Skvělá recenze na Šíleného Ottu od Lilibeth Noir je tady: www.youtube.com/watch?v=y5BPmsQRTkU

Na FB skupině HVĚZDYMADLO je v rámci sobotního čtení na pokračování už 14. kapitola Kozla zahradníkem s průvodními obrázky:))

www.facebook.com/groups/6428380907263151

OPĚT MI Z TOHO VYCHÁZÍ STEJNÝ ZÁVĚR: PRO LIDSTVO JE MNOHEM VÝHODNĚJŠÍ NECHAT MĚ V KLIDU PSÁT, NEŽ MĚ PUSTIT K MLUVENÉMU PROJEVU. JEDNAK STRAŠNĚ ŘVU A JEDNAK SE ČASTO OPAKUJU. UFFF.

Alena Madla Bures na FB skupině HVĚZDYMADLO pořádá rozhovory s různě zaměřenými a různě praštěnými osobami včetně mě. Mnohé nahrávky jsou k dispozici na Spotify a taky na Youtube - např. v playlistu "Halo paní, co vy a psaní?" . Najdete tam rozhovor i se mnou tady www.youtube.com/watch?v=WAKljElevFo

Podotýkám, že tento Alenin rozhovor se mnou byl úplně její první a testační, což není patrné ani tak z Alenina projevu v roli tazatelky, jako spíše na mém impulzivním a dost šíleném přednesu jako respondentky:))

Všechny ostatní rozhovory (a lepší) s dalšími skvěle praštěnými lidmi najdete zde: www.youtube.com/playlist?list=PLdyzLBJc3mFaJoyNpvaSQm3H-CEH6nzxV

Přebor autorů fantastiky 2024

Vyhodnocení PAF 2024

Začátkem prosince 2024 na brněnském Fénixconu vyhlásil Michael Bronec výsledky patnáctého ročníku ankety PAF (Přebor autorů fantastiky), kde hodnotíme úspěšnost účastníků literárních soutěžích žánrů sci-fi, fantasy a hororu za uplynulý rok.

Do ankety PAF za rok 2024 jsme zahrnuli výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ, čtyři kategorie), Daidalos, Žoldnéři fantazie, Rokle šeré smrti (dvě kategorie), o Stříbřitělesklý halmochron (dále jen Halmochron), o Krvavý brk (dvě kategorie), Vidoucí, Sardenské legendy a Spisonátor.

V roce 2024 soutěžilo v literárních soutěžích s fantastickou tematikou celkem 466 povídek, z toho se do PAF probojovalo 96 povídek od 110 autorů.  Od roku 2008 (počátek evidence PAF) se literárních soutěží s fantastickou tématikou zúčastnilo celkem 12 853 povídek, z nichž 1755 se dostalo do evidence PAF. Tyto povídky napsalo 674 autorů.  Statistiku s nevšedním nasazením (jako každoročně) zpracoval Vladimír Němec.

Obsazení nejvyšších příček žebříčku

Na vrcholku žebříčku úspěšnosti se ziskem 31 bodů stanula Lucie Tringelová Kaňová. V soutěži Žoldnéři fantazie vybojovala 1. místo za povídku Potkat vílu, v Halmochronu získala 1. místo za povídku Restart. V soutěži Rokle šeré smrti vyhrála 2. místo za povídku Návštěva, v soutěži o Krvavý brk získala 3. místo za povídku Školení.

Druhou příčku s 20 body obsadil Jan Vrána. Získal 1. místo v CKČ, v kategorii krátká povídka, za dílo Pod mostem a 1. místo v CKČ, v kategorii mikropovídka za dílo Medard (pro úplnost dodáváme, že Jan se v posledních letech v kategoriích mikro a krátká povídka CKČ opakovaně umisťoval na druhých a třetích postech).

O třetí místo přeboru se dělí Markéta Holá s Lukášem Vlasákem, protože nasbírali shodný počet 13 bodů. Markéta Holá prorazila s mikropovídkami v CKČ. Získala 3. místo za povídku Malfunkce a 6. místo za povídku Smrt s troškou pepře. Spoludržitel třetí příčky PAF 2024 Lukáš Vlasák se v Žoldnéřích fantazie umístil na 3. postu s povídkou Párazit a v soutěži Vidoucí obsadil 6. místo s povídkou Ice Ice Baby.

Na dalších příčkách žebříčku se umístili další nadějní borci: Irena Lišková, Martin Vondráček, Martin Lochman, Kakrfóna Hrmlajtová, Nela Fabíková, Michal Šimeček a další (podrobný výčet až do 98. místa najdete zde: https://paf.fandom.cz/poradi.php?actRok=2024 ).

Všem statečným přeborníkům PAF srdečně gratulujeme!

Rozhovory s vítězi PAF 2024

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek:

MD: Jak dlouho píšeš, a co máš rozepsané právě teď? (klidně se chlub, propaguj!)

Lucie Tringelová Kaňová: Oficiálně píšu od roku 2020. Vše, co jsem napsala do té doby, bych si nedovolila vytahovat veřejně na světlo :D Dlouhá léta jsem příběhy nosila jen v hlavě a byla líná většinu z nich zkoušet dostat na papír. Nyní mám rozepsán hororový příběh o rodině, která na Vánoce odjede na chalupu a přívaly sněhu nebudou to jediné, co je překvapí. A když už se můžu chlubit… Na začátku března mi vyjde druhá kniha, tentokrát z hororového žánru s názvem Bába.

Jan Vrána: Asi v jedenácti letech jsem dvěma prsty tloukl do maminčina psacího stroje fantaskní příběhy, které sice neměly žádnou hlavu, zato asi tři paty. To bych ale nepočítal. Pak jsem si léta kupoval Mloky a u některých povídek jsem si říkal, že „to bych přece zvládnul taky“. Jenže zůstalo jen u pocitu. Najednou mi bylo 37, měl jsem rozepsaných několik nedotažených věcí a deadline byl zase za dveřmi. Tak jsem jednu z nich poslal, tak jak byla, bez korektur, vědom si všech nedostatků. Do tisku neprošla (dneska jsem za to rád), ale všiml jsem si, že jí někdo dal dokonce na první místo, což mě povzbudilo. Příští rok jsem se hecnul, dal do toho poctivě všechno a skončil jako druhý. No, a protože jsem chtěl být první, tak jsem v tom pár let pokračoval a teď mám klid.
Co plánuji, ví jen pár nejbližších a bojím se, že když o tom budu mluvit, tak se z toho „vykecám“ a nikdy to nedodělám. Je to víc různých témat, obvykle nedokážu sednout k jediné věci a napsat ji od A do Z rovnou. Mám třeba už řadu let rozdělaný delší příběh, kterému opravdu hodně věřím, moc se na něj těším, ale je tak smutný, že se mi to samotnému špatně píše.

Markéta Holá: Jsem takový hodně přestárlý začátečník, o psaní se pokouším od svých desíti let. V poslední době se mi oproti fantasy zalíbilo víc sci-fi. Mám rozepsané české post-apo s prvky fantasy a humoristiky, usiluju tam o nezdolné optimistické postavy v neoptimistickém světě. Zatím to testuju na povídkách. Ráda teď píšu české prostředí, protože se dá nacpat spoustou referencí, které snad některé čtenáře potěší. Např. někdo se vydá na Strakonické duny, dá si dvanáctku Novobrno, a pak se dá do boje s androidy, kteří ztratili schopnost se opravovat, a tak jsou závislí na těch nenáviděných inženýrech ze ČVUTu. Naštěstí blaničtí rytíři usoudili, že apokalypsa už je pro český národ dostatečné ohrožení, aby vylezli ze svých děr a něco s tím udělali.  

Lukáš Vlasák: Píšu od léta před první třídou základky, kdy jsem začal s fanfikcí Ferdy Mravence. Když mi pak máma nechala moje výtvory svázat, pochopil jsem, proč jsem tady: musím dostat svoji „práci všeho druhu“ na pulty knihkupectví! Vždycky jsem se chtěl živit tvorbou textů, ať už by to znamenalo cokoliv, a nejdřív nevědomě a pak i vědomě jsem za tím směřoval třeba při studiu. Jsem rád, že se mi to částečně splnilo, protože dneska pracuju jako redaktor dětských knížek.

