Vykladač I - Zuby poražených (kapitola patnáctá)
Ravens si roztržitě prohrábnul černé vlasy a spustil: „V době Wobernského masakru, jsem já sloužil tady v Bonu a Qlea v Akezonu. Qlea a Hachen si celá léta tajně dopisovali. Silsea nebyla špatná žena, ale její sňatek s králem byl ryze politický. Král skutečně miloval jenom Qleu. Na pergamenu spolu ti dva vedli dlouhé dialogy o filozofii, kultuře a etice, rozmlouvali o svém úžasném synovi, o jeho prvních krůčcích, o tom jak maluje uhlíkem na dlaždice před krbem, jak se učí jazyky. Poté, co Hachen ovdověl, předal vládu synovi a pokusil se Qleu od akezonské královské rodiny odkoupit. Ale Teja se poradila s diákonem a zamítla to. Milenci se dál stýkali tajně a hlavně si psali. Nejvíce starostí si dělali o syna. Jeho válečnická a diplomatická pověst nabývala na významu. Eudor se nenamáhal zakrývat, že je mág. Při státnických i osobních záležitostech si často pomáhal nástroji, které byly jiným nedostupné, čímž samozřejmě provokoval lidi i bohy. O svém smíšeném původu ale nevěděl. Qlea se znepokojením sledovala, jak Eudor stále víc vyčnívá nad ostatní a nabádala Hachena, aby syna varoval. Eudor však otce dávno neposlouchal. Tady se naplno projevila krenevská krev. Matčiny obavy, že Eudor svým chováním na sebe Sahíjiny upozorní, se splnily tou epizodou se Zubatou. Eudor to naštěstí ustál a Grewinin chrám byl jediným sahíjinským svatostánkem, který ve Wobernu strpěl. Později Hachen napsal, že Eudor styky s Grewinou za nejasných okolností ukončil. Qlea si z toho vyvodila, že ti dva se nějak rozvadili. Její hypotézu potvrzovalo, že Eudor se tou dobou choval jako zběsilý. Místo, aby se konečně usadil, vyvolával démony, navštěvoval přírodní léčitele, podnikal dlouhé studijní cesty, dokonce se pokoušel otevírat dimenzionální portály, což už bylo na hranici krajnosti. Qlea ve snaze synovu jinakost otupit Hachenovi radila ho co nejdříve oženit. Bylo mu už přes třicet, milenky střídal jako košile, sousední králové mu nabízeli jednu dceru za druhou, ale on je všechny odmítal. Hachen ohledně Eudorova sňatku přes chrámové orákulum požádal o souhlas i Grewinu a bez problému ho získal. Ostatně, dalo se to očekávat. Bohové rodinný život smrtelníků podporují. Eudorovi už nezbývalo, než se podvolit. Členové dvorní rady spřádali sňatkové pletichy.
Potom Qleu Hachen šokoval zprávou, že Eudor si z několikadenní výpravy do hor přivezl v košíku chlapečka, o kterém přísahal, že je jeho. Všichni rádci, včetně Hachena samotného byli zděšeni. Někteří namítali, že to královo dítě vůbec být nemusí. Ale Eudor prohlásil, že si je otcovstvím absolutně jistý. Pojmenoval syna Trajanis a vydal zákon, kterým jej ustanovil svým nástupcem.
Aniž se oženil, sedm let Eudor chlapce vychovával sám. Dítě rostlo do jeho podoby a všichni kolem postupně uznali, že jim král stran otcovství nelhal.“
„A matka?“ vybafnul Janis.
„O té Eudor Hachenovi odmítl cokoliv říct. Hachen se domníval, že byla vdaná.“
„To ale musela být potvora,“ ulevil si Janis.
