Blog

Díky, že čtete!

18.10.2018 21:50


Román "Ani párem volů", který jsem posledního půl roku dávala k přečtení v sekci Četba na pokračování na těchto webových stránkách), se od data vydání knihy na Google play (což bylo v únoru 2018), pořád drží v první desítce žebříčku Nejprodávanějších knih žánru "romantika", podžánru "fantasy". Teď je právě na čtvrtém místě. 

A Vykladač jakbysmet. "Vykladač II - Střípky sváru" (vydaný roku 2016) je aktuálně na pátém místě žebříčku, "Vykladač III - Slzy Netrebů" je na čtrnáctém místě. 

Ironická fantasy nazvaná "Ozvěny Twinsidoru aneb kozel zahradníkem" (vydané 2016) je k dnešnímu dni na místě dvacátém šestém. 

Kupodivu ani těm kouskům, které jsme s Martinem Balcárkemna Google play vydali v roce 2014 v sekci bezplatných knih (protože nějak jsme začít prostě museli), čtenáři nechybějí.

V žebříčku nazvaném "Nejoblíbenější bezplatné v kategorii knihy" je psychologicky bubákovité "Stéblo na hladině" (což je jediná moje kniha, ve které zrazuju můj oblíbený žánr, protože je napsaná na základě reálných zkušeností) na dvacátém třetím místě, a sci-fi detektivní novelka "Mám lidi docela rád" je dvacátém osmém místě. A teď jsem si všimla, že dokonce i můj zatím první a poslední (a prastarý) pokus o červenou knihovnu, nazvaný příhodně a záměrně srdceryvně "Až přijde bouře", se do té stovky nejoblíbenějších bezplatných knih vecpal, a tetelí se na devadesátém osmém místě:))

Putování postav z jedné knihy do druhé

23.09.2018 20:20

Nedávno jsem přidávala na tento web další díl románu Ani párem volů - jednalo se o kapitolu nazvanou u "V čelistech spící bestie" pojednávající o tom, jak Zachary s Igorem postupně překonávají bariéry Urvalovy ochranky. Součástí upoutávky na FB byl i slib, že se čtenář konečně dozví, k čemu Igor se Zachem potřebovali pozůstatky toho zdechlého psa, kterého vylovili ze studny leberionského statku.

Přidala jsem poznámku o tom, jak se některé vedlejší postavy (jako je právě zašklíbenec Igor) natolik prosadí, že pak autorovi nezbude, než dát jim prostor v jiném příběhu. Postavu Zacharyho mám opravdu ráda, ale úplně ujíždím na Igorovi. On je tak protivný a děsivý, až je roztomilý (ostatně, tu postavu jsem psala s láskou podle mustru, který mám denně na dosah). A právě teď (když zrovna nevkládám další díly volů na web nebo když nepřidávám příspěvky na FB) píšu román o Igorovi, protože tomu prostě nešlo odolat. Děj se odehrává za Předělem o několik staletí později. Igor je tam mnohem starší, hrozivější a ještě více cynický parchant než dříve. Ostatně i výzvy, kterým čelí, jsou závažnější. Zatím mám několik variant názvu - např. Mrzout, Sentinel nebo Igor Ničitel, ještě nevím, co z toho vyhraje. Jsem na straně 214 a s Igorem to právě moc dobře nevypadá. Tak tomu zašklíbenci držte palce!

 

Disciplína musí být

12.09.2018 20:48

Jo, jo, jo, disciplína být musí! Četla jsem před několika dny článek na webu Ogmios.cz., který mě zneklidnil a dokonce donutil počítat! (pozn. Ogmios byl galský bůh výmluvnosti, a web Ogmios.cz je zaměřený na tvorbu a přetváření. Tamější články o psaní mi připadají zdravě střízlivé a současně vtipné. Dozvěděla jsem se o něm na FB skupině „Odstartujte svoji knihu“, kam si občas odskakuju, když si potřebuju odpočinout od nějaké divoké rozepsané pasáže.)

