Vykladač I - Zuby poražených (kapitola třicátá první)
Sahíjinové svěřili poraženého smrtelníkům, aby ho na úsvitu obětovali na mystické hranici. Vítěz, jak pravila dohoda, dostal právo libovolného přání, které se stane zákonem. Temný si podle očekávání přivedl Vivon a bůžek Sebass hned na místě přečetl nové znění Protokolu. Pak devět zlatých postav a jedna stříbřitá v oblaku světla zmizelo.
Sloužící opět zapálili louče a lampy. Noc byla ještě mladá. Hierokracie bude do rána meditovat, nobilita slavit a krenevům připadne, aby pod dohledem vojáků přichystali hranici.
+++
Poražený se nacházel hluboko v podzemí pod Zvoncovým chrámem. Podlaha se svažovala od schodiště ke kanálku v protilehlém rohu a právě z té strany dovnitř spárami hrubých základových zdí prosakovala voda.
Zpočátku se Janis polekal, že začíná šílet. Ucítil závan, jako by jej pohladila motýlí křídla a stísněná prostora vybuchla barvami. V jeho těsné blízkosti se formovala drobná pulzující postava. Stříbrně svítící Vivon. Její havraní vlasy se lehce vlnily. V dlani držela jasně rudý broušený kámen. „Vyměnila jsem ho za jeden ze svých střípků,“ řekla.
Janis překvapeně zamžikal. Kámen vypadal jako hemakrytt jeho rodinné linie.
Už byl tak blízko Janisova těla, že by měl rezonovat s jeho ozvou. Dávno by měl probudit jeho sílu. Ale nic se nedělo. Tohle byl jen obyčejný minerál. Žádný prostorový zářič. Zklamaně zavrtěl hlavou. Temný to asi čekal a pro jistotu hemakrytt uschoval mnohem důkladněji.
Její tvář se stáhla zklamáním. Sevřela kámen do dlaně. „Jsem hloupá,“ zaúpěla.
Nezodpovědná hazardérka. Sladká a bláznivá, ale ne hloupá, pomyslel si.
„Ale u tebe v kabinetu měl v čelence originál,“ namítla.
Přikývl. V den Ravensovy smrti sílu kamene cítil, i když Temný stál až u dveří. Stačilo tehdy k němu popojít blíž a kámen by svou práci udělal.
„Kdybych nebyla zbabělá,“ vzlykla, "kdybych to o Erijenově podrazu Henrexovi řekla...," Po tváři jí stékala slza.
Opíral se zády o vlhkou stěnu. Zavrtěl hlavou. Vlastně ji jistým zvráceným způsobem chápal. Dvě stě let si plánovala společnou budoucnost s Henrexem. A teď, když ji měla na dosah, nechtěla vše ohrozit kvůli chlapovi, kterého sotva zná.
Opatrně se vedle něj posadila. Duhově měňavá látka její splývavé róby okamžitě nasákla bahnitě páchnoucí vodou prýštící od základového zdiva. Janisovi se z její blízkosti zatočila hlava. Srdce mu tlouklo o závod, a současně jej zachvacoval vztek. Odtahoval se od ní, ale chytila ho za rukáv a třásla s ním, dokud se k ní zase neotočil. Vytáhla povědomý plátěný váček a promnula ho v dlani. Kamínky v něm tlumeně zachrastily. V kontrastu s její luxusní róbou vypadalo vyrudlé plátno divně. Plaše se usmála. „Toto je jediná věc, kterou mám po matce. Kajira byla Netrebka. Poslední, která Krenevům unikla. Senedon na ni natrefil náhodou, když hledal Hybný impulz. Přiznal, že se mu vybíjení Netrebů vymklo z ruky a že skutečnou genocidu neplánoval. V zoufalé potřebě to zachránit, Kajira a Senedon zahodili zášť a dohodli se, že spolu zplodí dítě, mě. Bylo