Vykladač I - Zuby poražených (kapitola šestnáctá)
Janis nevěřil, že se to podaří, ale nakonec usnul. Zdálo se mu o proutěném košíku, ke kterému vztahovala ruce žena s ohnivě rudými vlasy a dlouhými šarlatově nalakovanými ostře zakončenými nehty. Ve tváři měla zuřivý výraz.
Erijen s ním musel několikrát silně zatřást, aby ho přinutil se přestěhovat do postele ve vedlejším pokoji dříve, než přinesou snídani. Jako mátoha se sklátil vedle schoulené Rivy a znovu se ponořil do snů. Tentokrát se opakovaly výjevy ve wobernském paláci. Úplně poprvé si vzpomněl na tmavovlasého muže s rozzářenýma šedivýma očima. Jeho tunika barvy paví modři byla na hrudníku prosáklá krví. Ležel pod převrženým těžkým křeslem, chrčivě dýchal a pokoušel se něco říct. Janis se nad ním skláněl a snažil se porozumět, ale všude kolem se míhali rudě pableskující obrovití poloprůsvitní vojáci, o kterých teď už věděl, že to museli být démoni a lidé řičeli hrůzou. Pak jej popadly něčí ruce. Bránil se a kopal, ale byl příliš slabý. Kdosi velký a silný mu konejšivě sděloval, že musí utíkat do bezpečí. Vzduchem se mihla lesklá čepel, řítil se k zemi, vše utonulo ve tmě.
* * *
Nazítří Janise Bonet při obědě seznámil s Restenovým vyslancem Humprechtem fan Krojcem. Odpoledne mu Janis na procházce zahradou přednesl Gwenův návrh stran možného sňatku princezny Esivy s některým ze Skrčencových levobočků a dodal, že jeho pán by byl potěšen, kdyby mu císař za půl roku na Jestřábí hoře po korunovačních oslavách dal na vědomí, zda si může dělat nějaké naděje.
Vyslanec to jako zkušený diplomat nekomentoval, pouze přislíbil vzkaz vyřídit. Při procházce v parku se Krojc podivil, jak bedlivě Janise neustále hlídají. Janis mu řekl, že se v poslední době stal objektem útoků atentátníků z bývalé Nemesie. Krojc sdělil, že to vše vysvětluje, protože jinak by jej velmi zneklidnilo, kdyby Gwen svému Prvnímu rádci nedůvěřoval. Mezi řádky tím posílal Gwenovi varování, že pokud nebude Akezonská říše dostatečně stabilní, Resten Skrčenec ji schroustne stejně snadno jako Nemesii.
Tím byla oficiální mise splněna.
Při večeři Boneta, pochopitelně zajímalo, jaké plány král se Skrčencem má, ale moc dobře věděl, že není způsob, jak to z Janise vytáhnout. Snažil se získat informace od jeho průvodců. Lichotil Rivě a se špatně skrývaným zadostiučiněním vedl rozpravy o strategických příčinách porážky Nemesie s Erijenem. Ten se několikrát už už zvedal od stolu, ale jeho žena jej pokaždé pod stolem kopla. Janis zatím úpěl ve spárech Bonetovy manželky a dvou dcer. Vévodkyně Aurika, štíhlá nervní dáma s nažloutlou pletí, neustále lamentovala, že v době mystérií v domě vládne uvolněná morálka a ona nemůže zaručit, že budou hosté spokojeni. Auričiny dcery Janise zavalovaly dotazy stran předpovídání. Jakmile sloužící odnesli zbytky večeře, vikomtesy zatáhly vykladače do soukromí, aby jim i matce vyložil.
Na stole v budoáru planuly svíce a voněl jeremenkový čaj. V koutě u servírovacího stolku stála Vivon. Když Janis Bonetově manželce přistrkoval židli, povzbudivě se na krenevku, navlečenou v jednoduché šedivé říze, usmál. Jeho gardisté se mlčky odklidili za dveře.
