Je 2.2.2022 a tady jsou všechny mé e-knihy dostupné na platformě Google play - kam se můžete dostat skrze banner na pravé svislé liště. 

S Novým rokem se mi jako obvykle navalila hromada práce. Přišly soubory s povídkami obou soutěží, které hodnotím. Takže první kolo Vidoucích musí být vyhodnocené do druhé třetiny února a povídky z Ceny Karla Čapka někdy do druhé třetiny května. Budu mít co dělat, abych to všechno přelouskala a posoudila. Do toho moje civilní práce. A ještě se blíží každoroční strašák v podobě daňového přiznání a dalších k tomu navázaných laskomin (ještěže mám kamarádku, která mi s těmi hauznumery pomáhá). Proč tu vůbec běduju? Že to přece není taková hrůza? Jasně že ne. Jenom to má takovou zajímavou synergii. Každý konec zimy a předjaří, vždycky když mám největší fofry, mi totiž nejlépe odsýpá vlastní psaní. V době, kdy bych se měla zabývat deseti důležitějšími aktivitami jsem schopná napsat celý román a začít další. Jenom během včerejška jsem urazila patnáct stran a kdybych se dnes nepromenádovala tady na webu, bylo by to stejné (takto to bude minimálně deset kousků – pokud vydržím do půlnoci). A teď už mě omluvte.  

Aktuální Chronologie knih a sérií z megasérie Metaprostor podle děje:

Po zralé úvaze jsem se rozhodla aktualizovat tento článek z roku 2017 www.miroslava-dvorakova.cz/news/chronologie/ popisující souslednost jednotlivých knih odehrávajících se v Metaprostoru, protože jsem od té doby napsala další. Anotace a odkazy na distribuci najdete zde:www.miroslava-dvorakova.cz/knihy/ a anorace najdete zde: www.miroslava-dvorakova.cz/eknihy/. Ke knihám, které vyšly na Google play nebo na Apple Books, se dostanete přes bannery vpravo nahoře na hlavní stránce, ty ostatní hravě vygooglíte. 

1. Ani párem volů (novela vydaná v únoru 2018 na Google play jako e-book, romantická temná fantasy).
2. Kozel zahradníkem (vydáno 2016 na Google play jako e-book, romantická tragikomická fantasy)
3. Podej ďáblovi prst (povídka, co začíná na Zemi v sedmnáctém století a končí na Mizeonu dvě stě let před kataklyzmatem, vyšlo tiskem Straky na vrbě, Lovci monster 2016),
4. Vykladač: trilogie: Vykladač I – Zuby poražených (poprvé vydáno 2013), Vykladač II Střípky Sváru  (vydáno 2016),  Vykladač III – Slzy Netrebů  (vydáno 2017), vyšlo na Google play i na Nová vlna Praha.
5. Sarvonův odkaz (nové, připravuje se k vydání na rok 2022)
6. Návrat na Mizeon (tištěná trilogie vydaná Nová vlna, Praha v letech 2017-2018, nebo sedmidílná série e-knih, vydávaná Martin Koláček od roku 2021 – venku jsou čtyři díly ze sedmi, dostupné na běžných knižních serverech, a Martin Balcárek na Apple Books)
7. Za devatero mlhovinami (Bonusová sbírka tří povídek, vydaná v roce 2020. S exkluzivní obálkou od Nely Korbelové, dostupná volně ke stažení, věnovaná věrným čtenářům od autorky při příležitosti jejího desátého výročí od obdržení 1. ceny MLOK 2010 v CKČ za novelu Kazisvět).
8. Igor Ničitel (rozepsáno od roku 2019 – zatím nedokončeno): Igor Urval Nirruvien pochází z Equízia, ale už celé milénium čeří kalné vody Metaprostoru, jako jeden z vůdčí Triády Aliance Čtyřdohody. Metaprostor a Equízium jsou dvě univerza ve Veškerenstvu oddělené Předělem.  V Metaprostoru nemají problém s plevelnými fytobionty, v Equíziu zase nikdy neslyšeli o infonové chřipce. Obě univerza ale přesto mají něco společného. Vlastně někoho: Igora Urvala ab-Nirruviena. Zatím se mi nedaří Igorův příběh dokončit tak, abych s tím byla spokojená, protože samotná Igorova osobnost je výzva. Ale ono to přijde.
9. Zatracené klíče (aktuálně rozepsáno) – o které klíče že se jedná? Mluvíme o klíčích k nedobytným laboratořím starých Vahanských bohů, kteří tam prováděli experimenty tak nebezpečné, že od nich nakonec sami vyděšeně utekli. Naštěstí za sebou nezapomněli pořádně zamknout, aby se k tomu nadělení nikdo nepovolaný nedostal. A právě po těch klíčích je v Metaprostoru už několik tisíciletí pěkná sháňka. Kdykoliv se v předcházejících knihách mluvilo o něčem, co nelze získat, bývalo to přirovnáváno ke klíčům od laboratoří Vahanských bohů...

