Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvanáctá)
Zíral do stropu a zběsile dýchal, pěsti měl křečovitě zaťaté. Probudil se s pocitem, že v pokoji není sám. Zašátral do strany, ale v matraci našel jen mělkou vystydlou prohlubeň. Ernu přece poslal pryč už před půlnocí. Nikdy ji u sebe nestrpěl déle, než bylo nezbytné. S hlubokým povzdechem se posadil a rozhlédl se. Komnata se koupala v měsíčním světle.
Venku byla chladná noc, vítr mlátil okenicemi, meluzína kvílela v komíně. Závěsy shrnuté po stranách oken se průvanem pronikajícím škvírami, slabě vlnily.
Zdálo se mu o Veře. Viděl ji hořet v plamenech. Když se její tvář znetvořená léčitelskými vřídky spekla v jednu hrozivou masku, ohořelými ústy beze rtů, zaskřehotala: Dej si pozor, můj milý. Dej si pozor!
Stále se nemohl zbavit pocitu viny, že tak hroznou smrtí zemřela kvůli němu. Vera. Když spolu chodili, stále mu opakovala, že je to nejcennější, co ji v životě potkalo a že ho miluje. Měl ji rád, fyzicky po ní toužil, snažil se do ní zamilovat, ale nikdy si nebyl jistý, jestli to, co cítí, je ona láska, o které čítal v knihách.
Vera byla nejušlechtilejší ze všech žen, které měl. Doplatila na svou známost s ním stejně jako později Qlea. Kdo bude další? Nesmí dopustit, aby to příště byla Riva. Musí ji od sebe dostat pryč.
S tímto rozhodnutím opět usnul.
Někdo na něm ležel a dýchal mu do ucha. Pod bradou cítil chladnou ostrou špičku. „Ani se nehni, hajzle,“ zaskuhral vetřelec. V tom hlase bylo tolik nenávisti a žalu, až ho mrazilo.
Nemohl pohnout hlavou, aby si mohl útočníka prohlédnout, ale cítil ho. Páchnul blátem, potem a koňmi. Při pomyšlení, jak pečlivě ho Gwen nechává střežit, se hystericky uchechtl.
„Čemu se směješ, flexijská kryso?“ zavrčel ten chlap.
Narážka na pověstného nemesijského přístavního hlodavce Janise navedla. „Erijene? Co blázníš? Jsem tvůj přítel! Proč mě chceš zabít?“
Špička dýky se zachvěla. „Ty se ještě ptáš?“
„Přestaň, idiote,“ zaskřehotal Janis. Kdyby promluvil naplno, dýka by mu projela dolním patrem. „Jestli proti mně něco máš, můžeme se porvat později, ale nejdřív mi dlužíš vysvětlení.“
Komnatou se rozezněl nervózní smích. „Tak jsme si vyměnili role, vykladači. Tys teď dokonce větší zvíře, než jsem býval já. Kdo mi zaručí, že když tu dýku stáhnu, nepřivoláš vojáky a nedáš mě narazit na kůl?“
„Nic takového! Pokud tě jiní vidí psancem, já tě pořád uznávám jako hraběte.“
„Nelži!“ prskl Erijen. „Nebudeš kousat ruku, která tě krmí!“
Janis otráveně zachrčel. „Ve skutečnosti jsem zvířetem ve zlaté kleci.“
„Proč jsi mi ji vzal?“ zaúpěl Erijen a špička dýky se ostře zabodla pod Janisův jazyk.
„O-o?“ pokusil se vyslovit Janis.
„Mou ženu, přece! Rivu!“ procedil mezi zuby Nemesijec.
„Ale á i i e-vhal, y hlče,“ usilovně huhlal Janis.
Tlak povolil. Erijen se vztyčil a se znechuceným úšklebkem odhodil dýku do kouta. Rozpačitě rozhodil rukama. „Oženil ses s mou ženou. Je vdaná nadvakrát. Jediným řešením bude smrt jednoho z nás, chápeš?“
Janis se vyhrabal z postele a nahý se sklonil k téměř vyhaslému krbu. Vzal do ruky pohrabáč, prohrábnul ohniště a přiložil na doutnající uhlíky tenké třísky. Celou dobu cítil v zádech Erijenův zuřivý pohled. Klidně se narovnal, chvíli se rozhlížel, až na komodě našel svícen. Zapálil svíčky a teprve pak si podal z věšáku župan. Nalil do sklenice víno strnule stojícímu Erijenovi ho podal. Plácl sebou na postel a zatímco hostu ukázal na křeslo, s trpkým úsměvem pronesl:„Svatba byla domluvená mezi Emerichem a Gwenem a dostal jsem ji za trest. Co ale nechápu, je, proč Riva nic neřekla.“
Erijen na jeden ráz víno vypil, zhroutil se do křesla a sykl: „Ani já ne. Ty ale máš nervy.“ Narážel na skutečnost, že po celou dobu, kdy Janis přikládal, mu dával všanc nekrytá záda.
