Vykladač I - Zuby poražených (kapitola třicátá)
Prostora chrámu se plnila. Příslušníci nobility včetně Erijena, Rivy, Gizely a Bonetových, usedali do lavic. Vepředu kolem oltáře zůstali jen arcipreláti a za nimi sbor diákonů. Připravení na tu jedinečnou chvíli, až se v pravé poledne v oblaku zlaté záře bohové objeví. Vílí chórus doprovázený skřetím orchestrem zahájil uvítací hymnus. Uličkou mezi lavicemi doprovázený světovými králi kráčel Resten gondotský v třpytivém plášti utkaném z vlasů skalních jinád, aby před oltářem stanul těsně před klíčovým okamžikem.
Náhle hymnus ustal. V nastalém tichu zazněl gong ve věži a oči přítomných oslepila zlatá záře. Před oltářem se v atmosféře zvláštního napětí zmaterializovalo osm postav.
Lidé tajili dech, slabší povahy omdlévaly, mnozí nepokrytě plakali. Poprvé měli příležitost vidět své bohy. Všichni byli krásní a zlatovlasí, i jejich pleť byla nazlátlá. Ten s bradkou uprostřed byl nepochybně samotný Tyneon a žena s čelenkou s blyštivými diamanty musela být dozajista měsíční bohyně Seneda. Rozcuchaný hromotluk nebyl nikdo jiný než bůh počasí Mreon. Vnadná kráska s nejdelšími vlasy skroucenými do prstýnků byla bohyně plodnosti Ixona. Přísně se tvářící nakrátko ostříhaný sahíjin s pláštěm lemovaným kožešinou a s kladívkem v pravici byl určitě bůh spravedlnosti Emdewon a ten, co se kolem sebe zvědavě rozhlížel, byl Fasius, bůh kompromisu. Temný měl na sobě bílý plášť s černým lemováním. Usměvavá dáma s modrým náramkem na předloktí byla určitě bohyně štěstí Erix. Pro diváky z řad laiků bylo zklamáním, že Zubatá Grewina chybí, ale příslušníci jejího řádu o tom referovali předem. Bohyně smrti se v posledních desetiletích zabývá výhradně svým hájenstvím v Plamenném moři a na Teneris posílá jen démonky.
Nikdo z nich nepromluvil. Janis usoudil, že mluvit se smrtelníky by sahíjinové asi pokládali za přehnané. O průběhu rituálu korunovace se nejspíš s kněžími dohodli předem přes orákulum.
Zahráli fanfáru, Resten poklekl a Tyneon na jeho hlavu položil zlatou korunu.
Chrám zašuměl nadšením.
Tím byla první část obřadu splněna.
Teď dojde na tu druhou. Janis byl připraven. Nevěřil, že se tím soubojem vydává jisté smrti. Přestože Temného neměl rád, nemyslel si, že by chtěl bojovat nefér. Právě proto, že si bude vítězstvím absolutně jistý, tak podmínky narovná. Ovšemže Henrex ví, že na Trnitém ostrově prošel Janis výcvikem. Co ale neví, je, že si celá léta vybrušoval techniku s Trsuahem. Janis bude mít šanci.
Oslavný hymnus byl ukončen a nový císař se posadil na trůn. Temný pán pokynul arciprelátovi a ten něco pošeptal Beltenovi. Belten zvolal:
Poslední vám šanci dávám
krenevové nehodní
Věčnost v blátě, prachu, tichu
rabskou službou smrtelným
Divých vášní ujařmení
kéž přivodí poučení
Kyne šance k zhodnocení
každých sto let dovršení
Vítěz bude oslaven
jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn
mystickým plamenem
Pak se rozhlédl po Krenevech seřazených u stěn, a zvolal: „Starorodí! Od mystické bitvy uplynulo přesně dvě stě let. Dostali jste tím příležitost se ucházet o rehabilitaci. Kdo z vás má odvahu prokázat, zda se vaše rasa stačila za dvě století napravit?
