Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá třetí)
Skřetí hudebníci vyhrávali, lampiony visící z větví vykrajovaly v teplém šeru barevné ostrůvky. Od besídky u jezírka voněla grilovaná žebírka a z terasy kramclanové koláčky s kerunkami. Zahrada hučela jako v úle. Kromě královského dvora, Riviných příbuzných a Niteiných rodičů se dostavili i zástupci z diplomatických a obchodních kruhů. Když se po Gwenově boku objevil i zarputile se tvářící Emerich, Janis uznal, že tentokrát přišli skutečně všichni.
Do půlnoci Emerichovi na truc hrál Janis vzorného hostitele. Jak množství vypitého alkoholu stoupalo, Riva odešla do postele a hudba se zrychlila. Erijen se vytratil zakrátko po ní.
Janis pomalu procházel mezi hosty a hledal Ravense, aby ho odvedl do Grewinina chrámu. Tentokrát přivolají Trsuaha společně a pošlou ho pro Zuby poražených.
Každou chvíli se k němu někdo přitočil s potřebou si poklábosit. Janis byl nervózní. Měl pocit, že se proti němu ti otravní hosté spikli. Nakonec se Ravens objevil sám. Vynořil se ze tmy, tvář podivně staženou.
„Konečně,“ usmál se Janis a mávnul směrem k prvnímu nádvoří. „Pojď, vypadneme. Vyvoláme Trsuaha ještě dnes.“
Krenev se nuceně usmál a přikývnul. Když byli v půli cesty k prvnímu nádvoří, Janis vycítil, že něco není tak jako vždycky. „Stalo se něco? Kam jsi šel, když jsem tě odchytil?“
„Gwen s Emerichem jsou opilí. Vlečou Vivon do sena,“ řekl neochotně krenev. „Řekl jsem jim, že budeš zuřit, ale poslali mě pro další víno. Nemohl jsem nic dělat, jsou to tví hosté.“ Tím narážel na obecnou platnost kletby. Kletba krenevy nutí přání smrtelníků, kteří jsou hosty jejich pána, plně respektovat.
„Měl jsi mi to říct hned,“ rozčílil se Janis. „Ty se drž stranou.“
Zamířil ke stájím a spěchal. Gwen jeho dvorec dobře znal. Do seníku si vodil vnadné děvečky, které do Janisovy domácnosti sám průběžně nasazoval. Krále nikdy nebavilo se zdržovat mytím, a už vůbec netrval na obcování v posteli. Říkával, že jedna nafrněná panička, tím měl na mysli Gizelu, mu stačí. K jeho prospěchu bylo třeba přiznat, že nebyl lakomý a ochotně se o potěšení dělil. Bývaly doby, kdy toho Janis bez skrupulí využíval.
Škvírou dveří komory, do které shora z půdy shazovali seno, prosvítalo světlo.
Janis rozrazil dveře.
Gwen dosud oblečený svíral její nahá ramena. Ve tváři měl sveřepý výraz. Emerich se válel v seně a když si všimnul Janisova příchodu, zavrčel: „Kde je, kurva, ten Zmetek s chlastem?“
Král vlepil Vivon facku a pomsytchtivě se na Janise osopil: „Ta tvá mrcha si nechce kleknout!“
Janis přiskočil, vzal krenevku za paži, vytrhl ji z Gwenova sevření a sykl: „Zmiz!“
Vivon vyběhla ven, jak byla. Janis se vzápětí musel bránit Gwenovým pěstím. Když se přidal i Emerich, nezbylo mu, než rány vracet. Gwen se s nadávkami brzy stáhl, ale Emerich řval, že prašivý povýšenec mu zábavu kazit nebude. Janis ho třikrát poslal k zemi, ale Suechův levoboček po něm pokaždé znovu vyjel. Počtvrté vytáhl nůž. Když mu Janis chtěl zbraň vykroutit, Emerich se zapotácel a plnou vahou na dýku nalehl. Během chvíle se jeho kůže zbarvila dofialova a králův švagr s děsivým chrapotem v křečích zemřel.