Krenev zakoulel očima. „Nesuď, abys nebyl souzen. Mohla mít nemocného nebo umírajícího manžela.“
„Strčila mě do košíku jako štěně.“
„Taky tě mohla pohodit v lese.“
Janis se nervózně rozchechtal a zavrtěl hlavou. „Kde bereš jistotu, že tím dítětem jsem já? Ve Wobernu jsem asi byl, ale mohl jsem být synem pradleny a kuchaře.“
Ravens se podíval z okna a vydechl: „Tvá identita je nezpochybnitelná, koloušku. Jednak máš pozměněné vodivé rozhraní, ale hlavně máš krenevské ozvy. Stále patrné.“ Zamyšleně se zamračil. „Ozvy jsou pro každou linii jedinečné. Ty tvé se shodují s mými a Qleinými. O ničem takovém se na Trnitém ostrově neučí. Vlastně bych čekal, že budou silnější, ale zřejmě je tlumí rozhraní. Právě to, že jsou ozvy tak slabé, tě doposud ochránilo před odhalením. Dokonce i Vivon v tobě vidí jen průměrného mága a tak to musí zůstat. I po dvou staletích je má sestra nespolehlivá a pořád je příšerně vznětlivá.“
Janis vytřeštil oči. Zmínka o vznětlivosti v souvislosti s Vivon jej praštila jako rána palicí. Konečně věděl, kam ji zařadit. Qlea s velkým despektem vzpomínala na bohyni Sváru, která se popichováním ostatních o pád své rasy přičinila nejvíce.
„Vivon je bohyní Sváru?“
„Byla,“ zněla odpověď.
„Jste sourozenci?“
„Nevlastní.“ Bylo patrné, že se tomuto tématu Ravens příliš věnovat nechce.
„Jak je stará?“
„Je o necelé tři tisíce let mladší, než já.“
„Takže, kolik jí je?“
„Necelých tři sta.“
„Ty ozvy. Dá se naučit, jak je rozpoznat?“
„Chce to hlavně čas,“ usmál se krenev.
Záplavou dojmů se Janisovi zatočila hlava. Hlavní emocí byl vztek. „Proč mi to Qlea neřekla dřív? Co ode mne vlastně čekáte?“
„Byli jsme domluveni, že tě Qlea připraví a pak ti dá na výběr. Měl ses rozhodnout sám, kým chceš být. Protože ty, milý hochu, můžeš být bohem stejně dobře, jako jsi teď člověkem. Narodil ses až po našem pádu. Kletba Honor-re se na tebe nevztahuje. Kdybys chtěl latentní schopnosti probudit, stačí použít katalyzátor, který odpočívá na dně Dobhanského močálu,“ řekl Ravens.
Boží existence skýtala nesmrtelnost, po které lidé vždycky toužili nejvíc. Janis nebyl o nic méně člověkem, aby tou možností pohrdal, ale tušil, že v tom musí být nějaký háček.
„Krenevský poklad,“ vydechl Janis. Artefakt, o kterém se říkalo, že jej sahíjinové nemohou mít ve své blízkosti, protože na ně má oslabující vliv a který sami nedokážou zničit. Po vítězství jej nechali potopit a všem zotročeným krenevům zakázali ho znovu vyzvednout.
