Přebor autorů fantastiky (PAF) 2023 - článek
V tištěném Interkomu (informační servis fandomu) č. 1-2/2024 vyšel článek o vyhodnocení PAF 2023 a mé rozhovory s finalisty. Už jsem poprosila Pavla Mikuláštíka, aby článek šoupnul na stránky fandomu do sekce PAF paf.fandom.cz/ , takže se tam v následujících dnech jistě objeví.
Ale pro nedočkavce ho přidávám i sem:
Přebor autorů fantastiky 2023
Vyhodnocení PAF 2023
Začátkem prosince na brněnském Fénixconu vyhlásil Michael Bronec výsledky čtrnáctého ročníku Přeboru autorů fantastiky (PAF 2023), kde hodnotíme četnost úspěšného umístění v literárních soutěžích žánrů sci-fi, fantasy a hororu.
Do ankety PAF byly za rok 2023 statisticky zpracovány výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ) - kategorie novela, povídka, krátká povídka, mikropovídka, Daidalos, Žoldnéři fantazie, O stříbřitělesklý halmochron (dále jen Halmochron), Vidoucí, Sardenské legendy a Spisonátor.
V roce 2023 soutěžilo celkem 581 povídek, z nichž bylo 78 obodováno v PAF. Tyto povídky napsalo 61 autorů. Od roku 2008 (počátek evidence PAF) se literárních soutěží s fantastickou tématikou zúčastnilo celkem 12301 povídek, z nichž 1685 se dostalo do evidence PAF. Tyto povídky napsalo 614 autorů. Statistiku s nevšedním nasazením jako každoročně zpracoval Vladimír Němec.
Obsazení nejvyšších příček žebříčku
Na prvním místě pomyslného žebříčku s velkým náskokem stanula Lucie Hřebečská, která bodovala hned v pěti soutěžích. V soutěži Sardenské legendy získala 2. místo za povídku „Lepší než ředitel ňáky banky“, ve Vidoucí 3. místo za povídku „Má dáti dal“, v Žoldnéřích fantazie 7. místo za povídku „Malý pojednání o pravidlech chovu holubů“, v soutěži Spisonátor má 2. místo za povídku „Růžencová romance“, a konečně v Halmochronu má 3. místo za povídku „Teskný osudy z Argch Adchgach“.
Druhou příčku obsadil Miroslav Hokeš (kterému se podařilo urvat hned dvě první místa) a sice za 1. místo v soutěži Daidalos s povídkou „Milenci žijí trochu dýl“ a za 1. místo v soutěži CKČ – krátká povídka za povídku „Ocelové slzy“.
O třetí místo přeboru se dělí Zuzana Johanovská a Martin Novák, protože nasbírali shodný počet bodů. Zuzana Johanovská (letošní laureátka ceny MLOK v CKČ) získala 1. místo v CKČ v kategorii povídka s povídkou „Šrot jsi a v šrot se obrátíš“, dále se umístila na 2. místě v Žoldnéřích fantazie s povídkou „Moře si užiješ o dost víc, když prostě přijmeš, jaký je“ a v soutěži Vidoucí získala 8. místo s povídkou „Šmejd“. Spoludržitel třetí příčky PAF 2023 Martin Novák (vloni v rovněž třetí) získal 2. místo v CKČ v kategorii novela za novelu „Ženská bída“, v Žoldnéřích fantazie má 3. místo za povídku „Poslední dobrodružství“ a ve Vidoucí má 4. místo za povídku „Nechoď dceruško k vodě ven.“
Na dalších příčkách žebříčku se umístili další nadějní borci: Štěpán Tůma, Miroslav Vlach, Tomáš Luksch, Hana Kociánová, Marie Domská, Alfred Barsch a další a další.
Všem statečným přeborníkům srdečně gratulujeme!
Rozhovory s vítězi PAF 2023
Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek:
MD: Jaké knihy nejraději čteš?
Lucie Hřebečská: Jakékoli knihy se silnou pointou, silnou myšlenkou nebo silnou atmosférou, ideálně samozřejmě vše dohromady. V současné době nejvíc napravuju svoje resty ohledně klasické literatury. Ráda také čtu knihy, které mi někdo doporučí jako svoje oblíbené; často se tak dozvím něco nového i o tom člověku, který mi je doporučil.
