Vykladač I - Zuby poražených (kapitola sedmnáctá)
Bloudil zahradou a soptil. Žádná ho takovým způsobem neodkopla. V první chvíli zalitoval, že jí neřekl, že byli s Qleou příbuzní. Pak si vzpomněl na Ravensovo varování. Ravens měl nějaký důvod, proč sestře nevěřil.
Ostatně on sám byl s Vivon v příbuzenském svazku rovněž. Pratetinka. I když Vivon jako nejmladší Senedonova dcera byla stará sotva třista let a určitě neměla s Ravensem a Qleou společnou matku. Takže nevlastní pratetinka. Ta potvora ho odsoudila předem. Jeho úvahy byly bezpředmětné, protože o svém původu jí stejně nic říci nemohl. Chránil tím nejen sebe a Ravense, ale především ji samotnou. Překrásnou a svéhlavou, a nesmírně smutnou bohyni Sváru, do které se osudově a nenapravitelně…zamiloval, protože to, co k ní cítí, je přece tak brutální, že to musí být ono. Čítal, že zamilovanost je jako choroba. Jistý druh posedlosti. Nic s tím nenadělá, dá se to jen vydržet. Také čítal, že něco jiného je zamilovanost a něco úplně jiného je láska. Na obojí nevěřil. Pokud ovšem zamilovanost přece jen existuje, má důvod předpokládat, že by mohla existovat i láska. Uvidíme, co budoucnost přinese.
Když úplně vychladl, došlo mu, že i přes její nevraživost, se ji pokusí získat zpět. A i když je to asi bláhové, bude bojovat za její i svou budoucnost. S tímto závěrem se spokojil.
Během několika předchozích hodin neměl dostatek času závratná fakta o své minulosti vyhodnotit. Zíral do větví a hlava mu praskala stále novými otázkami. Potřeboval Ravense, ale ten vymetal komíny.
Na plese uspořádaném na počest Skrčencova vyslance se Janis pohyboval jako dobře vyrobená loutka. V přiměřených intervalech reagoval na podněty, občas se přinutil usmát, sem tam pronesl zaručeně vtipný bonmot. Rovněž hostiteli oznámil, že nazítří vyrazí k domovu.
Riva s Erijenem to přijali s úlevou. Všichni tři se ze slavnosti omluvili ještě před půlnocí s odkazem, že se před cestou potřebují vyspat.
Janis čekal na Ravense a dlouhou chvíli si krátil plánováním. Potřeboval vymyslet, jak Boneta přimět, aby mu oba krenevy odprodal. Nemohl s tím začít hned. Byl si jistý, že jemu, přivandrovalci bez rodokmenu, by pyšný Bonet rodinné stříbro nikdy nepřepustil. Ale možná by to šlo oklikou, přes jeho starší dceru Niteu. Karty přece ukázaly, že z její svatby s hrabětem Klemmem sejde. Aurika bude hledat ženicha jinde. Kdyby jim přistrčil někoho urozenějšího, kupříkladu druhorozeného prince spřátelené říše, prestiž rodu by vzrostla. K tomu budou potřebovat větší věno. V té chvíli by se Bonetům nabídka na odprodání otroků mohla jevit lákavou.
Teď jen kde toho chudého prince sehnat.
Zamíchal karty. Postupně sondoval, zda je někdo takový k mání v Daresii, Kewendonu, Sandoru, Gondotu. Nejvhodnějšího kandidáta nalezl v Daresii. Vypadalo to na třetího syna, který byl původně zaslíben chrámu boha Emdewona. Jméno se z karet zjistit nedalo, ale ukázalo se, že princ se doma dlouho neudrží. To, jakým způsobem Janis zaonačí, aby se princ o Niteu začal ucházet, věděl okamžitě. K čemu byli démoni?
Rozvaloval se v křesle s pohárem vína a při pomyšlení, jak Trsuaha požádá, aby prince přenesl na tři noci po sobě k Nitee a před svítáním zase zpět, se rošťácky usmíval.
V tomto rozpoložení ho zastihnul Ravens, černý od sazí, jak si odskočil ze střechy. „Zítra prý odjíždíš.“
Vstal a podával mu svou číši. „Chci to žezlo.“
Ravens se rozsvítil vnitřním světlem. Rezignace z jeho hlasu zmizela. „To jsem rád. Události se začnou vršit jedna přes druhou, takže bys měl jednat dřív, než se vše vyhrotí. Zpočátku budeš proti jejich síle úplně sám. Vím, že se zlobíš, že ti to Qlea neřekla, ale čekala, až budeš zralý.“
„Je mi pětatřicet.“
Příbuzný zakoulel očima. „To je vskutku kmetský věk,“ ušklíbnul se. „Soustřeďme se na práci: Bez Qlei krenevů zůstalo devadesát sedm, ale někteří se naprosto přizpůsobili.
