Tři povídky seřazené v této sbírce jsem napsala v letech 2016 až 2019. Vznikly „na objednávku“ – to znamená, že jsem se nechala vyhecovat k účasti v soutěži, nebo k přispění do společné antologie. Děj každé ze tří povídek se odehrává v naprosto odlišném prostředí, přesto mají něco společné.   

První z nich nazvaná „Podej ďáblovi prst“ čtenáře zavede do časů Třicetileté války v Čechách. Příběh žánrově osciluje mezi historickou fikcí a fantasy, a disponuje závěrem, který mi můj kamarád a přísný betačtenář, spisovatel Vladimír Němec, omlátil o hlavu s verdiktem, že se tím zakončením dopouštím na čtenáři podfuku. Vladimír tvrdil (a dodneška tvrdí), že tu závěrečnou pointu jsem zkonstruovala příliš krkolomně, a že organicky nezapadá do kulis, které jsem příběhu vytvořila. Uznávám, že na tom něco je, ale na svém vyústění trvám, protože Jeroným (titulní postava povídky) si to sakra zaslouží a protože Jeronýma potřebuju – budu potřebovat, potřebovala jsem (čas je při psaní knih relativní), v obou již vydaných trilogiích. Jeroným je prostě nepostradatelný. Vyskytuje jako nenápadná vedlejší postava ve druhém a třetím díle Vykladače, najdeme jej ve druhém a třetím díle Návratu na Mizeon, a bude se vyskytovat v připravované knize o Šíleném Ottovi (pracovní název „Cizinec ve věži“), a konců ho najdeme i v poslední povídce této sbírky.  Posuďte sami, jestli vám ten závěr připadá nebo nepřipadá jako podfuk. Klidně mi o tom napište (Třeba na www.miroslava-dvorakova.cz). Povídka „Podej ďáblovi prst“ vyšla tiskem ve sbírce úspěšných povídek v rámci soutěže Žoldnéři fantazie, kterou pořádá nakladatelství Straky na vrbě, v roce 2016 (sbírka „Lovci monster“ 2016).

Druhou a třetí povídku jsem situovala do jiných vesmírů, až někam za sedmero mlhovin a osmero předělů. Ale protože jsou všechny ty vesmíry propojené, je to skoro stejné, jako kdyby se ty příběhy semlely doma za humny.  

„O vlas“ jsem původně sesmolila na objednávku autorek projektu „Žena se lvem“. Jenže ta povídka připadala editorkám příliš hrrrr akční a divoká, proto jsem jim místo ní dodala jiný mnohem komorněji pojatý kousek („Návrat“ – Žena se lvem, Vydala Fortna 2016).  Osiřelou „postapo“ povídku „O vlas“ jsem poslala do soutěže Cena Karla Čapka, kde se v roce 2017 umístila na osmém místě ze hodnocených čtyřiceti pěti v kategorii povídka, a vyšla tiskem ve sborníku Kočas 2018, v redakci Jiřiny Vorlové (vydala Nová vlna, 2018). Jednu kratinkou, docela vlídnou kritiku na ni, najdete zde: https://multiverzum.sk/kocas-2018/

Třetí fantasy dystopickou povídku nazvanou „Poslední kapka“ jsem napsala z potřeby reagovat na jevy, které pozoruju ve svém okolí, dokonce i u lidí, které znám věky, a od kterých bych to neočekávala. Mám na mysli vytrácení ochoty ke svobodné výměně názorů, kdy je jedinec důsledkem předimenzovaného aktivismu manipulován k tomu, aby se zařadil do nějakého konkrétního propagovaného názorového proudu, přičemž jakýkoliv jiný názor, než ten progresivně deklarovaný, nemá nárok na existenci.

Všechny tři kousky symbolicky vykreslují jedince, který už má plné zuby života v podmínkách společenské smlouvy, která mu přestává vyhovovat. Ale nehledejte v tom žádné velké filozofování! Účelem je pobavit vás. Přeji příjemně dobrodružnou jízdu napříč vesmíry!  

Za devatero mlhovinami

Za devatero mlhovinami  - sbírka povídek (2016 - 2019)

Napsala: Miroslava Dvořáková

Obálka – výtvarné zpracování: Nela Korbelová

Grafické úpravy obálky: Nela Korbelová

Grafické úpravy textu, IT podpora a publikace: Martin Balcárek

Pravčice, 2019

Kchrat: Buď to půjde, nebo to půjde.

Takové úsloví se zdánlivě nelogickým vyzněním používal můj kamarád Drahomír. Znamená to, že pokud daný záměr nepůjde uskutečnit jedním způsobem, půjde to jinak nebo později. Přesně to mě napadlo, když jsem se dozvěděla, že crowdfundingová kampaň založená za účelem vydání knihy Marie Domské „Kchrat – ujasnit hranice“, nebyla úspěšná. Jinými slovy se nakladatelství nepodařilo od zájemců vybrat dostatek peněz na vydání.

Jenomže ten rukopis je příliš dobrý na to, aby ho sežraly myši. Takže držím Marii palce do dalšího boje a říkám: „Buď to půjde, nebo to půjde.“

Kchrat – Ujasnit hranice

Recenze na knihu od Marie Domské

Jako čtenáři často očekáváme, že v každém slušném hororu, jehož děj se odehrává v otevřeném vesmíru, by mohla figurovat alespoň jedna parádně děsivá a totálně nelidská vesmírná příšera. Vzpomeňme na klasická díla žánru jako jsou Wyndhamův „Den Trifidů“, Wellsova „Válka světů, nebo Heinleinova „Hvězdná pěchota“, kde jsou vesmírné bytosti zpodobněny jako tvorové nahánějící husí kůži, kdy cizost z nich čišící, například i pouhý způsob jejich pohybu, u čtenáře vyvolává šimrání v břiše a jektání zubů.

