Blog

Parcon 2018 Bílovec

09.08.2018 21:13

V sobotu 4. 8. jsme s Richardem navštívili Parcon 2018, který se konal v Bílovci a byli jsme nadšení! Con příznivců fantastiky se odehrával v prostorách zámku a v knihovně. Navzdory tropickému horku jsme se na severu cítili moc příjemně a přirozeně. Stačili jsme navštívit přednášky Julie Novákové, Vilmy Kadlečkové, Karolíny Francové, nemohli jsme vynechat Františku Vrbenskou a její povídání o překladech. Zvládli jsme i jeden workshop. Pozdravila jsem se se Zdeňkem Rampasem, poprvé naživo jsem se setkala s úžasnou korektorkou Míšou Rampasovou (která výrazně přispívá k solidní redakční úrovni právě vydávané mizeonské série). Pozdravila jsem se s Jiřinou Vorlovou (které vděčím za to, že jsem se před dvanácti lety začala učit psací řemeslo), a od které jsem si na workshopu o tvůrčím psaní vyfasovala tři autoráky sbírky Kočas 2018, (mám tam povídku O vlas). Setkala jsem se i s nadějnou spisovatelkou a administrátorkou webu Literární alchymie, Katkou Foltánkovou. Mezi přestávkami jsem míjela spoustu dalších autorů a fandů sci-fi, hororu a fantasy, které už znám z jiných conů. S některými jsem stačila prohodit aspoň pár slov, s jinými se to snad podaří příště. Zatímco jsem se účastnila workshopu v čítárně knihovny, stačil Richard nafotit bezva scénu z Hvězdných válek odehrávající se na náměstí. V recepci bíloveckého zámku jsme si koupili triko s emblémem conu - uvidíme, které z našich tří dospělých dětí ho uchvátí do spárů jako první.

Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené (recenze magicko-realistické novely „Vizionár“ od Petera Slivoviča)

21.07.2018 21:05

Příběh vypráví sedmasedmdesátiletý Juraj, který se shodou bizarních okolností ocitnul ve vyšetřovací vazbě kvůli podezření z krádeže obrazu z Národní galerie. Formou dopisu potomkům vysvětluje, že kořeny jeho současné situace sahají hluboko do minulosti. Ohniskem Jurajova vyprávění je osoba přítele z raného mládí, Jakuba, mládence s neobvyklým chováním a ještě více neobvyklým způsobem myšlení. Jakub, popisován v různých situacích vypravěčovy minulosti, působí jako katalyzátor osobnostního rozvoje nejen vypravěče samotného, ale i spousty dalších lidí v dosahu. Jakub je obratný v sociálních vztazích, skvělý rétor a manipulátor, hýří vědomostmi, snadno na svou stranu získává jiné lidi. Baví se tím, že hledá a nachází osoby s vnitřním potenciálem a podněcuje je k jeho rozvinutí.

 

Juraj se díky Jakubovu vlivu postupně mění z úzkostného, roztěkaného a zakomplexovaného chlapce v disciplinovaného, odvážného a sebevědomého chlapa. Juraj si pečlivě všímá nejen Jakubovy velkoleposti, ale i častých výchylek jeho nálad, jeho sklonů k demagogii a manipulacím. Vypravěč tím čtenáři nenápadně naznačuje, že by Jakub mohl trpět nějakou formou schizofrenie, nebo bipolární afektivní poruchou, tedy nemocí, které se ještě před pár lety říkalo maniodepresivní psychóza. Tím se ale vůbec nevysvětlují podivné souvislosti v kostře příběhu, těžko přijatelné zvraty v jednání některých postav, ani chronologie neodpovídající historické realitě.  Některé prvky vyprávění se jeví jako nereálné a provokující, ale není úplně jasné, jestli jde o nedopatření nebo o promyšlený autorův záměr.