Přirozeně, Janis to udělal zcela záměrně. Hodiny školení v mentální manipulaci na Trnitém ostrově alespoň nepřišly nazmar. Bez komentáře poznámku přešel a mlčky si Nemesijce prohlížel.
Jeho oči přetékaly zoufalstvím a vzdorem. Kolem úst se mu táhly hluboké rýhy a na levé líci měl hlubokou jizvu tvaru flembijského písmene „Wue“, což značilo „vyřazený kus“. Tímto cejchem značkovaly Restenovy dobyvatelské hordy obyvatelstvo podrobených zemí. Každý dostal po anexi tři možnosti. Buď se mohl stát součástí Restenovy armády, nebo na místě zemřít, nebo přijmout roli poraženého.
Janis si prostě nedokázal představit, že by si hrdý Erijen nechal tuto značku vypálit.
Nemesijec jako by mu četl myšlenky. „Znamení hanby,“ poznamenal hořce.
„Nevěřím, že bys volil porobu,“ namítl vykladač.
„Díky, že si to o mně myslíš. Svým vzdorem jsem Restena strašně naštval a on mne proklel. Ačkoliv jsem prohlásil, že chci smrt, nechal mi vypálit cejch. Místo, aby mne hned po exekuci rozvázali a pustili, Skrčenec sám nade mnou ještě cosi cizím jazykem odrecitoval. Byl jsem vzteky a ponížením skoro nepříčetný, moc si toho nepamatuju, ale o účinku jsem se přesvědčil vzápětí. Já se totiž nedokážu zabít. Resten není obyčejný smrtelník. Není ani mág. Je spíš něco mezi démonem a člověkem. Takové bytosti na Tenerisu žily za starých krenevských časů, kdy se nebešťané ještě volně pářili se smrtelníky.“
Položil sklenici na stolek a vzal hlavu do dlaní. Až nyní Janisovi došlo, jak se jeho přítel změnil. Ten tam byl oduševnělý a trochu lehkomyslný dědic hraběcího titulu. Zůstal předčasně zestárlý zahořklý muž. Resten na něj asi z čiré zlomyslnosti použil obyčejnou posthypnotickou sugesci, jejíž účinek sám vyprchá, ale to mu zatím pro jistotu říkat nebude…
Erijen unaveně zachraptěl: „Takže mě Riva hodila přes palubu. Ani se na ni nemohu zlobit. Kdo by se chtěl po světě vláčet s psancem, na kterého je vypsaná odměna? Měla šanci na lepší život, tak po ní sáhla. Ty nejsi takový mizera, jak se mi snažil namluvit otec. Pokud tě Riva miluje, měl bych vás nechat na pokoji. Jen to odporné veršování jsi teda vybubnovávat nemusel…“
Janis překvapeně zamžikal. „Jaké…veršování?“
Erijenova tvář ztvrdla. „Ty se ještě ptáš? O tom, že Janis, vévoda z Morfenu, za manželku pojal Rivu dceru Emerichovu. V Erijenu ti dva novou dynastii postaví nemesijskému šakalu navzdory.“
„Poslal jsem do bývalé Nemesie zprávu,“ šeptl Janis, „a požádal Emericha, aby ji dal vybubnovat. Stálo tam, že Janis, vévoda z Morfenu, žádá hraběte Erijena, aby se dostavil do Akezonu k jeho dvoru. Emerich to udělal schválně. On Gwena nenávidí a ví, že mám na něj vliv. Počítal s tím, že mi půjdeš po krku a že má smrt krále oslabí.“
Erijen se zamračil. „Znamená to, že bych tě zabil neprávem?“
Janis se uštěpačně usmál. „Zavraždil, holoubku.“
Hrabě se rozpačitě ošil a štěkl: „Spíš s mou ženou, tak se nediv.“ Toporně vstal a pokračoval: „Pořád ji miluju. Je těžké se smířit s myšlenkou, že ji ztrácím. Nemohu po ní chtít, aby se mnou to ponížení snášela. Půjdu.“
Janis nevěřícně zavrtěl hlavou. „To ani náhodou.“
Psanec se zamračil. „Sliby chyby? Přece jenom ten kůl?“
„Čeká tě tvá žena, pitomče,“ zavrčel Janis. „Ani jsem se jí nedotkl. A podle toho, jak usilovně se snažila dělat ze sebe příšerku, myslím, že tě pořád miluje. Pokud je provdaná za tebe, znamená to, že je náš svatební akt neplatný. Emerich je pěkný darebák. Riva se mu asi ke svatbě s tebou, přiznala, ale on na to nedbal a dokonale toho zneužil.“
Když se kradli chodbami, nebe za okny zvolna bledlo. V obrovské posteli s nebesy spala vévodkyně stočená do klubíčka. Janis roztáhl závěsy a otevřel okno. Proud studeného vzduchu udělal své. Dříve než spustila rozhořčený povyk, přistrčil jí k posteli nějakého zapáchajícího ničemu. Tehdy Riva ve zpustlém otrhanci rozeznala svého manžela a s pláčem mu padla okolo krku.
