Teggen - 9. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
To, co se Essius dozvěděl, jen potvrdilo jeho obavy. Kvederická síť skutečně brání přenosu elektromagnetického vlnění. Pokud si ale Moneta stěžovala, že je tu jako ve vězení, musí tu být ještě nějaká další bariéra.
S vědomím, že zpravodajství z Bredeonu se nedočká, se Essius pohnul dál. Minul sály se sbírkou hudebních nástrojů, slušně pozdravil houf štěbetajících jinád spěchajících k Nareně, až dospěl k další terase, ze které přešel do pustého křídla bohyně Brexy a odtud opět po lávce do křídla boha Huata.
***
Boha větru našel v ateliéru spolu s Aisem, jehož moc činila atmosféru hutnější. Stáli před obrazem, na kterém byla jemnými téměř rozpitými tahy zachycena nahá mužská postava. Na zemi se válely staré bredeonské bulvární časopisy. Všechny byly otevřené na stránkách zaměřených na mizeonskou elitu a na každé byly fotografie členů rodiny Arci-Nubielů. Essius překvapeně zamžikal, když poznal, koho obraz znázorňuje.
„Pořád to ještě není ono, bratře,“ řekl pochmurně Aisus a vzápětí loupnul očima po Essiovi. „Ale co to tu máme? Jdeš právě včas. Od tebe to budeme mít z první ruky. Řekni, co je na tom obrazu špatně.“
Essius se ztěžka nadechl. „Podoba je správně. Ale ty proporce… ehm… myslím, že boky by měly být užší, ramena širší. A tady,“ ukázal, kde měla namalovaná postava ohanbí, „si myslím, že by to mělo být trochu víc…vyvinuté.“
„Tys ho viděl nahého?“ houkl kousavě Aisus. „Měl jsem za to, že jste chodili oblečení. Ne jako brůssové, co se mění sem a zase tam, a tak je to pro ně ztráta času.“
„Jasně, že jsme chodili oblečení. Pořád tak chodíme,“ řekl dotčeně Essius. „Ale byl to můj bratranec. Jako mladí jsme se vídali. Chodili jsme plavat a tak. A jeho… ehm, výbava, není o nic menší než u ostatních arcidémonů.“
„Byl Rawantes jako dítě nějak odlišný?“ ozval se Huat. „Naznačovalo něco na jeho chování, že není jako všichni ostatní?“
„Jakože je Dárce života?“ otázal se opatrně Essius.
„Jo, že je metamorf,“ upřesnil Huat.
Essius se poškrábal vzadu v týle. „Co je to?“
Aisus se znechuceně rozchechtal. „Tady to vidíš,“ řekl Huatovi. „Rafedaxarrova mláďata. Jsou úplně tupá.“
„Spíš to vypadá,“ namítnul krotce Huat, „že je Rafedaxarr držel v nevědomosti. A nejenom je. Podle všeho usiloval, aby se na Ryaninu pravou podstatu zapomnělo. Nebylo to zase tak hloupé. Vžij se do jeho kůže. Kdybys měl poklad, nejcennější, co v metaprostoru existuje, vyřvával bys to na všechny strany? Nebo by sis ho držel pěkně v teploučku pro případ, že by to bylo v nouzi potřeba?“
„Hm,“ zamručel Aisus. „Kdybych měl takový poklad, použil bych ho na posílení moci. Mohl bych ho pronajímat, nebo v nejhorším případě prodat nebo vyměnit. Rozšířil bych svoje území. Potlačil výbojné sousedy. Získal nové mocné spojence. To je bez debaty.“
„Pradědeček Ryanu miloval,“ vyhrkl Essius, dřív, než se stačil zastavit. Aisus se na něj zle podíval. První debhátar opravdu neměl rád, když s ním někdo vyjma jeho sourozenců mluvil bez vyzvání. Ale škoda už byla napáchána. Essius se statečně vypjal a pokračoval: „Miloval ji a měl s ní děti. Nikdy by ji nepoužil jako nástroj k získání větší moci. Nehledě na to, že kdyby se o to pokusil v dnešní době, Aliance by ho zastavila.“
„Transcendentní funkce,“ zakrákorala První, ale okamžitě ztichla, když Aisus praštil do zdi. V křišťálovém bloku se rozevřela pořádná trhlina.
„Aliance!“ zařval Aisus. „Ti ubožáci si myslí, že nám mohou posílat memoranda! Ale Mizeon patří nám. Máme právo si tu udělat pořádek! A že mají draci Ryanu? No, však tam nebude věčně!“
***
Essius ležel v posteli a za zavřenými víčky si promítal dnešní den. Pod polštářem měl zasunutou složku se spisy o proměňování vyššího řádu. Matně vnímal šustění křídel, jak se chiméry hřadující na skříni navzájem pošťuchovaly. Stále mu bylo trochu nevolno následkem delšího pobytu v Aissově přítomnosti. Zajímavé, že stejně devastující vliv na něj měli i Narena a Grom, zatímco s Huatem a Monetou se cítil docela dobře.
Takže Ryana alias Rawantes je na Erektiadu? Znamená to, že místo Arrakiela našli Rawanta draci? Nebo bylo Arrakielovo hledání úspěšné a arcidémoni drakům Rawanta postoupili? To se Essiovi moc nezdálo. To spíš draci Rawanta arcidémonům vyfoukli. Z toho kouká jenom další válka. Možná proto ta síť. Jenže na Mizeon nikdo neútočí. Nebo ano? Co se to, sakra, děje? Essius byl z toho všeho zoufalý. Tolik toho neví! A má tak málo šancí cokoliv udělat. Alespoň že mu Huat vysvětlil, co to znamená „metamorf“. Bylo mu Rawanta líto, protože pokud je opravdu metamorfem, stává se lovnou zvěří.
Essius netušil, co se stalo s Rafedaxarrem. Věděl, že Lissarius těsně před státní návštěvou Bredeonu rozhodl, že ho ukryjí mimo Mizeon. Byl rád, že mu Sari neřekl, kam, protože si nebyl jistý, co všechno z něj Soliss stačil vymlátit. A co nevěděl, nemohl povědět. Z toho, jak debhátarové jednali, předpokládal, že o Daxovi zatím nic nevědí. Co mu ale nejvíce vrtalo hlavou, byla otázka, nač potřebují Rawantův portrét.
Bylo už hluboko po půlnoci, když se chiméry utišily. Obludky neznaly spánek, ale i ony upadaly do kratinké odpočinkové dřímoty. Činily tak jen tehdy, když se objekt jejich zájmu absolutně zklidnil. Essius už si to vyzkoušel. Stačilo, aby se v posteli posadil a chiméry byly vzhůru a připravené ho sledovat. Konečně se odvážil sáhnout pod polštář a otevřít složku. Jeho pohyby byly pomalé a opatrné.
***
