Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá druhá)
Nazítří v den Ixonina daru se v Morfenově sídle roztrhnul pytel s návštěvami. Riva přiznala, že příbuzní se do Akezonu stahují na pozvání její matky, princezny Olívie.
Zvědaví a všeteční hosté z venkova prošmejdili dům i stáje. Ač spal jen několik hodin, snášel Janis to dopuštění hrdinně, ale už se nemohl dočkat, až se jich zbaví. Bylo tomu právě rok, co při těchto oslavách upálili Qleu. To mu na náladě nepřidalo.
„Proč, u všech ďasů, neopruzují v Emerichově Zeleném dvorci?“ prskal Janis, dobře si vědom faktu, že Erijen trucující v jeho kabinetě je na tom vlastně lépe.
„Protože tam po té, co dal král Suech jeho matku popravit, straší!“
Při představě, že se Emerich třese před duchem vlastní matky, se prohýbal v záchvatu smíchu. „Mám tedy připravit ubytování i pro vašeho otčíma a vaší paní matku, madam?“
„Toho se neobávejte, Vaše Milosti,“ uklidňovala jej Riva. „Emerich vás naštěstí nemůže ani vystát. Ten bude spát u krále. Vždyť proto jsem Gizele půjčila Ravese. Stěhovali nábytek do apartmá pro hosty v severní věži.“
„Jistě,“ zavrčel, když mu bezelstně připomněla, že „půjčila“ Ravense Gizele.
Riva si položila ruku na mírně vyklenuté bříško a upřela na něj naléhavý pohled. Ixonu jako bohyni plodnosti a ochránkyni zrodu teď potřebovala jako nikdy předtím. „Matka je trochu…jasnozřivá,“ šeptla. „Tvrdí, že má budoucnost je nejistá. Povolala příbuzné, aby se za mne v Ixonině chrámu pomodlili. V den mystérií bývá bohyně nakloněná věřící vyslyšet…“
Slzy deroucí se jí z očí Janise obměkčily. „Běžte za manželem, madam,“ zavrčel. „Sedí v kabinetě a předstírá, že počítá výtěžnost sklizně z minulého měsíce. Vzteky mi zničil skoro všechno psací náčiní.“
Bezradně rozhodila rukama. „Ale co mí příbuzní?“
Nasupeně vysunul bradu. „Budu tak zábavný, že nebudou věřit vlastním uším. Co se vás týká, nechci vás do oběda vidět.“
Na oběd přibyla princezna Olívie. Emerich do Morfenova domu nevstoupil a nikdo z přítomných to ani neočekával. Tchýni viděl Janis úplně poprvé a bral ji jako boží dopuštění. Její dotazy na domácnost, přehled o jeho majetkových poměrech, povědomí o jeho neortodoxních názorech a sklon vše komentovat, ho zvedaly ze židle. Zdvořilý tón zachovával jen díky vědomí, že skutečným zetěm té saně je Erijen. Už to vypadalo, že se rozejdou v pohodě, ale po obědě vytanulo, že se očekává, že se obřadu v chrámu zúčastní i on. „Vyloučeno,“ prohlásil. „Jsem příliš zaneprázdněn.“
Tehdy jej pseudotchýně zahrnula výčitkami. Že dcera mohla udělat mnohem lepší partii, než povýšence bez rodokmenu. Šarlatán, byť se honosí vévodskou korunkou, je pořád jenom šarlatán.
Snad poprvé v životě byl Janis rád, že zná svůj původ, protože měl jistotu, že s Emerichovou manželkou se jako Eudorův syn může klidně měřit. Ve chvíli, kdy se ta zachovalá dáma nadechovala, zavrčel: „Místo mne půjde můj tajemník hrabě Erijen a konec!“ Otočil se na patě a nechal je v přijímací hale.