 

Například, když úředníci městské radnice dovolí Jurajovi a Jakubovi (neplnoletým žákům základní školy) brigádně a bez dozoru digitalizovat obecní archív, je jasné, že v této realitě by něco takového nemohlo projít. Navíc, pokud by byl příběh napsaný v současnosti (kdy je Jurajovi sedmdesát sedm let), musela by se popisovaná digitalizace archívu uskutečnit někdy v šedesátých letech, kdy o skenerech možná snil Steve Jobs, ale rozhodně je nepoužívali na radnici malého slovenského městečka. Nebo ten nesmysl, že se chlapci při výpravě do kina oblékají do společenského obleku, místo do riflí. Nebo že dívkám líbají ruce v kontrastu s tím, že v obchodě platí eurem. Patnáctiletý Juraj občas mluví jako kniha a jeho kamarád Jakub jako celá encyklopedie. Některé prvky příběhu připadají tak neuvěřitelné, až se jeví jako naivně utopické (angažmá mafiána Vladimíra a jeho zvláštní požadavky týkající se namalování obrazu).

 

Ale nakonec, vzhledem k Jakubově podivnosti, se zdá, že je možné všechno. Čtenář pokračuje v pročítání zvolna se rozvíjejícího příběhu, a postupně odhaluje, jakým způsobem Jakubova existence formovala Jurajův následující život. Jednotlivé potůčky se sbíhají do společného proudu, na nějakou dobu se vše jeví téměř obyčejně, než čtenář naráží na zneklidňující věty jako (cit): „Kto siaha po hviezdach? Ten, komu je to dovolené.“ Nebo (cit): „Počas mojich štúdií som narazil na jednu veľmi zaujímavú teóriu. Ide v nej o to, že celá naša realita je pokope iba vďaka energiám tryskajúcim z iných...“ Udivený čtenář stále nemá jistotu, v jakém vesmíru se nachází. Neví, zda nereálnost některých událostí, je způsobena odlišným charakterem cizí reality, nebo zkresleným vnímání té reality naší, nebo je ta nereálnost pouhým důsledkem zamlžení kontur vypravěčovy paměti.

Jakub se vymyká běžným šablonám, přesto si čtenář společně s Jurajem připouští, že takové okouzlující lidi už potkal. Zneklidněný čtenář se stejně jako Juraj opětovně ptá, je-li něco takového vůbec možné.  V čem tedy tkví Vizionářova hlavní síla? V jeho jeho niternosti a tajemnosti, v neobvykle pojatém popisu posvátné cesty lidského rozvoje, v náznaku skrytých obzorů a donekonečna se větvících možností. Některé knihy po sobě zanechají více otázek, než odpovědí. Vizionář (v originále Vizionár) je nesporně jednou z nich.

Miroslava Dvořáková

 

FF2018 - utříděné dojmy z festivalových přednášek

14.07.2018 21:25

Festival fantazie 2018 – utříděné dojmy z festivalových přednášek:

Na Festivalu Fantazie jsem tohoto roku byla poprvé, už od jara jsem zkoumala zvolna se doplňující program na festivalovém webu. Z mnoha programových linií mě, jako autorku, nejvíce přitahovala linie History&Fantasy, ve které se bylo možno dozvědět hodně o historii – někdy v souvislosti s fantastikou a někdy i bez ní, ale pokaždé se jednalo o užitečná témata. Další linií, kterou jsem si zaškrtla v seznamu, byla linie FutureCon, kde se nabízela přehršel témat žhavě současných s přesahem do budoucnosti (o technice, technologiích, kvantové fyzice, etice, medicíně, humanismu, životním stylu). Poslední linií, kterou jsem měla v plánu navštívit, byl AvalCon – zaměřený na literaturu světovou i domácí, na literární teorii, na čtenáře, v neposlední řadě i na autory.

