Nedávno jsem přidávala na tento web další díl románu Ani párem volů - jednalo se o kapitolu nazvanou u "V čelistech spící bestie" pojednávající o tom, jak Zachary s Igorem postupně překonávají bariéry Urvalovy ochranky. Součástí upoutávky na FB byl i slib, že se čtenář konečně dozví, k čemu Igor se Zachem potřebovali pozůstatky toho zdechlého psa, kterého vylovili ze studny leberionského statku.

Přidala jsem poznámku o tom, jak se některé vedlejší postavy (jako je právě zašklíbenec Igor) natolik prosadí, že pak autorovi nezbude, než dát jim prostor v jiném příběhu. Postavu Zacharyho mám opravdu ráda, ale úplně ujíždím na Igorovi. On je tak protivný a děsivý, až je roztomilý (ostatně, tu postavu jsem psala s láskou podle mustru, který mám denně na dosah). A právě teď (když zrovna nevkládám další díly volů na web nebo když nepřidávám příspěvky na FB) píšu román o Igorovi, protože tomu prostě nešlo odolat. Děj se odehrává za Předělem o několik staletí později. Igor je tam mnohem starší, hrozivější a ještě více cynický parchant než dříve. Ostatně i výzvy, kterým čelí, jsou závažnější. Zatím mám několik variant názvu - např. Mrzout, Sentinel nebo Igor Ničitel, ještě nevím, co z toho vyhraje. Jsem na straně 214 a s Igorem to právě moc dobře nevypadá. Tak tomu zašklíbenci držte palce!

Jo, jo, jo, disciplína být musí! Četla jsem před několika dny článek na webu Ogmios.cz., který mě zneklidnil a dokonce donutil počítat! (pozn. Ogmios byl galský bůh výmluvnosti, a web Ogmios.cz je zaměřený na tvorbu a přetváření. Tamější články o psaní mi připadají zdravě střízlivé a současně vtipné. Dozvěděla jsem se o něm na FB skupině „Odstartujte svoji knihu“, kam si občas odskakuju, když si potřebuju odpočinout od nějaké divoké rozepsané pasáže.)

Tentokrát mě tam zaujal příspěvek s názvem „Píšete opravdu, nebo jen o psaní?“ Ten článek rozebíral, jak je při psaní důležitá disciplína, aneb že je rozhodně lepší sedět na zadku a psát, než místo toho po troškách přispívat do internetových diskusí o psaní. Což o to, s tím souhlasím: Ale jenom díky tomu, že jsem si od psaní na moment odskočila, jsem se o tom článku, ve kterém se píše o nutnosti udržet disciplínu a neodskakovat, dozvěděla, sakra! 

(Tento příspěvek kopíruju z mé FB stránky Tvůrčí psaní, protože si myslím, že sem patří - aby si ho mohli přečíst i tací, co nemají FB).

Na FB skupině "Odstartujte svoji knihu" se řešila v diskusi otázka, jak je to s knihami celebrit, které jsou napsané řemeslně a obsahově špatně, a přesto jsou skvěle podporovány, mají reklamu a bezva marketing. Někteří účastníci diskuse to brali s nadhledem, jiní projevili nevoli, že je to nefér. 
Přispěla jsem do té diskuse taky. Napsala jsem, že knížka napsaná mediálně známou osobou (i kdyby to byl bezcenný škvár), se vždycky prodá. A že se to nedá srovnávat s knížkou běžného autora a už vůbec ne s knížkou autora začínajícího. Není to ani tak nespravedlnost - je to prostě realita. Máte knihy a pak máte marketingové projekty, které se tváří jako knihy. Ale v konečném důsledku je to fuk, dokud si to najde čtenáře. To, co je špatné pro jednoho, může být atraktivní pro druhého. 
Dál jsem v té diskusi napsala (a byla to diskuse s autory), že je jenom na nás (autorech), jaké mantinely si vystavíme při psaní, jestli chceme čtenáře pobavit nebo šokovat nebo provokovat. To všechno pořád ještě jde. Moje osobní noční můra (a to by mě fakt vyděsilo), by bylo, kdybych čtenáře otrávila nebo znudila nebo znechutila, už na prvních třech stránkách, ale tak, že by tu knihu neodložil, protože by chtěl vědět, jestli je to pořád stejně hrozný. Dokončil by čtení totálně rozlícený. 
Sama jsem několik takových knih přečetla - taky ze zvědavosti, jestli je to skutečně tak blbý, nebo jestli je tam ještě nějaká druhá linka, kterou jsem nepochopila. A ono - nic. Položila jsem ostatním autorům dotaz, jestli už to taky někdy zažili. Neměla jsem na mysli otázku, zda taky napsali tak pitomou knihu, ale jestli někdy takovou knihu četli, aby si ověřili, jestli je hloupá ta kniha, nebo jestli byli hloupí oni, že ji vydrželi číst.
Potrom mi zvědavost nedala a nadnesla jsem ve skupině otázku tohoto typu: A co vy? Už jste někdy četli knihu, která vás otravovala, ale vy jste to s ní vydrželi až do konce? A na konci, který byl stejně stupidní jako ta kniha, jste si nadávali do pitomců?

