Vykladač I - Zuby poražených (kapitola dvacátá čtvrtá)
Probudil se po bradu přikrytý. Byla mu zima, ačkoliv v krbu v plném létě plápolal oheň. Levou paži měl strnulou a napuchlou. Hlava tupě bolela, na prsou bodalo, ale jinak se to dalo snést. Na křesle dřímal Erijen a v lenošce pod oknem opět spal Cinet.
„Jaký je čas?“ zachraptěl.
Erijen nadšeně nadskočil. „Už je ti lépe?“ výskl. „To je moc dobře. Král mi kladl na srdce, abych tě hlídal jako oko v hlavě. Snad mě konečně vezme na milost. Krenevové tě našli ve stáji úplně bez sebe. Lékař, prohlásil, že se jedná o otravu jídlem. Asi špatná ústřice.“ Erijen ukázal na fiólu se zeleně zbarveným roztokem stojící na stolku. „Vypadalo to, že meleš z posledního. Riva už ti přikládala k nosu zrcátko, aby se přesvědčila, zda vůbec dýcháš. Potom Zmetek přivezl od doktora tento lektvar. Tvůj stav jako zázrakem zlepšil. Není nad zdravý spánek.“
„Zavolej mi ho.“
Erijen nechápavě zamžikal: „Koho?“
„R... echm, Zmetka,“ vypravil ze sebe skřípavě Janis. Erijenovo veselí působilo až únavně.
Erijen nakrčil nos. „Vždyť je to jen otrok. V tomto stavu bys měl mít kolem sebe jen ty nejbližší. Ostatně, Riva ho poslala uklízet na zahradu.“
Janis namáhavě polknul a šeptl: „Trvám na tom.“
Vtom se Cinet zvedl a prohodil, že pro něj tedy skočí.
Byla to věčnost, než Ravens přišel. Janis musel vynaložit veškerou výmluvnost, aby se Cineta a Erijena zbavil.
„Čepel byla rozrušená v kyselině a namočená v teffredinu,“ řekl Ravens. „Skutečný protijed proti němu neexistuje. Tohle,“ krenev ukázal na fiólu, „prý prodlouží umírání asi o tři týdny, ale ty sis poradil sám. Vivon mi o tom qvestinu řekla. Poslali mě pryč. Nemohl jsem nic dělat. Volat Trsuaha nemělo cenu. K probuzení Hiria-abhama bude zapotřebí plného soustředění. Tys ani nebyl při smyslech.“
„Teď jsem.“
„Rozpadáš se mi před očima, Trajanisi,“ povzdechl si krenev.
„Čím později to uděláme, tím to bude těžší. Půjdeme do pracovny, mám tam nůž,“ prohlásil Janis a už se hrabal z postele.
+++
Poté, co poslal Trsuaha s Ravensem k Dobhanskému močálu, se Janis cítil tak mizerně, že si musel lehnout na kanape. Teď nebývalo, než čekat, až se ti dva s žezlem vrátí. Vzduch v kabinetu byl nehybný a teplý. Na zemi u krbu se leskla krví vyznačená hvězdice Terdebre. Janisovi se nechtělo uvěřit, že by to mohlo být tak snadné…
Ne, to určitě nebude.
Každou chvílí by měli být zpátky. Před půlnocí do pracovny nakoukl Erijen, zklouznul pohledem k obrazci u krbu a zeptal se, jestli Janis něco nepotřebuje. Janis ho posílal za Rivou, ale Nemesijec lamentoval, že se mu nelíbí jeho mrtvolná bledost. „Raději si lehnu vedle v salonu,“ řekl ustaraně, „kdybys zkolaboval, budu po ruce.“
Čas se neúprosně vlekl. Když už se Janisova víčka klížila, zahřmělo a Trsuah s Ravensem stanuli uprostřed Terdebre. Modrý démon svíral pod paží podlouhlou truhličku.
Protože už svítalo, Janis Trsuaha raději propustil. Truhličku s jednoduchým otočným uzávěrem si položil na klín. Zvedl víko a téměř se zalkl mrazivým chladem, který se z truhlice vyvalil. Přesně tak si představoval smrt. Chlad vystřídal nápor bolesti. Neodvratitelný konec. Ale na takové myšlenky nebyl čas. Všechnu pozornost si žádal artefakt.