mi sedm, když do místa, kde jsme s matkou žily, náhodně zavítal otcův bratr Asten s bandou démonů. Zdědila jsem stříbnou kůži po otci. Mysleli si, že mě Netrebka unesla. Matka byla po válce oslabená,“ Vivon se zajíkla, po tváři se jí kutálela třpytivá slza. „Nejdřív ji znásilnili, potom zabili, a nakonec mě s velkou slávou přinesli Senedonovi. Otec jim neřekl ani ň. Jednali přece stejně jako obvykle. Předal mě Ewoně. Macecha na mě byla hodná. Dokonce na mou matku ani nežárlila. Když jsem byla protivná, hašteřivá a neklidná, neodsuzovala mě. Naopak, snažila se mě před ostatními bránit. Potom se objevil Henrex. První sahíjin, kterého jsem kdy potkala. Vyjádřil mi obdiv. Neutíkal přede mnou jako krenevové. Znal moje tajemství. Myslím, že se to doslechl ze sítě. Už tehdy ji začal budovat. Byla to úleva, být s někým kdo o mě stál, kdo se o mě zajímal. A dokonce i potom, co jsme byli poraženi, na mě nezanevřel. Přísahal, že mě miluje. Taky jsem si myslela, že ho miluju. Ale potom, co jsem poznala tebe, jsem pochopila, že to, co jsem k němu cítila, nebyla láska. Jenom vášeň a vděčnost. Myslela jsem, že nic jiného neexistuje. Miluju tě, Trajanisi,“ vzlykla. „Prosím, neodvracej se ode mě.“
Pomalu k ní vzhlédl. Chtěl se tvářit zuřivě, ale zlost ho opouštěla.
„Jsem bohyní Sváru,“ pokračovala. „Copak nechápeš, že intriky jsou základem mé existence?“ Když se skepticky zašklebil, chytila ho za ruce a s naléhavostí, jakou by od ní nikdy nečekal, dodala: „Až ty jsi mi ukázal, že existuje něco jiného! Viděla jsem, jak se chováš k ostatním. Sdílnost a laskavost. Tichá síla. Od první chvíle jsem tě nenáviděla za to, jak moc mě přitahuješ, protože jsem chtěla být věrná jemu. Ještě než jsi nás koupil od Boneta, nemohla jsem myslet na nic jiného, než na tebe. Na tvoje polibky. Pořád cítím tvoje doteky. Pálí jako plameny.“
Pomstychtivě zachrčel. Tak plameny. I on stále cítil stopy jejích doteků. Hrubě ji uchopil za ramena a strhl na svůj klín. Nebránila se. „Klidně mě zatrať,“ sykla, „jenom mi neumírej! Nedokážu existovat ve světě, ve kterém nebudeš!“
Umlčel ji polibkem tak drsným, že kdyby nebyla bohyní, byl by ji zranil. Hladil ji, až vrněla jako dobře nakrmená kočka. Její vlasy ho šimraly na krku.
Mazlivými dlaněmi vklouzla pod jeho tuniku, a jak přejížděla po napružených svalech, šeptala: „Slibuju, že až se znovu narodíš, budu tě na Tenerisu hledat tak dlouho, dokud tě nenajdu.“
To, co říkala, byly nesmysly, protože po novém vtělení by si na nic nepamatoval. Utopený v hlubinách vášně, kdy hranice pravdou a lží splývaly, rval tenkou látku její róby na neužitečné cáry. A přesto mu zůstávalo dost soudnosti, aby to včas zarazil.
Vzpamatoval ho záblesk vzpomínky na to, jak Henrexe nad otevřenou truhlicí prosila, aby ho ušetřil. Pochopil, že bohyně to hraje na obě strany a že mu hodlá udělit „cenu útěchy“, aby se pak spořádaně vrátila k Henrexovi. O takové dobrodiní nestojí.
Naposledy ji políbil a odstrčil ji.
Zmizela jako plamen svíčky sfouknutý větrem. Nakonec si nebyl jistý, jestli to nebyl sen.