V diskusi, která se pak rozpoutala, jsem si mohla ověřit, že nejsem jedniným cvokem, který čte knihu i přesto, že ho nebaví. Mnozí tak činí ze studijních důvodů, někteří z pracovní povinnosti, další ze zvědavosti, jiné dokonce baví to, že je to nebaví:))  

V sobotu 4. 8. jsme s Richardem navštívili Parcon 2018, který se konal v Bílovci a byli jsme nadšení! Con příznivců fantastiky se odehrával v prostorách zámku a v knihovně. Navzdory tropickému horku jsme se na severu cítili moc příjemně a přirozeně. Stačili jsme navštívit přednášky Julie Novákové, Vilmy Kadlečkové, Karolíny Francové, nemohli jsme vynechat Františku Vrbenskou a její povídání o překladech. Zvládli jsme i jeden workshop. Pozdravila jsem se se Zdeňkem Rampasem, poprvé naživo jsem se setkala s úžasnou korektorkou Míšou Rampasovou (která výrazně přispívá k solidní redakční úrovni právě vydávané mizeonské série). Pozdravila jsem se s Jiřinou Vorlovou (které vděčím za to, že jsem se před dvanácti lety začala učit psací řemeslo), a od které jsem si na workshopu o tvůrčím psaní vyfasovala tři autoráky sbírky Kočas 2018, (mám tam povídku O vlas). Setkala jsem se i s nadějnou spisovatelkou a administrátorkou webu Literární alchymie, Katkou Foltánkovou. Mezi přestávkami jsem míjela spoustu dalších autorů a fandů sci-fi, hororu a fantasy, které už znám z jiných conů. S některými jsem stačila prohodit aspoň pár slov, s jinými se to snad podaří příště. Zatímco jsem se účastnila workshopu v čítárně knihovny, stačil Richard nafotit bezva scénu z Hvězdných válek odehrávající se na náměstí. V recepci bíloveckého zámku jsme si koupili triko s emblémem conu - uvidíme, které z našich tří dospělých dětí ho uchvátí do spárů jako první.

Příběh vypráví sedmasedmdesátiletý Juraj, který se shodou bizarních okolností ocitnul ve vyšetřovací vazbě kvůli podezření z krádeže obrazu z Národní galerie. Formou dopisu potomkům vysvětluje, že kořeny jeho současné situace sahají hluboko do minulosti. Ohniskem Jurajova vyprávění je osoba přítele z raného mládí, Jakuba, mládence s neobvyklým chováním a ještě více neobvyklým způsobem myšlení. Jakub, popisován v různých situacích vypravěčovy minulosti, působí jako katalyzátor osobnostního rozvoje nejen vypravěče samotného, ale i spousty dalších lidí v dosahu. Jakub je obratný v sociálních vztazích, skvělý rétor a manipulátor, hýří vědomostmi, snadno na svou stranu získává jiné lidi. Baví se tím, že hledá a nachází osoby s vnitřním potenciálem a podněcuje je k jeho rozvinutí.

Juraj se díky Jakubovu vlivu postupně mění z úzkostného, roztěkaného a zakomplexovaného chlapce v disciplinovaného, odvážného a sebevědomého chlapa. Juraj si pečlivě všímá nejen Jakubovy velkoleposti, ale i častých výchylek jeho nálad, jeho sklonů k demagogii a manipulacím. Vypravěč tím čtenáři nenápadně naznačuje, že by Jakub mohl trpět nějakou formou schizofrenie, nebo bipolární afektivní poruchou, tedy nemocí, které se ještě před pár lety říkalo maniodepresivní psychóza. Tím se ale vůbec nevysvětlují podivné souvislosti v kostře příběhu, těžko přijatelné zvraty v jednání některých postav, ani chronologie neodpovídající historické realitě.  Některé prvky vyprávění se jeví jako nereálné a provokující, ale není úplně jasné, jestli jde o nedopatření nebo o promyšlený autorův záměr.