Zamířil na zahradu. Nová tráva už vyrašila. Pod okny severního křídla se v ornamentálních tvarech vlnily barevně sladěné trvalky. Kolem jezírka lemovaného balvany šumělo rákosí dovezené od řeky. Na mělčině svítily květy žlutých kosatců přesazených z nedalekého parku. Vrba nad hladinou vyrašila mladými lístky. Pod vzrostlými stromy přibyly nové lavičky.
Ravens s Vivon vysypávali cestičky žlutým pískem. „To je zázrak,“ řekl místo pozdravu.
Slunce pálilo a vzduch se tetelil horkem. Svalil se do stínu pod bletešník a Ravens se posadil k němu. Vivon zatím poodešla k jezírku, sklonila se k hladině a cákala na sebe studenou vodu. Tenké plátno na její hrudi zprůsvitnělo. Posadila se na paty, vypjala prsa a prohrábla si vlhké vlasy. Jak se tak nepokrytě předváděla, gardisté ji odměnili chechotem a nadšeným pískotem.
Ravens naježeně syknul: „Nač ještě čekáš? Když využiješ Trsuaha, získáš žezlo už dnes.“
„Už jsem ti řekl, že mi vycházejí špatné karty,“ brouknul Janis šilhající na Vivonina rýsující se ňadra. „Pořád dokola Temný pán a Jáma. Dokud nezjistím, v čem je problém, tak do toho nepůjdu.“
„Povím ti v čem,“ ušklíbnul se krenev, když viděl, kam se zatoulaly jeho oči. „V ní.“
„Tsss,“ načepýřil se Janis. „Proč?“
„Protože tě může zradit. Nasadil sis ji sem jako veš do kožichu.“
„Tomu nevěřím. A i kdyby, nedám jí příležitost.“
Ravens zavrtěl hlavou. „Může to být kartami. Lijana je věnovala smrtelníkům. Dokud jsi je vykládal jen lidem, bylo vše v pořádku. A jakmile jsi to zkusil pro sebe…ejhle problém, protože nejsi člověk.“
„Asi máš pravdu, ale nechci do toho jít bezhlavě.“
Vivon se mezitím přiblížila na doslech. „Jak je možné, že nejste v chrámu, Vaše Milosti?“ zavrněla jízlivě.
„Díky králi,“ zavrčel. „Olivie se Gwenovi pochlubila, že mne hodlá dovléct do kostela a ten potměšilec mi dal na celý den volno. Netušil, že mě tam prostě nedostanou. Ale pochopil jsem, co naznačuješ a odcházím, zářivá.“
Na chvilku si zdřímnul v knihovně a podařilo se mu napojit na síť spontánně.
…Pamatuješ, jak si Seneda stěžovala na ty sabotáže v lidském světě? Je to pár let. V lesích Bonnské pahorkatiny často hořelo. Smrtelníci si mysleli, že ohně zapálil krystal na kupoli chrámu. Obvinili mnichy, kteří se o krystal starají. Seneda požádala Emdewona, aby tu zastydlou záležitost vyšetřil. Bůh spravedlnosti právě zjistil, co požáry způsobilo.“
„Tak mne nenapínej.“
„Baziliškové. Vzácný neregistrovaný druh…Kdosi je skrze oponu do té oblasti vysílal záměrně.
„Kdo by se opovážil? A proč?“
„Emdewon zatím neví, ale on na to přijde.“
Večer přijela Nitea s daresijským princem Ywesem. Gwen je uvítal plesem a k obsluze si vypůjčil všechen Janisův personál včetně krenevů, což se nedalo nijak odmítnout.
V audienčním sále hrála skřetí kapela, dvořané tančili, Gwen prováděl daresijce galerií a holedbal se chrabrostí Gizeliných předků, zatímco jeho žena Nitee popisovala dary, jakými hodlají za pár týdnů překvapit budoucího císaře Restena. Janis se držel poblíž Rivy a hlídal Erijena, aby se neodchyloval z role.