Miroslav Hokeš: Pokud jde o fantastiku, tak takové, které mi ukážou zajímavá místa a světy, kde jsem ještě nebyl - a zároveň i jak se ti, kdo tam žijí, navzdory všem rozdílům podobají nám. Známé věci v novém světle a zabrané z nových úhlů, to je největší dar, jaký může fantastika obecně nabídnout.
Zuzana Johanovská: Mám ráda nejrůznější žánry i témata. Nejvíc mě lákají příběhy, které mě donutí zamyslet se, nebo které mě zkrátka vtáhnou a už nepustí. Což nacházím jak ve fantastice, tak v klasické literatuře. V poslední době mě čtenářsky zajímají zejména vědecky propracované sci-fi (příklad za všechny - Cch'-sin a jeho série Problém Tří Těles nebo Solaris od Lema), hodně si teď užívám Stephena Kinga nebo třeba některé veřejnosti méně známé knížky od C.S.Lewise (Dokud nemáme tvář je moje srdcovka!)
Martin Novák: To záleží na náladě, životním období… postavením hvězd asi. Dřív jsem četl hodně klasiků, českých i zahraničních (na Steinbecka nedám dopustit), z fantastiky snad jen Tolkiena a Lovecrafta, tu jsem pak začal číst ve větším, až když jsem sám začal psát. A teď se zas vracím třeba k české poezii a divadelním hrám. Jediné, co mě nikdy moc nelákalo, byly snad komiksy a young adult. Ale i tady se najdou výjimky.
MD: Jak dlouho píšeš, a co máš rozepsané právě teď? (Klidně se chlub, propaguj!)
Lucie Hřebečská: Psát ‚navážno‘ jsem začala až předloni, kdy jsem psací soutěže objevila. Předloňské sezony jsem ale stihla jen půlku, tak jsem si slíbila, že letos (jako svůj první celý plnohodnotný rok) se do psaní opřu a pak si vyhodnotím, jestli to má smysl. Vzhledem k tomu, že teď odpovídám na otázky pro vítěze PAF, si říkám, že to psaní ještě tedy asi zkusím. Ale co a kdy, to nikdy dopředu nevím. Psaní mě nejvíc baví, když je ‚na punk‘. Něco rozepsané mám, ale nerada takzvaně počítám slony před Alpami – uvidíme, zda se povede.
Miroslav Hokeš: Píšu asi tak od deseti let, což znamená někdy od půlky osmdesátek, jen nevím, od kterého okamžiku se tomu dá začít říkat psaní… :-) A co mám zrovna rozepsané? No, když to vezmu pěkně od začátku - miluju retrofantastiku, takové ty představy o naší současnosti, jaké měli autoři ve viktoriánské době - Robida, Verne a další podobní. Takovou tu s oblohou plnou vzducholodí, zemí plnou parních aut a domů na otočných podstavcích, s Měsícem, kam létají parní rakety a kde žijí Měsíčané a skot s démantovými rohy… A tak jsem si řekl, že kašlu na vědu, která nám ze světa udělala nudné místo, a vytvořím si nějakou podobnou sérii. Jmenuje se Fiat Lux a hrdinou je křesťanský duchovní osvobozující různé přízračné entity (pojmenoval jsem si je elkové, až dodatečně jsem zjistil, že je to anglický výraz pro losa, tak jsem si vymyslel i malou legendu o původu toho názvu). Ti vznikají z duší těch, kdo zemřeli při vraždě nebo jiné tragédii, berou na sebe různé podoby (můžou vypadat jako drak, zámek, vozidlo nebo třeba vánoční stromeček…) a všemožně škodí živým. Obvykle je třeba vyšetřit, co se přihodilo, a pak provést krátký obřad odchodu - dojde ovšem i na akci, hrdina nosí pár bouchaček a zachází s nimi skvěle, i když nerad. Ovšem vždycky se mu v cestě objeví nějaký pitomec přesvědčený, že elka je nejlíp prostě zrušit násilím, a nedá si po dobrém vysvětlit, že to nefunguje. Několik povídek ze série už vyšlo, teď přidělávám další, aby jich bylo dost na knížku.
