Vykladač I - Zuby poražených (kapitola čtrnáctá)
Po třech hodinách seděli Janis, Erijen, Riva a Cinet v salonku apartmá pro hosty a popíjeli svařené víno. Večeře byla výtečná. Pootevřeným oknem k nim doléhal opilý zpěv gardistů ze zbrojnice v protějším křídle.
Z chodby zaslechli klapot Isidořiných dřeváků. Dveře se pootevřely a služka stydlivě nahlédla dovnitř. Bylo patrné, že do těchto prostor se za normálních okolností nedostane. „Idu pro nádobí, vašnosti,“ řekla uctivě.
Cinet se zvedl z křesla a řekl: „Je čas jít za posádkou. Dobře se vyspěte, Vaše Milosti.“ Nejdříve se uklonil Rivě a pak Janisovi, Erijenovi alespoň kývnul, a šel.
„Ubytování je zajištěno? “ otázal se bezelstně Janis, zatímco Isidora sklízela ze stolu.
Služka se překvapeně zarazila. „O tém žádná, vašnosti. Vaše ložnice só vyvětrané, postele povlečený, studená i horká voda nanošená. Eště se podivám, esli ti zatracenci neco nezanedbali.“ Založila si ruce v bok a její hlas nabyl ostrého tónu. „Právě chystajó slamníky vojákom. Potem budó roznášet další pivo, ale vy jste přednější.“
Janis zamával rukama. „Naše pokoje jsou určitě v pořádku. Měl jsem na mysli ubytování mužstva.“
Isidora spokojeně kývla a zívla. „Tož tak. Pán a ostatní se vrátijó až po půlnoci. Rovnó vám říkám, že budó hodně ztahaní. Nélepší, kdybyste šli na kutě a dali o sobě věděť až ráno.“ Ukázala na stuhu visící od stropu, od které vedla podél trámu tenká kovová struna. „Toto je i ve vašich ložnicách. Esli budete neco potřebovať, stačí zazvoniť. Zmetek nebo Trepka tu budó coby dup.“
„Prohání ty otroky jako naduté jalovice a ještě slibuje, že budou držet noční službu?“ zamračila se Riva, po služčině odchodu.
„Jsou mnohem odolnější než my,“ poznamenal ponuře Janis.
Rozešli se do ložnic. Janis místo po manželčině boku jako obvykle poskytl Erienovi. Spokojil se s jeho mnohem skromnějším pokojem s vědomím, že ráno než služebnictvo vstane, se musí opět vyměnit.
Nalil si trochu ředěného vína a nedočkavě vyčkával, až se rozjívení vojáci dole ve zbrojnici konečně utiší, aby mohl zvonkem přivolat Ravense. I přes tlustou kamennou zeď slyšel, jak velká postel ve vedlejším pokoji skřípe, jak se v ní Erijen a Riva činili.
Pobaveně se ušklíbnul a vyhlédl z okna. Nad hřebenem střech zářilo všech devět satelitů seřazených do Senedina náhrdelníku. Stále přítomné dunění bubnů náhle utichlo. Ozvaly se salvy a k nebi vylétly rudé a zelené světlice. Ceremoniál vrcholil, což značilo, že půlnoc se blíží.
Po ohňostroji se hudba znovu rozezněla. Tentokrát byly divoké tóny nahrazeny měkčí a smířlivou melodií jako by vybízející ke zklidnění před ulehnutím. Ve zbrojnici se stále svítilo, ale už tam byl klid.
Tehdy to už nevydržel a zatáhl za lanko. Když už si myslel, že je mechanismus porouchaný, zaslechl tiché zaťukání.
Za dveřmi stála krenevka a tvářila se, jako kdyby ho přišla uškrtit. „Vaše přání, pane?“
„Chtěl jsem Ravense, sakra,“ vybafnul, když jí ustupoval, aby mohla projít dovnitř.