Například, když úředníci městské radnice dovolí Jurajovi a Jakubovi (neplnoletým žákům základní školy) brigádně a bez dozoru digitalizovat obecní archív, je jasné, že v této realitě by něco takového nemohlo projít. Navíc, pokud by byl příběh napsaný v současnosti (kdy je Jurajovi sedmdesát sedm let), musela by se popisovaná digitalizace archívu uskutečnit někdy v šedesátých letech, kdy o skenerech možná snil Steve Jobs, ale rozhodně je nepoužívali na radnici malého slovenského městečka. Nebo ten nesmysl, že se chlapci při výpravě do kina oblékají do společenského obleku, místo do riflí. Nebo že dívkám líbají ruce v kontrastu s tím, že v obchodě platí eurem. Patnáctiletý Juraj občas mluví jako kniha a jeho kamarád Jakub jako celá encyklopedie. Některé prvky příběhu připadají tak neuvěřitelné, až se jeví jako naivně utopické (angažmá mafiána Vladimíra a jeho zvláštní požadavky týkající se namalování obrazu).

Ale nakonec, vzhledem k Jakubově podivnosti, se zdá, že je možné všechno. Čtenář pokračuje v pročítání zvolna se rozvíjejícího příběhu, a postupně odhaluje, jakým způsobem Jakubova existence formovala Jurajův následující život. Jednotlivé potůčky se sbíhají do společného proudu, na nějakou dobu se vše jeví téměř obyčejně, než čtenář naráží na zneklidňující věty jako (cit): „Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené.“ Nebo (cit): „Počas mojich štúdií som narazil na jednu veľmi zaujímavú teóriu. Ide v nej o to, že celá naša realita je pokope iba vďaka energiám tryskajúcim z iných...“ Udivený čtenář stále nemá jistotu, v jakém vesmíru se nachází. Neví, zda nereálnost některých událostí, je způsobena odlišným charakterem cizí reality, nebo zkresleným vnímání té reality naší, nebo je ta nereálnost pouhým důsledkem zamlžení kontur vypravěčovy paměti.

Jakub se vymyká běžným šablonám, přesto si čtenář společně s Jurajem připouští, že takové okouzlující lidi už potkal. Zneklidněný čtenář se stejně jako Juraj opětovně ptá, je-li něco takového vůbec možné.  V čem tedy tkví Vizionářova hlavní síla? V jeho jeho niternosti a tajemnosti, v neobvykle pojatém popisu posvátné cesty lidského rozvoje, v náznaku skrytých obzorů a donekonečna se větvících možností. Některé knihy po sobě zanechají více otázek, než odpovědí. Vizionář (v originále Vizionár) je nesporně jednou z nich.

Miroslava Dvořáková

Psaní megasérie je jako shromažďování štěpného materiálu na jedné hromádce:

(úvaha psaná k 30. 6. 2018 )

K dnešnímu dni je můj román "Ani párem volů" na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších knih na portále Google play v žánru romantika a podžánru fantasy. Během tří měsíců už poněkolikáté, což je moc fajn. 

Romány třídílné série Vykladač se v žebříčku tetelí hned za "druhou" Amandou Quick. "Vykladač III - Slzy Netrebů" na druhém místě a "Vykladač II - Střípky sváru" na třetím místě žebříčku. To je taky moc fajn. 

Co ale není fajn, je fakt, že novela "Ozvěny Twinsidoru" se nachází daleko níže, mimo zorné pole, až na třicátém šestém místě žebříčku. Docela mě to štve, protože pro Aderawena z Herkenu (hlavní postavu z Ozvěn) mám slabost. Asi to bude tím poněkud krkolomným názvem knihy, na kterém jsem zarytě trvala, přestože mi to jistí moudří lidé rozmlouvali. 

Přesto očekávám, že nastane den, kdy se Aderawenova smůla prolomí. Dojde k němu, až si čtenáři povšimnou, jak jsou osudy jednotlivých postav z knih Metaprostorové supersérie propojeny. Protože fakt jsou, i když ne nijak nápadně, to by se pak ty knihy nedaly číst samostatně. Týká se to i mého oblíbence Aderawena. Právě tato postava se několikrát mihne ve třetím díle Vykladače, nebo v nyní tiskem vydávané Mizeonské sérii, a v neposlední řadě i v knize o Mrzoutovi, kterou mám rozepsanou právě teď. 