Ve špinavém kalu na dně schránky leželo žezlo z matného černého kamene, jehož hlavice zakončená ozdobným prstencem byla osázena jiskřivě vybroušenými kameny. Sahíjinové jeho výrobu svěřili skřetům, protože pro ně by byla taková koncentrace krenevské síly smrtící. Z předmětu přímo sálala magie. Z velké dálky k Janisovi doléhal Ravensův hlas. „Nahoře na prstenci, je rudý hemakrytt, kámen naší linie. Pootoč ho k sobě, aby mohl rezonovat s tvými ozvami. Všechno ostatní už půjde samo.“
S vypětím sil uchopil Janis žezlo do rukou. Hlava se mu rozduněla, jako kdyby slyšel hlasitý hudební akord. Jeho srdce se prudce rozbušilo. Něco se dělo, talisman si ověřoval jeho identitu. Janis se rozpadal na miliony nepatrných kousků a zase se skládal dohromady. Čas se protahoval a Janis se propadal se do nicoty. Žena s rudými vlasy se k němu z výšky skláněla a natahovala paže, její tvář zlatě pableskovala, její rysy se křivily… Pak se v grenedonském trůnním sálu opět plazil pod horami mrtvých těl. Kdyby to dokázal, byl by křičel, ale sotva byl schopný dýchat. Cítil, že artefakt se ujišťuje o jeho právech a stále má pochybnosti. Vztekle si pomyslel, že vznešeným „Zubům poražených“ asi míšenec nevoní.
Vybavily se mu vzpomínky na Trnitý ostrov, Veru, Erijena, roky strávené na akezonském dvoře v Gwenových službách. Hořkosladce si vzpomněl na Qleu. A potom na Ravense a nakonec na Vivon. Tehdy konečně pomyslný odpor zeslábnul a Janis ucítil, že jej artefakt přijímá. Ale současně cítil nesmírnou bolest. Jeho lidský život právě končil. Sotva dýchal. Před očima se mu dělaly mžitky, přesto se znovu soustředil na žezlo ve svém klíně.
„Najdi rudý hemakrytt,“ nabádal jej znovu Ravens. „Jakmile se ho dotkneš, sám se uvolní...“
Janis žezlem pootočil. Spatřil zelený a modrý kámen, ale v místě, kde měl být červený, našel jen mělký důlek. Hemakrytt jejich rodinné linie chyběl.
Matně registroval, že Ravens, který se vlivem prokletí ke kompletnímu artefaktu přiblížit nemůže, na něj z dálky cosi křičí. Bylo mu tak zle, že sotva rozlišoval slova.
„Dělej! Žezlo zabíjí poslední lidské, co v tobě zůstalo!“
Nepomohlo že Janis artefakt probudil. Bez hemakryttu byl pro něj talisman smrtelně nebezpečný.
Viděl rozmazaně a dech se krátil. „Hemakrytt…chybí,“ vypravil ze sebe tak tiše, že netušil, zda to k Ravensovi dolehlo.
„Tak použij zelený orzol mé matky,“ vyhrkl vynervovaně Ravens. „Nebude to tak účinné, ale lepší než smrt. Je menší. Hledej asi uprostřed průměru hlavice. Vybroušený jako hladká čočka.“
Janis horečnatě pátral po Ewonině zeleném kameni, marně. Na obvodu žezla našel další mělký důlek, hlesl: „Někdo ho odstranil.“
„Tak zavři víko!“ zařval zklamaně Krenev. „Rychle! Jinak tě záření zabije!“
„Nnnemůžu,“ vydechl Janis. Skutečně. Sotva dokázal hýbat rty. Vzpomínal, co přesně mu Ravens řekl. Může zářič probudit. To se povedlo, žezlo ho poznalo a napojilo se na něj. Ale současně mu odebralo všechny síly, o kterých ani nevěděl, že je kdy měl. Klíč k transformaci, která by jej před syrovou energií artefaktu ochránila, však ztělesňovaly dva chybějící kameny. Teď nezbývá, než schránku zase zavřít, ale on k tomu už neměl sílu a Ravens se k ní také přiblížit nemohl.
Co teď? Barevné kameny výsměšně jiskřily.
Vivon. Vzpomněl si, jak Ravens mluvil o jejím původu. Že ji Senedon zplodil s kdoví kým… Byla tu naděje, nepatrná ale přece, že její matka nebyla Krenevka. Potvrzovalo to i její nepředvídatelné chování. Pokud by Vivon byla krenevkou jen zpoloviny, znamenalo by to, že účinek kletby by nemusel být tak striktní, jako u Ravense. Mohla by se pak právě ona ke skříňce přiblížit a zavřít ji. Ravens by pak prostřednictvím Bellsambary skříňku svěřil kletbou nezatíženému Direnovi. Tomu by nezbývalo, než kameny hledat. „Co…zkusit…Vivon?“ zasípal.
