Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá)
Janis už nemohl setkání s Krenevy dále odkládat.
Protože ve vstupní hale hlídali Emett s Cerebem, proplížil se do zahrady přes spižírnu propojenou s kuchyní.
Jako zloděj se prodíral křovím ve tmě. Doufal, že kdyby se nějaký nespavec podíval z okna paláce, určitě ho přes koruny garnasaů nerozezná. S ohledem na to, co se stalo Qlee, se snažil, aby ho lidé s krenevy vídali co nejméně.
Šelestění odumřelého porostu je upozornilo. Odložili sekery a přicházeli mu v ústrety. Oči jim v dokonale krásných bledých tvářích stříbrně zářily. Jejich nevraživost očekával, přesto mu to příjemné nebylo.
„Omlouvám se za ten debakl s předáním,“ zavrčel. „Vůbec se to nemělo stát.“ Ukázal na polorozbitou bednu. „Tohle pro dnešek snad stačí. Ravensi, musíme si promluvit.“ Podíval se na zvědavě přihlížející Vivon a bafnul: „A ty, veverko, mazej do postele!“
Vivon semkla rty a přivřela víčka. Pak zmizela ve tmě jako ještěrka mezi kameny.
„Musím se napít,“ zachraptěl Janis a pohodil paží směrem k paláci. „Jdeme.“
+++
„Tak mi řekni, co tě kromě té cesty a čekání v bedně tak strašně naštvalo,“ vyzval Janis kreneva, když se usadili v jeho kabinetě.
„Tím, že jsi nás koupil, jsi udělal přesný opak toho, co jsem ti poradil,“ řekl apaticky Ravens. „Přitáhl jsi na sebe pozornost ze všech stran.“
„Myslel jsem, že to nebude tak horké,“ poznamenal Janis.
„A co Vivon?“ nadskočil Ravens. „Copak nechápeš, že mne celou tu dobu hlídá?“
„Je to přece tvá sestra.“
„To ano,“ připustil Ravens. „Nejmladší a nevlastní. Qlea a já jsme se snažili s ní mít asi jako jediní ze všech trpělivost. Otec ji zplodil kdoví s kým, a kdo ví za jakých okolností, ale naše matka ji, kupodivu, přijala s láskou. Dokonce nám kladla na srdce, abychom otce neodsuzovali, že všechno je jinak, než se na první pohled zdá. Vivon byla vždycky trochu zvláštní. S těmi svými barevnými střípky. Kam přišla, do všeho se pletla a vyvolávala jenom zmatky a sváry. Žijeme vedle sebe přes tři sta let. Svým způsobem se snášíme. Ale když jsem tě před ní varoval, nemluvil jsem do větru. V roce devadesát tři Třetího věku se jí Bell svěřila s obavami o můj život. Protože to já jsem se připravoval k souboji v roce sto. Výsledek, kromě masivní chrámové výstavby už znáš.“
„Máš důkaz, že vás skutečně práskla ona?“
„Ale ano,“ naježil se Ravens. „Její kontakt, ať už je jím kdokoliv, na mne poštval Senedu. Ochránkyně rodinného krbu mi osobně přišla promluvit do duše. Neštítila se brát do úst otcovo jméno. Vyčetla mi pýchu a dost odporně se pokusila mne od myšlenky na souboj odradit.“
„Jak?“
„Copak to nevidíš?“ obořil se na něj Ravens. „Ještě před sto lety jsem býval o tři hlavy vyšší a padesát skudů těžší. To Senenda mě přetvořila v tintítko s úzkými rameny a tenkými údy. Sotva dospělého chlapce, který vedle vlastní ženy vypadá jako její syn. Abych jako potencionální šampión působil směšně. A i kdyby neudělala vůbec nic, smrtelníci nás stejně na celých šest let zavřeli do rakví. Dokonce i tu mrchu Vivon. Senedě na znamení díků postavili ten chrám. Jeho mystérium démony odpuzuje, takže jsem tu izolovaný jako nikdy.“
Janisovi se ta odpověď zdála neúplná. „Když teď hledají dalšího šampióna, bylo by možné, že s tebou budou zase počítat?“
„Ne,“ odsekl, Ravens. „Na věky jsem se té šance zřekl. Přísahal jsem Temnému. Za oponou o tom ví úplně každý. Belten nechal tu přísahu vytesat do mramorové desky a vystavit ve Zvoncovém chrámu. Můj bývalý majitel skrze to sklízel gratulace, kudy chodil a dokonce mi odpustil, že jsem jednal bez jeho svolení. Proto na mne našinci shlížejí jako na sralbotku.“
„Ve Zvoncovém chrámu jsem ještě nebyl a jako sralbotka mi vážně nepřipadáš, Ravensi,“ povzdechl si Janis. „Pokud jsi to udělal, asi tě k tomu nějakým obzvlášť odporným způsobem donutili.“
„Bylo to kvůli synovi,“ zachraptěl Ravens.