Titulní postava Kchrat z knihy Marie Domské „Kchrat – Ujasnit hranice“ všechny tyto atributy vesmírného „vetřelce“ splňuje (všimněte si, že píšu vetřelce s malým V, protože na toho s velkým se vztahují autorská práva). Kchrat je vysoký dva a půl metru, jeho páteř přechází do ocasu s trnovým bodcem, a jeho anatomie ne náhodou připomíná důvěrně známou postavu z „nejmenovaného“ kultovního filmu. Je to voják, prvorozený šestnácté generace, produkt genetického inženýrství. Dokonalá zbraň, kterou šachtrané vyšlechtili pro boj s nepřátelskou rasou jachtanoidů.

Na Zemi se píše dvaadvacáté století. Lidé postupně kolonizují okolní prostor. Jejich akční rádius se stále rozšiřuje. Doposud se nepodařilo navázat kontakt se zástupci jiné vesmírné civilizace.

Co všechno se asi semele, když se „dokonalá zbraň“ a vesmírný voják Kchrat střetne s pozemskou navigátorkou, jedinou přeživší v havarované lodi? Co se stane, když na sebe narazí dvě paradigmata založená na úplně odlišném vnímání svobody jednotlivce v konfrontaci se zachováním celku? Existují hodnoty, které mohou dvě diametrálně odlišné koncepce fungování společnosti spojit? Tato vážná a poněkud vousatá témata ale čtenář nahmátne až někde ve třetí vrstvě sdělení, protože v těch vrchních vrstvách ho čeká spousta zábavy a napětí. A především je tady Kchrat (skutečné šachtranské jméno Ikcherat je pro lidi obtížně vyslovitelné), jehož osobnost čtenáře chytí a uchvátí, fascinuje a nutí je držet mu palce od začátku až do konce (přičemž konce se v této knize nedočkáme, a musíme si počkat na další).

Příběh v sobě splétá několik dějových linií, přesto nepůsobí matoucím dojmem, naopak to přidává vyprávění na dynamice. Postavy a vztahy lidí a šachtranů působí tak autenticky, až to děsí. Zaujal mě způsob, jakým autorka pracuje s textem. Nejen že sugestivně popisuje objektivní události, ale také s lehkou bezprostředností vykresluje vnitřní prožitky aktérů. A činí to tak dobře, že čtenáře udržuje ve střehu. Mazaně nabízí prostor k dohadům, nabádá k pochybnostem o skutečném pozadí některých událostí, anebo o skutečných motivacích jednotlivých postav.    

Nebudu se dále rozepisovat o zápletce, protože nemohu čtenáře obírat o překvapení, které ho při seznamování s Kchratem čekají. Chci se jen podělit o radost, pobavení a respekt k dobrému příběhu, které jsem cítila, když jsem knihu „Kchrat – Ujasnit hranice“ četla.    

Miroslava Dvořáková (psáno pro Interkom)

Odkaz na předprodej: knihu bude možné zakoupit na pointa.cz (pointa.cz/project/2a4a2009-4909-11ea-854b-001dd8b72061?utm_source=author&utm_medium=social&utm_campaign=author_kchrat  během předprodeje, který poběží od 15.7.2020 do 14.8.2020

V červnu jsem napsala recenzi do Interkomu o knize Marie Domské, nazvané Kchrat - ujasnit hranice. Recenze vyjde buď nyní v červenci nebo v srpnu, a jakmile se tak stane, se souhlasem vydavatele Interkomu ji zveřejním i zde.

Ten námět mě totiž zaujal, už když jsem ho v roce 2019 hodnotila v literární soutěži o Cenu Karla Čapka. Protože soutěžní příspěvky se hodnotí anonymně, nemohla jsem vědět, kdo je autor, ale moc jsem se těšila, jak se s ním po vyhlášení vítězů seznámím, a jak ho sakramentsky pochválím za tak dobré čtení. Novela Kchrat se v soutěži CKČ v roce 2019 ve své kategorii umístila jako první, a já jsem autorce mohla konečně pogratulovat. A Marie Domská potěšila zase mě, když z tu novelu rozepsala do knihy. Chce ji vydat u pointy, což je to nakladatelství, kde si autoři musejí sami shánět peníze a promo. Protože vím, že takové samopropagování je pro autora obtížné, chtěla bych s tím touto formou pomoct. Prosím, mrkněte se na tento odkaz:pointa.cz/project/2a4a2009-4909-11ea-854b-001dd8b72061?utm_source=author&utm_medium=social&utm_campaign=author_kchrat

S laskavým svolením redakce Interkomu zde přidávám rozhovor s Veronikou Matysovou (najdete v čísle 4/2020), odkaz interkom.vecnost.cz/

Jde to i jinak

Rozhovor Mirky Dvořákové s Veronikou Matysovou o propagaci literárních počinů ve virtuální době

Často slyšíme, že vychází příliš mnoho knih, a příliš mnoho překladů, a že je těžké pro nového autora prorazit, pokud za ním nestojí mocný nakladatel, a ještě mocnější distributor. Až donedávna se mnohým autorům dařilo propagovat svá díla individuálně prostřednictvím blogů a webových stránek, ale nyní si stěžují, že čtenáři jejich blogy a weby přestávají navštěvovat, neboť si vystačí s Instagramem a Facebookem a Twitterem. Tyto a další „rychlé“ platformy jsem já sama dříve posměšně nazývala jako „instantní“, protože jsem měla dojem, že se jejich uživatelé nemusí snažit přemýšlet, že v těch aplikacích mají všechno předpřipravené pod nosem, stačí jen klikat, klik, klik, klik…

Veškerá má skepse se otřásla v základech, jakmile jsem narazila na tvrzení i přímá svědectví, hlásající, že tyto moderní platformy mohou být v propagaci individuální literární tvorby překvapivě efektivní. Byla jsem nucena připustit, že je to nástroj jako každý jiný, ale slouží dobře jenom těm, kdo ho umějí využívat. 

