Blog

Společensky podporovaná „pokroková“ témata a cesta do pekel

17.02.2020 17:10

Na Sardenu vyšel článek slečny nebo paní (nebo to byl možná nějaký nebinární tvor = ono to z toho nicku nejde poznat), která/který/které si říká Eylonway o tom, že česká fantastika je zkostnatělá, a že neřeší aktuální témata – jako jsou feminismus, qeer, ekologie, rasismus – že náměty zabředla do dávno překonaných stereotypů, a že v cizině místo toho vychází spousta pokrokově zaměřených knih, jejichž autoři a autorky vyhrávají jednu cenu za druhou… Článek najdete zde: https://sarden.cz/2020-02-07-0941/zkostnatela-ceska-fantastika?fbclid=IwAR2-mEsP-TIn0CrnqY5U0qSLzrtCPTD-B-g1E2hs7tTBgUvUkD8OuTCt77c

A pak se strhla bouřlivá diskuse – jak na Sardenu, tak na jiných platformách. Do diskuse na FB skupině odstartujte svoji knihu na efektivní komentář Terezy Kadet Kadečkové k tomu článku přispělo 225 názorů včetně těch mých.  

Článek o málo pokrokové české fantastice komentoval i Leonard Medek – a zhostil se tématu pečlivě a výstižně zde: https://www.sarden.cz/comment/42267#comment-42267

Mně ten článek od tajemné Eylonway evokoval rétoriku jiného opusu, který vyšel někdy předloni či předpředloni, pranýřujícího genderově stereotypně vyvedené obálky Mloků (Mlokem je míněna antologie vydaných vítězných děl literární soutěže Ceny Karla Čapka, vycházející každoročně). Konkrétně si tehdy autorka stěžovala, že ženy na obálkách jsou nakresleny málo důstojně a že jejich ztvárnění vyvolává dojem, že jsou slabé a submisivní. Jako kdyby se jí nelíbilo, když jsou ženy na obálkách příliš krásné a sexy, a muži příliš silní a sexy:))

Když hodnotím CKČ (jako porotci tu soutěž hodnotíme anonymně, tzn. že neznáme jméno ani pohlaví autora) - mám tu zkušenost, že úplně nejpříšernější bývají právě kousky křečovitě napěchované nějakým pokrokovým poselstvím. Jako nejzábavnější (ale ne v tom dobrém slova smyslu) vnímám hlavně soutěžní příspěvky s urputně ekologickou tématikou. Vzhledem k tomu, že jsem se dlouho živila jako průmyslový ekolog, psala jsem výukové materiály, učila jsem odpadovou legislativu, mohlo by se zdát, že budu z takových témat nadšená. Ale opak je pravdou. Bývá to hrůza hrůzoucí, protože autoři zpravidla neznají o té problematice vůbec nic, a pak píšou úplné kraviny.  

Jinak při hodnocení CKČ zažívám spoustu radosti pokaždé, když mezi soutěžními kousky nacházím perfektní texty, psané unikátním, vtipným nebo ušlechtilým jazykem, s nápaditě zkonstruovanými zápletkami, nebo s ďábelskou pointou, nebo dokonce se všemi těmito kvalitami současně.  A kde beru tu drzost tvrdit, že poznám, co je dobré a co ne? Odhlédnuto od toho, že sem tam nějakou tu knihu také napíšu, jsem především čtenář. Nejsem literární teoretik, ale světovou i domácí fantastiku čtu od útlého věku (takže cca pětačtyřicet let).  

Napíšu, co v tom článku od Eylonway nejvíc nadzvedlo mě. A sice, že tam napsala (cit): "Že jsme u nás ve všem asi o dekádu pozadu za moderním světem, na to už jsme si zvykli. To, co tady opěvujeme jako nejžhavější novinku, je za mořem už dávno pasé..." Já prostě zásadně nesouhlasím s názorem, že svět je moderní, a my tady jsme sto let za opicema, jenom proto, že to někdo vehementně tvrdí. Myslím, že je někdy lepší nepřejímat každou kravinu, která se v cizině propaguje - zejména toto mi zavání propagandou jak za socíku - kdy byli autoři stranou a vládou také vedeni k tomu, aby psali angažovaně.

