Blog

Vykladač a Volové na špici nejprodávanějších knih k 17.6.2018

18.06.2018 21:02

K 17.6.2018 román "Vykladač III - Slzy Netrebů" jako nejprodávanější na Google play - žánr romantika, podžánr fantasy

Tak se nám pěkně Vykladač střídá s voly (Ani párem volů), protože volové byli na špičce předminulý týden. Za tento skvělý nářez děkuji všem čtenářům a také mým spolupracovníkům (Martinu Balcárkovi, Vladimíru Němcovi, Nele Korbelové, Anně-Marii Dvořákové, Marii Pravdové). Především bez rázných a zásadních vstupů Martina a Vladimíra do celého publikačního procesu, bych ještě dodneška psala do šuplíku a smutně vzdychala:))

Na přiloženém screenshotu, který zachycuje Nejprodávanější knihy (romantika - fantasy) z 17.6.2018 vidíte: 
Vykladač III - Slzy Netrebů - na prvním místě
Ani párem volů - na třetím místě
Vykladač II - Střípky sváru - na čtvrtém místě

 

Rozečtené dvě knihy naráz? A co když rozepsané?

17.05.2018 15:54


Nedávno jsem v jedné FB skupině, co sdružuje čtenáře, psavce, a příznivce čtení a psaní knih obecně, našla diskusi na téma: "Jak to zvládáte, když máte rozečteno více knih naráz?"

Členové té skupiny pak nad tou otázkou různě diskutovali a rozebírali, jestli to vůbec jde, a že někomu ano a někomu ne. Krásné starosti:))

Já tedy dvě knihy současně číst neumím, protože a) čtu strašně rychle a málokdy se odtrhnu, když s tím začnu., b) je pro mě energeticky náročné se přepínat mezi knihou a realitou. Přepínat se mezi dvěma knihami a realitou, už by bylo příliš. To vše - přirozeně platí jen v případě, že mě ta kniha "uchvátí".

Občas se ale přinutím přečíst něco, o čem mi přátelé či děti tvrdí, že to "prostě musím znát". Někdy je to fakt dobré (myslím tím, dobré pro můj vkus) a jsem nadšená. Ale jindy je to otrava nebo rovnou nuda (pro můj vkus) a já to čtu se sebezapřením, ze studijních důvodů a abych věděla, o čem to je, kdyby se mě náhodou zeptali:))

Není nic divného mít rozečtené dvě knihy naráz, je ale trochu problém mít rozepsané dvě knihy naráz, což se mi v životě stalo právě teď a už potřetí. Jak se to stalo? V právě rozepsané knize jsem narazila na jistou postavu, o které jsem usoudila, že si zaslouží daleko větší prostor. Nemohla jsem ji ale více rozepsat v té knize, protože by mi ro rozmělnilo kostru a dynamiku příběhu. Proto jsem načala další knihu, aby mi ta atmosféta kolem oné postavy neutekla, a pak jsem se vrátila k té původní:))

 

Co všechno může motivovat k psaní a jak souvisí "Ďáblův prst" se Sabatonem

25.04.2018 20:01

Před několika lety můj manžel objevil švédskou kapelu Sabaton a naprosto mě tím nakazil. Takže jsme jednou uprostřed týdne, kdy bývají děti ve světě, seděli na verandě a rochnili si se Sabatonem. Pouštěli jsme si to na youtube z mého noťasu. Nejvíc mě zaujal kousek, který začínal videem s titulky „Prager burg 23.May 1618“. Píseň se jmenuje „Lifetime Of War.“ Děj zobrazuje události Pražské defenestrace, kterou začala Třicetiletá válka, a pak pokračovala a pokračovala… (odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=TOZaazm3040)

Jak jsem tak na to hleděla, v hlavě mi začal bujet příběh. Historii odjakživa miluju, ovšem  napsat něco, v čem musím zohlednit skutečná historická fakta a historické reálie, není jen tak. Proto jsem začala s rešeršemi a studovala všechno, co se k té epoše dalo sehnat. Nejvíc mě okouzli čtyřdílný seriál o Třicetileté válce na Neviditelném psu od Dany Mentzlové. S pomocí těchto podkladů jsem pak napsala příběh. Když se chystal k vydání, ještě mi některé reálie pomohl doladit vydavatel Michael Bronec, přehadovali jsme se mailem tam a zase zpět, jestli se v té době používal ještě pergamen, nebo už jen papír, nakonec jsme se na základě jedné prezentace z Masarykovy univerzity, podložené vědeckými fakty, jasně dopídili, že obojí (fakt).

