Vykladač I - Zuby poražených (kapitola první)
Noc se přehoupla do druhé půli a zábava vázla. Skřetí muzikant si aparaturu z bubínků a zvonečků pověsil na trám, položil hlavu na stůl a tiše chrápal. Postarší kupec od stolu pod oknem dál úporně vychvaloval výhody psího sádla, ale preclíkářce už taky padala hlava. Nad mísami se zbytky lojových škvarků falešně prozpěvovala partička besinských námořníků. Obě urousané holky, které si mořští vlci přivedli z přístavu, už nepokrytě zívaly a mžouraly ke schodišti vedoucímu do patra. Snad jen karbaníci uvelebení u krbu zůstávali bdělí, protože tam šlo o prachy.
Janis se jako čerstvý příchozí posadil k volnému stolu ke vchodu do kuchyně a soustředil se na horkou zelňačku. Už jak miska přistála na stole, zabrnělo ho za krkem, jak se o jeho rozhraní otřel démoní výboj. Nebylo to v budově, ale někde poblíž. Bylo to tak povědomé, že zkřivil rty do úsměvu. Zakvedlal kousky brambor a klobás a odhodlaně nabral další lžíci. Co je venku, se ho netýká.
Dusot na zápraží, závan studeného vzduchu a do výčepu se nahrnula trojice mládenců, samá krajka a peří. Že cesta podél pobřeží je samý kámen, nešlo přeslechnout. Chtěli večeři a ubytování, to se rozumí. Strojeně přikyvujícímu hostinskému vyprávěli, že tady v Nemesii studují diplomacii, ale teď se vrací domů, do Akezonu. V jejich hlavním městě to vře. Král Suech fatálně ochořel, dokonce to vypadá, že nedožije konce týdne.
Janis si pomyslel, že Suechův nástupce bude udělovat nové úřady a tatíkové těch hejsků mají strach, aby rodiny nepřišly zkrátka. Napadlo ho, že nový král, ať už se jím stane kdokoliv, by ho mohl potřebovat. Ale Akezon byl od Erijenova panství pořád moc blízko… Ostatně, už měl koupený lodní lístek na Mreonův vánek, takže nebude měnit plány.
Hospoda zatím s novými hosty ožila. Jak se mládenci u výčepu natřásali, zatarasili průchod ke schodišti. Přinutili tak svého sluhu proplétat se s jejich zavazadly mezi stoly. Hoch musel uhýbat rozjařeným Besincům, kteří s děvčaty hráli flašku a honili se vzájemně kolem stolu, až ke dveřím do kuchyně, kde seděl Janis. Prohnutý pod bagáží absolvoval ten hoch trasu ze dvora k patě schodiště zatím dvakrát, z toho jednou téměř porazil skřeta, který se vypravil na dvůr na záchod. Kdosi utrousil poznámku, jestli těch zavazadel na jedno přespání už nestačí, ostatní se zasmáli.
Janis situaci vyhodnotil jako neškodnou a soustředil se na poslední kousek klobásy. Ve chvíli, kdy byla na lžíci, byl sražen řítící se bednou.
Vše provázel řinkot rozbíjeného nádobí a praskání dřeva.
Rozplácl se na kamenných dlaždicích v troskách židle pod převrženým stolem, u kterého seděli hráči kostek a stejně tak skončil v keramických střepech i zbytek polévky. Hospoda burácela smíchem. Vzteky se mu zatmělo před očima. Okamžitě se ale opanoval, když zaznamenal, že těsně vedle něj se zvedá z podlahy útlá postava. Tehdy mu došlo, že škodolibá zábava nebyla zaměřena proti němu. Terčem byl podomek vracející se s další obludnou bednou, kterému kdosi podrazil nohy.
Na nešťastníka se okamžitě snesla sprška nadávek. Janis se v duchu podivil, jak mohl tak útlý mládenec, snad ještě dítě, utáhnout bednu určenou pro dva silné dělníky z doků. Pak zahlédl jeho tvář. Podle světlé kůže se stříbřitým leskem, jemných rysů a černých kratinkých vlasů rozpoznal kreneva. Zarážející byl jeho dětský vzhled. Pak si vzpomněl, že ve Druhém věku krenevové potomky mívali.
