Vykladač I - Zuby poražených (kapitola osmnáctá)
Konečně byli znovu na cestě. Při obědě v zájezdním hostinci Riva při vzpomínce na dokonale zvládnutou organizaci Renova podniku připustila, že způsoby, jakými si Kesonové krenevy podrobili, jsou hnusné. Pak jejich situaci porovnala s postavením krenevů v Bonetově paláci. Prohodila, že Trepka se Zmetkem na rozdíl od ubožáků v dolech se u Auriky mají jako v povijanu, ale místo aby si to užívali, dělají problémy.
Tehdy už to Janis nevydržel a s kamennou tváří se jí otázal, zda to nebyla právě ona, která Auričiny manýry předtím kritizovala.
„Kdybych měla vlastní krenevy,“ ozvala se zaraženě Riva, „jednala bych s nimi korektně.“
„Klidně si nějaké pořiď,“ vypravil ze sebe pobledlý Janis.
Jeho vévodkyně radostně výskla: „Můžu?“
+++
Doma Janis týden zařizoval své věci. Přivolal Trsuaha a zadal mu úkol týkající se plánů s Niteou a daresijským princem. Naslouchal cvrkot za Oponou, aby se dozvěděl o chystaném souboji mezi Starorodým a Mladorodým více, protože ho popuzovalo, že neví, o koho jde. Ale doslechnul se pouze, že už je to hotová věc.
Vykládal karty a prozkoumával alternativy budoucnosti. Dokonce se tázal, zda má pokyn k vyzvednutí žezla Trsuahovi vydat ihned, nebo zda bude vhodnější vyčkat. Ze všech možností mu jezdil mráz po zádech. Odpovědi vycházely nalevačku. Když se zeptal, kde dělá chybu, vyšlo, že špatně pokládá otázky. Znovu si ověřil, co sám cítil, že je pravda. Zeptal se, zda je Eudorovým synem. Tady se jednoznačně dozvěděl že ano. I otázka na příbuzenství s Qleou přinesla naprosto jednoznačnou pozitivní odpověď. Vše ostatní ale bylo naprosto zmatené a jen ztrácel čas a nervy.
V zápisu z jednání dvorské rady se dočetl, že řádění tajemného vraha v akezonských ulicích po intervenci diákona Temného pána ustalo. Teorie o magické motivaci se tím potvrdila. Když se ale pokoušel zjistit, co tím Temný sledoval, karty naznačovaly boží volbu a brzký konec potíží, ovšem východiskem byla Zubatá Grewina, což vše obracelo na ruby. Opět si ověřil, že porušením Zlatého pravidla si nepomohl a že vykladač sám sobě budoucnost predikovat nemá.
+++
Po sedmi dnech už osobní jednání s Gwenem odkládat nemohl.
„Takže velvyslanec přislíbil, že Resten nám dá v létě vědět,“ mračil se král.
„Podle tvého očekávání, sire,“ potvrdil Janis. „Karty už jsem vyložil ale Resten skrčenec je mág. Vyšel mi Blázínek a kolo. Ještě to není upečené. Mohu to zkusit později.“
„Jaký dojem na tebe Krojc udělal?“
„Neslaný, nemastný jako všichni diplomaté,“ ušklíbnul se vykladač.
„A tvá žena je těhotná,“ zapředl Gwen.
Janis mlčky přikývnul.
„Kde bereš jistotu, že je dítě tvoje?“
Vykladač se téměř rozchechtal, ale na poslední chvíli se ovládnul, když mu došlo, že Gwen bude mnohem spokojenější, když si bude myslet, že rodinnou idylu udržuje jen silou vůle. Proto nadurděně syknul: „Neměj péči, sire.“
Gwen na něj upíral zkoumavý pohled. „Stále nechápu, proč si toho Nemesijce držíš.“
„Jeho otec zavraždil mou Veru,“ zavrčel Janis. „Pomsta se má jíst studená.“
Králova tvář se roztáhla do širokého úsměvu. „Tak tomu konečně rozumím!“
Něco v jeho výrazu Janise varovalo. Gwen ho přece znal a věděl, že pomsta není jeho styl. Bylo by tedy normální, kdyby se ho král zeptal, co jej přinutilo se změnit. Janis plánoval odpovědět, že po Qleině smrti konečně dospěl, což by král zajisté moc rád slyšel. Ale Gwen mlčel. Znamenalo to jediné. Dozvěděl se to o Rivině otci. Ještě to mohl zachránit, když mu tu informaci okamžitě předhodí. „Nerozumíš, sire,“ dodal. „Má to ještě jeden důvod.“
Gwen zvedl obočí. „Překvap mne, drahý rádče.“
„Resten Skrčenec Erijena nejen porazil a poznamenal, ale i proklel, aby se nemohl sám zabít.“
„To vím od svých špehů,“ mávl paží král.