Na sociálních sítích, které sleduji, přibyl odkaz na rozhlasový podcast, kde skupinka nadaných a ambiciózních pokrokově smýšlejících mladých osob hodnotí nevalnou kvalitu současné tuzemské prózy, až na to, že to hodnocení nemůže být považováno za dostatečně objektivní, protože toho ti hodnotitelé (jak sami připouštějí) zase tolik nepřečetli. S odkazem na ten pořad se rozpoutala diskuse, ve jedna účastnice napsala: (cit) "Tak nezmínili tam jedinou sci-fi a fantasy z českého rybníku, měli tam samé takové až zvláštní knihy, které já vůbec nečtu. Takže za mě jsou co se týče mého odvětví úplně mimo bo České fantasy/sci-fi je na vzestupu." A na to jí druhá účastnice odpověděla (cituji): "Myslím, že většina lidí sci-fi a fantasy nečte, max sem tam něco." 

S tím prvním názorem se docela ztotožňuji, ale s tím druhým (...většina lidí fantasy nečte...) budu trochu polemizovat. Tak jako každý žánr má i fantastika svůj okruh skalních čtenářů a pak i čtenáře "hraniční" (co v pohodě lavírují na pomezí žánrů, nebo žánry střídají, protože je pro ně rozhodující, když je příběh zaujme), ale to je stejné celosvětově. A ano, v minulosti se často stávalo, že dobré kousky českých autorů byly upozaďovány ve prospěch špatných překladů špatných autorů cizích, ale poslední dobou se to pomalu lepší. 

Co se týká zájmu čtenářů, fantastika je až daleko na chvostě za jinými preferovanými žánry  jako jsou současné kriminální thrilery, detektivky, romány pro ženy (všeho druhu od upířích romancí po klasickou červenou knihovnu). Na první pohled se tedy dá připustit, že většina lidí sci-fi a fantasy nečte (jak prohlásila druhá diskutující), ale navzdory tomu tito lidé (tato většina) znají jak Harryho Pottera, tak Hry o trůny či Zaklínače, protože jinak by mezi vrstevníky vypadali "divně". A není zas tak důležité, že ty příběhy znají hlavně z filmů, protože ty byly natočeny podle knižních předloh.  

Znamená to tedy, že i když "většina lidí sci-fi a fantasy nečte", pořád je jich dost na to, aby autory bavilo pro ně psát. Samozřejmě nebudu zastírat, že patřím mezi ně - jako autorka i jako čtenářka - a že jsem ta potrefená husa, která kejhá:)).

Odkaz na dobrý článek: Dělala jsem si pořádek v počítači a narazila jsem na článek od Martina Kechlibara, který okomentoval a přeložil "Antiomluvu" světového autora fantastiky, Larryho Correii (jeho knihy jako třeba Lovci monster s.r.o. jsou nářez a mám je ráda). Kechlibarův komentář i samotný Correiho článek upozorňují na sílící manipulace ze strany různých aktivistů, kteří se pasují na SJWs (Social Justice Warriors). Tito SJWs promlouvají za všechny ostatní normální čtenáře ve svém tažení za Nový ideální svět. Bojují za absolutní spravedlnost ve všem a pro všechny, tlačí autory knih k přebujelé autocenzuře, aby nebyly uraženy či dokonce zraněny něčí city. Je to článek z roku 2019, ale nepřestává být aktuální. Odkaz zde: https://kechlibar.net/.../o-otrokarstvi-psat-nesmis.../...