+++
Venku asi pršelo. Voda neustále stoupala. Hladina se ustálila a zahnala Janise až ke schodišti. Pozice na třetím stupni se jevila jako nejsnesitelnější, Řetěz tam pohodlně dosahoval a Janis ještě nemusel sedět ve vodě. Krůpěje cinkající na hladinu v nepravidelných intervalech ze stropní klenby připomínaly nápěv rozmarné písně. Janis věřil, že kdyby to poslouchal dlouho, připravilo by ho to o rozum. Už zbývá jen pár hodin.
Nahoře zarumplovala závora. „To jsem si mohl myslet, že tě ta flexijská krysa zavře právě sem!“ zahartusil Gwen a s dusáním seběhl po schodech. Zapotácel se a na kluzkých stupních málem upadl. Vytáhl kapesník, rozprostřel ho na nejméně oslizlý stupeň a opatrně se posadil. Tvářil se, jako kdyby na Lijanině výstavě vydražil nejvzácnější kus kremonitu pro šperkařskou manufakturu manžela své milenky. „Zařídím, abys to přežil, ale smiř se s tím, že budeš pro celý svět mrtvý.“ Vypadalo to, že vymyslel pořádnou zhovadilost. „Těsně před cestou k hranici vás v kanceláři správce prohodíme. Podfoukneme i Erijena, protože on se tě před mystériem ve prospěch Obnovy víry vzdá. Bude o tom vědět jedině arciprelátův tajemník a ten je, to se podrž, synovcem mé nedávno zesnulé tchýně. Hoch, co půjde místo tebe, je ti docela podobný a ještě jsme ho natřeli nastříbrno. Nemá rozum. Celý život ho krmí kaší po lžičkách a přebalují, takže když bude o jednoho idiota méně…“
Janisův vražedný výraz Gwena přinutil vstát.
Král se potměšile usmál. „Protože mlčení je odjakživa pokládáno za souhlas…“
Víc už král říct nestačil. Při narážce na flexijskou krysu a zmínce o mlčení, Janis pochopil, kdo celou záležitost s vynucenou prohrou i jeho němotou vymyslel. Na něco takového nebyl Erijen dost chytrý. Vzteky se mu zatmělo před očima. Chytil Gwena z Hyberoku za kotníky a strhnul ho dolů. Monarchovi na kluzkých schodech podjely nohy a dopadl přímo na kostrč a vyráchal se v zapáchající břečce.
Agresi měl Janis zakázanou, ale přesto jí byl zřejmě díky smíšenému původu schopen. Zpětný dopad kletby ho zkroutil do klubíčka.
Gwenův ublížený řev přivolal gardisty čekající nahoře. „To si vypiješ,“ sténal král, když ho odváděli. „Chtěl jsem být uznalý, ale skončíš ve stejné díře, jako je tato. A nečekej, že ti někdo pomůže. Na Cineta se nespoléhej. Však já jsem si už všiml, že s tebou nějak podezřele drží. Teď jsem ho pro jistotu dal zavřít. Počkej, ty bastarde, jak budeš makat. Vykládat trifty, počítat výkazy, plánovat výstavní itineráře. Mluvit ti netřeba. Psát umíš. Budeme tě dědit z generace na generaci, otroku!“
Janis ve sklepení opět osaměl. Co se výměny týkalo, velké starosti si s tím nedělal. Předpokládal, že Resten Skrčenec si Gwena ohlídá. Přemýšlel, kde udělal největší chybu. Hledal pomyslnou křižovatku, na které měl ještě šanci všechno zvrátit. Jeho zásadním omylem bylo, že porušil první pravidlo mágů. Házel perly sviním. Ale bylo tak špatné, že nechtěl být ve světě úplně sám?
Škoda, že to s tím Wrtenovým obrazem byl omyl. Kdo by si to byl pomyslel, že se uznávaný mistr splete? Janis si vybavil si scénu na obraze. Podoby jasnozřivý malíř vystihl docela dobře. Je k zamyšlení, proč do obrazu vkomponoval zrovna Senedu, Tyneona, Mreona a Eryx a proč tam nedal například Lijanu, která triftové karty vymyslela. Vlastně se mu zdálo, že tam ještě byl někdo další. Aha, někoho mistr namaloval na kartu, která byla na balíčku lícovou stranou nahoře. Aby Janis zabil čas, vzpomínal, který symbol to byl. Balíček byl pohozený zešikma a postava na něm byla tomu úměrně zkreslená. Nikdy se na tu kartu nijak zvlášť nezaměřil. Teď si namáhal mozek a po chvíli si vybavil, že to byla žena, protože měla dlouhé rozevláté vlasy. Rudé vlasy. Takže to určitě nebyla Lijana. Zbývala jedině Zubatá.