„Spousta lidí v Nemesii tehdy věděla, že se mladý psanec právě oženil. Někteří dokonce věděli, že ta dívka, která se za něj provdala, tak učinila proti vůli svého otčíma, prince Emericha. Nezdá se ti podivné, že si s tím Erijenovým zneuctěním dal Resten tolik práce?“
„No, vypadá to, že si to vzal krapet osobně. Co jsi zjistil?“ vybafnul Gwen.
„Riva je Restenovou dcerou, můj pane. Její otčím Emerich to neví, ona nejspíš ano.“
Gwen nasadil překvapený výraz. „Nevídáno! Od kdy to víš ty?“
„Od včerejška.“ Ale ty to víš asi dva měsíce, sketo, pomyslel si Janis. Tuto informaci mu určitě svěřila zoufalá Emerichova manželka, aby jej obměkčila. Král se tehdy dal slyšet, že když švagr na jeho prvního rádce intrikami poštval nemesijského zběha, překročil všechny meze. Vyhrožoval, že dá Emericha stáhnout z kůže.
„No, aspoň založíš kvalitní dynastii,“ řekl blahosklonně Gwen.
„Jsem ti vlastně vděčný, že mi Rivu necháš,“ zamumlal Janis. Byl si jistý, že kdyby to Gwen věděl dříve, nikdy by mu Rivu nedal. Ve sňatkové politice se Restenova dcera dala prodat mnohem výše. Ale to nebylo to hlavní. Ona i dítě mohli sloužit jako rukojmí na jedné straně i jako trvalá hrozba na straně druhé podle toho, jak bude růst nebo kolísat Restenova moc. Nebylo dobré, že se to Gwen dozvěděl, ale nedalo se s tím nic dělat.
Gwen se pohoršeně zašklebil. „Že se nestydíš! Ty mi ale křivdíš! Jsi přece můj nejlepší přítel. Nakonec, pokud by si moje Esiva vzala některého z Restenových synů, budou z nás ještě příbuzní! Měl bys Rivě pomáhat, kde to jen jde.“ Pak se udeřil do čela. „Že jsem si vzpomněl! Tvá žena žádala Gizelu o radu ve věci nákupu otroků pro váš vévodský dvůr.“ Gwenova tvář se posměšně nafoukla. „Gi jí dala seznam rodin, které proklatce vlastní, ale nevím. Královské a vévodské rody jsou tak snobské, že si nedokážu představit, že by ti byli ochotní svůj majetek prodat. Musíš pochopit, že ačkoliv jsem z tebe udělal vévodu, rodokmen je prostě…rodokmen. To víš, na pohádky o bájném Grenedonu dnes nikoho neutáhneš.“
Chvíli se mlčky měřili pohledem.
Janis věděl, že Gwen pátrá po jakémkoliv náznaku jeho urážlivé reakce. Před patnácti lety přišli do Akezonu s holými zadky. Gwen, třetí baronský synek, je teď na trůně a Janis pod ním. Byla z toho cítit jistá výstraha, která říkala: Dej si pozor, holečku, tvá mrzká existence záleží jen na mé vůli…
Janisovým jícnem se zvedala žluč. Když ji polykal, dal si záležet, aby jeho tvář zůstala nehybná. Kdykoliv před událostmi s Qleou by do Gwena rýpnul a rázně by mu připomněl jejich mladické ideály. Dělal to odjakživa. Gwen s tím počítal. Hráli spolu takovou hru. Při přípravě rozporuplné daňové reformy na sebe řvali jako psi. Šéf protokolu měl kolikrát v chodbě králova kabinetu eskortu připravenou odvést vévodu z Morfenu do vězení nebo rovnou na popravu, ale nikdy k tomu nedošlo. Někdy se Gwen s Janisem svorně opili, jindy jejich hádky končily tak, že Gwen něco rozbil a na svého Prvního rádce zaječel: Zalez do své jeskyně, prašivý mágu! Po týdnu se ukázalo, že Morfenovy otravné připomínky byly do nového zákona zapracovány. Když už král nějaký rozsudek podepsal, zarytě na něm trval, i kdyby mělo jít o justiční vraždu. Jediný, kdo si pak mohl dovolit mocnáře obtěžovat, byl vévoda z Morfenu. Gwen Janisovi několikrát v opileckém vytržení prozradil, že on je vlastně jeho svědomím, že jen díky němu je lepším. Jenže jak čas šel, docházelo k tomu stále méně. Právě proto, že vše smysluplné vyvanulo a zůstala jen vata a zlatá klec, se Janis rozhodl z Gwenova dvora uprchnout a zaplatil za to Qleinou smrtí. Teď musí být mnohem obezřetnější. Pokýval hlavou a s pomyšlením na bájný Wobern ledovým pečlivě modulovaným hlasem pronesl: „Ovšem, sire. Jsem přece tvůj vykladač. Záleží na tobě, zda stojím, nebo padám.“