Aktuálně se týden, co týden zabavuju svým volnočasovým projektem, který se psaním souvisí. Je to tvorba podcastu „Proč je to bestseller“. V tomhle audio pořadu na YouTube a Spotify rozebírám aktuální knižní hity a občas píšu i povídky ve stylu daných autorek a autorů. Zkrátka mě baví povídat si o příbězích (klidně sám se sebou), a protože už to doma nemohli poslouchat, pořídili mi za kamaráda mikrofon. Zvu vás k poslechu!

MD: Která z tvých oceněných povídek Tě při psaní nejvíce bavila a proč?

Lucie Tringelová Kaňová: Rozhodně mě bavily všechny – snažím se psát tak, abych po zavření souboru měla radost z toho, co se mi toho dne povedlo. Srdci nejbližší ale asi bude Potkat vílu. Povídka je tak trochu smutná, ale na druhou stranu i pohladí. Původně jsem měla v plánu napsat velmi hororovou záležitost, ale příběh si nakonec zvolil úplně jinou trasu.

Jan Vrána: Nejvíc mě paradoxně bavila povídka, která vůbec neprošla do nominací. Ale z těch dvou určitě Pod mostem, hlavně ten ústřední dialog. De facto jsem nechal obě postavy v hlavě žvanit, dobře se bavil a jen jsem to zapisoval. U Medarda bylo mnohem víc dohledávání reálií ohledně dětských domovů, policejních postupů, terminologie atd., naštěstí mi s tím kamarád, co dělá u PČR, hodně pomohl.

Markéta Holá: Obě jsem si užila. Smrt s troškou pepře jsem psala v rámci workshopu, tak to byl takový společenský zážitek. Malfunkce pro mě byla supr odreagování od tenkrát čtyřměsíčního mimina. Hlavně ty různé reference mě bavily. Takové blbosti jako čokoládová Tatranka Trio – bez cukru, bez lepku a čokolády… a tak. Píšu hlavně pro radost a ráda bych, aby text přinesl něco pozitivního čtenáři.

Lukáš Vlasák: Určitě Párazit, který se umístil v Žoldnéřích. Psal jsem ho v takové odlehčené, sebeironické ich-formě, hrál jsem si přitom i s jazykem a zjišťoval jsem, že je to asi styl, který mi jde od ruky nejvíc. Objevil jsem takový svůj hlas, který bych chtěl do budoucna dál rozvíjet. Taky jsem si u Párazita ozkoušel dvě věci, kterých jsem se předtím bál, i když jsem tušil, že budou ku prospěchu. Před odesláním do soutěže jsem ho protáhl důkladným betačtením a redigováním od jiného profíka. A taky jsem při rešerších šel do terénu a vyzpovídal známého, který stejně jako hlavní hrdina pracuje ve vodárnách. Dozvěděl jsem se spoustu detailů, které mi pomohly vystavět fungování světa, kde ani obyčejná voda není, čím se zdá být.

MD: Jak Tě napadají tvé postavy? Stojí Ti předlohou konkrétní lidé?

Lucie Tringelová Kaňová: Šablony jak fyzické, tak povahové jsou všude kolem nás a přiznám se, že si občas tu a tam kousek vypůjčím a přetvořím k obrazu svému.

Jan Vrána: Ne, nikdy! Rušilo by mě to. Píšu převážně fantasy a vnášelo by mi to do tvorby nežádoucí vjemy z reálného světa asociacemi s tím člověkem.
U postav to ale nezačíná. Postavy jsou hlína tvarovatelná podle formičky zvané motivace. Není pro mě smyslem psaní vymyslet si cool týpka s mečem, a pak nějak přesvědčovat čtenáře o tom, že je to fakt frajer. Důležité je sdělení, pointa, příběh, který chci říct, otázky, které chci zodpovědět. Třeba: proč by měl troll vysedávat zrovna pod mostem? Proč tu puberťáci čmárají po zdech? Co když to není jen bezduchý vandalismus? A už žmoulám slovní hlínu, dle formičky motivace vytvaruji postavu, která mi tam nejlépe pasuje, nechám vytvrdnout a je to.

Markéta Holá: Boj o totální originalitu jsem vzdala, vše už prostě bylo napsáno, natočeno, nakresleno… Dřív jsem si připadala jako největší padělatel, když někomu moje psaní připomnělo to či ono. Nezbývá než si s tím nelámat hlavu, přijmout to a kombinovat. Ráda si teď půjčuji určité pozitivní aspekty skutečných lidí, hlavně těch kolem mě.  Pak se na to samo nalepí něco z oblíbené literární postavy, trocha řemeslných prvků a všechno to vyklíčí podle potřeb příběhu. Ten asi udělá na postavě nejvíc práce a ona zas na něm.  

Lukáš Vlasák: Postavy tam vždycky nějak jsou, od začátku nápadu na příběh. Jsou jeho nedílnou součástí. Nemodeluju je nějak záměrně nebo podle skutečných vzorů. Možná si některé detaily vypůjčím od lidí ze svého okolí, ale nikdy ne kompletní figury nebo osobnosti. Moje hlavní postavy vycházejí z větší míry ze mě. Ne že bych to byl já pod jiným, papírovým jménem, ale řeší to, co trápí nebo zajímá mě. Problémy nebo dilemata. Fantastika mi umožňuje je přesadit do jiného světa, zveličit nebo schovat za metaforu anebo si třeba z určitých strachů vystřelit totální nadsázkou.

MD: Prošel/prošla jsi nějakými kurzy tvůrčího psaní nebo jsi samouk? Máš s nimi pozitivní zkušenosti, nebo se spíše kloníš k názoru, že k úspěšnému psaní postačí talent, fantazie a vytrvalost? 

Lucie Tringelová Kaňová: V roce 2020 jsem se poprvé začala poohlížet po různých psacích skupinách, radách a workshopech. Něco jsem si vzala k srdci, něco ne… ale to, co mě nejvíc nakoplo byla vstřícná psací komunita, ochotná odpovědět i na největší kravinu. V té době jsem dokonce absolutně netušila, co to je nějaká normostrana nebo počet znaků bez mezer. Mno, a taky bylo fajn zjistit, že ne všichni jsme dokonalí češtináři, že všichni umíme šílené překlepy a děláme si poznámky, které o pár hodin později absolutně nedávají smysl.

Jan Vrána: Betty McDonaldovou na jeden takový kurz přihlásila její sestra. Shrnula svou zkušenost slovy: „Na kurzu tvůrčího psaní se sešla řada lidí, kteří neměli co říct, a nevěděli, jak to mají napsat“. Vždycky se mi to vybaví, když přijde řeč na tohle téma.
Na druhou stranu jako ve všem – když chci něco dělat, měl bych o tom něco vědět. Je tady spousta instruktážních knížek i videí o psaní od skutečných mistrů (King, Gaiman, Sanderson…). Viděl jsem jich řadu, přečetl pět. A když člověk přečte dvě až tři, zjistí, že v těch dalších se často opakuje to, co už jinde četl. Ale to nevadí – tyhle opakující se věci tvoří zhruba ten podstatný základ, který člověku pomůže vyvarovat se úplných kiksů. Vyhovuje mi to takhle asi víc než v podobě nějakého hromadného semináře. Tohle je ale hrozně o nátuře – věřím, že jiným lidem ta hromadná podoba s jakýmsi dáváním hlav dohromady sedne lépe.
King tvrdí, že pokud v člověku psaní apriori není, nedá se vytrénovat. Nedokážu to posoudit. Ale i s nějakou dávkou vrozeného talentu si člověk ušetří spoustu dřiny vyhledáním alespoň trochy obecné teorie. Jedno v jaké formě.

Markéta Holá: Jako puberťák jsem absolvovala workshop Evy Hauserové, je to pro mě moc hezká vzpomínka. Nejvíce jsem se naučila na kurzech Míly Lince a poličku mám plnou Markéty Dočekalové.

Přijde mi, že každý má svojí literární cestu jinou, ale tak či tak je potřeba se nějakou formou vystavovat zpětné vazbě a znát aspoň základy. Pokud teda nepíšu jen terapeuticky pro sebe, což je taky úplně ok.  Kurzy jsou za mě moc fajn, ale nakonec to podle mě je stejně nejvíc o té vytrvalosti.

Lukáš Vlasák: Nejsem samouk, vždycky jsem tendoval k hledání mistrů, od kterých bych jako pokorný učedník vstřebával moudrost :-D Nejdřív to bylo v knihách a videích o tvůrčím psaní a v nedávné době i v těch kurzech. Chci zmínit workshopy pražské knihovny Seď doma a piš (které vedou Míla Linc a Jarmila Kašparová) a projekt Klub psáčů Petra Hanela. Ti mě za poslední dva roky posunuli o tolik, že bych si na to sám svým hlemýždím tempem přicházel desetiletí.