V úsilí udržet si masku se nasupeně rozhlédl a pomalu vstal. Bedna ležela neporušená v uličce, zato židle byla napadrť a hostinský to námořníkovi, který měl sviňárnu na svědomí, právě vyčítal.
Ale potměšilce se překvapivě zastal samotný majitel postiženého, který už se mezitím stačil představit jako Fenest, dědic vévody Boneta. Zelený kámen velikosti husího vejce zasazený v jilci jeho meče jasně svědčil o skvělém rodinném zázemí. „Přece nebude tak zle, hospodský. Zmetek vydrží všechno a za tu židli rád zaplatím.“
„A co jeho polívka a nádobí?“ rozčiloval se výčepní a ukazoval na Janise.
Bonet junior zvedl obočí, povýšeně se na Janise podíval a broukl: „Ale jistě. To jídlo zaplatím.“ Znechuceně nakrčil nos a ukázal na Janisovy vysoké kožené holínky. „Zmetek to vyčistí.“
Kolem zašoupaly židle, jak štamgasti povstali, aby se mohli na Janisovy boty podívat. Na původně lesklém povrchu, teď ulpívala slizká vlákna kysaného zelí.
Ozvalo se rozpačité pochechtávání. „Povidám,“ broukl potměšile prodavač psího sádla, „pro bednářskýho tovaryše jsou ty boty nějak moc nóbl…“
Janis zachoval netečný obličej. Byla to od něj malichernost. Věděl, že ho ty boty můžou dostat do průšvihu, ale prostě si nemohl pomoct. Dřeváky nesnášel, na lýčené sandály se nemohl ani podívat. To už by radši chodil bos. Sakra. Pokrčil rameny, položil si ruku na srdce, kde měl na kapse kazajky přistehovanou cechovní značku bednářů se dvěma hranatými hřebíky, a do nastalého ticha rozvážně prohlásil: „To je jasný jak facka, vašnosti. Botama mi zaplatil pan Hojimen z Jekevenu. Za to, že jsem vyrobil rakev pro jeho jedinýho syna Breba, kterýho rozpáral kanec. Brebovy boty byly úplně nový. Pan Hojimen měl větší nohu, mně byly akorát. Do rakve by jich bylo škoda.“
Když se hospodou prohnalo chápavé zamručení, Janis se rozhlédl po náhradní židli.
Fenest, syn vévody Boneta, se ale projevil jako důsledný mládenec. Dříve, než se stačil usadit, křikl: „Zmetku dělej!“
Krenev mezitím sesbíral střepy, nyní se vysoukal zpod stolu a zamířil do kuchyně.<
„Kam jdeš, hovado?“ obořil se na něj majitel.
Otrok se vrátil, blýskl stříbrnýma očima po Janisovi a předstoupil před Fenesta. Už asi tušil, co bude následovat. Vyzařoval ztělesněnou obezřetnost. „Pro hadr, vaše milosti,“ pronesl zastřeným hlasem.
Akezoňan se mrazivě usmál. „Nezdržuj. Větší škodu už mi dělat nebudeš.“
Jeho slova vyvolala rozpačité pokašlávání napjatého publika.
Otrok si mlčky přešlápnul.
Vůkol se rozhostil pískot a tlumené pochechtávání. Janis cítil, jak přihlížející to divadlo přitahuje. Kdyby se jednalo o smrtelníka, nikdo z přítomných by se tak dobře nebavil, ale na krenevy měli spadeno samotní bohové a Fenest jednal přesně podle diktátu současné víry. Byli zvědaví, jestli krenev vyčistí boty rukávem, nebo dokonce vlastním jazykem…
„Dělej,“ zavrčel Fenest.
Krenev s výrazem osoby, která je dávno po smrti, svlékl šedivou halenu, zmuchlal ji místo hadru a klesnul na kolena.
Se zbytečnou přecitlivělostí Janis problémy nemíval, ale toto bylo příliš. Sehnul se, vytrhl krenevovi halenu z ruky, a zavrčel: „Vyřídíme to na dvoře.“
Vévodův syn nakrčil nos. „Copak nevíš, co se říká?“
Když Janis mlčel, patricij se vědoucně ušklíbnul. „Chtěl jsem ti vyplatit bolestné. Ale když si to vybereš v naturáliích…“
Napětí opadlo, knajpa se rozduněla chechotem a pískotem.