V následujícím textu popisuji, jak bylo mé očekávaní od vybraných linií naplněno:

Historická témata: Linie History&Fantasy a linie AvalCon

V linii History&Fantasy jsem strávila nejvíce času. Nejen proto, že židle tam byly pohodlnější než jinde, ale především proto, že historie pro mě jako pro autorku představuje nikdy nevysychající zdroj inspirace. Velkou peckou pro mě byla čtvrteční přednáška na téma "Technologie obrany 18. století", protože o této oblasti jsem doposud nevěděla vůbec nic. Přednášející hovořil o našich pevnostních městech Terezín a Josefov. Vysvětloval, jak byla tato města projektována, kolik to stálo (roční HDP Českého království), vylíčil podrobnosti o jejich historii současnosti. Už vím, co je to bastion a co znamená slovo fortifikace. Z historických témat mě hodně zaujaly přednášky "Rok 1968 v dobovém tisku" od Anny Šochové a snad ještě více Anina prezentace "Ašsko - země neznámá", protože o tomto cípu naší země toho stále vím velmi málo. Následoval drsně výmluvný přednáškový cyklus "Svět Velké války - realita a fikce" od Františka Vrbenská, který vyvolal moje vzpomínky na rodinnou historii. Rovněž u mě zabodoval úsměvný (přesto seriózně pojatý) opus "O věcech nejintimnějších" od Františky - věnovaný procesům a hygieně vyprazdňování i tomu, jak lidé s produkty svého metabolismu nakládali v různých historických obdobích. A nesmím zapomenout ani na hodně zajímavou několikadílnou prezentaci o Královských korunách od Hany i úsměvnou prezentaci od Terezy Tess Kovanicové na téma Klišé v Tolkien fanfiction.

Současná témata, věda a budoucnost: Linie FutureCon

Dalšími zářezy na mé pažbě se staly přednášky v programové linii FutureCon: Nejvíc mě potěšily přednášky o fyzice - protože je miluju navzdory omezené kapacitě mé technické představivosti. Dobrá byla "Fantazie kvantové mechaniky" od Michala Kloce, ale bombou pro mě byl "Yongův dvou-štěrbinový experiment" od Petra Zacha, protože jsem si zde já - ultimativní šarlatán - opět ověřila, že ona hypotéza ze štěrbinového experimentu plynoucí, (a sice, že výsledek pokusu je ovlivnitelný osobou pozorovatele), stále nebyla vyvrácena, ačkoliv se o to vědci usilovně snaží:)). Fajn byla i přednáška o Higgsově bosonu od Jiřího Krolla. Líbilo se mi téma "Věda v černé sutaně" od Darth Ziry. Osvěžující vítr přinesla prezentace Filipa Paulů o Paretově pravidlu.

Literární témata: Linie AvalCon:

Z programové linie AvalCon týkající se literatury mě zaujala přednáška na téma "Česká fantasy", ve které Jana Syrovátková seznámila posluchače s tuzemskými autory a vysvětlovala jim, jak je fajn číst knihy v originále. Zajímavá byla prezentace od Jana Kotouče s tajnosnubným názvem "Jan se (ne)živit psaním" o tom, jak lze v naší kotlince propojit vášeň pro psaní knih s jiným povoláním - a neumřít hladem. 
Perfektně jsem se bavila na prezentaci "Kojot a vlk v indiánských příbězích" od Ály - překvapila mě hravá poetika s indiálnskou mytologií spojená a taky přednášející byla perfektní, protože z ní čišela zaujatost a láska k tématu. 
V sobotu jsem se zúčastnila vzpomínkové přednášky od Františky Vrbenské a Honzy Kovanice na téma "Zázračný svět Jany Rečkové" - protože právě Jana mě inspirovala svým přístupem k psaní, svou úporností, skrytou sílou, hořko-vtipnou ironií, a nadhledem. Těch několik rozhovorů, které jsme spolu vedly, budu navždy opatrovat v srdci a v paměti. Úplně na závěr jsem se zúčastnila dvouhodinového "Rozloučení s Lehkým fantazijnem". Naprosto mě nadchnul epochální baletní kousek Jana Hlouška, bylo fajn potkat se s editorkami Zuzanou a Františkou a ostatními autorkami.