Proto jsem oslovila Veroniku Matysovou, která má právě v této oblasti za sebou hromadu odvedené práce. Veronika je česká spisovatelka a překladatelka knih z angličtiny. Z jejího profilu na webu veronikamatysova.cz se dočtete, že zatím napsala sedm knih a přeložila jich rovnou třicet, a že mimo náročné povolání v české diplomacii provozuje i blog nazvaný Odstartujte svoji knihu, určený k pomoci začínajícím spisovatelům. Před třemi lety k tomuto blogu založila stejnojmennou facebookovou skupinu, která v současnosti čítá 4 625 členů (mezi nimiž je opravdu hodně začínajících i zavedených autorů fantastiky). Veronika o tom při příležitosti tříletého výročí fungování skupiny napsala, že jen chtěla vytvořit prostor, ve kterém by se autoři mohli setkávat, kde by mohli sdílet slasti a strasti z psaní knih, kde by se mohli radit o tom, co a jak dělat lépe. Sama přiznala, že ani netušila, jak skvěle to bude fungovat. A já za sebe musím potvrdit, že to opravdu funguje skvěle, protože za tu dobu, co jsem členkou, jsem to mohla sama sledovat. Protože ten projekt shledávám fascinujícím, požádala jsem Veroniku, aby nám ho představila.

MD: Ahoj Veroniko, můžeš i těm dříve narozeným a sociálními sítěmi nepolíbeným vysvětlit, jaký je rozdíl mezi publikováním na blogu a na Facebooku, potažmo ve facebookové skupině?

VM: Ahoj, ze všeho nejdřív bych chtěla poděkovat za tento rozhovor, díky němuž se o projektu Odstartujte svoji knihu dozví zase více lidí. A teď už k odpovědím. Když člověk publikuje na blogu, tak o tom musí nejprve dát nějak vědět světu. A k tomu je ideálním nástrojem právě Facebook. Napíšete článek, dáte ho na svůj blog, a potom odkaz na tento článek umístíte na Facebook. Někteří autoři píší články tedy rovnou na Facebook, příkladem může být třeba Deníček moderního fotra – jeho autor Dominik Landsman dává své příspěvky rovnou na svou facebookovou stránku. Facebooková skupina je jako klubovna, kde se scházejí fanoušci stejného koníčku. Přichází ze všech stran, ať už zkušení spisovatelé, nebo pouze začínající autoři, a navzájem sdílejí rady, zkušenosti, inspiraci i motivaci.

MD: Členové FB skupiny Odstartujte svoji knihu mohou na zeď vkládat upoutávky na své knihy, mohou diskutovat o variantách anotací, nebo předkládat různé varianty obálek s žádostí o pomoc s výběrem. Od tebe dostávají upoutávky na články na Tvém blogu. Zatím nejzajímavěji se mi jeví Tvůj již uzavřený Projekt 2019 – Odstartujte svoji knihu (i Vy). Můžeš nám přiblížit cíl projektu, a prozradíš, jakým způsobem jsi to celé pojala?    

VM: Z Projektu 2019 nyní vzniká e-kniha Psaní knihy pro samouky. Je to návod, jak krok za krokem napsat knihu, od vlastního nápadu na příběh, přes konstrukci dějového oblouku, vývoj postav a vedlejších zápletek až k poslední větě celého příběhu. Články z Projektu 2019 upravuju, doplňuju a dávám tomu celkový rámec. K dispozici by e-kniha měla být během pár měsíců, jakmile se mi podaří zařídit Živnostenský list.

MD: Já sama jsem se díky diskusím ve skupině docela obšírně poučila o tom, jak funguje český knižní trh (a to jsem si dříve myslela, že to alespoň rámcově chápu). Taky jsem se dozvěděla spoustu zajímavých detailů, které může využít autor detektivek (třeba ohledně způsobů, jak zpomalit rigor mortis). Zajímá mě ale, co důležitého sis pro svou vlastní tvorbu ze skupinových diskusí odnesla Ty?  A co tě při administrování FB skupiny Odstartujte svoji knihu nejvíce překvapilo?

VM: Ano, otázky ve skupině jsou často velmi rozmanité, snad tím někde nebudíme podezření. Setkáte se tam třeba s dotazem, jak se nejlépe zbavit mrtvoly, případně jak přežít rok bez jídla a tak dále. Mě samotnou skupina mimo jiné inspirovala v jednom důležitém ohledu – uvědomila jsem si, že spousta lidí ráda píše fantasy. Fantasy jsem sice ráda četla, ale nikdy mě nenapadlo to psát. A tak jsem se rozhodla to vyzkoušet, jen tak. A zcela mě to pohltilo. Pracuju na fantasy románu Hodina psodava a jsem ráda, že jsem se do toho pustila.

Jinak z diskusi ve skupině si odnáším plno inspirace pro články, cvičení o psaní knih, i pro budoucí kurzy Akademie psaní, které nyní připravuju.

A co mě překvapilo – ono se ani nedá úplně mluvit o překvapení, spíš mě nepřestává zarážet, jak se k sobě někdy lidé dokáží chovat ošklivě, když jsou schovaní za monitorem počítače. Vím, že takový svět internetu zkrátka je, a musí se s tím počítat. Už jsem za ty roky získala i dost zkušeností, co už je přes čáru a co ještě nechat, ale to na tom všem bylo asi to nejtěžší. Skupina je jinak plná skvělých lidí a jsem moc ráda za ten nápad ji založit.

