Anotace: Jestliže ve vyhrocené situaci někdo pronese něco nevhodného, bude to zaručeně Ditrux Arci-Jeen, někdejší neúspěšný kandidát na post kapitána císařovy gardy. Ditova prostořekost je šperkem i štítem. Umístěný na nejvyšším místě žebříku mizerů si na své pověsti zakládá. Že mu vyvraždili většinu příbuzenstva? Ditrux spokojeně prudí dál. Obrat nastane až ve chvíli, kdy ztratí jedinou osobu, která mu jeho otravné manýry tolerovala. A na základně přituhuje. Pokud Sibiel rychle něco nevymyslí, Aliance Mizeon promění v prach. Dokonce i starý cynik Ditrux je připraven jednat přiměřeně vážnosti situace. A potom jedno náhodné setkání během tajné mise obrátí Ditův život vzhůru nohama.

Obálku od Nely Korbelové - je na ní Ditrux mezi jeho oblíbenými kaktusy - si můžete prohlédnout v galerii

dostupné zde: www.martinus.cz/?uMod=list&uTyp=search&c=%C4%8D%C5%A1%C5%A5%C4%8F&uQ=Ditrux

Je 2.2.2022 a tady jsou všechny mé e-knihy dostupné na platformě Google play - kam se můžete dostat skrze banner na pravé svislé liště. 

S Novým rokem se mi jako obvykle navalila hromada práce. Přišly soubory s povídkami obou soutěží, které hodnotím. Takže první kolo Vidoucích musí být vyhodnocené do druhé třetiny února a povídky z Ceny Karla Čapka někdy do druhé třetiny května. Budu mít co dělat, abych to všechno přelouskala a posoudila. Do toho moje civilní práce. A ještě se blíží každoroční strašák v podobě daňového přiznání a dalších k tomu navázaných laskomin (ještěže mám kamarádku, která mi s těmi hauznumery pomáhá). Proč tu vůbec běduju? Že to přece není taková hrůza? Jasně že ne. Jenom to má takovou zajímavou synergii. Každý konec zimy a předjaří, vždycky když mám největší fofry, mi totiž nejlépe odsýpá vlastní psaní. V době, kdy bych se měla zabývat deseti důležitějšími aktivitami jsem schopná napsat celý román a začít další. Jenom během včerejška jsem urazila patnáct stran a kdybych se dnes nepromenádovala tady na webu, bylo by to stejné (takto to bude minimálně deset kousků – pokud vydržím do půlnoci). A teď už mě omluvte.  

Aktuální Chronologie knih a sérií z megasérie Metaprostor podle děje:

Po zralé úvaze jsem se rozhodla aktualizovat tento článek z roku 2017 www.miroslava-dvorakova.cz/news/chronologie/ popisující souslednost jednotlivých knih odehrávajících se v Metaprostoru, protože jsem od té doby napsala další. Anotace a odkazy na distribuci najdete zde:www.miroslava-dvorakova.cz/knihy/ a anorace najdete zde: www.miroslava-dvorakova.cz/eknihy/. Ke knihám, které vyšly na Google play nebo na Apple Books, se dostanete přes bannery vpravo nahoře na hlavní stránce, ty ostatní hravě vygooglíte. 