Co jsem přijala s mírnými rozpaky:

Hodně dalších dobrých i průměrných přednášek jsem navštívila alespoň na chvilku. Je třeba konstatoval, že nikde nebylo prázdno. Ale abych jenom nechválila, přiznávám, že mě hodně zklamala přednáška Jana Michelfeita na téma „Jak dělat dobro jako pan Spock“, o aktivismu při zachraňování planety - nejspíš proto, že mi filozofie takto prezentovaného pohledu na svět připadá naivní a odtržená od reality a že jsem od tématu s tak chytlavým názvem čekala něco úplně jiného. Rovněž přednáška nazvaná „Top 10 konspiračních teorií“ od Jany Komprdové, mě příliš nenadchla. Způsob, jakým autorka téma zpracovala, mi připadal notoricky známý, informace tisíckrát přežvýkané. Tato prezentace mi nic nového nepřinesla, ačkoliv přednášející působila příjemně a svěže, takže vydržet se to dalo. Jistěže uznávám, že to, co připadalo průměrné nebo méně zajímavé mně, tak nemuselo připadat ostatním.

Čtveřici mých přátel, kteří byli na festivalu se mnou, se nejvíce líbily přednášky na téma Marvelovských komiksů. Některých jsem se zúčastnila alespoň na chvíli, abych pak cestou domů věděla, o čem se v autě vede řeč.
Kdybychom nezažili nepříjemné epizody spojené s nevhodným ubytováním, nejspíš bychom si to všechno užili mnohem lépe, ale i tak jsme z třídenní návštěvy Festivalu Fantazie - zejména z prezentací skvělých přednášejících - vytěžili, co se dalo.

 

 

Psaní megasérie se podobá hromadění štěpného materiálu

03.07.2018 15:57

Psaní megasérie je jako shromažďování štěpného materiálu na jedné hromádce:

(úvaha psaná k 30. 6. 2018 )

K dnešnímu dni je můj román "Ani párem volů" na prvním místě v žebříčku nejprodávanějších knih na portále Google play v žánru romantika a podžánru fantasy. Během tří měsíců už poněkolikáté, což je moc fajn. 

Romány třídílné série Vykladač se v žebříčku tetelí hned za "druhou" Amandou Quick. "Vykladač III - Slzy Netrebů" na druhém místě a "Vykladač II - Střípky sváru" na třetím místě žebříčku. To je taky moc fajn. 

Co ale není fajn, je fakt, že novela "Ozvěny Twinsidoru" se nachází daleko níže, mimo zorné pole, až na třicátém šestém místě žebříčku. Docela mě to štve, protože pro Aderawena z Herkenu (hlavní postavu z Ozvěn) mám slabost. Asi to bude tím poněkud krkolomným názvem knihy, na kterém jsem zarytě trvala, přestože mi to jistí moudří lidé rozmlouvali. 

Přesto očekávám, že nastane den, kdy se Aderawenova smůla prolomí. Dojde k němu, až si čtenáři povšimnou, jak jsou osudy jednotlivých postav z knih Metaprostorové supersérie propojeny. Protože fakt jsou, i když ne nijak nápadně, to by se pak ty knihy nedaly číst samostatně. Týká se to i mého oblíbence Aderawena. Právě tato postava se několikrát mihne ve třetím díle Vykladače, nebo v nyní tiskem vydávané Mizeonské sérii, a v neposlední řadě i v knize o Mrzoutovi, kterou mám rozepsanou právě teď. 

Předpokládám, že kusé informace o Aderawenovi z Herkenu, načerpané z ostatních knih, se budou postupně shromažďovat v čtenářově povědomí - podobné štěpnému materiálu, který přibývá na jedné hromádce. A jednoho dne ho bude konečně dost k řetězové reakci - v podobě výbuchu čtenářovy zvědavosti. A čtenáři se konečně začnou ptát: co je to ten Aderawen vlastně za týpka? A jak to tedy bylo s tím prachem Obnovy? A co že to Aderawen udělal bohyni Krassioně, že ta ho proklíná, kudy chodí? 

