Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá šestá)
Když se probudil, ležel na podlaze a nad ním se skláněl Direnův obličej.
Ravensův syn páchnul octem, ohněm, kouřem, krví a bahnem, ale jeho kůže teď stříbřitě svítila. Kolem úst měl trpké rýhy, zapadlé oči mu horečnatě doutnaly, pod tunikou místy prosakovala krev. Chytil Janise za ramena a zatřásl s ním. „Můj otec. Chci vědět…jak se to stalo. Pověz mi všechno, co o něm víš.“
Dlouhý čas Janis vyprávěl a Diren ho přerušoval jen výjimečně.
U epizody s „nápojem lásky“ se Diren zlostně naježil a skočil mu do řeči: „Měli jste to nechat, jak to bylo!“ „Celých dvanáct let neplakala! Teď se bude zase trápit. Je tak mizerná herečka! Nedokážu si představit, jak bude reagovat, až jí Temný předvede karabáč z mé kůže.“
„Tys poznal, že byla očarovaná?“ podivil se Janis.
Diren nasupeně prsknul: „Myslíš, že jsem idiot? Bylo mi teprve pět, když jí ten dryák dali, ale to přece nešlo přehlédnout! Změnila se ze dne na den. Nejdřív jsem to nechápal. Myslel jsem, že je to moje vina. Že onemocněla, protože zlobím. Ale Vdopnea, skřítka, mi to vysvětlila dřív, než ji u mne našel Sebass a vytřídil ji. Až později jsem vypátral, že ji za mnou poslala babička z Kewendonu. Nakonec jsem pochopil, že nejsem úplně sám. Kdyby měla máma na výběr, nezbavila by se mne. V osmi letech mě zavřeli do kasáren, ale bylo to pořád lepší, než žít v jedné domácnosti se Sebassem. Taky Trsuah mne hodně naučil. Myslím, že ho poslal otec, i když modrák to nikdy nepřiznal.“
Janis potlačil pohnutí. „To je pravda. Ravens tě miloval. Tolik se bál, že z tebe udělají zvíře.“
Diren ohrnul ret a zlostně prsknul: „Bylo by lepší, kdybych jím byl. Jak jste to mohli tak strašně posrat?“
Janis si otráveně povzdechnul. „Kdo nic nedělá, nic nepokazí.“
Diren do něj udeřil pěstí a zařval. „Tak pán je nad věcí! Ale co moje matka? Teď, když je zase sama sebou, až se dozví, že je otec mrtvý, tak se z toho zblázní! A co můj život? Stálo to za hovno a teď to bude za dvě! Myslíš, že o tohle stojím?“ S vrčením se proti Janisovi vyřítil. Rvali se mlčky, aby nevzbudili pozornost hlídek nahoře na chodbě. Naráželi o zem, skřípali zuby a funěli. Byli by pokračovali snad do rána, ale pak, jako když utne, se něco stalo. Mezi nimi stál Anakis a každého svíral pod krkem a držel je od sebe v napjatých pažích.
„Dlouho jsem šetřil síly,“ řekl klidně bůh slov. „Teď vás oba pustím, a vy se pomalu vzdálíte k opačným koncům cely.“
„Kdo že to sakra, jsi?“ vyjel naštvaně Diren, když se s Janisem podrobili.
„Představuji ti Anakise, krenevského boha slov,“ řekl Direnovi Janis. „Slouží rodině zdejšího krále jako dvorní ceremoniář. Nejspíš ho poslal Gwen.“ O Anakisovi se všeobecně vědělo, že ho Gizelini předkové zcela zlomili a jeho rozum vzal za své. Karabáč, kterým se Erijen předváděl, byl z jeho kůže. Pokud jednal, nejednal ze své vůle, ale na rozkaz svého pána, a tím byl král. „Co ten neřád chce, Anakisi?“ houkl Janis.
Anakis polekaně zamžikal. „Má starost, zda s vámi Erijen nenakládá příliš tvrdě, princi.“
Janis si založil paže na prsou a rozesmál se. „Zlatoušek Gwen. Vyřiď mu, že je nám skvěle. Jenom máme trochu hlad, žízeň a Erijen nás bestiálně mučí.“
„Hlad a žízeň?“ Anakis vykulil oči. „Pokud je pociťujete, je to jen psychosomatické. Hiria-abhama ve vás uhasilo poslední zbytky smrtelnosti, princi.“
Diren překvapeně vydechl. „Aha, a mně se to zdálo nějak divný.“
Bůh slov se na Direna omluvně podíval: „Bolest ale cítit můžete, Veličenstvo.“
„Toho jsme si už všimli,“ uchechtl se jízlivě Diren a zaťukal si na čelo. „Není těch titulů nějak moc?“
Anakis udělal ublíženou grimasu. „Ta oslovení vám oběma náleží.“ Obrátil se na Janise. „Můj pán vzkazuje, že vás plánuje od Erijena odkoupit. Už o tom s vévodou jednal. Zatím nepříliš úspěšně. Předpokládá, že po souboji na Jestřábí hoře bude Erijen sdílnější.“
„Že pěkně děkuju,“ řekl mrazivě Janis.