MD: Jaká kniha z těch, které jsi v poslední době přečetl(a), Tě nejvíce zvedla ze židle?

Lucie Tringelová Kaňová: V tom negativním smyslu jde o knihu Dracul autoři D.Stoker a J.D. Barker. Ti dva se dopouští chyb, které lze odpustit začínajícími autorovi, ale redaktor by je měl rozhodně vychytat. Dovolím si příklad: vyděšené děti utíkají v noci lesem – po cca čtrnácti letech jsou schopny si vybavit, zda tenkrát viděly z bažiny se vynořit pravou či levou ruku. Ty stejné děti jdou také vykopat hrob, aby si po těch letech prohlédly tvář nebožtíka a ujistily se, že to byl ten, který byl u nich tenkrát na večeři (pro zajímavost, chlapec jej vlastně ani neviděl, protože už týdny jedl jen ve svém pokoji). Rumunský bača ze 16. století, píšící dopisy své milé, je už jen smutná třešnička na zkyslém dortu. Vím, že čtenář je ochotný odpustit kde co, ale jsou příběhy, které si zaslouží tu nejlepší péči, a zrovna tento nedostal ani tu základní.

V tom pozitivním smyslu mě ze židle skulila Smrt před úsvitem od R.R. McCammona. Ta kniha je naprostým opakem odfláknutého Dracula a dostala tu nejlepší péči od samotného autora, což je jasné snad z každé věty.

Jan Vrána: Je řada věcí, které mě nesmírně nadchly a můžu určitě doporučit:
- Bacigalupiho „Čerpadlo 6“ – znepokojivé vize blízké budoucnosti, sociální témata, střety kultur, hranice estetiky, otroctví, vodní či potravinové zdroje, rodičovství a kontrola porodnosti, vzdělávání, toxicita prostředí, rozvojový svět, zdravotnictví a pracovní trh. Jsou v tom pointy jak rány kladivem. Do hlavy. Tohle je absolutní skvost a mělo by se to dostat do osnov.
- Od Wegnera „Sekera a Skála…“ – má tak krásně vykreslené postavy i prostředí, že jsem se do toho ponořil jak do vany. Škoda, že tu vyšly jen dvě knížky. Tohle je přesně ten styl, jaký mi na našem trhu hrozně chybí. Dlouhodobě.
- Z novějších třebas Gaiman a jeho „Krátké fikce a disturbance“ – bonboniéra kratičkých, horečnatě snových vizí na nejrůznější témata. Gaiman je v tomhle přeborník.
Mám všeobecně rád povídkové knížky. Nesnaží se roztáhnout jednu myšlenku na román a docpat to vatou či zbytečnou kýčovitou love story. Neplýtvají čtenářovým životem. A když už je v nich slabý kus, tak aspoň není dlouhý.

Markéta Holá: Islandská detektivka Černá díra. Autorka Yrsa Sigurdardottir umí i znásilnění a vraždu dítěte napsat nevulgárním a citlivým stylem. Povoláním jsem dětský psychiatr, takže hodně oceňuji takové příběhy, kde mi chování a prožívání postav přijde hodně realistické, ale zároveň je děj natolik fantaskní a necynický, aby mě to úplně nedeptalo.

Lukáš Vlasák: Beru to zvednutí ze židle jako pozitivní a mám takové knihy dvě. Obě souvisí s mým podcastem o bestsellerech. První je možná nečekaně pro autora fantastiky kniha Bábovky na konci světa od Radky Třeštíkové. I když je to spisovatelka provařená v médiích, i těch bulvárních, která se nebojí humbuku, její knihy jsou pro mě suverénním řemeslem a psychologickým ponorem do postav, které třeba nesnášíte, ale musíte se na ně fascinovaně lepit až do – většinou – tragického konce. Aktuálně to nejlepší z českého literárního mainstreamu. Druhá je kniha Syndikát od Leoše Kyši. Ten jsem právě dočetl a nemůžu uvěřit tomu, jak přesně se trefil na hlavičku hřebíku téhle doby. Díky (kvůli?) umělé inteligenci je sci-fi tady! Bavilo mě v něm všechno, od AI sluhy s projevem Saturnina až po kotletovské prvky, které v sobě Kyša ani pod tímto jménem nezapře.

MD: Je něco, co bys chtěl/a vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Tuto otázku pokládám každoročně, a dávám tím šanci odpovědět i ta takové otázky, které vůbec položeny nebyly):

Lucie Tringelová Kaňová: Ať se nebojí mazat, popřípadě vyjmout a uschovat do souboru „Co kdyby náhodou.“ Většina literárních soutěží má velmi omezený maximální počet znaků – a já měla snad vždy problém se vejít. Jsem notorický vykecávač a krátké texty neumím. Pak mi ale nezbylo nic jiného, než zatnout zuby a mazat – věty, odstavce i celé strany. A zpětně musím přiznat, že to textu vždy prospělo. Často jsem nechala zmizet i části, ze kterých jsem měla během psaní radost, že se mi extra povedly. Ve finále v příběhu vůbec nechyběly.

Jan Vrána: Mějte co říct. Dopřejte si dostatek podnětů a přemýšlejte o nich. Proč jsou věci tak, jak jsou, a co by mohlo být kdyby. Psaní je pro lidi, které baví přemýšlet. Jakmile dojdete k myšlence, kterou budete chtít sdělit, dokážete ji i napsat. A lidi to bude bavit, protože jste jim vnukli myšlenku a teď ji můžou chvíli převalovat v hlavě. Neboť i čtení je pro lidi, které baví přemýšlet. Pro ty ostatní jsou tu různé TikToky.

Markéta Holá: Tak začínajícím autorům vzkážu, že jsem ráda mezi nimi. A čtenářům, ať kašlou na Sandersona a čtou české autory. Přijde mi, že některé soutěžní sborníky obsahují lepší počtení než většina populárních titulů. Obzvlášť jsem fanda všech textů, co nejsou jen drsný, cynický, woke a plný toxické oduševnělosti. Toho jsem za poslední roky trochu přesycená, hlavně teda v rovině zahraniční tvorby filmové, seriálové i knižní. Je to čistě subjektivní věc, lidské neštěstí mě bohužel živí, tak si chci odpočinout v příbězích, které to aspoň umí nakombinovat s něčím jiným.     

Lukáš Vlasák: Jak jsem zmínil v odpovědi o kurzech tvůrčího psaní – já jsem vždycky PRO učit se od zkušenějších, vstřebávat poučky, pravidla, strukturu, vzdělávat se v oboru. Ale téměř pokaždé, když si sedám k vlastnímu textu, snažím se na všechno zapomenout a psát tak, jak v dané chvíli nejlíp dovedu. Se vším, co jsem se doteď naučil, a s vědomím, že toho ještě mnohem víc neumím. Přijmout to a nestresovat se z toho. Za sebe doporučuju nepsat podle výpisků z kurzů a knih, ale srdcem, jak je to podle vás pro váš příběh momentálně nejlepší. Snad je to srozumitelné :-)

Za realizační tým PAF děkujeme finalistům za rozhovor a přejeme hodně dobrých nápadů pro příští soutěže.

Článek napsala a rozhovory s finalisty vedla Miroslava Dvořáková, mluvčí PAF

Přidávám odkaz na rozhovor s Marií Domskou - stvořitelkou mého oblíbeného vesmírného monstra - šachtranského supervojáka Kchrata na Dětech noci. Kratovo objevení na nebi české fantastiky před několika lety jsem v roli porotkyně CKČ vyhodnotila jako výbuch supernovy.  

Odkaz: deti-noci.cz/2025/01/literatura/spisovatele/lit-rozhovory/s-marii-domskou-o-kchratovi-a-ceske-fantastice/

Začátkem prosince 2024 na brněnském Fénixconu vyhlásil Michael Bronec výsledky patnáctého ročníku ankety PAF (Přebor autorů fantastiky), kde hodnotíme úspěšnost účastníků literárních soutěžích žánrů sci-fi, fantasy a hororu za uplynulý rok. Chystám o tom pravidelný článek, jehož součástí je rozhovor se čtveřicí finalistů (o třetí místo se dělí dva borci). Vyhlášení už proběhlo, proto můžu prozradit, že se můžete těšit na rozhovor s Lucií Tringelovou Kaňovou, Janem Vránou, Markétou Holou a Lukášem Vlasákem. Článek vyjde tiskem v Interkomu a později ho pověsíme na web Československého fandomu do sekce PAF a samozřejmě ho pak najdete i zde.

