Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá první)
Nazítří zahrada připomínala bitevní pole. Po vyhloubení jámy krenevové rozryli a úplně odstranili zbytky původních trávníků, zrušili zaplevelené záhony, vytrhali přestárlé keře, vykáceli náletová pláňata. Ponechali jen pár cenných starých stromů kvůli stínu. Když utěsňovali dno a stěny vodní nádrže jílem z nově vyhloubené studny, ztratila Riva při pohledu z oka na tu spoušť nervy. „To už nikdo nedá dohromady,“ úpěla.
„Teď jsou v bodě nula, vaše milosti,“ broukl Erijen vědomý si přítomnosti hospodyně a majordoma. „Ode dneška to už bude jen lepší.“
„Tak je alespoň popožeňte, tajemníku. Ať to jde rychle,“ vztekala se Riva.
+++
Noc byla teplá a jasná. Krenevové dlouho do tmy seli travní semeno a válcovali terén a napouštěli vodu. Janis čekal, než skončí, aby za nimi mohl do Grewininy kaple přijít. Pozdě po půlnoci už tak tak bojoval s ospalostí, a oni tam dole stále nosili další kameny a skládali je okolo břehu. Dospěl k závěru, že pokud je nezarazí, budou v tom pokračovat až do rána. Tiše proklouzl kolem klimbajících gardistů v hale a postranními dvířky z kuchyně se za nimi vydal. V temné hladině jezírka se odrážely hvězdy i všechny tři satelity, které byly v této roční době k mání.
Vivon s Ravensem mezi valouny u břehu sadili nějaký strom a polohlasně se dwentensky přeli. Ona chtěla strom zasadit těsně u vody a on dál, aby bylo místo na lavičku, kterou větve jednou zastíní. Byli natolik zaujatí, že tentokrát Janisův příchod přeslechli.
„A co vysadit jich tu víc?“ skočil jim do toho.
Oba polekaně nadskočili. „Je to rychlerostoucí vrba,“ odsekla. „Za chvíli by tu nebylo k hnutí.
„Tím spíš. Udělá hodně stínu za krátký čas,“ argumentoval. „Ořezat se to může vždycky.“
„To je pravda,“ přidal se na jeho stranu Ravens. „Vévodkyně chce mít zahradu do týdne hotovou. Vše půjde dobře za předpokladu, že budeme trávníky denně kropit.“
Janis se rozhlédl a zamračil se. Kolem to stále vypadalo hodně pracovně. „To je nesmysl. Kdyby za měsíc, tak prosím. Ale za týden? Asi jí to těhotenství leze na mozek. Rozmluvím jí to.“
„To asi nepůjde,“ usmál se mdle Ravens. „Napsala jí princezna Nitea. Chtěla by se tu na Ixoniny svátky s manželem na pár dnů ubytovat. Dokončená zahrada je čirou nezbytností.“
Janis se zamračil. Tak proto Riva tolik pospíchá… Nitee a jejímu princi přál jen to nejlepší, ale nijak netoužil se jim společensky věnovat. Při představě, že bude mít plný dům otravných lidí včetně slídivého krále, se mu naježily chlupy na zádech. „Nechci, abyste dřeli jako…“
„Otroci?“ štěkla Vivon. „Ale to přece jsme, pane.“
„Dnes v noci se pokusím přivolat Trsuaha,“ řekl Ravens, jakmile byla Vivon z doslechu. „Přeptám se na novinky. Ale ty běž radši do postele, protože vypadáš, jako kdybys rubal v dole.“
Vykladač pokrčil rameny. „To víš, dvorská politika je náročná záležitost. Hezky ode mne modráka pozdravuj.“
+++
Nazítří se události začaly vršit jedna přes druhou. Gwen svolal dvorní radu a začal plánovat podrobnosti letní cesty k Jestřábí hoře. Zamýšlel to ve velkém stylu. Aby si před sousedy nezadal, opíral se o informace získané od tajných služeb, které si ověřoval od Janise. První rádce musel být po ruce od rána do pozdního večera. Krále zajímalo, jak má průvod vypadat a jaké dary Restenovi věnovat, ale tím, jak vše ufinancovat, se neobtěžoval. Pak tu byly návrhy na přemrštěně okázalé dary, kterými do projektu přispěly královna matka Teja a královna Gizela, které dohnaly správce financí lorda Wrusta téměř k infarktu. Nikdo kromě Janise se to Gwenovi neodvážil říct. Král samotný byl právě mizerně naladěn, protože se Gizela dozvěděla, že jeho milenka je těhotná a dělala kvůli tomu běsí kousky. Dokonce si nožem na otevírání dopisů jemně nařízla zápěstí…
Janisovi se podařilo zmizet až před půlnocí. Šťastný, že konečně zase uvidí Vivon, bez ohledu na ochranku uháněl na zahradu. Skláněla se nad trsy pronikavě vonících kerblenutů. Ravense nikde neviděl. Vivon na pozdrav odsekla jen na půl úst a dál se hrabala v hlíně. Na Janisův dwentenský dotaz, kde má Ravense, hodila hlavou po gardistech klátících se ve stínech zídky. „Nerozumí nám,“ ujistil ji Janis. „Vyzkoušel jsem je už dávno. Jen Emett rozumí sprostým slovům a ten tu není. Kde tedy je tvůj bratr?“
„Vaše žena ho půjčila Gizele,“ řekla bezvýrazně. „Stěhovat nábytek před Emerichovým příjezdem.“
Zatmělo se mu před očima. Chtěl udělat tři věci současně. Rozběhnout se do Gwenova paláce, vyzvednout Ravense. Seřvat Rivu. Omluvit se Ravensovi. Hned mu došlo, že první dvě věci udělat nesmí. A co horšího, nesmí ani před Vivon dát najevo, jak ho ta informace rozběsnila. Zatímco to zpracovával, krenevka na něj pátravě hleděla.