Aurika toužila vyzvědět, zda má poslechnout radu bankéře a investovat do nové přádelny vlny. Na výstavbu by padla roční renta z dědictví po matce a nebylo jisté, zda se ovčí stádo zdecimované třesavkou stačí obnovit natolik, aby se do tří let mohla investice vrátit. Karty ukázaly, že se to vyplatí. Aurika se spokojeně uchechtla.
Vivon naservírovala zákusky a pak se opět postavila do kouta.
Starší dcera Nitea se otázala na svého snoubence, hraběte Klemma, vyslaného na diplomatickou misi do Hermu. Řada Cesta-Odevzdání-Svět naznačovala, že snoubenec se jen tak nevrátí. Dívka se dotázala, co se stane, když se vypraví za ním. Padly Boží volba-Herec-Odevzdání. To znamenalo, že i v tom případě se mladá dáma stejně provdá za jiného.
Její sestru, sotva třináctiletou dívku, zajímalo, jak najít bájný krenevský poklad v bažině pod Jestřábí horou. Podle očekávání padla odpověď Jáma-Blázínek-Pán temnot, což jasně ukazovalo, že otázka byla pošetilá. Samotným vyzvednutím žezla se pokroku ani štěstí docílit nedá. Dívka tedy chtěla vědět, jak bude vypadat ten, kdo poklad najde. Matka i starší sestra už se na ni vyčítavě zamračily. Janis se shovívavě usmál a naposledy zamíchal, aby děvčeti marnost otázky dokázal.
Vévodkyně mávla na Vivon, aby dolila čaj.
Janis zatím pokládal na stolní desku jednu kartu za druhou. K jeho překvapení se objevila řada Boží volba-Zřídlo moci-Král. „To znamená, že jedině mocný a osudem vyvolený jedinec je schopen krenevský poklad zhodnotit,“ poznamenal. Paže s konvicí vznášející se nad jeho rukou se mírně zachvěla. Jeho zápěstí pokropilo pár horkých kapek. Polekaně sebou trhnul, čímž převrhl svůj šálek a vylil jeho obsah na karty. Hbitě je sebral, kapičky setřepal a jednu po druhé otřel o kalhoty.
Aurika pohoršeně sykla, vyskočila a s nadávkami se po krenevce ohnala. „Ty jedna špinavá mrcho!“
Konvice letěla k zemi, komtesy se hystericky rozchichotaly.
Janis běsnící šlechtičnu odtáhl ve chvíli, kdy Vivon krákala za vlasy. „Nic se nestalo, madam. Několik vrstev vosku karty spolehlivě chrání,“ řekl konejšivě. Měl chuť ji zaškrtit, ale místo toho musel tu ženskou odvést zpět do sálu, aniž by se na Vivon podíval.
* * *
Další den se Riva s Erijenem zajímali, kdy pojedou domů. Janis slíbil, že brzy. Viděl, že přátelé se v Bonetově domě necítí dobře. Přes den se apaticky podvolil Bonetovým představám, jak má vypadat zábava společenské smetánky. Dopoledne se zúčastnil lovu na tetřívky a odpoledne protrpěl na koncertě květinových skřítků, kam jej zavlekla starší z vévodových dcer. Potají záviděl Rivě s Erijenem, kteří se pod záminkou návštěvy chrámu vydali do města na trh.
V podvečer v parku mu ti dva prozradili, že čekají dítě. Řekl jim, že zatím to budou zvládat jako doposud a časem se uvidí. V duchu si škodolibě pomyslel, že Gwena potěší, že se jeho zvířátko usadilo. Dokonce ho napadlo, že může svého pseudomanželství využít. Měl v úmyslu krenevy z Bonetových spárů dostat, ale tak, aby to Gwenovi nebylo divné. Řekne mu, že si je vyhlédla pro svůj dvůr jeho žena a pokusí se je od Boneta vykoupit.
Během exkurze do Senediny svatyně, vyslechl lamentaci Bonetova švagra na potíže s odbytem vlněných látek. Už byl v pokušení hraběti poradit, aby látky poslal lodí do Arsonitu, ale na poslední chvíli se ovládnul. Proč by měl dávat rady někomu tak nesympatickému, když nemusí?
