Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá sedmá)
Přes den až do pozdních nočních hodin nakládali do vozů zásoby na cestu k Jestřábí hoře. Do cely je strážní zahnali jen proto, aby si sami trochu odpočinuli. Do Emkeneru chyběla tak hodina.
Janis nakreslil na zem Terdebre a přivolal Bellsambaru. Jen co démonka přiletěla, vykřikla: „Proč vám to trvalo tak dlouho?“ A v pláči se zhroutila v Direnově náručí. O Ravensově smrti už věděla, stejně tak se doslechla o Direnově trestu. Vypálila Sebassův dům na náměstí v Jingivonu a pak utekla.
„Byla jsem za Tyneonem,“ řekla synovi, když se uklidnila, „a připomněla jsem mu, že jsem k němu přešla ještě před bitvou. Žádala jsem, aby vybrali jiného obětního beránka. Řekl mi, že nic není rozhodnuto a že se toho souboje zúčastnit nemusíš. Taky mi slíbil, že se na tvůj případ podrobněji podívá. Ale znáš ho, je skoro pořád v laboratoři. Dřív než po Jestřábí hoře, to nebude.“ Bellsambara si bolestně povzdychla. „Asi jsem jednala trochu nepředloženě. Jak jsem byla rozrušená, zapálila jsem Senedě selenitový altán. Teď už všichni vědí, že mě Sebass po celé ty roky držel u sebe jen díky čárům, protože jsem to vykřičela na celý svět. Jsem teď společensky nepřijatelná, takže mi nikdo nic neřekne. Překvapilo mě, že za mnou tajně přišla Lijana. Mám ti vyřídit, že na tebe pořád myslí. Nevěděla jsem, že vy dva... “
Diren zavřel oči a zavrtěl hlavou. „Neměli jsme šanci předtím a už vůbec ji nemáme teď. Až ji znovu potkáš, vzkaž jí, prosím, ať na mě zapomene. Nelíbí se mi, že bych měl být maskotem takové šaškárny jako je Obnova víry. Ale vlastně to sedí. Radši v tom zápase zemřít, než být navěky otrokem.“
Bellsambara povlávala po cele, drobnými plamínky prohřívala studený vzduch a srdceryvně vzdychala. „Teď, když z tebe udělali stoprocentního kreneva, drahoušku, je všechno ještě složitější, nehledě na to, že formálně jsi jejich králem.“ Očima zavadila o balíček karet na stole. „Trajanisi, co kdybys mi vyložil na Direnovu budoucnost?“
Padla řada: Jáma temnot-Proces-Perweonův kotel. Janis se spokojeně usmál. Jáma znamenala těžké okolnosti v minulosti, Proces znamenal složité přehodnocování v současnosti, Kotel pak syntézu a zralost, vyváženost možností i odezvy. „To na smrt v plamenech rozhodně nevypadá,“ řekl rozhodně.
„A jak to vypadá?“ chtěla vědět démonka.
„Jako když drak vyletí ven z jámy plné… ehm bahna. Získá nadhled. Prostě je to dobré. Na tvém místě bych se o syna nebál.“
Zatímco Diren vrtěl hlavou a polohlasně brblal, že karty jsou jenom pro smrtelníky, přešel Janis k tématu, které ho zajímalo neméně: „Zajímalo by mě, jestli jsi viděla Vivon.“
Bellsambara zaplápolala. „Henrex ji drží stranou, protože nemůže porušovat Protokol. Myslel si, že potlačením vzpoury změny ustanovení urychlí, ale manželova smrt vyvolala vlnu nevole. Někteří sahíjinové si totiž pamatují, že právě Ravens byl z Krenevů ten nejlepší. Jsou z pobytu Vivon za Oponou pobouření. Rozhodli, že těsně před soubojem se Vivon na Teneris vrátí, aby si ji Temný mohl jako vítěz oficiálně vyžádat.“
„Takže jeho vítězství pokládají za hotovou věc,“ poznamenal sžíravě Janis.