Předpokládám, že kusé informace o Aderawenovi z Herkenu, načerpané z ostatních knih, se budou postupně shromažďovat v čtenářově povědomí - podobné štěpnému materiálu, který přibývá na jedné hromádce. A jednoho dne ho bude konečně dost k řetězové reakci - v podobě výbuchu čtenářovy zvědavosti. A čtenáři se konečně začnou ptát: co je to ten Aderawen vlastně za týpka? A jak to tedy bylo s tím prachem Obnovy? A co že to Aderawen udělal bohyni Krassioně, že ta ho proklíná, kudy chodí? 

Až se tedy čtenáři začnou zajímat, kde se o Aderawenovi dočtou víc, nezbude mi, než ten okamžik řetězové reakce zachytit a pohotově poukázat na "Ozvěny Twinsidoru - aneb Kozel zahradníkem" tak, aby se kniha s názvem, kterým jsem fakt překombinovala, posunula z třicátého šestého místa žebříčku nejprodávanějších knih žánru romantika, podžánru fantasy k nebeským výšinám Volů a všech Vykladačů:))

K 17.6.2018 román "Vykladač III - Slzy Netrebů" jako nejprodávanější na Google play - žánr romantika, podžánr fantasy

Tak se nám pěkně Vykladač střídá s voly (Ani párem volů), protože volové byli na špičce předminulý týden. Za tento skvělý nářez děkuji všem čtenářům a také mým spolupracovníkům (Martinu Balcárkovi, Vladimíru Němcovi, Nele Korbelové, Anně-Marii Dvořákové, Marii Pravdové). Především bez rázných a zásadních vstupů Martina a Vladimíra do celého publikačního procesu, bych ještě dodneška psala do šuplíku a smutně vzdychala:))

Nedávno jsem v jedné FB skupině, co sdružuje čtenáře, psavce, a příznivce čtení a psaní knih obecně, našla diskusi na téma: "Jak to zvládáte, když máte rozečteno více knih naráz?"

Členové té skupiny pak nad tou otázkou různě diskutovali a rozebírali, jestli to vůbec jde, a že někomu ano a někomu ne. Krásné starosti:))

Před několika lety můj manžel objevil švédskou kapelu Sabaton a naprosto mě tím nakazil. Takže jsme jednou uprostřed týdne, kdy bývají děti ve světě, seděli na verandě a rochnili si se Sabatonem. Pouštěli jsme si to na youtube z mého noťasu. Nejvíc mě zaujal kousek, který začínal videem s titulky „Prager burg 23.May 1618“. Píseň se jmenuje „Lifetime Of War.“ Děj zobrazuje události Pražské defenestrace, kterou začala Třicetiletá válka, a pak pokračovala a pokračovala… (odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=TOZaazm3040)

Jak jsem tak na to hleděla, v hlavě mi začal bujet příběh. Historii odjakživa miluju, ovšem  napsat něco, v čem musím zohlednit skutečná historická fakta a historické reálie, není jen tak. Proto jsem začala s rešeršemi a studovala všechno, co se k té epoše dalo sehnat. Nejvíc mě okouzli čtyřdílný seriál o Třicetileté válce na Neviditelném psu od Dany Mentzlové. S pomocí těchto podkladů jsem pak napsala příběh. Když se chystal k vydání, ještě mi některé reálie pomohl doladit vydavatel Michael Bronec, přehadovali jsme se mailem tam a zase zpět, jestli se v té době používal ještě pergamen, nebo už jen papír, nakonec jsme se na základě jedné prezentace z Masarykovy univerzity, podložené vědeckými fakty, jasně dopídili, že obojí (fakt).

Největší sranda pro mě ale nastala, když jsem psala dovětek za tím příběhem. Chtěla jsem vyjádřit vděčnost historičce, díky které jsem nemusela tápat v dějinných souvislostech. Znova jsem si našla ten seriál na Neviditelném psu, abych dobře napsala její jméno. A tehdy jsem si všimla krátkého dovětku, který Dana Mentzlová napsala  pod textem (cit):  

„K podrobnějšímu studiu třicetileté války a souvisejících událostí mě přivedly písničky švédské skupiny Sabaton.
Píseň o třicetileté válce: Lifetime Of War, ve švédském znění En Livstid I Krig.
Píseň o obléhání Prahy 1648: v anglickém znění zde, švédsky zde.“