+++
Aby obešli zákon, poslal Janis králi prosebný dopis, ve kterém žádal o možnost udělení azylu hraběti Erijenovi. Jelikož se za přítele zaručil hlavou a nechal dopis formálně projít přes úřad kancléře, králi nezbylo, než mu vyhovět. Pak si dal Prvního rádce předvolat a zahrnul jej souvislým proudem kleteb. Žádal ujištění, že Nemesijec není tím bestiálním vrahem, po kterém Cinorus už měsíc marně pátrá.
Díky tomu si Janis konečně dal dohromady, co jej posledně když spolu mluvili o obětích sériového vraha, na králově vyjádření tolik iritovalo.
Gwen tehdy Janise žertem oslovil: Ty můj elegantní vévodo. Narážel na to, že právě Janis byl tím, kdo si na zahájení první Hospodářské výstavy v Lijanině háji místo bílého pštrosího peří ozdobil klobouk modrým drexoním. Vyprovokovala jej k tomu Qlea vyprávěním o bohyni úsvitu Ziree a bohu soumraku Jaumovi, kteří stojíce každý z jedné strany Opony na sebe mávali modrým drexoním pírkem. Dnes už modrá péra na klobouku nikoho nepřekvapují. Jen hrstka zasvěcených včetně Gwena si pamatuje, že základ této rozšířené módě položil právě vévoda z Morfenu.
* * *
Erijen, ačkoliv pohostinství přijal, se s okolnostmi smiřoval těžce. Noci měli s Rivou vyhrazené pro sebe, ale přes den museli dodržovat kamufláž. Janis je plánoval poslat na venkovské sídlo do Morfenu, jen co se král trochu zklidní.
Pak se do Akezonu přes výzvědnou službu z Východního cípu donesly opožděné drby. Gwen se dozvěděl, že Emerichova dcera do manželství s vévodou z Morfenu přišla zneuctěná, a že se dokonce předtím proti vůli otčíma tajně provdala. Vydal výnos, kterým Rivin první sňatek anuloval a poslal Emerichovi protestní nótu. Když se to chystal šetrně sdělit Janisovi, dozvěděl se, že ten už dobré tři týdny prvního manžela své ženy hostí ve svém domě. Král téměř praskl vzteky, když zjistil, že jde právě o Erijena z Nemesie, kterému na Janisovu přímluvu poskytl azyl.
„Hrála ti divadlo, a teď ho k ní ještě pustíš!“ rozčiloval se Gwen, „ty jsi naprostý idiot!“
„Nevím, kdo z nás je větší, sire,“ ušklíbnul se Janis. „Svatbu s provdanou ženou jsi mi domluvil ty.“
„Ten zkurvysyn Emerich chtěl, aby tě Erijen odkrágloval, protože věděl, že by mne tím oslabil,“ prskal král.
„Nevěděl, že jsme s Erim staří přátelé,“ ušklíbnul se Janis.
Gwen se varovně nahrbil. „Doufám, že si doma udržíš pořádek.“
„Ovšem, sire,“ řekl chladně vykladač. „Mí, vlastně tví sloužící, ti potvrdí, že jsem Rivu zkrotil dříve, než se Erijen objevil. Erijen je praktický muž. Nakonec uznal, že já ji mohu zajistit lépe. On, pokud se bude chovat slušně, zatím zůstane v mých službách.“
Gwen se pochybovačně ušklíbnul. „Jen, aby ti nenasadil parohy.“
„To neudělá, protože ví, že mu přičítám zodpovědnost za Veřinu smrt.“ Nebyla to pravda, a Janis o tom takto nikdy neuvažoval, ale cítil, že něco takového na Gwena určitě zabere.
Gwen spokojeně přikývl. „Dobrá. Tak mi vylož karty. Pokud tě chtěl ten darebák Emerich odklidit, musel mít nějaký důvod. Chci vědět, co po mně vlastně chce.“
Janis vyložil. Padla královna, mírnost a král. „Chce tvou dceru pro svého syna,“ řekl s úsměvem. Na to ani karty vykládat nemusel.