„Ó ano,“ zamračila se Bell. „O Temném platí, že vždycky dostane, co chce. Všichni si pamatujeme, že Bohyně Sváru a Henrex se stýkali už před válkou. Jejich vztah byl plný vášně, krve, bolesti a slz. Když se začalo bojovat, stejně bouřlivě se rozešli a nebylo větších rivalů. Teď to vypadá, že Temný začal pracovat na jejím osvobození, jakmile sahíjinové zvítězili. Chtěl ji zpátky, ale narážel na Protokol. Inspirovala ho až Ravensova neúspěšná snaha využít Tyneonova příslibu rehabilitace. Naplánoval, že v roce dvě stě souboj umožní a dokonce se ho zúčastní. Odměnou mu bude ona. Dostane se mezi bohy zadními vrátky jako konkubína, ale bude tam. Ixona, Emdewon a Mreon budou chvíli prskat, ale Seneda s Tyneonem to uhladí. Henrex to vymyslel fikaně. Je až zarážející, jak dlouho se museli skrývat. Ravens věděl, že Vivon někoho má. Po jeho návštěvách prý bývala jako vyměněná. Chvíli vzteklá a plačtivá a hned zase plná optimismu a sebedůvěry. Láska je krásná věc, ale někdy bolí. Myslím, že moc šťastná z toho nebude, ale jak se ohniště založí, tak potom oheň hoří. Žili vedle sebe s Ravensem dvě stě let, a ona ho už dvakrát zradila."
„To není zcela přesné,“ namítnul Janis. „Na poslední chvíli se pokusila nám pomoct, ale už bylo pozdě.“
Démonka skepticky zkřivila rty. „Asi nějaký výstřelek.“
+++
Těžké vozy tažené voly naložené pící pro koně, stany, polní kuchyní, nábytkem a zásobami, se pomalu vlekly rozbahněným úvozem. Po stranách přejížděli gardisté na koních, vepředu a vzadu konvoj chránili těžkooděnci v brněních. Kočáry nobility s komornými dam, lokaji a krenevy dlouhému konvoji ujely už ráno. Zatímco konvoj do cíle dospěl vždy se smrákáním, král a jeho suita byli již dávno ubytovaní a po večeři.
„Jak to bylo s těmi bazilišky?“ broukl dwentensky Janis. „Onehdy jsem o nich z dimenzionálního šumu cosi zaslechl.“ Leželi právě v komoře mincmistrova domu v městečku Twerdene, kde toho dne Morfenové s dašími dvěma rodinami nocovali. Sdíleli prostor s osmi Krenevy, proto si nemohli dovolit žádné experimenty.„Nesouvisí to s obviněním, které na tebe uvalil Emdewon, Direne?“
„Chtěl jsem kontaktovat otce,“ zamručel Diren. „Jak určitě víš, baziliškové a draci umějí procházet skrze Oponu a zpět. Baziliškové jsou menší a proto se s nimi dá dobře experimentovat. Slabinou je jejich velká hořlavost. Když jsem je poslal s dopisem do Bonu, mátlo je mysterium měsíčního chrámu. Pokaždé se zhmotnili mimo zacílenou lokalitu a protože nesplnili úkol, frustrací, chudáčci shořeli.“
„To je mi líto,“ ozval se přiškrceně Janis.
„Pracoval jsem na vylepšené linii,“ řekl živě Diren. „Jednou, když jsem chtěl zase jít do laboratoře…“
„Tys měl laboratoř?“
„Jasně,“ kývnul Diren, „v Tyneonově areálu až vzadu za skladištěm.“
„Co vlastně Tyneon v té laboratoři pořád dělá?“
„Hledá hybný impulz. Faktor, co udržuje svět v pohybu. V Prvním věku jakýsi netrebský bůh přišel s teorií, že se pohyb nebeských těles zpomaluje. Změny jsou tak nepatrné, že je téměř nelze změřit, ale ve Druhém věku to naši předkové přeměřovali znovu a těsně před válkou to sahíjin Fasius potvrdil. Jedni ale tvrdí, že to byly chyby v měření, jiní se dušují, že zpomalování tam prokázáno bylo.“
Janis si vybavil lidskou báji o Perweonově kotli. O ohni, který pod kotlem hoří. Dokud bude hořet, polévka bude vřít, světy budou vířit, život bude existovat. Hned o tom Direnovi pověděl a dodal: „Takže Tyneon hledá faktor, který udrží oheň pod kotlem?“
„Takto jsem se na to ještě nedíval. Mohl bych mu doporučit bazilišky,“ rozchechtal se Diren.