Zuzana Johanovská: Píši zhruba od pěti let – a za těch více než dvacet let už mám spoustu špičkových šuplíkových hitů různorodé kvality. Nicméně s povídkami a soutěžemi jsem začala až necelé dva roky zpátky (namotivovala mě účast v online kurzu Seď doma a piš, pořádaném Městskou knihovnou v Praze). A najednou jsem tady, odpovídám na otázky v rozhovoru a na poličce mi leží Mlok spolu s dalšími diplomy a cenami. Nestačím se divit, jak rychle to celé vyeskalovalo! S tímhle raketovým startem pak souvisí i moje aktuální psaní. Začínám přemýšlet, že bych se pustila do něčeho delšího, co by se třeba jednoho dne mohlo stát skutečnou knihou. Nápadů na příběhy mám více, než stíhám psát, takže je to spíš o tom vybrat si nějaký, kterému by slušel delší rozsah. Ale na začátek téhle nové cesty jsem teprve dorazila, takže ještě uvidím, jak se to celé vyvine.
Martin Novák: Už to budou tak tři čtyři roky (vlastně od prvního lockdownu) co jsem se aktivně začal věnovat próze, jmenovitě fantastice. Zprvu jsem psal hlavně do soutěží, kvůli zpětné vazbě, a abych se zkrátka vypsal. Teď cítím, že už mě to „závodní“ psaní pomalu opouští. Zaprvé už nemám tolik času a zadruhé bych se rád začal věnovat něčemu rozsáhlejšímu. Momentálně se ženou pracujeme na knížce makabrózních básniček pro děti (to je už dlouho náš sen), pak bychom společně chtěli dokončit (taky už dlouho) rozpracovanou pohádku pro mého synovce. A pak mám pár námětů na román, na kterém bych rád začal pracovat od příštího roku. Ale neříkal jsem to už loni?
MD: Která z oceněných povídek Ti dala nejvíc zabrat a proč?
Lucie Hřebečská: Já píšu dva takové žánry, které jsem si vnitřně pro sebe nazvala ‚smějeme se prdům‘ a ‚pláčeme nad krví‘. Moje nálada u psaní pak většinou kopíruje náladu postav, atmosféru povídky. Tímto pohledem mi nejvíc dala zabrat povídka Lepší než ředitel ňáký banky, protože u té jsem se nezasmála, ale naopak jsem sama sebe pěkně vydeptala. Psát humoristiku je v tomhle ohledu mnohem vděčnější.
Miroslav Hokeš: Z těch dvou? Nejspíš ta z Daidala. Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale "zabrat" mi dala v tom smyslu, že první verze je už hodně stará a nikdy nevyšla - v 90. letech měla vyjít v časopise Nemesis, který ovšem ještě před vydáním stačil zaniknout. Tehdy to byla hrozná rána, měla to být má první publikace v profesionálním magazínu. Po pár letech jsem se rozhodl napsat povídku znovu, sepsal jsem si osnovu pro druhou verzi, úplně jiný příběh - a pak jsem to pustil z hlavy, osnova kamsi zapadla, už bych ji nenašel. A postupně jsem zapomněl i na celý ten námět. Připomněl jsem si ho vlastně jen díky tomu, že povídku inspirovala jedna píseň skupiny ABBA - a když se před dvěma lety ABBA nečekaně vynořila zpátky na hudebním poli, vynořil se i mně tenhle starý nápad. S první (i nenapsanou druhou) verzí má už ovšem povídka z Daidala společný jen základní motiv a jména dvou postav.
Zuzana Johanovská: Tyhle tři se zrovna všechny vyprávěly úplně samy. Vznikly v poměrně krátkém odstupu, a tehdy jsem se zrovna vezla na dobré autorské vlně. Když už bych ale měla vybrat jednu z nich, pak mi nejvíc dalo zabrat Šrot jsi a v šrot se obrátíš. U něj mi chvíli trvalo, než jsem si ujasnila, na jaké téma se chci soustředit a jak chci tenhle příběh vyprávět. Nápadů kolem se nahrnulo zkrátka strašně moc a chvíli hrozilo, že se v té smršti utopí jasná linka příběhu (všímám si, že u robotiky a obecně sci-fi s tímhle bojuji docela dost). Nakonec jsem ale sama sebe zkrotila, nadbytečné nápady a myšlenky jsem si pečlivě uschovala pro případná další využití, a vznikla povídka, za kterou jsem si odnesla Mloka J
Martin Novák: Ženská bída. Protože je nejdelší. Je to moje první novela, proto jsem si dal záležet hlavně na struktuře (aby z toho nebyla jen nafouknutá povídka). To mi zabralo zhruba tolik času, co samotné psaní. A pak samozřejmě přepisování, opravování, gramatika… těch bezmála sto stran mravenčí práce jsem opravdu pocítil. A stejně cítím, že by si zasloužila toho času mnohem více.