Častován lechtivými průpovídkami, odvlekl Janis kreneva ven. Na dvoře mu halenu vrátil. „Vyčistím to sám,“ štěknul a dál se o něj nestaral. Byl znechucený. Když o nich jako chlapec v semináři čítal, provokovalo ho, jak jsou texty tendenční. Krenevové v nich byli vylíčeni pokaždé jako zlovolní a pomstychtiví náfukové, kteří si zatracení plně zaslouží. Tajně se té demagogii posmíval, a v nejpřísnějším soukromí jim držel palce. Ale když prvního z nich uviděl na vlastní oči, byl zklamán. Čišela z něj poníženost a beznaděj. A tento nedorostlý exemplář nebude výjimkou.
Sebral z koše na náspě chomáče pazdeří a pod lampou u vchodu do stájí si boty vyleštil. Na čerstvém vzduchu už nedokázal dál potlačit emoce a z jeho úst plynul téměř souvislý proud dwentenských nadávek. Odhodil poslední smotek, a konečně se na prokletého podíval.
Krenev vyšel ze stínu do světla. Jeho netečná maska byla pryč. Napřímil se, stříbřité oči mu zaníceně plály, ústa prohýbal jasně patrný náznak úsměvu.
Janise zamrazilo. Vybavilo se mu zprofanované proroctví hlásající, že svět se otřese, až se krenev usměje. Byla to často používaná hláška, kterou lidé hodnotili neměnnost obecných nešvarů. Znamenala, že svět se prostě nezmění nikdy.
„Tvé maskování je skvělé. Je to k nevíře při životě, jaký vedeš,“ řekl krenev obdivně. „Jakou máš specializaci?“
A ještě tohle. Jako pěna z pípy v Janisovi vykypěla zlost. Co si ten proklatec vlastně myslí? Místo aby poděkoval, že ho ušetřil ponížení, ještě bude vyzvídat. „Jak můžeš, sakra, vědět…“
Krenev ukázal přes dvůr směrem ke kulaté věži vyčnívající nad střechou stájí. „Myslíš, že jsem si tvého větření nevšiml? Tam nahoře pod střechou probíhá obtížný porod. Psi zalezli do chléva a kočky do slámy. Trsuahovu přítomnost cítíš stejně intenzivně jako já.“
Chtěl naznačit, že otcem dítěte je někdo tak významný, že si mohl dovolit zaplatit diákona s přivolavačem. Než bohyně Ixona propustí novorozence na svět, přivolaný démon na sebe přebere nejtěžší bolesti a ochrání rodičku před Plamenným mořem.
Janis obrátil oči v sloup. „Trsuaha jsem zaměřil snadno, protože se známe. Naposledy jsme se ale nepohodli….“ To byla pravda. Po závěrečných zkouškách na Trnitém ostrově odcházel k mistru Estebanovi na Erijenův dvůr. Trsuah se mu posmíval, že jde sloužit větším hlupákům, než je on sám a Janis běsovi zase omlátil o hlavu, že je renegát.
Současní bohové, sahíjinové, totiž démony zdědili po krenevech, pánech Druhého věku. To krenevové za svých časů lidi a démony stvořili.
Některé světy Perweonova kotle byly démony přímo zaplevelené. Démoni stejně jako draci a baziliškové dokázali prostupovat oponou a z pouhé nudy dělali na Tenerisu - světě smrtelníků, zmatky.
Sahíjinové, páni Třetího věku, tomu po Jestřábí hoře udělali přítrž. Roztřídili démony do kategorií a přístup na Teneris podřídili přísným pravidlům. Démoni až pozdě pochopili, že dostali něco, co vůbec nechtěli. Mnozí se sahíjiny kolaborovali ještě před rozhodující bitvou. Janis sice nevěděl, jak konkrétně se před dvěma sty lety zachoval právě Trsuah, ale teď sloužil právě Nejvyššímu sahíjinovi, Tyneonovi, a to hovořilo za vše.
„Není moc takových, co je Démon bolesti nechá odejít poté, co se s nimi nepohodne,“ poznamenal ironicky krenev. „Ale na přivolavače démonů vážně nevypadáš. Ti bývají většinou těžké váhy.“
„Jsem vykladač,“ štěknul Janis.