Ravens přikývl, kolem zdi se prosmýkl k oknu a sklouznul ven.
Janis krvácel z očí, krev měl v ústech, potil krev. Nebyl si vědomý, že dýchá. Umíral, nebo už mrtvý byl. Nechápal, jak je možné, že ještě vnímá. Nehledě na to, co s žezlem Vivon dál udělá, pro něj se nic nezmění. Jeho blízkost udělala své. Aspoň zachrání Ravense.
Netrvalo to dlouho a Ravens byl s Vivon zpátky.
Zatímco Ravens před ničivou silou artefaktu obloukem uhýbal a co nejrychleji se proplížil do nejvzdálenějšího křesla v pokoji, Vivon zvolna přicházela až k truhlici, jako kdyby na ni nepůsobilo. Opravdu zvláštní. Bohyně se pohybovala plynule a bez komplikací. Přesto její stříbrné oči tonuly v slzách. Janis neměl tušení, co se s ní děje.
Venku zaduněl hrom.
Vrzly dveře. V temném obdélníku Janis zahlédl Erijenova široká ramena. „Nic…se… neděje, Eri,“ řekl mu konejšivě, „běž… si… lehnout.“
Erijen však popošel do jasného světla. Na tváři slavnostní výraz. „Ale děje.“ Obrátil se do temného salonu, ze kterého právě vyšel a s uctivostí, kterou u něj dříve Janis nikdy nezaznamenal, pronesl: „Mají to otevřené, Vaše Vznešenosti. Někdo by to měl zavřít dříve, než vstoupíte.“
Teprve tehdy si Janis všimnul, že venku už je téměř den, ale temnota vedle v salonu tomu neodpovídá. Buď tam někdo zatádl závěsy, nebo…
„Ať to udělá Vivon,“ ozvalo se odtamtud. Hlas nebyl ostrý ale hluboký. Působil jako samet. Přesto, že zněl tiše, rozvibroval sklenice na stříbrném tácku tak, že se jedna sama převrhla a roztříštila se.
Janis se podíval na Ravense. Prastrýc byl zhroucený v křesle, oči mu divoce plály, čelisti měl zaťaté. Vivon s nečitelným výrazem ve tváři, rovná jako pravítko, stála u pohovky, na které seděl. Zatímco Ravens vypadal zhrouceně a Vivon apaticky, Erijen u dveří se usmíval, jako kdyby vyhrál bank. Choval se opravdu divně. Jako kdyby věděl, že není radno se k artefaktu přibližovat. Rozpačitě se zašklebil a obrátil se na Vivon: „Slyšelas. Udělej to.“
Janis už pochopil, kdo vstoupil do hry. Ve tmě se skrývá sahíjinský bůh. Protože kdo jiný by to měl být? I on se však probuzeného artefaktu bojí. Proto ještě mohou situaci zachránit. Skříňka musí zůstat otevřená, aby se k nim sahíjin nedostal. Ale jestli Vivon sahíjina poslechne a skříňku zavře, budou všechny šance navždy v háji.
Truhlice na jeho klíně byla těžká. S nadějí vzhlédl k Vivon. Dívala se z okna, rty měla bílé, ale oči jí zářily jako hvězdy. Působila tak klidně, jako kdyby se jí nic z toho, co se dělo, netýkalo.
„Vivon,“ šeptl. „Nechej to otevřené. Můžete vyjednávat.“
Hlas ze tmy se shovívavě uchechtl. „Ó, jak tragicky se v ní mýlíš, vykladači! Copak sis nevšiml, že ona patří mně?“
„Nexi, prosím,“ přerušila sahíjina Vivon.
„Poslouchej drahoušku, jdi a zavři tu skříňku,“ znělo ze tmy laskavě. „Ujišťuji tě, že tobě artefakt neublíží. Díky krvi tvé matky.“
„Já se nebojím,“ odsekla.
„Dobře, drahoušku,“ ozvalo se konejšivě, „tak mě tedy poslechni. Nemá cenu s nimi ztrácet čas. Ty jim nic nedlužíš. Jenom by tě využili, ale stejně by nepřijali. Nepochopili by tě. Toto je přece ta příležitost, na kterou jsme čekali! Když mi pomůžeš, tak novelizaci Protokolu ani nebudeme potřebovat. Dostaneš to za odměnu, žes pomohla potlačit vzpouru! Konečně budeme spolu, má jedinečná! Jenom já tě skutečně znám a dokážu ocenit!“
„Vivon,…to…není…jen…o…tobě!“ zasténal Janis.