„No ano,“ připustil Janis, „přiznám se, že mě překvapilo, když jsi mi onehdy řekl, že máš syna, když jsi mi předtím vysvětlil, že dnešní krenevové nemají děti, protože nechtějí plodit další otroky."
Krenevova tvář se zavlnila žalem. „Bell mě občas navštěvovala. Dítě chtěla celé věky. Kde bych si já bláhový dal dohromady, proč tak zvláštně voní? Podfoukla mě. Jenže za oponou jí to neprošlo, protože chlapeček, kterého jsme zplodili, měl silné krenevské ozvy. Chtěli jí Direna hned po narození odebrat, ale když slíbila, že ho vychová jako démona, mohla si ho dočasně ponechat. Když bylo synovi pět let, konečně mi o něm řekla. Byl jsem tehdy s Fenestem na pobřeží. Absolutně mě tou zprávou šokovala. Ještě horší byl postoj, který zaujala. Přiznala, že to s dítětem byl omyl a už si s ním neví rady.“
Ravens se na chvíli odmlčel.
„Byla…jiná. Tak...chladná,“ zachrapěl Ravens a vjel si prsty do kratinkých vlasů. „Jako by to ani nebyla ona. Nakonec mi vyčetla, že vůbec existuju. Cítil jsem v tom sahíjinské intriky. Okamžitě jsem zavolal Trsuaha, abych se ho zeptal, co o tom ví. Potvrdil, že má žena se změnila a že už to nějakou dobu trvá.“
„Co bylo dál?“ chtěl vědět Janis.
„Během jedné noci jsem přišel o ženu a získal syna," povzdechl si Ravens, „který mne nenávidí.“
„To přece nevíš.“
„Ale ano. Sahíjinové drží démoní reprodukci pod kontrolou. Proto se za oponou posledních dvě stě let mnoho dětí nerodí. Dalo se čekat, že můj syn bude hodně na očích a že mu to dají sežrat, což mi Trsuah krátce na to potvrdil. Když jsme spolu mluvili později, dozvěděl jsem se, že byl můj syn v pouhých osmi letech přidělen do stájí Temného pána.“
Janis nasucho polknul. O tom, že Temný své běsí komando nerozmazluje, se vědělo i mezi smrtelníky. Bandy elitních zabijáků se obávali i za hranicemi tenerisské soustavy.
„Pokaždé, co Direna Trsuah viděl na cvičišti, do něj ostatní kopali,“ pokračoval Ravens. „Trsuah se k němu snažil dostat, ale za tři roky se mu to podařilo jen několikrát. Můj syn prý ve stájích nedostal ani vlastní kotec. Spal prý v koutě na zemi u velícího seržanta, který s ním jednal jako se psem. Byl tak dorasovaný, jako kdyby vypadl z dračí tlamy. Arogantní a úskočný. Trsuah řekl, že jestli se rychle něco nestane, vyroste z něj zlé zvíře.“
„Co jsi udělal?“
„Něco nemyslitelného,“ zachraptěl krenev. „Když Bonet konečně do Akezonu dorazil a ubytoval se ve svém městském domě na Zeleném nábřeží, překonal jsem imperativ Honor-re a vyplížil jsem se v noci ven. Tíže kletby mě zbavovala dechu. Nemohl jsem jít normálně, tak jsem se opravdu plazil. Dostal jsem se tak ke Zvoncovému nádvoří. Blízkost sahíjinského chrámu mi kroutila vnitřnostmi, ale přesto jsem zabušil na dveře. Byl jsem tak zoufalý, že jsem chtěl požádat diákona Beltena, aby prostřednictvím orákula tlumočil Temnému mou pokornou prosbu o rozhovor.“
Janis údivem vytřeštil oči.