Krenev přikývl. „Zvláštní.“ Stopa ironie v jeho hlase Janise popuzovala. Současná společnost věřila doktríně, že dvě staletí poroby z bývalých pánů Druhého věku veškerou sebeúctu vymazaly, ale krenevovo chování svědčilo o opaku. Navíc ho štvalo, jak snadno ho poznal. Jeho maskování bylo opravdu mnohem lepší, než kohokoliv jiného. Dobře to věděl.
„Jak jsi, sakra, poznal, že…“
„Máš vodivé rozhraní,“ skočil mu do řeči krenev. Ironie byla pryč. „Slabé, ale o to zajímavější. Schopnost vycítit magii nám vzít nedokázali. Souvisí s naší podstatou stejně jako nesmrtelnost.“
Když Janis dál nasupeně zíral, otrok pohodil hlavou. „Uráží tě, že s tebou mluvím jako rovný s rovným? K čemu by ti bylo, kdybych tě zahrnul poníženými díky, když můžu zařídit, aby ses naučil, jak se ubránit zaprodání? I když jsi to doposud neudělal, jednou by se to dozajista stalo. V Akezonu, na dvoře královny vdovy Teji, slouží má sestra Qlea. Naučí tě, jak bez rizika znetvoření naslouchat reziduálnímu šumu z informační sítě, a všechno ostatní, co na Trnitém ostrově nedokázali.“
„Myslíš, že o to stojím?“ vyprskl Janis.
„Ano,“ šeptl mladík se starýma očima.
„Co když se ve mně mýlíš?“ ušklíbnul se, „co když se tě prostě jenom tak moc štítím, že jsem si ty boty raději očistil sám?“
Krenev vzpurně pohodil hlavou. „Možná jsi ještě příliš mladý.“
Dveře hostince se prudce rozletěly, dvůr zalila záplava světla. Dva vzájemně se podpírající karbaníci vrávorali směrem ke hnojišti.
„Jak to jde?“ křikl ten, jehož košile svítila do tmy.
„Cukrůůů, cukrů,“ poškleboval se jeho kumpán.
„Rozhodnutí, jestli nabídku využiješ, je na tobě, mágu,“ zavrčel krenev.
Janis se rozesmál. „Kdybych se z nějakých obskurních důvodů rozhodl tvou sestru na akezonském dvoře vyhledat, propadl by mi lodní lístek. Honí mě celá Erijenova armáda.“
Otrok vážně přikývnul. Z vysoké boty vytáhl krátký váleček. V kalném světle lucerny se zaleskl žlutý kov. „Akezon je to nejlepší místo, kde se ukrýt, protože pod svícnem je tma. Toto ti pomůže se na Suechově dvoře etablovat.“
Janis zvedl obočí. „Nepotřebuješ to sám?“
Krenev jej obdařil shovívavým pohledem. K čemu by zatracenému bylo zlato? Kletbou Honor-re obraný o tvořivou sílu, přinucený sloužit smrtelníkům, nepotřebuje jídlo ani vodu.
„Až se s Trsuahem usmíříš, tak ho ode mne pozdravuj. Mám málo šancí se s ním setkat,“ řekl trochu rozpačitě krenev.
Janis na padlého vytřeštil oči. Nechápal, jak může příslušník zotročené rasy tajně komunikovat se služebníkem svých přemožitelů.
Krenev mu údiv vyčetl z obličeje a řekl: „Věci nejsou pokaždé tak, jak se jeví.“
„Určitě se nejmenuješ tak, jak na tebe volali,“ řekl Janis.
„Máš pravdu,“ přikývnul. „Jsem Ravens.“
„Janis.“
Krenev se znovu usmál. „Jednou se zase setkáme, Janisi.“
Když se vrátil do výčepu, studenti právě stoupali po schodišti do svých pokojů. Na jeho stole čekala náhradní porce zelňačky, tak se do ní pustil.
Skřet, kterému Besinci zaplatili další rundu, sundal z trámu nástroj a hlubokým a kupodivu příjemným hlasem začal zpívat o Perweonově kotli. Odrhovačku o stvoření světa znal úplně každý. I když si ji bardové obměňovali podle nálady, refrén byl vždycky tentýž, a když k němu skřet poprvé došel, osazenstvo knajpy se ochotně přidalo:
„Jó, byl to velký Perweon
kdo zahájil ten světa shon!
Jó, byl to velký Perweon
kdo zapálil pod kotlem!