 

 

Fénixcon a PAF 2019

11.12.2019 20:59

Na Fénixconu jsem sice nebyla, ale to neznamená, že nenasmolím pravidelný příspěvek o PAF, jehož výsledky se tam stejně jako každý rok vyhlašovaly. Pokud mi Vladimír pošle podklady a Michael dodá kontakty na vítěze přeboru, se kterými spáchám rozhovor pro Interkom.  

Co je to PAF? To je  zkratka pro Přebor autorů fantastiky.  Přebor má pod palcem Michael Bronec, vydavatel ze Strak na vrbě, statistiku zpracovává Vladimír Němec (protože umí počítat – protože má matfyz), a kecy okolo už poněkolikáté obstarávám já  (protože já počítám mizerně, verbální projev mám taky dost zmatený, proto mi nezbývá, než zdokonalovat se v projevu psaném). 

Na první pohled vyhlíží moje čestná funkce Tiskového mluvčího Paf jako vtip – protože jsem povětšinou tím nejméně přítomným tiskovým mluvčím na místě samém (= všech možných conech, kde se literární soutěže vyhodnocují) v této části spirálního ramene naší galaxie. 

Pro méně znalé připomínám, že v PAF se hodnotí autoři, kteří uspěli nejlépe v literárních soutěží v daném roce – vyhodnocení probíhá stejným způsobem, jako účast ve sportovních soutěžích. Původně byl celý přebor PAF myšlen jako nadsázka – ale ujalo se to, a zařazení autora v žebříčku má svou specifickou výpovědní hodnotu. Starší rozhovory s vítězi PAF se dají vyhledat na Interkomu (většinou jsou v prvním čísle vydaném v nově nastupujícím roce).

 

 

Fénixcon 2019

11.12.2019 20:58

Letos mi zdravotní komplikace v rodině znemožnily účastnit se literárních akcí. Conový cvrkot jsem tedy sledovala jen skrze sociální sítě a Interkom. Zvláště líto mi bylo neúčasti na Fénixconu (minulý víkend), protože jsem chtěla osobně vzdát hold Marii Domské, jejíž novela „Kchrat“ (cena Pulec) mě na jaře při anonymním hodnocení literární soutěže Cena Karka Čapka (dále jen CKČ) absolutně posadila na zadek (pro neznalé podotýkám, že autory soutěžních příspěvků jsme se my, hodnotitelé CKČ, dozvěděli, až po vyhodnocení, když administrátorka Jiřina oznámila nominace). Mrzelo mě, že na Fénixconu nepotkám Vláďu Němce a že se konečně neseznámím s jeho dcerou Kateřinou (oba mají povídky v letošním Kočase). Taky jsem se těšila na Irenu Moravcovou a Věru Mertlíkovou (obě letos zabodovaly jako první v kategoriích, Irena chytila Pulce, a Věra úžasného Mloka). Popřála jsem jim už při nominacích na dálku a svět se nezbořil, příští rok se určitě setkáme.

 

Statistika z Google play

17.11.2019 00:13

od r. 2014 do r. 2019 (k datu 16.11. 2019) bylo z portálu Google play staženo celkem 42 695 knih, kterých jsem autorkou, a kterých je Martin Balcárek redaktorem.

Rejstřík - pro ilustrátory - k připravované elektronické verzi Návratu na Mizeon

16.11.2019 21:47

Chystáme nové - tentokrát elektronické - vydání mizeonské série. Pro potenciální ilustrátory (oni vědí, koho myslím), přidávám kopii rejstříku, ze kterého lze čerpat informace o mizeonských reáliích a ústředních postavách a v neposlední řadě o kosmologii Metaprostoru:

Jedná se o tentýž restřík, který je uvedený na konci v každého dílu tištěné trilogie.

Další propozice obdrželi ilustrátoři (oni vědí, koho myslím) na šesti stránkách textu a dvanácti obrázkových přílohách. 