Jsem zpátky! Od listopadu jsem na tuto stránku ani na web … nesáhla, protože jsme řešili novou rodinnou situaci a s ní nástup diametrálně odlišného životního rytmu, kterému se stále ještě přizpůsobujeme. Tchán, kterému táhne na devadesát, v listopadu vážně onemocněl. Dva týdny pobyl v nemocnici, pak ho převezli do LDN. V půlce prosince nám ho z LDN „vrátili“ v poloze ležmo do domácí péče. Místo relativně soběstačného seniora, kterého jsme předtím pouze cca 2x týdně různě vozili po doktorech, na pedikúru, a pomáhali mu s úklidem a nákupy, se nám vrátil křehký na lůžko upoutaný stařeček, absolutně odkázaný na péči ostatních. Před jeho návratem jsme naštěstí stačili absolvovat seminář v kroměřížské nemocnici, kde jsme se pod vedením Mgr. Aleny Brančíkové poučili, jak se o takového člověka starat a jaké pomůcky k tomu budeme potřebovat (vřele doporučuji). Paralelně s tím jsme zahájili jednání se sociálními službami, protože nám bylo dopředu jasné, že to sami dva s Richardem nemůžeme zvládnout, pokud si chceme (a potřebujeme a musíme) udržet současné pracovní nasazení v našich profesích. Naštěstí měli v Decentu v Hulíně volné kapacity, takže se u nás paní pečovatelky od poloviny prosince střídají 3 x denně a my jsme neustále překvapovaní tím, jak jsou úžasné, a jak zásadní pomoc to pro nás představuje. Jistěže kromě této účinné pomoci musíme fungovat i my s Richardem, dvakrát týdně se zastavuje s pomocí a psychickou podporou švagrová. Je to spousta drobných záležitostí denně, od vytažení žaluzií ráno a zatažení večer, po praní prádla, přípravu a podání jídla, shánění hygienických potřeb a léčivých přípravků.  Pro ilustraci stačí jen prosté vaření čaje do termosky a starost, zda je hrnek u seniorovy postele plný, a hlavně dostatečně v jeho dosahu.

Z výše uvedeného se dá snadno odvodit, že jsem za ten čas, kdy jsme se s Richardem přizpůsobovali, absolutně rezignovala psaní a vše, co s ním souvisí. Až během minulého týdne jsem se vyhecovala, a splnila resty, co se nahromadily. Napsala jsem opožděnou recenzi na knihu Krev a zrada od Kay Frost pro Děti noci. Jako mluvčí PAF jsem sesmolila článek o vyhodnocení PAF 2024. Vymyslela jsem otázky pro vítěze ankety a vykomunikovala s nimi finalizaci (už jenom čekám, až mi konečnou podobu odkývne Michael Bronec, abych mohla článek poslat do Interkomu). A v neposlední řadě jsem uskutečnila rozhovor s Marií Domskou, o který mě paní šéfredaktorka žádala někdy v listopadu (odkazy na tyto záležitosti už šoupnu do jiného příspěvku).     

Teprve včera jsem se konečně vrátila k Z(a)traceným klíčům. I když jsem trilogii v říjnu dokončila, s odstupem času v ní nacházím nedostatky, které je nutné vyladit. Teprve až budu s Klíči definitivně spokojená, vrhnu se na Igora Ničitele, a už se na to těším! 

Nebylo snadné se přeladit do nových rodinných povinností, ale byly tu mé dobré přítelkyně: Marcela, Jolana, Jana, Zuzka, Daniela a v neposlední řadě nezdolná Ivana z Prahy (jako jediná reprezentantka psacího řemesla), které mi dodávaly sílu, a já jim děkuji.

Co se týká četby na pokračování, kterou vkládám na web a upoutávky na další díly dávám sem na stránku, rozhodla jsem se pro Sarvonův odkaz. Tato kniha vyšla jako e-book v roce 2022 a na Databázi má 90 % i dobrá hodnocení. (….)  Stěžejní postavu Sarvonova odkazu, Ottu z Orkenu mám moc ráda a doufám, že vás jeho vylomeniny i cesta za svobodou budou bavit. Otta má v megasérii Metaprostor přímou návaznost na román Kozel zahradníkem (tam je Otta za padoucha). V Sarvonově odkazu se ukáže, že nic není jen černé nebo bílé. Kozla zahradníkem, jeho četbu jsme ukončili v dubnu 2024,  pořád ještě najdete v sekci Četba na pokračování zde na webu.

Nakladatelství audioknih Čtimi www.ctimi.cz/ koncem června 2024 vydalo audioverzi mé sbírky Za devatero mlhovinami s dynamickou interpretací Sanely Mullerové a s úplně snovou obálkou, která naprosto dokonale vystihuje atmosféru kláštera obsazeného marodéry z doby třicetileté války. Příprava trvala skoro rok, protože načíst a finalizovat audioknihu tak, aby byla dobrá k poslechu, je docela zápřah. Já jako autorka jenom mlčky zírám:)).

Zatím je audiokniha ke stažení zde www.ctimi.cz/za-devatero-mlhovinami/

a zde www.audiolibrix.com/cs/Directory/Book/14322/Audiokniha-Za-devatero-mlhovinami-Miroslava-Dvorakova

brzy bude k dispozici i na dalších distribučních portálech s audioknihami.

V tištěném Interkomu (informační servis fandomu) č. 1-2/2024 vyšel článek o vyhodnocení PAF 2023 a mé rozhovory s finalisty. Už jsem poprosila Pavla Mikuláštíka, aby článek šoupnul na stránky fandomu do sekce PAF paf.fandom.cz/ , takže se tam v následujících dnech jistě objeví. 

Ale pro nedočkavce ho přidávám i sem:  

Přebor autorů fantastiky 2023

Vyhodnocení PAF 2023

Začátkem prosince na brněnském Fénixconu vyhlásil Michael Bronec výsledky čtrnáctého ročníku Přeboru autorů fantastiky (PAF 2023), kde hodnotíme četnost úspěšného umístění v literárních soutěžích žánrů sci-fi, fantasy a hororu.

Do ankety PAF byly za rok 2023 statisticky zpracovány výsledky z těchto soutěží: Cena Karla Čapka (dále jen CKČ) - kategorie novela, povídka, krátká povídka, mikropovídka, Daidalos, Žoldnéři fantazie, O stříbřitělesklý halmochron (dále jen Halmochron), Vidoucí, Sardenské legendy a Spisonátor.

V roce 2023 soutěžilo celkem 581 povídek, z nichž bylo 78 obodováno v PAF. Tyto povídky napsalo 61 autorů. Od roku 2008 (počátek evidence PAF) se literárních soutěží s fantastickou tématikou zúčastnilo celkem 12301 povídek, z nichž 1685 se dostalo do evidence PAF. Tyto povídky napsalo 614 autorů. Statistiku s nevšedním nasazením jako každoročně zpracoval Vladimír Němec.

Obsazení nejvyšších příček žebříčku

Na prvním místě pomyslného žebříčku s velkým náskokem stanula Lucie Hřebečská, která bodovala hned v pěti soutěžích. V soutěži Sardenské legendy získala 2. místo za povídku „Lepší než ředitel ňáky banky“, ve Vidoucí 3. místo za povídku „Má dáti dal“, v Žoldnéřích fantazie 7. místo za povídku „Malý pojednání o pravidlech chovu holubů“, v soutěži Spisonátor má 2. místo za povídku „Růžencová romance“, a konečně v Halmochronu má 3. místo za povídku „Teskný osudy z Argch Adchgach“.

Druhou příčku obsadil Miroslav Hokeš (kterému se podařilo urvat hned dvě první místa) a sice za 1. místo v soutěži Daidalos s povídkou „Milenci žijí trochu dýl“ a za 1. místo v soutěži CKČ – krátká povídka za povídku „Ocelové slzy“.

O třetí místo přeboru se dělí Zuzana Johanovská a Martin Novák, protože nasbírali shodný počet bodů. Zuzana Johanovská (letošní laureátka ceny MLOK v CKČ) získala 1. místo v CKČ v kategorii povídka s povídkou „Šrot jsi a v šrot se obrátíš“, dále se umístila na 2. místě v Žoldnéřích fantazie s povídkou „Moře si užiješ o dost víc, když prostě přijmeš, jaký je“ a v soutěži Vidoucí získala 8. místo s povídkou „Šmejd“. Spoludržitel třetí příčky PAF 2023 Martin Novák (vloni v rovněž třetí) získal 2. místo v CKČ v kategorii novela za novelu „Ženská bída“, v Žoldnéřích fantazie má 3. místo za povídku „Poslední dobrodružství“ a ve Vidoucí má 4. místo za povídku „Nechoď dceruško k vodě ven.“

Na dalších příčkách žebříčku se umístili další nadějní borci: Štěpán Tůma, Miroslav Vlach, Tomáš Luksch, Hana Kociánová, Marie Domská, Alfred Barsch a další a další.