MD: Máš nějak vyhraněný názor na úroveň české a slovenské fantastiky ve srovnání s překladovou literaturou, která se na nás valí ze světa?
Lucie Hřebečská: Necítím se v problematice dostatečně orientovaná na to, abych mohla mít názor, natož vyhraněný.
Miroslav Hokeš Ze světa? Chcete říct z Ameriky, ne? ;-) Osobně začínám mít dojem, že v Americe vznikl podivný a (aspoň pro mě) ne moc příjemný trend psát fantastiku bez příběhů. Taková forma pro formu, s vybroušenou stylistikou, ale téměř bez obsahu. Zvlášť u povídek je to dost patrné - přistihuji se při tom, že třeba v XB-1 čtu daleko raději české, které jsou takřka vždycky zajímavé, mají děj, dobře vystavěný příběh. U amerických mi stále častěji slova splývají v jedinou homogenní mlhu a na konci se ptám - o čem to vlastně bylo? U románů to nemusí být až tak vyhrocené, ale Američani se obecně rádi utápějí v hromadách nepodstatných detailů, jsou schopni věnovat padesát stran popisu konverzace na večírku… Naši autoři, snad že mají mnohem méně příležitostí a leckdy se potýkají se všemožnými rozsahovými limity, lépe váží, co v textu opravdu musí být a co ne, a to je určitě pro dobro věci. Takže českou a slovenskou fantastiku nevidím v porovnání se "světovou" vůbec špatně, právě naopak.
Zuzana Johanovská: Vyhraněný názor nemám – bohužel momentálně ani nestíhám situaci na knižním trhu pořádně sledovat. Celkově ale věřím, že je potřeba, aby se ke čtenářům dostávalo to nejlepší z obou dvou světů.
Martin Novák: Vyhraněný názor asi ne. Spíš pocit. Přijde mi, že spousta českých a slovenských autorů (hlavně novátorských) má strach, že budou špatně pochopeni, a proto mají potřebu spousty věcí zbytečně popisovat a objasňovat (hlavně motivy a emoce protagonistů). A já se jim nedivím. Nejednou se mi od editora nebo porotce dostalo rady, že prý „čtenář je blbej“ a nikdo si nehodlá domýšlet, co jsem čím myslel, nebo že jim schází vysvětlení, proč se co jak stalo. Takový přístup ale podle mě neshazuje jen čtenáře (který není o nic hloupější než autor, kterého čte), ale i samotného autora, který pak radši píše „jak pro blbýho“, namísto aby psal upřímně. A možná proto je u nás fantastika stále považovaná za podřadný žánr, zatímco jinde ve světě už nějakou dobu stojí rovnocenně po boku „vážné“ literatury. Ale je to jen pocit, výjimky se najdou všude a sám jsem toho nepřečetl tolik, abych si troufl takhle soudit.
MD: (Tuto otázku mi poradila Klára Smolíková z FB skupiny „Kreativní inkoust – psací dílna tvůrčích duší“): Využil/využila jsi někdy při psaní povídek AI? A jsou podle tebe chatboti zlá, či dobrá magie, chytré, či zrádné vědecké řešení?
Lucie Hřebečská: AI jsem ze zvědavosti zkoušela, ale u psaní nevyužila. Její využití nicméně nezavrhuju, v beletrii je to skvělý nástroj na ‚podružné‘ činnosti, jako jsou rešerše, generování jmen, náhodných ‚NPC‘, které člověka nebaví vymýšlet a podobně. Věřím tomu, že jednou bude AI schopná i kreativních nápadů či překvapivých point. Zatím toho ale asi schopná není, takže se přikláním k verdiktu ‚dobrá magie, chytré vědecké řešení‘. Nevylučuju ale, že až mi vezme práci, tak si ten verdikt rozmyslím.