Pro fajnšmekry dávám k dobrému rejstřík v sekci Návrat na Mizeon na těchto stránkách - najdete ho zde: 

www.miroslava-dvorakova.cz/navrat-na-mizeon/

 

Knižní trailery

12.10.2019 15:01

Viděla jsem perfektní knižní trailery na webu spisovatelky Petry Štarkové (www.petrastarkova.cz/knihy/ ). Petra píše knihy pro malé děti, zatímco já spíš pro ty odrostlé. Myslím, že na způsobu, jak zpracovat trailer, nezmusí mít žánr skoro žádný vliv. Na příkladu těch Petřiných trailerů jsem zjistila, že se to dá udělat poměrně jednoduše, přesto efektně a vtipně. To znamená, že budu otravovat mé děti (hlavně tu nejmladší, protože ta má na to dokonce školy) a jejich kamarády, aby mi s tím pomohli:)) Už teď je vidím, jak se kroutí. Ale umím být úporná. Tak mi držte palce. 

Zápisky z cest - aneb Jak se dvě kozy nažraly, a vlk mohl zůstat v doupěti:

02.09.2019 12:23

Od 27.8 do 1.9. jsme s Aničkou objevovaly krásy jižní Francie.

Přiznávám dobrovolně, že jsem pohodlný člověk. S cestováním jsou spojené jisté útrapy, které zdravotně nesnáším zrovna nejlíp. Ale tentokrát nás tatínek vyhecoval, abychom s Andulkou jely. Prohlásil, že vzhledem k tomu, že Mirek je právě v Tennessee v Kouřových horách, a Ríša odletěl přednášet na konferenci o betonu do Manchesteru, my dvě přece nemůžeme trčet doma. Svým machiavelistickým způsobem nás Richard senior přesvědčil, že cesta za památkami Jižní Francie prý dokonale prospěje našim uměleckým buňkám, zatímco on se samozřejmě „obětuje“ a zůstane doma s dědou a Geraltem, kocourem, slepicemi, dohlédne mi na řízky růží a veskrze ohlídá pevnost.  Je mi jasné, že nám chtěl udělat radost. Protože on sám špatně snáší slunce, zařídil to tak, aby se kozy nažraly, ale vlk mohl zůstat v doupěti.

 

Ve středu jsme s Andulkou docestovaly do Monaka. Viděly jsme slavné kasíno v Monte Carlu. Prohlédly jsme si avantgardní sochy na Albertově promenádě. Prošly jsme kolem části závodního okruhu F1 s bronzovými sochami  slavných vozů i jezdců. Nejvíce nás zaujal Knížecí palác, před kterým stojí socha Záludného Francoise. To byl první z dnes vládnoucích Grimaldiů, který se v převlečení za františkánského mnicha zmocnil města úkladem a už ho nepustil. Moc pěkné expozice Oceánografického muzea jsem zvládala s posledním vypětím sil.

 

Ve čtvrtek – Marseille: Navštívili jsme kostel Naší paní Strážné, který se tyčí nad městem i s desetitunovou pozlacenou sochou. Viděly jsme ostrov If s pevností, do které Alexandr Dumas zavřel Edmonta Dandese. Na trhu u loděnice jsme Andulce koupily „boho“ šaty z bílé madeiry. Marseille je trochu ošuntělé město, ale má osobitého ducha. Tak trochu mi tou atmosférou připomínalo Oděsu, kterou mám ráda a na kterou nemůžu zapomenout. A jo, s tou trojicí ostrovů, která je vidět z pobřeží, bych si to tam dokázala zamilovat.

Potom jsme s Andulkou viděly starý římský akvadukt Pont du Gard –ležící mezi městy Avignon a Nimes. Pochází z prvního století. Je to nádherně masivní třípatrové dílo z žuly a travertinu, klenoucí se nad údolím řeky Gard. Stavba je 49 metrů vysoká a 275 metrů dlouhá a byla součástí komplexní starověké vodo-distribuční sítě, která měřívala desítky kilometrů. Jeho spád je velice mírný, rozdíl mezi jedním koncem mostu a tím druhým není větší, než 2,5 cm. A já tam stála a hleděla a brečela, protože jsem se nedokázala ubránit představám, kolik událostí se tu ze ty dva tisíce let semlelo… a dělala jsem, že mi něco spadlo do oka, a Andulka pohoršeně vrtěla hlavou…

V podvečer přišel na řadu Avignon – a já konečně viděla ten nedostavený most, o kterém jsem slýchávala zpívat písně jako malá. Ach Bože… „Tam kde se Rhona vine v zahradách, stojí starý most, co sedá na něj prach…“ Bylo těžké se tvářit nezúčastněně, když se mi zase chtělo brečetJ)

