něco, co bys chtěl(a) vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Klidně se chlub a propaguj!)

Irena: Začínajícím autorům bych chtěla doporučit, aby se těch soutěží nebáli a zároveň je nebrali nějak fatálně vážně. Protože to, že nějaký jejich text neuspěje, neznamená, že příště to nemůže dopadnout o mnoho lépe. A čtenářům bych chtěla vzkázat, že pokud se jim něco líbilo a mají možnost to autorovi říct, ať už reálně nebo virtuálně, aby se neostýchali to udělat. To je totiž takový ten „autorský kokain“, z kterého člověk žije klidně i několik týdnů a který mu pomáhá překonávat psací krize. Alespoň u mne to tak funguje.

Petr: Kdybych měl propagovat, tak literární soutěže. Je to ohromný svět postavený na hromadě zapálené práce spousty skvělých, do sajfka, fantasy nebo hororu nadšených lidí, neomezující se pouze na soutěže samotné, ale i množství doprovodných aktivit. Myslím, že je super moci se toho účastnit a klobouček všem, díky kterým tohle všechno běží, protože Sajfko, to není jen životní styl, ale rovnou víra. A kdyby se mi dařilo psát tak, aby se nad povídkami pobavili i čtenáři, tak by to byla paráda. No, a abych nezapomněl, všem vše nejlepší do Nového roku a ať se daří (konkurenci nevyjímaje J ).

Kristýna: Čtěte. Cokoliv vás baví, inspiruje, pomáhá, hlavně čtěte. Pro autory to platí dvojnásob.

 

 

Děkuji za rozhovor, a do dalšího období přeji hodně skvělých nápadů a čtenářské odezvy.

Za realizační tým PAF: Mirka Dvořáková

Prosinec 2018 – leden 2019

 

 

 

 

Tento příspěvek jsem sem zařadila hlavně proto, že jsem si už několikrát ověřila, že Interkom znají hlavně dinosauři, zatímco mladší generace čtenářů a autorů o něm ještě neslyšely. 

Dodávám tedy to, co jsem se o Interkomu za těch pár let, dozvěděla (přestože se jinak pohybuju mimo epicentrum fantazáckého dění): Interkom je tištěný bulletin, který jednou za měsíc jako informační servis fandomu vydává Zdeněk Rampas. Rozesílá ho předplatitelům (a pokud vím, tak ještě jednou za rok i vítězům CKČ). Interkom není řádný obvyklý výpravný žánrový magazín na křídovém papíře s barevnými fotkami (nic proti výpravným magazínům:)). Interkom má tu výhodu, že není existenčně závislý na reklamě, ani nemusí při výběru témat složitě názorově balancovat v boji o přízeň čtenářů. V Interkomu je úsporným způsobem natěsnána spousta zajímavých článků na téma české a slovenské a světové fantastiky, od recenzí přes reportáže z akcí, po hlubší sondy povšechně filozofické a civilizační a literárně teoretické. 
(Pokud někdo ucítí potřebu tuto mou charakteristiku doplnit, jen do toho).

Vždy po vydání dalšího čísla časopisu tiskem bývá jeho elektronická verze publikována na webu s malým zpožděním. Starší čísla v elektronické podobě se dají najít zde: https://interkom.vecnost.cz/

 

 

 

 

 

Co dělat, aby byla bubákovitá epizoda příběhu co nejbubákovitější:

24.02.2019 12:19

Předevčírem jsem napsala děsivou epizodu v rozepsané knize. Potom jsem ji poslala kamarádce, abych si ověřila, jak děsivé se mi to podařilo. Na druhý den mi odepsala, že se jí o tom zdálo, a že příště mám použít k testování děsivosti zase někoho jiného.


Po letech experimentování v této oblasti jsem došla k několika základním poučkám: 

1. Omezit patos a kudrlinky. 
2. Volit co nejednodušší jazyk. 
3. Největší hrůzu vyvolávají zdánlivě nejobyčejnější jevy a projevy - pokud jsou vyjádřeny v nějakém kontrastu, a hlavně pokud se dotýkají těch nejzákladnějších pudů čtenáře.