Tentokrát mě tam zaujal příspěvek s názvem „Píšete opravdu, nebo jen o psaní?“ Ten článek rozebíral, jak je při psaní důležitá disciplína, aneb že je rozhodně lepší sedět na zadku a psát, než místo toho po troškách přispívat do internetových diskusí o psaní. Což o to, s tím souhlasím: Ale jenom díky tomu, že jsem si od psaní na moment odskočila, jsem se o tom článku, ve kterém se píše o nutnosti udržet disciplínu a neodskakovat, dozvěděla, sakra! 

Teď konečně k věci: Byly tam uvedené příklady, kolik slov denně ze sebe vytřískali různí světoví autoři. Např. Ernest Hemingway: 500 slov, Stephen King: 2000 slov, Jak London: 1 500 slov, Arthur Hailey: 600 slov, Graham Greene: 500 slov, Anne Rice: 3 000 slov. Z přednášky skvělého slovenského autora Juraje Červeňáka (tuším to bylo na Fénixconu v Brně) si pamatuju (doufám, že správně), jak Juraj tehdy prohlásil, že on píše šest stran denně. Docela mě to vyděsilo, protože jsem si připadala jako flákač. Většinou totiž nasmolím dvě až pět stránek, ale občas ani jednu. Průměr vychází tak na dvě denně, což při velikosti písmen a řádkování, které používám, dává cca 800 slov. Díky tomu jsem se zase uklidnila. Skutečnost, že asi třicet procent toho, co napíšu, při revizi vymažu, jsem velkoryse pominula. A teď musím končit, ještě mi pár slov do splnění limitu chybí!

 

Není kniha jako kniha

02.09.2018 20:30

(Tento příspěvek kopíruju z mé FB stránky Tvůrčí psaní, protože si myslím, že sem patří - aby si ho mohli přečíst i tací, co nemají FB).

Na FB skupině "Odstartujte svoji knihu" se řešila v diskusi otázka, jak je to s knihami celebrit, které jsou napsané řemeslně a obsahově špatně, a přesto jsou skvěle podporovány, mají reklamu a bezva marketing. Někteří účastníci diskuse to brali s nadhledem, jiní projevili nevoli, že je to nefér. 
Přispěla jsem do té diskuse taky. Napsala jsem, že knížka napsaná mediálně známou osobou (i kdyby to byl bezcenný škvár), se vždycky prodá. A že se to nedá srovnávat s knížkou běžného autora a už vůbec ne s knížkou autora začínajícího. Není to ani tak nespravedlnost - je to prostě realita. Máte knihy a pak máte marketingové projekty, které se tváří jako knihy. Ale v konečném důsledku je to fuk, dokud si to najde čtenáře. To, co je špatné pro jednoho, může být atraktivní pro druhého. 
Dál jsem v té diskusi napsala (a byla to diskuse s autory), že je jenom na nás (autorech), jaké mantinely si vystavíme při psaní, jestli chceme čtenáře pobavit nebo šokovat nebo provokovat. To všechno pořád ještě jde. Moje osobní noční můra (a to by mě fakt vyděsilo), by bylo, kdybych čtenáře otrávila nebo znudila nebo znechutila, už na prvních třech stránkách, ale tak, že by tu knihu neodložil, protože by chtěl vědět, jestli je to pořád stejně hrozný. Dokončil by čtení totálně rozlícený. 
Sama jsem několik takových knih přečetla - taky ze zvědavosti, jestli je to skutečně tak blbý, nebo jestli je tam ještě nějaká druhá linka, kterou jsem nepochopila. A ono - nic. Položila jsem ostatním autorům dotaz, jestli už to taky někdy zažili. Neměla jsem na mysli otázku, zda taky napsali tak pitomou knihu, ale jestli někdy takovou knihu četli, aby si ověřili, jestli je hloupá ta kniha, nebo jestli byli hloupí oni, že ji vydrželi číst.
Potrom mi zvědavost nedala a nadnesla jsem ve skupině otázku tohoto typu: A co vy? Už jste někdy četli knihu, která vás otravovala, ale vy jste to s ní vydrželi až do konce? A na konci, který byl stejně stupidní jako ta kniha, jste si nadávali do pitomců?