„Já!“ zvolal Janis.
Kostelní loď se rozšuměla, tváře se stáčely jeho směrem.
„Trajanis z Grenedonu?“ vyprskl Henrex. „Tebe si dám k svačině.“
„Vylámeš si na mě zuby, Henrexi,“ neodpustil si Janis.
„Vítěz bude oslaven a jeho přání se stane zákonem,“ deklamoval Belten. „Poražený bude obětován na mystické hranici k oslavě víry. K souboji na meče dojde po západu slunce v aréně za chrámem.“
+++
Bohové už dávno zmizeli, ale lidé stále ještě pod tíhou intenzivního prožitku seděli v lavicích a mlčky civěli před sebe. Pak jako na povel se prostor rozburácel potleskem a pískotem. Davy se hrnuly ven, kde trhovci v plátěných stáncích prodávali občerstvení. Krenevové čekali, než se chrám vylidní a vojáci si je vyzvednou. Ohrada vypadala stejně, jen rozuzlení bylo zase o něco blíž.
Blízkost sahíjinů dodala smrtelníkům tolik sebedůvěry, že tentokrát nikoho ani nenapapalo prokleté přivazovat. Nechali je v ohradě s řetězy groteskně se houpajícími od zbytečných obojků. Vždyť bylo patrné, jak jsou nicotní.
Krenevové se Janise sesypali s dobře míněnými radami i s obavami. Vivonin pohled se mu propaloval do zad.
+++
Slunce se pomalu klonilo k západu. Objevil se zcela střízlivý Erijen. Nakázal gardistům, aby počkali vně ohrady, ale sám kulatinu přelezl a klestil si cestu mezi hloučky krenevů až k Janisovi, který byl právě uprostřed. Velice příjemně se usmíval, což nevěstilo nic dobrého. „Klekni, ty hajzle,“ řekl mu stále s tím rozmarným výrazem ve tváři.
Prokletí se obezřetně rozestoupili a Janis se podvolil.
„Když o mou péči nestojíš, dostaneš požehnání,“ řekl Erijen. „Dobře mě, ty svině, poslouchej,“ ušklíbnul se a začal Janisovi šeptat do ucha rozkazy týkající se průběhu souboje s Henrexem. A říkal hrozné věci. Každé další Erijenovo slovo ničilo veškeré Janisovy možnosti na výhru. Janis cítil, jak jeho srdce tiskne ledová pěst. Za takových podmínek nemá žádnou šanci. Když Erijen skončil, dodal: „A od této chvíle až dokud nebudeš plápolat, nepromluvíš ani slovo. Budeš němý jako nemluvně!“ Vyťal mu facku a obrátil se k zírajícím krenevům: „Nejsem sice váš majitel, ale jako smrtelník vám v souladu s ustanovením knuoto hlavy tři Protokolu poroučím o všem, čeho jste byli před okamžikem svědky, před sahíjiny pomlčet.“
Krenevové v reakci na ten zvrhlý rozkaz sborově zavrčeli. Ve zmiňované partikuli stálo, že v případě ohrožení esenciálních sahíjinských zájmů, je krenev povinen podrobit se rozkazu smrtelníka bez ohledu na to, komu náleží.
Janis rozpálený zuřivostí pomalu vstal.
„Co?“ sesypali se na něj ostatní.
„Chce po tobě, abys to posral, že?“ houkl zavile Diren.
Janis přikývnul.
„Kdyby vydržel aspoň pár minut...“ lamentovala Lentia.„Takto bude vypadat jako úplná nula.“
„Stejně neměl šanci,“ ozval se smutně Šerban.
Míhali se kolem a překřikovali jeden druhého. Diskutovali o náročnosti výcviku na Trnitém ostrově, jejich obličeje zářily. Když to Janis nejméně potřeboval, dráha jeho pohledu se proťala s pronikavýma očima bohyně Sváru. Střípek lítosti, který ve výrazu její tváře vyčetl, ho přinutil zavřít oči. Vybavila se mu řada Zřídlo - Boží volba -Zubatá. Ó jak byl bláhový, když si namlouval, že svému osudu ujde.