Anakis pokrčil rameny. „Jsou i horší majitelé, než je král Gwen, princi.“
„To možná jsou, ale já se majetkem prostě být necítím,“ zasyčel vykladač.
Krenev si ustrašeně vydechl a hrnul se ke dveřím. „Vzkaz jsem vyřídil. Abych šel.“
Když byl Anakis pryč, Diren rozčileně rozhodil rukama. „Co budeme dělat?“
„To ještě nevím,“ povzdechl si Janis. „Ale opravdu by mne zajímalo, jak a kdy se náš rodinný hemakrytt ocitl v té Henrexově čelence. Vždyť Temný na žezlo sáhnout nemůže. Když nějaký kámen chtěl, musel někomu přikázat, aby mu ho vyloupnul. Proč si vybral právě náš kámen?“
„Věděl, že otec něco chystá. Takže se pojistil,“ řekl Diren. „S hemakryttem mu mohli pomoci skřetové. Na ty magie kamenů nepůsobí, ale kdo mu to pověděl, netuším.“
„Královna Teja. A ta se to dozvěděla od mé babičky Qley už před lety,“řekl Janis.
„Ale proč by Qlea něco takového staré královně říkala?“ zhrozil se Diren.
„Teja od Temného něco chtěla. Nejspíš dlouhý život a podobné nesmysly. Temný od ní na oplátku požadoval rudý hemakrytt ze žezla Hiria-abhama. Teja se jako smrtelnice žezla nemohla dotknout. Proto využila skřetů, což jí poradila její krenevská otrokyně. Qlea zase od královny potřebovala, aby jí pomohla zamaskovat novorozeného Eudora. Skřetí pomocníky, které pro oba účely stará královna angažovala, si potom ponechala ve svých službách. Dvě a dvě jsou čtyři. Qlea udělala chybu, ale netušila, co tím způsobí. Byla zoufalá, šlo jí o Eudorův život,“ povzdechl si Janis.
Zvenku zarumplovala závora. Dovnitř napochodovali vojáci v barvách Gwenovy gardy a rozestavili se ke stěnám. Ozval se klapot dámských střevíčků, zašelestily nařasené sukně. Vešla Gizela doprovázená Rivou z Morfenu.
Janis a Diren se zvedli.
Gizela o Direna sotva zavadila pohledem. Přistoupila k Janisovi, vytáhla se na špičky, uhodila jej složeným vějířem přes pravou tvář a vyjekla: „Ty jedna pyšná nicko.“ Doplněk sestával z lehkých dřevěných dílců pospojovaných tenkým měděným drátkem a jak královna vykladače praštila, přečnívajícím drátkem mu na kůži vyťala dlouhý a hluboký šrám. Rána se téměř okamžitě zatáhla, ale než se tak stalo, vystříklo z ní pár kapek krve. Několik dopadlo královně do výstřihu a potřísnilo živůtek. „Ty prase!“ vyjekla.
„Tady, madam,“ špitla Riva a podávala kapesník.
Gizela si setřela krev a houkla na kapitána stráže: „Vypadněte, Eufebie. Až budu potřebovat, zavolám vás.“
„Ale výsosti, to přece nejde,“ zhrozil se kapitán.
„Huš!“ rozkřikla se královna. „Ven! Počkejte za dveřmi.“ Jen co ji muži poslechli, znovu se na Janise obrátila. „Máš poslední šanci si to u mě vyžehlit.“ Svou žádost přednesla tak důležitě, jako kdyby měla moc vyvolávat mrtvé z hrobů.
Janis už to nevydržel a uvolněně se rozchechtal. Chtěla stále totéž. Zdravého syna. Byla tak hloupá, že nic nepochopila. Nařizovala Janisovi, aby jí u Temného pána vymohl audienci. Poslal ji do prdele. Její nadávky slyšeli ještě z chodby.
+++
Diren s Janisem dlouho hledali nějaké východisko. Potom je vyrušil tlumený hovor a petlice opět zaskřípala.