V diskusi, která se pak rozpoutala, jsem si mohla ověřit, že nejsem jedniným cvokem, který čte knihu i přesto, že ho nebaví. Mnozí tak činí ze studijních důvodů, někteří z pracovní povinnosti, další ze zvědavosti, jiné dokonce baví to, že je to nebaví:))  

Svěcení zvonu ve Všetulích a k čemu je to dobré pro autory

18.08.2018 21:19


Dnes jsme se šli podívat svěcení zvonu do nově postavené kapličky ve Všetulích, o jejíž výstavbu se zasloužil katolicky spolek "Všetuláci sobě". Protože stěžejní postavou celého počinu byl náš rodinný přítel Zbyněk, sledovali jsme proces s výstavbou od začátku do konce a drželi jsme palce. Zvon je z bronzu, odlitý Leticí Dytrychovou, nese jméno František, protože Svatý František byl mimo jiné patronem zemědělců (Všetuly jsou místní částí města Holešova a těší se nejvyšší koncentrací drobného zemědělského podnikání široko daleko). Tón, kterým zvon zní, je cis 3 - a je to moc pěkný tón:)) Kromě zvonu pan farář vysvětil ještě čtyři obrazy, které do interiéru kapličky namalovala paní Ludmila Štefánková z Boskovic. Jsou na nich tyto motivy: Pana Marie Svatohostýnská, Cyril a Metoděj, Anděl strážný a Sv. Florián.

Bylo pěkné sledovat Všetuláky, jak oslavují společné dílo. Nebyl v tom žádný patos, všichni se chovali přirozeně a přesto to bylo slavnostní. Pro mě jako pro autorku jsou takové situace jedinečné, protože když si tu náladu jednou vyzkouším, můžu ji pak použít v knihách, a je fuk, jestli je to detektivka, romance nebo drasťák. 

Do zácpy na D1 jedině s knihami různých autorů a různých žánrů!

15.08.2018 23:57

Výsledkem dnešní dobrodružné cesty po D1 do Prahy a zpět je druhý díl mizeonské série. Cestou domů se nám dostalo jedinečné příležitosti k tříhodinovému pokecu s ostatními pocestnými v koloně před Domašovem. Naštěstí svítilo slunce a vál jemný větřík, v kufru jsme měli bednu hrušek, které jsme v Praze dostali darem, takže smrt hladem nám nehrozila.

Mohli jsme ostatním účastníkům parkování na D1 nabídnout nejen hrušky, ale i skvělé knížky, které jsme dostali od nakladatele Zdeňka Rampase: především humoristickou decentní knížečku "Kočky v burkách" od Petera de Wita (vydala Paseka 2011), a úžasný cestopis a román v jednom popisující zážitky studenta studujícího techniku v SSSR v letech 1975 - 1980 "Sojuz na vlastní kůži" od Jana Kašpara (vydala Nová vlna 2018). Další možností byly "Made in Korea" od Miriam Lowensteinové a Markéty Popa (Nová vlna 2018), "Odysea na Marsu" od Stanleyho g. Weinbauma (vydala (Asociace fanoušku science fiction 1992) anebo antologie moderní korejské povídky "Loď pokladů" (vydala Nová vlna 2012). Můj druhý díl Mizeonu jsem ostatním pocestným ukazovat nemohla, protože by mi to připadalo jednak nabubřelé a jednak - ukazujte druhý díl, když nemáte po ruce první!

Jedna paní, nešťastná proto, že nestihne do Brna dojet včas, se při prohlížení vtípků "Koček v burkách" chechtala tak usilovně, že na chvíli zapomněla i na své cestovní komplikace.

Takže: Druhý díl mizeonské série "Návrat na Mizeon II - Jiskřičky v popelu" je dostupný k objednání - buď přímo u mě, nebo prostřednictvím distribuční sítě (Kosmas.cz a další). Kromě dvojky je k dispozici i jednička (Na hraně zkázy), takže lze poslat oba díly naráz a ušetřit za poštovné:)). 
Třetí díl, jak jsme se dnes s nakladatelem Nové vlny, Zdeňkem Rampasem, domluvili, by mohl být venku na podzim (záleží to i na Vladimírovi Němcovi, neboť je jako redaktor přísný a důsledný:)).