Další reakce řevem přehlušily vojenské jednotky, které velitelé poslali vyzvednout skupinky krenevů k cestě do hlediště.
„Hej, Vykladači, Démone!“ křikl od ohrady Emett. „Už je čas!“ Janis se ohlédl po Direnovi, který něco rozčileně řešil v Kresenem. Po Emettově výzvě zaklel, a s nasupeným výrazem se přehoupl přes hrazení. Jak odcházeli obklopeni šesticí Erijenových mužů, Diren na něj dwentensky zasyčel: „Ještě by mu mohla ta tvá Riva vrazit nůž do ledvin.“
Janis chtěl Direnovi odpovědět, ale z jeho úst vyšlo jen chrčení. V panice potřásl hlavou. Cestou po mramorem vydlážděné pěšině mu bušila hlavou stále tatáž myšlenka. Jedinou osobou, která by mohla něco udělat, je Vivon. Jedině ta je oproštěna od kletby. Ale ona Henrexe nezradí. Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše.
Přivedli je hned za mantinely, které dělily oválnou arénu od stoupajícího zcela zaplněného hlediště.
Císař spočíval uprostřed třetí řady na vyvýšeném trůně a po jeho pravici seděla Riva.
Janis pátral po Erijenovi. Nemesijec byl až na protější straně hlediště spolu s akezonskými. I kdyby se nějakým zázračným způsobem podařilo na poslední chvíli Rivu informovat, už by těžko mohla něco zorganizovat.
„Myslíte, že to Resten předvídal?“ zajímal se Diren. „Že Erijen udělá nějakou sviňárnu a my se ji v nouzi pokusíme kontaktovat?“
„Slouží Temnému, nechce žádné problémy. V každém případě se pojistil,“ poznamenal Kresen.
„Prašivý smrtelník,“ ulevil si Wrentis.
Diren zavrtěl hlavou. „Resten dělá, co musí. Císařský hermelín si zaslouží.“
Janis je poslouchal a horečnatě přemýšlel, jestli neexistuje nějaká možnost, jak se z Erijenovy pasti vyvléknout. Riva by stejně nebyla řešením. Dokonce i krenevové to museli vědět. Mladá žena v pokročilém těhotenství z pouhého přátelství a vděku prostě vlastního manžela nezavraždí, seč by byl tisíckrát šílený. Měla před sebou vyhlídky, že se o ni a o dítě císař postará. Neměla důvod riskovat.
Jeho čas se povážlivě krátil. Nebe nad arénou potemnělo, chrámoví sloužící zapálili pochodně, i když se předpokládalo, že po příchodu bohů jich nebude zapotřebí.
Sborový zpěv linoucí se od zadního traktu chrámu zesílil, šero se rozpustilo ve zlatém oparu. Uprostřed arény se opět zhmotnilo devět postav. Jeden sahíjin tu byl nový. Měl robusní postavu a krátké kudrnaté vlasy barvy smetany. Tvářil se nadutě už na první pohled. Janis usoudil, že je to nejspíš Sebass, který se dostavil místo nepřítomné Grewiny. Stovky hrdel vydechlo obdivné Áááách. Tentokrát nebyla roucha bílá, nýbrž jasně rudá. Temný pán měl na sobě místo řízy a pláště kalhoty a přepásanou tuniku a v každé ruce třímal masivní oboustranně broušený meč.
„To jsou meče z tvé dílny,“ šeptl Kresenovi Vrentis.
„Kdybys mi to neřekl, asi bych to nepoznal, pitomče,“ zavrčel sevenecký zbrojíř.
„Kdyby si vzal zbraně zpoza Opony, bylo by to nefér,“ ozval se Diren.