„Mnichové mne hnali pryč, a když jsem se nedal, vytasili sahíjinské amulety a já se zkroutil na zemi v křečích. Nakonec Beltena přece zavolali. Diákona zajímalo, jestli o mé žádosti ví můj majitel. Nemohl jsem lhát, tak jsem mlžil. A on mi uvěřil. Těžko mohl předjímat, že se bez Bonetova souhlasu dohrabu tak daleko. Jak jsem přemáhal kletbu a mystérium chrámu, rvalo mne to na kusy, ale potřeba ochránit vlastní dítě byla silnější. Nakonec jsem tedy diákona ukecal. S jeho příslibem, že prosbu Temnému předá, jsem se vrátil k Bonetovi.“
Tmu za oknem rozsvítil fialový blesk. Janis se proti své vůli otřásl.
„Vrátili jsme se do Bonu,“ pokračoval Ravens. „Uplynulo ještě téměř půl roku. Už jsem si myslel, že se na mne ten diákon vykašlal, když mne Henrex skutečně navštívil. Právě jsem kydal hnůj. Ten pazgřivec pochopitelně neopomněl okomentovat, jak mi to v těch sračkách sluší a potom řekl, že jsem hlupák, když mi to trvalo tak dlouho.“
„Co?“ vybafnul Janis.
„Pochopit, kam patřím,“ zavrčel Ravens. „Řekl mi, že kdybych se neponížil, udělal by z Direna vzteklého psa.“
„Ale jak to mohla tvá žena dopustit?“
„O Bellsambaru dlouho usiloval Tyneonův bastard, bolobůh Sebass,“ povzdechl si Ravens. „Ale ona si vyvolila mne. Vždycky jsem si myslel že z lásky, ale teď už tomu nevěřím. Snad proto, že jsem tehdy byl mocnější a dokonce jsem i lépe vypadal. Protože přeběhla k Mladorodým ještě před bitvou, mohla si teď ve Třetím věku vést skvělý život. Bell je vznětlivá, paličatá a úporně lpící na zásadách. Její jedinou slabinou jsem vlastně zůstal… já. Dál náš vztah udržovala, když za mnou tajně chodila…
Po dítěti byla posedlá odjakživa. Z logických důvodů jsem to odmítal. Argumentovala, že jako nejvyšší démonka má podle sahíjinského Protokolu na potomka právo. Dokonce i když mě Seneda zmrzačila. Nakonec si Bell opatřila afrodiziakum a prosadila si své. Jenže zapomněla, že Protokol má kromě hlavy čtyři věnované démonům i hlavu pět týkající se krenevů. Je tam ustanovení, že míšenci krenevů s ostatními bytostmi jsou naprosto nežádoucí. Protože se Diren narodil se silnými krenevskými znaky, jeho matce nezbylo, než intervenovat u Sebasse, správce protokolu, aby jí vyřídil výjimku. Nevím, co se mezi Bell a Sebassem nakonec odehrálo. Proč se najednou tolik změnila. Proč zavrhla mne, to bych pochopil, ale proč Direna? Přece po něm tolik toužila. To jí nikdy neodpustím." Ravens se pochmurně usmál. „Zatímco Direna Henrexovi démoni mlátili, ona prý spokojeně polehávala na polštářích v Sebassově soláriu. Nakonec byli spokojeni všichni. Sebass dostal Bell, Temný získal mou přísahu, a Seneda se chechtala do hrsti.“
„Stejně se mi ta prudká změna její osobnosti nezdá,“ oponoval Janis.