Největší sranda pro mě ale nastala, když jsem psala dovětek za tím příběhem. Chtěla jsem vyjádřit vděčnost historičce, díky které jsem nemusela tápat v dějinných souvislostech. Znova jsem si našla ten seriál na Neviditelném psu, abych dobře napsala její jméno. A tehdy jsem si všimla krátkého dovětku, který Dana Mentzlová napsala  pod textem (cit):  

K podrobnějšímu studiu třicetileté války a souvisejících událostí mě přivedly písničky švédské skupiny Sabaton.
Píseň o třicetileté válce: Lifetime Of War, ve švédském znění En Livstid I Krig.
Píseň o obléhání Prahy 1648: v anglickém znění zde, švédsky zde.“

 

Vykladač na vrcholu a Kozel dotahuje !!!

08.04.2018 18:44
K dnešnímu datu na Google play-knihy v žánru "romantika" a podžánru "fantasy" nám v žebříčku nejprodávanějších knih trůní:
Vykladač II - Střípky sváru: na prvním místě
Vykladač III - Slzy Netrebů: na druhém místě
Což je moc fajn, a já děkuju všem čtenářům, že je Vykladač baví.
 
Ale pozor !!! "Kozel" (Ozvěny Twinsidoru) se nám po roce a čtvrt od publikování probojoval do kvalifikace úspěšných a nejlépe prodávaných knih a nyní se vynachází na pěkném desátém místě!!! (na fotce druhá knížka ve druhé řadě:))
Nevím, jestli je to i tím, že v současnosti vám dávkuju Kozla na pokračování tady na mém webu. Ale pokud ano, mám radost!
 
Se zatajeným dechem teď držím palce "Volům" (Ani párem volů), které jsme s Martinem vydali teprve nedávno. Tuto knihu jste někteří možná také četli na pokračování na webovkách, (Je v sekci "Četba na pokračování" zařazená před Kozlem:))
 
 

 

Dialog oživuje děj - ale všeho s mírou!

04.04.2018 21:17

Dialog oživuje děj – ale všeho s mírou!

Obdržela jsem onehdy nějaké texty ke konzultaci. Aspirující autorka k nim napsala, že se jedná o detektivku z žánru magického realismu a hned připustila, že si možná ukousla větší sousto, než na které stačí. Postěžovala si, že popisování různých dohadů o příčinách a následcích je pro ni složitější, než čekala a chtěla proto vědět, zda její text působí na čtenáře srozumitelně. Tak jsem si to pročetla a něco k tomu autorce napsala, ale při té příležitosti mě napadlo, že zejména jeden rys toho textu stojí zato rozebrat i pro ostatní psavce.  

 

Jedná se o dialog.  Jeden by řekl, že napsat dialog je jednoduché. Máme tam osobu A komunikující s osobou B, případně C, případně dalšími subjekty. Používají se tam (většinou) specifické grafické znaky (nejčastěji uvozovky, v menší míře odrážky), aby čtenář poznal, že jde o přímou řeč.  No a co?

 

Jakkoliv má přímá řeč vnášet do testu větší dynamiku, myslím, že není nic horšího, než když je dialog příliš užvaněný. Asi si ťukáte na čelo a ptáte se, zda to není protimluv. Nikolivěk. Víte, jak takový užvaněný dialog vypadá? Představme si, že osoba A něco sděluje osobě B, osoba B na to patřičným způsobem reaguje a tak dál. Užvaněný dialog je takový způsob komunikace, kdy osoba A a osoba B předvádějí na střídačku řečnické cvičení. To znamená, že žvaní a žvaní, vysvětlují, zdůvodňují, objasňují, činí odbočky, jejich sdělení se košatí jako neprořezaná jabloň. Autor sice bere ohled na individualitu komunikujících postav, vkládá jim do úst názory, které korespondují s jejich již popsanými charakteristikami, ale problém je v tom, že ty postavy nechává říkat i věci, které by si za normálních okolností možná myslely v duchu, ale rozhodně je neblekotaly nahlas (pokud ovšem nestojí za řečnickým pultíkem, za katedrou, nebo na kazatelně). 

