Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá pátá)
Janis visel v řetězech a mělce dýchal. Občas se probudil sám, ale většinou mu pomohli vědrem ledové vody nebo rozpáleným železem. V infernu bolesti jejich tváře ani otázky nevnímal. Pokaždé, když se propadal do tmy a doufal, že je to naposledy, se mýlil. Nemohl zemřít. Muselo to souviset s jeho krenevským dědictvím. Byl prostě odolnější.
Když se probral, poznal, že je stále ve svém domě, ve sklepení pod zbrojnicí. Přišel za ním Erijen. Opět měl ve tváři ten rozpačitý výraz. „Za chvíli si přijdou pro výpověď. Chci, abys všechno pěkně podepsal.“
„Na žádnou výpověď se nepamatuju,“ zasípal Janis.
„Vždyť jsi taky nic neřekl. Jenom jsi řval, když tě mlátili,“ ušklíbnul se Erijen. „Ale to museli,“ dodal omluvně. „Jinak by veřejnost neuvěřila, žes všechny ty hrozivé věci přiznal.“
„Co?“
„Krenevský původ, incestní poměr s vlastní babičkou, vraždy patnácti akezonských patricijů za účelem získání jejich vitální energie, přípravu krenevského povstání a konečně úsilí o svržení krále Gwena a převzetí moci.“
Opravdu pestrá sbírka. Kdyby měl Janis sílu, byl by se rozchechtal. „Nic…podepisovat…nebudu.“
„Ale ano,“ odsekl Nemesijec. Sáhnul si k opasku a strčil mu pod nos nějakou ohebnou stříbrně pableskující věc. Visely z ní tenké dlouhé třásně. Karabáč z kreneví kůže? Janis se zprudka nadechl, protože se mu udělalo zle. Rukojeť té odporné věci byla spletena ze silnějších pruhů a ty tenké volné třásně slouží jako důtky. Věc voněla ketenovým olejem a strachem.
„Tento pochází z Gwenova ceremoniáře Anakise,“ řekl zaníceně Erijen. „Vždyť ho znáš. Ten, co se pořád třese. Nechal ho tak potrestat Suechův dědeček. Už ani nevím za co. Smrtelník by tolik bolesti nevydržel, ale krenevovi stažená kůže za pár dnů doroste. Mistr Aluun, králův kat, je umělec. Diren ani moc neřve. Materiálu na první karabáč už je dostatek. Ale napadlo mne, že by se hodil ještě jeden. Aluum nám poradil, jak ho nejrychleji zregenerovat, aby nová kůže dorostla co nejrychleji. Visí za nohy s hlavou ponořenou v octě. Je na tobě, jestli budeme vyrábět další karabáč, nebo jestli ho sundám.“
„Takže když to podepíšu," řekl Janis.
Erijen se přátelsky usmál. „Spokojím se s jedním karabáčem. Ale velké rozmazlování nečekej. Poctivě jsem za vás zaplatil.“
Janis byl z jeho proměny vyděšený a znechucený. Vybavil si, jak Erijen lovil z ozdobné vázy na krbové římse měďáky, které tam on sám míval přichystané pro poslíčky. Těmi drobnými za pak Erijen za Direna a za Janise Henrexovi zaplatil.
„Přešli jste do mého majetku společně s palácem a polnostmi v Morfenu,“ pochlubil se Erijen, „jakmile Gwen přečetl depeši ze Zvoncového chrámu.“
„Proč, Erijene?“
Nemesijec se lehce dotkl značky vypálené na svém líci a upřel na něj zkoumavý pohled. Jeho tvář se křečovitě zkroutila. „Resten mě ponížil. Temný pán mi dal šanci se mu vyrovnat. Jen tak se můžu dál těšit z Riviny blízkosti. Vlastně to začalo už před patnácti lety. Měl jsi mít rozum. Jako můj osobní mág ses mohl mít dobře, kdyby sis nezačal hrát na něco většího. Cože to ukázaly Estebanovy karty? Že otec toho dítěte, které mimochodem po narození zemřelo, je šílenec? Ha! Odera mi přísahala, že to já jsem otcem! Esteban měl prostě chcípnout dřív, než na ty karty sáhnul. Chudák můj otec! Co se natrápil, když tě dal honit po celé Nemesii. Abys věděl, to já jsem dal upálit Veru. Byla moc zvědavá. Pořád se na mně tak divně dívala.“ Erijen ohrnul ret a zasyčel: „Jenže ty ses nepoučil. Místo, abys po té zkušenosti zalezl někam do díry, prodral ses až k trůnu. Tolik jsem tě nenáviděl, když jsem tě našel ženatého s Rivou. Chtěl jsem tě rozpárat a uškrtit vlastními střevy! Ale místo toho jsem ti musel být za tu tvou zasranou laskavost ještě vděčný!“
„Jsi ubožák,“ vydechl Janis.