Když vám analytik kecá do psaní:

28.01.2019 21:13

O Vánocích jsem se zasekla těsně před koncem rozepsaného románu, a už mě hodně štvalo, že se pořád nemůžu pohnout dál. Proto jsem o tomto víkendu začala psát něco nového. Už jsem to kdysi udělala a potvrdila si, že po dokončení té druhé knihy, se mi podařilo uzel v té první rozmotat. Té čerstvé knihy mám zatím pouhých patnáct stran, ale už teď se dobře bavím. 

Včera se shodou okolností okolo mého otevřeného počítače mihl můj manžel. A tak jak to mívá ve zvyku jen zřídka,se začetl. Po chvíli začal vrtět hlavou a bručet, že ne, tohle teda nejde. Chtěla jsem vědět, co se mu nelíbí. Požádal mě tedy, abych mu nahlas přečetla první dva odstavce.

Udělala jsem to.
Tady jsou: 
Vivien nevěděla, kam se má podívat dříve. Kráčela po rudém koberci uličkou mezi skříněmi a policemi, ve kterých se skvěly předměty nejroztodivnějších barev a tvarů. V nehybném vzduchu se vznášely prastaré vůně. Vodní lampy zavěšené na dlouhých řetězech postupně zesilovaly záři, když pod nimi někdo procházel a zase pohasínaly, když se ten někdo vzdaloval. Pozorované z dálky zeslabené do barevných jiskřiček, připomínaly hvězdy na cizokrajné noční obloze. Na hlavní prohlídkovou trasu v pravidelných odstupech navazovaly další chodby vedoucí příčně do stran, které byly, kam až oko dohlédlo, lemovány dalšími úchvatnými kousky.

Některé věci se důvěrně podobaly exponátům v babiččině soukromém archívu. Vivien dokázala zběžně odhadnout, k čemu sloužily i jakou mohly mít v současnosti cenu. Například ty tři plastiky vyvanulých vahanských bohů, umístěné za řetězovou přepážkou, mají sotva cenu materiálu, ze kterého jsou vytesány. Podle způsobu opracování pocházejí až z pozdně netrebské éry. A ta soška baziliška z černého axionitu vypadá možná zdobně, ale to je asi tak všechno.

Po přečtení oněch dvou odstavců jsem tedy chtěla vědět, co se Richardovi tak notně nelíbí. 
Ukázal mi půdorys toho muzea, které mezitím podle mého popisu nakreslil a řekl: "Tak tady je ta hlavní chodba s červeným kobercem. Z ní příčně do stran vybíhají další. Podél stěn té hlavní chodby a těch příčných chodeb jsou skříně a police."

"No dobře," já na to."Co je špatně?"

Richard poklepal tužkou na půdorys. "A kde je teda místo pro tu řetězovou přepážku, za kterou stojí ty sochy?"

No tak mě dostal. Do úvodního odstavce jsem vecpala mezi druhé souvětí a třetí větu ještě toto: V prolukách mezi nábytkem stály podstavce se sochami démonů, draků a bohů.

 

Interkom najdete na Věčnosti

17.01.2019 13:21

Poslední dobou jsem se místo psaní Mrzouta zabývala sepisováním kratších formátů:
1. V Interkomu 12/2018 (Informační servis fandomu) vyšel můj článek "Fénixcon Brno 2018", který jsem sesmolila v první polovině prosince. 
2. V příštím Interkomu (vyjde asi v únoru) bude článek o PAF 2018 (Přebor autorů fantastiky), ve kterém budou i rozhovory s trojicí autorů (Irenou Moravcovou, Petrem Klepalem a Kristýnou Sněgoňovou), kteří se umístili na stupínku vítězů přeboru. Všichni autoři v ideálním termínu odpověděli na mé všetečné dotazy a byla radost s nimi spolupracovat. Vladimír Němec a Michael Bronec mi celý výsledný text pěkně zredigovali - tak jako předchozí čtyři roky předtím.

Interkom je tištěný bulletin pro příznivce fantastiky (literární, filmové, komiksové, herní i povšechné), který si můžete předplatit (kdyby někdo měl zájem, poradím jak), ale v elektronické podobě je dostupný zde: https://interkom.vecnost.cz/ (dostanete se tam skrze stánky čs. fandomu zde: https://www.fandom.cz/). Elektronická verze se na webu objevuje vždy s mírným zpožděním, takže č. 12/2018 tam ještě není, ale zatím si můžete stáhnout a prostudovat starší čísla (je jich tam požehnaně).