„Chápu,“ přisvědčil Janis. „S jejich loajalitou se počítat nedá.“
„Až se vše usadí, budou tě respektovat i oni. Jsi Senedonův pravnuk,“ poznamenal Ravens.
„Především by měli respektovat tebe,“ namítl Janis. „Jak se stalo, že nejvyšší z bohů v klíčové chvíli tak málo dal na rady svého syna?“ zajímal se. „Pokud z tebe Senedon udělal boha diplomacie, tak to přece znamenalo, že tvůj úsudek byl hodný pozornosti.“
Ravens uraženě blýsknul očima. „Promiň, ale boha diplomacie ze mne neudělal otec. Narodil jsem se bez účelu. Účel mi přisoudili až skřeti. Silou víry a modlitbou. Chtěli, aby se jich někdo před velkým Senedonem zastal. Snažil jsem se, ale otec mě dlouho nebral na vědomí. Ale při jeho nátuře to bylo lepší, než kdyby mě šimral pod bradičkou. Přes palubu mne hodil až ve chvíli, když jsem chtěl svoje názory projevit veřejně. Tehdy teprve mě dal uvěznit.“
„Myslel jsem, že ses závěrečné bitvy zúčastnil,“ podivil se Janis.
„Samozřejmě,“ zamračil se prastrýc. „A byl jsem společně s ostatními na hlavu poražen. Těsně před bitvou mě Bellsambara s Tyneonem vysvobodili. Tyneon mi nabízel, že mohu na jeho stranu přejít s celým svým dvorem a služebnými démony. A dokonce po mně ani nechtěl, abych se bitvy účastnil na jejich straně. Ale já jsem si pořád myslel, že bych tomu mohl zabránit. Strašně jsem se s Tyneonem pohádal a vypravil se za otcem. Přivítali mě jako ztraceného syna, ale vůbec mě neposlouchali. Pochopil jsem, že nezbývá, než s nimi zůstat.“
„Co sis od toho sliboval?“
„Především jsem nečekal, že bude výsledek bitvy tak zdrcující. Myslel jsem si, že až se to vyhrotí, otec konečně pochopí, že je to vážné a já se s Tyneonem znovu domluvím. Dodneška nevím, jestli jsem se tehdy rozhodl správně. Možná, že kdybych Tyneona nezradil a zůstal neutrální, mohl jsem naší rase pomoci lépe. Ale jak to říkají smrtelníci? Krev je silnější než voda. Tyneon mi to nikdy neodpustil a neodpustí.“
„A tvá žena?“
„Bellsambara je démonka. Královna ohně. Nemám jí za zlé, že se k nim, kokrétně ke Grewině, přidala. Musela chránit zájmy své rasy. Daleko víc jsem se zlobil na otce. Jak byl zarytý a neochotný změnit postoj. Když nebylo po jeho, uchyloval se k teroru a řvaní. Hrozivý Senedon byl ještě větší snob než sahíjinka Seneda, která si na něj kdysi dělala zálusk. Copak sis nevšimnul, jak podobně ta dvě jména znějí?
Janis překvapením otevřel ústa. „To není náhoda?“
Ravens se uchechtl. „Ne. Seneda se původně jmenovala Drusila. Přejmenovala se v den naší porážky. Údajně proto, aby jméno úhlavního soka jejího manžela zaniklo. Ale ve skutečnosti Seneda Senedona nenáviděla za to, že ji poslal do háje. Ten tyran totiž k zbláznění miloval svou ženu. Tvá prababička a má matka Ewona všechno přežila. Podle Trsuahových depeší vegetuje na královském dvoře v Kewendonu.