Se vzrůstající nevolí sledoval, jak hofmistr Ravense a Vivon prohání. Při tom si prohlédl všechny akezonské krenevy včetně otroků, které si přivezl Ywes. Nenašel nikoho, kdo by vybočoval z vynucené pozice. Ploužili se s podnosy podél stěn, jako by s nimi toužili splynout. Už dávno si všiml, že na veřejnosti spolu krenevové komunikují minimálně nenápadnými gesty nebo citoslovci. Ani tentokrát tomu nebylo jinak. Zarazilo ho, že Ravense jakoby neviděli a Vivon zalévali záštiplnými pohledy. To jen potvrzovalo prastrýcovo varování, že jej ostatní krenevové nepřijmou, bude-li se odkazovat právě na něj.
Snažil se maskovat své znechucení. Při pomyšlení, že nazítří Riva připravuje něco podobného u nich doma, se mu dělalo špatně.
Když se do sálu krátce před půlnocí nechala přinést i stará královna vdova, Teja, chtěl Janis teprve zmizet. V jejích devadesáti už jí nesloužily nohy a všeobecně se vědělo, že špatně vidí. Kdo něco znamenal, cítil povinnost, se Teji poklonit. Janis se tomu úspěšně vyhýbal. Neměl starou královnu rád. Už v dobách kdy se přátelil s Qleou, ji vnímal jako nutné zlo… Qlea, protože byla pod vlivem Honor-re, se o ní vyjadřovala neutrálně. Zmínila však, že Teja je neobyčejně sečtělá a mazaná. Když Teju stále ignoroval, poslala pro něj dvorní dámu. Potom druhou a třetí. Nakonec Ravense.
„Už je nepříčetná,“ zasyčel krenev. „Vzkazuje ti, že jestli okamžitě nepřijdeš, otevře znovu Qlein případ.“
Janis si vzal z tácu, který Ravens držel, plnou sklenici. „Jak otevře, sakra?“
„Tvrdí, že o Qleu přišla tvým zaviněním. Vyhrožuje, že bude žádat adekvátní náhradu. Mne,“ zněla odpověď.
„Ropucha stará,“ ulevil si Janis. „Tak já raději jdu. A to žezlo vyzvednu co nejdříve. Máš pravdu. Není důvod to odkládat.“
„Sláva,“ brouknul ponuře Ravens. „Na páže už si připadám trochu starý.“
+++
Když Janis ke stařeně přicházel, její tenká ústa se zkřivila do potměšilého úsměvu. Za stříbrným lorňonem, který svírala v prstech podobným pokrouceným větvičkám svítily chytré hnědé oči. Gizelina babička poslala dvorní dámy z doslechu a milostivě mu pokynula, aby se k ní posadil.
„Přála jste si se mnou mluvit, madam?“
„Tvého dědečka Hachena jsem dobře znala,“ zaševelila dwentensky. „Trochu se mu i podobáš. Eudora jsem viděla jen krátce po narození. Měl černé vlasy, takže ty své jsi musel zdědit po matce.“
„Proč mi to říkáte?“
„Abys pochopil, že tě mám v hrsti, princi.“
Pohodil hlavou po čtveřici skřetů navlečených v šarlatových stejnokrojích zdobených rolničkami. Jejich vrásčité tváře připomínaly sochy u vrat Mreonova chrámu.