Všem statečným přeborníkům srdečně gratulujeme!

Rozhovory s vítězi PAF 2023

Přebor autorů fantastiky je sice míněn s mírnou nadsázkou, ale přesto vypovídá o míře úsilí, kreativitě a zdravé úpornosti oceněných autorů. Abychom motivovali další autory, položili jsme držitelům prvních tří míst přeboru několik otázek:

MD: Jaké knihy nejraději čteš?

Lucie Hřebečská: Jakékoli knihy se silnou pointou, silnou myšlenkou nebo silnou atmosférou, ideálně samozřejmě vše dohromady. V současné době nejvíc napravuju svoje resty ohledně klasické literatury. Ráda také čtu knihy, které mi někdo doporučí jako svoje oblíbené; často se tak dozvím něco nového i o tom člověku, který mi je doporučil.

Miroslav Hokeš: Pokud jde o fantastiku, tak takové, které mi ukážou zajímavá místa a světy, kde jsem ještě nebyl - a zároveň i jak se ti, kdo tam žijí, navzdory všem rozdílům podobají nám. Známé věci v novém světle a zabrané z nových úhlů, to je největší dar, jaký může fantastika obecně nabídnout.

Zuzana Johanovská: Mám ráda nejrůznější žánry i témata. Nejvíc mě lákají příběhy, které mě donutí zamyslet se, nebo které mě zkrátka vtáhnou a už nepustí. Což nacházím jak ve fantastice, tak v klasické literatuře. V poslední době mě čtenářsky zajímají zejména vědecky propracované sci-fi (příklad za všechny - Cch'-sin a jeho série Problém Tří Těles nebo Solaris od Lema), hodně si teď užívám Stephena Kinga nebo třeba některé veřejnosti méně známé knížky od C.S.Lewise (Dokud nemáme tvář je moje srdcovka!)

Martin Novák: To záleží na náladě, životním období… postavením hvězd asi. Dřív jsem četl hodně klasiků, českých i zahraničních (na Steinbecka nedám dopustit), z fantastiky snad jen Tolkiena a Lovecrafta, tu jsem pak začal číst ve větším, až když jsem sám začal psát. A teď se zas vracím třeba k české poezii a divadelním hrám. Jediné, co mě nikdy moc nelákalo, byly snad komiksy a young adult. Ale i tady se najdou výjimky.

MD: Jak dlouho píšeš, a co máš rozepsané právě teď? (Klidně se chlub, propaguj!)

Lucie Hřebečská: Psát ‚navážno‘ jsem začala až předloni, kdy jsem psací soutěže objevila. Předloňské sezony jsem ale stihla jen půlku, tak jsem si slíbila, že letos (jako svůj první celý plnohodnotný rok) se do psaní opřu a pak si vyhodnotím, jestli to má smysl. Vzhledem k tomu, že teď odpovídám na otázky pro vítěze PAF, si říkám, že to psaní ještě tedy asi zkusím. Ale co a kdy, to nikdy dopředu nevím. Psaní mě nejvíc baví, když je ‚na punk‘. Něco rozepsané mám, ale nerada takzvaně počítám slony před Alpami – uvidíme, zda se povede.

Miroslav Hokeš: Píšu asi tak od deseti let, což znamená někdy od půlky osmdesátek, jen nevím, od kterého okamžiku se tomu dá začít říkat psaní… :-) A co mám zrovna rozepsané? No, když to vezmu pěkně od začátku - miluju retrofantastiku, takové ty představy o naší současnosti, jaké měli autoři ve viktoriánské  době - Robida, Verne a další podobní. Takovou tu s oblohou plnou vzducholodí, zemí plnou parních aut a domů na otočných podstavcích, s Měsícem, kam létají parní rakety a kde žijí Měsíčané a skot s démantovými rohy… A tak jsem si řekl, že kašlu na vědu, která nám ze světa udělala nudné místo, a vytvořím si nějakou podobnou sérii. Jmenuje se Fiat Lux a hrdinou je křesťanský duchovní osvobozující různé přízračné entity (pojmenoval jsem si je elkové, až dodatečně jsem zjistil, že je to anglický výraz pro losa, tak jsem si vymyslel i malou legendu o původu toho názvu). Ti vznikají z duší těch, kdo zemřeli při vraždě nebo jiné tragédii, berou na sebe různé podoby (můžou vypadat jako drak, zámek, vozidlo nebo třeba vánoční stromeček…) a všemožně škodí živým. Obvykle je třeba vyšetřit, co se přihodilo, a pak provést krátký obřad odchodu - dojde ovšem i na akci, hrdina nosí pár bouchaček a zachází s nimi skvěle, i když nerad. Ovšem vždycky se mu v cestě objeví nějaký pitomec přesvědčený, že elka je nejlíp prostě zrušit násilím, a nedá si po dobrém vysvětlit, že to nefunguje. Několik povídek ze série už vyšlo, teď přidělávám další, aby jich bylo dost na knížku. 

Zuzana Johanovská: Píši zhruba od pěti let – a za těch více než dvacet let už mám spoustu špičkových šuplíkových hitů různorodé kvality. Nicméně s povídkami a soutěžemi jsem začala až necelé dva roky zpátky (namotivovala mě účast v online kurzu Seď doma a piš, pořádaném Městskou knihovnou v Praze). A najednou jsem tady, odpovídám na otázky v rozhovoru a na poličce mi leží Mlok spolu s dalšími diplomy a cenami. Nestačím se divit, jak rychle to celé vyeskalovalo! S tímhle raketovým startem pak souvisí i moje aktuální psaní. Začínám přemýšlet, že bych se pustila do něčeho delšího, co by se třeba jednoho dne mohlo stát skutečnou knihou. Nápadů na příběhy mám více, než stíhám psát, takže je to spíš o tom vybrat si nějaký, kterému by slušel delší rozsah. Ale na začátek téhle nové cesty jsem teprve dorazila, takže ještě uvidím, jak se to celé vyvine.

Martin Novák: Už to budou tak tři čtyři roky (vlastně od prvního lockdownu) co jsem se aktivně začal věnovat próze, jmenovitě fantastice. Zprvu jsem psal hlavně do soutěží, kvůli zpětné vazbě, a abych se zkrátka vypsal. Teď cítím, že už mě to „závodní“ psaní pomalu opouští. Zaprvé už nemám tolik času a zadruhé bych se rád začal věnovat něčemu rozsáhlejšímu. Momentálně se ženou pracujeme na knížce makabrózních básniček pro děti (to je už dlouho náš sen), pak bychom společně chtěli dokončit (taky už dlouho) rozpracovanou pohádku pro mého synovce. A pak mám pár námětů na román, na kterém bych rád začal pracovat od příštího roku. Ale neříkal jsem to už loni?

MD: Která z oceněných povídek Ti dala nejvíc zabrat a proč?

Lucie Hřebečská: Já píšu dva takové žánry, které jsem si vnitřně pro sebe nazvala ‚smějeme se prdům‘ a ‚pláčeme nad krví‘. Moje nálada u psaní pak většinou kopíruje náladu postav, atmosféru povídky. Tímto pohledem mi nejvíc dala zabrat povídka Lepší než ředitel ňáký banky, protože u té jsem se nezasmála, ale naopak jsem sama sebe pěkně vydeptala. Psát humoristiku je v tomhle ohledu mnohem vděčnější.

Miroslav Hokeš: Z těch dvou? Nejspíš ta z Daidala. Nevím, jestli se to tak dá nazvat, ale "zabrat" mi dala v tom smyslu, že první verze je už hodně stará a nikdy nevyšla - v 90. letech měla vyjít v časopise Nemesis, který ovšem ještě před vydáním stačil zaniknout. Tehdy to byla hrozná rána, měla to být má první publikace v profesionálním magazínu. Po pár letech jsem se rozhodl napsat povídku znovu, sepsal jsem si osnovu pro druhou verzi, úplně jiný příběh - a pak jsem to pustil z hlavy, osnova kamsi zapadla, už bych ji nenašel. A postupně jsem zapomněl i na celý ten námět. Připomněl jsem si ho vlastně jen díky tomu, že povídku inspirovala jedna píseň skupiny ABBA - a když se před dvěma lety ABBA nečekaně vynořila zpátky na hudebním poli, vynořil se i mně tenhle starý nápad. S první (i nenapsanou druhou) verzí má už ovšem povídka z Daidala společný jen základní motiv a jména dvou postav.