„Nepříjemné,“ konstatoval mrazivým tónem Gwen. Stál ve dveřích a opíral se o futra. Jeho opilost byla ta tam. Na čele mu pulsovala žilka. Janis věděl, že král je maximálně naštvaný. Jeho život visí na vlásku. „Chci vědět, z jakého důvodu jsi nás zastavil,“ pronesl Gwen mrazivě. „A to, že ji šukáš ty sám, jako argument neberu. Podle božích zákonů, je otrokyně pouhou věcí! Jako tvůj král na ni mám právo!“
Teď musel Janis lhát jako sjednaný. „Soulož se zatraceným smrtelníky pošpiní,“ zasyčel. „Cožpak si neuvědomuješ, proč tvá žena rodí jen mrtvé děti? Zavinil to tvůj styk s Qleou. Když krenevka shořela v plamenech, vyvstala ti naděje, protože ses očistil! Místo, abys bohům děkoval, zakládáš na nový hřích!“
Gwen údivem zalapal po dechu. „To znamená, že bych mohl přece jen mít syna?“
„Jistě,“ řekl jemně Janis. „Vždyť tvá milenka otěhotněla až po tom, co Qleu upálili.“
Gwen se zazubil. „Ještě, že jsi mne zachránil!“ Pohodil hlavou k Emerichově mrtvole. „Tady toho zahrabej hodně hluboko. Konečně ti přestane pít krev.“
„Jak si přeješ, sire.“
+++
Když král odešel, Janis si otřel orosené čelo. Dýchal, jako kdyby běžel do strmého kopce. Sehnul se k dýce a právě přemýšlel, kam ukryje mrtvolu, když dveře znovu zavrzaly.
Objevila se Vivon. Nahá. Okamžitě uhnul očima.
„Nechala jsem tu oblečení,“ řekla na vysvětlenou.
Roztržitě přikývnul a otočil se ke zdi.
Zašelestilo seno. „Ravens už kope jámu,“ prohodila. „Ve sklepě, kam nás hodili hned po příjezdu. Přenesu ho hned teď. Nikdo nic nepozná. Za chvilku budeme hotoví.“
„Dobře,“ šeptnul. Bylo mu divně. Nabílená zeď se vlnila. Nohy měl jako z gumy.
Za krkem ucítil její teplý dech. „Tady na ruce to škrábnutí,“ ozvala se. Její hlas slyšel jako z velké dálky.
Podíval se na hřbet zápěstí, kam jej škrábla špička Emerichovy dýky. Téměř to nekrvácelo, jen kůže kolem byla o odstín tmavší.
„To nic není,“ zakrákoral. „Jako při holení.“ Věděl, že lže. Pak se propadl do tmy.
+++
Plameny kreslily stíny po stěnách a polena v krbu praskala. Hlava se točila a krk nesnesitelně pálil. Třásl se v zimnici ačkoliv pokrývky, které se mu lepily ke košili, byly propocené. Levá ruka nesnesitelně bolela. Cítil, že ji má něčím ovázanou. Nejspíš se pokusili ránu otevřít a vyčistit, ale na to už je pozdě.
Ve tmě slyšel hlasité chrápání. Těžce se nadzvedl na loktech, uviděl Cineta nataženého na lenošce u dveří. Vymotal se z postele a jak jej ovanul vzduch, rozdrkotaly se mu zuby. Sotva se udržel na nohou, ale nakonec se dopotácel do šatny, aniž by kapitána probudil.
Ulevil si a pořádně se napil, ale každý doušek bolel, jako kdyby polykal žhavé olovo. Vzápětí všechno vyzvracel bohatší o krev. Ne nadarmo se přátelil s léčitelkou. Jed, kterým byla Emerichova dýka otrávená, byl kvalitní. Je nezbytné přivolat Trsuaha s žezlem a to hned. Dotápal k oknu a potichu je otevřel. Hlubina pod ním se zhoupla. Zklamaně se opřel o parapet. Kdyby lezl dolů v tomto stavu, leda by si zlámal vaz. Pohled na nebe prozrazoval, že je krátce před rozedněním. Naštvaný, že se cítí tak slabý, pomalu klouzal na podlahu.
Zvenčí se ozvalo zašelestení. Zavrzal okenní rám a zavanulo koření.
„Nemáte rozum, málem jste přepadl dolů!“ V okně seděla Vivon. Její hlas zněl rozčileně.
„Potřebuju…Ravense,“ zamumlal.
Přehodila přes rám i druhou nohu a měkce seskočila do pokoje. „Není tu,“ řekla. „Společně s vojáky doprovází domů doktora. Ten jed vás zabíjí, ale doktor slíbil, že se pokusí vyrobit protijed. Je třeba to udělat rychle.“
„Jak…rychle?“
„Musíte zpátky do postele.“
Konečně si vzpomněl, který jed působí fialové skvrny na kůži. Teffredin. Extrakt ze skřetích žláz. Na ten, jak už jej kdysi varovala Vera, žádný protijed neexistuje. Ravens to musel vědět a ten doktor taky, ale asi se bál to vévodkyni přiznat. Možná chtěl použít něco, co účinek teffredinu zpomalí. Ravens jako otrok se k tomu vyjádřit nemohl, prostě musel poslouchat. Kdyby tu byl, ještě by stačili Trsuaha přivolat a žezlo probudit, ale takto je všechno v pytli. Na výčitky, že Janis tolik otálel, bylo pozdě. Zbývalo udělat totéž, co sliboval ten doktor. Zpomalit účinky. Jenže na rozdíl od šarlatána kvalifikovaně.