Tento nešvar příliš užvaněné přímé řeči se vyskytuje hlavně v textech méně vypsaných autorů, ale už jsem ho našla i v románech zavedených firem.  A ano, přiznávám, že ho lze najít i v mých dřevních literárních pokusech (slibuji, že zůstanou v šuplíku).

 

Jak se s tím vypořádat, když se přistihnete, že jste něco takového napsali? Kromě toho, že budete škrtat, rozsekejte řečnický projev dotyčné postavy na více segmentů tak, že ji necháte říkat jen to, co posluchač nutně musí slyšet. A to, co chcete, aby čtenář věděl – například podrobnosti o myšlenkových procesech hovořící osoby, o jejích pochybnostech, asociacích a vzpomínkách, pište v uvozovacích větách. Kombinujte přímou řeč a uvozovací věty. Uvidíte, že to zase tolik nebolí, chce to jen trochu více práce. Sami budete překvapení, jak dynamicky a živě výsledný text nakonec působí.

Jen podotýkám, že toto doporučení je použitelné jen v případě, že děj popisujete z pohledu osoby, do jejíž myšlenek dáváte čtenáři nahlédnout, což je snad jasné.

 

 

 

Literární postavy uplácané podle dobových trendů:

08.02.2018 22:36

Literární postavy uplácané podle dobových trendů:

Postavy v dobrodružné a romantické fantasy literatuře mohou mít klidně tři hlavy a místo chodidel kopyta, ale musejí být napsány tak, aby tomu čtenář uvěřil. Myslím, že při psaní literatury odpočinkových žánrů není radno, aby autor při utváření charakterů postav příliš podléhal „módním“ trendům, které toho času ve společnosti rezonují. Sama jsem nejvýrazněji zaznamenala tři trendy, které autoři vehementně cpali (a ještě cpou do svých děl). Antidiskriminační hnutí (zaměřené proti diskriminaci jakýchkoliv menšin), feministické hnutí a konečně ekologický aktivismus až alarmismus.

Uvedu pár příkladů:

Ještě před přelomem tisíciletí se v literárních dílech roztrhnul pytel s hrdiny, kteří prostě „museli“ disponovat nějakým fyzickým hendikepem, aby bylo patrno, že tyto osoby jsou stejně důležité pro společnost jako osoby zcela zdravé. Geniální detektiv byl minimálně na jedno oko slepý, ideálně na obě. Když tanečnice, tak nejlépe s protézami. Pastevec se sennou rýmou. Chirurg (nebo upír), kterému se dělá špatně při pohledu na krev (ale on se s tím popere a nevolnost přemáhá speciálním dryákem z lichořeřišnice a marjánky).  Ještě sofistikovanější bylo, když autor postavě přidal nějakou psychickou poruchu, většinou rozbujelou následkem nějaké drsné životní zkušenosti (teroristický útok, vraždící psychopat v příbuzenstvu, únos mimozemšťany). Ono prodělané psychické trauma pak učiní z dotyčné postavy nepředvídatelný uzlíček nervů, což jí sice na jedné straně dodává na osobitosti, na straně druhé – pokud to autor nezvládne napsat dobře, to z příběhu „trčí“ jako naprosto zbytečná a samoúčelná manýra, jejíž absence by učinila dílo mnohem stravitelnější. Takže pokud není na hendikepu hlavní postavy postavena celá zápletka (například geniální „Pan Monk“), je lépe jej dávkovat po kapkách nebo ho tam necpat vůbec.