„Až teď chápu, jak těžkého úkolu se Qlee dostalo,“ pronesl Janis smutně, „když mě měla něčemu naučit. Byl jsem sice její vnuk, ale prošel jsem lidskými a sahíjinskými školami. O krenevech jsem kromě povolených žvástů věděl jen to, co jsem potajmu vyčetl z Komunikační příručky.“
Ravensova tvář ožila. „Ona se nějaká zachránila?“
Janis přikývnul. „Našel jsem ji pod skříní v knihovně na Trnitém ostrově. Díky ní jsem se ve dvanácti seznámil s Trsuahem. Je to na dlouhé povídání.“
Prokletý zaraženě zamžikal a na jeho tváři se rozhostil rozpačitý úsměv. „Čím déle s tebou mluvím, tím více času bych na tebe potřeboval.“ Netrpělivě si přešlápnul. „Jenomže pokaždé, když jsem za tebou šel, mne viděli.“
„Hlídají mne jak těsto na Ixoniny koláčky,“ posteskl si Janis, „dokonce i když spím.“
Ravens vážně pokýval hlavou. „Dobře že odjíždíš. Nesmíš si kazit pověst.“
Janis se usmál a řekl: „Hned po návratu do Akezonu přivolám Trsuaha začnu na všem pracovat. Ty budeš první, koho potom vyhledám.“
Ravens se zatvářil vyděšeně. „Ne. Já musím být až poslední. Moje pověst je pošramocená. Kdyby ses ke mně veřejně přiznal, ostatní by tě prostě nepřijali. Využij k vyzvednutí schránky s žezlem Trsuaha a pak se obrať na mou matku. Potom bych doporučoval kesonské. I když je drží pod zemí, zachovali si hrdost i zdravý rozum.“
Janis si pomyslel, že Ravensovo sebeobviňování je už přehnané. „Stejně si myslím, že bych měl začít od tebe,“ namítnul. „Zdá se mi to logické. Senedon jiné syny kromě tebe neměl, že? Není čas přiznat, že nejvyšší krenev jsi ty?“
Prastrýc ironicky protáhnul hubený obličej. „Být králem zatracených je veliké terno. Na koho si myslíš, že dávají největší pozor?“
„To není fér. Necháš mne v tom plácat, zatímco bys mne mohl učit,“ zavrčel.
Krenev zablýskal očima. „Byl jsi vychován jako člověk, Trajanisi. Možná, že ty bys chyby, kterých jsem se dopustil, nesoudil tak přísně, ale ostatní mne mají za renegáta. Takže mě z toho prostě vynechej. Navíc ber v úvahu Vivon. Netušíš, čeho je schopná.“
Janis si vybavil, jak chutnají její ústa a bodlo ho u srdce. Ale tušil.
„I teď máš možnosti naslouchat šum ze sítě,“ pokračoval zaníceně Ravens, „ale s Hiria-abhama pro tebe nebude problém přemisťování a maskování…, bude to, jako kdyby se mravenec díval na svět očima slona. Trsuah ti žezlo přinese a ty ho… ehm oslovíš. Nevím, jak jinak to vyjádřit. Ta věc je nabitá magií, bude třeba se na ni napojit. Smrtelníka by to zabilo.“
„Takže platí, že naděje, které do krenevského pokladu vkládají smrtelníci, jsou liché?“ ujistil se Janis.
Ravens přikývnul. „Ovšem. Pouhý pohled na tu věc by je odrovnal. I z tebe zůstane jenom to božské a možná, že to bude i trochu bolet. Pokud tě sahíjinové chtějí zabít, už vlastně nemáš na vybranou.“
„Koho mají oběsit, ten se neutopí,“ poznamenal kousavě vykladač a v duchu zaklel. S pomyšlením jak dlouho Vivon neuvidí, se jeho srdce sevřelo. Copak si Ravens skutečně myslí, že je nechá na pospas Bonetově rodině? Trsuaha nejdřív využije k něčemu úplně jinému.
Rozloučili se, když noc bledla.
+++
Cestou domů se Riva potýkala s ranními nevolnostmi. Erijen s Janisem se u ní kočáře poctivě střídali.
Janis vedl dlouhý vnitřní boj, zda má ty dva do svých plánů ohledně Ravense a Vivon zasvětit. Velmi by mu pomohlo, kdyby s ním Riva v této věci spolupracovala a to, že by ji měl zmanipulovat, se mu nezdálo fér.
Jenže pak se přihodila záležitost, která jej přesvědčila, že mlčení bude lepší. U Tronnetského brodu se zapletli do šarvátky mezi znepřátelenými leníky vévody Kesona. Přinutili syny obou baronů složit zbraně a eskortovali je k nedalekému vévodskému dvoru. Nechtěli se zdržovat, zůstali s kočárem a polovinou ochranky před branami a k vévodovi poslali jen vojáky se zajatci. Jenže Ren, mladý vévoda z Kesonu, vsadil leníky i jejich družiny do báně, Cineta a jeho gardisty nechal pohostit, skočil na koně a pro králova Prvního rádce si osobně přijel. Takové pozvání se nedalo odmítnout.