MD: V rámci skupiny probíhá povídková soutěž OSKAR – loni jako OSKAR 2019. Co nám o ní povíš?
VM: Soutěž zorganizoval člen skupiny, spisovatel Pavel Mondschein, autor dvoudílných Bordeřích povídaček. Jeho reakce na příspěvky ve skupině jsou vždy plné spousty informací a zároveň zábavné. Domluvil se ještě s Martinou Noskovou, také členkou skupiny, a společně tuto soutěž zorganizovali. Já ji pouze zastřešuji – díky mé skupině se dali dohromady lidé, kteří do těchto sborníku přispívají. Pavel vždy vyhlásí nějaké téma, v minulém ročníku to bylo například téma „ráno“, a lidé dostanou určitý čas na napsání povídky s tímto tématem. Ve skupině potom probíhá hlasování o několika nejlepších, které potom Pavel vydá ve sborníku.

MD: Asi se shodneme na tom, že tematicky zaměřená FB skupina může autorům pomáhat ve zdokonalování techniky psaní, nebo s výběrem motivu na obálku, nebo poradí způsob, jak oslovovat nakladatele. Ale jak jim může pomoci v propagaci?  

VM: To jsi v podstatě už zmínila výše – lidé tam často hovoří o svých knihách, o svých zkušenostech s jejich psaní, nebo se tam přijdou pochlubit, když dostanou to kýžené „ano“ od nakladatelství nebo když drží v ruce svou čerstvě vydanou knihu. Někteří jsou také členy prostřednictvím facebookové stránky příslušející k jejich knize.

MD: Vím, že se 20. 2. 2020 chystáš spustit nový projekt nazvaný Akademie psaní. V době, kdy tento rozhovor vyjde, bude akademie nejspíš otevřená. Naznačíš nám o ní něco bližšího?  

VM: Ano, na toto magické datum jsem se moc těšila, a ten den jsem na své stránky Odstartujte svoji knihu dala první video v rámci Akademie psaní. Akademie bude mít více podob. Každé pondělí se na stránkách jako obvykle objeví nový příspěvek, jak už jsou čtenáři zvyklí. Od spuštění Akademie jsou tyto příspěvky i v podobě videí, jsou zaměřené na cvičení na rozpohybování kreativity, s různými tipy pro psaní, pro odblokování psacího bloku a tak podobně.

Součástí Akademie budou i kurzy psaní knih, na kterých teď pracuju. Karanténa kvůli koronaviru mě vychýlila, práce v práci je víc než předtím – přešli jsme plně na videokonference, a tak od rána do večera pracuju z vlastního obýváku od počítače, takže přípravy jsou trochu pomalejší. Ale během několika měsíců bych kurzy ráda spustila. Bude tam jeden základní, věnovaný celému procesu psaní knihy, a pak několik dílčích, zaměřeních vždy na nějaký aspekt psaní.

MD: Děkuju za rozhovor a přeju hodně dobrých nápadů

Miroslava Dvořáková, únor až březen 2020

Publikuju zde článek, který vyšel v Interkomu 1/2020. Ve formátu pdf si Interkom můžete stáhnout z tohoto zdroje: interkom.vecnost.cz/, ale vězte, že elektronická verze časopisu bývá publikována s určitým zpožděním poté, co je rozeslána verze tištěná.

Přebor autorů fantastiky 2019

Vyhodnocení PAF 2019

Na sklonku roku 2019 byly na Fénixconu v Brně vyhlášeny výsledky jubilejního desátého ročníku Přeboru autorů fantastiky (PAF 2019), ve kterém se hodnotí četnost úspěšného umístění autorů zúčastněných v literárních soutěžích.

V roce 2019 soutěžilo celkem 852 povídek. Žebříček PAF byl sestaven z podkladů jedenácti soutěží. Do vyhodnocení PAF se dostalo 104 povídek od 74 autorů. Počet soutěžících i počet vyhodnocovaných povídek je vyšší, než v minulém roce (pro srovnání: v roce  2018 v jedenácti soutěžích o umístění bojovalo 512 povídek. Do hodnocení PAF bylo zahrnuto 91 povídek od 67 autorů).

V letošním vyhodnocení si první místo vybojoval Radovan Kolbaba se ziskem 36,5 bodů. Na druhém stupínku stanula Irena Moravcová (Arenga) s úrodou 36 bodů (ano bylo to těsné, a to ještě stojí za připomínku, že Irena byla vloni první). Třetí post a 21 bodů získal Jan Pečenka. Skvělé pozice uhájili i laureáti z loňska a předloňska – Radmila Tomšů byla čtvrtá (v roce 2017 byla první a v roce 2018 se dělila o páté a šesté místo s letos vítězným Radovanem Kolbabou), Zbyněk Moravec byl pátý, Věra Mertlíková šestá (Věrka byla první v letech 2015 a 2016).

Úspěšným přeborníkům srdečně gratulujeme.

Historie PAF:

Přebor autorů fantastiky spatřil světlo světa v roce 2008. Jedná se o žebříček úspěšnosti autorů žánrů sci-fi, horor a fantasy, sestavený dle výsledů v literárních soutěžích v daném roce - podobně jako je tomu ve sportovních kláních. Duchovním otcem počinu je Michael Bronec, ku pomoci přispěli Vladimír Němec, Harv a Darth Zira za Fandom. Cílem přeboru bylo a je upozornit veřejnost na nejúspěšnější autory, a povzbudit soutěžící k dalšímu psaní.

