Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá osmá)
Do Restenovy korunovace zbýval pouhý den. Přípravy na příchod bohů v Tyneonově chrámu na vrcholu Jestřábí hory vrcholily. Arcipreláti náboženských řádů meditovali, zatímco diákoni a kněží chystali vítací rituál a obřad. Za kostelem na pláni, která byla svědkem sahíjinského vítězství, se táhlo prostranství vydlážděné leštěným mramorem, uprostřed kterého se zvedala okrouhlá mělká mísa hlediště postavená z černého onyxu. Uprostřed arény při každoročních oslavách vítězství hořívaly posvátné ohně a probíhaly děkovné obřady. Jestřábí hora, ačkoliv se nacházela v Gondotu, patřila celému světu. Sídlili zde zástupci nejvyšší hierokracie. Tentokrát po dlouhé době při oslavách převažovala laická veřejnost.
Odpoledne se nad horou na vymetené obloze srazilo několik fialových blesků. Tak se vybíjely přebytky energie uvolňované při průchodu Oponou. Koně v nedalekých stanech se začali plašit. Lidé shoufovaní kolem ohrady zvedali tváře k nebesům a vyděšeně lamentovali. Janisovou páteří projelo brnění. Podle toho, jak ostatní krenevové zneklidněli, pochopil, že ostatní to cítí obdobně.
K ohradě se blížil jednoduše oblečený muž střední postavy s prošedivělými vlasy a vousy a zapadlýma chytrýma očima. Kolem něj rozpačitě poskakoval Erijen z Nemesie. „Vůbec jste se nemusel obtěžovat, sire,“ kňoural snaživě Erijen. „Byl bych vám ho přivedl až do stanu.“
Cizincovo magické rozhraní dominovalo celé Jestřábí hoře. Naráželo na rozhraní ostatních mágů, ba i na rezidua všech přítomných krenevů, čímž nehlasně ale jasně dávalo najevo, kdo je tu pánem.
Erijen zacloumal Janisovým řetězem, podal cizinci jeho konec a řekl: „Tady ho máte, sire, až do rána je váš.“
Cizinec řetěz převzal a povýšeně se na Erijena uchechtl. „Tak dlouho ho potřebovat nebudu.“ Aniž by cokoliv dalšího řekl, vedl cizinec Janise do středu tábora. Nešel rychle, držel řetěz volně napjatý a dával Janisovi prostor, aby nespadl. Janis vedený jako býček na porážku přes celý tábor cítil zvědavé pohledy zabodávajíci se do zad. Každý, koho potkali, se cizinci uctivě klaněl. Janis už si stran cizincovy identity dal dvě a dvě dohromady. Podivil se, že Resten aspoň pro formu nepoužívá ochranku. Ne že by ji potřeboval. Janis předpokládal, že Resten bude nějak postižený, když se mu říkalo Skrčenec, ale vypadal normálně. Možná, že ta přezdívka souvisela s jeho schopností naslouchat dimenzionálnímu šumu a s tím se prostě očekávalo, že dřív nebo později pokroucený bude. Resten musel být opravdu schopným mágem, že k tomu zatím nedošlo. Určitě je pravda, co se povídá. Jeho původ není ryze lidský.
Obrovský stan stál uprostřed volného prostranství. Strážní u vchodu srazili paty a podrželi plachtu. Prostory vybavené měkkými koberci, divany, olejovými lucernami, polštářky a stolky navazovaly jedna na druhou. V jedné se Resten Skrčenec zastavil a ukázal na divan. „Posaďte se, princi. Tady nás nikdo rušit nebude.“
Janis to udělal a zamžikal překvapením, když se mu naskytl výhled na velké Wrtenovo plátno. Obraz opřený ve stojanu, zobrazoval scénu se svářími se bohy a donedávna zdobil jeho ložnici. Jakže to Wrten říkal? Že ho má opatrovat, protože mu jednou zachrání život? Všechno je jinak.
„Musím vám poděkovat, že jste se tak pěkně zachoval k mé dceři,“ řekl Resten, když se rozložil do protější lenošky.
„Běžná lidská slušnost,“ zamručel Janis.