Panství zaklíněné v neplodném cípu Qleinských hor prosperovalo z těžby rudých hemakryttů. Ren z Kesonu se rozhodl královu pověstnému rádci věnovat osobně. Už několik let toužil prorazit na burzu drahých kamenů na výročním veletrhu v Lijanině háji a počítal s tím, že by se za něj mohl Janis přimluvit. Prohlídka hornického městečka, exkurze v dolech, návštěva třídírny a šperkařské dílny, naplnila Rivu, Erijena i Cineta, upřímným obdivem. Při večeři zasypávali Rena dotazy a on jim trpělivě odpovídal s vědomím, že ten, kterému chce své zboží předvést, sice mlčí, ale je u toho. Ukázalo se, že i tajnosnubný Cinet má slušné školní základy, když se dotázal na druhotnou výtěžnost hlušiny. Erijena zajímalo, jak jsou doly staré. Dozvěděl se, že podle písemných pramenů přibližně čtyři sta let, ale je možné, že jsou ještě starší. Riva chtěla vědět, do jaké hloubky se kopáči prokopali. Vévoda odpověděl, že údajně do pěti ekterenů, ale že to neví přesně, protože kopáči jsou krenevové, kterým se nedá věřit. Lidé by v takové hloubce kvůli horku a otravným plynům nepřežili. Podotknul, že štola, kterou jim ukázal, se nachází pouhé tři konviny pod úrovní terénu a slouží výhradně ke studijním účelům.
Cinet překvapeně namítnul, že dělníci, které během prohlídky potkal, byli lidé.
Keson s úsměvem přiznal, že horníci zajíždějí pouze do mezipatra, kde přebírají horninu od krenevů.
„To je poslední lidská meta,“ povzdechl si Ren. „Díky bohům že máme na takovou práci krenevy. Kromě šatstva nepotřebují vlastně vůbec nic. Jsou odolní a poslušní jako volkové. Nespí, nejí, pracují.“
Riva vykulila oči. „To je vůbec nepouštíte ven?“
„Možná nespí, ale že by pracovali nepřetržitě…“ prohodil Erijen.
„Zažil jsem je na akezonském královském dvoře,“ hlesl škrobeně Cinet, „a při vší úctě, Vaše milosti, „občas i oni prokázali náznak vůle.“
Ren Keson blýskl pohledem po Janisovi a když viděl, že z toho otázku nedostane, soucitně se na tazatele usmál. „Máte pravdu. Ve smyslu Honor-re, je každý krenev povinen poslouchat hlavu rodu, který ho zakoupil, ale může si ponechat svobodnou vůli. Takže kdybych poručil, aby pracovali v pěti ekterenech a nevylézali, dokud nebudou mít narubáno deset pugetů, nejspíš by mne neposlechli, ale udělali by několik přestávek, protože tam dole je to k nevydržení i pro kreneva. Ale u paty těžní věže roste posvátný pryšec Temného pána. Velmi důsledně dbám, aby se mu čtyřikrát do roka obětovalo roční jehně.“
Erijen zbledl. „To mnohé vysvětluje,“ zamumlal.
„Boží zájem je krotí,“ šeptla Riva. V její tváři se svářila úcta a bázeň.
Cinet mlčky pokýval hlavou.
Janisovi uklouzl trpký úšklebek. Qlea mu zdejší poměry kdysi vylíčila naprosto přesně. Rudý kámen se zde těžil dobrých tisíc let. Když po vítězné bitvě na Jestřábí hoře bůžek Sebass Krenevy rozprodával, neváhali se kesonští zadlužit a skoupili jich rovnou dvanáct.
Ze školních škamen Janis věděl, že jeden zvlášť pěkně vybroušený hemakrytt má Temný pán zasazený ve své černé tepané čelence. Příhodně si tedy naleziště vzal pod svá křídla. Renovi předkové prostě měli za ušima a mysleli koncepčně.
Po večeři Ren Rivu obdaroval křišťálovou kazetou naplněnou broušenými krvavě rudými kameny. Janis zuřil, když dar přijala a roztomile poděkovala. Rozběsnil se ještě mnohem více, když Riva Rena pozvala do jejich akezonského sídla.