1. Ani párem volů (novela vydaná v únoru 2018 na Google play jako e-book, romantická temná fantasy).
2. Kozel zahradníkem (vydáno 2016 na Google play jako e-book, romantická tragikomická fantasy)
3. Podej ďáblovi prst (povídka, co začíná na Zemi v sedmnáctém století a končí na Mizeonu dvě stě let před kataklyzmatem, vyšlo tiskem Straky na vrbě, Lovci monster 2016),
4. Vykladač: trilogie: Vykladač I – Zuby poražených (poprvé vydáno 2013), Vykladač II Střípky Sváru  (vydáno 2016),  Vykladač III – Slzy Netrebů  (vydáno 2017), vyšlo na Google play i na Nová vlna Praha.
5. Sarvonův odkaz (nové, připravuje se k vydání na rok 2022)
6. Návrat na Mizeon (tištěná trilogie vydaná Nová vlna, Praha v letech 2017-2018, nebo sedmidílná série e-knih, vydávaná Martin Koláček od roku 2021 – venku jsou čtyři díly ze sedmi, dostupné na běžných knižních serverech, a Martin Balcárek na Apple Books)
7. Za devatero mlhovinami (Bonusová sbírka tří povídek, vydaná v roce 2020. S exkluzivní obálkou od Nely Korbelové, dostupná volně ke stažení, věnovaná věrným čtenářům od autorky při příležitosti jejího desátého výročí od obdržení 1. ceny MLOK 2010 v CKČ za novelu Kazisvět).
8. Igor Ničitel (rozepsáno od roku 2019 – zatím nedokončeno): Igor Urval Nirruvien pochází z Equízia, ale už celé milénium čeří kalné vody Metaprostoru, jako jeden z vůdčí Triády Aliance Čtyřdohody. Metaprostor a Equízium jsou dvě univerza ve Veškerenstvu oddělené Předělem.  V Metaprostoru nemají problém s plevelnými fytobionty, v Equíziu zase nikdy neslyšeli o infonové chřipce. Obě univerza ale přesto mají něco společného. Vlastně někoho: Igora Urvala ab-Nirruviena. Zatím se mi nedaří Igorův příběh dokončit tak, abych s tím byla spokojená, protože samotná Igorova osobnost je výzva. Ale ono to přijde.
9. Zatracené klíče (aktuálně rozepsáno) – o které klíče že se jedná? Mluvíme o klíčích k nedobytným laboratořím starých Vahanských bohů, kteří tam prováděli experimenty tak nebezpečné, že od nich nakonec sami vyděšeně utekli. Naštěstí za sebou nezapomněli pořádně zamknout, aby se k tomu nadělení nikdo nepovolaný nedostal. A právě po těch klíčích je v Metaprostoru už několik tisíciletí pěkná sháňka. Kdykoliv se v předcházejících knihách mluvilo o něčem, co nelze získat, bývalo to přirovnáváno ke klíčům od laboratoří Vahanských bohů...

Na sociálních sítích, které sleduji, přibyl odkaz na rozhlasový podcast, kde skupinka nadaných a ambiciózních pokrokově smýšlejících mladých osob hodnotí nevalnou kvalitu současné tuzemské prózy, až na to, že to hodnocení nemůže být považováno za dostatečně objektivní, protože toho ti hodnotitelé (jak sami připouštějí) zase tolik nepřečetli. S odkazem na ten pořad se rozpoutala diskuse, ve jedna účastnice napsala: (cit) "Tak nezmínili tam jedinou sci-fi a fantasy z českého rybníku, měli tam samé takové až zvláštní knihy, které já vůbec nečtu. Takže za mě jsou co se týče mého odvětví úplně mimo bo České fantasy/sci-fi je na vzestupu." A na to jí druhá účastnice odpověděla (cituji): "Myslím, že většina lidí sci-fi a fantasy nečte, max sem tam něco." 

S tím prvním názorem se docela ztotožňuji, ale s tím druhým (...většina lidí fantasy nečte...) budu trochu polemizovat. Tak jako každý žánr má i fantastika svůj okruh skalních čtenářů a pak i čtenáře "hraniční" (co v pohodě lavírují na pomezí žánrů, nebo žánry střídají, protože je pro ně rozhodující, když je příběh zaujme), ale to je stejné celosvětově. A ano, v minulosti se často stávalo, že dobré kousky českých autorů byly upozaďovány ve prospěch špatných překladů špatných autorů cizích, ale poslední dobou se to pomalu lepší. 

Co se týká zájmu čtenářů, fantastika je až daleko na chvostě za jinými preferovanými žánry  jako jsou současné kriminální thrilery, detektivky, romány pro ženy (všeho druhu od upířích romancí po klasickou červenou knihovnu). Na první pohled se tedy dá připustit, že většina lidí sci-fi a fantasy nečte (jak prohlásila druhá diskutující), ale navzdory tomu tito lidé (tato většina) znají jak Harryho Pottera, tak Hry o trůny či Zaklínače, protože jinak by mezi vrstevníky vypadali "divně". A není zas tak důležité, že ty příběhy znají hlavně z filmů, protože ty byly natočeny podle knižních předloh.  

Znamená to tedy, že i když "většina lidí sci-fi a fantasy nečte", pořád je jich dost na to, aby autory bavilo pro ně psát. Samozřejmě nebudu zastírat, že patřím mezi ně - jako autorka i jako čtenářka - a že jsem ta potrefená husa, která kejhá:)).

Odkaz na dobrý článek: Dělala jsem si pořádek v počítači a narazila jsem na článek od Martina Kechlibara, který okomentoval a přeložil "Antiomluvu" světového autora fantastiky, Larryho Correii (jeho knihy jako třeba Lovci monster s.r.o. jsou nářez a mám je ráda). Kechlibarův komentář i samotný Correiho článek upozorňují na sílící manipulace ze strany různých aktivistů, kteří se pasují na SJWs (Social Justice Warriors). Tito SJWs promlouvají za všechny ostatní normální čtenáře ve svém tažení za Nový ideální svět. Bojují za absolutní spravedlnost ve všem a pro všechny, tlačí autory knih k přebujelé autocenzuře, aby nebyly uraženy či dokonce zraněny něčí city. Je to článek z roku 2019, ale nepřestává být aktuální. Odkaz zde: https://kechlibar.net/.../o-otrokarstvi-psat-nesmis.../...