Architektonické detaily chrámu si prohlédl se zájmem. Senedin diákon rozebíral morální přednosti Měsíční paní, ale Janis s očima upřenýma do barevně vykládaného okna, vzpomínal na noční rozhovor. Krenevové se od sahíjinů v mnohém lišili. Neobtěžovali se s kulty a co byl Svět Světem, žádný z nich po smrtelnících nechtěl, aby uctívali jejich modly. Za teplých akezonských podvečerů v zahrádce na ploché střeše Tejiny prádelny Qlea vyprávěla, jak krenevové v časech své vlády žili mezi smrtelníky. Někdy je pozorovali, jindy jim nevybíravě zasahovali do životů. Krenevy, kteří ráznost a osobní odvahu obdivovali nadevše, lidské pachtění realizovat se během omezeného limitu daného smrtelností, vzrušovalo. Rádi lidem v jejich úsilí pomáhali, ale v některých případech působili tragédie. Protože se jejich nástroje a možnosti s možnostmi smrtelníků nedaly srovnat, vůbec lidské potřeby a obavy nechápali. Smrtelníci se svých bohů nesmírně báli. V případě, že se některý z krenevů rozhodl je „poctít“ přízní, snažili se to hlavně nějak „přežít.“ Proto se před bohy plazili a blahořečili jim i v případech, kdy svými zásahy nadělali více škody než užitku. Tak se stalo, že krenevové samotní byli přesvědčeni o tom, že jsou lidmi milováni, ale byl to omyl pramenící ze zásadního nepochopení lidského způsobu uvažování.
„...jako ochránkyně rodiny požehná četným potomstvem legálně oddané páry. Zato každého, kdo v nerozvážnosti rozsévá mimo svazek manželský, později trestá bezdětností. Ale pokud hříšník na její oltář obětuje svůj roční příjem, naše milostivá paní se nad ním slituje a opět zažehne v rodinném krbu plamen života…,“ mlel velekněz naučenou odrhovačku.
Janis způsobně přikyvoval a v duchu se poškleboval. Kdyby prelát věděl, že nechvalně známý Gwenův rádce myslí přímo zde na dědictví padlých bohů, jistojistě by z hrůzy spolkl vlastní jazyk.
Senedino mystérium ale udělalo své. Plný vzrůstající paniky si Janis uvědomil, že po roli být arbitrem mezi starými a novými bohy, vůbec netouží. Necítil se být potomkem nebešťanů, ani se nechtěl bohem stát. Kdyby talisman probudil, stal by se jediným krenevem na celém světě. Míšencem bojujícím za osvobození rasy, která byla zatracena a dávno všechno vzdala. Sám proti všem. Nelíbilo se mu, co sahíjinové s poraženými vládci Tenerisu provedli, ale stále měl na paměti, že i sama Qlea uznala, že do této situace se krenevové dostali sami. Úkol hodný mučedníka. Ne, to po něm nikdo nemůže chtít. Oznámí Ravensovi, že do toho nepůjde.
Vždyť původně se jenom chtěl dostat zpod Gwenovy kurately.
* * *
Pozdě odpoledne se Janis rozhodl to Ravensovi sdělit a snažil se ho na dvoře najít. Dostal se až mezi hospodářské budovy, kde Bonetové chovali krávy a prasata. Zpozorněl, když z pootevřených vrat do stodoly zaslechl rozčilené hlasy.
„Pořádně ji přidrž!“
„Když mi to vrátíte, udělám to dobrovolně!"
„Uděláš, co budeme chtít, čubko!“
Janis prodloužil kroky a vrazil dovnitř. Naskytl se mu pohled na mrskající se Vivoninu zadničku. Dva z jeho neohrožených hlídačů drželi krenevku za ruce a za ramena přehnutou přes vyrovnané balíky slámy, třetí se ji chystal ji znásilnit. Bylo jasné, že padlá bohyně je fyzicky silnější než všichni tři smrtelníci dohromady, ale protože byla pod vlivem kletby, nesměla jim ublížit.
Mečem naplocho udeřil toho třetího do zad, a zařval: „Hned toho nechejte, chlíváci! A ven!“
Vojáci s uraženým brbláním sbírali svršky a brali se k odchodu.