Od počátku vyhodnocování do současnosti (2008-2019) bylo do žebříčku PAF zahrnuto 473 autorů a 1328 povídek z celkového počtu 9890 povídek ve všech sledovaných soutěžích (statistiku zpracoval Vladimír Němec).

Prezentace trojice vítězů PAF 2019

Radovan Kolbaba - první místo v PAF 2019

Radovan na sebe upozornil už vloni, kdy se v žebříčku PAF s Radkou Tomšů podělil o páté a šesté místo. V roce 2019 nejlépe zabodoval v soutěži Vidoucí, kde za povídku Formicidae získal první místo. Dalším zářezem na pažbě je druhé místo v Žoldnéřích fantazie za povídku Nejlepší přítel rytíře. Třetí místo získal v soutěži O stříbřitělesklý halmochron s povídkou O studentovi a tempoteroristce.  Dál bodoval v CKČ s mikropovídkou Poslední krok k dospělosti a v soutěži Daidalos s kouskem nazvaným Tady tě nenávidí.

Irena Moravcová (Arenga) – druhé místo v PAF 2019

Irena, která mimo jiné publikuje články o gramatice a tvůrčím psaní pod nickem Arenga, si cestu mezi čtenáře s úspěchem razí už několik posledních let. V roce 2016 získala titul Lady Řádu fantasy za povídku Knižní trh, v roce 2018 v žebříčku suverénně zabrala 1. místo (2 x bodovala v CKČ a jednou v Žoldnéřích). V roce 2019 Irena do žebříčku PAF přispěla prvním místem v literární soutěži Žoldnéři fantazie za povídku Chtít nestačí, a další výkony vykázala v CKČ, kde bodovala ve všech soutěžních kategoriích:  1. místo v kategorii mikropovídka (za kousek nazvaný Na malinách), 2. místo v kategorii krátká povídka (Příživník), 5. místo v kategorii povídka (Slečna z lepší rodiny) a 2. místo v kategorii novela (Zašlá sláva).   

Jan Pečenka  - třetí místo v PAF 2019

Honza v uplynulém roce dvakrát zazářil v soutěži CKČ, kde vyhrál první místo v kategorii krátká povídka s povídkou Cestující, a v kategorii mikropovídka vybojoval 4. místo s povídkou Brána dokořán. V soutěži Žoldnéři fantazie se mu podařilo získat 4. místo s povídkou Život na cestě.

Rozhovory s vítězi PAF 2019

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali k účasti v literárních soutěžích i další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek.

MD: Čteš raději klasiku nebo moderní autory a proč?

Radovan: Nejraději čtu všechno, co se mi líbí. Nevyhýbám se románům, komiksům, ani literatuře faktu. Čtu očima i ušima (audioknihy mi zpříjemňují především manuální práci). Není to tak dlouho, co jsem si přečetl novou knihu největšího z klasiků J. R. R. Tolkiena a před pár týdny jsem dorazil hepta(okta)logii Stephena Kinga Temná věž, což je taková moderní klasika.
 

Arenga: Jak kdy. Spíš čtu současnou literaturu, ale občas ráda sáhnu i po klasice. Většinou si ale beru ke čtení buď texty odborné - anebo naopak texty oddychové. A když chci něco extra oddychového, sáhnu po nějaké inteligentní „červené knihovně“ (a nestydím se to přiznat). Co naopak už skoro vůbec nečtu, jsou historické romány z období středověku, které jsem hodně četla jako dospívající. Vzhledem k mé profesi je pro mne dost těžké najít něco, co by se mi opravdu líbilo.

Jan: Čtu podle chuti, takže klasiky i moderní autory často střídám a rád měním žánry. Většinou se rozhoduji podle něčího doporučení, podle recenzí, nebo když mě opravdu zaujme, anotace. U těch starších děl se chci také seznámit s příběhem, který byl natolik dobrý, aby se stal klasikou.

MD: Jaký je Tvůj názor na různé literární akademie a kurzy tvůrčího psaní? Máš s nimi pozitivní zkušenosti, nebo se spíše kloníš k názoru, že k úspěšnému psaní postačí talent, fantazie a vytrvalost?  

Radovan: Spíše se kloním k názoru, že k úspěšnému psaní stačí fantazie a tuna vytrvalosti. Talent nezmiňuji, neboť bych tím diskvalifikoval sám sebe. Na druhou stranu, v počátcích svého literárního lopotění jsem jezdil na společné psavecké víkendy s kamarády. Někteří psali všemožnou prózu, od humoristické po cestopisy, jiní poezii, další třeba písně, ale ten duch kolektivního porozumění mi v počátcích dodal spousty sil a pomohl mi překonat neúspěchy.

Arenga: Talent, fantazie a vytrvalost... Nedá mi to nepřipomenout na tomto místě onu pasáž ze Saturnina, kde se mluví o tom, že strýc František by si byl ušetřil popálené prsty a zánovní vestu, kdyby si před jedním ze svých pokusů přečetl učebnici chemie pro nižší třídy středních škol.

Žádným kurzem tvůrčího psaní jsem neprošla, takže osobní zkušenosti nemám. V době, kdy bych to časově zvládala, jsem totiž zastávala právě názor, že postačí talent a fantazie a kdo nemá, tomu kurz nepomůže. Později jsem začala některé věci vidět z jiného úhlu, snad jsem byla už i trochu moudřejší a pokornější, ale už jsem měla rodinné a pracovní povinnosti a byla na tom s časem úplně jinak. Osobně mne nejvíce posunula a posouvá zpětná vazba od betačtenářů a nějaká ta načtená teorie. Čímž chci říci, že mít talent, fantazii a vytrvalost je sice důležité, ale není to samospasitelné. Stejně jako nejsou samospasitelné jakékoli kurzy nebo příručky.