Správkyně mé oblíbené FB skupiny nastolila tuto výzvu (cit): "Dneska si lusknutím prstu můžete přenést jakoukoliv postavu ze své knihy do svého života. Kdo by to byl?" (konec citace). To mě pobavilo. Většina respondentů začala popisovat, koho by si vybrala a co by s tou postavou dělala. Ale mě napadlo, že pro moje postavy by to nebylo žádné terno. I když existuje hodně takových, jejichž přítomnost bych uvítala, ony by v tomto našem vesmíru moc šťastné nebyly. Protože tento svět je mnohem nudnější, než jejich domácí univerza, případně roviny reality, případně dimenze:)) A vůbec. Už tak moje nejoblíbenější postavy přeskakují z jedné knižní série do druhé, a já sotva stíhám psát, abych jim poskytla další prostor na hraní. S takovou jsem ráda, že zůstávají, kde jsou. Jinak by mi nezbýval čas na to nejhezčí, co tento "nudný" svět nabízí - tím myslím mého chlapa, naše děti a vnoučata, kamarády a čtenáře:))

Kamarádi Lucka a Jonáš ze skupiny OSK dali na FB upoutávku na článek na Sardenu, ve kterém autorka popisuje, jakým způsobem reagují někteří bližní na to, že se věnuje psaní fantastiky (=sci-fi, horor, fantasy), a jak jí často v dobré vůli doporučují, aby se raději zaměřila na příběhy "ze skutečného života" nebo na "pohádky pro děti", protože potom by se její knihy jistě prodávaly lépe. Odkaz na článek: sarden.cz/2021-09-12-2147/nedelnik-zuzana-hartmanova-napis-radsi-detskou-knihu-nebo-neco-ze-zivota?fbclid=IwAR0MbS8BTWTmUkCW1Qs10OOC7WB6leOrUA8tTESlI6tx0BsinCB9i0QcJnc

Pobavila jsem se, protože v tom článku je to vystiženo naprosto přesně. Mám podobnou zkušenost - včetně toho, že nejvíc devastující komentáře mívají dávní spolužáci (aha, takže něco jako Harry Potter?), přátelé příbuzných (no, takové fantasmagorie já nečtu...) a to i bez toho, že by se jich na to někdo ptal, nebo že bych to byla já, kdo na otázku žánru anebo psaní vůbec zavedl řeč. Většinou jsou to lidi, se kterými se vídám po letech, a kteří se mi chtějí předvést tím, že vědí, že teda píšu, ale hned pohotově dodávají, že to není nic pro ně. Pomohlo mi, když jsem se naučila ty jejich motivace rozluštit, a beru to s klidem. Oni tím jasně dávají najevo, že mě jako autorku "fantasmagorií" pokládají za exota. Ale tím, že to téma nastolili oni (a ne já), na sebe prozrazují, že jsou jak ta liška, co prohlásila, že ty hrozny jsou kyselé:)) Naštěstí takových nevyžádaných poradců není moc a neděje se to často. Ano, a já si uvědomuju, že jako autorka fantastiky patřím do velice nepočetné a úzce vyprofilované množiny exotů, a jsem za to ráda.

V jedné FB skupině byl vznesen dotaz, zdali i ostatní účastníci komunikace mluví sami se sebou. Tazatel potřeboval vědět, zda je jenom on takový blázen, nebo zda je těch bláznů víc, či zda se náhodou nejedná o běžný jev. A mě napadlo, že když se můj vnitřní či vnější monolog (případně kvazi dialog) týká jenom reálných záležitostí nebo idejí s reálným podkladem, tak je to ještě dobrý. Horší je, když začnu fabulovat a modelovat si různé alternativy, co by se stalo, kdyby... Mám to tak odjakživa a je to vyčerpávající až do té míry, že jsem si proti tomu musela vypěstovat specifický druh obrany, abych neulítávala od reality příliš (abych dokázala komunikovat a koexistovat s manželem a dětmi a širší rodinou a přáteli). Takže proto posledních patnáct let píšu romány. A nakrmená bestie mé obrazotvornosti mírumilovně podřimuje, občas prskne nebo se převalí, a všichni jsme (rámcově:)) v pohodě :)))