Zuzana Johanovská: Tyhle tři se zrovna všechny vyprávěly úplně samy. Vznikly v poměrně krátkém odstupu, a tehdy jsem se zrovna vezla na dobré autorské vlně. Když už bych ale měla vybrat jednu z nich, pak mi nejvíc dalo zabrat Šrot jsi a v šrot se obrátíš. U něj mi chvíli trvalo, než jsem si ujasnila, na jaké téma se chci soustředit a jak chci tenhle příběh vyprávět. Nápadů kolem se nahrnulo zkrátka strašně moc a chvíli hrozilo, že se v té smršti utopí jasná linka příběhu (všímám si, že u robotiky a obecně sci-fi s tímhle bojuji docela dost). Nakonec jsem ale sama sebe zkrotila, nadbytečné nápady a myšlenky jsem si pečlivě uschovala pro případná další využití, a vznikla povídka, za kterou jsem si odnesla Mloka J

Martin Novák: Ženská bída. Protože je nejdelší. Je to moje první novela, proto jsem si dal záležet hlavně na struktuře (aby z toho nebyla jen nafouknutá povídka). To mi zabralo zhruba tolik času, co samotné psaní. A pak samozřejmě přepisování, opravování, gramatika… těch bezmála sto stran mravenčí práce jsem opravdu pocítil. A stejně cítím, že by si zasloužila toho času mnohem více.

MD: Máš nějak vyhraněný názor na úroveň české a slovenské fantastiky ve srovnání s překladovou literaturou, která se na nás valí ze světa? 

Lucie Hřebečská: Necítím se v problematice dostatečně orientovaná na to, abych mohla mít názor, natož vyhraněný.

Miroslav Hokeš Ze světa? Chcete říct z Ameriky, ne? ;-) Osobně začínám mít dojem, že v Americe vznikl podivný a (aspoň pro mě) ne moc příjemný trend psát fantastiku bez příběhů. Taková forma pro formu, s vybroušenou stylistikou, ale téměř bez obsahu. Zvlášť u povídek je to dost patrné - přistihuji se při tom, že třeba v XB-1 čtu daleko raději české, které jsou takřka vždycky zajímavé, mají děj, dobře vystavěný příběh. U amerických mi stále častěji slova splývají v jedinou homogenní mlhu a na konci se ptám - o čem to vlastně bylo? U románů to nemusí být až tak vyhrocené, ale Američani se obecně rádi utápějí v hromadách nepodstatných detailů, jsou schopni věnovat padesát stran popisu konverzace na večírku… Naši autoři, snad že mají mnohem méně příležitostí a leckdy se potýkají se všemožnými rozsahovými limity, lépe váží, co v textu opravdu musí být a co ne, a to je určitě pro dobro věci. Takže českou a slovenskou fantastiku nevidím v porovnání se "světovou" vůbec špatně, právě naopak. 

Zuzana Johanovská: Vyhraněný názor nemám – bohužel momentálně ani nestíhám situaci na knižním trhu pořádně sledovat. Celkově ale věřím, že je potřeba, aby se ke čtenářům dostávalo to nejlepší z obou dvou světů.

Martin Novák: Vyhraněný názor asi ne. Spíš pocit. Přijde mi, že spousta českých a slovenských autorů (hlavně novátorských) má strach, že budou špatně pochopeni, a proto mají potřebu spousty věcí zbytečně popisovat a objasňovat (hlavně motivy a emoce protagonistů). A já se jim nedivím. Nejednou se mi od editora nebo porotce dostalo rady, že prý „čtenář je blbej“ a nikdo si nehodlá domýšlet, co jsem čím myslel, nebo že jim schází vysvětlení, proč se co jak stalo. Takový přístup ale podle mě neshazuje jen čtenáře (který není o nic hloupější než autor, kterého čte), ale i samotného autora, který pak radši píše „jak pro blbýho“, namísto aby psal upřímně. A možná proto je u nás fantastika stále považovaná za podřadný žánr, zatímco jinde ve světě už nějakou dobu stojí rovnocenně po boku „vážné“ literatury. Ale je to jen pocit, výjimky se najdou všude a sám jsem toho nepřečetl tolik, abych si troufl takhle soudit.

MD: (Tuto otázku mi poradila Klára Smolíková z FB skupiny „Kreativní inkoust – psací dílna tvůrčích duší“): Využil/využila jsi někdy při psaní povídek AI? A jsou podle tebe chatboti zlá, či dobrá magie, chytré, či zrádné vědecké řešení?

Lucie Hřebečská: AI jsem ze zvědavosti zkoušela, ale u psaní nevyužila. Její využití nicméně nezavrhuju, v beletrii je to skvělý nástroj na ‚podružné‘ činnosti, jako jsou rešerše, generování jmen, náhodných ‚NPC‘, které člověka nebaví vymýšlet a podobně. Věřím tomu, že jednou bude AI schopná i kreativních nápadů či překvapivých point. Zatím toho ale asi schopná není, takže se přikláním k verdiktu ‚dobrá magie, chytré vědecké řešení‘. Nevylučuju ale, že až mi vezme práci, tak si ten verdikt rozmyslím.

Miroslav Hokeš: Samozřejmě nevyužil, jak bych mohl mít radost z něčeho, co za mě napíše robot? Navíc ani nemyslím, že by to dnešní AI zvládaly. Okej, malovat už dávno umějí líp než my, ale napsat zatím zvládnou možná tak slušnou anotaci…

Zuzana Johanovská: S AI jsem si hrála, ale nic jsem nevyhrála J Verze chatů, které jsem zkoušela, za mě zcela postrádaly kreativitu – což je při psaní celkem na draka. Nicméně třeba pro maily v angličtině je to pro mě v práci vítaný pomocník. Celkově pak AI vnímám jako nástroj, který teprve čeká na plné rozvinutí svého potenciálu. A čím mocnější tenhle nástroj bude, tím více bychom na něj měli být jako společnost připravení. Takže na místě je podle mě spíše otázka, jak chytře či zrádně jej hodláme využívat my a jak dobře se vypořádáme s případnými nebezpečími, která to přinese. Ale to je otázka, kterou bychom si měli klást u každého pokroku – a je dobře, že už to jako lidstvo začínáme konečně chápat (snad). Jinak si při této příležitosti neodpustím malou reklamu. To, jak moc je AI schopné vygenerovat něco literárně hodnotného, má momentálně ambice prozkoumat soutěž s poetickým názvem (který nevygenerovalo AI) Přicházejí z-AI-mavé časy. Organizuje jí Městská knihovna v Praze ve spolupráci s Ústavem formální a aplikované lingvistiky MFF UK. Kdokoli, kdo chce vyzkoušet aktuální možnosti AI (a dost možná tvrdě narazit na jejich hranice), je srdečně zván k účasti – uzávěrka je 29.2.2024.

Martin Novák: Ne. AI (jak ho chápu) tvoří tak, že z množství dat, kterými ho nakrmíte, vybere společné jmenovatele, a pak vyplivne průměrný (a tedy očekávaný) výsledek. Z toho vyplývá, že vždy vytváří kýč – věčně se opakující a tisíckrát omleté motivy, nad kterými se byť jen lehce sečtělý čtenář maximálně tak uchechtne. Takhle přece nikdo psát nechce. Ne? – Ale zkoušel jsem to. Ze zvědavosti, samozřejmě. Můj problém ale je, že když tvořím, mám v hlavě konkrétní příběh, postavy, situace, motivy a myšlenky, které chci čtenáři přednést. A ve výsledku je pro mě jednodušší a rychlejší je prostě napsat, než se dohadovat s programem, aby je napsal tak, jak chci. Pokud ale chcete být autorem komerčním a nějaká ta vaše vlastní vize a kreativita je vám ukradená, je jen otázkou času, kdy se s AI budete muset skamarádit. Možná budete kýčoví, ale budete produktivní. A, bohužel, produktivita je to, na co se v komerční sféře hraje. Na druhou stranu – pokud bude moci psát kdokoli, bude ještě mít někdo chuť to číst? Nechme se překvapit.