Jan: Nikdy jsem se neúčastnil žádného kurzu tvůrčího psaní, ačkoliv bych to chtěl jednou zkusit. Myslím, že takové kurzy jsou důležité hlavně pro začátečníky, kteří se potřebují naučit základy dobrého vyprávění. Jako hlavní výhodu ale vidím v tom, že člověk, který se takového kurzu zúčastní, se ocitne v okruhu podobně smýšlejících lidí, se kterými se může bavit o svém vlastním psaní nebo o literatuře jako takové, může od ostatních získat zpětnou vazbu na své dílo, sám může hodnotit ostatní, sdílet mezi s sebou zkušenosti, vzájemně se podporovat, hecovat se… Aspoň tak nějak si to ideálně představuji. Psaní je ale – aspoň v mém případě – práce samotářská, nejlépe za zavřenými dveřmi se zapnutou muzikou v pozadí. Nevím, jaká cesta vede k úspěšnému psaní (ať je to, co chce), ale myslím, že to zjistím jedině tak, když zasednu ke klávesnici, pustím cokoliv od Radiohead a začnu psát.

MD: Který z tvých literárních výtvorů (bez ohledu na umístění v soutěžích) bys nám doporučil(a) jako zatím nejpovedenější?

Radovan: Pro mě je to těžká otázka. Píši různé žánry a myslím si, že víc záleží na čtenáři a jeho vkusu, než na povídce či knize. Máte-li rádi military sci-fi, zkuste povídku Formicidae, se kterou jsem vyhrál letošní Vidoucí, a najdete ji v listopadové Pevnosti. Humornou fantasy zase reprezentuje Nejlepší přítel rytíře, který vyjde v příštích Žoldnéřích fantazie. Za nejpovedenější nejspíš považuji povídku s milým názvem Tady tě nenávidí, která v Daidalovi skončila čtvrtá, což je ze všech mých umístěných povídek za rok 2019 nejhorší výsledek :-).

Arenga: Novelu Zašlá sláva, která se v roce 2019 umístila jako druhá v CKČ a měla by vyjít v KOČASU 2020. Odehrává se v Praze na Vinohradech v roce 1980 a čtenáři se zde mohou setkat mj. s některými postavami z mé povídky Hostitel (KOČAS 2019) a s některými postavami z povídky Cizinec (MLOK 2017). A také je to první text, do něhož mi vstoupila Doramo Krásová, která je hlavní hrdinkou knihy, kterou mám právě rozepsanou.

Jan: Z mého pohledu má dosud nejpovedenější povídka vyjde v letošním sborníku Žoldnéřů fantasie. Jmenuje se Život na cestě.

MD: Jak tě napadají tvé postavy? Stojí ti podvědomě předlohou konkrétní lidé?

Radovan: Moji známí i blízcí jsou předobrazy pro některé postavy tak v necelé polovině dosud napsaných děl. Trochu se děsím, že se v tom někdy poznají. Ještě horší ale je, když v nějaké fiktivní osobě poznají mě, přece jen mám často se svými hrdiny obdobné postoje.
 

Arenga: Mám pocit, že postavy ke mne přicházejí tak nějak samy. A někdy poměrně nečekaně: píšu, píšu a najednou se sama nestačím divit. Ale některé postavy mají řekněme určitý předobraz, třeba jen v nějakém detailu. Týká se to např. i výše zmíněné Doramo Krásové. Potkávala jsem v naší ulici jednu takovou starou dámu, opravdu dámu, vždy perfektně upravenou - i když šla jenom na nákup. Vídala jsem ji pravidelně a vždycky měla rukavičky, takové ty tenké háčkované, které se dnes už nenosí. Doramo Krásová má takovéhle rukavičky hned v první scéně, kterou jsem o ní napsala, a má i stejný hlas jako ta paní. Bohužel jsem ji už docela dlouho nepotkala, tak doufám, že se třeba jen odstěhovala...

Jan: Spisovatel Neil Gaiman říká, že když chce napsat postavu např. sedmdesátileté babičky, která ráda štrikuje a sbírá keramické sošky slonů, tak musí někde hluboko ve svém mozku najít přesně tu část, která je sedmdesátiletou babičkou a pak ji prostě jen nechat mluvit. Zní to sice trochu hloupě (on to přece jenom říká trochu líp), ale myslím, že na tom bude něco pravdy (s postavou např. jaderného inženýra by to asi bylo trochu složitější).

Mojí poslední reálnou předlouhou byl náš kocour Gilbert, který má křivý dolní špičák – ten mu vystupuje z tlamy a on tak vypadá, jako by se neustále šklebil. Zmínil jsem právě tenhle detail v povídce Život na cestě, protože mi přišel zajímavý. A tak je to s většinou mých předloh. Vypůjčuji si to, co mi přijde zajímavé nebo nějak specifické pro danou postavu.

MD: Je něco, co bys chtěl(a) vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Klidně se chlub a propaguj!)