„A proč by nemohlo?“ oponoval ze tmy sahíjin.
Jeho hlas zněl tak potměšile, že se Janis snadno dovtípil, o kterého z Mladorodých jde. Najisto je to Henrex. Jeden z Velké devítky. Temný pán.
„Celou tu letošní parádu na Jestřábí hoře jsem inicioval jen proto," pokračoval dál lehkým konverzačním tónem sahíjin, „abych ji odtud dostal. Když se Qlea nechala upálit, hodil jsem do placu, že mystérium se hroutí. Pomalu a cílevědomě jsem ovlivňoval veřejné mínění. Jako semínko, které vyklíčí, aby nakonec vydalo plody. A když se konečně dobereme k cíli, má nám to nějaký Zmetkův prasynovec zhatit?“
„Jak…dlouho…o mně…víš?“ vypravil se sebe Janis. Něco uvnitř jeho těla se rozpadalo. Nedalo se to zastavit. Krev už nebyla v žilách, bublala a vřela.
Z obdélníku tmy zalitého nazlátlou září vystoupila vysoká štíhlá postava. „Asi deset let, míšenče. Skutečnost, že jsi pád Wobernu přežil, nám vyklopila Sebassova konkubína,“ řekl.
Temný pán Henrex byl muž ostře řezaných rysů středního věku v jednoduché bílé tunice z lesklé látky a šedivých kalhotách. Jeho tvář Janis vídal na obrazech i reliéfech v nesčetných obměnách. Ve vlasech barvy pšenice měl Henrex černou čelenku, ve které se skvěl jasně rudý kámen. Velikostí i tvarem odpovídal důlku v žezlu.
„Tomu říkám frajeřina, Henrexi,“ uchechtl se uštěpačně Ravens. „Ovšem. Jeden kámen ti přece neublíží.“
„Ty jen v klidu seď,“ zapředl zlověstně Temný. „Dokud někdo s mocí neprolomí tvou kletbu, hemakrytt ti stejně nepomůže.“
„Analogicky to platí pro tebe,“ zavrčel Ravens. „Jeden kámen ti nic neudělá, ale celé žezlo by tě mohlo zabít.“
„Kdyby ho nedržela na klíně mrtvola, tak možná,“ uchechtl se bůh.
Janis sledoval, jak se Ravens podíval na Vivon a pak na Temného.
„Toto je patová situace,“ zasyčel na Temného Ravens. „Žezlo je probuzené. Ty jsi oslabený, já jsem osabený. „Když kletbu zrušíš a dáš nám hemakrytt, Vivon skříňku zavře. Získáme tím oba. Pak spolu můžeme jít za Tyneonem. Těch dvě stě let stačilo. Dohodneme se.“
„Vivon je na mé straně, ty blázne,“ rozesmál se Temný. „A víš, proč? Protože mě miluje.“ Zaťukal si na obruč, ve které byl kámen usazen. „A nedívej se na mě tak. Vzít ten kámen, bylo preventivní opatření. Tvého syna jsem ušetřil a dokonce i vychoval. Jenže on místo aby se asimiloval, dělal neplechu. Utkání na Jestřábí hoře je za dveřmi. Příslušníci tvé rasy natolik změkli, že je vyloučeno mezi nimi najít vyzyvatele, aby souboj vypadal aspoň trochu důstojně. Diren ačkoliv je míšenec, je vlastně jediný bojeschopný krenev, kterého máte.“
V matném světle svíček se Ravensův obličej zdál jako vytesaný z alabastru. „Slíbil jsi, že ho ušetříš.“
Temný se uštěpačně ošil. „Ale to jsi neměl chystat vzpouru!“ Významně si poklepal na čelenku. „Žezlo je probuzené a Direna neváže kletba. Stejně je riskantní ho dál držet naživu. Ohrožuje systém. Pochop, že pořád ho hlídat nemůžu.“
„Neohrozí tě, když necháš kámen zasadit zpět,“ zvýšil hlas Raven. „Dáš žezlo hlídat. Diren se to ani nemusí dozvědět. Copak nevidíš, že takto to stejně dál nejde? Situace se stává neudržitelnou! Na tvorbu, kterou jsme podporovali my, jste vy rezignovali! Veškerý čas marníte opečováváním smrtelníků. Ale naše úkoly jsou přece závažnější a sahají dál, než na Teneris. Nezapomněli jste, co jsme všichni před třemi staletími tak intenzivně hledali? Už jste to našli? V laboratoři, jak si myslí Tyneon, to nenajdete. Můžeme se o to pokusit společně. Ještě není pozdě.“
Temný pohrdavě nakrčil nos. „Myslím, že Hybný impulz je nesmysl. Netrebská báje. Kdyby jste netreby nevyvraždili…“
„Každý dělá chyby,“ připustil Ravens. „Proto je potřeba se vrátit na začátek.“
„To možná ano,“ ušklíbnul se Temný, „ale tvůj všehoschopný synek mi do toho kecat nebude.“
„Prosím,“ šeptl Ravens, „Direna ne.“
„Bude bojovat na Jestřábí hoře. Už je příliš nebezpečný,“ řekl rázně Sahíjin.