Tentokrát to byla Riva. Samotná. Tvářila se jako ztělesněné neštěstí. „Omlouvám se, že ruším,“ špitla. „Erijen je u Gwena a vrátí se až nad ránem. Cinet na mne čeká za dveřmi. Přišla jsem se zeptat, co mohu udělat.“
Janis se podíval na její vyklenuté břicho a smutně zavrtěl hlavou.
„Je mi to tak líto, můj pane,“ vzlykla. „Opravdu jsem netušila, že se Erijen zaprodal. Udělal to, protože o sobě pochyboval. Ale já ho přece milovala! Tolik jste nám pomohl, a on vás zradil, svrhnul do bahna a chová se jako šílenec. Nahání mi strach.“ Pohladila se po břiše a zaúpěla: „Už nevím, jestli v něm nehledám někoho, kdo neexistuje nebo, a to je ještě horší, nikdy neexistoval!“
Při vzpomínce, jak se Erijen přiznal, že to on dal upálit Veru, Janise napadlo, že Erijen byl zakukleným psychopatem asi odjakživa.
„Teď vás, madam, před ním chránit nemohu,“ pronesl Janis. „Jediný kdo může, je váš skutečný otec. Skutečný otec.“
Riva se otřásla. „Copak vy to víte? Víte, že Resten…“
„Ovšem,“ zavrčel, „a Gwen to od špehů věděl dávno přede mnou. Uvidí se, koho má Temný raději. Zda vašeho otce nebo Erijena. Sázím na vašeho tatíka, protože, ačkoliv Temného z celé duše nenávidím, předpokládám, že šílenci přednost nedá.“
„Co mám tedy dělat?“ vzlykla Riva.
„Běžte za Gwenem, a všechno mu řekněte. Trvejte na tom, že chcete Erijena na Jestřábí horu doprovodit. Kdyby se Erijen cukal, Gwen vás v té věci podpoří,“ radil Janis. „Král je sice zbabělec, ale tady se mu skýtá poměrně jistý diplomatický úspěch. Raději se dohodne s Restenem, než s Erijenem.“
„Jak vám mám poděkovat?“
„Opatrujte se.“
„To nestačí. Musí přece existovat něco, čím bych vám mohla prospět.“
Janis se podíval na mlčenlivého Direna a osvítil jej nápad. „Dobře, madam. V salonu na stole jsem měl balíček svých karet. Rád bych je měl zpět.“
„Jistě,“ špitla. „To snad zvládnu.“
Vzápětí vykulila oči. „Asi nevíte, že královna vdova včera v noci skonala. A s ní i čtveřice jejích skřetích služebníků. Po paláci se šeptá, že to nebylo jen tak.“
„Asi jed,“ ušklíbnul se Janis.
Riva vstala. „Zítra v noci, jestli manžel bude pryč, ty karty přinesu.“
+++
Ráno je přišla probudit hospodyně. Uhýbajíc pohledem oznámila, že mají prokopat ucpanou kanalizační stoku. Dopoledne strávili po kolena ve výkalech s obnaženými meči Erijenových vojáků nad hlavami. Když se myli u jezírka v zahradě, z doširoka rozevřeného okna bývalé Janisovy ložnice jim kynuli Gwen s Erijenem. „Že by si vážně mysleli, že mě tím vytočí?“ podivil se Janis.
„Učili mě, že smrtelníkům na majetku a postavení záleží,“ podotknul Diren.
„Ale no tak,“ uchechtl se dvojsmyslně Janis, „krenevům, alespoň na tom postavení, taky.“
Ale Direnovi ta poznámka vtipná nepřišla. „Je těžké být krenevem, když tě nutí se chovat jako démon. Pokud jsi démon a dodržuješ Protokol, máš ve světě sahíjinů své místo. Ale běda, pokud vybočíš.“
„Ale tys věděl, že jsi jiný a hlavně proč. Já jsem se až donedávna cítil jako exot. Neměl jsem ani tušení,“ řekl Janis.