Radovan: Čtenářům bych vzkázal, že čtení je super (to oni vědí) a že čtení opravdu dělá člověka chytřejším (to vědí taky), což mám odpozorované z práce. A pokud čtou něco ode mě, tak jim děkuji, a když se jim to líbí, tak mi dělají velkou radost (a klidně to mohou napsat někam na legii. info, databázi knih, nebo tak).
Necítím se být povolán udílet doporučení začínajícím autorům, ale využiji té vzácné příležitosti a zkusím to. V prvé řadě bych doporučil nenechat se odradit neúspěchy, které jsou, aspoň zpočátku, nevyhnutelné. Je docela zhoubné hledat radost a motivaci v úspěších - třeba v publikaci knihy, nebo umístění v soutěži, většině smrtelníků něco takového trvá několik let. Pokud člověka psaní baví a je rád už jen za to, že zvládl dát do kupy příběh a dokončit ho, stojí to za to. A když už to napíšete, vyšlete to do světa. Dejte to do soutěže, publikujte to na netu. Nikdy nevíte, co dobrého z toho vzejde. Navzdory svým soutěžním úspěchům dodnes nedokážu odhadnout, s jakým přijetím se ta či ona povídka setká. Většinou jsem velmi překvapený (někdy příjemně, jindy naopak). Možná bych to shrnul slovy: Pište pro sebe, ale vyšlete to do světa, ať to může potěšit i jiné. Takto jsem si nedávno přečetl svoji jedinou vydanou knihu Pevnost zoufalství z roku 2012. Na jednu stranu jsem hudroval, jak bych to dnes napsal líp, na druhou mě ta kniha ohromně bavila. Prostě jsem ji psal pro toho prvočtenáře za klávesnicí. No a tímto jsem se také pochlubil a propagoval...

Arenga: Začínajícím autorům jsem na tomto místě vloni doporučovala, aby se nebáli literárních soutěží. Letos to trochu rozšířím o radu, aby se, pokud jim nějaký text v soutěži neuspěje, pokusili přijít na to, proč, a případně se ho pokusili dobrousit či úplně přepsat. Zejména pokud jde o soutěž, která poskytuje jako zpětnou vazbu slovní hodnocení, je docela fajn si to hodnocení přečíst a aspoň o něm uvažovat, případně pokud hodnotící poukáže na konkrétní přešlapy proti pravopisu a gramatice, tak opravit přinejmenším tohle. Ono vážně docela zamrzí, když jako porotce napíšete docela dlouhé slovní hodnocení s vypíchnutím konkrétních chyb a za cca půl roku se s tímtéž textem setkáte v literárním workshopu prakticky v původním znění. Berte to, prosím, tak, že porotce, který vám píše zpětnou vazbu, vám chce v první řadě opravdu pomoci.

Čtenářům bych především ráda poděkovala za to, že čtou. Moc si vážím toho, když si někdo najde čas a má chuť si přečíst právě můj příběh.

Do nového roku bych pak nám všem ráda popřála spoustu skvělých nových příběhů, které si budeme moci vychutnat ve zdraví, v klidu a pohodě.

Jan: Nám začínajícím autorům vzkazuji, ať dál píšeme jen to, co chceme my sami, to, co nás zajímá a co nás baví. Nechci nic doporučovat, spíš nám jen popřeju co nejvíc vytrvalosti, trpělivosti a ochoty na svém psaní dál pracovat, co nejlépe přijímat konstruktivní kritiku a zkrátka se neustále zlepšovat.

A čtenářům přeji jediné – co možná nejvíc dobře vyprávěných příběhů.

MD: Děkuji Radkovi Kolbabovi, Ireně Moravcové a Honzovi Pečenkovi za rozhovor, a do dalšího období přeji hodně skvělých nápadů a tu nejlepší odezvu od čtenářů.  

Za realizační tým PAF: Miroslava Dvořáková

Prosinec 2019 – leden 2020

Na Sardenu vyšel článek slečny nebo paní (nebo to byl možná nějaký nebinární tvor = ono to z toho nicku nejde poznat), která/který/které si říká Eylonway o tom, že česká fantastika je zkostnatělá, a že neřeší aktuální témata – jako jsou feminismus, qeer, ekologie, rasismus – že náměty zabředla do dávno překonaných stereotypů, a že v cizině místo toho vychází spousta pokrokově zaměřených knih, jejichž autoři a autorky vyhrávají jednu cenu za druhou… Článek najdete zde: https://sarden.cz/2020-02-07-0941/zkostnatela-ceska-fantastika?fbclid=IwAR2-mEsP-TIn0CrnqY5U0qSLzrtCPTD-B-g1E2hs7tTBgUvUkD8OuTCt77c

A pak se strhla bouřlivá diskuse – jak na Sardenu, tak na jiných platformách. Do diskuse na FB skupině odstartujte svoji knihu na efektivní komentář Terezy Kadet Kadečkové k tomu článku přispělo 225 názorů včetně těch mých.  

Článek o málo pokrokové české fantastice komentoval i Leonard Medek – a zhostil se tématu pečlivě a výstižně zde: https://www.sarden.cz/comment/42267#comment-42267

Mně ten článek od tajemné Eylonway evokoval rétoriku jiného opusu, který vyšel někdy předloni či předpředloni, pranýřujícího genderově stereotypně vyvedené obálky Mloků (Mlokem je míněna antologie vydaných vítězných děl literární soutěže Ceny Karla Čapka, vycházející každoročně). Konkrétně si tehdy autorka stěžovala, že ženy na obálkách jsou nakresleny málo důstojně a že jejich ztvárnění vyvolává dojem, že jsou slabé a submisivní. Jako kdyby se jí nelíbilo, když jsou ženy na obálkách příliš krásné a sexy, a muži příliš silní a sexy:))

Když hodnotím CKČ (jako porotci tu soutěž hodnotíme anonymně, tzn. že neznáme jméno ani pohlaví autora) - mám tu zkušenost, že úplně nejpříšernější bývají právě kousky křečovitě napěchované nějakým pokrokovým poselstvím. Jako nejzábavnější (ale ne v tom dobrém slova smyslu) vnímám hlavně soutěžní příspěvky s urputně ekologickou tématikou. Vzhledem k tomu, že jsem se dlouho živila jako průmyslový ekolog, psala jsem výukové materiály, učila jsem odpadovou legislativu, mohlo by se zdát, že budu z takových témat nadšená. Ale opak je pravdou. Bývá to hrůza hrůzoucí, protože autoři zpravidla neznají o té problematice vůbec nic, a pak píšou úplné kraviny.  