„Jak se můžeš smát?“ ozvalo se nesmělým tónem z protějšího konce komory. „Ravens je mrtvý, bude se dál upalovat. A ty se směješ?“ Byl to Šerban, Krenev od vévody z Jeleního hrádku. Seděl opřený o zeď a v dlani si pohazoval hracími kostkami vyřezanými z kostí.
Diren se zvedl na loktech a pozorně si zádumčivého cizince prohlížel. „To je tím, že jsem byl donedávna zabijákem, příteli. Vytříděním tam vyhrožovali denně. Naposledy, když jsem měl odpravit jistého Prvního rádce.“
„Ty smrtelníky v Akezonu vraždil kdo když ne ty?“ zajímal se Janis.
„Zabijáci z dalších tří týmů,“ zněla odpověď. „Moje komando šlo pokaždé po tobě, aby tě nenašli ti ostatní. Heftily jsem zneschopnil, když jsem do vzduchu pozptýlil výtažek z trekenních střev.“
„Takže jsi věděl, koho hledáš?“ užasl Janis.
„Samozřejmě,“ šokoval ho příbuzný. „Vždyť jsem ti říkal, že jsem si dopisoval s babičkou. Někdy jsem od tebe byl jenom na pár konvinů.“
„Riskoval jsi vytřídění.“
„Nikdy jsem s možností být nesmrtelný nepočítal. Můj život stejně za moc nestál.“
„Rozumím vám, sire,“ poznamenala nakratinko ostříhaná půvabná nebešťanka v bílých neforemných šatech. „Každou noc na koberci u majitelčiny postele netoužím po ničem tolik jako po smrti. Nevadilo mi, když mě její předkové bili a zavírali do sklepa. Dokonce ani těch šest let v bedně nebylo tak hrozných, jako když po mně poďobaná a obézní Lenoba z Bineru vyžaduje, abych jí ležela u nohou.“
„Jednou jsem si uřezal hlavu,“ přiznal se ponuře její soused, který sloužil spolu s Šerbanem vévodskému domu z Jeleního hrádku. „Pochopitelně to nepomohlo. Obě části těla fungovaly nezávisle na sobě. Milostpaní omdlela,“ řekl znechuceně, „ale pán byl veselá kopa. Než mi hlavu přiložil zpátky, pozval všechny známé, aby se přišli podívat.“
+++
Výstavbu stanového městečka na úpatí Jestřábí hory a na břehu Dobhanského močálu měl na starosti Restenův pobočník hrabě Ejkonen. Krenevové nejdříve pomáhali při stavění stanů, načež byli odvedeni k ostatním. V těsném sousedství se nacházela ohrada z kulatiny. V ní posedávali stříbřití černovlasí Krenevové navlečení v šedivých plátěných tunikách s obojky, z nichž některé byly pozlacené, přivázaní k hrazení. Kolem se promenovali zvědavci z řad dvořanstva, vojáci, důležitě se tvářící písaři, vozkové, komorné a podomci. Ti všichni civěli a různě komentovali tloušťku a délku řetězů a pevnost obojků. Lamentovali, zda je bezpečné nechat tolik zatracených pohromadě.
Jen, co Erijenovi gardisté Senedonovy potomky do ohrady přivedli, řetězy zachrastily, jak se na ně upřely desítky tváří. Právě se setmělo, ale jak to množství stříbřitě pableskujících obličejů vzhlédlo, zdálo se, že příchozí osvítila jasná zář.
„Zklidněte se, dobytku,“ procedil mezi zuby diákon Belten. Pohodil hlavou k nejvolnějšímu místu ohrady a řekl vojákům: „Uvažte je co nejdál od ostatních.“
Zem v blízkosti bažiny byla tak rozmáčená, že v ohradě nebylo suchého místečka. Ale Janis už se dávno z lidské přecitlivělosti vymanil. Chlad, únavu ani hlad necítil. Stále měl na paměti Anakisova slova: Psychosomatická záležitost. Když ho přivázali, s klidem se do kaluží posadil.
Zatímco Belten čumily ujišťoval, že v situaci, kdy otroky váže kletba, jsou jejich obavy bezpředmětné, měl Janis čas se rozhlédnout.