Vivon se jako užovka sesmekla za narovnané balíky, a bleskurychle se vynořila oblečená. „Vzali mi kameny,“ řekla chvatně.
„No, Kvegone?“ houkl Janis.
Seržant mu neochotně podal plátěný váček. „Vévodkyně nám to dovolila,“ řekl trucovitě. „Doslova řekla, že si s ní můžeme dělat, co chceme.“
„Ale já vám to zakazuju,“ zasyčel. „A dodávám, že jestli se jí ještě jednou kdokoliv z vás dotkne, ne, jestli se na ni křivým pohledem podívá, tak se mu do smrti smrťoucí pták nepostaví!“
Když byli vojáci konečně pryč, Janis do váčku nahlédl. Byly v něm tytéž kameny, ze kterých si Ravens a Vivon skládali obrazce v den, kdy do Bonu přijel. Zadrhl šňůrku a váček jí podal.
„Jen taková dětská zábava,“ řekla. Odhodila si vlasy z čela a nevlídně houkla: „Co tu chcete?“
„Kromě toho, že vás zachraňuju, hledám vašeho bratra.“
„Vymetá komíny. Je to práce na dva dny.“
„Znamená to, že dojit budete sama? Ale to nestihnete.“
Překvapeně zamrkala. „No, když mě budete dál zdržovat, tak ne. Mléka bude dostatek, ale nestačí se vychladit a tím pádem nebude čerstvé máslo. Tak jako tak, Aurika bude zuřit vždycky.“
„Proč?“
„Protože není nesmrtelná, zatímco já ano,“ uchichtla se. „Ale k čemu nesmrtelnost, když ji trávím takto?“
Opřel se o sloup a zamyšleně se jí zeptal: „Musíte to snášet často? Že vás takto pronajímá?“
Zlomyslně se zakřenila. „A i kdyby! Třeba jsem si to chtěla užít a vy jste mi to překazil! V dobách naší éry jsem nikdy s nikým nespala dvakrát po sobě!“
Její sdělení ho pobavilo. Krenevů seřazených do jedenadvaceti rodových linií, nebylo před porážkou více, než ke třem stovkám. To znamená, že pokud Vivon opravdu žila tak nevázaně, stýkala se i s démony a smrtelníky. Účastně se usmál. „Chudinko, tak to vás lituji.“
Nasupeně pohodila hlavou: „Jděte do prdele. Vy se mi máte co posmívat, když dopustíte, aby se vám žena pelešila s jiným. To dítě, co čeká, není vaše, hlupče.“
„Je mého přítele Erijena,“ usadil ji. „Moje žena je totiž jeho žena. Oba pevně věří, že to bude chlapec, i když já vím, že budou mít holčičku.“
Pokud by malíř Wrten hledal živý model pro údiv, pak grimasa, kterou bohyně Sváru předvedla, byla pro tento účel naprosto dokonalá. Otevřela ústa a vykulila oči a okamžik jen tak zírala a mžikala.
„To…je…zajímavé,“ vykoktala.
Nakonec se nad ní slitoval a celou záležitost jí vysvětlil. Dlouho mlčela, a pak poznamenala: „Stejně je to…divné. Krenev by se své ženy, i když předtím patřila jinému, dobrovolně nikdy nevzdal.“ Trucovitě zaťukala pěstmi do prkenné stěny. „A člověk také ne. Každopádně nečekejte, že vám budou vděční. Spíš se budou zlobit, že jim pomáháte tak málo.“
Janis pokrčil rameny. „Lidská povaha už je taková.“
Sklouzla z balíku slámy a přistoupila k němu. Byla o hlavu menší. Její blízkost ho znejistila. Nikdy předtím se necítil tak nešikovný, jako právě ve chvíli, kdy mu byla na dosah a kdy k němu vzhlédla.
Opřela si dlaně o jeho hrudník.
V prvé chvíli měl pocit, že se mu to zdá. Ale pak i přes košili a kabátec ucítil, jak její ruce na jeho prsou hřejí.
Jemně pohladil její skráně a konečky prstů lehce vklouzl do načechraných havraních vlasů. Vytáhla se na špičky, pověsila mu paže okolo krku a ňadry se přimáčkla k jeho hrudníku.