Vzápětí se v rychlém sledu odehrálo několik událostí po sobě.
Ravens se bleskurychle vymrštil směrem k truhlici. Vrhl se na žezlo a zřejmě v úmyslu hodit ho po Henrexovi se s ním napřáhl. Ale nejspíš proto, že byl příliš oslabený, jím vlna akumulované energie z žezla projela. Bůh diplomacie naposledy silně stříbrně zazářil a pak se rozplynul.
Nebyl.
Janis se pokoušel něco udělat, ale nedokázal vůbec nic. Měl potřebu zařvat, ale ani to se nedařilo, jako kdyby už neměl ani hlasivky. Jeho tělo bylo jako nepotřebná věc. Hiria-abhama leželo na zemi, tiše jiskřilo a praskalo.
Temný mezitím před smrtícím artefaktem obezřetně ustoupil zpět do sousedního pokoje.
Krenevka stála jako svíce a těkala očima z místa, kde naposledy vydechl její bratr, na nehybného a krví zalitého Janise a zase zpět. „Tys ho zabil!“ vzlykla.
„Odrovnal se sám,“ ozval se ze tmy otráveným tónem Henrex. „Viděla jsi to. Musel vědět, že ten pokuds nepřežije. Zvedni ten krám zvedni a strč ho zpátky do krabice. Hned!“ zařval.
Kdyby Janis mohl, řekl by jí, že ji Henrex zneužije a zotročí víc, než kdy byla. Podle toho, jak skepticky se tvářila, to možná věděla. Bratrova smrt jí viditelně otřásla. V duchu klel, že netuší, co se jí odehrává v hlavě. Náhle se k jeho zkrvavenému obličeji naklonila tak těsně, že se ho téměř dotýkala špičkou nosu. Toho všetečného nosu, který tak ráda všude strkala. Pátravě se mu zahleděla do očí. Už ho nic nebolelo. Zvláštní.
„Copak nevidíš, že míšenec dávno zcepeněl?“ houknul ze salonu Temný.
„Není mrtvý,“ namítla.
„Nesmysl,“ odfrkl sahíjin, „co bylo lidského, je mrtvé od chvíle, co to otevřel. A ta ubohá krenevská čtvrtina nemohla takový výron síly vydržet.“
„Byl otrávený teffredinem," namítla Vivon. „Na hranici mezi životem a smrtí balancoval tři dny. Paradoxně to mu teď pomohlo.“
„Tak to trápení ukončím, až to žezlo zavřeš,“ uchechtl se Temný, ale jeho hlas se třepil nervozitou. „Bohové mají být milosrdní. Hlavně už mě poslechni. To s tvým bratrem jsem neplánoval, přísahám...“
„Nechci, abys ho zabíjel.“
„Proč?“
„Už bylo dost umírání!" vyjekla. „Nejdřív mě smrtelníci připravili o sestru, teď jsem kvůli tobě přišla o bratra. A to, co plánuješ s Direnem, se mi taky nelíbí. Nedám to žezlo zpátky, dokud mi neslíbíš, že Janise ušetříš!“
„Vivon,“ zapředl výhrůžně sahíjin z úkrytu, „doufám, že si uvědomuješ, co po mně žádáš.“
Krenevka si dlouze bolestně povzdechla. „Ano, Nexi. Uvědomuju.“
Janis jí strašně chtěl říct, že ten obchod bude mít nějaký háček. Sahíjin ji určitě nějak podfoukne. Ale nedostal příležitost.
„Tak dobrá,“ zamručel Henrex.