Ucítil, jak ho Vivon zvedá. Nechtěl, aby ho nesla. Muselo to vypadat směšně. Byla přece mnohem drobnější než on. „Běž do kabinetu, prosím,“ vydechl. „V přístěnku je lahvička. Má hrdlo zalité olovem. Na štítku je napsáno Qvestin.“
Byla rychle zpět. Podávala mu lahvičku s vazkým černým obsahem. „Qvestin? Další jed?“
„Jistě,“ vydechl. „Jen o něco slabší, než teffredin. Působí opačně a proto se proces otravy na přechodnou dobu zvrátí. Zemřel bych tak jak tak.“ Ulomil olověnou zátku a vypil palčivě hořkou tekutinu až do dna.
Cítil, jak mu jed propaluje vnitřnosti. Pokud žezlo nenajdou, qvestin ho do pěti dnů zabije. Ale tefredin by to udělal mnohem dříve, takže je to jedno. Tak do hodiny by se mu mělo z nejhoršího ulevit.
Vivon mu přetáhla mokrou košili přes hlavu. Otřásl se zimou, ale už měla přichystány nahřáté ručníky. Mlčky mu otírala hrudník, zatímco drkotal zuby. Pracovala a mračila se jako hlubinný běs.
„Nemusíš to dělat, když jsem ti protivný,“ protestoval.
Podala mu bylinný výluh, aby si vypláchl ústa. „Nejste mi protivný,“ odsekla.
„Tak co ti vadí?“
„Že jste vlastně už mrtvý! Kdybyste mě pořád nezachraňoval, byl byste v pořádku!“
Otřásl se zimou a furiantsky k ní vzhlédl. „Záleží mi na tobě. Dobře to víš, proč.“
Nehnula ani brvou. Opatrně mu přes zraněnou ruku navlékla čisté prádlo a převrátila přikrývky, aby nestudily ty propocené. Teprve pak mu věnovala přísný pohled. „Nejste při smyslech, Vaše Milosti,“ řekla a otočila se k odchodu.
Nikdy později, když o tom přemýšlel, si nebyl ochotný přiznat, z jakého podnětu to, co se pak stalo, udělal. Jen v nejhlubších končinách duše cítil, že to byl v prvé řadě alibismus. Konečně měl záminku, proč nemusí být ušlechtilý. Zaťal zuby, až si prokousl ret, vzepjal se a bleskurychle ji chytil za ruku. „Tady…zůstaneš.“
Cinet byl rázem na nohou. S rozpačitým odkašláním něco zamumlal a zmizel.
Janisovi se ještě stále točila hlava, ale účinek Qvestinu byl téměř zázračný. Síly se mu vracely závratně rychle. V jedné chvíli pokrýval její ruku horkými polibky, ostatně jeho rozpraskané rty jiné ani dávat nedokázaly, vzápětí si ji na sebe přitáhl, až na něm ležela a těsně lnula k jeho tělu. „Chci tě,“ zavrčel. „Mmmmiluju tě,“ vypravil ze sebe. Sám se divil, co to říká. Byl vyděšený, protože to byla pravda.
Nevěřil vlastním smyslům, když na něj seshora nasedla. Tyčila se nad ním a pomalými pohyby pánve ho dováděla do vytržení. „Láska?“ sykla mu do ucha. „Neexistuje. Pouze vášeň.“ Aby umlčela jeho námitky, nabídla jeho ústům hroty svých ňader.
Hladil ji po zádech, po kyčlích, vychutnával všechny její báječné křivky. Napětím a potřebou téměř šílel. Chtěl se na ni překulit, protože cítil, že pokud nezpomalí, skončí dříve, než ji stačí uspokojit. Ale ona sama náhle prudce zrychlila a dovedla ho k vyvrcholení. Naštvalo ho to. Byl tak vyhladovělý a slabý současně, že své potřeby ovládal jen stěží, ale moc si přál ji potěšit. Tak trapně se ještě nikdy necítil.
Pochopitelně si jeho rozladění všimla. „Nemůžete se vysilovat, Milosti,“ dodala kousavě. Tím mu dala znovu najevo, že vše, co se mezi nimi odehrálo, pokládá za čistě pudovou záležitost.
+++