„Spíš krenevská,“ mávl paží budoucí císař. „Nikdy Olívii nezapomenu, že Rivu tak nedbale hlídala. Jak jen mohla dovolit, aby se spustila s tím nemesijským psychopatem? A uplést si s ním dítě? Co jsem komu udělal? Naštěstí to bude holčička a tak je naděje, že se ty hrozné vlastnosti otupí. Ale budu to muset hlídat, nebo ta malá jednou vytráví celý dům. Hm, no i já mám svůj díl viny. Když jsem mohl Erijena zabít, prostě jsem ho z fanfarónství nechal naživu.“
„Je to i má vina,“ přiznal Janis, „že jsem Erijena neodhalil včas. A karty mi přitom pořád ukazovaly lišku v kurníku. Byl jsem jako slepý, protože jsem podezíral jenom Gwena.“
Resten se pobaveně uchechtl. „Proč jste ho už dávno nevystřídal? S vaším brilantním ekonomickým myšlením?“
Janis pokrčil rameny. „Nějak jsem necítil tu potřebu.“
Resten se zamračil. „Jaká škoda. Vzhledem k mým závazkům snad chápete, že nemám možnosti váš osud zvrátit. Stojím na straně Temného pána, a jelikož jsem mu přísahal věrnost…“
„Není třeba to rozebírat,“ skočil mu do řeči Janis. „Vaše uznání stran dcery přijímám. Nic mi nedlužíte.“
„Prosím, abyste mne dobře chápal,“ ošil se Resten.„Jsem jednoduchý člověk. Chtěl bych se vám nějak odvděčit. Vám, nebo někomu blízkému. Prosím.“
„O něčem bych věděl,“ řekl Janis s očima upřenýma na scénu na obraze. „Jde o mého příbuzného, krenevského krále Direna. Erijen se vyžívá v bestiálním mučení. Pokud se k vám vaše dcera vrátí, velmi by mi pomohlo, kdyby Direna vzala sebou.“
Resten zamyšleně pokýval hlavou. „Právě chystám rozvodové papíry. Připíšu to tam. Vlastně jsem čekal, že to budete žádat pro sebe.“
Janis si pohledem na svářící se bohy na obraze hořce povzdechl. „Mě se Erijen tak lehce nevzdá. Léčí si na mně komplexy.“
Resten pokrčil rameny. „Škoda, že se teď nahoře tak dobře zapsal… Dokonce i já s ním teď musím jednat opatrně. Jako s jedovatým…hadem. Ale všeho do času. Takže je to opravdu všechno? Už nic víc?“
„Erijen včera v noci Direna kamsi zatáhl,“ řekl Janis. „Obávám se, že mu provede něco hodně ostudného. Nehodí se to.“
Budoucí císař se potměšile ušklíbl. „Jistě. Váš král dlí až po temeno ponořený v odpadní jámě. Můj šílený zeť prohlásil, že ho pustí až večer. Aniž by mu dovolil se očistit. Můžeme to zařídit ještě teď.“
+++
Po dalších dvou hodinách se Janis s Direnem vraceli zpět. Nebýt jejich stříbřité pokožky, nikdo by v nich otroky nepoznal. V tunikách z jemného šekelového hedvábí připomínali synky z dobrých rodin před pohovorem s univerzitní komisí. Jak bez dozoru kráčeli stanovým městečkem a cinkali plandajícími řetězy, budili užaslé reakce. U ohrady Janis poklepal jakémusi desátníkovi na rameno a konec řetězu mu podal. Ukázalo se, že tím vojákem je Cinet. „Je mi líto, že vás degradovali,“ poznamenal Janis a dodal, že si Erijen přál, aby ohlásil, že jsou zpátky za katrem.
Cinet jen počkal, až Janis s Direnem prolezou mezi kulatinou dovnitř, zaklapl zámek na posledním oku řetězu tak, aby se oba cítili co nejpohodlněji a s kamenným obličejem prohodil: „Pak to tedy jdu vévodovi nahlásit, Vaše Výsosti. Jinak samou starostí neusne.“
Po jeho odhodu se konečně odporoučeli i daresijští, řka, že za hlídání jim generál neplatí a oni se také potřebují vyspat. Janis se pobaveně rozchechtal.