Až se tedy čtenáři začnou zajímat, kde se o Aderawenovi dočtou víc, nezbude mi, než ten okamžik řetězové reakce zachytit a pohotově poukázat na "Ozvěny Twinsidoru - aneb Kozel zahradníkem" tak, aby se kniha s názvem, kterým jsem fakt překombinovala, posunula z třicátého šestého místa žebříčku nejprodávanějších knih žánru romantika, podžánru fantasy k nebeským výšinám Volů a všech Vykladačů:))

 

Vykladač a Volové na špici nejprodávanějších knih k 17.6.2018

18.06.2018 21:02

K 17.6.2018 román "Vykladač III - Slzy Netrebů" jako nejprodávanější na Google play - žánr romantika, podžánr fantasy

Tak se nám pěkně Vykladač střídá s voly (Ani párem volů), protože volové byli na špičce předminulý týden. Za tento skvělý nářez děkuji všem čtenářům a také mým spolupracovníkům (Martinu Balcárkovi, Vladimíru Němcovi, Nele Korbelové, Anně-Marii Dvořákové, Marii Pravdové). Především bez rázných a zásadních vstupů Martina a Vladimíra do celého publikačního procesu, bych ještě dodneška psala do šuplíku a smutně vzdychala:))

Na přiloženém screenshotu, který zachycuje Nejprodávanější knihy (romantika - fantasy) z 17.6.2018 vidíte: 
Vykladač III - Slzy Netrebů - na prvním místě
Ani párem volů - na třetím místě
Vykladač II - Střípky sváru - na čtvrtém místě

 

Rozečtené dvě knihy naráz? A co když rozepsané?

17.05.2018 15:54


Nedávno jsem v jedné FB skupině, co sdružuje čtenáře, psavce, a příznivce čtení a psaní knih obecně, našla diskusi na téma: "Jak to zvládáte, když máte rozečteno více knih naráz?"

Členové té skupiny pak nad tou otázkou různě diskutovali a rozebírali, jestli to vůbec jde, a že někomu ano a někomu ne. Krásné starosti:))

Já tedy dvě knihy současně číst neumím, protože a) čtu strašně rychle a málokdy se odtrhnu, když s tím začnu., b) je pro mě energeticky náročné se přepínat mezi knihou a realitou. Přepínat se mezi dvěma knihami a realitou, už by bylo příliš. To vše - přirozeně platí jen v případě, že mě ta kniha "uchvátí".

Občas se ale přinutím přečíst něco, o čem mi přátelé či děti tvrdí, že to "prostě musím znát". Někdy je to fakt dobré (myslím tím, dobré pro můj vkus) a jsem nadšená. Ale jindy je to otrava nebo rovnou nuda (pro můj vkus) a já to čtu se sebezapřením, ze studijních důvodů a abych věděla, o čem to je, kdyby se mě náhodou zeptali:))

Není nic divného mít rozečtené dvě knihy naráz, je ale trochu problém mít rozepsané dvě knihy naráz, což se mi v životě stalo právě teď a už potřetí. Jak se to stalo? V právě rozepsané knize jsem narazila na jistou postavu, o které jsem usoudila, že si zaslouží daleko větší prostor. Nemohla jsem ji ale více rozepsat v té knize, protože by mi ro rozmělnilo kostru a dynamiku příběhu. Proto jsem načala další knihu, aby mi ta atmosféta kolem oné postavy neutekla, a pak jsem se vrátila k té původní:))

 