Z tváří, které se na ně upíraly, vyčetl zášť, pobavení i nepředstíranou zvědavost. Největší nenávist čišela z mohutného kreneva s dlouhými pěstěnými vlasy spletenými do copu v tunice a kalhotách z kvalitní látky. Jeho obojek se leskl více než ty ostatní. Janis si vzpomněl, že ho před pěti lety zahlédl v doprovodu daresijské královny Ikbaly. Vybavil si, co si o něm šuškaly Gizeliny dvorní dámy a okamžitě ho politoval.
Jakmile se Belten s eskortou odporoučel, ohrada do té doby šumící polohlasnou dwentenštinou jako na povel umlkla. Jako první se ozval onen dědičný mazlíček daresijkých královen. S potměšilým úsměvem přehnaně uctivě zvolal: „Pohleďme na skvělé pokračování Senedonovy linie! Jeden vytříděný démon a druhý zkurvený Qlein míšenec, kvůli kterému tu visíme za krky jak býčci na výstavě! Víš, že mu tvůj otec lízal boty, Direne?“
V šumu, který urážlivý výpad vyvolal, si Janis dokonce vzpomněl na posměváčkovo jméno. „O lízání bot nic nevím, Ternaku,“ ozval se zvučně, „zatímco ty asi hodně. Jestli hledáš viníka, podívej se do zrcadla. Ikbala ti nějaké půjčí.“
Ternak se na Janise ani nepodíval a zasyčel: „A je to pravda, že jsi dělal Henrexovi poskoka, Direne?“
„Od poskoka královny Ikbaly to sedí,“ broukl Janis. „Ty si asi neuvědomuješ, s kým mluvíš.“ Vyvolal bouřlivou reakci. Mezi chřestěním řetězů a nadávkami zaslechl pískot a dokonce i smích. Loupl očima po Direnovi.
Ten sykl: „Já sám.“
„Jak si to vlastně přestavujete, sire?“ obořil se na Direna štíhlý a vysoký, elegantně formovaný Krenev, který stál opřený o hrazení a žvýkal stéblo kyselé močálové ostřice. Z jeho hlasu čišelo pohrdání i špatně skrývaná poťouchlost. „Před staletím nás kvůli Ravensovi zavřeli do beden, teď nás kvůli vám vláčí bahnem.“
„Pevně doufám, že jako náš král tu výzvu přijmete a zemřete důstojně,“ přisadila si roztřeseným hlasem žena po jeho pravici. „Jen tak se bohové usmíří.“
„Tvůj otec byl kripl a žabař beze cti, hochu,“ řekl Ternak. „Koukej to napravit.“
Praskání dřeva a chrastění řetězů nestačilo nikoho varovat, jak byl Diren rychlý. Vymrštil se s takovou silou, že jeho napjatý řetěz sloupek přelomil jako třísku a Diren pokračoval nerušeným skokem přímo na deset konvinů vzdáleného Ternaka. Vrhl se na něj pěstmi s takovou vervou, že než se daresijský vzpamatoval, měl přelomený nos a z roztrženého obočí mu proudem crčela krev. Pak, aby měli oba vyrovnané šance, přetrhnul Diren protivníkův řetěz a smýknul jím doprostředka ohrady, kde byl volný prostor a znovu se do něj pustil. Ternak se snažil ze sebe Ravensova syna setřást, ale Diren ho držel jako v kleštích. Vše se dělo tak rychle, že smrtelníci si poprasku v ohradě povšimli teprve ve chvíli, kdy už Ternak bolestivě chroptěl. Diren věděl, že než je od sebe odeženou a zbývá fůra času. „Zrovna ty si mého otce do huby brát nebudeš!“ zařval a nechal Ternaka s mlasknutím klesnout do rozdupaného bahna. Zavile se rozhlédl po stříbrných tvářích a hlasem, který vibroval jako dobře nabroušená pila, řekl: „Chápu, že informace mohou být zkreslené, ale otec dělal, co mohl, aby naši rasu osvobodil. Pokořil se kvůli mně. I když jste ho odsoudili, nevzdával to. Plány selhaly. Ale ne proto, že byl otec neschopný nebo slabý. Ale že jste ho v tom nechali samotného. Zaslechl jsem narážky stran mého následnictví. Bude dobře, když si to vyjasníme. Pokládal bych si za čest být králem krenevů, ale nestojím o to být králem otroků. A ještě něco. Jestli se ještě někdo slovíčkem o mého otce otře, dopadně hůř, než Ternak.“
Vozkové, kteří mezitím odběhli, nyní s křikem přiváděli daresijské a akezonské vojáky.