Jó, byl to velký Perweon,
kdo vhodil jáhly do polívky
Byl to velký Perweon,
díky němu žijem!“
jablkovci pijem!“
Píseň byla dlouhá, ale ve skřetově podání byla tak zábavná, že Janisovi několikrát málem zaskočilo. V základním podání popisovala kosmologii.
V době, kdy na světě ještě nebylo nic, dostal Prvopočátek jménem Perweon hlad. Naplnil kotel vodou a vhodil do ní jáhly a sůl. Výsledek mu nechutnal, tak pod kotlem zapálil oheň. Voda v kotli se začala ohřívat. Jak se Perweon nad kotlem nakláněl, aby se podíval, jestli je už hotovo, kýchnul, a slina dopadla přímo do vařící se polévky. A protože to, co vykašlal, bylo božské, nakazil tím každé zrníčko kolotající v kotli. Jáhlová zrnka se proměnila v živé světy… Byly jich myriády. Perweon zmírnil oheň, aby polévka nebyla příliš horká a jal se svým božským zrakem sledovat, co se na jednotlivých světech děje. Na některých povstali první bohové. Na Tenerisu netrebové, kteří tvořili zvířata a rostliny a skřety, na jiném světě, Olewenjenu, povstali glentechové, a na dalších světech zase další božské rasy. To, co uviděl, Perweona tak zaujalo, že od pozorovaného nemohl odtrhnout zraky. Sledoval život v kotli tak intenzivně a jeho pozornost se postupně natolik rozptýlila, až dokázal vnímat děj na deseti světech současně, pak na dvaceti… Množství Perweonem sledovaných světů se stále zvyšovalo, jak nechtěl přijít ani o jeden detail, až nakonec se svým kotlem splynul. Oheň, který zažehl, stále hoří a ještě mnoho dynastií bohů se vystřídá, než uhasne. Až se tak stane, světy v kotli přestanou vířit a bez energie zaniknou.
Nikoho z posluchačů nikdy nenapadlo se zamyslet, kde vzal Perweon kotel a kde jáhly, když bylo těsně předtím řečeno, že na světě kromě něj samotného nic jiného nebylo. Ale takové už odrhovačky bývaly. Nelogické.
Janise zaujalo, jak vtipně se muzikant s popisem nejranější historie světa vypořádal. Jeho kolegové se při popisu obvykle omezili jen na Teneris. Zmínili, že první božskou rasou byli netrebové, druhou krenevové a tou třetí a nejdokonalejší současní bohové sahíjinové. Jenže Písečník to vzal podrobněji a obdobně se věnoval i vývoji na Tenerisu. V několika slokách popsal, jak netrebové v Prvním věku stvořili rostliny, houby, zvířata a skřety. Skřetové se cítili utiskovaní a vymodlili si nové bohy - krenevy. Krenevové netreby vyhladili do posledního a opanovali Teneris, čím zahájili Druhý věk. Krenevové ve Druhém věku poslali skřety do skal a sami stvořili lidi a démony. Jenže lidé se cítili krenevy utiskovaní a vymodlili si své vlastní bohy - sahíjiny. Ale protože jsou sahíjinové milosrdní, k definitivní genocidě svých předchůdců nepřistoupili. Sami sahíjinové uplácali v současném Třetím věku jen bazilišky a draky a dál se zabývají kultivací nebo převýchovou bytostí, které po předchůdcích zdědili. Písečník neopomněl do písně zakomponovat uštěpačnou zmínku o tom, že sahíjinové dodnes lidi pokládají za své oblíbence. Janis se jeho zatrpklosti nedivil. Krenevové dopustili, aby si lidé skřety podmanili, a sahíjinové to nechávali tak a navíc lidskou rasu ochránili před mnohem odolnějšími vývojově mladšími démony.
Písečník právě dozpíval, když se ze dvora ozval dusot kopyt.
Při pohledu na šest naštvaných a unavených vojáků hostinský ožil: „Barone Hutosine, to je let, co jsme se neviděli! Stále v gardě hraběte Erijena? Co děláte v přístavu?“ zahalekal.
„Zdravím, Quentone,“ houkl Hutosin. „Hledáme takového nastrojeného hejska. V pěkném zeleném kabátci a v černém plášti lemovaném kožešinou. Světlé vlasy, bílá kůže, zelené oči, fajnový ručičky. Má možná meč, ale dokáže jen práskat hubou. Je to vykladač. Jmenuje se Janis z Hlubiny. Kdo o něm ví, dostane zlatý gaviál.“
„Co provedl, ten vykladač?“ optal se hospodský.