Jinak při hodnocení CKČ zažívám spoustu radosti pokaždé, když mezi soutěžními kousky nacházím perfektní texty, psané unikátním, vtipným nebo ušlechtilým jazykem, s nápaditě zkonstruovanými zápletkami, nebo s ďábelskou pointou, nebo dokonce se všemi těmito kvalitami současně.  A kde beru tu drzost tvrdit, že poznám, co je dobré a co ne? Odhlédnuto od toho, že sem tam nějakou tu knihu také napíšu, jsem především čtenář. Nejsem literární teoretik, ale světovou i domácí fantastiku čtu od útlého věku (takže cca pětačtyřicet let).  

Napíšu, co v tom článku od Eylonway nejvíc nadzvedlo mě. A sice, že tam napsala (cit): "Že jsme u nás ve všem asi o dekádu pozadu za moderním světem, na to už jsme si zvykli. To, co tady opěvujeme jako nejžhavější novinku, je za mořem už dávno pasé..." Já prostě zásadně nesouhlasím s názorem, že svět je moderní, a my tady jsme sto let za opicema, jenom proto, že to někdo vehementně tvrdí. Myslím, že je někdy lepší nepřejímat každou kravinu, která se v cizině propaguje - zejména toto mi zavání propagandou jak za socíku - kdy byli autoři stranou a vládou také vedeni k tomu, aby psali angažovaně.

Jak se tak povaluju v teple domova, mám čas odpovídat na dotazy, které mi chodí na webové stránky. Jeden takový mi napsala paní, co právě odešla do důchodu a má prý v plánu napsat knihu. Chtěla vědět, co k tomu bude potřebovat. Způsob, jakým ta paní dotaz formulovala, se mi líbil. Jako kdyby se ptala, co bude potřebovat k upečení koláčků z převalovaného těsta. Protože dotazů na totéž téma, i když ne tak vtipně osvěžujících, dostávám více, překopíruju se odpověď, kterou jsem té paní poslala. Třeba se bude hodit i dalším začínajícím autorům:  

Dobrý den paní XXXská,

podle Vašeho dopisu soudím, že vhodné nástroje k psaní knihy byste měla:)) 

1. umíte formulovat, co chcete 

2. vyjadřujete se jasně a srozumitelně

3. nemáte v textu pravopisné ani stylistické chyby. 

Co potřebujete dál: 

1. Musíte si stanovit, o čem ta kniha bude
2. Jaký žánr - nebo jaké pomezí žánrů 
3. jaké cílové skupině čtenářů tu knihu píšete
4. Jakou formou ji napíšete  (ich forma, er forma, atd)

Co Vám pomůže: 

Skvělé webové stránky jiných autorů, kteří radí těm začínajícím, např:

https://triumvirat.cz/ (stránky Karla Doležala, Ciirat Xaverové, a Ekyelky - v Praze a okolí)

https://www.literarnialchymie.cz/ (stránky Katky Kalivodové -  Foltánkové - dělá knížky pro děti, žije v Brně)

a na mých stránkách je (nevím, jestli jste ho našla) můj mini seminář o tvůrčím psaní - dá se najít na horní vodorovné liště a dá se v něm listovat.

Na FB se můžete přihlásit do FB skupiny, která se jmenuje "Odstartujte svoji knihu"  - tam můžete diskutovat s ostatními psavci a můžete získat spoustu cenných rad. Existuje i web nazvaný https://www.odstartujtesvojiknihu.cz/  který provozuje zakládající členka FB skupiny Veronika Matysová a je moc užitečný - hlavně pro začínající autory.

Takže toho snad už máte pro začátek dost.

Hodně štěstí a radosti ze psaní přeje

Mirka

Na Fénixconu jsem sice nebyla, ale to neznamená, že nenasmolím pravidelný příspěvek o PAF, jehož výsledky se tam stejně jako každý rok vyhlašovaly. Pokud mi Vladimír pošle podklady a Michael dodá kontakty na vítěze přeboru, se kterými spáchám rozhovor pro Interkom.  

Co je to PAF? To je  zkratka pro Přebor autorů fantastiky.  Přebor má pod palcem Michael Bronec, vydavatel ze Strak na vrbě, statistiku zpracovává Vladimír Němec (protože umí počítat – protože má matfyz), a kecy okolo už poněkolikáté obstarávám já  (protože já počítám mizerně, verbální projev mám taky dost zmatený, proto mi nezbývá, než zdokonalovat se v projevu psaném). 

Na první pohled vyhlíží moje čestná funkce Tiskového mluvčího Paf jako vtip – protože jsem povětšinou tím nejméně přítomným tiskovým mluvčím na místě samém (= všech možných conech, kde se literární soutěže vyhodnocují) v této části spirálního ramene naší galaxie. 

Pro méně znalé připomínám, že v PAF se hodnotí autoři, kteří uspěli nejlépe v literárních soutěží v daném roce – vyhodnocení probíhá stejným způsobem, jako účast ve sportovních soutěžích. Původně byl celý přebor PAF myšlen jako nadsázka – ale ujalo se to, a zařazení autora v žebříčku má svou specifickou výpovědní hodnotu. Starší rozhovory s vítězi PAF se dají vyhledat na Interkomu (většinou jsou v prvním čísle vydaném v nově nastupujícím roce).