Gwen zakoulel očima. „Jsou bratranec se sestřenicí.“
„Nevlastní,“ ušklíbnul se vítězoslavně Janis. Všichni věděli, že tímto způsobem by se dala stará Suechova vyhláška o tom, že Emerich nebude nikdy vládnout, obejít. Na jeho syna se nevztahovala. Vzhledem k tomu, že královský pár už asi další děti kromě jediné dcery mít nebude, se svatba princezny Esivy a Emerichova nejstaršího syna Tosima zdála být skvělým řešením.
Gwen třísknul do stolu a křikl: „Radši dám Esu některému z Restenových levobočků, než abych dopustil něco takového!“
Resten Skrčenec byl pověstný svou plodností, ale potomka z manželského lože neměl, alespoň se o tom nemluvilo.
„Víš ty co?“ prskl Gwen, „Restenův vyslanec právě teď pobývá na Bonetově dvoře. Zakrátko se má vracet do Nové Restenie. Zajeď tam a vyřiď mu, ať ten můj návrh předloží císaři.“
Vykladačova tvář se zvlnila pochybovačným úsměvem. „Takže on už je Resten císařem? A kdopak ho ustanovil?“ Nemusel se ptát. Bylo mu jasné, že prohlásit Skrčence císařem mohla jen světová hirerokracie podléhající přímo Sahíjinům, ale nesmírně rád Gwena provokoval. Naštěstí mu nikdy neprozradil, že kromě vykládání zvládá i další magické postupy. Shodou okolností se to doslechl včera, když opět poslouchal cvrkot za oponou v naději, že se dozví něco nového o Eudorovi.
Král si zhluboka povzdechnul. „Chystají se velké věci a nedělej, že o tom nevíš.“
„Bohové se chystají sestoupit na svět,“ šeptl Janis.
Gwen si třesoucíma rukama prohrábnul mírně prošedivělé vlasy. „Ba, právě. Nikdy jsem nevěřil, že se toho dožiju. Podle toho jak ke mně přicházejí zprávy ze sousedství, to začalo naráz ve všech zemích zmapovaného světa. I orakula v našich chrámech to blekotají už třetím dnem. Čeká nás Obnova víry. Dosud to všichni drží v tajnosti, ale věc se má tak, že Resten bude korunován samotnými bohy. Ostatní králové mají být při tom. Ten Resten je ale liška podšitá. A církev která na tom vydělá nejvíc, nezaplatí ani gaviál. Celou parádu i s krenevskými otroky, které potáhneme na pozlacených řetězech, zaplatí světská nobilia ze svých kapes. Má k tomu dojít na Jestřábí hoře v den Vítězství, což bude přesně za půl roku.“
Janis si znuděně zívnul. „Myslíš, že Resten bude v den korunovace ochotný řešit sňatkovou politiku?
Gwen našpulil rty a pokýval hlavou. „Když bude mít dost času nad tím předem popřemýšlet, tak proč ne? Něco jiného by bylo, kdybych to na něj vybafnul ve chvíli, kdy bude sedět s Tyneonem při svačině.“
„Bohové v našem světě většinou nejedí,“ poučil Gwena Janis.
„Ty to jistě víš lépe než já,“ zamručel jedovatě Gwen.„Zkrátka když na to Restena jeho vyslanec příhodně připraví, určitě si na mne nějakou chvilku vyšetří.“
Janis s pochybovačným výrazem přikývnul.
„Takže vyjeď k Bonetovi a s Restenovým vyslancem promluv. Když z Akezonu vypadneš, nebudu se o tebe vzhledem k těm vraždám tolik bát,“ řekl se starostlivým zamračením král.
„Mám přece ochranku,“ zavrčel Janis.
„To měl i vévoda Wesibius,“ mávnul rukou Gwen. „Ten klobouk s modrým peřím mu byli dlužni všichni běsové. Ten svůj nechej doma a ženu vezmi sebou,“ dodal. „Ať se ti doma neválí s tím zběhlým psancem.“
„Jistě, sire. Ale svého přítele, hraběte Erijena, vezmu také,“ zaševelil vykladač.
„Hraběte toho jména neznám,“ odsekl Gwen. "A jestli si myslíš, že pojedeš nalehko…“
„Ó, to ani náhodou, můj pane,“ ohradil se svatouškovsky Janis. „Cesty jsou nebezpečné a já přece nemám zájem, aby se mé ženě něco stalo. Jen nám dej tolik ozbrojenců, kolik můžeš postrádat. Klidně celou armádu.“ Spokojený, že má konečně záminku k cestě do Bonetova sídla se uctivě uklonil a s úsměvem odešel. Už za sebou zavíral dveře, když zaslechl Gwenovu lamentaci.
„To jsem blázen,“ mumlal si pod vousy král. „Naposledy jsem ho takového viděl ještě, než se dozvěděl o Veřině smrti. Asi je v tom manželství opravdu spokojený.“