Hutosin si přihnul z korbele a mávl paží. „Původně byl u mistra Estebana v učení. Esteban, to byl panečku vykladač. Jediná jeho předpověď se nikdy neminula. Ale byl nejmíň pět set let stár. Když si jeho duši démoni odnesli, potřeboval starý pan hrabě vyložit. Ten nedouk, Estebanův žák, to zmršil. Hrabě ho odsoudil na hranici, ale kdosi mu pomohl utéct.“
Hospoda zašuměla zájmem. Jakmile vykladače dopadnou, bude upálen. Tak to chodilo věky věků.
Janise ani nenapadlo se nahrbit. Hutosin si ho pamatoval jen v sametu, plavovlasého s elegantně upravenou bradkou. Teď byl oholený, vlasy pod pletenou hučkou měl obarvené načerno, kůži osmahlou sluncem, oblečený v kazajce z hrubého sukna stažené opaskem z drhaných provázků.
Mezitím, co Hutosin řečnil, jeho muži šmejdili v kuchyni a po chodbách. Bylo jen otázkou času, kdy zamíří do stáje. Kdyby si lépe posvítili, mohli by podle ohlávky poznat Jarunu, v korytě pod senem najít zabalený meč i výbavu. Všechno stálo spoustu let dřiny, nezbude, než ty pitomce navést na falešnou stopu.
„Zelený kabátec byl zdobený perlami?“ ozval se, čímž na sebe strhl všeobecnou pozornost.
„Ovšem,“ zahřímal důstojník. Obrátil se k jeho stolu a shora na něj shlížel. „Takže jsi ho viděl. Kdy?“
„Před týdnem na trhu v Deflee, vaše blahorodí,“ odpověděl tázaný. „Jsem bednář. Chtěl, abych mu vyrobil lodní kufr. Potřeboval to rychle. Do včerejška, než odplula Ixonina vášeň.
Vojákovi poklesla čelist. „Do prdele,“ zaklel, „to nám ještě scházelo.“ Houkl na hospodského, aby přinesl pivo, vklouzl na židli naproti. „Pověz, co ještě říkal.“
Janis snaživě vykulil oči. „Jenom lamentoval, že potřebuje stihnout tu loď…"
Jeden z vojáků, který se předtím opíral o futra do kuchyně, a nedůvěřivě si bednářského tovaryše prohlížel, se k důstojníkovi naklonil a cosi mu pošeptal do ucha. Hutosin přikývnul a s úšklebkem na Janise vyjel: „Kde jsi ukradl ty boty, chlíváku?“
Vykladač pochopil, že voják měl lepší výhled pod stůl. Obdařil důstojníka bezelstným pohledem. „Ty jsem onehdá dostal místo peněz, vašnosti!“
Od sousedních stolů se ozvalo podpůrné mručení. Hutosin v domnění, že je to veřejně známá záležitost, nad tím mávl rukou. Zvedl se od stolu, a na toho podezíravého křikl: „Svolej ostatní. Musíme do doků. Když najmeme malou rychlou loď, dohoníme Ixoninu vášeň ještě před Wendonským průlivem.“
„A co ten slíbený gaviál, vašnosti?“ zakňoural Janis.
„Odměnu si vyzvedni na dvoře hraběte Erijena,“ odbyl ho znechuceně Hutosin.
* * *
Vojáci zmizeli a cesta do Akezonu se rázem jevila reálněji než původně. Bylo možné, že zrekvírují právě Mreonův vánek…Při představě, že zítřejší den zase stráví v sedle, si Janis otráveně povzdechl.
Na jeho džbánek dopadl stín. „Zvláštní,“ zapředl mu do ucha tichý hlas, „na trhu v Deflee jsem byl minulý týden taky. Je to tam docela malé. Na náměstí vystupovali provazochodci. Myslím, že chlapa v zeleném kabátci s perlami bych si určitě všimnul… A ty boty jsou opravdu pěkné.“
Necítil žádné brnění, takže skřet ani Trsuah v tom prsty neměli. Oslovil ho člověk. Všichni, které si prohlédl, když do šenku přišel, vypadali naprosto neškodně. Zády seděl jenom ten u karet. Mohlo jít o žoldáka, zběhlého studenta nebo zchudlého šlechtice. Počkal, až se posadí a pak k němu pokradmu stočil zrak. Mohli být stejného věku. Jeho profil působil i přes strniště ušlechtile. „Chceš mě vydírat?“ zavrčel s jistotou, že nemá smysl dál hrát pitomce. Chlap ho odhalil nejspíš podle bohaté slovní zásoby. Příště si dá větší pozor.