„Přísaháš, že mu pomůžeš?“ Znovu se sice ujišťovala, ale bylo to jen horší. Smrt by mohla být vysvobozením…
„Ano, když ten harapák strčíš do krabice,“ vyštěkl naštvaně bůh.
V napjatém tichu se bohyně konečně pohnula. Zvedla žezlo ze země a vložila ho zpět do schránky. Štíhlými prsty uchopila víko a s hlasitým třísknutím je zaklapla.
Mrazivý závan pominul a v tu ránu byl Temný opět v místnosti. Aniž se z místa u dveří pohnul, svíral truhlici v rukách. Vítězoslavně se na Vivon usmál. „Hodná.“
Současně síla jeho božství naplno ovládla prostor. Svou přítomností naplňoval každý kousek volného místa. Janis měl dojem, že kdyby dokázal pohnout rukou, musel by na něj narazit.
Bůh vložil truhlici do rukou Erijenovi a laskavým tónem, jako kdyby hovořil s dítětem, řekl: „Jenom to chvilku podrž.“
Nemesijec přikývnul a couvaje ke stěně se pod tíhou schránky i nevídaného zážitku pomočil.
Bůh při pohledu na roztřepaného Nemesijce znechuceně nakrčil nos. Pak vztáhl paže k Vivon a zářivě se na ni usmál: „Tolik jsi mi chyběla, lásko. Honor-re budiž z tebe sejmuta.“
Vivon vplula Henrexovi do náručí. Jak se dostala do blízkosti čelenky, Senedonův hemakrytt inicioval její transformaci. Místnost zaplavilo jasně bílé světlo. Krenevčiny havraní vlasy ožily vlastním životem, leskly se, povlávaly, její pleť nabyla perlového odstínu. Celým vzezřením teď Vivon připomínala bohyni ze zapovězených krenevských legend. Ačkoliv se tvářila spíše ponuře než šťastně, tak kdyby si divák odmyslel okolnosti, bylo by se mu to i líbilo. Ruku v ruce přistoupili Vivon s Henrexem k nehybnému Janisovi. Henrex po něm přejel pohledem a zavrtěl hlavou. „Vidíš jeho duši? To třepetavé? Zvláštní, že se ho pořád drží.“
„Je to mág,“ hlesla.
„Především je to krevenský exot,“ opravil ji. Potměšile se usmál, zhluboka se nadechl a vyfoukl na Janise obsah svých plic.
Zaplavil ho teplý příboj. Mrtvá strnulost se rozechvívala životem. Pak se hluboko v něm něco otevřelo. Pod záblesky rudého kamene jako pod nápěvem písně, kterou už kdysi dávno slýchal a kterou nikdy úplně nezapomněl, se jeho podstata probouzela. Uvědomil si, že ho sahíjin nejen oživil, ale že blízkost hemakryttu nastartovala jeho krenevskou část. Nejdřív si myslel, že je oslněný zlatou září, ale jak se od něj boží tvář vzdalovala a on získával širší výhled na interiér pokoje, seznal, že na něj ze všech stran útočí miliony cizích vjemů, prostor se na něj řítí a on se stejně tak rozprostírá do šíře. Vše spolu souviselo, prolínalo se a prolamovalo průhledy do dalších prostorů přesně, jak mu to popisovala Qlea, když vyprávěla o tvorbě. Vyděšený a fascinovaný současně se pokoušel to vstřebat, protože stál na prahu něčeho úžasného. Připadal si jako by stál u pootevřených dveří. Tam venku ho čeká celý svět. Potřeboval ty dveře rozrazit dokořán. Věděl, co musí udělat, aby se jeho síla plně rozvinula. Stačí jediný dotek kamene v Henrexově čelence. Chtěl zvednout ruku, ale dřív, než tak učinil, položil mu zamračený sahíjin dlaň na temeno a řekl: „Návdavkem ti předávám Honor-re.“ zamumlal.
Janisovo zorné pole se náhle zamlžilo. Barvy vybledly, kontury se rozplizly. Ale nebylo to stejné jako předtím, když byl člověkem. Nic nebylo stejné.
