Vykladač I - Zuby poražených (kapitola třináctá)
K dvacíti mužům běžné Janisovy ochranky král přidal ještě dalších deset. Pro Rivu dokonce neváhal Gizele zabavit její nejlepší kočár. Tím se cestování protáhlo ze tří dnů na pět. Naštěstí nebyl zase takový spěch, protože se vědělo, že Restenův vyslanec od Boneta neodjede dříve, než skončí Senedina mystéria.
Během jízdy Janis vzpomínal, co všechno od Qley o Ravensovi věděl.
Krenevka o bratrovi mluvila ráda a často. Nebylo divu. I Janis, přestože se s ním setkal jen dvakrát a krátce, ho měl rád. Qlea vyprávěla, jak se Mladorodí za oponou vlastně objevili. Došlo k tomu díky motlitbám smrtelníků, kteří už nedokázali dál snášet krenevské řádění. Ravens jako jeden z mála krenevskou aroganci odsuzoval a upozorňoval na ni. Jeho úkolem bylo hasit spory. Měl obrovskou sílu, ale častěji vítězil hbitým jazykem a osobním kouzlem. Nejvyšší sahíjin, Tyneon, se s Ravensem poprvé setkal asi před třemi sty lety. Ti dva si okamžitě padli do oka. Ravens pochopil, co objevení konkurenční božské rasy signalizuje. Protože si tuto novou rasu smrtelníci vymodlili krenevům navzdory, poznal, že buď bude válka a výsledek pro krenevy nedopadne dobře, nebo se s Mladorodými musí Starorodí dohodnout o dělbě moci. Zavčasu věc přednesl otci a starším. Argumentoval příkladem z historie: My jsme vyhladili netreby, a jestli se teď se sahíjiny nedohodneme, budeme vyhlazeni rovněž. Vysmáli se mu. Měli zato, že nová rasa je tak slabá a mírumilovná, že tvrdé krenevy nemůže ohrozit. Ravens se tedy oženil s Bellsambarou a staral se o své. Se sahíjinem Tyneonem se přátelil dál, tudíž mohl sledovat, jak masivně Mladorodí dál působí na smrtelníky a jak jejich vliv roste. Do Jingivonu k otci vůbec nechodil. Když se začala situace mezi rasami vyostřovat, ještě jednou se je na tajném sněmu snažil krenevy přesvědčit k jednání, ale otec a strýcové ho označili za zbabělce a panikáře. Prohlásil, že půjde mezi ostatní krenevy a poví jim pravdu: Pokud dojde ke konfrontaci, démoni a draci je zradí a budou poraženi. Aby to nemohl udělat, zavřeli ho hluboko do prostorové trhliny, aby ostatní svým „defétismem“ neovlivňoval…
* * *
Bonetovy dědičné statky se rozkládaly v měkkých kopcích, na kterých se pásla stáda chundelatých ovcí. Sídlo rodiny chránily hradby městečka Bon situovaného na vyhaslé sopce zasvěcené měsíční bohyni. Na jejím vrcholu stála svatyně. Chrám byl kruhového půdorysu a jeho střechu zdobil stožár zakončený velkým vybroušeným křišťálem. Tento symbol Měsíční bohyně se v plné kráse vyjímal především za jasných nocí v době Senediných mystérií před koncem zimy. Jedině v tomto ročním období byly na noční obloze pozorovatelné všechny satelity Senedina náhrdelníku současně. Po celých dvanáct dnů bylo v noci světlo téměř jako ve dne.
Přes den, zejména když jasně svítilo Slunce, museli mnichové křišťál ze stožáru prostřednictvím komplikované aparatury zatahovat dovnitř kupole, aby odražené paprsky nezapálily dozrávající úrodu v okolních polích. Občas to neuhlídali a hořela pole i lesy. Pokud přišel nějaký šťoural s dotazem, zda ta paráda za takové riziko vůbec stojí, končil obvykle na pranýři. Záležitost s krystalem symbolizovala nejen vládu Senedy nad nocí a vnitřním duchovním životem, ale rovněž dávala jasnou zprávu, že noc se podřizuje dni, a sny ustupují realitě. Tedy, že Seneda se sklání vůli svého manžela Tyneona – pána Slunce.
* * *
Poslední úsek se vévodkyně rozhodla jet na koni. Byla tak dychtivá, že muže uprosila, aby už nezůstávali na noc v Serefu, ale dojeli na celý zátah až do cíle. Po celou cestu si ani jednou nepostěžovala.