Na náměstí u papežského paláce Andulka vytáhla skicák a strávily jsme tam pěknou hodinku, kdy ona malovala a já jenom ohromeně zírala na tu masivní nádheru, na chrliče vysoko na věžích…

 

V pátek jsme zamířily do Arles – jako první jsme viděly Coloseum. Nachází se mezi mladší městskou zástavbou a jde o něco menší dvojče colosea v Římě. Dal ho postavit Titus Flavius Vespasianus  v 80 – 90 letech prvního století. Sloužilo jako gladiátorská aréna, dnes jsou v něm býčí zápasy, sportovní a kulturní akce.

V Arles působil Aniččin a můj oblíbenec Vincent Van Gogh. Toulaly jsme se úzkými a zakroucenými uličkami (to kvůli mistralu, který tu vane až sto dnů v roce), a viděly jsme ho na každém rohu…. Myslela jsem na všechna ta Jezírka s lekníny, s můstkem i bez můstku, které Vincent namaloval, na tu úžasnou dramatickou změť vertikálních tahů štětcem (klesající větve smuteční vrby) a horizontálních tahů (vodní hladina), které v komplexu dávají nenapodobitelnou a dechberoucí podívanou… Vzpomínala jsem, jak jsem v jedné knize četla, o tom, že když Van Gogh bydlel s Paulem Gauguinem, vařili si společně fazole, protože všechny peníze vynaložili na barvy…

Na jednom malém náměstí mě Anna Marie zavlekla do obchodu a vyhecovala mě ke koupi úžasných šatůJ)

V Arles jsme viděly i obrovitý nádhernými reliéfy zdobený kostel na náměstí (vyfotila jsem si detaily kamenických prací – protože se mi to bude hodit na popisy v knize „Cizinec ve věži“), a nahlédly jsme na pozůstatky římského divadla, postaveného Oktavianem Augustem (adoptivním synem Julia Caesara)…

Potom jsme zavítaly do města s komplikovaným názvem Aigues-Mortes, které místní zkracují na Egmor a v českém překladu to znamená Mrtvá Voda. Město je obehnané hradbami – uff, které jsou impozantní a celé zachovalé. Má tvar obdélníku a rozměry 500 krát 300 metrů. Uvnitř jsou natěsnané pravoúhlé uličky s kouzelnou atmosférou… Andula si v jednou krámku koupila černý obsidiánový prsten, a pak jsme šly do rybí restaurace, kterou nám poradila paní, co nám prodala ten prsten, a tam jsme se napráskaly mušlemi… Ach.

Pak jsme se jely podívat do okolí Mrtvé vody. Ten název je příhodný, protože řeka Rhona se zde rozlévá do široké delty, voda sladká se mísí se slanou, rostou tu jen odolné trávy, na kterých se pasou polodivocí bílí koně (podle legendy znovuzrození z mořské pěny) a žijí tu ještě divočejší černí býci, které je možno vidět na býčích zápasech (není to prý takový krvák jako ve Španělích, prý jde jen o to, zda se toreador stihne zmocnit ozdobné kokardy, kterou má býk na sobě). Těží se tady sůl a žijí zde plameňáci…

Večer jsme si užili písečnou pláž a plavání v teplém moři ve městě Saint Mary de la mere (svaté Marie od moře), které je proslulé právě těmi býčími zápasy.

 