„Cítíte se dobře, Vaše Milosti?“
„Jistě,“ zachraptěl. V potřebě její pozornost odpoutat, ukázal na bednu se sazenicemi a úsečně na ni v obecné řeči vychrlil: „Ty cibule jsou zapařené. Měla jsi vybrat ty z horní police. Vezmi to zpět, ukážu ti ty správné.“
Podívala se na něj, jako kdyby mu z temene vyrostl hřib. S naježeným výrazem bednu popadla a rychle kráčela ke kůlně, kde sadbu skladovali.
Uvnitř nízkého kamenného domku zasunula bednu do police, sundala z háku lucernu a posvítila na horní police, kde byly vyrovnány lebetové ořechy od loňska. Zlomyslně se uchechtla. „Asi přepracování, Milosti. Tam nikdy žádné cibule nebyly. Nebo chcete něco jiného?“
Byli sami jen zdánlivě. V zahradě se pořád poflakovali vojáci. Ó, jak ho ta potvora provokovala. Zatoužil ji vyvést z konceptu. Potrestat ji.
S vědomím, že se pouští na tenký led, řekl: „Udivuje mne, jak můžeš být se sebou tak spokojená, když jsi to byla právě ty, kdo před sto lety vybreptal Ravensovu přípravu na souboj.“
Tolik si přál, aby to nebyla pravda, že prostě potřeboval vidět její reakci.
Zůstala strnule zírat. „Neměl o tom mluvit s Bell,“ vyhrkla. „A ona zase se mnou. Nemůžu za to. Prostě mi to mezi řečí uklouzlo. Vůbec jsem netušila, co způsobím.“ Pod jeho upřeným pohledem vzpurně pohodila hlavou a pak, jako by znovu nabyla původní rovnováhy, sebevědomým tónem pronesla: „Vůbec byste o tom, k čemu před sty lety došlo, neměl vědět, pane. Podle ustanovení článku tverde hlavy pět Protokolu je studium naší rasy smrtelníkům zapovězeno.“
Uštěpačně sevřel rty a přikývnul. „Tak tak, kotě. Je to povoleno pouze teologům se souhlasem arcipreláta. Když už máš takovou starost o mé duševní blaho, uklidním tě. Diplomy absolutoria teologických studií mám hned dva. Kdybych chtěl, mohl bych kázat v Henrexově nebo v Grewinině kostele. Jo a to povolení, představ si, mám taky. Je to asi šest let. Arciprelátce Ektedemě jsem ho podstrčil, když byla u Gizely na dobročinném čajovém dýchánku. Byla tak opilá, že to mezi ostatními dárkovými šeky přehlédla.“
Vytřeštila oči a vyhrkla: „Podvodníku!“
Přejel ji od hlavy k patám, aby využil příležitosti pokochat se její pružnou postavou. Neskutečně si to užíval. Dal si záležet, aby se dostatečně zakabonil a odsekl: „Účel světí prostředky.“
Dala si ruce v bok a zlomyslně se ušklíbla. „Diákon, který by vám dovolil kázat, by musel být blázen!“
„A proč?“
Naklonila se k němu blíž a mazlivým hlasem pronesla: „Nejste týmový hráč! Nemáte v sobě ani špetku respektu v autoritám! Až příliš se vám líbí ženy.“
Naštvaně si odfrkl. Definovala ho výstižně. Uchopil ji za předloktí a opřel si její dlaně o hrudník stejně, jako to už jednou udělala ona sama v Bonetově márnici. „Asi máme něco společného,“ vydechl. Srdce mu bolestivě naráželo na žebra. Její ruce pálily.