„Jistě,“ povrdil Ravens. „Naše tvořivá moc uzamčená do hmoty. My ho nazýváme Talismanem souručenství, ale sahíjinové Hiria-abhama, což v jejich původním terbinském dialektu znamená „Zuby poražených“. Jde o jedenadvacet prostorových zářičů zasazených do hlavice kamenného žezla. Každý kámen má v krystalické mřížce zakódovanou specifickou ozvu. Kámen naší rodinné linie je jasně rudý hemakrytt. Je jedním ze tří, které se vinou kolem horní ozdobné obruby. Nemůžeš to poplést, protože druhé dva jsou zelený olivín a modrý treupon. Jakmile se hemakrytt dostane do tvé blízkosti, tvé vlohy se začnou probouzet.“
„A sahíjinové mě ugrilují.“
„Ne, když se to naučíš maskovat,“ usmál se Ravens. „Disponuješ tvořivou silou a vzděláním z Trnitého ostrova, nad kterým se sice ošklíbám, ale nezbývá mi, než ho respektovat. Se svým důvtipem a především s horoucím srdcem můžeš najít způsob, jak pomoci ostatním. Sahíjinové nás nenechali naživu jen kvůli své pýše. Udělali to proto, že pro ně ve světě víry smrtelníků ztělesňujeme vyvažovací prvek. Třebaže jsme bezmocní, pořád existujeme. Kdyby nás vyvraždili, zakrátko by se objevili další konkurenti. Sahíjinové jsou posilováni rituály víry. Ale protože jsou žárliví na svou jedinečnost a drasticky omezili reprodukci, jsou zranitelní. My krenevové jsme prošli dvousetletým martýriem. Některé pokroutilo a zničilo, ale jiné přetavilo a očistilo. Soudím v poměru dva ku jedné. Sahíjinů je asi třicet, a krenevů, kteří za něco stojí, by mohlo být také kolem třicíti. Tvým úkolem není osvobodit všechny krenevy současně, ale jen ty svéprávné a rozumné, protože potom bude následovat dlouhodobý konsolidační proces a vše bude odvislé na jednání s protistranou. Doba je příhodná. Blíží se dvousetleté výročí naší porážky. Sahíjinové jsou u věřících stále v kurzu, ale uctívání upadá do stereotypu. Když si lidé dovolili svévolně upálit Qleu, vyvstala potřeba dát mystériu nový duchovní impulz. Za půl roku se má naplnit obsah proroctví běsky z Gondotu. K Jestřábí hoře se na den Tyneonovy záře sjedou smrtelnící ze všech stran a krenevy přivezou sebou. Nikdy nebude lepší příležitost porovnat jejich kvality než právě v ony dny.“
Janis si vzpomněl na verše z Diruvionových svitků. Zavřel oči a přednesl je:
Poslední vám šanci dávám
Krenevové nehodní
Věčnost v blátě, prachu, tichu
Rabskou službou smrtelným
Divých vášní ujařmení
Kéž přivodí poučení
Kyne šance k zhodnocení
Každých sto let dovršení
Vítěz bude oslaven
jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn
mystickým plamenem
„To znamená, že souboj by skutečně mohl nastat?“
Ravens zachoval kamenný obličej. „Tentokrát nejspíš ano.“
„Jak tentokrát?“
Prastrýc na něj upřel stříbrné oči. „Myslíš, že jsme se o to před stoletím nepokoušeli?“
„Nikde o tom není zmínka,“ namítl rozpačitě Janis.
„Ovšem,“ připustil Ravens. „Za předpokladu, že tvým hlavním studijním oborem byla magie a teologie. Ale pokud se podíváš do dějin architektury, trkne tě, že přesně před sto lety byla zahájena masivní výstavba chrámů. Kromě jiných i ten zdejší. A tři roky před inkriminovaným jubileem a tři roky po něm žádný smrtelník o kreneva nezavadil. Byli jsme z nařízení hierokracie prostě uklizeni, abychom neuráželi důstojnost oslav.“
Janise ta informace zvedla z křesla. „Šest let? Kde jste byli?“
Prastrýc se pokřiveně usmál. „Zavření v bednách. Uskladnění jako zelenina na zimu v chrámových sklepeních. Naši opatrovníci se prostě postarali, abychom se o nic nepokoušeli a sahíjinové, i když o tom věděli, to nechali tak, protože jim to vyhovovalo. O naši rehabilitaci zájem neměli. Tyneonovy sliby se rozplizly v kecy.“
„Jenže tentokrát je to jinak,“ skočil mu do řeči Janis.
„Ano, ale zatím stále netuším, koho si vyberou za obětního beránka.“
„A tehdy jste do toho chtěli jít dobrovolně?“
Ravens jej obdařil shovívavým úsměvem. „No ano. Ještě jsme věřili, že to co Tyneon slíbil, by se mohlo splnit. Ale když se století přehouplo, a my ten čas strávili tak, jak jsem ti řekl, ztratili jsme iluze. Nyní se situace změnila. Sahíjinové budou očekávat, že se při oslavách někdo přihlásí. Jsme natolik na dně, že jako motivace nám postačí příslib rychlé smrti. Nic z toho se ale nestane, pokud probudíš žezlo a stačíš alespoň desítce ze Starorodých navrátit původní sílu. Když je vybereš pečlivě a já věřím, že ano, budou ochotní místo boje se sahíjiny vyjednávat.“
Janis si v duchu oddechl, protože celou dobu čekal, kdy Ravens vytasí prapor pomsty.