Peru se s Notariátem. Je to tři kroky vpřed a dva vzad. Zjišťuju, že čím více knih mám za sebou, tím častěji přehodnocuju a škrtám v té aktuální. Přitom první delší příběhy, někdy před patnácti lety, jsem psala jak v tranzu. Panikařím, jestli to krásné běsnění (tu úpornost, která mě nutí formulovat příběhy z jiných světů navenek), v sobě pořád ještě mám, když mi to dává tolik zabrat. Ale pak si vzpomenu na ten spálený chleba z minulého týdne. Ten, který jsem zapomněla v troubě, když jsem psala (pokolikáté už). A to mi dává naději, že to v sobě pořád ještě mám:)) 

Tady jedna malá ukázka z rozepsané knihy: 

(děj se odehrává na Zemi, v roce 2010, zápletka je mysteriózní a místy tragikomická)

Za časů Karlovy babičky býval zahradní domek oblíbeným místem schůzek Dámského okrašlovacího spolku. Za pěkného počasí se stolovalo venku pod slunečníkem, čaj a koláčky dámám přinášela služka v krajkované zástěře. V dobách Karlova dětství byly tyto prostory už značně poznamenané časem, a skýtaly skvělé kulisy na hry na rytíře a draky, čaroděje a démony. 

S klíčem v hrsti se odhodlaně prodíral skrze přerostlé kopřivy a lebedu. Boční stěny stavby tonuly v břečťanovém houští, snítky rozbujelé zeleně se plazily až na střechu, ze které volně přepadaly nad skleněným průčelím. To se musí ořezat. V prosklené stěně byla osazena široká francouzská okna, kterými se vcházelo dovnitř. Jako velké zrcadlo odrážela Karlovu postavu a jezírko za ním. S temným odhodláním strčil klíč do zarezlého zámku. Očekával, že to půjde ztěžka nebo vůbec. Jenže bylo odemčeno. Uvnitř hlavní místnosti bylo šero, protože světlu bránily listy břečťanu a skleněné tabule zevnitř pokrýval povlak prachu. V nehybném vzduchu se vznášela vůně koření. Badyán nebo anýz?

Zmátlo ho, že starý kdysi zeleně natřený zahradní nábytek, který byl původně naskládaný uprostřed, byl nyní odsunutý ke zdi. Vůbec si nevzpomínal, že by s tím od dědovy smrti jakkoliv hýbal. Gauč byl posunutý. Na křesle spočívalo staré album s fotkami. Vypadalo stejně jako to z knihovny. Na kávovém stolku ležel otevřený časopis Vlasta v černobílém provedení ze sedmdesátých let. Pocházel z hromady magazínů, které Karel odnesl z mansardy do garáže, že je později odveze na sběrný dvůr. A vedle stála docela čistá zavařovačka z tlustého skla. Uvnitř byl cukr, do kterého se bořila zašlá polévková lžíce.

Odněkud se ozvalo ťuknutí, jako když zazvoní lžíce o talíř. Nejspíš z kuchyňky. Dveře dovnitř byly pootevřené.

V té chvíli Karel zaváhal, zda by nebylo lepší rychle vycouvat a zaskočit si do kůlny pro zbraň. Sekyru. Rýč. Pohrabáč. Ale při představě, že by na toho nešťastníka šel se sekerou, si to rozmyslel.

„Vyjděte ven, a nic se vám nestane!“ houkl. Uvnitř hrudníku se mu sbírala zlost. Nějaký zablešený bezdomovec si tu zařídil bydlení. No dobře, to se stává. Ale že se mu plíží po domě, zatímco on je v práci, nebo mu funí za krk, když spí, to ho opravdu naštvalo. Taková drzost!

Nic.