„Jaká nádhera!“ zvolal ironicky Diren. „Teď víš všechno a je z tebe otrok!“
„Záleží, jakou optikou se na věc díváš, krenevský králi,“ usmál se Janis. „To máš jako podobenství s těmi prasaty a drakem. Pokud prasata svrhnou draka do jámy plné sraček a ještě mu vylejí kýbl na hlavu, budou čekat, že se to draka dotkne. Ta útlocitnější prasata možná budou lamentovat, jestli nebylo vhodnější pro draka postavit chlívek.“
„Chápu,“ řekl krotce Diren „Nasraný drak jim na chlívek kašle. Bude hledat způsob jak z jámy ven.“
„Přesně,“ řekl Janis. „Ale když se z jámy nakonec vyškrábe, roztáhne křídla a vzlétne, nebude řešit, jestli při odrazu někoho ocasem rozmáčkne nebo ne.“
„Neubližuje úmyslně,“ zasyčel Diren. „Prasata jsou pro něj jako vši.“
„Ano,“ povzdechl si Janis, „nestojí mu za to se jimi zabývat.“
Odpoledne se na ně do cely přišel podívat Erijen. Snad aby si vyzkoušel, že kletba účinkuje, oblažil je přednáškou o Ravensově, Qleině i Hachenově nezodpovědnosti. Přinutil je poslouchat ty výlevy na kolenou. „Kdyby se Hachen s prokletou nespářil, bohové by jeho říši nechali na pokoji. Ale zkažená krev se nezapře. Ale já už vás poslušnosti a pokoře naučím.“
Janis klečel a zíral na jilec svého meče, který teď visel u Erijenova levého boku. Celá léta na něj měl zálusk i Gwen. Vždycky jednou za čas král na to téma načal řeč. Básnil, jak moc se mu ten jedenapůl ručák líbí a že kdyby mu ho Janis věnoval třeba k výročí korunovace, určitě by se neurazil. Janis byl několikrát v pokušení králi vyhovět, aby měl pokoj. Jenže nikdy to neudělal. Byla to první opravdu cenná věc, kterou si koupil, když vstoupil do učení u mistra Estebana. Šetřil celý rok. Pořád mu zněl v uších smích zbrojířových tovaryšů, kteří nechápali, nač šarlatán tak velkou a těžkou zbraň potřebuje. Prostě mi ji vykovejte, řekl a poklepal na návrh, který sám nakreslil.
Dobrá, řekl nejstarší tovaryš, stejně mne čekají mistrovské zkoušky.
Jestli chceš, vyložím ti návdavkem karty, navrhoval v návalu mladického sebevědomí vykladač.
Ale tovaryš to odmítl: To není pro obyčejné lidi. Radši se spolehnu na svůj um.
Takže tímto mečem se teď honosil Erijen. Byla to dobrá zbraň. Janisovi přišlo líto, že meč radši nedal Gwenovi, i když je to zbabělec.
+++
V noci na Rivu čekali marně. Ráno se objevil Gwen. Nechal vojáky, aby přinesli stůl a dvě židle a vytáhl z kapsy Janisovy karty. „Erijen je s Beltenem v kapli,“ prohodil. „Byla u mne Riva. Plakala a toto mi pro tebe dala. Má z Erijena strach. Řekla, žes jí poradil, aby utekla k otci a abych to zprostředkoval já. Toho Nemesijce ses měl zbavit, už když tě přišel zabít. Teď je na všechno pozdě.“
Janis se ironicky usmál. „A ty, král, jsi z něj posraný.“
Gwen ho drapnul za rameno. „Kdyby za ním nestál Temný, dal bych ho otrávit a ty bys připadl koruně. Byl bys z toho venku.“
Janis obrátil oči v sloup. Byl si naprosto jistý, že Gwenova představa toho, jak by z toho „byl venku“, se neslučuje s jeho. Jestliže jeho krenevský a grenedonský původ vyšel najevo, Gwen už by neriskoval ztrátu přízně kněží tím, že by se snažil svého bývalého rádce jakkoliv ochraňovat. V potřebě udržet si trůn by ho obětoval bez mrknutí oka. Ale teď o nic nešlo, mohl blafovat.
Janis vyložil Gwenovi karty na jednání s Restenem. Vypadalo to nadějně.
„Řekl jsem Erijenovi, aby s tebou a tvým… příbuzným jednal slušně,“ řekl rozpačitě Gwen a opatrně Janise poplácal po rameni. „Nevěřím, že ses mě pokoušel svrhnout. Není to tvůj styl. Až budeš můj, všechno se zlepší.“
„Tak tomu tady ve smrtelném světě říkáte přátelství?“ řekl posměšně Diren, když Gwen odešel.
„Už dávno to není můj přítel, i když on se za něj stále pokládá,“ povzdechl si Janis. „Je přesvědčený, že jedná nadmíru ušlechtile. V podmínkách tak jak jsou nastaveny, se snaží přežít. Je to pragmatický člověk. Myslí si, že jinak by nemohl vládnout.“