Král se uvolnil, chlapecky se usmál a téměř stydlivě se ošil. „Jsem rád, že to tak bereš,“ zamumlal. „Znamená to, že ti nebude vadit, když tě ti náfukové odmítnou?“
„V to také pevně doufám,“ přiznal se Janis. „Vůbec se mi nechce za takový luxus utrácet. Nic proti tomu, když jsem mohl krenevy externě studovat. Ale mít je na krku věčně?“
+++
Za dva týdny si Gwen nechal Janise zavolat přímo do ložnice. Mával stříbrným tubusem, do jakého se dávají depeše holubí pošty. „Bonet mne žádá o předběžné svolení ohledně sňatku své dcery. Už nechtějí Klemma, ale daresijského prince Ywese. Honem se podívej, jestli to neohrozí říši.“
Janis Gwena uklidnil. Karty jen potvrdily, co on sám dávno věděl. Třetí daresijský princ se po moci sápat nebude ani doma ani v Akezonu. Dále žádal Bonet Gwena o půjčku. Zde karty králi radily peníze nepůjčovat s odkazem, že si Bonet poradí jinak.
Hned toho dne královna Gisela ponoukaná králem své sestřenici vévodkyni Aurice napsala, že Riva z Morfenu shání párek krenevských otroků a její manžel je ochotný platit hotově.
Zakrátko po té bušil na Janisova vrata uřícený posel s exkluzivní nabídkou od Boneta. Patricij nabízel své dva krenevy a požadoval za ně tři sta zlatých prutů standardní váhy. To bylo víc, než kolik vyprodukovaly všechny Janisovy državy ročně. Janis zpočátku zahrál neústupného a o transakci nechtěl ani slyšet, ale když se do jednání zapojily Riva s Gizelou, se skřípějícími zuby se „podvolil“. Kupní smlouva byla sestavena, podepsána a na notářství zaprotokolována 14. Skorce, v den svaté Funey. K samotné směně mělo dojít po sedmi dnech, až zásilka z Bonu dorazí, přímo v bankovním dvoře, aby si Bonet mohl zlato na Niteino věno hned uložit.
I když se Janis chtěl přejímky zúčastnit osobně, musel neodkladně odjet na zahájení Jarní výstavy do Lijanina háje dříve, než eskorta s krenevy z Bonu stačila dorazit. Nemohl ani pomýšlet, že by se vymluvil. Jako dlouholetý organizátor a garant veletrhu měl v piniovém háji už dávno být. Letos to mohl svést na těhotnou manželku a proto cestoval až společně s králem. Gwen trval na tom, aby vzal Rivu sebou, ale toho zarputilého nemesijského hraběte nechal doma. Janis tedy požádal Erijena, aby krenevy od Bonetova pověřence přebral místo něj.
+++
Hospodářské výstavy ve vytěženém pískovcovém lomu financované spolkem vývozců finitového kořene každoročně přitahovaly zájem zahraničních korporací. K plodinové burze, se kterou Akezoňané začínali před osmi lety, postupně přidružili dražby plemenných koní a ovcí. Zlatým hřebem se pak staly dražby šperkařských kamenů.
Nejvýznamnější hosty z řad nobility král hostil v prázdninovém letohrádku rozloženém na břehu mělkého jezírka s průzračnou vodou. Zámeček i areál sestávající z výstavních pavilonů, stájí, hotelů, hostinců i prostých nocleháren pro personál obklopoval hustý piniový háj zasvěcený bohyni Lijaně, dceři bohyně štěstí Erix a boha Tanaky z riiberionské soustavy.
Janis ještě nikdy nebyl tak roztržitý jako oněch pět dní.