Co všechno může motivovat k psaní a jak souvisí "Ďáblův prst" se Sabatonem

25.04.2018 20:01

Před několika lety můj manžel objevil švédskou kapelu Sabaton a naprosto mě tím nakazil. Takže jsme jednou uprostřed týdne, kdy bývají děti ve světě, seděli na verandě a rochnili si se Sabatonem. Pouštěli jsme si to na youtube z mého noťasu. Nejvíc mě zaujal kousek, který začínal videem s titulky „Prager burg 23.May 1618“. Píseň se jmenuje „Lifetime Of War.“ Děj zobrazuje události Pražské defenestrace, kterou začala Třicetiletá válka, a pak pokračovala a pokračovala… (odkaz: https://www.youtube.com/watch?v=TOZaazm3040)

Jak jsem tak na to hleděla, v hlavě mi začal bujet příběh. Historii odjakživa miluju, ovšem  napsat něco, v čem musím zohlednit skutečná historická fakta a historické reálie, není jen tak. Proto jsem začala s rešeršemi a studovala všechno, co se k té epoše dalo sehnat. Nejvíc mě okouzli čtyřdílný seriál o Třicetileté válce na Neviditelném psu od Dany Mentzlové. S pomocí těchto podkladů jsem pak napsala příběh. Když se chystal k vydání, ještě mi některé reálie pomohl doladit vydavatel Michael Bronec, přehadovali jsme se mailem tam a zase zpět, jestli se v té době používal ještě pergamen, nebo už jen papír, nakonec jsme se na základě jedné prezentace z Masarykovy univerzity, podložené vědeckými fakty, jasně dopídili, že obojí (fakt).

Největší sranda pro mě ale nastala, když jsem psala dovětek za tím příběhem. Chtěla jsem vyjádřit vděčnost historičce, díky které jsem nemusela tápat v dějinných souvislostech. Znova jsem si našla ten seriál na Neviditelném psu, abych dobře napsala její jméno. A tehdy jsem si všimla krátkého dovětku, který Dana Mentzlová napsala  pod textem (cit):  

K podrobnějšímu studiu třicetileté války a souvisejících událostí mě přivedly písničky švédské skupiny Sabaton.
Píseň o třicetileté válce: Lifetime Of War, ve švédském znění En Livstid I Krig.
Píseň o obléhání Prahy 1648: v anglickém znění zde, švédsky zde.“

 

Vykladač na vrcholu a Kozel dotahuje !!!

08.04.2018 18:44
K dnešnímu datu na Google play-knihy v žánru "romantika" a podžánru "fantasy" nám v žebříčku nejprodávanějších knih trůní:
Vykladač II - Střípky sváru: na prvním místě
Vykladač III - Slzy Netrebů: na druhém místě
Což je moc fajn, a já děkuju všem čtenářům, že je Vykladač baví.
 
Ale pozor !!! "Kozel" (Ozvěny Twinsidoru) se nám po roce a čtvrt od publikování probojoval do kvalifikace úspěšných a nejlépe prodávaných knih a nyní se vynachází na pěkném desátém místě!!! (na fotce druhá knížka ve druhé řadě:))
Nevím, jestli je to i tím, že v současnosti vám dávkuju Kozla na pokračování tady na mém webu. Ale pokud ano, mám radost!
 
Se zatajeným dechem teď držím palce "Volům" (Ani párem volů), které jsme s Martinem vydali teprve nedávno. Tuto knihu jste někteří možná také četli na pokračování na webovkách, (Je v sekci "Četba na pokračování" zařazená před Kozlem:))
 
 

 

Dialog oživuje děj - ale všeho s mírou!

04.04.2018 21:17

Dialog oživuje děj – ale všeho s mírou!

Obdržela jsem onehdy nějaké texty ke konzultaci. Aspirující autorka k nim napsala, že se jedná o detektivku z žánru magického realismu a hned připustila, že si možná ukousla větší sousto, než na které stačí. Postěžovala si, že popisování různých dohadů o příčinách a následcích je pro ni složitější, než čekala a chtěla proto vědět, zda její text působí na čtenáře srozumitelně. Tak jsem si to pročetla a něco k tomu autorce napsala, ale při té příležitosti mě napadlo, že zejména jeden rys toho textu stojí zato rozebrat i pro ostatní psavce.  