Teja si jeho znepokojení všimla. „Jsou mi věrní. Byli při tom, když se Eudor z Grenedonu narodil.“
Překvapeně nasál mezi zuby vzduch. „Co po mně chcete?“
„Udělej, cos měl udělat už dávno!“ štěkla. „Zlikviduj Gwena, ožeň se s Gizelou a zploď mi konečně pořádného vnuka.“
„Všechno jste věděla. Proč mi to říkáte až teď?“
„Protože jsem si byla jistá, že na to přijdeš sám. Celou dobu jsem se těšila, že toho budižkničemu na trůně vystřídáš! Není lepší doba než teď, kdy ten hlupák veřejně protěžuje milenku a má vnučka rodí mrtvé děti. Bez ohledu na tu krenevskou čtvrtinu jsi princ ušlechtilé krve. Ten nemesijský přivandrovalec na tebe nemá. Kdybys věděl, jak strašně se na tebe zlobím, žes mu trůn tak snadno přenechal. Pořád jsem věřila, že ho otrávíš, nebo uřkneš a ty… nic. Bylo by to tak snadné. Od komorné tvé ženy vím, že Gizelu miluješ. Nač ještě čekáš?“
Janis pochopil, že nemá smysl královně odporovat. „Ve hře je víc než jedna říše, madam.“
Teja se spiklenecky usmála. „Ach tak, ty prevíte. Oženil ses se Skrčencovou dcerou, chápu. Když na věc přijde, mohl bys je mít obě. Můj dědeček udělal totéž a dvořané ani nemrkli. Jen si neber větší sousto, než zmůžeš. Gizela už není nejmladší.“
„Znám její přednosti, madam,“ skočil jí do řeči. „Ale šetřím její city. Ona Gwena pořád miluje.“
Teja mávla rukou. „Na to je snadná pomoc. Připravím ti tentýž lektvar, co jsem podala Sebassově konkubíně Bellsambaře. Jakmile ho Gizela vypije, usne. Po probuzení bude oddána tomu, na koho se poprvé podívá, i kdyby měl dvě hlavy.“
Janis se na židli skoro zapotácel. Vzpomněl si na Ravensovo vyprávění o Bellsambaře. Proto se odvrátila od manžela i od syna. Sebass ji očaroval. „Nápoj lásky?“ zablekotal. „Je to bezpečné? Co kdyby se stalo něco nečekaného? Začalo hořet a do pokoje vpadl sluha, který by ji probudil? Zamiluje se do sluhy. Co pak?“
Teja mávla paží. „Bez obav. Mám recept, který účinek vyruší. On to vlastně žádný nápoj lásky není, co si budeme nalhávat. Ten, kdo ho vypije, stává se vnímavým vůči jakékoliv formě nátlaku ze strany silnější osoby. Dokonce prý cítí, že dělá něco, co vlastně nechce, ale časem si zvykne. Gizela je slabá už teď. Potřebuje solidní vedení. Co je pro ni nejlepší, je nejlepší i pro budoucnost Akezonu.“
„Nápoj lásky. Něco takového skutečně neznám,“ řekl s respektem.
„Stará skřetí magie,“ zatetelila se. „Využívám jí už šedesát let.“
„To by mohlo být užitečné,“ ušklíbnul se. „Nemohla byste mi, prosím, ty dva recepty přepsat?“
„Až budeš mým zetěm, dostaneš je všechny.“ Královna netrpělivě třepla prsty. Co se týká toho dítěte, co čeká Riva. Je ti snad jasné, že následníkem musí být Gizelin syn.“
Janis pochopil, že pokud chce Rivino dítě ochránit, nezbývá než přiznat barvu. „Na důkaz důvěry vám povím sladké tajemství,“ řekl. „Právě proto, že chci Gizelu a nikoho jiného, není to dítě, které Riva čeká, moje.“
Teja se údivem zakuckala. „A koho, ty lišáku?“
„Erijena z Nemesie. To on je Riviným prvním právoplatným manželem. Můžete si to ověřit, což zajisté učiníte. Ale když jsem byl upřímný já, dopřejte důkaz vaší dobré vůle i vy mně. Pošlete mi ty dva recepty. Mám o Gizelu starost a nechtěl bych jí ublížit. Prostě si je chci nejdříve otestovat. Pokud možno ještě dnes.“
Stará královna se spokojeně usmála. „Vida, vida, jsi ty ale bazilišek. Tedy dobrá, máš je mít.“ Luskla prsty a jeden ze skřetů k ní přiskočil. „Slyšel jsi. Pořiď opisy a hned to přines.“ Sluha odběhl.
Dál Janisovi nezbylo, než dobrou hodinu v její přítomnosti setrvat. Teja ho zpovídala stran hospodářské situace. Naštěstí měl v hlavě nejnovější analýzy pořízené z komisí na výstavě v Lijanině háji. Když rozebíral výnos pobřežního rybolovu, skřet se vrátil.