„Nač ještě čekáš?“ šeptla a výmluvně zavlnila pánví. „Toesim-jehori tě Qlea snad naučila.“ Svět se zatočil závratným tempem. Její ústa se neodvratně blížila. Kdesi na okraji pozornosti se mu vybavilo Ravensovo varování, aby ji od sebe odehnal, ale naprosto vědomě ho ignoroval. Ne. Tohle za všechna rizika stojí.
Teprve pak zaregistroval její slova. O rituálu splynutí při milování sice slyšel, ale s Qleou ho z pochopitelných důvodů nikdy nepraktikoval. Roztržitě zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem s Qleou nebyl.“
Se zatajeným dechem obemkl dlaněmi její půvabnou tvář.
„A proč, u všech bazilišků?“ zavrněla stále zcela mimo sebe.
Podebral ji pod zadečkem a přitáhl si její klín k rychle se probouzejícím tříslům. Políbil ji a pak znovu. Prodral se do hlubiny jejích úst a zatímco si její klín pevně tiskl k bedrům, napodoboval jazykem rytmus budoucího spojení. Když se mu stehny ovinula kolem boků, slastně zamručel. Užaslý, že mu tak ochotně vychází vstříc, ji dál horoucně líbal. Nikdy dřív po žádné tolik netoužil. Dech se mu krátil. Bodavá bolest u srdce bořila krustu, kterou si kolem sebe postavil. Pro ni se vyplatí to žezlo najít, třídit zrno od plev, vyjednávat a třebas tisíckrát při tom zemřít. Všechny jeho pochybnosti a zábrany byly rázem ty tam. Když už se nutně potřeboval posunout dál, opatrně polibek přerušil. Spustil ji na zem a zajel rukama pod její tuniku. Její kůže připomínala ten nejjemnější satén.
„Opravdu jste se nemilovali?“ dotírala, zatímco intenzivně hnětla jeho sevřené půlky.
Nechápal, co s tím pořád má. „Byli jsme jen přátelé,“ vydechl a znovu se divoce zmocnil jejích úst.
Něco bylo špatně.
Vymanila se z jeho sevření, poodstoupila a nechala ho s rozbolavělým klínem a s prázdnou náručí. Její ústa se zaťatě stáhla. „Proč mi lžeš? Za celých deset let sis sladkou bohyni Klidného spánku ani jednou nevzal? Proč? Mágové se přece krenevů nebojí.“
Pod jejím spalujícím pohledem si připadal jako v ohni. Naštvaně se ohradil: „Nevím, oč ti jde.“
Znovu se plavně vyhoupla na slámu, ladně si prohrábla vlasy a jedovatě se zachichotala. „Žijeme sice na venkově, ale nějaké zvěsti k nám dolehnou. V lidové slovesnosti jsi jako Gwenův všehoschopný rádce známou figurkou. O tvé výstřednosti se lidé baví nejraději. Jsi jediný smrtelník, který veřejně přiznal, že měl poměr s léčitelkou a také jediný, kdo deset let udržoval vztah s krenevkou. Obě skončily v plamenech. Takové náhody lidi nesmírně vzrušují.“
Zuřivě rozhodil rukama a bafnul: „Nemůžu za to! Veru jsem měl rád a Qley jsem si nesmírně vážil! Když Veru upalovali vůbec jsem o tom nevěděl! Když vraždili Qleu, tak jsem v Akezonu nebyl! “
Svraštila obočí a sykla: „Rozhořčuje mne, že si dovoluješ svůj vztah ke Qlee zapírat. A skutečnost, že tě nenaučila rituál splynutí, je pro mne důkazem, že jsi ji jen zneužíval. Že tě má sestra nemilovala. Nebudu tvou další obětí. I kdybys mne tisíckrát přitahoval, rozumíš?“
Jako by ho pokropila ledová sprška. Vzedmula se v něm vlna vzteku. „Takže sis se mnou jenom hrála? No jasně. Co se taky dá čekat, od bohyně Sváru?“
Její tvář ustrnula do nelítostné masky. „Vypadni.“