„I ta nejpevnější struna praskne, když ji napínáš dlouho a silně,“ drtil mezi zuby Ravens. „Direnovi je dvacet. Pořád pracuje pro Temného, ale po tom, co jsem za něho poprosil, ho přestali šikanovat. Zařadili ho do normálního režimu, přidělili mu kotec, identifikační číslo. Je to hrůza, když pomyslím, že mi ze syna vyrostl kvalifikovaný zabiják. Ale přísahám, že jsem udělal vše proto, aby z něj nebyl psychopat. Prý vypadá úplně stejně jako já, než…“ Ravens se zarazil a krotce se usmál. „No, znám ho jenom z Trsuahova vyprávění. Modrák se na něj nevykašlal. Chodil za ním a po nocích ho učil. Dokonce mu vysvětlil, jak zamaskovat krenevské ozvy a kluk to dokázal, což je unikum. Diren je součástí společnosti, která krenevy nenávidí. Ví, že je synem otroka, a nejspíš se za mě stydí. Trsuah, první Tyneonův démon, mu to vymlouvat nesmí.“
Venku se zablesklo. Janis vděčný za to vyrušení vstal a otevřel okno. „Trsuah to má těžké,“ poznamenal, když si uvědomil, že modrý démon se vlastně už po dvě století zmítá mezi dvěma mlýnskými kameny. Tyneon i Ravens jsou nejvyššími bohy. Tomu vládnoucímu slouží veřejně a z povinnosti a druhému, poraženému, z vrozené úcty.
„To připouštím,“ šeptl prastrýc, „ještě dobře, že je Tyneon věčně v laboratoři a na svého prvního démona nemá čas.“
„Toho s Direnem a s Bell je mi vážně líto, ale i kdybych to věděl, stejně bych vás u Boneta nenechal,“ řekl pevně Janis.
Krenev zakoulel očima. „Už vím, proč to Qlea s tvým informováním stále odkládala. Ty jsi totiž idealista.“
„Naopak,“ potřásl hlavou Janis. „Už dávno bych Trsuaha pro to žezlo poslal, ale děje se něco, čemu nerozumím. Pokaždé, když si na to vyložím karty, vychází mi úplné fiasko. Nějaká informace chybí. Nevím, jak se zeptat.“
Ravens udělal skeptický obličej. „Už jsem ti řekl opravdu všechno. Karty ti nevycházejí, protože jsi krenev. Nemáš důvod to zdržovat. Netíží tě kletba ani staré viny a máš schopnosti odlišit poctivé od prohnilých, Trajanisi.
„Co když nebudu dost objektivní?“ zachraptěl Janis. „Co když ani nebudu ochotný být objektivní?“
Ale Ravens se potměšile zasmál. „Měl bys. Už kvůli té zasolené pustině zaklíněné mezi Kewendonem, Akezonem a Daresií.“
„Myslíš Trajanínská soliska?“
„Jmenují se po tobě. Přesně tam před třiceti lety stával Wobern, holoubku. Zbytek grenedonského území si ochotně rozdělili sousedé. Kupodivu i celá třetina tvého morfenského panství bývala kdysi součástí Grenedonské říše. Ve skutečnosti nemáš zač být Gwenovi vděčný, protože hospodaříš na svém. Nejsi jenom krenev ale i princ, kterému sahíjinové zákeřně zavraždili otce, dědečka a zdecimovali většinu národa. Můžeš se nejen vymanit z okovů, ve kterých jsi částečně i vlastním přičiněním uvíznul, ale dokonce se podílet na přerozdělení moci. A ty se vytasíš s objektivitou? Odmítáš odpovědnost? Proč?“
Janis chňapl po svém poháru a rozchechtal se. „S Wobernem na mne nechoď. Na to, abych kvůli střípkům z dětství strkal hlavu do oprátky, zvysoka seru. Od osmi let jsem se o sebe staral sám. Možná, že jsem to neměl tak tvrdé, jako Diren, ale svoje předky znám jenom z vyprávění. Je mi líto, žádné zvláštní vazby k nim necítím. Otec mě možná měl rád ale na to, aby se s mou matkou oženil, koule neměl. To bych já svému dítěti nikdy neudělal. Matka musela být pěkná potvora, když se mě jenom tak bez servítků zřekla. A neříkej, že ta chuděra byla vdaná a že neměla jinou volbu, nebo se pozvracím! Ne, ne. Možnost volby má každý. Víš, že jsem se na to chtěl hned na začátku vykašlat? I na celé to čtvrtinové krenevské dědictví? Proč bych měl zrovna já řešit zastydlé problémy, které jste si se sahíjiny nadělali? Po dvě milénia jste se chovali jako prasata a teď, když vám za to zatli tipec, to mám být právě já, kdo si bude pálit prsty? Proč?“
Bouře venku slábla, ale vítr se obrátil a do okenních tabulí narážely dešťové kapky.