„Nevidíš věci reálně!“ zamručel Nemesijec. Šel do kouta k výhni, a vytáhl ze žhavých uhlíků železnou tyč. „Ukážu, kdo je tu ubožák,“ broukl a neodvratně se s rozpáleným železem blížil.
Z chodby se vynořila další postava. „Na vašem místě bych to nedělal, Vaše Milosti,“ ozval se nevzrušeným hlasem Cinet. „Kněží a nobilita ode dvora tu budou každou chvíli.“
Ruka s tyčí klesla. „A sakra,“ zaklel Erijen. „Radši se na tu parádu půjdu převléknout. Riva už je u královny?“
„Ano, pane vévodo.“
Tyč odletěla do kouta. Erijen lehce odběhl.
Cinet sáhnul kamsi do stínu. V ruce držel cínový pohár. Nabral vodu ze džberu a podával ji Janisovi ke rtům. „Visíte tu třetím dnem, Milosti,“ poznamenal pochmurně. „Než přijdou, měl byste se dát trochu po pořádku. Když mi slíbíte, že nebudete dělat potíže, sundám vás. Všechno potřebné jsem nachystal vedle v komoře.“
Janis nevěřil vlastním uším. Vycenil zuby. „Oč vám jde, kapitáne?“
Cinet si rozpačitě přešlápl. „Nehodí se, aby vás tu našli ve špíně jako vepře,“ řekl a jeho kamenná tvář se stáhla potlačovanou nevolí. Asi mu vadilo, že dává najevo osobní postoj. „Dům opustit nemůžete. Dokonce nemůžete nikoho zabít, ale mohl byste se porvat. Přesto vás žádám, abyste to nedělal.“
„Mám strašnou potřebu to vyzkoušet,“ přiznal se pomstychtivě Janis.
„Chápu,“ řekl mdle Cinet, „ale nezapomínejte na kletbu. Odpor je zbytečný a váš…příbuzný by to odnesl s vámi. Tak dáte mi to slovo?“
„Dobrá,“ houkl Janis, „slibuji, že nebudu dělat potíže.“
Cinet přikývnul. Uvolnil řetězy, kterými byl Janis přes kladku vytažený k hákům v klenbě. Vykladačovy nohy vypověděly službu. Pár silných paží ho zvedal a táhl chodbou pryč. „Pomůžu vám,“ poznamenal Cinet u kádě s vodou. Byla dokonce trochu teplá. Oblečení, které na něj na stoličce čekalo, vonělo bylinkami a pocházelo z Janisovy skříně.
„Teď vás musím pověsit zpátky,“ řekl mu kapitán, když byl s očistou hotový.
„To se nedá nic dělat,“ zavrčel Janis. Zpátky procházeli kolem dveří zavřených na závoru. Vycítil, že je za nimi Diren.
„Nezapomínejte na slib, pane,“ ozval se za jeho zády Cinet.
Janis přikývnul, ale v duchu už spřádal plány, jak z toho ven. Jedna rána z boku pěstí do spánku a Cinet bude ze hry. Nezabije ho, jen omráčí. Pak sbalí Direna a půjdou. Od výklenku ve druhém podzemním podlaží vede tajná chodba ústící v chrámu bohyně Erix. Jak prosté, už se nemohl dočkat, až se do toho pustí. Pak jeho srdce sevřela ledová pěst a přinutila ho zkroutit se do dřepu. Přerývaně dýchal a skřípal zuby. Tak to je ta hnusná kletba? Matně si vybavil, jak Diren řval, když ho v řetězech táhli z kabinetu pryč. Muselo jich na něj být šest a ani s ním nehnuli. Pak k němu přistoupil Erijen, vlepil mu políček a Diren vlivem kletby poslechl jako beránek.
„Aspoň vidíte, jak to funguje,“ poznamenal apaticky Cinet.