Kdoví, co je to za chudáka. Třeba je mentálně zaostalý nebo senilní. Třeba vůbec neví, co dělá. „Podívejte se, tady bydlet nemůžete,“ navolil smířlivější tón. „Jestli nemáte kam jít, pomůžu vám s tím. Znám se s panem Veverkou ze sociální odboru. Sežene vám místo na ubytovně v Kliňanech.“

Nic, ani ťuk.

„Není tu teplá voda. Není tu koupelna. Žádné topení. V zimě byste umrznul, člověče!“

Cosi zašelestilo. Dveře z kuchyně se skřípavě otevřely dokořán. Z šedivého obdélníku se ke Karlovi plavným, téměř kočičím, způsobem blížila útlá lidská postava.

Karlův hrudník sevřela podivná tíha. Jeho oči se zalily slzami. Byl by utekl, ale nohy mu vrostly do země. Byl by křičel, ale sotva lapal po dechu. Usilovně mrkal, aby se zbavil slz. Když pochopil, co vlastně vidí, vybavily se mu verše z Erbenovy Polednice:

Malá, hnědá, tváři divé,

pod plachetkou osoba;

o berličce, hnáty křivé,

hlas - vichřice podoba!

Tato osoba, nepochybně ženského pohlaví, ovšem nebyla malá. Byla téměř stejně vysoká jako Karel. Neměla křivé hnáty, naopak se pyšnila dlouhými údy. Její tvář nebyla hnědá, ale šedavě bílá. Její rysy nebyly hrůzně zkroucené, ale docela pravidelné, téměř pěkné. Nekrčila se pod plachetkou, ale byla navlečená v šedozeleném motgomeráku, který ještě donedávna spokojeně visel ve skříni v komoře pod schody. Ten svrchník podle dědova svědectví patříval nechvalně známému Rudolfovi. Karel nikdy neměl to srdce ho vyhodit, protože z toho kusu dýchala jakási těžko popsatelná elegance.

Právě podívaná na ten vojenský kabát, se zapnutými knoflíky a pevně utaženým páskem, vrátila Karla na zem. Pokud si ho to stvoření vybralo, nemůže být tak děsivé, jakým se na první pohled jeví.

Zatímco chaoticky zvažoval co dál, zastavila se. Vlnila se tři kroky před ním a zírala. Její oči byly velké s ledově modrými duhovkami. Měla elegantně klenuté obočí, tenký nos a široká ústa. Hladké šedivé vlasy jí v neuspořádaných pramenech splývaly po ramenou. 

„Kde jest Rudolf?“ zeptala se.

Karel se zlomil v pase a zakňučel. Někde uprostřed jeho mozku explodovala bodavá bolest. Vítězoslavně si pomyslel, že tato osoba určitě není člověk.

„Kde jest Rudolf?“ opakovala ta osoba.

Nový výbuch bolesti. Karel si uvědomil, že neslyšel její hlas. Zaznamenal ten dotaz v hlavě jako útočnou a palčivou myšlenku. „Rudolf… je… v… Doleboru,“ vypravil ze sebe. Narovnal se a prstem si zaťukal na čelo. „A mohla byste komunikovat hlasem? Tohle docela bolí!“

„A Karel s Ludmilou?“ zeptala se mátoha nahlas. Znělo to, jako když vlečeš zrezivělou rouru od kamen po betonových schodech.  

Tvářila se jako prokurátor při předkládání důkazů. Jako někdo, kdo pra-prarodiče důvěrně znal. „Prababička a pradědeček jsou pochovaní na hřbitově pod Křemenným vrchem,“ odpověděl věcně a odpotácel se ke křeslu.

„A Bohuslav, mladší bratr Rudolfův? Ten jest kde?“

„To byl můj dědeček. Umřel před pěti lety.“ Usedl tak těžce, až se zvedl oblak prachu. Jeho pohled spočinul na albu s fotkami. „A vy jste kdo?“

Její oči na něj dál upřeně civěly. Zlehka naklonila hlavu na stranu. „Jakého roku se nyní píše?“

Karel se popuzeně ošil.  „Šmejdila jste mi po domě, madam. V Kuchyni na zdi visí kalendář. Musela jste si tedy všimnout, že se píše rok 2010.“

„Tak jest to pravda,“ konstatovala. Podívala se na sepnuté ruce a vzdychla. „Téměř sedm desetiletí jsem spala.“

***

Do postele se Karel dostal až před půlnocí. Usínal a k pomyslnému výčtu skutečností, který si zesumíroval předminulou neděli, přidával další nová fakta:

• Zahradní domek není neobydlený.
• Žije v něm nelidská bytost, která se představila jako Mora.
• Údajně se tam nastěhovala v roce 1818, na základě laskavého svolení prapradědečka Maxmiliána.

