Vykladač I - Zuby poražených (kapitola devatenáctá)
Vraceli se do Akezonu. Král na závěrečném plese trochu přebral. Dopoledne si natřásal zadek na koni, na odpolední polovinu cesty si přisedl ke Gisele a Rivě do kočáru. Janis by se od konvoje rád odpojil a uháněl napřed, ale jednak by měl v patách ochranku a ještě by vyvolal řadu všetečných dotazů. Proto raději vydržel, i když počítal každý ekteren. Když jej po svačině Gwen vyzval, aby se k nim připojil, se sveřepým výrazem se podvolil.
Dámy brebentily o módě, pánové podřimovali. Pak Gisela přehodila list a začala vyjmenovávat nedostatky v organizaci výstavy a hovor se stočil k personálu vůbec. Královna si povzdechla, že v Akezonu za těch pět dní určitě nezůstal kámen na kameni. Riva přiznala, že ji hned po příjezdu čeká nelehký úkol zdomácnit nově zakoupené otroky.
Královna pokývala hlavou. „Základem je ty bytosti nerozmazlovat, má drahá. Mějte na paměti, že jejich primární účel je náboženský. Tvrdě pracují proto, že jim to uložili bohové. Užitek, který přinášejí nám, je až druhotný.“
„Chtěli jsme být u přejímky, ale Bonet to do začátku výstavy nestihnul,“ podotkla bezelstně Riva. „Doufám, že náš tajemník se o to nejnutnější postaral.“
Gwen se ošil a brouknul: „Dobře, že jste to vzpomněli. Po tu dobu, co jsme měli být pryč, jsem nechal tajemníka strčit do chládku. Je to přece jen válečný zběh. Když není pod kontrolou, mohl by zlobit.“
Janis nadskočil. „Chceš říct, žes Erijena strčil do vězení?“
Gwen se mile usmál. „Proč ten křik? Tím, že jej u sebe držíš, obcházíš zákon a oba to dobře víme. Jen co se vrátíme, můžeš si ho vyzvednout. Ostatně, sedí ve věži pro smetánku, nic mu nechybí. Naposledy jsi tam bručel ty sám.“
„A mí krenevové?“ špitla hrůzou pobledlá Riva.
Gwen se k ní konejšivě naklonil a vzal její ruce do dlaní.
„Páni, vy máte ale ledové prstíky. I o to jsem se postaral. Poslal jsem za Bonetem do banky předsedu dvorské rady, hraběte Kresta. Měl mu zaplatit Morfenovým zlatem, vyzvednout krenevy a dopravit je do vašeho paláce.“
Riva opatrně vyprostila své ruce s Gwenových dlaní. „Děkuji, veličenstvo.“
„Rádo se stalo, má drahá,“ zašvitořil král a uličnicky na rozběsněného Janise mrkl.
„Předpokládám, že ředitel Krestovi těch tři sta prutů z mého depozitu bez potíží uvolnil,“ zasípal Janis.
Gwen si položil ruku na srdce. „Prokázal se zplnomocněním, které zabavil Nemesijci a ještě měl pověření ode mne. Předevčírem mi poslal vzkaz, že vše proběhlo dle rozkazu.“
Gisela Gwenovi poklepala vějířem na koleno a když se k ní otočil, vlepila mu polibek na tvář. Oči jí hořely upřímným obdivem. „Jak jste laskavý, můj pane,“ podotkla. „Váš První rádce aspoň vidí, jak si jeho práce v Lijanině háji ceníte. Udělal jste vše pro to, aby jej nic nerozptylovalo. Neslyšela jsem, že by kdy nějaký panovník pro svého podaného dělal tolik jako vy pro Morfena.“
Gwen si Giselinu ruku přitáhl ke rtům a s pohledem upřeným z okna vesele pronesl:„Ale vždyť Morfen je jako můj příbuzný, Gi, tak už na něj jednou pro vždy přestaňte žárlit.“
Janis věděl, že Gwen nepřestane, dokud mu nedá najevo, že je vše v pořádku nebo rovnou nepoděkuje. „Děkuji, že jsi to tak dobře zařídil, sire,“ procedil mezi zuby. „Ale teď bych rád vysedl a vzal to do Akezonu zkratkou přes Jedlový průsmyk. Tímto tě co nejuctivěji prosím o svolení. Cineta a jeho hochy si pochopitelně vezmu sebou.“
Riva po jeho boku napětím ani nedýchala.
„Kam ten spěch?“ ušklíbnul se Gwen. „Chceš se připravit o degustaci vín u Ivdety? Taková milá tradice a ty ji chceš porušit. Vždyť v Akezonu bychom byli zítra v podvečer. Jaký je v tom rozdíl?“
„Když si pospíším, budu tam dnes do půlnoci.“
Gwen znechuceně zavrtěl hlavou.
„Tak co, mohu odjet?“ dorážel Janis.