Ternak se naklonil k Direnovi, ukázal na Janise a šeptl: „Jak to dělá? K procesu tvoření ani nepřičichl, zná jenom hloupé sahíjinské školní triky pro smrtelníky, a přesto si pro něho jejich vládce osobně přišel a ten voják mu div nelezl do zadku.“
„Kouzlo osobnosti,“ broukl Diren.
„Kde jsi byl?“ obrátil se na Direna Anakis. Bylo patrné, že svobodně se vyjadřovat mu dělá značné problémy.
Diren se dokázal usmát. „Jak vidíš v lázních.“
„V Restenových lázních. A můj majitel není žádný altruista,“ ozval se Krenev v haleně, která měla kolem výstřihu ornamenty jelenů vyšívané černou nití. Vlasy zapletené do tenkých copánků kolem vysokého čela držela prostá železná obruč. Slovo „majitel“ řekl se zjevným odporem.
Janis odtušil, že to bude jeden z gondotských, nejspíš „majetek“ samotného Restena.
„Už jsem skoro uvěřil, že jsi ten pravý, Direne,“ ozval se do půl pasu nahý svalnatý krenev dřepící vedle toho s copánky, „ale když vidím, že se kamarádíš s Restenem…“
„Wendon má pravdu! Vysvětli nám to!“ vyjekla ta ostříhaná, která ho předtím hnala zodpovědně zemřít na hranici.
„Pokud si děláte závěry z domněnek, aniž byste znali okolnosti, běžte do prdele,“ řekl nevzrušeně Diren.
Ten s copánky, kterého si podle jména Janis vděčný Qleiným lekcím mohl zařadit jako starorodého boha zvířat, Wrentise, pohrdavě ohrnul ret. „Takže jsi to zdědil po otci. Diplomatické čachry. Nakonec i ten souboj s Henrexem bude jenom naoko.“
„A to ti došlo až teď, Wrentisi?“ vložil se do toho Janis. „Že je rehabilitace jenom naoko?“
„Dost, Trajanisi,“ okřikl ho ostře Diren. „Nebudeme mlátit prázdnou slámu. Stejně se chovali k mému otci. Přitom on jediný jim říkal pravdu. Chtěl vyjednávat. Věděl, že válku projedou. Ale jako defétistu ho zavřeli do vězení. A otec po tom co ho Tyneon osvobodil, i když věděl, že prohrají, svého přítele Tyneona zradil a šel bojovat na stranu těch hlupáků, protože věřil, že k nim bude Tyneon shovívavější, když o slitování poprosí právě on. Taky že byl. Tyneon tu šanci krenevům dal opravdu jenom kvůli Ravensovi. Je hrozivé, že příslušníci jeho vlastní rasy otci nikdy nedůvěřovali, i když viděl dál, než oni všichni dohromady. Vrátíme se od Restena čistí a už v tom vidí lumpárny.“
Ticho, které se po Direnově projevu rozhostilo, vystřídal vzrušený šum. Každý najednou cítil potřebu vyjádřit, jak Ravense respektoval. Zdůrazňovali, že právě Ravens byl tím nejlepším z nich a že ho jako krále ctili. Diren na jejich přívaly nereagoval. Upíral oči na jediného, který to popichování začal.
Mazlíček královny Ikbaly a bývalý bůh povětří si pohazoval kostkami vypůjčenými od Šerbana. Dlouho mlčel, ale když se ostatní utišili, znechuceně se zašklebil a zahučel: „Nikdy jsem o Ravensovi nepochyboval. Strašně jsem mu záviděl, že se vůbec o něco pokusil. Pokud jsi aspoň z poloviny tak odhodlaný jako on, jsi lepší, než většina z nás. Jsi ten pravý, jsem si jist. Omlouvám se, že jsem o tobě pochyboval, můj pane.“ Roztržitě se zatáhl za svůj pozlacený obojek, jako by ho škrtil a s výrazem štvaného zvířete se rozhlédl po ostatních a dodal: „No co! Už jsem zapomněl, jaké to je, když někoho skutečně zajímá můj názor!“
Následovala souhlasná vlna z okolí.