V sobotu jsme byly v Nice – a já byla už tak zhuntovaná, že jsem ztrácela sílu fotit. Byly jsme na vyhlášeném trhu s vínem, se sýry a plesnivými klobásami a mořskými potvorami. Všechno to vypadalo moc dobře, ale víno máme doma taky dobré, tak mě nenapadlo ho tahat zrovna z Francie (asi jsem divná). Andu z té nabídky zajímaly jen ty mořské potvory, ale ty by cestu domů stejně nevydržely.  Pokračovaly jsme hlouběji do města, kde jsme pustily z uzdy nákupní vášeň. Prosmejčily jsme několik obchodů s módou známých značek – nic moc jiného než u nás tam neměli. Pak Anda objevila sekáč – značky Givenchy a Dior, ale až na ty kožichy, taky nic moc. Zlatým hřebem byl správně strategicky zapadlý obchod, ve kterém měli snad všechny šaty, které jsme viděli v těch nejluxusnějších prodejnách, akorát bez těch cedulekJ) No, takže jsme se staly spolumajitelkami jedné úžasné kabelky (klenot – malá hranatá, design hadí kůže, černá…ňam), a mechově zelených elegantních šatů z perfektního materiálu, lichotivého střihu (ach), které budouskvěle vypadat s tou kabelkou a černými těžkými kotníkovými komisňáky s tlustou podrážkou (kterým se nějak nově říká, ale já si teď nemůžu vzpomenout, jak).  Pak jsme šly na pláž, kde jsme se uložily na podklad z velkých tlačících valounů (ještě mám na zadku modřinyJ), mezi plaváním v báječně teplém moři jsme spaly – já zastíněná dědečkovým deštníkem… Zbytek času jsme protrajdaly po městě a proseděly v kavárně na šachovnicovém náměstí s vyhlídkou na taneční breakdance představení tří dobře osvalených mládenců. Na náměstí Massena nás zaujaly sochy umístěné na vysokých stožárech, které v noci barevně svítí. Prošly jsme kolem chrámu Svaté Reparáty, a po poslední fotce Anny Marie (v těch nových mechově zelených šatech) na náměstí Rosseti před Solární fontánou se sochou vysokého krásně skandálně nahatého boha Apolla, jsme se vydaly k autobusu… Národní muzeum Marc Chagall ani muzeum Matisse jsme nestihly, ale alespoň jsme profrčely kolem Stavitelské hlavy – Tet Carré - což je obří hlava přeměněná do technokratické krychle se svítivými segmenty, posazená na lidském krku – ta by se asi líbila našemu staviteli Ríšovi. Odjížděly jsme s Nice, a nebe zvolna temnělo, a světla na Promenádě Angličanů se rozsvěcela…

 

 

 

 

Arrakiel, Sibiel, Uriel a ti druzí (recenze od Zuzany Hlouškové)

15.08.2019 18:36

 

Každá minuta je dobrá

27.06.2019 22:23

Poslední týdny doma pořád něco slavíme, předevčírem Mirkovy lékařské promoce, dnes Štěpánčiny chemické promoce, v sobotu nás čeká oslava šedesátin kamaráda Jirky, prostě pořád se něco děje. Paradoxně v takových napěchovaných časech mívám největší nutkání psát - takže využívám každou minutu. Moje nynější rozepsaná knížka je součástí megasérie z Metaprostoru, ale píšu ji tak, aby se dala číst i samostatně. Úplně původní pracovní název byl "Drahoušek Otta" (myšleno v ironickém smyslu slova), potom jsem to přejmenovala na "I příšery mají své dny", a když mi došlo, že by to přece jen mohlo být zavádějící, zvolila jsem zatím konečný název "I příšery mají sny". Hlavní postava - Otta z Orkenu - je totiž padouch a příšera současně. Krátce se mihnul v novele Kozel zahradníkem (Ozvěny Twinsidoru), kde pořádně zatopil hlavnímu hrdinovi Aderawenovi. Už tehdy jsem věděla, že Otta má potenciál. Nemohla jsem mu ale v Kozlovi dát více prostoru, abych nenarušila konstrukci příběhu. Otta z Orkenu mi pak několik let strašil v hlavě a dožadoval se mé pozornosti. Proto mu teď dávám šanci v novém románu. 

Inspirace do zásoby

09.06.2019 13:17

Inspirace do zásoby: V rámci Víkendu otevřených zahrad (probíhá pod záštitou Národního památkového ústavu) jsme vyrazili do kroměřížské Podzámecké zahrady, tedy zahrady - kterou máme nejblíž, kterou bychom měli znát nejlépe. Jenomže s dobrým výkladem (a to on dobrý byl) se vždycky najde nějaký ten špek, o kterém člověk ještě neslyšel. Ulovila jsem fotky, které budou skvělé pro inspiraci - instantní pomůcka na období, kdy píšu a nechce se mi vystrkovat nos z domu.

<< 3 | 4 | 5 | 6 | 7 >>