 

Veselé vánoce všem kamarádům a dalším zvířatům

28.12.2018 23:38

Pěkné Vánoce všem kamarádům a dalším zvířatům! Ježíšek mi přinesl nový telefon. Teda, ten starý byl pořád dobrý, a vůbec jsem si na něj nestěžovala, ale Ježíšek mi vzkázal, že ten nový telefon je fakt dělo a má to prý několik foťáků (uff), tak prý ty moje fotky budou určitě lepší než dřív. No nevim. Myslím, že kvalita mých fotek se odvíjí spíše od mého neklidného temperamentu a sebelepší foťák to nezachrání. Já si totiž vždycky říkám, že ke konzervaci vzpomínek moje fotky stačí a že důležitější než ostrost záběru je fakt, že je vůbec poznat, co na těch fotkách je.

Kozel - statistika, anotace, ilustrace

06.12.2018 20:56


Ke dni 6.12.2018 - Nejprodávanější na Google play v žánru romantika - fantasy: Na prvním místě žebříčku je Kozel !!!! Celým názvem se ta kniha jmenuje "Ozvěny Twinsidoru - aneb kozel zahradníkem" (ano, já vím, že jsem ten název překombinovala). Kozel je štiplavá a lehce nemravná fantasy o chlapovi, který se popasoval s povoláním, které bytostně nesnášel (výpověď v té situaci fakt podat nemohl). Další moje knihy v žebříčku: Vykladač dvě a Vykladač tři jsou na desátém a jedenáctém místě, a dark fantasy Ani párem volů na patnáctém místě. 
Díky, že čtete!
Pokud někoho zajímá, co je to ten Twinsidor, tak to je kopřivový meč, který se mihne už ve Volech (děj volů se odehrává asi o tisíc let dříve a v úplně jiném univerzu, ale ten meč ty příběhy propojuje a ještě se nejspíš objeví v knize, kterou mám rozepsanou teď - pracovní název Mrzout Ničitel. U knihy, kterou píšu teď se krotím ve jménech, aby s tím při korekturách nebyly problémy:))

Jo, ještě přidám anotaci toho dnešního vítězného Kozla, kdyby se snad někdo chtěl podívat blíže: 
Ozvěny Twinsidoru - aneb kozel zahradníkem: 
Druhorozený syn rondorského císaře Aderawen ab Herken je zapřísáhlý ateista a ze všeho, co souvisí s církví a vírou, má srandu. Je přinucen své postoje přehodnotit po té, co je uvězněn za vzpouru a po několika nezdařených pokusech o útěk dostává na výběr: Buď se zaslíbí bohyni světla a štěstí, Krassioně, a stane se veleknězem, nebo bude společně s ostatními vzbouřenci odeslán do dolů, což znamená brzký a bolestný konec. Rawen, aby zachránil ostatní, návrh přijímá. Náhle se ocitá v prostředí, ze kterého měl vždycky husí kůži. Jediným světlým bodem je fakt, že jako velekněz může dál pokračovat v pátrání po vrazích svého otce. Rawen vždycky podezíral nového císaře a svého nevlastního bratra - Konvexe. Teď dostane možnost ho usvědčit. 
 

K print screenu z dnešního Google play přidávám pár ilustrací naší Andy, které mám ve forotě pro reedici. 
Ten s mečem je Aderawen, ten u ohně je Otta z Orkenu, před knihami je Orena (hledá info o orakulu), a ten co sedí na kompostu je bůh Zmar - bůh rozkladu a šedá eminence Aliance (můj oblíbenec).

¨

Fénixcon Brno 2018 - Stovková výročí ve fantastice.

03.12.2018 11:26

Letošní FénixCon v Brně nesl přídomek Stovková výročí ve fantastice.

 

 

V sobotu 1.12. jsme s Richardem dorazili do hotelu Vista krátce po jedenácté. Ještě než nám uvolnili objednaný pokoj, jsme stačili druhou polovinu přednášky Ondreje Herce "Súčasná budúcnosť . Ondrej rozebíral, kam směřuje současná literární fantastika, (hodně mluvil o kyberpunku), a o tom, jak se do fantastiky promítá společenský vývoj. Z jeho přednášky mě nejvíc zaujala věta, kterou jsem si zapsala: "Neexistuje literatura natolik pitomá, aby v sobě neobsahovala filozofii."