S ekologickým aktivismem vpašovaným do literárního díla jsem si zadala dokonce i já – no protože jsem v této oblasti dlouho profesně působila. A ano, je tomu spousta let, byla jsem mnohem naivnější a hloupější, než jsem teď (a za deset let si řeknu totéžJ). Každopádně se starost o životní prostředí stále ještě „nosí“. Hodně je to vidět na příspěvcích do literárních soutěží, kdy se mladí autoři snaží zabudovat do příběhu nějaký žádoucí soudobý apel s nadějí, že pak jeho dílu komisaři přidělí více bodů. Zase zde platí, že pokud je to napsané dobře a pokud z toho ta environmentální osvěta netrčí jako rýč zaražený v anglickém trávníku, nic proti tomu. Ale je dlužno přiznat, že takových literárních děl, kde je environmentální téma ztvárněno přirozeně a bez přepjatosti, je menšina.      

Feministický apel v literárních dílech (a taky ve filmu) působí (alespoň na mne) nejlegračněji. Vždyť kolik knih (psaných hlavně pro dospívající dívky) je postaveno na titulní ženské postavě, bojovnici a drsňačce, která všechny nástrahy osudu zvládá jako chlap – bez uzardění, bez slziček, dokonce i kleje jako chlap, a když na nějakého chlapa narazí, většinou ho, chudáčka, tahá z potíží? Jasně že existují výjimky a některé ty postavy jsou uvěřitelné a i ty příběhy jsou fajn. Vždyť ve všech dobách existovaly v ženské populaci osoby, které před většinovým údělem žen (mít partnera, porodit a vychovat děti, opatrovat vnoučata) upřednostnily jinou životní dráhu (např. v církvi, ale i mužských profesích – z historie známe přece pirátky i válečnice). Feministický apel rozeznáme podle toho, jak autenticky na nás ta silná ženská hrdinka působí. Autor, který za každou cenu touží být feministkami oceněn, si dává záležet na tom, aby ženské postavy ve svém díle zobrazoval ve dvou protikladných podobách.  První skupinu tvoří ženy submisivní a ujařmené muži, bez sebevědomí, bez ambicí. Druhou skupinu tvoří ženy bez závazků, samostatné, silné a dominantní, ambiciózní, lovkyně mužských skalpů.  Ve špatných knihách je pak čtenáři předložen velký nepoměr mezi těmito skupinami. Takže to vypadá, že těch hloupoučkých slepic od plotny je zanedbatelně málo, zatímco lovkyně skalpů pomalu opanovávají svět.

Očividná angažovanost postav, instalovaná bez návaznosti na zápletku a uplácaná pod vlivem dobových trendů působí křečovitě a s časovým odstupem až komicky.  

Mravnost nade vše !!!

08.02.2018 22:22

 

 

V pěkném starém českém komediálním filmu „Mravnost nade vše“ s Hugem Haasem, Adinou Mandlovou a Světlou Svozilovou se odehrává příběh úctyhodného a prudérního otce rodiny, ke kterému nečekaně přijíždí jeho dlouho utajovaná nemanželská dcera. Příběh se odehrává v prvorepublikové domácnosti pražské vyšší třídy. V bytě je plno krásných starých obrazů s bukolickými scénami a replik antických soch, jejichž intimní partie jsou zakryty plátěnými rouškami, aby neurazily mravnost přítomných.  Film končí tak, že pravda je vyjevena a roušky falešné cudnosti jsou strženy. 

Minulý týden jsem na idnes.cz narazila na článek o tom, že se kurátorka galerie v Manchesteru rozhodla vyřadit z expozice obraz malíře z konce devatenáctého století zobrazující výjev s nahými nymfami (mimochodem moc krásný obraz). Zdůvodnila to takto: (cituji idnes.cz)  „Jsem osobně trochu v rozpacích, že jsme se tím nezabývali dříve, naše pozornost bohužel směřovala jinam.“ Na idnes.cz k tomu ještě dodávají, že k debatě nad kontroverzním uspořádáním výstavního sálu nazvaného „V honbě za krásou“ onu kurátorku přivedla aktuální hnutí MeToo a Time’s Up věnující se problematice sexuálního nátlaku a zneužívání, která nyní doslova otřásají současným Hollywoodem i světovým veřejným životem.