Zůstala na chodbě, jako by jeho gesto přehlédla a štěkla: „Musí obskakovat vojáky. Vás mám na starosti já.“
Chňapnul ji za předloktí, vtáhnul dovnitř, zabouchl dveře. Smýknul jí do křesla a podal jí sklenici s vínem. Teprve pak spustil: „Nechápu!“ zařval. „Deset let jsme se neviděli! Qleu dal Gwen upálit! A když konečně najdu způsob, jak se kontaktovat, milostpán se ani nenamáhá vyměnit si službu?“
Pod náporem jeho hněvu se mimoděk přikrčila, a pak když jí došlo, jak to asi vypadá, se narovnala a odbojně sykla: „Byli na mě…ehm drzí. Proto mě Rav poslal pryč. Mám vám vyřídit, že přijde zítra.“
Poraženě se zhroutil do druhého křesla. „Chápu,“ vydechl. Jiní vojáci by se jí pověrčivě štítili. Ale tentokrát má co do činění s ochrankou vévody z Morfenu, o kterém se traduje, že má pro krenevky slabost. Nebylo pravděpodobné, že by ji někdo z nich znásilnil, ale urážky a osahávání k jejímu zoufalství stačily.
Přimhouřila oči a zavrčela jako poraněná lvice. „Vy? Jak byste mohl chápat?“
Rozpačitě pokrčil rameny a zamumlal: „Přešel jsem po Jehlovém mostě.“
Její krásnou tvář pokřivil cynický úšklebek. Na okamžik se projevila jako mnohem starší bytost. „Aha. Jakože jste mág. Divné že ještě žijete, když máte tak slabé vodivé rozhraní. To bude asi tím, že nad vámi drží ochrannou ruku váš král, že?“ Nedbale mávla paží. „Ale co, každý se musí nějak živit. Ovšem to, co jste dopustil s Qleou, je ohavnost. Kdybyste ji nechal na pokoji, ještě by žila.“
Její předpojatost ho popuzovala. Potlačil potřebu cokoliv vysvětlovat a raději se jí znovu zeptal na jméno.
Dříve, než stačila odpovědět, pokud to vůbec měla v úmyslu, vpadl do pokoje zchvácený Ravens. „Vojáci jsou zaopatření.“ Přísně se podíval na bohyni a pak na Janise a šeptl: „Říkal jsem jí, že určitě zavoláš. Doufám, že se chovala slušně.“
„A jak jsem se měla chovat? Je to smrtelník!“ vyjekla.
„Už vypadni,“ zavrčel Ravens.
„Ještě to jméno,“ připomněl Janis.
Už si myslel, že ho opět ignorovala, když se v temném obdélníku chodby zaleskly její stříbrné oči. „Vivon,“ šeptla.
„Na takovou bohyni si nepamatuju,“ poznamenal, když Ravens rázně zavřel dveře.
„Bodejď,“ vyprskl Ravens. „Vysvětlím to později. Máme jiné starosti.“
„To souhlasím. Proč jsi mi neřekl, že jsi můj prastrýc?“
„Nejdřív mi pověz, proč je má sestra mrtvá,“ zavrčel krenev.
Janis si zhluboka povzdechl a začal vyprávět. Když skončil, Ravens si držel hlavu v dlaních a jeho kostnatá ramena se třásla. „Když jsem tě potkal,“ zachraptěl, „tehdy v Nemesii, poznal jsem tě podle toho slabého rozhraní. Slabým se zdá jen na první pohled. Ve skutečnosti je extrémně silné. Pro smrtelníka nedosažitelné, přirozeně. Zdědil jsi to po otci. Byla to ochrana před odhalením. Kdyby Qlea Eudora ihned po narození nezamaskovala, měl by stejně stříbřitou kůži jako ostatní krenevové a smrtelníci by ho mezi sebe nepřijali. Totéž platí pro tebe. S tím souvisí i cit pro běsy a vysoká afinita k informační síti.“
„Jo, je dobré vědět, proč se tak úspěšně napojuju,“ přerušil ho ironicky vykladač, „ale mě spíš zajímá, proč jste mi celých těch patnáct let lhali. Kdybyste mi řekli pravdu, Qlea mohla ještě žít.“
Ravens na něj upřel uslzený pohled. „Nebyl jsi připravený, Trajanisi.“
Jako by píchnul do vosího hnízda. „Tak připravený!“ zařval. „A teď jsem? K čemu?“
Ravens si povzdechl. „Jak jsme mohli tušit, že se do toho vloží Gizela? Nedřív jsme tě chtěli naučit vše potřebné. Tvoje vzdělání z Trnitého ostrova bylo jednostranné. Vystudoval jsi tam tři fakulty, absolvoval bitevní výcvik, dokonce ses nechal vysvětit na kněze. Mohl jsem vyletět z kůže, když jsem se dozvěděl, kterým bohům jsi recitoval mantry. Grewině a Henrexovi! Ale byla to tvá volba a neměl jsi jiné zdroje informací než ty vůkol. Chtěli jsme ti dát možnost některé názory přehodnotit.“
„Možná, že bych to zvládl i bez vás,“ odsekl Janis, protože ho ten poručnický postoj naštval. Co se svěcení týkalo, udělal to z čistě studijních pohnutek a taky trochu z hecu. V obou církvích byl sice registrovaný, ale když přešel po Jehlovém mostě a stal se mágem, byl dle zvyklostí z běžných kněžských povinností uvolněn. Jak snadno se Ravensovi mluvilo o jeho motivacích. Co o nich mohl vědět?