Janis přikývnul na znamení, že tomu rozumí. Pro kreneva zbaveného tvořivé síly by nebeský meč byl příliš těžký. Ucítil, jak na jeho rameno dopadla čísi veliká dlaň. Vrentis se k němu naklonil a šeptl: „Nevěřil bych, že to řeknu, ale vážně ti přeju, abys vydržel co nejdéle.“
„Tady kouzlo osobnosti asi nezabere,“ povzdechl si Ternak. Janis se podivil, že v tom neslyší ani stopu dřívější jízlivosti.
Sahíjinové se rozestoupili a Temný pán zvedl oba meče do výše. „Nuže, krenevové! Vyzyvatel z vašich řad nechť se mi postaví,“ zadunělo prostorem.
Janis zaťal zuby. Paradoxně bylo úlevné být v této chvíli němý. Slova byla jen na obtíž. Urval si od obojku neužitečný konec řetězu a nechal ho s řinčením dopadnout k zemi. Aniž by se na kohokoliv z blízkých podíval, přeskočil mantinel a kráčel osudu vstříc.
Temný se na něj usmál jako na starého známého. Natáhl oba meče tak, aby si je mohl dobře prohlédnout a řekl: „Vyhovují ti?“ Mluvil tiše. Smrtelníci na tribunách jej slyšet nemohli, ale sahíjinové i krenevové ano.
Janis přikývl.
„Vyber si,“ vyzval ho bůh. „Jsou téměř totožné. Rozdíl způsobený řemeslným zpracováním je tak nepatrný, že…“
Janis ukázal na ten, který sahíjin držel v levé ruce. Bůh mu ho podal a řekl: „Zápas proběhne podle původního Kelejenova úzusu. Teorii znáš a výcvik jsi prodělal u mého oddaného žáka Federeta. Při souboji nebudu užívat tvořivou moc, ale stejně tě porazím. Jsi připraven?“
Janis se hořce pousmál a opět přikývnul. Temný si mohl vybrat z desíti různých soubojových systémů, ale zvolil pravidla podle Kelejena, protože ta dovolovala psychologické deptání soupeře. Trochu nefér, když je jeden ze soupeřů němý. Takže Temný nejspíše o Erijenově sviňárně ví a ještě ji vylepšil.
Janis ustoupil o šest kroků nazad a stanul v základním postavení. Slyšel tlumený šum smrtelníků z hlediště. Na jeho magické rozhraní naráželo napětí od rozhraní prokletých i mágů. Cítil i pár žhavých stříbrných očí krásné bohyně Sváru. Ne, nebude se tím rozptylovat. Bude bojovat tak dlouho a tak dobře, jak to půjde, než mu to Erijen zarazí.
Temný zvedl meč k tradičnímu pozdravnému gestu. „Ať vyhraje ten lepší,“ řekl gondotsky opět tím hromovým hlasem.
Janis jeho gesto opětoval, ale protože byl němý, pouze kývl hlavou.
Lidé v hledišti si to že soupeři podle stanoveného ritu neodpověděl, vyložili jako urážku a zareagovali pískotem.
Sahíjin se jízlivě usmál a starodwentensky poznamenal: „Jak nesportovní. Ale nedivím se. Krenevská krev a ještě naředěná. Co to může dělat?“ Bez varování se rozmáchl. Janis jeho chvat vykryl. A znova. Reagoval přesně podle učebnice, protože to sahíjin očekával. Když se Temný odhodlal k půlobratu, pokusil se jej fingovat hesenskou kličkou. Janis se nenechal nachytat a včas uskočil. Jak soupeřův meč ťal naprázdno, jeho majitel zavrávoral. Janis toho pohotově využil a tak, jak ho to Trsuah naučil, zapřel se chráničem jilce o chránič protivníka a srazil Temného na koleno. Byl to primitivní ale účinný chvat. Kelejenův úzus jej však dovoloval.
Tribuny zařičely vzrušením.