Miroslav Hokeš: Samozřejmě nevyužil, jak bych mohl mít radost z něčeho, co za mě napíše robot? Navíc ani nemyslím, že by to dnešní AI zvládaly. Okej, malovat už dávno umějí líp než my, ale napsat zatím zvládnou možná tak slušnou anotaci…
Zuzana Johanovská: S AI jsem si hrála, ale nic jsem nevyhrála J Verze chatů, které jsem zkoušela, za mě zcela postrádaly kreativitu – což je při psaní celkem na draka. Nicméně třeba pro maily v angličtině je to pro mě v práci vítaný pomocník. Celkově pak AI vnímám jako nástroj, který teprve čeká na plné rozvinutí svého potenciálu. A čím mocnější tenhle nástroj bude, tím více bychom na něj měli být jako společnost připravení. Takže na místě je podle mě spíše otázka, jak chytře či zrádně jej hodláme využívat my a jak dobře se vypořádáme s případnými nebezpečími, která to přinese. Ale to je otázka, kterou bychom si měli klást u každého pokroku – a je dobře, že už to jako lidstvo začínáme konečně chápat (snad). Jinak si při této příležitosti neodpustím malou reklamu. To, jak moc je AI schopné vygenerovat něco literárně hodnotného, má momentálně ambice prozkoumat soutěž s poetickým názvem (který nevygenerovalo AI) Přicházejí z-AI-mavé časy. Organizuje jí Městská knihovna v Praze ve spolupráci s Ústavem formální a aplikované lingvistiky MFF UK. Kdokoli, kdo chce vyzkoušet aktuální možnosti AI (a dost možná tvrdě narazit na jejich hranice), je srdečně zván k účasti – uzávěrka je 29.2.2024.
Martin Novák: Ne. AI (jak ho chápu) tvoří tak, že z množství dat, kterými ho nakrmíte, vybere společné jmenovatele, a pak vyplivne průměrný (a tedy očekávaný) výsledek. Z toho vyplývá, že vždy vytváří kýč – věčně se opakující a tisíckrát omleté motivy, nad kterými se byť jen lehce sečtělý čtenář maximálně tak uchechtne. Takhle přece nikdo psát nechce. Ne? – Ale zkoušel jsem to. Ze zvědavosti, samozřejmě. Můj problém ale je, že když tvořím, mám v hlavě konkrétní příběh, postavy, situace, motivy a myšlenky, které chci čtenáři přednést. A ve výsledku je pro mě jednodušší a rychlejší je prostě napsat, než se dohadovat s programem, aby je napsal tak, jak chci. Pokud ale chcete být autorem komerčním a nějaká ta vaše vlastní vize a kreativita je vám ukradená, je jen otázkou času, kdy se s AI budete muset skamarádit. Možná budete kýčoví, ale budete produktivní. A, bohužel, produktivita je to, na co se v komerční sféře hraje. Na druhou stranu – pokud bude moci psát kdokoli, bude ještě mít někdo chuť to číst? Nechme se překvapit.
MD: (Na tuto všetečnou a záludnou otázku mě navedla Sabina Holasová z téže skupiny) Jak se cítíš, když zabiješ literární postavu? Proč to vůbec děláš?
Lucie Hřebečská: Postavy zabíjím výlučně proto, že si to žádá příběh. Z tohohle pohledu je vlastně každé zabití postavy uspokojivé. Jak se u psaní cítím ale záleží na tom, jestli jsem smrt plánovala. Někdy se stane, že potřeba smrti vyvstane až během psaní, třeba u postavy, kterou mám ráda. Takové mi bývá líto, mám chuť jí dát pusu na čelo, než ji strčím pod vlak. Plánované smrti si ale velmi užívám a u jejich psaní se většinou maniakálně směju. Současně bych chtěla všem mým čtenářům připomenout, že všechny moje postavy jsou čistě vymyšlené a jejich podobnost se skutečnými lidmi zcela náhodná, takže pokud se v nějaké postavě poznáte, tak to nejste vy (ale stejně se nad sebou radši zamyslete, jestli náhodou nejste trošku svině a něčím si to nezasluhujete, protože dobří lidé u mě umírají zřídkakdy).
Miroslav Hokeš: Nedělám to, už proto, že většina toho, co dnes píšu, patří k nějaké sérii a s postavami počítám do dalších příběhů. Ani u vedlejších netuším, jestli se mi ještě někdy někam nebudou hodit. Když už to opravdu nejde jinak, provedu to ve stylu 'postava je nezvěstná, ztratila se v akci a pravděpodobně zahynula, ale není to úplně jisté' :-)
Zuzana Johanovská: Žádný sériový literární vrah nejsem (zatím), ale když už zabíjím, tak to musí stát za to. A vzhledem k tomu, že jsem citlivá duše, si u takových scén sama obvykle popláči. Psaní příběhů prožívám – i mě se daný svět postupně odkrývá a jednotlivé postavy ožívají (či umírají), takže i když to možná zní pateticky, i já mám z vážných scén, které píši, opravdu silný zážitek (někdy možná větší než čtenáři :-D) A proč takové smutné a ošklivé věci dělám? Protože tak se můj příběh zkrátka odehrává před mýma vnitřníma očima. Cítím, že takový moment v danou chvíli děj nebo postava vyžadují... Ostatně reálný svět je plný mnohem tíživějších událostí, než jaké se obvykle vyskytují v literatuře – a je prakticky nemožné, aby se určitá část z nich přece jen ve fikčních příbězích neprojevila.