Sahíjin se pyšně otočil k Vivon. „Vidíš? Žije. Chvíli potrvá, než se dá dohromady.“ Pohodil hlavou k Erijenovi: „Pak ho tady svému přičinlivému věřícímu za pár šestáků prodám.“
Krenevčina stříbrná tvář se zklamaně stáhla: „Tys ho proklel?“ vyjekla, „chceš ho prodat smrtelným? Vždyť se na nich neprovinil!“
Henrex se rozchechtal. „A Ravens snad ano? Přesto byl trestán víc než ostatní. Právě ty, má drahá, která jsi od svých soukmenovců zažila více zášti než kdokoliv jiný, bys měla vědět, že spravedlnost je iluze.“
„Možná její uplatňování v praxi,“ zakrákoral tlumeně Janis, „ale spravedlnost samotná iluzí není.“
„Vidíš? Už může mluvit,“ liboval si Temný. „Ještě chvilku a bude jako rybička.“
„Podvedl jsi mě!“ zakňourala užasle Vivon. Ustupovala ke stěně, celá se chvěla, jako by jí otřásla zima.
„Chtěla jsi, abych ho zachránil a to jsem udělal,“ bránil se bůh. „Nemohl jsem ho nechat jen tak.“
„Zrádče,“ vzlykla. „Stejně tak jsi mě podvedl s Direnem! Už od počátku ho plánuješ obětovat a mně jsi o tom neřekl!“
„Jen protože jsme se o tom nebavili, nemůžeš mě obviňovat, že bych ti lhal,“ řekl uraženě Temný. „A Direna jsem šetřil, co jen šlo. Když mi strážní hlásili, že ho Trsuah tajně vyučuje dějinám, logice a co já vím čemu dalšímu, nechal jsem to být. Nezasáhl jsem, ani když si baziliščí poštou vyměňoval dopisy s Ewonou. Kdyby se to nedělo, sám bych mu to vzdělání musel nějak zprostředkovat,“ Henrex se rozšafně usmál. „Vždycky jsem si uvědomoval, že je to syn krále a podle toho jsem s ním jednal. Že ho strážní občas seřezali? No a co? Chtěl jsem, aby nebyl padavka. To taky není. A byl jsem to já, kdo ho vycvičil k boji. Někdo se role šampiona chopit musí. Je připraven.“
Janis ucítil brnění v kostech. Vzápětí se dům otřásl. Kabinet se zaplnil šesticí hřmotně vyhlížejících démonů navlečených v kožených kazajkách a kalhotách, páchnoucích krví a kouřem. Nízká čela potažená šedivou kůží zdobily desítky drobných růžků, ale ten pátý s rukama v okovech a omotaný řetězy, jehož rozhalený hrudník brázdily krvavé šrámy, vypadal jako člověk. I když byl vysoký, nebyl tak robusní jako ostatní. Měl rozcuchané smolně černé polodlouhé vlasy. Pravidelně řezané rysy jeho hezkého obličeje zaneřáděného špínou a krví důvěrně připomínaly ten Ravensův.
Bůh ukázal na svázaného. „Co zase provedl?“
„Bylo nám doručeno obvinění parafované vznešeným Emdewonem, sire,“ meldoval démon s rudými zorničkami a špičatýma ušima. „Vyšlo najevo, že má prsty ve žhářském spiknutí v okolí Senediny hory před osmi lety. Preventivně jsme ho zajistili.“
Temný znechuceně ohrnul ret a mávl rukou. „Švagrová má smůlu. Žádný proces nebude. Držte ho ode mne dál, hlupáci,“ štěkl nejspíš v obavě, aby blízkost hemakryttu v jeho čelence Direna nevyprovokovala k riskantní akci. Běsové provinilce okamžitě odmrštili směrem ke krbu. Dopadl téměř k Janisovým nohám.
„Ani se nehni!“ poručil Direnovi nebešťan. A skutečně. Mladý démon ustrnul zkroucený, jak dopadal k zemi s pokrčenýma nohama, hlavou zalomenou pod tělem jako socha.
Temný si rudookého gestem přivolal k sobě. Ukázal na truhlici, kterou třímal Erijen a řekl: „Tohle ponoříš na dno Dobhanského močálu.“ Všechny poskoky přehlédl a dodal: „Tímto vám výslovně zakazuji tu věc opětovně z té břečky tahat. Seržant Hjent stanoví kolem močálu hlídky.“ Mrskl očima po ztuhlém Direnovi. „Emdewonovi vyřiďte, že démona číslo rtuente mu vydat nemohu. Jeho případ bude řešen v souvislosti s likvidací krenevské vzpoury.“
Démoni při zmínce o vzpouře překvapeně vyvalili oči. „Rozkaz, vznešenosti,“ vyštěkli unisimo a s duněním zmizeli.
Mladého démona, zamrzlého v jeho nepřirozené pozici a vztekle blýskajícího očima, tam nechali.