MD: (Na tuto všetečnou a záludnou otázku mě navedla Sabina Holasová z téže skupiny) Jak se cítíš, když zabiješ literární postavu? Proč to vůbec děláš?

Lucie Hřebečská: Postavy zabíjím výlučně proto, že si to žádá příběh. Z tohohle pohledu je vlastně každé zabití postavy uspokojivé. Jak se u psaní cítím ale záleží na tom, jestli jsem smrt plánovala. Někdy se stane, že potřeba smrti vyvstane až během psaní, třeba u postavy, kterou mám ráda. Takové mi bývá líto, mám chuť jí dát pusu na čelo, než ji strčím pod vlak. Plánované smrti si ale velmi užívám a u jejich psaní se většinou maniakálně směju. Současně bych chtěla všem mým čtenářům připomenout, že všechny moje postavy jsou čistě vymyšlené a jejich podobnost se skutečnými lidmi zcela náhodná, takže pokud se v nějaké postavě poznáte, tak to nejste vy (ale stejně se nad sebou radši zamyslete, jestli náhodou nejste trošku svině a něčím si to nezasluhujete, protože dobří lidé u mě umírají zřídkakdy).

Miroslav Hokeš: Nedělám to, už proto, že většina toho, co dnes píšu, patří k nějaké sérii a s postavami počítám do dalších příběhů. Ani u vedlejších netuším, jestli se mi ještě někdy někam nebudou hodit. Když už to opravdu nejde jinak, provedu to ve stylu 'postava je nezvěstná, ztratila se v akci a pravděpodobně zahynula, ale není to úplně jisté' :-)

Zuzana Johanovská: Žádný sériový literární vrah nejsem (zatím), ale když už zabíjím, tak to musí stát za to. A vzhledem k tomu, že jsem citlivá duše, si u takových scén sama obvykle popláči. Psaní příběhů prožívám – i mě se daný svět postupně odkrývá a jednotlivé postavy ožívají (či umírají), takže i když to možná zní pateticky, i já mám z vážných scén, které píši, opravdu silný zážitek (někdy možná větší než čtenáři :-D) A proč takové smutné a ošklivé věci dělám? Protože tak se můj příběh zkrátka odehrává před mýma vnitřníma očima. Cítím, že takový moment v danou chvíli děj nebo postava vyžadují... Ostatně reálný svět je plný mnohem tíživějších událostí, než jaké se obvykle vyskytují v literatuře – a je prakticky nemožné, aby se určitá část z nich přece jen ve fikčních příbězích neprojevila.

Martin Novák: To záleží na postavě a kontextu její smrti. Většinou se snažím cítit tak, jak bych chtěl, aby se cítil i čtenář. Když zabiju padoucha, chci cítit zadostiučinění. Když zabiju přítele, chci cítit smutek, nebo vztek. Když zabiju hlavní postavu, chci cítit významnost té smrti (anebo naopak bezvýznamnost). A když to necítím (respektive cítím lhostejnost), znamená to většinou, že je postava (nebo ta situace) špatně napsaná. A pak to většinou necítí ani čtenář. A proč to dělám? Smrt je přece součást života. Když píšete o lidech, těžko se vyhnete psaní o smrti. I ty nejstarší známé příběhy jsou přece v jádru o smrti. Kdyby byly literární postavy nesmrtelné, nebyly by zkrátka uvěřitelné (proto všichni nenávidí „plot armor“). A možná by i ztratily na důležitosti. Smrt je to, co dává jejich životu, jejich příběhu hodnotu. I když nakonec přežijí, je to právě možnost smrti a touha po životě, která je ultimátním hnacím motorem každého děje. Přijde mi tedy v pořádku postavy „zabíjet“, stejně jako je nechávat přežít. Ale věčný život (jak už řekl Čapek) je nekonečně nudný.

MD: Je něco, co bys chtěl/a vzkázat či doporučit čtenářům nebo začínajícím autorům? (Tuto otázku v různé formě pokládám každoročně, a alibisticky tím dávám šanci odpovědět i na takové otázky, které vůbec položeny nebyly):

Lucie Hřebečská: Dalším začínajícím autorům bych chtěla doporučit, aby se při nejbližší možné příležitosti zapsali na kurz Seď doma a piš, který pořádá Městská knihovna v Praze, a to i tehdy, pokud si myslí, že kurz psaní nepotřebují, jako jsem se domnívala já. Kurz jsem absolvovala také a krom mnoha rad, co dělat, mi hlavně ušetřil spoustu času v tom, že mi ukázal, jakých chyb se vyvarovat.

Miroslav Hokeš: Pište, ať mají druzí co číst. Čtěte, ať mají druzí chuť psát. A neřešte, jestli máte talent nebo ne - já ho taky nemám. :-D

Zuzana Johanovská: Ráda bych sdílela to, co jsem potřebovala slyšet já sama (a měla jsem to štěstí, že to ke mně dolehlo takhle brzy). Psaní a soutěže rozhodně nejsou jenom pro (polo)profesionály – zkusit to může opravdu každý, kdo je připravený snášet případné dílčí neúspěchy. Zpětná vazba, kterou vám tahle zkušenost poskytne, je hrozně cenná. Vaši povídku si přečte někdo jiný než jen pár vašich kamarádů, vnese do toho zase nový, nezaujatý pohled a srovná vás s ostatními začínajícími autory. Z toho je pak možné čerpat, poučit se a zase se posunout o kus dál. A pak vám třeba jednou, po spoustě kritiky a momentech, kdy si říkáte, že byste už raději neměli napsat vůbec nic (ani nákupní seznam!), někdo řekne, že jste ho dojali. Nebo rozesmáli, donutili se zamyslet. A takový moment fakt stojí za všechnu tu snahu – protože od toho okamžiku už nepíšete jenom sami pro sebe.

Martin Novák: Jen jedno. A není to má myšlenka (bohužel už ale nevím, od koho ji mám): Nezapomeňte žít. Bude to znít paradoxně, ale psaní by u spisovatele nikdy nemělo být na prvním místě. Rodina, přátelé, láska, dobrodružství, selhání, bolest, strach, smutek, naděje, to jsou hodnoty a pocity, které tvoří jádro všech dobrých příběhů. A o těch se těžko píše, pokud je sami neprožíváte. Takže žijte! A pište o věcech, které jste skutečně prožili. Byť je zasadíte do dávných časů, do předalekých galaxií. To je ta malá drobnost, která nás (zatím) odlišuje od obyčejných chatbotů.

Za odpovědi děkuje: Miroslava Dvořáková – mluvčí PAF

Článek byl publikován v tištěné verzi Interkomu (Informační servis fandomu) 1-2/2024

Jsem v poslední třetině trilogie Z(a)tracené klíče. Další příběh z megasérie Metaprostor tentokrát začíná na předindustriálním světě Spících bohů Ok-Sawonu, u pohřební hranice sesnulé královny Jezeniky: 

Volným pádem

Plameny tančily po jasanových polenech. Stužky dýmu stoupaly k zamračenému nebi. Bylo pozdní odpoledne časného podzimu a ve vzduchu viselo ticho. Tederik se zadíval do větví stromů, rostoucích kolem posvátného návrší. Kam odletěli všichni ptáci?

On a jeho dva bratři seděli na hromádce dřeva, které zbylo po stavbě pohřební hranice. Čekali, až tělo jejich matky stráví oheň, aby na ně mohli navršit kameny, které tu s předstihem nechali navést přičinliví pánové z Poradního sboru. Kamenů bylo málo, a nebyly nejlepší kvality. Mohyla nebude tak velká ani tak pravidelně vyrýsovaná, jak by si mocná královna velké říše zasloužila.

Bylo by uctivější, kdyby stáli. Ale ve stoje by dohlédli až za řeku k hradbám sídelního města Glenu, kterého se během jediného dne zmocnil strýček Kall. S mírovým převzetím, jak tomu říkali, pomáhali církevní vyjednavači. Titíž všehoschopní činovníci se s falešnou ochotou zúčastnili zapálení hranice, načež se naštěstí odebrali do města k večeři. Na úpatí posvátného návrší zanechali dobře vyzbrojený oddíl církevních vojáků se stříbrnými trumpetami na čepicích. Jejich formálním úkolem má být ochrana pozůstalých, ale ve skutečnosti mají dohlédnout, aby synové poražené královny nepráskli do bot.