Martin Novák: To záleží na postavě a kontextu její smrti. Většinou se snažím cítit tak, jak bych chtěl, aby se cítil i čtenář. Když zabiju padoucha, chci cítit zadostiučinění. Když zabiju přítele, chci cítit smutek, nebo vztek. Když zabiju hlavní postavu, chci cítit významnost té smrti (anebo naopak bezvýznamnost). A když to necítím (respektive cítím lhostejnost), znamená to většinou, že je postava (nebo ta situace) špatně napsaná. A pak to většinou necítí ani čtenář. A proč to dělám? Smrt je přece součást života. Když píšete o lidech, těžko se vyhnete psaní o smrti. I ty nejstarší známé příběhy jsou přece v jádru o smrti. Kdyby byly literární postavy nesmrtelné, nebyly by zkrátka uvěřitelné (proto všichni nenávidí „plot armor“). A možná by i ztratily na důležitosti. Smrt je to, co dává jejich životu, jejich příběhu hodnotu. I když nakonec přežijí, je to právě možnost smrti a touha po životě, která je ultimátním hnacím motorem každého děje. Přijde mi tedy v pořádku postavy „zabíjet“, stejně jako je nechávat přežít. Ale věčný život (jak už řekl Čapek) je nekonečně nudný.
MD: Je něco, co bys chtěl/a vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Tuto otázku v různé formě pokládám každoročně, a alibisticky tím dávám šanci odpovědět i na takové otázky, které vůbec položeny nebyly):
Lucie Hřebečská: Dalším začínajícím autorům bych chtěla doporučit, aby se při nejbližší možné příležitosti zapsali na kurz Seď doma a piš, který pořádá Městská knihovna v Praze, a to i tehdy, pokud si myslí, že kurz psaní nepotřebují, jako jsem se domnívala já. Kurz jsem absolvovala také a krom mnoha rad, co dělat, mi hlavně ušetřil spoustu času v tom, že mi ukázal, jakých chyb se vyvarovat.
Miroslav Hokeš: Pište, ať mají druzí co číst. Čtěte, ať mají druzí chuť psát. A neřešte, jestli máte talent nebo ne - já ho taky nemám. :-D
Zuzana Johanovská: Ráda bych sdílela to, co jsem potřebovala slyšet já sama (a měla jsem to štěstí, že to ke mně dolehlo takhle brzy). Psaní a soutěže rozhodně nejsou jenom pro (polo)profesionály – zkusit to může opravdu každý, kdo je připravený snášet případné dílčí neúspěchy. Zpětná vazba, kterou vám tahle zkušenost poskytne, je hrozně cenná. Vaši povídku si přečte někdo jiný než jen pár vašich kamarádů, vnese do toho zase nový, nezaujatý pohled a srovná vás s ostatními začínajícími autory. Z toho je pak možné čerpat, poučit se a zase se posunout o kus dál. A pak vám třeba jednou, po spoustě kritiky a momentech, kdy si říkáte, že byste už raději neměli napsat vůbec nic (ani nákupní seznam!), někdo řekne, že jste ho dojali. Nebo rozesmáli, donutili se zamyslet. A takový moment fakt stojí za všechnu tu snahu – protože od toho okamžiku už nepíšete jenom sami pro sebe.
Martin Novák: Jen jedno. A není to má myšlenka (bohužel už ale nevím, od koho ji mám): Nezapomeňte žít. Bude to znít paradoxně, ale psaní by u spisovatele nikdy nemělo být na prvním místě. Rodina, přátelé, láska, dobrodružství, selhání, bolest, strach, smutek, naděje, to jsou hodnoty a pocity, které tvoří jádro všech dobrých příběhů. A o těch se těžko píše, pokud je sami neprožíváte. Takže žijte! A pište o věcech, které jste skutečně prožili. Byť je zasadíte do dávných časů, do předalekých galaxií. To je ta malá drobnost, která nás (zatím) odlišuje od obyčejných chatbotů.
Za odpovědi děkuje: Miroslava Dvořáková – mluvčí PAF
Článek byl publikován v tištěné verzi Interkomu (Informační servis fandomu) 1-2/2024