Slunce zapadalo. Družina vévody z Morfenu přijížděla k hradbám. Riva uviděla, jak křišťál z vrcholku Senediny hory hází duhové odlesky na hladké plošky břidlicových střech a obdivně vydechla: „Chci to vidět zblízka!“ Vyrazila tryskem a kočár a družinu nechala daleko za sebou.
Janis se obrátil na Cineta a křikl: „Jeďte za ní, ať na nás u padacího mostu počká.“ Pak se naklonil k Erijenovi, který se tvářil, jako kdyby polykal ježka, a otázal se jej, co mu přelétlo přes nos.
„Dopis od krále zajistí pohostinství jen tobě a tvé ženě,“ zavrčel hrabě tak tiše, aby ho vojáci, kteří je právě předjížděli, neslyšeli.
Janis smířlivě ohrnul rty. „Bonet není idiot. Král mu napsal, že mne má ubytovat, tudíž to udělá na patřičné úrovni. Dobře ví, že kdyby se nechoval dobře k mému příteli, a já si našel ubytování ve městě, mohl by si z ostudy ušít kabát.“
„To já ti budu dělat ostudu,“ zakňoural Erijen a sáhl si na vypálenou značku.
„Jizvy má přece každý,“ šeptl vykladač. „Někdo na tváři, jiný na duši.“
„Ale všichni si o mně myslí, že jsem…zbabělec,“ namítnul Erijen.
„A o mně se zase říká," poznamenal rozšafně Janis, „že jsem podvodník a manipulátor.“
Z Erijenovy hrudi se vydral hluboký povzdech. „Jak s tím dokážeš žít?“
„Až teď ti to došlo?“ řekl vykladač, „že věci nejsou pokaždé, jak se jeví?“
„Ale co mám dělat?“
„To, co obvykle,“ zamumlal Janis. „S osobami, jejichž názory se řídí veřejným míněním a fámami, nestojí za to ztrácet čas.“ Pobodl koně, aby dohnal vojáky s Rivou.
* * *
Glejt s královou pečetí jim zajistil průchod městskou branou i doprovod k Bonetovi. Ulice byly jako po vymření neboť většina měšťanů, jak jim voják vysvětlil, se účastnila oslav v parku pod Senediným chrámem. Jak stoupali po křivolakém dláždění stále výše, tlučení bubnů doprovázené cinkavou zvonkohrou nesené větrem stále sílilo. Riva vzhlédla k obloze. Ačkoliv se už připozdilo, bylo dosud jen šero. Větší tma už se neudělá. Zatím na ní zářily čtyři satelity, ale brzy se objeví i ostatních pět. Pro každého sahíjina z vrchní devítky jeden. „Ixonin satelit má nový zelený proužek, podívejte,“ upozorňovala Riva, „a na Grewinině je pořád celá polovina zatažená. Co to jenom může být?“ Všichni se zaměřili na satelit, který byl zbarvený z jedné poloviny oranžovo rudě podle Plamenného moře a ze druhé poloviny šedě.
„Myslel jsem, že ten šedý stín je kouř, vanoucí od moře,“ řekl Erijen.
„Z Plamenného moře se nekouří,“ poznamenal škrobeně Cinet.