Se dvěma ruličkami pergamenu Janis chvátal vyhledat Ravense. Na jednom pergamenu byl napsaný recept na lektvar s macenkovým listím, jinádími slzami a dračími bílky, na druhém byl předpis na výluh s baziliščích jater a žabích očí. Bude potřebovat jenom ten druhý.
Nitea, Ywes i všichni příbuzní vévodkyně z Morfenu už z Gwenova plesu odcházeli. Riva, jako jejich hostitelka, přirozeně rovněž. Janisovi jen mimoděk zmínila, že Gizele krenevy půjčila ještě na úklid.
Janis spolknul kletbu a upaloval do kabinetu. Do Emkeneru bylo dost času. Připraví zatím výluh. Preparáty a chemikálie uchovával v přístěnku ve skleněných kádinkách a prachovnicích. Bezpečně věděl, že baziliščí játra i žabí oči tam má. Bylo pozdě si teď vyčítat, kolik hodin alchymie na Trnitém ostrově proflákal. Prostě to musí dokázat. Nakonec to bylo jednodušší, než se zdálo. Protože přísady už byly naloženy v lihu, stačilo je pouze smíchat. S lahvičkou hotového dryáku upaloval do Grewinina chrámu, aby na Ravense počkal. Ale když se pořád nevracel a hodina Emkener nastala, naříznul si zápěstí, nakreslil Terdebre a přivolávací rituál Bellsambary zahájil sám.
Sotva dorecitoval poslední větu, přiletěla jako ohnivá střela. Chrámovou loď naplnila povědomá vůně. Janis chvíli pátral v paměti, než se mu podařilo ten pach identifikovat. Jako jablkový koláč posypaný skořicí, jen ta skořice byla krapet připálená. Záře linoucí se z koruny na její hlavě oslepovala. Při bližším zkoumání došel Janis k závěru, že korunu na královnině hlavě tvoří řada devíti růžků vyrůstajících z jejího čela. Ten uprostřed je dlouhý asi jako prst. Čtveřice ostatních po stranách byly menší a menší. Démoní královna stanula na Terdebre a hned spustila: „Přivolání? Mne? Už celé roky si to nikdo nedovolil!“
„Dej mi svůj uhlík, Bellsambaro,“ vyzval ji Janis podle rituálu doporučeného v příručce.
Démonka se neochotně zkroutila. „To není nutné, smrtelníče! Stojím na Terdebre, ohrozit tě nemohu.“
„Dej mi uhlík, nebo tě ochladím,“ ušklíbnul se vyvolavač.
Naštvaně vybuchla: „Jednáš podle zastaralých učebnic, zoufalče. Už dávno se smrtelníkům nezjevuju. Jako partnerka boha Protokolu Sebasse…“
„Chceš říct konkubína.“
„Co si to dovoluješ?“ zavrčela a současně se po něm ohnala plamenným jazykem.
Šikovně uskočil za sloup a výzvu opakoval: „Dej mi svůj uhlík, konkubíno bůžka Sebasse.“
Rozzuřeně zasyčela: „Za tohle tě Sebass zabije.“ Naštvaně vytáhla ze záňadří rozžhavený uhlík a mrskla jím do Janisovy dlaně.
Ačkoliv nesnesitelně pálil, Janis nemohl udělat nic jiného, než ho v dlani udržet. Rychle zvedl ze země lahvičku s přichystaným lektvarem a démonce ho podal. „Až do dna to vypij. Hned!“
Nejednal fér. Podle pravidel měl teď démonku z hvězdice uvolnit. Bez uhlíku a na hvězdici byla naprosto podřízená jeho pokynům. Zášť jí čišela z očí, ale poslechla. Nic jiného nezbývalo.
Vypila všechno.