 

Parcon 2018 Bílovec

09.08.2018 21:13

V sobotu 4. 8. jsme s Richardem navštívili Parcon 2018, který se konal v Bílovci a byli jsme nadšení! Con příznivců fantastiky se odehrával v prostorách zámku a v knihovně. Navzdory tropickému horku jsme se na severu cítili moc příjemně a přirozeně. Stačili jsme navštívit přednášky Julie Novákové, Vilmy Kadlečkové, Karolíny Francové, nemohli jsme vynechat Františku Vrbenskou a její povídání o překladech. Zvládli jsme i jeden workshop. Pozdravila jsem se se Zdeňkem Rampasem, poprvé naživo jsem se setkala s úžasnou korektorkou Míšou Rampasovou (která výrazně přispívá k solidní redakční úrovni právě vydávané mizeonské série). Pozdravila jsem se s Jiřinou Vorlovou (které vděčím za to, že jsem se před dvanácti lety začala učit psací řemeslo), a od které jsem si na workshopu o tvůrčím psaní vyfasovala tři autoráky sbírky Kočas 2018, (mám tam povídku O vlas). Setkala jsem se i s nadějnou spisovatelkou a administrátorkou webu Literární alchymie, Katkou Foltánkovou. Mezi přestávkami jsem míjela spoustu dalších autorů a fandů sci-fi, hororu a fantasy, které už znám z jiných conů. S některými jsem stačila prohodit aspoň pár slov, s jinými se to snad podaří příště. Zatímco jsem se účastnila workshopu v čítárně knihovny, stačil Richard nafotit bezva scénu z Hvězdných válek odehrávající se na náměstí. V recepci bíloveckého zámku jsme si koupili triko s emblémem conu - uvidíme, které z našich tří dospělých dětí ho uchvátí do spárů jako první.

Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené (recenze magicko-realistické novely „Vizionár“ od Petera Slivoviča)

21.07.2018 21:05

Příběh vypráví sedmasedmdesátiletý Juraj, který se shodou bizarních okolností ocitnul ve vyšetřovací vazbě kvůli podezření z krádeže obrazu z Národní galerie. Formou dopisu potomkům vysvětluje, že kořeny jeho současné situace sahají hluboko do minulosti. Ohniskem Jurajova vyprávění je osoba přítele z raného mládí, Jakuba, mládence s neobvyklým chováním a ještě více neobvyklým způsobem myšlení. Jakub, popisován v různých situacích vypravěčovy minulosti, působí jako katalyzátor osobnostního rozvoje nejen vypravěče samotného, ale i spousty dalších lidí v dosahu. Jakub je obratný v sociálních vztazích, skvělý rétor a manipulátor, hýří vědomostmi, snadno na svou stranu získává jiné lidi. Baví se tím, že hledá a nachází osoby s vnitřním potenciálem a podněcuje je k jeho rozvinutí.

 

Juraj se díky Jakubovu vlivu postupně mění z úzkostného, roztěkaného a zakomplexovaného chlapce v disciplinovaného, odvážného a sebevědomého chlapa. Juraj si pečlivě všímá nejen Jakubovy velkoleposti, ale i častých výchylek jeho nálad, jeho sklonů k demagogii a manipulacím. Vypravěč tím čtenáři nenápadně naznačuje, že by Jakub mohl trpět nějakou formou schizofrenie, nebo bipolární afektivní poruchou, tedy nemocí, které se ještě před pár lety říkalo maniodepresivní psychóza. Tím se ale vůbec nevysvětlují podivné souvislosti v kostře příběhu, těžko přijatelné zvraty v jednání některých postav, ani chronologie neodpovídající historické realitě.  Některé prvky vyprávění se jeví jako nereálné a provokující, ale není úplně jasné, jestli jde o nedopatření nebo o promyšlený autorův záměr.