Cizinec se uchechtl. „Naopak. Jmenuju se Gwen.“ Sáhl do kapsy a vytáhl balíček karet. „Dáme partičku?“ Byly to obyčejné listové karty, evokující šest ročních období. Janis hrát uměl, ale žádné potěšení v tom neviděl. Zatímco otrapa rozdával, přichystal si hromádku měďáků. Shrnul karty do dlaně a vynesl šiškovou čtyřku. Bylo mu jedno, kolik prohraje, jen se ho chtěl zbavit.
Cizinec ji přebil šiškovou devítkou a vynesl obilní trojici. „Hezky do stodoly,“ tetelil se.
Janis obrátil oči v sloup, vyrovnal ovocnou šesticí a vyhodil šiškového mága.
Cizinec nadšeně hvízdl. „S takovou ti nezbude na pozdější obranu, vykladači.“ Poslední slovo jen vydechl.
Janis překryl karty rukou a sykl: „Tak znova: Co chceš?“ V duchu už se pomalu smiřoval s variantou, že když to jinak nepůjde, vyláká ho ven, a zabije.
Gwen se mu upřeně zadíval do očí. Byly nebesky modré. „Viděl jsem tě na Erijenově dvoře. Ty, přítel jeho syna a slavný mág, by sis o nájemného žoldáka ani boty neotřel, ale teď se situace změnila. Potřebuji, abys mi vyložil.“
Janis pohodil hlavou a sykl: „Blázníš?“
Gwen uličnicky zamrkal. „Vy šarlatáni se neradi perete, že?“
Vykladač potlačil další zaklení. „O rozruch nestojím.“
Gwen se kloklavě zasmál. „Hádám, že než jsi sem zapadl, stačil sis v docích ještě jako dobře oblečený patricij, koupit lístek na Mreonův vánek. Tu loď si Erijenovi vojáci vypůjčí ke stíhání Ixoniny vášně. Až se vrátí, stopa bude vychladlá.“
Ten chlap ho neskutečně štval.
„Stejně jim dojde, žes to byl ty, kdo je obelhal,“ pokračoval Gwen. „Tys toho starocha ale musel nasrat… No tak, nebuď srab a vylož mi.“
Janis zavřel oči, aby mu z nich cizinec nevyčetl vztek.
„Karty jako karty,“ ševelil vemlouvavě Gwen. „Zdejší štamgasti jsou tak hloupí, že triftové karty od listových ani nepoznají…“
„Už mlč,“ štěkl vykladač. Celá situace byla groteskní. Listové karty nechal okatě rozhozené, a sáhl k opasku. Cizinec ostražitě strnul. Vzápětí se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu, když Janis na stůl opatrně, aby to viděli jen oni dva, vytáhl balíček triftových karet. „Co chceš vědět?“ broukl, zatímco míchal.
„Do svých patnácti jsem studoval,“ řekl Gwen. „Teologii, historii, aritmetiku, logiku, teorii vojenství i umění. Po otcově smrti panství převzal nejstarší bratr a vykopnul mě z domu. S mečem to sice zvládám, ale lépe to umím se ženskými. Jenže, která by chtěla třetího syna? Co mám dělat, abych neskončil v příkopě u cesty?“
„Vyložím ti do čtyřky,“ zamumlal Janis. „Vlevo nahoře bude karta, která znázorní problém, vpravo nahoře okolnosti, vlevo dole se ukáže, co máš udělat a vpravo dole se objeví, jak to dopadne.“
Vyložil čtyři karty. Vlevo nahoře se objevil herec, vpravo nahoře svět, vlevo dole kolo štěstí neboli boží volba a vpravo dole byl král. Význam série byl natolik jasný, až se Janisovi zatajil dech. Tento člověk byl předurčen na vladařský stolec. Neodvratně. Rychle třesoucími prsty karty shrnul do dlaně.
„Tak co?“ dorážel Gwen. Zjevně si povšimnul, že to vykladače vzalo.