Zatím se mu nepodařilo z mátohy vypáčit, odkud pochází, ani čím se zabývá. Domluva s ní byla obtížná. Mnoho Karlových otázek ignorovala, ale sama naopak odpovědi vehementně vyžadovala. A příliš často se ptala na totéž, jak jí dělalo problém rozumět některým pojmům. Působila v první řadě arogantně a ztraceně, teprve potom děsivě. Ale tak by asi vypadal každý, kdo byl sedmdesát let mimo, a našel úplně jiný svět. Přesně na tato témata směřovala své dotazy. Jak jest možné, že jsem v hale nenašla telefonní přístroj? A proč jsem v domě ani jednou nezahlédla služku, kuchařku ani podomka? Copak mají dovolenou všichni současně? A co je to za šumící plochou černou kazetu na stole v pracovně, co v noci bliká červeným a modrým světélkem? A kam zmizel Blahoslavův psací stroj? A jestliže je v garáži automobil, kde je potom řidič?

Karel odpovídal, jak nejlépe uměl a postupně se uvolňoval. Tak má na zahradě strašidlo, no. Poté, co byly nejnaléhavější otázky zodpovězeny, uvolila se vyprávět ona: V roce 1942 přihodilo se cosi podivného, co způsobilo, že jsem začala být velmi unavená. Chtěla jsem zajít do vily, abych se pozeptala Ludmily, ale nedostalo se mi sil opustit budoár. Ulehla jsem tedy na otoman, abych si zdřímla…

A probudila se v pátek před čtrnácti dny. Překvapilo ji, jak jsou její prostory neupravené. Při pohledu na neudržovanou zahradu dospěla k závěru, že válka ještě neskončila, nebo skončila velice zle. Zpočátku se vydávala na výpravy do vily. Nalézala tolik udivujících skutečností, že jí to vydrželo několik dní. Teprve ve středu v noci se odvážila vyjít do města. Vzala to zadem. A tam, kde bylo kdysi pole, našla park. V zátoce řeky Modrávky, kde bývaly malé domečky se zahradami a slepičími kurníky, se tyčilo betonové sídliště. V Akátovém údolí, tam kde stávaly lázně, našla jakýsi sklad. V místech předválečné zahradní restaurace u Svozilů, kam kdysi chodívala s Rudolfem, se roztahovala hala supermarketu s obřím parkovištěm. Povědomá místa našla až v uličkách starého města. Když Karlovi krkolomně a nesouvisle popisovala své objevné zážitky, musel ji jednoduše politovat. Dokázal si představit, jak asi bylo stresující plahočit se po prázdné betonové parkovací ploše, pod tvrdým světlem pouličních lamp přebíhat od jednoho přístřešku na nákupní vozíky k druhému.  

Karel zatím neměl představu, co s ní udělá. Nevypadala, že se chystá odstěhovat jinam. Tvářila se, jako kdyby tu byla doma. Pokud nelže, nebude snadné ji vystrnadit. Ale mohla by se odstěhovat do Doleboru, že?

Uklidňoval ho jedině fakt, že pro běžné lidi je nepostřehnutelná. Ve slunečním světle mě lidé nevidí ani necítí. V umělém světle lamp plynových či elektrických mě nemnozí cítí. Je možno popatřiti mně ve tmě, ovšem zrak lidský není k zírání do tmy uzpůsoben.  

Jestli Moru lidi nevidí, znamená to, že Karel může bez obav objednat úklidovou firmu Jiřinky Floriánové, aby domek vypulírovala a možná i trochu dovybavila. Zabije tak dvě mouchy jednou ranou. Připraví podmínky pro zahradníky a vylepší bydlení trvalé nájemnici.  

***