Na místo obrazu pak v onom sále instalovali nástěnku, na kterou se mohli návštěvníci k tématu vyjádřit. Jak se dalo čekat, většina z nich poslala přepjatou kurátorku do háje a po týdnu se obraz vrátil zpět. V novinách to vyhodnotili tak, že pokud chtěla galerie získat pozornost, tak se to povedlo.

Pozornost. Přesně o to totiž jde. Další příklad mě fakt rozesmál. V lidovkách parafrázovali článek z britského deníku The Guardian (levicový deník, mimochodem), ve kterém prý napsali, že se filmoví publicisté a teoretikové začínají vážně zamýšlet nad otázkou, zda-li je James Bond (agent 007) stále  ještě archetypem hrdiny. Kampaň #MeToo s ním prý má problém! Následuje výčet agentových šovinistických a sexistických kousků dokumentující jeho přezíravé jednání s příslušnicemi ženského pohlaví.

Reportáží a zpráv na téma potřeby dbát na ženskou důstojnost se vyrojilo tolik, že to vážně vypadá na kulturní revoluci! Tolik emocí! Tolik argumentů! Tolik mazaných návodů, jak získat pozornost, nebo jak odvést pozornost od věcí, na kterých opravdu záleží! Ještěže se to v naší kotlince nijak výrazně neprojevuje a pevně doufám, že to sem ani nedorazí.  

Ony blafy zpochybňující archetyp hrdiny v postavě agenta 007, které lidovky přetiskly z Guardianu mě ale navedly k něčemu, co by mohlo být užitečné. Na FB Tvůrčím psaní (https://www.facebook.com/tvrpsani/) jsem publikovala článek o plácání literárních postav pod vlivem dobových trendů a že ta angažovanost z díla mnohdy trčí jako rýč zapíchnutý v andglickém trávníku. Zamyslela jsem se, jak jako autorka dobrodružných a romantických knih tvořím svoje postavy. A došla jsem k závěru, že tak činím tak na základě archetypů. Kurátorka onoho muzea v Manchesteru by mé romány určitě tvrdě odsoudila, protože mí hrdinové a hrdinky jsou až k uzoufání stereotypní. Muži (dokonce i padouchové) bývají silní a drsní a stateční, zatímco ženy (a to i včetně meger), bývají křehké a krásné a mazané. Jasně že takové nejsou všechny postavy, to by byla nuda, ale ty dominantní ano. Nehodlám na tom nic měnit, protože čtenářům se to líbí a především se to líbí mně. Žánrově přece jde o odpočinkovou četbu. Patří do stejného šuplíčku jako filmy s Jamesem Bondem a dokonce by se tam vešel i ten obraz s nymfami.  Je to lehká múza. A proč by ne? Kdybych psala román o peripetiích kolektivizace na Hané (k čemuž jednou dojde), jistě by mi nezbylo, než pracovat s reálnými postavami. Mužské i ženské postavy by získaly méně dokonalý exteriér, přibyly by vrásky nebo pleš, ale i tak by se mužové chovali jako muži, a ženy zase jako ženy. Reprezentanti obou pohlaví by jednali podle staletí prověřených modelů, podle strategií evolučně potvrzených a úspěšných.

Máme tu tedy „světové“ tažení za mravní očistu. Tažení poněkud jednostranné, protože favorizuje ženy na úkor mužů. Že se mi ten humbuk nelíbí, je asi tak všechno, co s tím můžu dělat. Ale zase: V padesátých letech minulého století byla podobně v kurzu studená válka. V šedesátkách hnutí květinových dětí. V sedmdesátkách a osmdesátkách začali vystrkovat tykadla ekologičtí alarmisté, aby jim to vydrželo až donedávna, kdy je na výsluní vystřídalo antidiskriminační běsnění. A když se i to zprofanovalo, máme tu další „velké téma“. Není ani první ani poslední.

 

Nejprodávanější fantasy na Google play - leden 2018

21.01.2018 14:36

Nejprodávanější knihy - fantasy na Google play v lednu 2018: 
Vykladač II - Střípky Sváru na třetím místě žebříčku
Vykladač III - Slzy Netrebů na čtvrtém místě žebříčku

Všechny díly série si můžete sehnat nejen na Google play, ale i u Kosmasu, na Heuréce nebo u Alzy.