„Na frašku pro smrtelníky by tě byla škoda, sire,“ dodal Ternak. „Proto se Temnému postavím já.“
„Henrex si může vybrat,“ ozval se zamračený Krenev, co seděl vedle Ewony. „Přihlásím se taky.“
„Nenechám smrtelníky, aby mi upekli krále,“ přisadil si Alain z Kesonu.
„Ani já,“ houkl Wendon, kterého si Janis zařadil jako syna boha války Ferese, který padl pod Jestřábí horou.
„Není cílem umřít, ale vymyslet, jak zvítězit,“ broukl Diren.
„To je sahíjinská politika, Direne,“ ozvalo se hlubokým ženským hlasem. „Ale možná je čas ji použít.“
Janis se otočil tak, jak jen krátký řetěz dovoloval. Usmívala se na něj hezká žena neurčitého věku. V očích jí svítila šelmovská světélka.
„Vy jste moje prababička?“ zeptal se v rozpacích Janis.
„Ano,“ přikývla dáma, „říkej mi Ewono, Trajanisi.
„A já jsem vosk?“ zaúpěl žárlivým tónem Diren a dáma se koketně rozesmála. „Ráda tě konečně vidím na vlastní oči, můj drahý.“ Pak lehce strčila loktem do svého souseda, nerudného, nakratinko ostříhaného obra, který se předtím přihlásil do souboje, a prohlásila:
„To je váš praprastrýček Kresen, chlapci.“ Krenev ještě víc naježil obočí a rozpačitě přikývnul. Kresen býval bohem živelné tvorby. Nevěřil na akademicky usměrněné umělce a chránil každého, kdo měl talent. Po válce padl do rukou seveneckým králům, kteří mu dali na starost zbrojířskou dílnu. Jako jediný z padlých si mohl ponechat své původní jméno. Štíty a meče od jeho učedníků se ve světě vykupovaly zlatem. Vypadalo to, že se Kresen chystá něco říct, ale Evona ho předešla: „Na jeho kabonění nedejte. Zpočátku se na Qleu a Rava hodně zlobil. Tvrdil, že z tebe, Direne, Mladorodí udělají stvůru a z Trajanise smrtelníci vychovají mnicha nebo součást Henrexovy sítě.“
„Jsem rád, že je to jinak,“ zamručel Kresen. „Asi byste to dokázali, kdyby nás Vivon nezradila…“
„Nevěřím, že je tak zkažená,“ skočil mu do řeči dlouhonohý Vrentis.
„Není zkažená, je zkrátka jiná, Pane hlubin,“ usmála se trpce Ewona. „Ó, jak ráda bych věřila, že tvá oblíbená bohyně Sváru si konečně vybrala, kam patří, ale nestalo se. Tentokrát ještě ne.“
„Kde čerpáš informace?“ vybafnul Ternak.
Ewona sevřela víčka. „Z reziduálního šumu.“
„Cože?“ Krenevka, která předtím kritizovala Direnovu nezodpovědnost, sebou překvapeně trhla. „Ty dokážeš vyhodnocovat rezidua?“
Ewona vážně přikývla. „No ano. K mé ostudě přiznávám, že celých sto devadesát let jsem na to kašlala. Nezapomeň, Geniro, že to já jsem kdysi smrtelníky naslouchání z těchto zdrojů učila. Tam, kde se nese zvuk, zbývá i ozvěna. Když mi odebrali tvořivou sílu, naučila jsem se využívat i ty nejmenší zbytky, co mi nechali. Každý z vás se to může naučit. Jak si myslíte, že jsem se dozvěděla, že má Ravens syna? Jedině tak jsem mohla Direnovi pomáhat. Poslala jsem za Oponu svou nejdražší skřítku a když ji Sebass zavraždil, obdržela jsem od Direna první dopis. Považte, že to dítě, seč bylo zavřené v hrozivých podmínkách Henrexových karásen objevilo způsob, jak se mnou komunikovat. To příkoří Direna nepokřivilo. Proto jsem znovu uvěřila, že budoucnost není jenom černá. Stejně tak jsem se dozvěděla o Trajanisovi. Sahíjinové o něm prvně hovořili jako o tom vykladači, co měl poměr s Qleou. Stejně tak jsem byla svědkem rozhovoru, kdy Henrex Mreonovi a Tyneonovi sdělil, že akezonský vykladač je ve skutečnosti zakuklený Krenev a Qlein vnuk.“