Danny ukázal na ozbrojence. „Až se úplně setmí, zdrháme.“

Dvaadvacetiletý Danny byl o dva roky mladší než Tederik, ale lidé, kteří je viděli poprvé, vždycky mysleli, že Danny je ten prvorozený. Princ Dannavion Aurea ab Hanoden z Glenesie totiž působil silně intenzivně. Byl neodolatelný a ambiciózní, oplýval bojovým duchem, vedl si skvěle na cvičišti i na bojišti. Jako nejmladší ze všech frekventantů absolvoval Birekovu vojenskou akademii, a získal hodnost majora. Zatímco Tederik armádu, uniformy a všechny ty okázalé projevy organizovaného násilí upřímně nesnášel, Danny si v tom liboval, a všechny ty toporné atributy vojenské mašinérie bral s lehkým nadhledem. Říkalo se, že by v něm otec získal skvělého nástupce, nebýt staršího pomalejšího bratra. Tederik měl Dannyho rád, ale občas ho štvalo, jak úporně se bratr s každým poměřuje, ačkoliv to nemá zapotřebí.     

„Nenávidím strýce Kalla,“ zasyčel nejmladší z nich, Endemon.

Endymu bylo sladkých sedmnáct. Narodil se jako vítané třetí dítě milujících rodičů, a donedávna byl jeho svět zalitý sluncem. Studoval zvířata, rostliny i kameny. Zajímal se o alchymii a medicínu. Sotva se naučil číst, začal louskat přísně vědecky zaměřené časopisy, které otec pašoval z Bredeonu. Ze všech bratrů měl nejvýraznější talent pro magii. Všichni ho zdědili po otci, ale jen Endy dokázal v batolecím věku pouhým pohledem zapálit vlečku máminy plesové róby. Uměl proměňovat strukturu pevných látek i kapalin. Zlomené kosti a záněty orgánů hojil sekvencí slabik, co se rýmovaly a na první poslech zněly jako verše… Všechno kolem se chvěje. Nic není v klidu. I kouzla jsou vibrace, říkával otec.
 

„Jednou za to ten vřed šeredně zaplatí,“ prolomil ticho Danny, „ale teď musíme zmizet. Odmítám sledovat, jak se rozvaluje na matčině trůně.“ 

Ale Tederikovi se utíkat nechtělo. Cítil stejnou zuřivost jako Danny a byl stejně rozhořčený jako Endemon. Jeho emoce bublaly hluboko pod krustou únavy a apatie. Toto je jejich země. Neměli by se vzdávat tak snadno. Zatím ale neměl sílu se s bratrem přít. Ukázal k nebi. „Bude pršet. Nedovolím, aby její popel rozplavila voda. Někdo tu musí zůstat a naskládat kameny.“

„Je v tom nějaký rozdíl?“ vyjekl Danny. „Záleží na tom, jestli se ten popel vyplaví hned nebo až za rok? Když přeběhneme louku a protáhneme koně černým lesem, vojáci nemají šanci.“

„Máti by to pochopila,“ poznamenal Endemon. Jeho hlas zněl tence a roztřeseně.

Tederik pocítil potřebu ho obejmout. Ale věděl, že v této chvíli by to bratr nevzal dobře. Ještě ne. „Kdo uteče jednou, utíká pořád,“ řekl pochmurně. „Jestli si myslíte, že nás někde přivítají s otevřenou náručí…“ 

„Myslel jsem na Keisonskou citadelu,“ přiznal Endemon. „Přijali by mě na lékařská studia. Danny by mohl z fleku učit vojenskou historii a krizové strategie. A pro tebe, Riku, by se taky něco našlo…“

Tederik se hořce uchechtl, protože právě on poslední dobou posral, co se dalo. „Ve stáji nebo v kuchyni. No jasně.“

„Pořád lepší poklízet dobytek než kariéra v prorokově církvi, kterou ti nabízel ten úlisný prelát,“ zahučel Danny.  

„Na ústavu politických věd by tě jistě vzali,“ dopověděl smířlivě Endy.

„Ne bez církevního doporučení,“ zavtipkoval hořce Tederik. „A to nedostanu, protože všichni příbuzní z matčiny strany jdou na ruku Kallovi. Já blbec jsem se neobtěžoval je obejít, dokud byl ještě čas.“ Vykašlal se na všechny zásady praktické diplomacie, které mu v Simin-lanu natloukli do hlavy a teď za to platí.

„Nechceš si ten popel rovnou nasypat na hlavu?“ zašklebil se Danny. „Maminka měla smrt na jazyku. Měl jsi jiné starosti než upevňovat konexe. Já se taky nevyznamenal. Prohrál jsem bitvu, sakra. Ale to neznamená, že poběžím k prelátům.“    

Tederik zakoulel očima. „Radši budu žrát hlínu než sloužit církvi proroka Feustona.“

Řekl to odhodlaně, ale uvnitř byl vyděšený. Přestože byl prvorozený a nejvíce se fyzicky podobal otci, v ničem pořádně nevynikal. Neuměl pohotově reagovat na podněty. V každé debatě zaostával, protože mu trvalo celé věky, než ho napadla správná odpověď. Učení mu zabíralo více času než sourozencům. Po fyzické stránce taky nic moc. Tam, kde Danny vyhrával každý souboj, byl on vděčný za remízu. Tam, kde Endy snadno louskal složité vzorce sloučenin a magické diagramy, byl Tederik rád, že vůbec rozeznal jedno od druhého. Otec ho uklidňoval. Tvrdil, že jeho poněkud těžkopádný mentální vývoj souvisí s vlohami, které zdědil po vahanském dědečkovi. Jeho jméno ani tituly synům z bezpečnostních důvodů nikdy neřekl, ale prozradil jim, že patřil do nejvyšší kasty vahanské válečné šlechty. Oč pomaleji vyspíváš, o to silnější budeš, až uzraješ.

Ale jeho takové vyhlídky příliš neuklidňovaly. Stejně jako bratři i Tederik se narodil s trojicí tvrdých kostěných šupin s ostrými pilovitými okraji. Vyrůstaly z kůže na obou stranách krku. Byly temně zelené a na povrchu se zlatavě leskly. Naskládané v řádku nad sebou připomínaly dlaždice, nebo spíše tašky na střeše, protože dolní okraje těch výše položených překrývaly lůžka těch pod nimi. Jednalo se o neklamný důkaz ne zcela ok-sawonského původu. Hanoden měl jako arcidesmon z Vahanu takovými zeleno zlatými šupinami pokrytou celou zadní stranu šíje až k lopatkám. Proto ho na veřejnosti nikdo nikdy neviděl bez košile. Na krku nosíval temně fialový šátek z pavoučí příze, tenký a pevný, omotaný na několikrát. Podobné šátky nosili i Tederik s bratry. Nedovolte, aby si toho někdo cizí všiml, jinak budete zranitelní, varoval je vždycky otec. Naštěstí nebylo nošení šátků v Glenesii ničím výjimečným. Nákrčníky z nejluxusnějších materiálů a s různobarevnými vzory byly nezbytným doplňkem pánské garderoby a sloužily jako etalon vytříbeného vkusu. Nebylo náhodou, že přišly do módy před pětadvacíti lety, a že se to krylo s dobou, kdy Hanoden poprvé zavítal na dvůr královny Aurey.

Tederik od útlého věku chápal, co se od něj očekává. Až máma jako každá smrtelnice začne fyzicky scházet, naaranžují její smrt, načež ji otec z Ok-Sawonu přenese na Vress, domovský svět božské rasy Krenevů. Tam se mámino stárnutí díky extrémní koncentraci volné magie v prostředí zpomalí. Rodiče spolu budou „na výminku“ v pohodě žít ještě několik století, zatímco vládu na Ok-Sawonu převezme Tederik, protože jsi k tomu nejlépe mentálně a volně vybavený, jak konstatoval otec. Tederik si ale ve srovnání s bratry připadal pomalý a nedůvtipný. Co byl na světě, trápíval ho neodbytný pocit, že mu něco důležitého chybí, jenom nedokázal přijít na to, co by to mělo být. Jak vyrůstal, a jak se neochotně porovnával s vrstevníky, dospěl k názoru, že prostě není dost chytrý, aby dokázal rychle reagovat. Tajně doufal, že se z té zodpovědnosti přece jen vyvlékne, a že se na trůn místo něj posadí Danny nebo Endy. Uklidňoval se tím, že času je dost.

Ovšem před půlrokem se okolnosti změnily. Sračky se začaly vršit jedna přes druhou, a ačkoliv to Tederik ani bratři tehdy ještě netušili, od té doby už nebylo návratu.