 

Například, když úředníci městské radnice dovolí Jurajovi a Jakubovi (neplnoletým žákům základní školy) brigádně a bez dozoru digitalizovat obecní archív, je jasné, že v této realitě by něco takového nemohlo projít. Navíc, pokud by byl příběh napsaný v současnosti (kdy je Jurajovi sedmdesát sedm let), musela by se popisovaná digitalizace archívu uskutečnit někdy v šedesátých letech, kdy o skenerech možná snil Steve Jobs, ale rozhodně je nepoužívali na radnici malého slovenského městečka. Nebo ten nesmysl, že se chlapci při výpravě do kina oblékají do společenského obleku, místo do riflí. Nebo že dívkám líbají ruce v kontrastu s tím, že v obchodě platí eurem. Patnáctiletý Juraj občas mluví jako kniha a jeho kamarád Jakub jako celá encyklopedie. Některé prvky příběhu připadají tak neuvěřitelné, až se jeví jako naivně utopické (angažmá mafiána Vladimíra a jeho zvláštní požadavky týkající se namalování obrazu).

 

Ale nakonec, vzhledem k Jakubově podivnosti, se zdá, že je možné všechno. Čtenář pokračuje v pročítání zvolna se rozvíjejícího příběhu, a postupně odhaluje, jakým způsobem Jakubova existence formovala Jurajův následující život. Jednotlivé potůčky se sbíhají do společného proudu, na nějakou dobu se vše jeví téměř obyčejně, než čtenář naráží na zneklidňující věty jako (cit): „Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené.“ Nebo (cit): „Počas mojich štúdií som narazil na jednu veľmi zaujímavú teóriu. Ide v nej o to, že celá naša realita je pokope iba vďaka energiám tryskajúcim z iných...“ Udivený čtenář stále nemá jistotu, v jakém vesmíru se nachází. Neví, zda nereálnost některých událostí, je způsobena odlišným charakterem cizí reality, nebo zkresleným vnímání té reality naší, nebo je ta nereálnost pouhým důsledkem zamlžení kontur vypravěčovy paměti.

Jakub se vymyká běžným šablonám, přesto si čtenář společně s Jurajem připouští, že takové okouzlující lidi už potkal. Zneklidněný čtenář se stejně jako Juraj opětovně ptá, je-li něco takového vůbec možné.  V čem tedy tkví Vizionářova hlavní síla? V jeho jeho niternosti a tajemnosti, v neobvykle pojatém popisu posvátné cesty lidského rozvoje, v náznaku skrytých obzorů a donekonečna se větvících možností. Některé knihy po sobě zanechají více otázek, než odpovědí. Vizionář (v originále Vizionár) je nesporně jednou z nich.

Miroslava Dvořáková

 

FF2018 - utříděné dojmy z festivalových přednášek

14.07.2018 21:25

Festival fantazie 2018 – utříděné dojmy z festivalových přednášek:

Na Festivalu Fantazie jsem tohoto roku byla poprvé, už od jara jsem zkoumala zvolna se doplňující program na festivalovém webu. Z mnoha programových linií mě, jako autorku, nejvíce přitahovala linie History&Fantasy, ve které se bylo možno dozvědět hodně o historii – někdy v souvislosti s fantastikou a někdy i bez ní, ale pokaždé se jednalo o užitečná témata. Další linií, kterou jsem si zaškrtla v seznamu, byla linie FutureCon, kde se nabízela přehršel témat žhavě současných s přesahem do budoucnosti (o technice, technologiích, kvantové fyzice, etice, medicíně, humanismu, životním stylu). Poslední linií, kterou jsem měla v plánu navštívit, byl AvalCon – zaměřený na literaturu světovou i domácí, na literární teorii, na čtenáře, v neposlední řadě i na autory.