„Že jsem o tom vůbec začal. Budiž,“ řekl o poznání chladněji král.
„A ve vězení,“ vypravil ze sebe vévoda, „mi Erijena vydají bez problémů?“
Gwen pomalu vážně přikývnul. „Takové totiž dostali rozkazy. Buď si ho vyzvedneš ty nebo nikdo.“
V té chvíli Rivě uniklo vyděšené zaúpění. Mladinká žena se ve stavu nervového zhroucení podobala voskové figuríně.
„Je vám dobře drahoušku?“ znepokojila se Gisela.
„Potřebuji jen trochu na vzduch,“ zablekotala.
„Stejně musíme zastavit, aby mohl Morfen vystoupit a poshánět tu svou bandu,“ zavrčel Gwen a poklepal jilcem meče na vozku.
Bylo pod mrakem a vzduch byl nasycený blížícím se deštěm. Malebné vížky usedlosti rozpustilé baronky Ivdety vyčnívaly za hřbetem lipového hájku. Janis odvázal od postranice kočáru svého koně, neomaleně se prodírajíc v protisměru a vrážeje rameny do ostatních, za poplašeného ržání koní a nadávek ozbrojenců vyhledal mezi doprovodem Cineta, pohodil hlavou směrem k severu a houkl: „Směr hlavní město přes Jedlový průsmyk. Hned teď.“ Aniž by čekal, než kapitán mezi rozptýlenými voji sežene ostatní, vyrazil.
+++
Po návratu vévody z Morfenu z Lijanina háje se v jeho paláci hovořilo pouze šeptem. Ve chvílích, kdy si služebnictvo myslelo, že nikdo z panstva není v doslechu, se vedly dohady, jaká katastrofa se asi přihodila. Vévodkyně se krčila v budoáru s napuchlýma očima, cizácký tajemník, místo aby seděl v kabinetu u účetních knih, jí natřásal polštáře a vévoda samotný syčel jako jedovatý had. Když dal král Nemesijce konečně zavřít, všichni počestní sloužící si oddechli. O to větší byl jejich údiv, když si ho vévoda zase přivedl.
Ti dva se přiřítili uprostřed noci jako by měli v patách smečku démonů, probudili celý dům a hned se ptali po těch zatracencích.
„Myslíte tu zásilku, kterou nám doručil hrabě Krest, Vaše Milosti?“ ujišťovala se hospodyně.
„Ovšem, ženská!“ zařval vévoda.
„Tak tu jsme odklidili do sklepa. Pan hrabě Krest nám poradil, že zatracení prý z náboženských důvodů nikdy nebydlí jinak, než v podzemí. Upozornil nás, abychom bedny za žádných okolností neotevírali. Možná by bylo lepší se tím zabývat až ráno. Základy prosakuje spodní voda a včera vydatně pršelo.“
Pokud služebná očekávala, že ji pán pochválí jako nesčetněkrát v minulosti, byla zklamána. Vévoda z Morfenu se jen křivě usmál, přikývnul, hrábnul po svazku loučí u kamen a šel.
Když pak uviděl uzamčené bedny plavající v zatopeném sklepě, zařval tak zuřivě, že mouchy padaly mrtvé ze stěn. Zvědavce tísnící se na kluzkém plesnivém schodišti zahnal pryč řka, že pokud do rána po chodbách svého domu potká živou duši, na místě ji zabije.
+++
Po třech dnech stál Janis uprostřed hluboké noci v Erijenově pokoji a civěl z okna. Viděl sice jen tmu, ale zvuky neustávaly. Tam na odlehlém konci zahrady se dvě štíhlé postavy v plátěných tunikách čile oháněly sekyrami. Dřevo, ze kterého byly bedny vyrobené, brzy shoří na popel.
Kletba byla přesměrována od data podpisu kupní smlouvy a převodu zlata na Bonetovo konto. Když Janis bedny otevíral, krenevové ještě netušili, komu je Bonet odprodal, ale už k němu – jako k novému majiteli - byli vlivem kletby připoutáni. Vypáčil víka, s vypětím všech je sil odsunul a nechal šplouchnout do vody. Dvě dokonalá nahá těla schoulená do embryonální polohy svou nehybností připomínala sochy. Když Janis nabral dech a vybídnul je, aby z těch zatracených beden vylezli, probrali se z letargie a poprvé se na něj podívali. Zjištění jeho identity u nich vyvolalo šok, který se dal z jejich jasných obličejů snadno rozeznat. Po děsuplném transportu a ještě hrozivějším čekání se Vivon zjevně domnívala, že se jí chce pomstít a Ravens zase, že ho Janis chce v obavě před prozrazením svého původu umlčet.