Byl to právě on, kdo tento podnik s ohledem na oživení akezonské ekonomiky vymyslel a prosadil, bez ohledu na to, že především jeho plantáže na břehu řeky Morfeny produkovaly nejkvalitnější finitové kořeny. Přesvědčil Gwena, že nejdůležitější stran úspěšnosti projektu bude poprosit o souhlas paní háje a patronku obchodu, bohyni Lijanu. Protože úzkoprsí sahíjinové nemohli její matce odpustit „uklouznutí“ s cizím a dokonce tuplovaně zadaným bohem, neměla Lijana modly v žádném z chrámů. Erix ale nebyla nadarmo bohyní štěstí. Velkoryse se o dceru postarala. Poradila jí, aby lidem dala něco, čím by se mohli bohům přiblížit, aniž by pokaždé museli oslovit klérus. Lijana pro ně vymyslela triftové vykládací karty. Sama si vybrala místo na jedné z nich, kartě číslo čtrnáct. Jako symbol umírněnosti se stala ochránkyní rozumných obchodních transakcí a vyvážených uměleckých počinů. Tím získala mnohem více pozornosti, než kdyby jí lidé postavili desítky chrámů. Janis díky zkušenostem s vyvoláváním démonů získal nejen Lijanin souhlas, ale i požehnání. V obchodním i společenském světě se výstavy v Lijanině háji staly uznávanou akcí.
Letohrádek dali s Gwenem postavit podle plánů, které nakreslili společně. Janisovo apartmá, kde měl setrvávat s Rivou, sousedilo s královým. Gwen míval ve zvyku svého rádce přepadávat v tu nejnemožnější dobu. Janis na to Rivu upozornil: „Budeme spávat v jedné posteli, jinak by mu to bylo divné. Už tak bude paf, když mě najde v noční košili, protože ví, že normálně spím nahý.“
„Jeho chování je skandální!“ prskala Riva.
„Máte pravdu, madam,“ uznal, „ale nemá smysl dělat scény, protože Gwen je prostě přesvědčený, že jako král na to má právo.“
Každé dopoledne Janis předsedal dozorčí komisi, při obědech v Gwenově režii odpovídal na otázky zahraničních pozorovatelů, v odpoledních hodinách řešil arbitrážní kauzy. Večery naoko zasvěcené volné zábavě byly nejhorší. Jen hlupák by uvěřil, že daresijský obchodník s dobytkem s andorským nákupčím při sklence sektu hovoří o baletu, i když z jejich úst skutečně plyne hovor na výše uvedené téma. Od neustálého udržování milého vzhledu dostávali málo ostřílení asistenti po třetím dni křeče obličejových svalů.
Riva se držela s Giselou a jejími dvorními dámami. Čile klevetila a dodávala společenskému životu lesku. Po večerech se pokaždé s odkazem na svůj delikátní stav omluvila jako první. Vyhledala mezi přítomnými manžela, jemně mu poklepala na rameno nebo ho zatahala za rukáv a roztomile jej požádala, aby ji odvedl do postele. Ať byla debata kterou právě vévoda z Morfenu vedl sebenaléhavější, pokaždé všeho nechal, nabídl své paní rámě a oddaně ji doprovodil. Ani ne za dvacet minut byl zpátky v plesovém sále. Do jejich apartmá přicházel až hluboko po půlnoci, převlékl se do hrozivě nařasené noční košile, padl na nejzazší krajíček poloviny postele a usnul. Ráno mizel dřív, než se žena schoulená v hnízdečku přikrývek stačila poprvé zavrtět. Tak to šlo první tři dny. Čtvrtého dne už se mu při dohadování o cenách vlny dělaly únavou mžitky před očima. Večer doprovodil Rivu jako obvykle a k jejímu údivu v ložnici zůstal. „Potřebuji se pořádně vyspat, madam,“ broukl nevrle, když si bez ohledu na její přítomnost přetahoval košili přes hlavu. Její pohoršený sykot, když se před ní převlékal, vnímal jako přes tlusté sklo. Padl do postele a během vteřiny spal.
Tolik toho potřeboval zařídit. Události se řítily závratným tempem, a on to nestíhal sledovat. Připadal si jako mravenec v medu. A někde za oponou vedli tři Sahíjinové rozpravu o bandě tupců, kteří mezi oblázky nerozeznají škebli. Všichni ti lidé kolem, co řešili zisky a ztráty a počítali osevní plány a předkládali ke konečné garanci plemenné knihy… A Gwen číhající na jeho chybu. Nebo se mu to jenom zdálo, že Gwen něco ví?
Vivon. Znovu ji uvidí. Křehká křivka lícních kostí čekající na pohlazení. Už se jí nedotkne, dokud se věci zásadně nepřeskupí. Možná je to pošetilé si ji odpírat, ale to, jak ho od sebe odhodila… Děvka. Kdyby jen věděla. Nosil by ji na rukou, ale na takový nerovný vztah jsou oba příliš hrdí. Dobrá. Postará se, aby měli oba stejné šance.