„To je pravda,“ zabručel Janis. „Ohledně toho stínu se v posledním desetiletí vyrojila spousta teorií. Podle jedné to dokonce znamená, že si Grewina zdřímla. Ale ve staré literatuře se tom nic nepíše.“ Rozmarně se uchechtl. „Myslím, že bohyně jenom nechce, aby jí smrtelníci dalekohledy hleděli až do kuchyně. Podívejte, už je jich tam sedm! Jakmile se nad kupolí chrámu seřadí všech devět, vrchní kněžka mystéria zahájí.“
Parkem založeným na úbočí vyhaslé sopky, osvětleným plápolajícími vatrami a papírovými lucernami zavěšenými na stromech, procházely davy štěbetajících lidí. Podél pískem vysypaných cestiček stály prodejní stánky s horkým i studeným vínem, ovocnými šťávami a zmrzlinami, koláčky, sladkostmi a grilovaným masem. Na travnatých paloucích se čile předváděli kejklíři a tanečnice. K chrámu na vrcholku se dalo dojít, buď spletitou sítí stezek nebo přímým dva ektereny dlouhým mramorovým schodištěm. Nahoře na terase se chystal slavnostní ceremoniál. Když se akezonci dostali k úpatí schodiště, voják od brány jim vysvětlil, že tam někde za hradbou davů stojí tribuna, kde by měli hledat hostitele. To je po celodenní jízdě odradilo. Nebudou Boneta rušit a raději se nechají dovést do paláce. Když o to Janis průvodce požádal, muž se rozpačitě ošil. „Těžká věc, pane. Tady v Bonu na Senedina mystéria chodí opravdu každý. Nemohu zaručit, že v Bonetově domě někdo zůstal.“
Janis se zamračil. „Nejnutnější ostraha tam snad setrvala, ne?“
Muž pokrčil rameny. „Ovšem. Stojí u vchodů do domu, a tak to musí zůstat. Pokud někdo dnes večer zůstal doma, tak jedině na smrt nemocný nebo chromý. Takový sloužící se o králova vyslance a jeho družinu postarat nemůže.“
„Potřebujeme ustájit třiatřicet unavených koní. Radíte posadit se na lavičku a počkat až ta šaškárna skončí?“ zavrčel Erijen.
„No, vojákům naštěstí můžeme koupit maso a víno,“ ozvala se konejšivě Riva.
Průvodce zavrtěl hlavou. „Na to je pozdě, vzácná paní. Všichni stánkaři už balí, aby se stihli dostat nahoru ke svatyni. A jestli si myslíte, že se najíte někde ve městě, musím vás zklamat. Dnes je jediný den, kdy mají všude zavřeno. Dokonce ani veřejné domy…“
„Nevěřím, že v sídle mého přítele Boneta nikdo nezůstal,“ zapředl roztomile Janis. „Jestli se nemýlím, vlastní jeho rodina nějaké krenevy. Ti nemohou být ani chromí ani na smrt nemocní.“
Strážný od brány nakrčil čelo. „No to je vlastně pravda, Vaše Milosti.“
„Takže kupředu,“ řekl chladně Janis, přičemž zaslechl, jak se Emett za jeho zády tlumeně uchechtl.
U Bonetova paláce se s nimi jejich průvodce rozloučil. Dům i zdi kolem pozemků byly postaveny z krásného višňově rudého kamene. Vojáci u vrat zkontrolovali královu pečeť a nechali hosty projet dovnitř. Ve dvoře nikde nikdo. Janis mávl směrem k hospodářským budovám a poručil gardistům, aby se zatím o koně postarali sami.
Janis, Riva, Erijen a Cinet se vydali do panského domu. Zamířili do suterénních prostor vyhledat personál. V síni na hromadě špinavých ubrusů zakopli o chrápající mladou ženu v plátěné sukni a umaštěném živůtku, ze kterého přetékala obrovitá ňadra. Vyšlo najevo, že jde o kuchařčinu pomocnici, která se samou nedočkavostí po obědě opila a nakonec zahájení slavností zaspala. Když jí oznámili, že třeba nakrmit třicet hladových krků, smířlivě pokývala hlavou. „To néni problém, pane,“ řekla Janisovi. „Při svátkoch míváme futro přichystané předem. S obsluhó a ubytováním pomožó otroci.“
Vyšla na dvůr, založila si ruce v bok a houkla: „Zmetku! Trepko!“
Její hlas ozvěna ve vymeteném nádvoří ještě několikrát vrátila. Ale žádné reakce se nedočkala.
Přemýšlivě nakrčila narudlý nos. „Bude chvílu trvat, než je najdu. Měli do půlnoci volno. Nekam se zašili.“
„Myslel jsem, že oslav se mohou účastnit i otroci,“ prohodil zamyšleně Erijen. „V písmu se přece praví, že církevní svátky jsou otevřené všem.“
Služka se uštěpačně ušklíbla. „Kromě krenevů.“
Ze stájí se k nim mezitím začali trousit Cinetovi muži.