 

Jedná se o dialog.  Jeden by řekl, že napsat dialog je jednoduché. Máme tam osobu A komunikující s osobou B, případně C, případně dalšími subjekty. Používají se tam (většinou) specifické grafické znaky (nejčastěji uvozovky, v menší míře odrážky), aby čtenář poznal, že jde o přímou řeč.  No a co?

 

Jakkoliv má přímá řeč vnášet do testu větší dynamiku, myslím, že není nic horšího, než když je dialog příliš užvaněný. Asi si ťukáte na čelo a ptáte se, zda to není protimluv. Nikolivěk. Víte, jak takový užvaněný dialog vypadá? Představme si, že osoba A něco sděluje osobě B, osoba B na to patřičným způsobem reaguje a tak dál. Užvaněný dialog je takový způsob komunikace, kdy osoba A a osoba B předvádějí na střídačku řečnické cvičení. To znamená, že žvaní a žvaní, vysvětlují, zdůvodňují, objasňují, činí odbočky, jejich sdělení se košatí jako neprořezaná jabloň. Autor sice bere ohled na individualitu komunikujících postav, vkládá jim do úst názory, které korespondují s jejich již popsanými charakteristikami, ale problém je v tom, že ty postavy nechává říkat i věci, které by si za normálních okolností možná myslely v duchu, ale rozhodně je neblekotaly nahlas (pokud ovšem nestojí za řečnickým pultíkem, za katedrou, nebo na kazatelně). 

Tento nešvar příliš užvaněné přímé řeči se vyskytuje hlavně v textech méně vypsaných autorů, ale už jsem ho našla i v románech zavedených firem.  A ano, přiznávám, že ho lze najít i v mých dřevních literárních pokusech (slibuji, že zůstanou v šuplíku).

 

Jak se s tím vypořádat, když se přistihnete, že jste něco takového napsali? Kromě toho, že budete škrtat, rozsekejte řečnický projev dotyčné postavy na více segmentů tak, že ji necháte říkat jen to, co posluchač nutně musí slyšet. A to, co chcete, aby čtenář věděl – například podrobnosti o myšlenkových procesech hovořící osoby, o jejích pochybnostech, asociacích a vzpomínkách, pište v uvozovacích větách. Kombinujte přímou řeč a uvozovací věty. Uvidíte, že to zase tolik nebolí, chce to jen trochu více práce. Sami budete překvapení, jak dynamicky a živě výsledný text nakonec působí.

Jen podotýkám, že toto doporučení je použitelné jen v případě, že děj popisujete z pohledu osoby, do jejíž myšlenek dáváte čtenáři nahlédnout, což je snad jasné.

 

 

 

Literární postavy uplácané podle dobových trendů:

08.02.2018 22:36

Literární postavy uplácané podle dobových trendů:

Postavy v dobrodružné a romantické fantasy literatuře mohou mít klidně tři hlavy a místo chodidel kopyta, ale musejí být napsány tak, aby tomu čtenář uvěřil. Myslím, že při psaní literatury odpočinkových žánrů není radno, aby autor při utváření charakterů postav příliš podléhal „módním“ trendům, které toho času ve společnosti rezonují. Sama jsem nejvýrazněji zaznamenala tři trendy, které autoři vehementně cpali (a ještě cpou do svých děl). Antidiskriminační hnutí (zaměřené proti diskriminaci jakýchkoliv menšin), feministické hnutí a konečně ekologický aktivismus až alarmismus.