+++
Bubny vířily, plameny pochodní šlehaly vysoko k blednoucímu nebi. Henrexův arciprelát Fteren z jedné strany a diákon Belten ze strany druhé Janise přiváděli kordonem nejvyšších duchovních na prostranství před chrámem, kde stála navršená hranice. V širokém kruhu se řadili postupně duchovní, šlechta a služebnictvo, vojáci, a nakonec krenevové.
Janis si vždycky myslel, že typickému osudu svého stavu unikne, a teď tohle. Vůbec se mu nechtělo to vzdávat. Nebyl svatý. Občas udělal něco, zač se styděl, ale docela se snažil, aby jeho počínání mělo smysl. Nikdy, opravdu nikdy, vědomě neubližoval slabším a bezmocným. Měl vztek na Gwena, protože ten si na rozdíl od šíleného Erijena byl schopný špinavosti, kterých se dopouštěl, uvědomit. Měl vztek na Ravense a Qleu, že ho tak dlouho drželi v nevědomosti. Měl vztek na sebe, že se naposledy s Vivon nepomiloval. Paradoxně na ni samotnou vztek neměl. Vždyť mezi nimi už od začátku stála bariéra nedorozumění. Koneckonců vztek je to poslední, co potřebuje. Vztek je k ničemu.
Dospěli k hranici.
Hranice na vyvýšeném kamenném soklu byla poskládaná z polen obklopujících kůl zaražený ve středu. Duchovní Janise ke kůlu přivázali a zaskládali i průchod, kterým se předtím ke kůlu dostali.
Fteren započal s řečněním. Znovu recitoval pasáže z Diruviónových svitků.
Masy věřících v odpovídajících intervalech nadšeně šuměly.
Janis si vzpomněl na trapnou scénu, která se semlela v přístěnku chrámu těsně po té, co ho vytáhli ze sklepa. Gwen se skutečně pokusil oběti vyměnit. A Resten mu to bravurně překazil. Zatímco císař na akezonského krále pouštěl hromy a blesky, přitočil se k Janisovi Henrexův arciprelát a naléhavým tónem mu začal dobromyslně dodávat odvahu. Celá ta pálicí procedura bude čistě mystická záležitost. Jeho zkažená krenevská složka vlivem ohně vyvaně a pro duši člověka si přijde démonka, aby si ji odnesla do Plamenného moře.
Arciprelát se nejspíš upřímně snažil poskytnout poraženému duchovní útěchu, ale Janis jeho snahu neoceňoval. Jemu je současný stav bytí docela vyhovoval. Vůbec se mu nechtělo narodit se znovu nevědomý, opakovat tytéž chyby, zase začínat od nuly.
Chtěl tento život a chtěl Vivon.
Zatímco arciprelát dál řečnil pro davy, Janis přivázaný ke kůlu horečnatě hledal řešení, jak z toho ven. Potácel se ve víru vzpomínek v úsilí vydolovat něco užitečného. Tušil, že něco velkého má po celou dobu přímo před nosem, ale protože mu chybí nadhled, tak to nevidí. Musí to tak být.
Skládal základní okamžiky své existence jako barevné kamínky z Vivonina váčku.
Vracel se v historii od současnosti do minulosti.
….Ten obraz dobře opatruj. Jednou ti zachrání život….
…tvé maskování je skvělé…
….tvoje ozvy jsou slabé, zamaskované vodivým rozhraním…
….spálit jedině spálit…
….a toho s kartami dát ohni…
….moje paní teď není ve stavu nikomu pomáhat…
…co by tomu Grewina asi řekla…
…pěkný pořádek, jedna v prachu, druhá mimo sebe…
Skládal souvislosti do obrazce, až ten spojovací článek, který by mohl být tím pravým, našel.