„Proč musel být Eudor vymazán z dějin? Kdo byl Hachen? Proč mě chtějí sahíjinové zabít?“
Ravens vstal, sáhnul po hromádce karet položené na stole a roztržitě je rozestřel do vějířku. Jeho tvář byla zbrázděná žalem. „Začalo to před pětašedesáti lety,“ hlesl. „Už tehdy Qlea sloužila královně Teje, Suechově matce. Doprovázela ji i na státní návštěvu do Wobernu, hlavního města grenedonského království. Nikdo tu říši dnes nezná, protože vzpomínky na ni byly vymazány kouzlem. Rozkládala se na území, na kterém je dnes část Kewendonu, Akezonu a Daresie. Velkou část zabírají Trajanínská soliska. I tvé morfenské panství, kupříkladu, je součástí grenedonského dědictví. Ve Wobernu vládli král Hachen a královna Silsea. Jakmile wobernský král spatřil Qleu, byl jako posedlý. Bez ohledu na to, že byla krenevka, ji chtěl mít. Také ji dostal, protože naše bohyně Klidného spánku mu naprosto podlehla. Zapomněli na celý svět tak dokonale, že Qlea po návratu domů zjistila, že je těhotná.“
„Nesmysl,“ skočil Ravensovi do řeči Janis. „Bohové a smrtelníci přece...“
Ravens se hořce usmál. „Dnešní bohové a smrtelníci spolu potomstvo zplodit nemohou, protože to bylo znemožněno kletbou, to máš pravdu. Ale zapomínáš, že my, krenevové, jsme bohy včerejška. Vlastně už žádnými bohy nejsme. Ale to že děti nemáme, neznamená, že je mít nemůžeme.“
Vykladač překvapeně zamrkal. „Jak to, že žádné nemáte?“
Podle toho, jak se Ravens zašklebil, Janisovi došlo, jakou hloupost právě pronesl. Lidé se krenevů štítí. A oni samotní? Který z nich by chtěl plodit další otroky? „Promiň,“ broukl zkroušeně, „co bylo dál?“
„Qlea dost krkolomnými způsoby poslala Hachenovi zprávu,“ pokračoval krenev. „Královský wobernský pár trápila bezdětnost. Hachen se Silsee přiznal, že jeho milenka čeká dítě, aniž by prozradil, že jde o krenevku. Silsea souhlasila, že se dítěte ujme. Hachen se osobně vypravil do Akezonu a v přestrojení za písaře se nechal zaměstnat v Tejině domácnosti. Byl Qlee nablízku, dokonce jí pomohl s porodem.“
„Nedokážu si představit, jak to mohla celou tu dobu tajit,“ podivil se Janis.
„Teja na dálku špatně vidí,“ ušklíbnul se Ravens, „a tou dobou se Qlea starala výhradně o její čtyři cegdonské kocoury. Chodila ve volných šatech, krmení pro kočky jí nosili z kuchyně, ona sama zvěřinec téměř neopouštěla.“
„To je hrozné,“ zamračil se Janis.