A přes to. Mohl by ji mít za pouhé dva dny. Zkrotit ji. Pokořit. Tolik ji chce. Vivon. Je tak nádherná. Hrdá. Jako královna.
+++
Probudilo jej, když s ním někdo zuřivě třásl. „Už dost, pane! Už dost!“
Byl zpocený. Ležel na břiše, v jedné pěsti svíral zmuchlaný cíp polštáře, ve druhé shrnuté prostěradlo. V klíně cítil známé napětí. Ach ne. Nejspíš se předtím svíjel a zticha asi taky nebyl. Jeho polovina postele vypadala jako bojiště.
Uslyšel vzlyk. Zvedl hlavu. Riva seděla opřená o čelo postele a rukama si objímala kolena. I ve slabé měsíční záři, protože tuto noc bylo zamračeno, viděl, že se jí na tváři lesknou slzy.
„Omlouvám se,“ zachraptěl.
„To nic, můj pane,“ špitla Riva, „vaše tajemství u mne zůstane jako v trezoru.“
„Prosím?“
„Kdyby to král věděl, zabil by nás všechny, takže…“
Polil jej ledový pot. „Co, sakra, jsem na sebe vyzradil, madam?“ procedil mezi zuby tónem tak hrozivým, až se přikrčila.
„Nic, z toho nezneužiji, přísahám,“ zakvílela. Třásla se jako stéblo v silné bouři. Zjevně litovala, že cokoliv řekla.
„Mluvte,“ štěkl. Při představě, že by se stal rukojmím této nevyzrálé dívky, jej jímal bezmezný vztek.
„Děkujte dobrým bohům, že Gizela o vašem zbožňování neví, protože ona, při své pýše, by vás stejně nikdy nemohla milovat, Janisi,“ šeptla. „Nezaslouží si, abyste pro ni dával hlavu na špalek.“
„Ach tak ,“ vydechl si. Tak tohle si myslí? Na jeho tváři se usadil uznalý výraz, „jste velmi vnímavá mladá dáma. Nikdy bych nevěřil, že to někdo odhalí.“
Napětí mezi nimi opadlo. Potěšeně se zatetelila. „Musí to být mučivé, mít ji na dosah a přesto nedostupnou. Stýskal jste si na to ve snu. Volal jste na ni, nazýval jste ji svou královnou a sliboval, že pro ni dáte život. Byla bych být padlá na hlavu, abych se nedovtípila.“
Vykouzlil plachý úsměv. „Srdci se poroučí jen těžko. Neplánuji nic šíleného. Vím, že by si na mne nepoložila ani nohy. Proto jsem se před třemi měsíci rozhodl uprchnout, ale Gwen mne nenechal. Svému osudu neuniknu. Jen já vím a teď vlastně i vy, madam, že nesloužím jemu, ale své milované, jeho ženě.“
„Proto spáváte sám,“ zaševelila tak soucitně, až pocítil osten výčitky.
Udělal zkroušený obličej a padl tváří do polštáře, aby zamaskoval výbuch úlevného smíchu. Jak se přidušeně chechtal, muselo to vypadat jako pláč.
Na jeho rameno jako motýlí křídlo dosedla lehká dlaň. „Už chápu,“ šeptla, „proč si Erna stěžovala klíčnici, že ji u sebe nikdy nenecháte až do rána.“
Vyčerpaně si povzdechl. Byl čas se odplížit. Do svítání bylo sice daleko, ale když se pro jednou natáhne na pohovce v salonu, snad se nic nestane.
„Stýská se mi po Erim,“ zaševelila Riva. „Jestli by vám pomohlo se uvolnit, můžeme…“
Opatrně se sesmekl z postele. Její naivní nabídka v něm vyvolala takový vztek, že zachraptěl: „Spěte madam. Ráno už se na to nebudeme pamatovat, ale teď vám něco povím: Jsem Erijenův přítel. Vy čekáte jeho dítě a já miluji jinou ženu. Kdybych pro svůj klacek potřeboval díru, byla byste ten poslední objekt, na kterém bych ji hledal.“
Syčivě se nadechla. „To bylo hrubé!“
Odhodil noční košili do kouta, a jak se oblékal, drtil mezi zuby kletby. Už si natahoval boty, když zaslechl její popotahování. Pochopil, že to přehnal. Posadil se k ní na pelest a s převahou, kterou mu v té chvíli dával jen věk, jí konejšivě prohrábl vlasy. „Nechtěl jsem vás urazit. Věřím, že jste to nemyslela špatně,“ zalhal. Chtěla sis mě omotat, ty mrško, a to ti nezapomenu. „Ale ani jeden z nás to nemá zapotřebí.“