Držel uhlík a kroutil se. Počítal do sta a doufal, že lektvar zabere dřív, než bolestí omdlí. Bellsambara se zatím kroutila a nadávala. Na něj, na smrtelníky obecně, na ostatní démony. Na hloupou organizaci světových věcí, která démony nutí sloužit jak bohům, tak smrtelníkům. Stěžovala si, že démoni jsou vlastně hloupí, že to bohům a lidem trpí. „Něco jiného by bylo,“ lamentovala, „kdyby byli k ruce svým stvořitelům. Ale valná většina ze Starorodých si ani nepamatuje svá jména, natož jména démonů, které stvořili. Dokonce ani ti nejvzácnější… ti nejlepší ze všech… jako...“
Démončin hlas se zadrhnul. Zmlkla. Její rozhořčení z ní vyprchávalo a nahrazovalo je zděšení smíšené s netrpělivostí a dychtivostí. Předtím se třásla zlostí, ale teď se chvěla jako květina co přestála divokou vichřici. Upřela na Janise zamlžený pohled. „Ravens,“ vydechla. „Můj manžel. To on zařídil tohle setkání, že? Můžete ho, prosím, zavolat?“
„Není třeba,“ ozval se měkce Ravens, a vystoupil zpoza sloupu.
Janis otevřel dlaň, aby démonce uhlík vrátil, ale ona s očima upřenýma na Ravense jen nepřítomně zavrtěla hlavou.
„Můžeš ji pustit,“ šeptl Ravens. „Už je to zase ona. Moje Bell.“
Janis je tam nechal a šel. Spáleninu v dlani si ošetřil frexonovou mastí a šel do postele. Ve spánku se opět spontánně napojil na síť.
…Staré legendy? Nebuď hloupá. Je to jenom vykonstruovaný škvár…
…Aby ses nedivila, holubičko, aby ses nedivila.…
… maso a krev, kosti budou praskat, a smrtelníci budou řičet nadšením
…ale vítěz poraženého nezabije...
…Poražený bude darem pro všechny věrné věřící
Jeho svržením do plamenů, se smrtelníci zatíží kolektivní vinou.
Nevědomky dosáhnou dna vlastní nedostatečnosti
V kontrastu s velkolepostí vítěze jim nezbude nic silnějšího, než víra.
Dobře vymyšleno, opravdu dobře vymyšleno…
Probral se, zrovna svítalo. Popálená ruka tupě bolela. Vyhlédl z okna na zahradu, uviděl Vivon kropící trávníky. U srdce ho bodlo, jak moc ji chtěl. Skácel se do postele a znova usnul. Probudil ho až Gwenův příchod. „Nehorázné! Má v domě daresijského prince a klidně si do oběda spí!“ hartusil král.
„Můj soused mne ochotně zastoupí,“ zahuhlal Janis, když se hrabal z peřin.
Gwen si všiml, že spal oblečený a zvedl obočí. „Moc práce?“
„Tchýně a tak vůbec,“ zabručel.
„Hned jsem si říkal, že do kostela tě nedostane,“ poškleboval se Gwen.
Oběd, kam se společně odebrali, se podával v plesovém sále. Erijen k Janisově znechucení stál u dveří a dohlížel na provoz. Když se Janis Rivy zeptal, co to má znamenat, místo ní mu odpověděla Olivie. Zaměstanec prý k velkému rodinnému stolování nepatří.
„Dobrá,“ zavrčel Janis. Vstal a zvučně zvolal: „Pane tajemníku, tímto vás ze svých služeb propouštím. A teď vás, drahý příteli, mohu pozvat ke stolu.“ Nechal přinést židli, vecpal ji mezi svou a Rivinu a za mrtvolného ticha počkal, až Erijenovi podají talíř a příbor. Olivie bledá vzteky seděla jako puchýř a ostatní příbuzní pokašlávali a čekali, jak to přijme král. Ale Gwen si špital s Niteou a dobře se bavil.