„Byli jsme zpupní a rozmazlení,“ broukl Ravens. „Netušíš, jak mi bylo, když mi otec v předvečer bitvy vynadal do poserů. A to jsem ho jen prosil, aby Tyneonovy nabídky naposledy zvážil. Netvrdím, že jsme si porážku nezasloužili, ale osobně si myslím, že těch dvě stě let stačilo. Úkol, který před tebou stojí, je obtížný, protože hodně z našich už podlehlo beznaději. Nebude pro tebe problém získat žezlo, protože nejsi vázán kletbou. Daleko těžší se mi jeví následný výběr a další politické tahy. Nemůžu tě k ničemu nutit. Volba je na tobě. Alespoň tak jsme to s Qleou plánovali.“
„Bez šarvátky se to stejně neobejde,“ poznamenal Janis. Nebyl tak naivní, aby si to nepřipustil. Ale i smrtelníci byli součástí celého procesu. Závratností představy takové zodpovědnosti se mu zatočila hlava.
„To nepopírám,“ připustil Ravens, „ale pokud po tobě někdo za Oponou jde, měl by ses rozhodnout rychle.“
„Což právě činím,“ mávl rukou vykladač, „ale pořád jsi mi neřekl, jak ti Qlea vysvětlila zánik Grenedonu. Trsuah řekl, že ze všeho vinila Zubatou.“
Ravens pokrčil rameny. „Ano. Byla o tom přesvědčená. Můžeme se jen domnívat, že to vyhodnotila správně.“
„Myslel jsem, že Eudor a Zubatá byli jen epizoda. Proč by pak Grewina dávala souhlas s Eudorovým sňatkem?“
„Protože by to byl politický sňatek. Qlea se domnívala, že Zubatá byla ve skutečnosti do vztahu s Eudorem angažovaná více, než je u sahíjinů běžné. Je možné, že tvou matku zlikvidovala právě ona. Nebyla by první, kdo po ní pátral. Hachen i Eudor měli černé vlasy, stejně jako Qlea. Ty jsi plavovlasý, což bylo ve Wobernu nezvyklé. Všichni si mysleli, žes to zdědil po své babičce, královně Silsee, daresijské princezně. Ale my přece víme, že ona tvou babičkou nebyla. Tu barvu ti musela předat jedině tvá matka. Ale o takové plavovlasé grenedonské šlechtičně u dvora nikdo neslyšel, i když zlé jazyky zmiňovaly, že Doriho kdosi zahlédl ve společnosti blonďaté manželky jednoho daresijského hraběte. To už se dnes nedozvíme. Qlea měla strach, že když se Grewina bude rýpat ve tvém rodokmenu, dopátrá se vašeho krenevského původu.“
„Počkej,“ vybafnul Janis, „Copak ona to nevěděla? Co Eudorovy ozvy? Mohla je sahíjinská bohyně rozpoznat? Taky byly slabé jako ty mé?“
Ravens živě potřásl hlavou. „Ne, podle Qley, byly Eudorovy ozvy hned po jeho narození mnohem silnější. Prý se postarala o jejich zamaskování. Jak, to nevím.“
„Velice zvláštní,“ poznamenal jedovatě Janis.