„A kdybych uspěl," zabručel dál janis, „jakože tomu příliš nevěřím, protože karty mluví poměrně jasně, co bude dál? Kým potom budu?“
„To je těžko sdělitelné,“ vypravil ze sebe ztěžka Ravens. „Ve stavu, v jakém se oba teď nacházíme, chybí výrazové prostředky, kterými bych ti mohl aspoň trochu přiblížit, jak to za Oponou vypadá.“
Janis otráveně mávl rukou. „To chápu. Ale chci, aby bylo jasné, že nestojím o pozici užitečného blba, který se zasloužil o nový světový pořádek, aby poté co doslouží, bude odložen do šteláře. Když jsem se rozhodoval tam u Boneta, víš, proč jsem na to nakonec přistoupil?“
Ravens nakrčil čelo. „Nejdřív jsem si myslel, že se chceš osvobodit od Gwena, ale kdybys chtěl, už bys byl dávno pryč. Prostě bys požádal démony, aby tě odnesli. Dokud byla naživu Qlea, měl jsi záminku držet se tu kvůli ní a teď se staráš o Nemesijce a jeho ženu. A aby toho nebylo málo, uvážeš si na krk ještě dva krenevy. Jeden by řekl, že děláš vše proto, abys tu zůstal.“
„Sám před sebou stejně neuteču,“ houkl Janis.
„Co tě tedy přimělo změnit názor?“
„Vivon,“ řekl vykladač tak tiše, že jeho slova zanikala v šumění deště.
Ravens vstal a přešel ke dveřím. Opatrně je otevřel a nahlédl do sousedního pokoje. Když ověřil, že je prázdný, totéž udělal u dveří vedoucích do šatny. Pak se teprve vrátil do svého křesla. „Nechápu,“ poznamenal roztržitě. „Jak to myslíš? Doufám, žes jí nic neřekl…“
Janis zavrtěl hlavou. „Ovšem že ne.“
Prokletý bůh v náhlém pochopení vytřeštil oči. „Ty ses do ní zamiloval? To nemyslíš vážně!“
Janis se křivě usmál. „Na lásku dávno nevěřím. Ale prostě ji chci.“
„Doufám, že jsi s ní nespal,“ zasípal Ravens.
„Zatím ne,“ naježil se Janis, protože ta reakce mu připadala přemrštěná. „Docela si potrpím na rovnocenné vztahy.“
Ravens znovu vstal a rázoval po pokoji. Jak byl rozčilený, sáhl do krbu, vyňal kus plápolajícího dřeva a zasípal: „Spálí tě jako ty plameny! Je to neřízená střela! Intrikánka bez svědomí. Hraje na všechny strany a není jisté, že právě ona nové rozdělení moci zvládne. Našim konečným cílem není nadvláda ani hašteření a už vůbec ne válka, jak by to chtěla ona, ale konsensus.“
„Ale to se přece nevylučuje,“ řekl Janis s pohledem upřenýma na Ravensovy štíhlé prsty, svírající nažhavené částečně zuhelnatělé topivo. Na jeho stříbřité pokožce nezůstane ani plyskýřek. „Ani si o ní nedělám iluze, ale pokud do toho budu mít co mluvit, nedovolím, aby právě ona skončila v propadlišti dějin,“ poznamenal. „Právě na to jsem narážel, když jsem mluvil o objektivitě.“
Ravens blýskl očima. „I kdyby tě poslala do háje?“
„I tak.“
Poleno v Ravensově ruce mohutně doutnalo a zaplavovalo kabinet čadivým dýmem.
„A vrať to dřevo zpátky, prosím. Nedá se tu dýchat,“ dodal apaticky Janis.
Rawens vypadal, že se jen těžko dává dohromady. „Tedy, kdybys prohlásil, že to uděláš kvůli nesmrtelnosti, nebo že chceš dát na prdel Gwenovi, nebo se pomstít Grewině, to bych pochopil,“ zaúpěl, „ale kvůli té bestii…“
„To bude asi ta zděděná krenevská krev,“ ušklíbnul se Janis.