Najednou to všechno dávalo smysl!
Fteren dokončil svou řeč a přišel na řadu Belten. Diákon spustil modlitbu k Devíti Spravedlivým, jak devítku nejvyšších sahíjinů smrtelníci nazývali.
„Pod ochranou vaši se uchylujeme…“
A dav zaskučel: „Ó uchylujeme!“
„A vás o milosrdenství prosíme…“
Dav opakoval: „Ó prosíme!“
Dřevo bylo vysušené a napuštěné silně hořlavou smolou. Janis byl obeskládaný do výšky hrudníku. Připadal si jako v klícce, ale stále mu kolem sebe zbývalo něco prostoru. Přerval řetězy, kterými byl upoután ke kůlu, ale dával pozor, aby se držel ve středu a zpříma. Diváci viděli jeho vyčnívající ramena a hlavu. Nikdo nemohl tušit, že má volné ruce. Krve z oděrků získal víc než dost. Botou očistil dláždění od kůrové drti a nechal krev stékat do požadovaného tvaru devíticípé hvězdice. To k čemu se chystá, dělal už mnohokrát. Bylo to troufalé, ale fungovalo to. Na démony. Ale ještě nikdy neslyšel ani nečetl, že by nějaký smrtelník našel odvahu přivolat boha. Jenže Janis je v situaci, kdy nemá co ztratit.
Už přicházeli s pochodněmi. Bubny vířily, skřetí sbor pěl oslavný chorál.
Cípy Terdebre stále nebyly propojené. Ještě kousek, ještě kousínek…
Ze čtyř stran hranici současně podpálili, oheň rychle vzplál. V ohlušujícím zpěvu, dunění a praskání vysušeného dřeva, ji chtěl zavolat. Nadechl a...nic. Zapomněl, že je němý.
A od této chvíle až, dokud nebudeš plápolat, nepromluvíš ani slovo. Budeš němý jako nemluvně! Přikázal mu před soubojem ten bídák Erijen.
Janis se hrůzou roztřásl. Musí tedy počkat, až se oheň dostane k němu, až bude plápolat a…umírat. Bezbolestně to nepůjde. Dobrá. Kreneva obyčejný oheň nespálí. Mystický ano. Přitiskl se ke kůlu, zavřel oči a doufal, že Terdebre bude funčkní, i když se krev vlivem žáru speče na škvarek. Oheň spojený do plamenné stěny zběsile hučel. Sálavé horko sílilo. Janis mělce dýchal a třeštil oči, protože, kdyby je zavřel, už by je nejspíš nedokázal otevřít. V žáru náhle pocítil stejný chlad, jako když seděl nad žezlem Hiria-abhama. Konečně umírá. Ve chvíli, kdy se mu kůže spékala a loupala, se nadechl a při vzpomínce na výjev ze snu, kdy se nad ním skláněla krásná rozzlobená žena s rudo-zlatými vlasy, z posledních sil zařval: „Zubatá Grewino! Matko! Prober se!“
Plamenné jazyky už se plně zmocnily jeho nohou. Cítil, jak se jeho tělo rozpouští. Ať už to dopadne jakkoli, nebude to dlouho trvat.
Jeho pozornost upoutal šedivý kotouč kouře, který se proměnil v krásnou plamennou démonku. „Jsem tady, příteli,“ zaševelila mu do ucha Weyna.
Zklamaný, že všechny jeho dedukce byly liché, a že na něj Zubatá kašle stejně jako celé ty roky předtím, se Janis na démonku otráveně zašklebil. Tak dobrá. Ať si tedy tu jeho duši sebere.
Jenže pak se plamenná stěna rozestoupila a Weynu odstrčily dvě štíhlé paže. Objevila se žena, se zlatými vlasy, ve kterých zářily rudé pramínky a s nazlátlou pletí. Znal ji ze snů. Tvářila se tak ustaraně a tak provinile, že jí v náhlém návalu osvícení všechno odpustil.
+++