 

Pak jsme se potkali s Míšou a Zdeňkem Rampasovými, přičemž mě Zdeněk zavedl do Komárova knihkupectví, kde měli antikváritní knihy (i sběratelské kousky) a nové knihy (včetně mé mizeonskou trilogie). Prohlédli jsme si tam obrázky (grafické listy) Pavola Martinického, a jeden z nich jsem si rovnou vybrala pro blízkou duši, neboť Vánoce se blíží.

 

Dozvěděla jsem se, že díky aktivitě mého nakladatele bude večer do pásma křtů a prezentací nových knih, vmáčknuta i prezentace mé mizeonské série (nemohli jsme to plánovat dlouho dopředu, protože druhý díl vyšel v srpnu a my jsme nevěděli, zda stihneme třetí díl vydat do konce roku, což se nakonec povedlo).

 

V knihkupectví mě zaujaly krásné obálky Tří kapitánů, které ilustroval Tomáš Kučerovský. Vyložené na pultě a obklopené ostatními knihami v sousedství jsem je vyfotila dceři, aby viděla, jak si představuju skvělou obálku (ona je grafik a na téma obálek spolu vedeme líté boje). Zavedla jsem s panem knihkupcem debatu o skvělých ilustrátorech, a jako kdybychom ji přivolali, objevila se tam Jana Maffet Šouflová.

Prvně jsem se s ní naživo setkala na křtu Ženy se lvem v prosinci 2016, a už tehdy jsem byla úplně paf z její tvorby. Později jsem chtěla dceři ukázat, jaké knižní obálky se mi líbí. Vyhledala jsem Maffetiny webové stránky, abych zjistila, že Maffet je nejen excelentní ilustrátorkou, ale je taky harfenistkou, spisovatelkou a webovou designérkou. Ukázala jsem to dceři, aby viděla, co všechno je možné, pokud člověk něco opravdu chce a pokud je ochotný pro to pracovat. Jenom obě nás štvalo, že jsme nikde nevypátraly, kolik času Maffet zabralo, než se naučila takto malovat, takto hrát, takto psát (recenze pana Křečka na povídku v Ženě se lvem byla pochvalná). Maffet mi řekla, že mám dceři vzkázat, že musí hlavně pořád kreslit. S pomocí pana knihkupce našla mezi knihami první svazek, který v roce 1994 ilustrovala (Vyznavači Kaala). Obrázek na obálce té knihy ve srovnání s tím, co Maffet kreslí teď, vypadá jako chudá hladová příbuzná. Maffet tím názorně demonstrovala, jaký pokrok lze udělat za dvacet čtyři let.

 

Na workshopu autorského psaní u Jiřiny Vorlové jsem se konečně osobně seznámila s Radmilou Tomšů (vloni jsme spolu komunikovaly e-mailem, dělala jsem s ní vloni rozhovor jako s vítězkou PAF pro Interkom), poznala jsem se s Marií Domskou, pozdravila jsem se se Zuzanou Hlouškovou (později se mi podařilo vnutit Zuzaně knihy k recenzi).

 

Vmáčkli jsme se do přeplněného sálu na přednášku Františka Novotného nazvanou „Sto let snahy o nového člověka.“ František se tam zamýšlel nad tím, jak je možné, že se v historii přes veškerou snahu nepodařilo vypěstovat „dokonalého“ člověka.

 

Po slavnostním vyhlášení vítězů literárních soutěží (Daidalos, Fénix pro Jiřinu, Zlatá zebra), Michael Bronec vyhlásil letošní vítěze PAF (Přeboru autorů fantastiky), ve kterém se hodnotí autoři, kteří ve všech literárních soutěžích uspěli nejlépe. Už od roku 2014 dělám v rámci PAF rozhovory s vítězi přeboru (naverboval mě Vladimír Němec) a Zdeněk Rampas je pak publikuje v Interkomu. Letos bude zavedená praxe pokračovat, ale předtím, než trojici vítězů zavalím dotazy na jejich tvorbu, musím od Michaela vydyndat jejich adresy (tak aby to vyšlo v prvním Interkomu v roce 2019).    