Správkyně mé oblíbené FB skupiny nastolila tuto výzvu (cit): "Dneska si lusknutím prstu můžete přenést jakoukoliv postavu ze své knihy do svého života. Kdo by to byl?" (konec citace). To mě pobavilo. Většina respondentů začala popisovat, koho by si vybrala a co by s tou postavou dělala. Ale mě napadlo, že pro moje postavy by to nebylo žádné terno. I když existuje hodně takových, jejichž přítomnost bych uvítala, ony by v tomto našem vesmíru moc šťastné nebyly. Protože tento svět je mnohem nudnější, než jejich domácí univerza, případně roviny reality, případně dimenze:)) A vůbec. Už tak moje nejoblíbenější postavy přeskakují z jedné knižní série do druhé, a já sotva stíhám psát, abych jim poskytla další prostor na hraní. S takovou jsem ráda, že zůstávají, kde jsou. Jinak by mi nezbýval čas na to nejhezčí, co tento "nudný" svět nabízí - tím myslím mého chlapa, naše děti a vnoučata, kamarády a čtenáře:))

Kamarádi Lucka a Jonáš ze skupiny OSK dali na FB upoutávku na článek na Sardenu, ve kterém autorka popisuje, jakým způsobem reagují někteří bližní na to, že se věnuje psaní fantastiky (=sci-fi, horor, fantasy), a jak jí často v dobré vůli doporučují, aby se raději zaměřila na příběhy "ze skutečného života" nebo na "pohádky pro děti", protože potom by se její knihy jistě prodávaly lépe. Odkaz na článek: sarden.cz/2021-09-12-2147/nedelnik-zuzana-hartmanova-napis-radsi-detskou-knihu-nebo-neco-ze-zivota?fbclid=IwAR0MbS8BTWTmUkCW1Qs10OOC7WB6leOrUA8tTESlI6tx0BsinCB9i0QcJnc

Pobavila jsem se, protože v tom článku je to vystiženo naprosto přesně. Mám podobnou zkušenost - včetně toho, že nejvíc devastující komentáře mívají dávní spolužáci (aha, takže něco jako Harry Potter?), přátelé příbuzných (no, takové fantasmagorie já nečtu...) a to i bez toho, že by se jich na to někdo ptal, nebo že bych to byla já, kdo na otázku žánru anebo psaní vůbec zavedl řeč. Většinou jsou to lidi, se kterými se vídám po letech, a kteří se mi chtějí předvést tím, že vědí, že teda píšu, ale hned pohotově dodávají, že to není nic pro ně. Pomohlo mi, když jsem se naučila ty jejich motivace rozluštit, a beru to s klidem. Oni tím jasně dávají najevo, že mě jako autorku "fantasmagorií" pokládají za exota. Ale tím, že to téma nastolili oni (a ne já), na sebe prozrazují, že jsou jak ta liška, co prohlásila, že ty hrozny jsou kyselé:)) Naštěstí takových nevyžádaných poradců není moc a neděje se to často. Ano, a já si uvědomuju, že jako autorka fantastiky patřím do velice nepočetné a úzce vyprofilované množiny exotů, a jsem za to ráda.

V jedné FB skupině byl vznesen dotaz, zdali i ostatní účastníci komunikace mluví sami se sebou. Tazatel potřeboval vědět, zda je jenom on takový blázen, nebo zda je těch bláznů víc, či zda se náhodou nejedná o běžný jev. A mě napadlo, že když se můj vnitřní či vnější monolog (případně kvazi dialog) týká jenom reálných záležitostí nebo idejí s reálným podkladem, tak je to ještě dobrý. Horší je, když začnu fabulovat a modelovat si různé alternativy, co by se stalo, kdyby... Mám to tak odjakživa a je to vyčerpávající až do té míry, že jsem si proti tomu musela vypěstovat specifický druh obrany, abych neulítávala od reality příliš (abych dokázala komunikovat a koexistovat s manželem a dětmi a širší rodinou a přáteli). Takže proto posledních patnáct let píšu romány. A nakrmená bestie mé obrazotvornosti mírumilovně podřimuje, občas prskne nebo se převalí, a všichni jsme (rámcově:)) v pohodě :)))