„Uvědom si, v jakých podmínkách jsme se všichni nacházeli!“ vybouchnul Ravens. „Qlea v Akezonu, já v Bonu, Hachen, v Grenedonu. Byli jsme od sebe vzdálení stovky ekterenů. Jediný Hachen si mohl dovolit posílat Qlee vzkazy, ale i jeho kurýr se musel do prádelen akezonské královny plížit jako zloděj. Komunikace mezi sestrou a mnou byla ještě mnohem komplikovanější. Kdyby naše dopisy zadržela nepovolaná ruka, sahíjinové by tvého otce okamžitě zabili. Tady ve stínu Měsíční svatyně jsou mí nejvěrnější naprosto nehmotní, takže jsem pokaždé musel čekat, dokud se mí smrtelní majitelé nevypraví na cesty a doufat, že mne vezmou sebou, abych mohl poslat dopis.“
Janis si vybavil jejich první setkání a neubránil se povzdechu.
Ravens pokýval hlavou a hned navázal: „Když jsem tě poprvé uviděl, nejdříve mne trklo tvé rozhraní a teprve pak jsem rozeznal rodinné ozvy. Už dlouho jsem se necítil tak šťastný. Měli jsme tě za mrtvého. A když ses vůči těm ubožákům projevil jako svéprávná a nezávislá entita, nabyl jsem dojmu, že můj život ještě k něčemu poslouží…
Janis zvedl hlavu ke stropu a broukl: „Myslíš, že mě Mladorodí nařídili zlikvidovat jenom preventivně, protože jsem Qleu dobře znal?“
Krenev pokrčil rameny. „To zatím nevím. Opatrnost se každopádně vyplatí.“
„Zajímalo by mě, čistě z vědeckého hlediska, jak docílila Qlea toho maskování.“
„Možná staré skřetí kouzlo. Na skřety sahíjinové nebyli po válce tak přísní jako na démony. Téměř všechna stará privilegia jim ponechali. A stará královna Teja si u sebe drží skřetí sluhy.“
„Co by se stalo, kdyby se Grewina dozvěděla, že je Eudor poloviční krenev? Nemohla by to být ta příčina zkázy Grenedonu, kterou hledáme?“
Ravens zděšeně vytřeštil oči. „Blázníš? Kdyby jen padla taková možnost, myslíš, že by pak nechala naživu Qleu a mne? Představovali bychom živý důkaz, že to vůbec mohlo tak dlouhou dobu procházet. Kterýkoliv krenevský míšenec, který by se dožil dospělosti, by mohl Hiria-abhama z močálu vyzvednout a zmobilizovat krenevskou armádu, protože by nebyl svázaný kletbou. Vždyť i mého syna nezabili jenom proto, že jeho matka je démoní královna. A Henrex ho zavřel do svých stájí, aby z něj vychoval zabijáka, který mě nenávidí.“
„Nevěděl jsem, že máš syna,“ řekl zaraženě Janis.
„Taky jsem o tom dlouho nevěděl,“ hořce poznamenal krenev. „Co je podstatné: Kdyby Sahíjinové o Eudorově původu věděli, nenechali by ho dožít dospělosti a nenechali by Qleu a mne bez trestu.“
„Jenže teď máme problém, protože Gwen mou totožnost zná,“ namítnul Janis.
Krenevovy rty se zavlnily ve vzácném úsměvu. „Hm, asi ho popudilo, že ho společensky převyšuješ.“
„Jako sirotek odnikud jsem mu vyhovoval víc,“ připustil vykladač. „A řeči o Grenedonu ho vyděsily. Aby vše znevěrohodnil, dal Qleu upálit. Něco z výslechu asi prosáklo, protože jinak by se moje ochranka nechovala tak divně, vojáci by nekončili mrtví v příkopech a sahíjinové by na mě neposílali démoní zabijáky.“
Do okenních tabulí začaly pleskat dešťové kapky. Janis zakroužil rameny, aby uvolnil strnulé svaly. Byl tak unavený.
„Za chvíli bude svítat, odpočiň si. Musím jít,“ řekl Ravens.
„Ještě jsme neskončili.“
„Ovšem,“ broukl Ravens. „Trochu se vyspi. A na Vivon si dej pozor. Kdyby se k tobě začala lísat, ve vlastním zájmu ji odežeň. Mohla by všechno zhatit.“