„To není možné!“ zasípal překvapený sahíjin, ale už se dral nahoru. Zlaté záře, ve které se aréna koupala, bylo tolik, až Janise bolely oči. Psychosomatická záležitost, řekl by Anakis. Stejně měl Janis dojem, že Temný, když se dostával na nohy, odmrštil jeho čepel až příliš lehce. Pokud teď používá tvořivou sílu, těžko mu to kdo dokáže, protože v přítomnosti osmi dalších Sahíjinů se to ztratí.
„To tě na Trnitém neučili!“ zasyčel Temný, když proti sobě stáli a plochy čepelí přes sebe pomalu a tiše klouzaly. „Přiznej, odkud to znáš a možná ti to nějak vyžehlím!“
Janis zaťal levičku v pěst a vystrčil na něj prostřední prst. Ani tentokrát jeho gesto tribunám neušlo. Pískot a pobouřené dupání komentoval sahíjin téměř mazlivě: „Ty to příbuzným moc neusnadňuješ, hochu. S takovou je smrtelníci zavřou do beden na sto let.“
Janis si s hrůzou uvědomil, že ten darebák má pravdu. To, co si říkali mezi sebou, tedy co říkal Temný, protože Janis nemluvil, smrtelníci neslyšeli. Ale viděli všechno.
Duel pokračoval, ale bůh si přestal hrát. Oba se dostali za hranice pocitů a myšlení, rytmicky do sebe bušili v podivuhodně vyrovnaném souboji. Cílem bylo dostat protivníka na lopatky a opřít mu špičku meče o hrudník. Čepele zvonily a davy vdychaly napětím.
Pak z ničeho nic Janis v okamžiku, kdy se rozmachoval, aby Temného vytlačil z teritoria, meč upustil a plácl sebou na záda. Jen nebešťané, a z nich pouze ti nejbystřejší, mohli v šumícím přeplněném lidském kotli okamžik před tím zaslechnout tenounké zapištění vydané z úst Erijena z Nemesije. Pištění přesně takové, jaké při ohrožení vydává přístavní flexijská krysa. To byl právě ten signál, po kterém se Janis musel vzdát.
Sahíjin na ležícího Janise v první chvíli překvapeně civěl, ale vzápětí se rychle vzpamatoval, přiskočil a opřel špičku meče o jeho krční tepnu.
„Uznáváš prohru?“ zahřímal.
Janis chrčivě dýchal, jak se snažil Erijenův zákeřný příkaz potlačit a vysmeknout se. Třásl se úsilím a vztekem. Všechno marné. Šlehl po Henrexovi zuřivým pohledem a přikývnul.
Davy šílely frenetickým nadšením.
Temný se uchechtl, pokrčil rameny a sundal meč z Janisova krku. „Celou dobu jsem čekal, co to bude. A ejhle. Nervy. No, tak si z toho nic nedělej. Jsi prostě ze tří čtvrtin příliš lidský,“ mudroval. „Oheň tě v této formě příliš pálit nebude a protože máš duši, je tu naděje, že se za nějaký čas znova narodíš. Buď rád. Aspoň se krenevského rezidua nadobro zbavíš.“Podával mu ruku ve starém gestu, kdy pomáhá vítěz poraženému vstát.
Janis prudce dýchal a rozhodoval se, zda ruku přijmout. V náhlém prozření mu totiž došlo, že sahíjin o Erijenově levotě nemá ani potuchy. Jistě, během souboje nejméně třikrát podváděl a instinktivně použil sílu, ale pokaždé se včas zarazil. Jinak se choval tak poctivě, jak jen to bylo možné. Henrexovy reakce byly bezelstné. Ne, nebyl to beránek. Janis měl všechny důvody, aby ho nenáviděl. Už jen proto, jak zacházel s Direnem, ale o Erijenově podrazu určitě nevěděl.
To nakonec rozhodlo. Janis zaťal zuby a podávané ruky se chopil.
Vítěz bude oslaven, jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn mystickým plamenem