 

Následně proběhlo loutkové divadelní představení ansámblu nakladatelství Fortna  nazvané Fantastická zvířecí rada, zpracované na motivy díla Smila Flašky z Pardubic. Zvířata radí autorce, jak se vyrovnat s kritiky, jak uspět v konkurenci, jak neztrácet nervy. Hráli Františka Vrbenská, Zuzana Hloušková, Jan Hloušek a Martin Vondráček. Nakladatelství Fortna vydalo vletech 2016 – 2018 čtyři svazky povídek autorek české a slovenské fantastiky Žena se lvem, Žena s drakem, Žena se sovou a Žena s labutí). Nakladatelství Fortna odkaz:   efortna.cz/

 

Ještě před tombolou následovaly křty a prezentace nových knih:

  • Ve velkém stylu pojatý křest sbírky hororů českých a slovenských autorů (název jsem bohužel nestačila poznamenat), jejichž společným jmenovatelem jsou koleje. Kniha byla vtipně pokřtěna proštípnutím konduktérskými kleštičkami.
  • Křest sbírky hororů z Ašska autorky Anny Šochové nazvané "Země ztracenců a prokletých". Kmotrou knihy byla Františka Vrbenská. Určitě to bude fajn čtení, ostatně už v léte jsem si na FF v Chotěboři se zájmem vyslechla Anniny přednášky, které věnovala historickému vývoji  Ašska.
  • Křest knihy Haniny Veselé – Krev teče vždycky červená (pokřtěno příhodně zeminou z urnového háje)  
  • Představení mé mizeonské trilogie – jak můj nakladatel uvedl: Bylo nám jasné, že předcházející velkolepá představení nemůžeme překonat, takže jsme jen stručně představili, že Návrat na Mizeon vyšel, je kompletní a že je v prodeji. Rozhodně jsem poděkovala Vladimírovi Němcovi, který mě k vydání Mizeonu tiskem dokopal a taky nakladateli Zdeňku Rampasovi, protože nám s tím moc pomohl. Ještě jsem měla poděkovat Marii Semíkové za korektury a svatou trpělivost, ale byla jsem tak vyklepaná, že jsem byla ráda, že můžu jít zpátky na židli. Později jsem se mlátila do hlavy (možná proto mám ty migrény, že se tolik mlátím do hlavy) , že jsem byla stručná až příliš, a ani jsem neřekla, do jakého žánru mlze ty knihy zařadit. Doplním alespoň tady: Návrat na Mizeon je space opera. Tato trilogie je součástí většího celku (megasérie Příběhy z Metaprostoru), ale dá číst v pohodě číst nezávisle na ostatních románech, které byly doposud vydány jen jako e-booky )

 

 

Poslední střípek: 
Kolem půlnoci jsme s Richardem poseděli v hotelové jídelně s Míšou a Zdeňkem Rampasovými a dostala jsem díky nim šanci osobně se seznámit s malířem Pavolom Martinickým (nevím, zda to křestní jméno skloňuju správně), jehož obrázek se stane součástí vánoční nadílky pro naši rodinu. Pavol je stavbař, což je naší rodině blízké, neboť naše babička vystudovala dopravní stavby a nejstarší syn zase stavební materiály. A já měla tu drzost Pavolovi radit, že by si měl sakra pořídit webové stránky, aby se o jeho tvorbě dozvědělo víc lidí. 

A mohla jsem posedět s Františkem Novotným, jehož přednáška "Sto let marné snahy o nového člověka" si získala naši pozornost. Po půlnoci na prahu neděle jsem se setkala i s mladou autorkou Flavií, jejíž úžasně propracované texty s neobyčejnými postavami a zneklidňující atmosférou, mě už jednou dojaly k slzám (fakt). Flavia mě představila své kamarádce, dívce s perfektně padnoucím cylindrem, jejíž jméno se v mé paměti naneštěstí neudrželo (omlouvám se), a taky jsme se viděli s Katkou Foltánkovou, které moc fandím (známe se už z projektu Žena se lvem), a jejíž skvělé stránky https://www.literarnialchymie.cz/ mi kdysi doporučil Zdeněk Rampas), a taky jsem prohodila pár slov o larpech (archaicky "dřevárnách") s Jitkou Ládrovou, autorkou a propagátorkou fantasy, jejíž fotografický cyklus "Žít fantasy" mě baví a který je možno najít na FB nebo na https://www.facebook.com/jitkaladrova/

 

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>