Všichni ztichli, protože se k ohradě s halasem blížila veliká skupina ozbrojených Restenových vojáků. Otevřeli ohradu, asi dvacet jich zůstalo venku a obdobný počet napochodoval dovnitř. Ukázalo se, že doprovázejí Rivu z Morfenu. Křehká Riva si nadzvedla sukni, a statečně nakráčela do podmáčeného terénu. Bylo otázkou času, kdy uklouzne. Naštěstí jeden z oficírů včas přiskočil a nabídl jí rámě. Když našla Janise, plaše se usmála. Řekla mu, že jí otec slíbil, že to s Erijenem zařídí. Už se k němu zpátky do Akezonu vracet nemusí. Potřebovala, aby ji Janis ujistil, že všechno, co mohla, už udělala. Řekl jí, o čem jednal s Restenem a nařídil jí, aby s Direnem jednala korektně. Nakonec ji poslal, aby si šla odpočinout, jinak se její holčička narodí předčasně. Když odcházela, přes slzy téměř neviděla. Chvíli trvalo, než Janis užaslým Krenevům svou komplikovanou „rodinnou“ situaci vysvětlil.
Potom se přihnal opilý Erijen s karabáčem. Emett s Cinetem ho museli podpírat, jak se potácel. Ohradu přelezl na třetí pokus, svalil se mezi Geniru a Ciprii, které se od něj ustrašeně odtáhly, co jen řetězy dovolovaly. Nemesijec se s nadávkami vyhrabal na nohy a namířil si to k Janisovi. „To je tvoje dílo, že mě Riva opouští, ty krenevská svině!“ zařval a udeřil Janise násadou karabáče přes čelist. „Ať si teda táhne, mrcha! Kdoví, jestli je to děcko vůbec moje! Tak co? Na cos myslel, když jsi s ní šukal? Že mě doběhneš?“ Jak hulákal, opakovaně se napřahoval a mlátil Janise do tváře. I když ve skutečnosti mu takovým způsobem ublížit nemohl, vypadalo to uboze. Naneštěstí to Erijenovi velice rychle došlo. Zarazil se, poodstoupil a v mrazivém tichu se kolem sebe rozhlédl. Někteří zatracení se dívali nevzrušeně, jiní nedokázali zakrýt pohrdání, ale byli tací jako Anakis, Genira nebo Šerban, kteří se vlivem té scény bázlivě přihrbili. Erijen máchl karabáčem dvakrát do vzduchu, řemínky zasvištěly. „Je vidět, že ta mrcha má špatné švědomí, protože vyrovnání je slušné. Dokonce mi vrátila pozemky v Nemesii. Hned, jak tahle maškaráda skončí, se tam vracíme. Začneme nanovo.“ Chytil Janise za čelist a mazlivě se ušklíbnul. „Jenom ty a já. Tak jsme si to přece před lety plánovali. Není-liž pravda?“
Když Janis dál zarytě mlčel, Erijen ho chytil za paži a zařval: „A na kolena, když s tebou mluvím!“ Pokoušel se ho strhnout na zem, ale jen marně lomcoval. Na to, aby jím fyzicky pohnul, neměl sílu.
Janis si otrávěně povzdechl, když v hrudi ucítil svíravý příkaz kletby. Nejpomaleji jak jen mohl, uposlechl. Okamžitě obdržel kopanec do brady.
„Každou minutu co budu živ, budeš litovat, že existuješ, ty hajzle! Jako věrný služebník Temného pána tu budu dlouho, to ti slibuju!“ prskal Erijen. „Naučím tě děkovat za každou chvilku bez bolesti, které se ti dostane. Protože tohle,“ přistrčil mu pod nos karabáč, „budu splétat z tvé kůže a prodávat na trhu v Deflee!“ Vyčerpaný vlastní dokonalostí si Erijen spokojeně odplivnul a odporoučel se.
Genira se kvílivě rozplakala.
+++