Přidávám pěkný k dnešnímu datu pořízený print screen:

 

O autorech a čtenářích

14.01.2018 00:20

Sjednotila jsem kratinké články uveřejňované průběžně na FB v minulém roce a celý soubor zastřešila po názvem: O autorech a čtenářích:

 

Co se děje, když autor dokončuje knihu:

Když autor dokončuje knihu, stává se pro své bližní nesnesitelným schizoidem. Ideální případ pro autora dopisujícího knihu nastává, jestliže jeho bližní odjedou na služební cestu do Tramtárie, nebo aspoň do Prahy s návratem v pozních nočních hodinách a nejlépe po D1. Ovšem, když bližní dorazí z práce už v půl třetí odpoledne, celí rozjásaní, že už jsou doma, je autor slušně řečeno v háji. Bližní a milovaní od autora očekávají odpovědi na otázky, očekávají, že budou pochváleni, jakou pěknou flákotu u řezníka vybrali. Zajímají se, proč je puštěná trouba (aha, on ji autor zapomněl vypnout), všetečně se motají kolem hromady čerstvě vypraného, ale stále nepověšeného prádla (však ono se za tři hodiny nezapaří). Bližní po autorovi právěm žádají odezvu, kterou si zaslouží! Naprosto regulérně požadují, aby s nimi autor sdílel rodinný život. Kdykoliv jindy by autor s drásavým povzdechem zaklapl noťas a vědom si důležitosti bližních pro své štěstí, by se jim začal intenzivně věnovat. Jenže ouha. Právě teď to nejde, protože autor dokončuje knihu. Právě teď splétá poslední nitky příběhu do jedinečného uzlu a vážně nemůže vybalovat nákup, věšet prádlo a pouštět se do vaření dršťkové polévky (i když ty dršťky i zdálky vypadají pěkně).

PS: Věnováno všem bližním oněch autorů, kteří právě dokončují knihu

 

 

Co se děje, když autor dokončí knihu:

Jeden by si možná myslel, že se autorovi uleví. Že cítí radost z odvedené práce, že se konečně pustí do třídění krabic v komoře a smete tu provokativně houpající se pavučinu nad zrcadlem v koupelně. Ale je to jinak. Pomineme-li další náležitosti související s vypravením knihy do světa, jako jsou korektury gramatické, typografické a další gramatické (protože jednou to nikdy nestačí), ty věci kolem obálky a převádění textů do požadovaného formátu (plus další korektury), je tu ještě spousta otázek, které se autorovi líhnou v hlavě, ačkoliv už knihu dopsal. Vynořují se zákeřně a nečekaně. Autor si dělá starosti, zda ten konec není příliš roztahaný, nebo naopak uříznutý. Strachuje se, jestli se čtenáři nebude jevit otravným, když si dal tu práci a popsal, co si hlavní postava myslí o vedlejší postavě, která je tou dobou už dávno mimo scénu, nebo zda se naopak čtenář naštve, protože se o té vedlejší postavě, co už se z ohniska dění odporoučela, nedozví více (jelikož se mu právě tato postava dostala pod kůži a on se s ní ještě nechce loučit). A to je ten největší problém, protože ani autor se příliš nehrne, aby se s postavami loučil. Staly se na omezený čas příslušníky jeho domácnosti. Přízračnými a nehmotnými, konkurujícími těm skutečným z masa a kostí. Autorovi bližní vědí, že dopsaná kniha neznamená žádný velký důvod k radosti. Je jim jasné, že autor, ačkoliv knihu už dopsal, si na ně více času neudělá. Jakmile se totiž začne autor ve standardních situacích (klidně v supermarketu nebo na benzínce, na návštěvě u známých nebo ve frontě na poště) potutelně usmívat a celkově se tváří jako idiot, bližní už vědí, že jen co se autor vrátí domů, začne hned po vybalení nákupu sepisovat nový příběh. 