„O nic jsem se nepokusil, jenom jsem na to myslel,“ zasípal Janis.
„Ano, já vím,“ řekl kapitán.
+++
Pro zástup kněží z akezonských chrámů, snad všechny členy dvorské rady, pověřence zahraničních velvyslanectví, ve sklepě nebylo k hnutí. Osobně se obtěžovala i arciprelátka řádu Zubaté Grewiny, jediného řádu, který sídlil přímo v Tenerisu. Gwen chyběl.
„…zákeřným způsobem vetřel se do lidské společnosti a bude tedy podle lidských zákonů souzen a odsouzen, načež bude jako příslušník zatracených zařazen do majetku vévody Erijena z Morfenu,“ četl tajemník rady. Až nyní se Janis dozvěděl, že to Erijen shrábnul vše, co on sám roky budoval.
Následně četli výpověď, kterou údajně při výslechu Janis nadiktoval. Tajemník obšírně popsal provinění, o kterých se už zmínil Erijen, ještě přidal daňové podvody, mesalianci a vše dovršil svatokrádeží, rouháním a křivopřísežnictvím. Když skončil, Belten se Janise otázal, zda přečtené výpovědi rozuměl.
„Naprosto, Vaše Svatosti,“ ušklíbnul se Janis. „Ale zapomněli jste v tom výčtu zločinů ještě na zoofilii s bazilišky a nekrofilii se starou Tejou. A k tomu incestu s babičkou připište ještě ten s matkou, starou Zubatou. Mně už na nějakém dalším žvástu nesejde.“
„Protestuji!“ vřískla Ektedema, arciprelátka Zubaté Grewiny. „Za takové nehorázné rouhání si zaslouží přehodit plamenům!“
„Vaše paní má smůlu,“ houknul Belten, diákon Temného pána. „Už si ho rezervoval můj pán.“
Arciprelátka popuzeně namítla, že to se ještě uvidí. Belten se zamračil, protože Ektedema měla vyšší postavení než on a mohla by na odčinění urážky Paní plamenů trvat. Byl pouhým diákonem, protože arciprelát řádu Temného sídlil v Gondotu.
Odněkud z chodeb znásobené ozvěnou se ozvaly podivné zvuky připomínající psí vrčení.
Velekněžka se rozzářila. „Máte psí smečku? Dáte jim ho pomuchlovat?“
Erijen zavrtěl hlavou a řekl: „Lituji, ctihodná, ale to skučí můj druhý krenevský otrok. Teprve druhé svlékání z kůže.“
„Už ho nechej,“ procedil mezi zuby Janis.
„Tak se, Její Svatosti, Ektedemě, omluv,“ zasyčel na něj Erijen, zatímco jej Cinet spouštěl z řetězů.
„Pokorně se za to ostudné rouhání omlouvám, Vaše Svatosti,“ zadrmolil uctivě Janis. Dřív, než se rozplácnul, ho jeho bývalí hlídači zachytili a přistrčili ke stolku s hustě popsaným pergamenem.
Přečetl jenom poslední dva řádky. Při plném vědomí a dobré vůli, prostý od nátlaku, s upřímnou lítostí a odevzdáním …………..
Na vyznačeném místě se tak akorát vešlo jeho křestní jméno. Pergamen měl hodně široký dolní okraj. Škodolibě se uchichtl. Namočil pero, nad vyznačené tečky udělal hezkou vlnovku, aby tam nikdo už nic nemohl doplnit a dolů pod text napsal: Trajanis Eudor Hachen, princ z Grenedonu, pravnuk Senedonův.
Jakmile položil pero na stůl, už jej táhli pryč. Kdosi mu svazoval ruce za zády. Zaznamenal, že stolek obestoupili kněží, aby se jeho definitivním krachem pokochali. Když viděli, jakým způsobem se podepsal, strhla se vřava. „Skandál!“ rozčilovala se Fluva, kněžka bohyně Senedy.
Janis se kousal do rtů, aby se nerozesmál, protože takto si to určitě nepředstavovali.
„Zřežte ho, co se do něj vejde,“ zaslechl ještě Beltena.
Kamsi ho dovlekli a mrštili s ním o zeď. Dřív než mu kopanci do hlavy přivodily mrákoty, ještě stačil zaznamenat Direnovo nahé tělo visící od stropu.