Henrex poslal Vivon vzdušný polibek, upřel na zkamenělého Direna zkoumavý pohled a řekl: „Tvůj otec je mrtvý, vojáku, protože chystal vzpouru. Nezabil jsem ho já, ale výboj z Hiria–abhama,“ dodal tónem, jakým se mluví o mizerné letošní úrodě žlutých ředkví. Po celou dobu proslovu si bůh v dlani pohazoval malým prskajícím energetickým klubíčkem.
„Dobře, že to zkusil,“ procedil mezi zuby Diren.
„Takže mu jeho pohoršující jednání schvaluješ?“ ujišťoval se Temný.
„Samozřejmě!“ sykl Diren. „Jaká úleva, že to nevzdal! Po všech těch letech! Zemřu s pýchou, že se můj otec zachoval správně!“
Temný si založil paže na prsou a zloumavě si Direna prohlížel. „Ts ts ts. Takoví jste všichni. Místo abyste se snažili o pochopení, uchylujete se k urážkám. Kdybys byl čistokrevným démonem, dávno bych tě vytřídil. Ale protože jsi i krenev, dostaneš šanci se vykoupit.“
Diren se zle rozesmál. „To jsem zvědavý.“
„Když tvou démoní polovinu zabiju, ta krenevská se plně rozvine. Senedonova linie byla odjakživa nejsilnější. Čas druhé výzvy je tu. Jsi nejlepším zabijákem, kterého jsem kdy vycvičil,“ zavrněl Temný.
„Dělat smrtelníkům na Jestřábí hoře šaška?“ zachrčel jízlivě Diren. „Nikdy. Radši zemřu tady a teď.“
„Ani když se ti postavím já sám?“ řekl Temný. Přitom bylo nad slunce jasné, že souboj bude nerovný. Divadlo pro smrtelníky, kteří pak poraženého obřadně předají plamenům. Henrex nejspíš kalkuloval s tím, jak moc ho Diren nenávidí.
Ravensův syn vztekle zavrčel.
Janis pochopil, že takové nabídce asi neodolá. Zavřel oči, aby se lépe soustředil a začal pomalu a rytmicky recitovat, co poslední noc předtím než byl otráven, zaslechl v dimenzionálním šumu:
„Opadá maso a vyteče krev, kosti budou praskat, a smrtelníci budou řičet nadšením
Ale vítěz poraženého nezabije.
Ten bude darem pro všechny věrné věřící
Jeho svržením do plamenů, se lidé zatíží kolektivní vinou.
A nevědomky tak dosáhnou dna své malosti
V kontrastu s velkolepostí vítěze jim nezbude nic silnějšího, než víra.“
Když skončil, oči otevřel, a už normálním tempem dodal: „Nenech se zmást, Direne. Tvůj otec za tebe už zaplatil a Henrex to dobře ví. Ať si tu oběť hledá jinde. Garantuju ti, že ji najde. Tvoje úkoly jsou jinde. Teď jsi králem krenevů ty.“
Čekal, že ho Temný okřikne, ale bůh na něj znepokojeně civěl. Stále si pohazoval s tím svítivým klubíčkem. Pak se otočil k rozběsněnému Direnovi a řekl: „Je na čase, by sis krenevský chlebíček ozkoušel. A po pár týdnech u smrtelníků, se mi ještě velice rád na Jestřábí hoře postavíš.“ Bůh se rozmáchnul a hodil. Jakmile se svítivé klubko strefilo do Direnova ramene, jeho tělo vzplálo v ohni. Místnost vyplnil křik, kouř a štiplavý zápach. Janis v hrůze sledoval, jak plameny zhasínají. Místo ohořelého torza k zemi spadlo zcela neporušené tělo muže se stříbřitou kůží.
„Celý tatínek,“ uchechtl se Henrex. „Tedy ještě než z něho Seneda udělala tintítko, přirozeně,“ dodal poťouchle.
Ravensův syn se vzepřel na loktech. Stále ležící na břiše si ohromeně prohlížel svá stříbřitá předloktí, hýbal prsty, zatínal pěsti. Rozhlédl se kolem a zíral na pozůstatky jeho staré existence v podobě krusty krve a masa připečené k podlaze. Pak zvedl hlavu a hořce se na sahíjina usmál: „Už se nemůžu dočkat, až ti nakopu prdel, Henrexi.“
„Erijene, můj služebníku,“ řekl pobaveně Temný, „máš nějaké peníze, abys mohl zaplatit za dva otroky, které ti prodám? Jsou to sice míšenci, ale jsou z královské linie.“