Janis byl tak rozběsněný, že neměl sílu jim v té chvíli cokoliv vysvětlovat. Měl na paměti dům plný špiclů i to, že Vivon by neměla o plánech s žezlem nic vědět. Prostě je oba odvedl nahoru a pak přes dvůr do vyklizené komory přiléhající k nevyužívané kapli. Vcházelo se tam podloubím přímo z nádvoří. Připravoval to předtím, než odjeli na výstavu. Na cihlové podlaze byl stůl se dvěma židlemi, po stranách dva kavalce, v rohu stála skříň. Bez okna, krbu, umývadla, jen holé stěny, ale pro otroky uvyklé na sklepy to byl nebývalý luxus.
Odsunul skříň, kterou zamaskoval vstup probouraný do chrámu zasvěcenému Zubaté Grewině a vyzval krenevy, aby ho tajným průchodem následovali. Oba vyděšeně nadskočili. „Chrám je odsvěcený, vrata jsou roky zabedněná,“ řekl na vysvětlenou. To, že svatostánek odsvětil on sám teprve před deseti dny, už nedodal.
Ve věži pod střechou s okny směrovanými na všechny světové strany připravil pokojík pro Vivon. Stěny vymaloval sytou modří, nábytek z třešňového dřeva naleštil voňavým včelím voskem. Na parapet uložil hvězdářský dalekohled. V přízemí, v původní kanceláři diákona, nachystal pokoj pro Ravense. Police podél stěn napěchoval knihami, do krbu naskládal dřevo. Chystal to po nocích. Boural zdi, tahal nábytek, stěhoval knihy. V závěru dokonce on, který doposud dělal jenom nepořádek, uklízel. Nejhorší bylo, že jako nejzazobanější muž v říši nemohl nikomu říct, aby mu s tím pomohl.
„Jen tu nezapaluj světlo,“ řekl Janis Vivon, když krenevku dovedl nahoru. Věděl, že vidí ve tmě stejně dobře jako ve dne. Svárlivá bohyně se v novém pokoji jen rozhlédla a mlčky přikývla. Janis ji tam nechal o osamotě a šel po schodech dolů. Ještě zaslechl zvuk otevíraných oken.
Ravensovi vložil do rukou svou starou Komunikační příručku. Krenev jej obdařil dlouhým zkoumavým pohledem. Od chvíle, co je Janis pustil z beden, ani on ani Vivon ze sebe nevydali hlásku. Ani Janisovi nebylo do řeči. Než je tam nechal, ještě je upozornil, že večer následujícího dne přijede vévodkyně.
+++
Pak se zavřel v pracovně a donekonečna vykládal karty. Potřeboval si ověřit, zda běh dějin skutečně lze zvrátit vytažením žezla z Dobhanského močálu, jak tvrdil Ravens, protože předchozí odpovědi ho naplňovaly pochybami. Chtěl vědět, kde je problém, ale opět se dozvěděl, že něco zásadního ve skládance chybí.
Nevyhnul se ostrému střetu s Erijenem. Riva mu vybrebtala, že na výstavě sdíleli splečnou ložnici a Nemesijec se z toho mohl zbláznit. Ve snaze Erijena uklidnit mu Riva prozradila, že Janis je tajně zamilovaný do Gizely, čímž situaci ještě zhoršila. Erijen to pokládal za nezodpovědné a absolutně odmítal vzít na vědomí, že Janis má na své hypotetické city právo. Erijenův sebestředný postoj neomlouvaly ani tak prožité válečné útrapy, jako spíše obava o bezpečí dítěte, které se mělo za půl roku narodit.
Jak Janis průběžně odolával Erijenovým výpadům, vyrovnával se se vztekem na zlomyslného Gwena, naivní Rivu i bezohledné služebnictvo, nešetřil nikoho. Jako přízrak klouzal chodbami a běda tomu, na koho natrefil. Krenevům se celé ty další dva dny pečlivě vyhýbal, protože už se o ně vzhledem ke služebnictvu donášejícímu králi, zajímal až příliš.
Ihned po Rivině příjezdu nepozorován z vedlejšího pokoje odposlechl, jakým způsobem vévodkyně krenevy přijala. Protože byla rozrušená kvůli Erijenovi, příliš se tím nezdržovala. Ujistila se, zda je ubytování odpovídající a pak jim zadala zregenerovat zpustlou zahradu. Tón, kterým mluvila, by se Gizele líbil. Nakonec poručila, aby ty odporné bedny, ve kterých byli dopraveni, rozebrali a spálili.
Dnes Riva úspěšně přestála Gizelinu návštěvu. Královna zkontrolovala, jak otroci hloubí nové zahradní jezírko a pak vévodkyni dokonce pochválila. Gizeliny připomínky na potřebu přísného vedení Rivu přinutily si krenevy po jejím odchodu zavolat a připomenout jim ty bedny. Netrvala na tom, aby to dělali v noci, ale oni si zjevně nedali říct.
Poprvé po dlouhé době se Janis při pohledu na výjev v zahradě spokojeně usmál.