Zatřepala řasami. Její stříbrné oči se na krátký okamžik střetly s jeho modrošedýma. Že by tam vyčetl záblesk porozumění? Opatrně se k ní ještě blíž přitáhl. „Vivon,“ šeptl a s napětím čekal, jestli mu dovolí něco víc. V této chvíli mu bylo všechno jedno. Kdyby teď kývla, vzal by ji do náručí a odnesl nahoru. Zahrnul by ji láskou a péčí. Uhasil by slunce, vysušil moře…
Dlouho na sebe zírali. Pak zamžikala, zavrtěla hlavou a pomalu s chvějícími se rty od něj odstoupila. „Je pozdě,“ špitla nešťastně. „Vždycky bylo. Promiň.“
Nejraději by se propadl do země. Ale než to odmítnutí stačil zpracovat, ozvaly se zvenčí kroky.
„Jsem zpátky,“ ozval se jedovatým tónem Ravens.
Janis vyšel z kůlny a kývnul. „Mrzí mě to. Nějak se pokusím Rivě vysvětlit, aby to příště nedělala.“
„Jenom to ne,“ zavrčel krenev.
„Dovolíte?“ zacvrlikala roztomile Vivon, když se protahovala veřejemi a nesla bednu s cibulemi zpět k záhonu. Oči se jí v měsíční záři potměšile blýskaly. „Musím to dokončit.“
Ravens pohodil hlavou směrem k potemnělé mase severního křídla domu a zašklebil se při pohledu na čtveřici jeho hlídačů ozářenou měsíčním světlem.
„Jsou jako žlutá zimnice,“ povzdechl si Janis.
„Ještě dobře, že tu jsou,“ řekl prastrýc.
Mezitím došli zpět k záhonům, ale zůstali od Vivon co nejdál.
„Co Trsuah?“
Krenev zabořil ruku do vyschlé hlíny a drtil ji mezi prsty na jemný prášek. „Diren má problémy. Temný si na něj dokonce stěžoval Tyneonovi. Vedl tady za Oponou smečku stíhacích heftilů a vrátil ji poškozenou.“
Janis zamžikal údivem. Heftilové - speciálně vyšlechtění běsové. Tyto výtvory geniálního kreneva Laudea dokážou vypátrat téměř kohokoliv a cokoliv. Stačí jim předložit myšlenkový obraz hledané bytosti nebo předmětu. Slouží podobně jako lovečtí psi a v jejich stopách kráčejí elitní démoní zabijáci. Nejspíš to byli oni, kteří ještě před pár týdny podřezávali krky v Akezonských ulicích.
„Degradovali ho, ale naštěstí nevytřídili,“ povzdechl si Ravens.
Vytřídění pro démona už od roku jedna Druhého věku znamenalo zánik.
„No sláva,“ oddechl si Janis.
Ravens se měkkce zvedl a chopil se lopaty. „Celých patnáct let jsem se na Bellsambaru zlobil. Teď ji nenávidím. Vůbec jí nevadí, co se z Direna stalo. Prý se cítí ohrožená a zostuzená, že se jako najatý vrahoun dostatečně nečinil. Já jsem naopak rád. Je přece úplně jasné, že hledali tebe.“
Janise zajímalo, proč ho zrovna Diren nenašel. Napadlo ho, že ho třeba poznal. Jejich krenevské ozvy se musely podobat. Řekl tu myšlenku nahlas a dodal: „Myslíš, že ho potrestali, protože lov sabotoval?“
„Zbožné přání,“ zamručel Ravens. „Tvoje ozvy jsou zamaskované a přebíjí je vodivé rozhraní smrtelníka. Na to se vykašli. Vyzvedni to žezlo dřív, než Temný vymyslí další zátah. Čas se krátí,“ šeptl s očima upřenýma do prázdna. „Když něco neuděláme my, udělají oni. Trsuah říkal, že sahíjinové tentokrát na Jestřábí sestoupí. Prý jsou na sebe jako sršni. Navzájem se obviňují z krize víry. Napraví to realizací proroctví a obětováním poraženého.“
„Zpropadeně, za chvíli bude Emkener. Jděte si konečně odpočinout,“ řekl Janis.
Krenev mávl paží. Do svítání prý zbývá ještě spousta času.