„Divím se, že vás z domova pustili tak nalehko, Jasnosti,“ prskl jedovatě Janis. „Je to nějaká zkouška dospělosti a oni vás na dálku hlídají, abyste si nenatloukl? Ze které země vlastně pocházíte? Tady v Nemesii je následník ještě mimino. V sousedním Akezonu je následnicí princezna Gizela, protože její bratr Emerich je z levého boku. Že by Daresie? Kewendon? Nebo nějaké ostrovní království?“
I ve špatném světle bylo patrné, jak cizinec zbledl. „Panství mého bratra, barona z Hyberoku, se nachází šest dní odtud, ale už pět let jsem tam nebyl. Laskavě mi pověz, co ty karty znamenají.“
Hodiny mentálních cvičení na Trnitém ostrově nebyly nadarmo. Stačil jediný pohled do Gwenových planoucích očí a Janis poznal, že nelže. A přesto, karty hovořily zcela jasně. Ukryl balíček do kapsy, a řekl: „Staneš se králem, Gwene z Hyberoku. Okolnosti i bohové stojí při tobě.“
„Lžeš!“ sykl Gwen, „to přece nemůže být pravda!“
„Je to pravda.“
Nemesijec se náhle zatvářil, jako kdyby všechno pochopil. „Ach tááák, on to Hutosin vlastně říkal. Jsi ještě mladý a pořádně to neumíš. Tím se vše vysvětluje. Démon, kterému ses zaprodal, je asi trochu flink.“
Janis se hořce usmál. Nemělo smysl vysvětlovat, že on svou duši prodávat nehodlá. „Ještě nikdy jsem se nemýlil.“
Baronský synek položil hlavu do dlaní a houkl: „Nedělej si ze mě srandu.“
Jeho slova naštěstí zanikla v šoupání lavic, jak se hráči kostek zvedali od stolu. Noc spěla k ránu, dokonce i hostinský už se vytratil, námořníci s děvčaty zmizeli do pronajatých pokojů dávno předtím.
Janis počkal, dokud poslední z hráčů nezmizel v patře a pak rovněž vstal. „Nežertuju ani nelžu,“ řekl. „Jestli se příště uvidíme, budeš mít na hlavě korunu.“
Nemesijcova ruka jej drapla za rukáv. „Jedu s tebou.“Pokusil se ji setřást, ale muž se ho držel pevně. Už toho začínal mít dost. „Nemám zrovna co na práci,“ drmolil překotně Nemesijec. „A pokud je můj osud předem daný, neuteče mi. Copak nejsi zvědavý, jakým způsobem se výklad naplní? Než se tak stane, můžu tě chránit.“
Janis už chtěl odseknout, že ochranu nepotřebuje, ale pak se zarazil. Erijenova komanda hledala jednoho muže. Když budou cestovat ve dvojici, mohlo by to pronásledovatele zmást. Důvěřovat lidem bylo v jeho profesi riskantní, ale když zíral do těch bezelstných očí…
Gwen naprosto přesně obrat v jeho názorech vycítil a napřáhl k němu pravici.
Janis se jí chopil. „Tak dobře. Mám namířeno do Akezonu na dvůr krále Suecha. Měli bychom vyrazit, Gwene z Hyberoku.“
Nastal Emkener, svítalo, když vyšli na dvůr. Nemesiec se krotce usmál a řekl: „Aby se výklad naplnil, měl bych na Hyberok zapomenout. Mohl bych se vydávat za prince z Jižních ostrovů a ty za mého osobního mága. Pokud ještě máš ten kabátec pošitý perlami, mohl bys mi ho v Akezonu půjčit.“
Gwenova drzost Janise fascinovala. Nevěděl, jestli se má vztekat, nebo se smát. Už už se nadechoval, že podržtažku podvodníkovi hrát nebude, ale pak si řekl, že je to vlastně jedno. Vytáhl balík s šatstvem zpod hromady sena a houkl: „Zabal to do houně a přivaž k sedlu.“
Gwenova tvář roztála v širokém úsměvu. „Vždyť akezonský král má dceru na vdávání! V tomhle kabátci ji určitě dostanu!“
Vyvedli koně na dvůr.
„Hlavně dbej, aby ty hadry nikdo neviděl, dokud nepřekročíme hranice,“ broukl Janis.
* * *