V následujícím textu popisuji, jak bylo mé očekávaní od vybraných linií naplněno:

Historická témata: Linie History&Fantasy a linie AvalCon

V linii History&Fantasy jsem strávila nejvíce času. Nejen proto, že židle tam byly pohodlnější než jinde, ale především proto, že historie pro mě jako pro autorku představuje nikdy nevysychající zdroj inspirace. Velkou peckou pro mě byla čtvrteční přednáška na téma "Technologie obrany 18. století", protože o této oblasti jsem doposud nevěděla vůbec nic. Přednášející hovořil o našich pevnostních městech Terezín a Josefov. Vysvětloval, jak byla tato města projektována, kolik to stálo (roční HDP Českého království), vylíčil podrobnosti o jejich historii současnosti. Už vím, co je to bastion a co znamená slovo fortifikace. Z historických témat mě hodně zaujaly přednášky "Rok 1968 v dobovém tisku" od Anny Šochové a snad ještě více Anina prezentace "Ašsko - země neznámá", protože o tomto cípu naší země toho stále vím velmi málo. Následoval drsně výmluvný přednáškový cyklus "Svět Velké války - realita a fikce" od Františka Vrbenská, který vyvolal moje vzpomínky na rodinnou historii. Rovněž u mě zabodoval úsměvný (přesto seriózně pojatý) opus "O věcech nejintimnějších" od Františky - věnovaný procesům a hygieně vyprazdňování i tomu, jak lidé s produkty svého metabolismu nakládali v různých historických obdobích. A nesmím zapomenout ani na hodně zajímavou několikadílnou prezentaci o Královských korunách od Hany i úsměvnou prezentaci od Terezy Tess Kovanicové na téma Klišé v Tolkien fanfiction.

Současná témata, věda a budoucnost: Linie FutureCon

Dalšími zářezy na mé pažbě se staly přednášky v programové linii FutureCon: Nejvíc mě potěšily přednášky o fyzice - protože je miluju navzdory omezené kapacitě mé technické představivosti. Dobrá byla "Fantazie kvantové mechaniky" od Michala Kloce, ale bombou pro mě byl "Yongův dvou-štěrbinový experiment" od Petra Zacha, protože jsem si zde já - ultimativní šarlatán - opět ověřila, že ona hypotéza ze štěrbinového experimentu plynoucí, (a sice, že výsledek pokusu je ovlivnitelný osobou pozorovatele), stále nebyla vyvrácena, ačkoliv se o to vědci usilovně snaží:)). Fajn byla i přednáška o Higgsově bosonu od Jiřího Krolla. Líbilo se mi téma "Věda v černé sutaně" od Darth Ziry. Osvěžující vítr přinesla prezentace Filipa Paulů o Paretově pravidlu.

Literární témata: Linie AvalCon:

Z programové linie AvalCon týkající se literatury mě zaujala přednáška na téma "Česká fantasy", ve které Jana Syrovátková seznámila posluchače s tuzemskými autory a vysvětlovala jim, jak je fajn číst knihy v originále. Zajímavá byla prezentace od Jana Kotouče s tajnosnubným názvem "Jan se (ne)živit psaním" o tom, jak lze v naší kotlince propojit vášeň pro psaní knih s jiným povoláním - a neumřít hladem. 
Perfektně jsem se bavila na prezentaci "Kojot a vlk v indiánských příbězích" od Ály - překvapila mě hravá poetika s indiálnskou mytologií spojená a taky přednášející byla perfektní, protože z ní čišela zaujatost a láska k tématu. 
V sobotu jsem se zúčastnila vzpomínkové přednášky od Františky Vrbenské a Honzy Kovanice na téma "Zázračný svět Jany Rečkové" - protože právě Jana mě inspirovala svým přístupem k psaní, svou úporností, skrytou sílou, hořko-vtipnou ironií, a nadhledem. Těch několik rozhovorů, které jsme spolu vedly, budu navždy opatrovat v srdci a v paměti. Úplně na závěr jsem se zúčastnila dvouhodinového "Rozloučení s Lehkým fantazijnem". Naprosto mě nadchnul epochální baletní kousek Jana Hlouška, bylo fajn potkat se s editorkami Zuzanou a Františkou a ostatními autorkami.