Na odpoledne pozval král Niteu s Ywesem k sobě, ale navečer se měli vrátit na zahradní slavnost k Morfenovým. Janis zůstal doma. S neodbytným Cinetem dýchajícím mu za krk se uvelebil do proutěného křesílka na zastíněné terase u dveří do kuchyně. U stolku s vínem a zákusky maskovaný knihou sledoval, jak Riva prohání služebnictvo. Slunce pálilo a podomkové kolem nich kmitali. Ze skladu nad zbrojnicí vynášeli zahradní nábytek. Židličky a stolky rozestavovali k jezírku, k besídce i na terasu, kde se doposud roztahovali jen Janis s Cinetem. Když kolem po pískem vysypané cestičce na malé dřevěné kárce směrem k besídce za mohutného skřípání hospodyně Valia s důležitým výrazem ve tváři vezla bednu s ledem obalenou slámou, uniklo Cinetovi rozpustilé pousmání. Janis se po něm zvědavě ohlédl.
„Veze to jako korunní poklad,“ poznamenal kapitán.
„To máte pravdu,“ uznal vévoda. Sám se škodolibě pochechtával, když si povšimnul, že kromě Cineta nezůstali ušetřeni ani gardisté. Jeho těhotná pseudo manželka je svým roztomilým a úporným způsobem přiměla rozvěsit po větvích lampionky a ještě přichystat půlnoční ohňostroj.
Krenevy Riva zapřáhla nejvíc. Jako vždy to byli oni, kteří tahali nejtěžší břemena, stoupali do výšek, dělali ty nejnebezpečnější a nejšpinavější práce.
Při transportu dřeva na přírodní ohniště si Janis Ravense konečně zavolal.
„Tak jste si promluvili?“
„Ten nápoj lásky,“ drtil mezi zuby krenev. „Horší než Honor-re. Bell hluboko v sobě pořád věděla, že je něco špatně. Obviňuje se, že se tomu nedokázala ubránit. A že byla tak nezodpovědná a Direna do tak nejistého a nepřátelsky naladěného světa vůbec přivedla.“
„A ty?“
Ravens zakoulel očima. „Co bys myslel? Takovou Bell přece miluju. Teď udělá maximum, aby synovi pomohla. Hned šla za ním, že mu všechno vysvětlí. Ujistila mě, že moje obavy, že mě Diren nenávidí, jsou liché. Dokud byla v pořádku, věnovala se mu naplno. Stačila mu povědět všechno, co bylo třeba. Tvrdí, že Diren se tíživým okolnostem nepoddal. Vzpomíná si, že i poté, co ho zavřeli do kasáren, se snažil s ní komunikovat. I přes to, že ho od sebe hrubě odháněla. Choval se k ní, jako kdyby byla nemocná, což vlastně byla. Paradoxně teď když je při smyslech, musíme pohlídat, aby se nepletla do našich aktivit. Je strašně zbrklá.“
Po rozhovoru s Ravensem a nočním poslouchání dimenzionálních drbů Janis došel k závěru, že vyzvednutí žezla nebude odkládat. Jeho ohledy na Rivu a Erijena byly zbytečné. Pokud s Trsuahovou pomocí žezlo vyzvedne už dnes v noci, může artefakt až do odjezdu k Jestřábí hoře v poklidu studovat. Získá čas, aby se mohl stát krenevem, ale ještě dlouho bude vystupovat jako nenápadný smrtelník.
Předstíral, že si čte, ale jakmile se do jeho zorného pole dostala Vivon, zaclonil si oči dlaní, jako by mu vadilo prudké slunce. Pásl se na ní pohledem, když kolem balancovala s tácem naloženým litinovým nádobím, bosými chodidly měkce došlapovala na čerstvě umetenou pěšinu. Jak vlnila boky, bojoval s potřebou jí ten podnos vyrazit a vzít ji do náručí. Nezbývalo, než tajit dech.
Rozpustilost jej přešla, když zaslechl, jaké pokyny Riva krenevům vydává: „Naši hosté projevili přání vás vidět. Proto budete roznášet nápoje a budete jim všemožně k službám.“ Na to aby Janis Rivě řekl, že si to nepřeje, už bylo pozdě. Nebylo nic, čím by to zdůvodnil.
+++