Stavby byly uspořádány do tvaru koňské podkovy. Janis pohodil hlavou k výhledu do zahrady, která navazovala na jeho neuzavřenou část. „Ty, dobrá ženo odvedeš naše vojáky do spižírny a něco jim zatím dáš, já se poohlédnu po krenevech. Pokud tě neslyšeli, soudím, že by mohli být v zahradě.“
Služka svraštila obočí a naježeně se zahleděla směrem k zelené hradbě stromů a vypískla: „Esli zalezli do skleníků, výprasku neuniknó. Zahrada sóusedí s parkem. Znesvěcojó posvátnó půdu.“ Pak jí došlo, s kým a o kom se to vlastně baví. Zděšením vykulila oči a vybafla: „Měl byste, velevašnosti, počkať tady…ehm…nahoře, v palácu. Chytať zavšivené krenevské otroky se pro vás nehodí.“
Ještě více se polekala, když se vévodovi vojáci drze rozchechtali. Tomu nerozuměla.
„Nejsem na výletě, dobrá ženo,“ namítnul mrazivým hlasem Janis. „Ale můj přítel a manželka odpočinek ocení. Přednostně jim něco nachystej. Vojáci mohou počkat.“
„S ohledem na vaši bezpečnost vás tři muži doprovodí, Vaše Milosti,“ vložil se do toho nekompromisním tónem Cinet.
Janis zaťal zuby, ale neřekl ani slovo. Jak jen toho hnusného kapitána nenáviděl…
Vztekle rázoval, parkem vojáci se s odstupem vlekli za ním. V uších mu duněl jejich drzý smích. Erijen s Rivou, podobně jako většina lidí o tom, že se s Qleou přátelil, věděli. Snažil se jim vysvětlit, že jejich vztah byl nevinný, ale dívali se na něj jako na blázna. Oba už během života nějakého kreneva letmo zahlédli, ale osobně s žádným nemluvili. Byli dětmi své doby.
Zahrada nebyla velká. Skleník přiléhal ke zdi, za kterou se zvedala Senedina hora. Na vydlážděném mramorovém plácku před skleníkem proti sobě se zkříženýma nohama seděli dva štíhlí mládenci. Zaujati nějakou deskovou hrou s barevnými kamínky na sebe vzájemně chrlili nepřetržitý proud urážek. Mluvili oba současně, bylo s podivem, jak můžou stíhat sledovat jeden druhého a ještě mluvit. Jeden z nich naštvaně ukazoval na útvar složený ze žlutých a rudých kamenů. Jeden kámen vzal a přemístil ho k fialovým, přičemž nepřestával hovořit. To byl Ravens. Toho druhého, který Ravense přes paži právě plácnul, Janis neznal.
Aby na sebe upozornil, tlumeně zakašlal.
Prudce od sebe odskočili. Ten cizí poplašeně vyjekl, vyskočil na nohy a zůstal v obranném zápasnickém postoji s rukama zaťatýma v pěst. Tehdy si ho Janis mohl konečně pořádně prohlédnout.
Byla sice navlečená ve volné plátěné haleně a roztřepených kalhotách, ale pod rozcuchanou hřívou havraních kudrn padajících do tváře rozeznal dívku. Pohodila hlavou a vlasy odlétly do stran. Stříbrné oči pod lomenými křídly obočí přímo žhnuly. Jak si vetřelce měřila, její ústa se stáhla do tenké linky.
Nohy mu vrostly do země, a zapomínal dýchat. Chtěl něco říct, ale nemohl se od pohledu na půvabný ušmudlaný obličej odpoutat. Cítil z ní špatně skrývanou zlobu a obavy. „Jsem Janis. A vy?“ vydechl šťastný, že se mu konečně podařilo něco kloudného ze sebe vypravit.
Dokonalé obočí se svraštilo. Zamávala řasami. „Trepka,“ sykla. „K vašim službám, pane.“
Usmál se, protože tón, kterým to řekla, vyjadřoval pravý opak.
„Rád bych poznal vaše skutečné jméno, madam,“ řekl jako ve snách.
„Konečně jsi tady,“ do uší mu jako z velké dálky zněl Ravensův hlas.
Krenevčina tvář se rozčileně zavlnila. „Jak to s ním mluvíš? Vždyť je to smrtelník.“
Mezitím se Janis vzpamatoval. Především si uvědomil, že vojáci na ně celou tu dobu zvědavě civí. „Později,“ sykl, „teď se musíme vrátit a namluvit té ženské z kuchyně, že jsem vás našel jinde než právě tady.“
Obrátil se na ochranku: „A vy mlčte, nebo si budete počítat bradavice.“
Velící seržant zaraženě přikývnul.
Krenevové se počastovali ostražitými pohledy. „Děkuji, pane,“ řekl prkenně Ravens.
* * *