Diren lehce přešel ke svému místu a s povzneseným výrazem přehodil konec svého řetězu přes torzo přelomeného sloupku. Svým výpadem stačil zdemolovat i ukotvení vodorovného hrazení, čímž si vysloužil nejapné poznámky ze strany přihlížejících smrtelníků. Byli to prostí lidé. Všichni byli zvyklí sloužit u velkých pánů, ale ještě nikdy neviděli, aby se krenevský otrok urval z řetězu. Dalo se čekat, že mu to jeho majitel spočítá. Cinet jen pokýval hlavou a rychle zmizel.
Ternak už se stačil zvednout a dovrávorat zpět ke své straně ohrady.
O zábradlí se opřel rudolící obtloustlý mužík ve fialovém kabátci se zlatými generálskými nárameníky doprovázený šesticí vojáků. „Co to tropíš, ty dobytku!“ zařval na Ternaka hlasem zoceleným na cvičišti. „Proč mě kvůli tobě museli tahat od večeře s královnou?“
Jeho dva muži zatím zápolili s koncem přetrženého řetězu. „Je to moc krátké, pane. To nepůjde,“ hlásil vojín.
„Tak zavolej kováře, ty blbče, ať přinese kleště,“ obořil se na něj generál. Téměř s odporem pohlédl na jeho soudruha a dodal: „A ty jdi s ním a přineste nějakou lampu. Je tady hovno vidět.“
Když odešli, generál si dal ruce v bok a v rozptýleném světle loučí revidoval stav ohrady. Na protější poničenou část příliš neviděl, ale nebyl tak opilý, aby si nepamatoval, co říkali ti kewendonští vozkové. Akezonský přerval řetěz a začal mordovat královnina mazla. K popukání. Ale na druhou stranu nemohl jako daresijský generál dopustit, aby někdo ničil majetek jeho královny. Kdyby to vešlo do řečí… Ne, to nesmí nechat jen tak.
Zmlácený mazel seděl opřený zády k nim jako by se ho to netýkalo a civěl do prázdna. Důstojník mu skrze hrazení poklepal na rameno. „Sakra, Ternaku, tys mě neslyšel? Někdo ti dělal problémy?“
Ternak se na smrtelníka přes rameno ohlédl a zavrtěl hlavou. „Nic se nestalo, pane generále.“
„Co mám jejímu veličenstvu říct, když vypadáš jako řezníkova zástěra?“ zavrčel generál.
„Že jsem… upadl. Do rána to zmizí.“
Generál se škodolibě usmál. „Tak upadl… No dobrá. Ale od této chvíle tady bude klid.“ Obrátil se na vojáky: „Zůstanete tady a budete až do rána hlídat, aby se chovali slušně. Žádný rvačky, žádný vybavování. Kdyby dělali bordel, přečtěte jim to nové Sebassovo zaklínadlo a pořádně jim nařežte. Bez rozdílu.“
Po generálově odchodu se v ohradě rozhostilo ticho. Čerstvě uvázaný Ternak zamazaný blátem a krví zíral do prázdna.
Z hloučku v protilehlém rohu se zvedla paže, jak na sebe někdo máváním upozornil. Diren nakrčil čelo, přimhouřil oči.
„Koho jsi poznal?“ šeptl Janis.
Diren jako hypnotizovaný jen zíral a zářil. „Babičku. Vždyť jsem říkal, že jsme si psali. To musí být jedině ona.“
Noc pokročila. Teplý vítr přinášel od stanového městečka smích, zvuky bubínků a fléten. Janis přemýšlel, jak asi dopadlo Rivino setkání s otcem. Snad si na ni budoucí velký císař v nabitém programu udělal čas…
Poklid rozčíslo klení. „Proč jste mi to neřekli dřív? Ten tichošlápek Cinet! Za tohle bude vytírat koňské prdele!“ Objevil se Erijen. Zjevně se o rvačce dozvěděl od těch odporně přičinlivých kewendonských vozků a byl celý žhavý výbojného otroka potrestat, aby si před ostatními velmoži nezadal. Přikázal vojákům Direna vytáhnout z ohrady a odvléct ke svému stanu.
+++