 

Jak to vypadá, když autor začne s novou knihou:

Začínat s novou knihou je pro autora drastickým dobrodružstvím. Něco jako naskakovat do rozjetého rychlíku. Je totiž zapotřebí uchopit představy, co se rodí a plácají v autorově hlavě, za pačesy a přetáhnout je plynule a rázně do monitoru počítače nebo alespoň na papír. A k něčemu takovému, jak jistě uznáte, je zapotřebí dost odvahy, energie, důslednosti, disciplíny a především drzosti (drzost je snad nejdůležitější ze všeho:)). Zachytit zatím ne zcela definované charaktery, dát postavám kontury, definovat prostředí a vyjádřit náladu, není snadné, protože ty postavy a scénáře v autorově hlavě nepostojí. Pokud je autor nechá přezrát, utečou, rozplynou se, jsou vytlačeny jinými. Prostě drasťák!

 

 

Fenomén "Svátečního čtenáře":

Určitě znáte ten pojem "sváteční řidič" - označující nemnoho zkušeného řidiče motorového vozidla, který usedá za volant hlavně o víkendu, aby převezl k babičce tu vyřazenou skříň. "Sváteční řidič" bývá zpodobňován jako starší chlápek s kloboukem, nejčastěji kostkovaným.

Napadlo mě, že adekvátně lze použít termínu "Sváteční čtenář". Tak už roky mimoděk chápu lidi, kteří téměř nečtou, ale i přesto mají solidní slovní zásobu a docela slušný přehled o tom, co se kde šustne. Je to tím, že sledují filmy anebo hrají hry. Obsah knih odvozují z jejich filmových adaptací nebo z her. A protože některé filmy natočené na motivy knih jsou dobré a některé hry sestavené na motivy knih také (např. Zaklínač na motivy knih Sapkowského), tak se občas i sváteční čtenáři o nějakou tu knihu zajímají - a občas po mně chtějí, abych jim tedy doporučila něco ke čtení. Ovšem důrazně mě předem upozorňují, že ta kniha v žádném případě nesmí být nuda. Je zvláštní, že je mezi nimi víc kluků než holek:)) (to asi ten testosteron:)) Protože vím, že sváteční čtenáři jsou fakt hodně netrpěliví a nadevše preferují akci, tak většinou těm, co se mnou sdílejí oblibu žánru horor, sci-fi, fantasy, doporučím něco od Jiřího Kulhánka, Miroslava Žambocha nebo Františka Kotlety, ze zahraničních pak úžasné kousky od Brenta Weekse. (Noční anděl například - a ne, není to o "andělech", to vážně ne). Samozřejmě pro "citlivější" odrůdy svátečních čtenářů vybírám knihy autorů s méně drsným způsobem psaní - Neila Gaimana, Simona R Greena a další https://static.xx.fbcdn.net/images/emoji.php/v9/fa5/1.5/16/1f642.png:))

Kupodivu už se několikrát stalo, že se ze "svátečního čtenáře" časem vyklubal "čtenář vášnivý".

Schválně jsem se podívala, jestli ten pojem "sváteční čtenář" nepoužil už někdo přede mnou. Šoupla jsem to do Googlu, ale vygenerovalo to jen pojmy typu "čtenářský deník" a podobně.

Tak se o ten pojem ráda podělím s vámi.

 

Ach ty anotace!

Napsat dvousetstránkový román je pohodička. Napsat devítisetstránkovou sérii je čirá radost. Ale napsat k té sérii anotaci na osm řádků a vybrat k tomu ukázku na dvanáct řádků, to je pravá procházka peklem:))

Další skvělá recenze na Mizeon I - Na hraně zkázy

13.01.2018 20:40

Sláva - máme další recenzi prvního dílu mizeonské série! 

Recenzi na knihu "Návrat na Mizeon I - Na hraně zkázy" napsala Viktorie Tiw, majitelka knižního blogu Vikate a Lady a najdete ji na portále Svetknih.funsite.cz pod odkazem https://svetknih.funsite.cz/vitejte-mizeonu-svete-demonu-zrozenych-krvaveho-deste/

1 | 2 | 3 | 4 >>