Uvedu pár příkladů:

Ještě před přelomem tisíciletí se v literárních dílech roztrhnul pytel s hrdiny, kteří prostě „museli“ disponovat nějakým fyzickým hendikepem, aby bylo patrno, že tyto osoby jsou stejně důležité pro společnost jako osoby zcela zdravé. Geniální detektiv byl minimálně na jedno oko slepý, ideálně na obě. Když tanečnice, tak nejlépe s protézami. Pastevec se sennou rýmou. Chirurg (nebo upír), kterému se dělá špatně při pohledu na krev (ale on se s tím popere a nevolnost přemáhá speciálním dryákem z lichořeřišnice a marjánky).  Ještě sofistikovanější bylo, když autor postavě přidal nějakou psychickou poruchu, většinou rozbujelou následkem nějaké drsné životní zkušenosti (teroristický útok, vraždící psychopat v příbuzenstvu, únos mimozemšťany). Ono prodělané psychické trauma pak učiní z dotyčné postavy nepředvídatelný uzlíček nervů, což jí sice na jedné straně dodává na osobitosti, na straně druhé – pokud to autor nezvládne napsat dobře, to z příběhu „trčí“ jako naprosto zbytečná a samoúčelná manýra, jejíž absence by učinila dílo mnohem stravitelnější. Takže pokud není na hendikepu hlavní postavy postavena celá zápletka (například geniální „Pan Monk“), je lépe jej dávkovat po kapkách nebo ho tam necpat vůbec.

S ekologickým aktivismem vpašovaným do literárního díla jsem si zadala dokonce i já – no protože jsem v této oblasti dlouho profesně působila. A ano, je tomu spousta let, byla jsem mnohem naivnější a hloupější, než jsem teď (a za deset let si řeknu totéžJ). Každopádně se starost o životní prostředí stále ještě „nosí“. Hodně je to vidět na příspěvcích do literárních soutěží, kdy se mladí autoři snaží zabudovat do příběhu nějaký žádoucí soudobý apel s nadějí, že pak jeho dílu komisaři přidělí více bodů. Zase zde platí, že pokud je to napsané dobře a pokud z toho ta environmentální osvěta netrčí jako rýč zaražený v anglickém trávníku, nic proti tomu. Ale je dlužno přiznat, že takových literárních děl, kde je environmentální téma ztvárněno přirozeně a bez přepjatosti, je menšina.      

Feministický apel v literárních dílech (a taky ve filmu) působí (alespoň na mne) nejlegračněji. Vždyť kolik knih (psaných hlavně pro dospívající dívky) je postaveno na titulní ženské postavě, bojovnici a drsňačce, která všechny nástrahy osudu zvládá jako chlap – bez uzardění, bez slziček, dokonce i kleje jako chlap, a když na nějakého chlapa narazí, většinou ho, chudáčka, tahá z potíží? Jasně že existují výjimky a některé ty postavy jsou uvěřitelné a i ty příběhy jsou fajn. Vždyť ve všech dobách existovaly v ženské populaci osoby, které před většinovým údělem žen (mít partnera, porodit a vychovat děti, opatrovat vnoučata) upřednostnily jinou životní dráhu (např. v církvi, ale i mužských profesích – z historie známe přece pirátky i válečnice). Feministický apel rozeznáme podle toho, jak autenticky na nás ta silná ženská hrdinka působí. Autor, který za každou cenu touží být feministkami oceněn, si dává záležet na tom, aby ženské postavy ve svém díle zobrazoval ve dvou protikladných podobách.  První skupinu tvoří ženy submisivní a ujařmené muži, bez sebevědomí, bez ambicí. Druhou skupinu tvoří ženy bez závazků, samostatné, silné a dominantní, ambiciózní, lovkyně mužských skalpů.  Ve špatných knihách je pak čtenáři předložen velký nepoměr mezi těmito skupinami. Takže to vypadá, že těch hloupoučkých slepic od plotny je zanedbatelně málo, zatímco lovkyně skalpů pomalu opanovávají svět.

Očividná angažovanost postav, instalovaná bez návaznosti na zápletku a uplácaná pod vlivem dobových trendů působí křečovitě a s časovým odstupem až komicky.  

<< 3 | 4 | 5 | 6 | 7 >>