„Jistě, ale musíš vzít v úvahu, že kdyby se to prolátlo, upálili by ji už tehdy i s dítětem v břiše,“ zchladil jeho rozhořčení Ravens. „Aby si krenevka dovolila mít potomka se smrtelníkem, bylo něco tak provokativního, že…“
„Jo, už to chápu.“
„Chlapečka pojmenovali Eudor. Hachen si ho tajně odvezl do Wobernu a Silsea, která mezitím zdárně předstírala těhotenství, zakrátko šťastně porodila. Nikdo, kromě Hachena a Qley nevěděl, že princ je napůl krenev. Vystudoval dvě světské univerzity a jednu církevní, shodou okolností tu na Trnitém ostrově. Vyrostl ve zdatného krále. Byl tak mimořádný, že si ho začali sahíjinové všímat. Jeho neochota přejímat fakta bez diskuse je provokovala. Když vyhnal ze své metropole většinu kněží a namísto toho založil další školy, poštvali na něj Zubatou Grewinu. Co se mezi nimi odehrálo, je zahaleno mlhou legend, ale Eudor z toho vyšel živý.“
„Počkej!“ křikl Janis, „chceš říct, že ta bajka o Zubaté a mágovi, který její péči přežil, je nakonec pravdivá?“
Ravens přikývnul. „Bohyně místo aby Eudoza zničila, své sourozence přesvědčila, aby ho nechali na pokoji. Vyhověli jí, protože podle staré dohody má každý ze sahíjinů právo mít mezi smrtelníky jednoho oblíbence. Ve Wobernu krátce nato vyrostl velkolepý chrám, který Eudor Zubaté s velkou parádou zasvětil. Ale za několik let se stalo něco strašného. Během jediné noci říši pohltila zkáza. Zmizelo hlavní město, zanikly plantáže na březích jezer, shořely stohy napěchované sušeným ovocem a ořechy. Ti, co přežili, utekli za hranice. Nikdo nevěděl, proč to bohové dopustili, ale všeobecně se šeptalo, že to byl trest za Eudorovu zradu. Sahíjinové včetně Grewiny samotné o tom nemluví. Ve vašem světě na všechno s tím spojené uvalili magické embargo. Smrtelníci na Wobern, Eudora, grenedonské univerzity i zahraniční politiku ze dne na den zapomněli.“
„Zdá se, že na Gizelu a Gwena to nefunguje,“ ušklíbnul se Janis.
„Diákoni sahíjinských chrámů jako tlumočníci boží vůle byli paměťových machinací ušetřeni," poznamenal Ravens. „Pokud Qlea při mučení něco prozradila a Gizela a Gwen poslouchali, mohl jim přítomný klerik z té změti nepřehledných informací dát něco kloudného dohromady. Sám tím porušil církevní zákony, ale možná sledoval soukromý cíl. Třeba má bratra, pro kterého shání teplé místečko ve státní službě, nebo tatíka ve vězení pro dlužníky, co já vím… To jen dokazuje krizi, ve které se ten jejich komplikovaný systém ocitnul. Ať už toho mnicha motivovalo cokoliv, nakonec to stejně nahlásil prelátovi, takže v konečném důsledku nese ten bezejmenný klerik odpovědnost za tvé současné potíže.“
„Kdy jsem se v příběhu o Eudorovi objevil já?“ zavrčel Janis.
Ravens vstal, poodešel ke krbu a přiložil na skomírající uhlíky nová polena. „Ze svého dětství si na nic nevzpomínáš?“ zamumlal stále ještě stojící zády.
Janis mu monotónně orecitoval příběh o sále plném mrtvých těl, útěku z bezejmenného hořícího města a dodal: „Teprve nedávno jsem zaslechl, že se to město jmenovalo Wobern a potvrdil jsem si Eudorovu existenci. Až od Gwena vím, že bych mohl být Eudorovým synem.“
Krenev se prudce otočil. „A ví o tom ještě někdo další?“
„Gwen tvrdí, že ne,“ řekl Janis, „ale jistý si tím být nemůžu.“
Ravens se zle zasmál. „Kdyby se Mladorodí doslechli, kdo jsi ve skutečnosti, už bys tu se mnou nebyl, Trajanisi.“
Janis třískl pěstí do stolu, až prázdný džbánek nadskočil. „Zase to jméno!“
„Tak se skutečně jmenuješ,“ řekl Ravens. „Trajanis Eudor Hachen, princ z Grenedonu. Máš spoustu dalších titulů, ale tím tě nebudu trápit. Jméno, které užíváš dnes, je zdrobnělinou toho pravého. Ve Wobernu na tebe tak běžně volali. Po masakru jsi na složité jméno Trajanis zapomněl, zkrácenou verzi sis ponechal.“
Vykladač si stále připadal jako kočka, kterou namočili do lavoru.
„Vadí ti, že jsi z jedné čtvrtiny krenev?“ V Ravensově hlase se ozval rozpačitý tón.
„Neurážej mne,“ štěkl Janis, „tohle mi vadí ze všeho nejmíň. Chci slyšet ten zbytek.“