Co jsem přijala s mírnými rozpaky:

Hodně dalších dobrých i průměrných přednášek jsem navštívila alespoň na chvilku. Je třeba konstatoval, že nikde nebylo prázdno. Ale abych jenom nechválila, přiznávám, že mě hodně zklamala přednáška Jana Michelfeita na téma „Jak dělat dobro jako pan Spock“, o aktivismu při zachraňování planety - nejspíš proto, že mi filozofie takto prezentovaného pohledu na svět připadá naivní a odtržená od reality a že jsem od tématu s tak chytlavým názvem čekala něco úplně jiného. Rovněž přednáška nazvaná „Top 10 konspiračních teorií“ od Jany Komprdové, mě příliš nenadchla. Způsob, jakým autorka téma zpracovala, mi připadal notoricky známý, informace tisíckrát přežvýkané. Tato prezentace mi nic nového nepřinesla, ačkoliv přednášející působila příjemně a svěže, takže vydržet se to dalo. Jistěže uznávám, že to, co připadalo průměrné nebo méně zajímavé mně, tak nemuselo připadat ostatním.

Čtveřici mých přátel, kteří byli na festivalu se mnou, se nejvíce líbily přednášky na téma Marvelovských komiksů. Některých jsem se zúčastnila alespoň na chvíli, abych pak cestou domů věděla, o čem se v autě vede řeč.
Kdybychom nezažili nepříjemné epizody spojené s nevhodným ubytováním, nejspíš bychom si to všechno užili mnohem lépe, ale i tak jsme z třídenní návštěvy Festivalu Fantazie - zejména z prezentací skvělých přednášejících - vytěžili, co se dalo.

 

 

Psaní megasérie se podobá hromadění štěpného materiálu

03.07.2018 15:57

Psaní megasérie je jako shromažďování štěpného materiálu na jedné hromádce:

(úvaha psaná k 30. 6. 2018 )

K dnešnímu dni je můj román "Ani párem volů" na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších knih na portále Google play v žánru romantika a podžánru fantasy. Během tří měsíců už poněkolikáté, což je moc fajn. 

Romány třídílné série Vykladač se v žebříčku tetelí hned za "druhou" Amandou Quick. "Vykladač III - Slzy Netrebů" na druhém místě a "Vykladač II - Střípky sváru" na třetím místě žebříčku. To je taky moc fajn. 

Co ale není fajn, je fakt, že novela "Ozvěny Twinsidoru" se nachází daleko níže, mimo zorné pole, až na třicátém šestém místě žebříčku. Docela mě to štve, protože pro Aderawena z Herkenu (hlavní postavu z Ozvěn) mám slabost. Asi to bude tím poněkud krkolomným názvem knihy, na kterém jsem zarytě trvala, přestože mi to jistí moudří lidé rozmlouvali. 

Přesto očekávám, že nastane den, kdy se Aderawenova smůla prolomí. Dojde k němu, až si čtenáři povšimnou, jak jsou osudy jednotlivých postav z knih Metaprostorové supersérie propojeny. Protože fakt jsou, i když ne nijak nápadně, to by se pak ty knihy nedaly číst samostatně. Týká se to i mého oblíbence Aderawena. Právě tato postava se několikrát mihne ve třetím díle Vykladače, nebo v nyní tiskem vydávané Mizeonské sérii, a v neposlední řadě i v knize o Mrzoutovi, kterou mám rozepsanou právě teď. 

Předpokládám, že kusé informace o Aderawenovi z Herkenu, načerpané z ostatních knih, se budou postupně shromažďovat v čtenářově povědomí - podobné štěpnému materiálu, který přibývá na jedné hromádce. A jednoho dne ho bude konečně dost k řetězové reakci - v podobě výbuchu čtenářovy zvědavosti. A čtenáři se konečně začnou ptát: co je to ten Aderawen vlastně za týpka? A jak to tedy bylo s tím prachem Obnovy? A co že to Aderawen udělal bohyni Krassioně, že ta ho proklíná, kudy chodí? 

Až se tedy čtenáři začnou zajímat, kde se o Aderawenovi dočtou víc, nezbude mi, než ten okamžik řetězové reakce zachytit a pohotově poukázat na "Ozvěny Twinsidoru - aneb Kozel zahradníkem" tak, aby se kniha s názvem, kterým jsem fakt překombinovala, posunula z třicátého šestého místa žebříčku nejprodávanějších knih žánru romantika, podžánru fantasy k nebeským výšinám Volů a všech Vykladačů:))

 

1 | 2 | 3 | 4 | 5 >>