Teggen - 7. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
Dál ho okázale ignorovala a on ignoroval ji. Právě si listovala v jedné z knih, co vytáhla z police – byla napsaná písmem, které v životě neviděla, když jí po zádech přejel mráz. Teninké jehličky chladu se jí zabodávaly do kůže a nutily ji cvakat zuby. Vylekaně ho vyhledala očima.
Stál u zdi s rukama založenýma na hrudi a tvářil se stejně jako na otcově pohřbu. „To jsou oni,“ sykl. Ani nepostřehla, kdy k ní přiskočil. Najednou byl u ní a táhl ji ke zdi. „Přistanou tam.“
Owi se podívala, kam ukazuje. Na podlaze uprostřed sálu byly dlaždice sestavené do kruhu. Zdálo se, že vibrují. Odněkud se ozývalo tlumené dunění. Sílilo. Pak dlaždice z kruhu vystřelily do výše, narazily do stropu a s rachotem se zřítily k zemi. Jenže to nebylo to hlavní, co poutalo Owianinu pozornost. Z místa, kde byly dlaždice uloženy, se z hlubin cosi dralo ven. Vypadalo to jako šedohnědé svíjející se kořeny. Bytnělo to a vzrůstalo, až to zaplnilo celý střed sálu. Mezi pletení prosvítaly měkké tvary a barvy. Pak se to členité roští začalo stahovat a splétat, tvary se přeskupovaly, hmota jako kdyby se zasunovala sama do sebe. Když to skončilo, zůstaly v místě poničeného kruhu čtyři postavy. Tři vypadaly lidsky – jako agenti Aliance v černých uniformách. Ta čtvrtá byla žena, jejíž kůže připomínala drsnou a odlupující se stromovou kůru, která se ale rychle vyhlazovala a měnila barvu z hnědošedé do okrové a pak do slonovinové. Vlasy na její hlavě zpočátku připomínající rozježené roští se splétaly do úhledných copánků. Nakonec se údy té stromové bytosti potáhly černou látkou, jak si vytvořila nebo znovu obnovila oblečení. Všechno se to stalo strašně rychle. Než se Owiana vzpamatovala, jedna z bytostí vykročila směrem k nim.
Byl to muž s bělostnými vlasy a elegantně upraveným vousem. Pleť kolem jeho očí krabatily vějířky tenkých vrásek, ale jinak vypadal zachovale. Jeho šedé oči sršely zájmem a ještě čímsi, co Owiana nedokázala identifikovat. „Teggene,“ zavrčel s pohledem upřeným nad její rameno. Znělo to radostně a zlověstně současně.
Až v té chvíli si Owiana vzpomněla, že ji Nerteg zezadu pevně svírá. Když to dopuštění začalo, chtěl ji přimáčknout ke zdi a zakrýt vlastním tělem, nejspíš aby ji uchránil před létajícími kameny. Ale ona se mu vysmekla, protože chtěla vidět, co se děje. Tak ji alespoň zezadu objal a držel. Cítila, jak ji hřeje a taky jak trhaně dýchá, ačkoliv nevydal ani hlásku. Pak mu zjevně došlo, že jeho ochrany už není zapotřebí, takže ji váhavě pustil a zaměřil se na agenta, který ho oslovil jménem, které Owiana neznala.
„To je lady Owiana Arci-Quinnová, o které jsem mluvil, Aderawene,“ řekl Nerteg tak klidně, jako kdyby sděloval, že zítra bude hezky. „Slíbil jsi, že ji dopravíš na Maharáví. Prosím, udělej to raději hned. Potom ti budu plně k dispozici.“
Mezitím se k pochmurně tvářícímu bělovlasému přidali i jeho tři společníci a nepokrytě na Nertega civěli. Owiana si všimla, že jeden z nich, který zdálky vypadal normálně, je celý sestavený z drobných segmentů, které se průběžně přeskupují. Zblízka strukturou připomínal matčiny mozaikové výjevy. Owiana už o polymorfech slyšela, ale přesto ji šokovalo, jak se reliéf povrchu cizincovy postavy mihotavě mění. Když se jim vydal v ústrety, jeho pohyb spíše než chůzi připomínal přemisťování, jako by se jednotlivé jeho součásti převalovaly směrem k nim.
Stromista, štíhlá žena, která předtím vypadala jako rostlina a která sem agenty přenesla, oproti kuličkovému muži teď působila úplně všedně. Na první pohled by od ní nikdo nečekal, kým je a čeho je schopna. Poslední ze čtveřice vypadal téměř jako smrtelník, ale podle naoranžovělé aury, která jej obklopovala, Owiana poznala, že je to Wemurijec.
„Takže se vzdáváš?“ otázal se kovovým hlasem bělovlasý, s očima upřenýma na Nertega.
Nerteg podrážděně pohodil hlavou k dalším agentům: „Přivedl sis ty nejlepší, ale není to zapotřebí. Nebudu se bránit. Tak jak jsem slíbil.“
Aderawen zvedl obočí. „Ty sis vážně myslel, že dám na tvé sliby? Po tom všem, co jsi způsobil?“
Než stačil Nerteg cokoliv říct, přesunul se k němu polymorf. „Nedělám to rád, ale musím,“ řekl hlasem připomínajícím šelestění suchého listí.
„Mrzí mě, že jsi to právě ty,“ řekl polymorfovi Nerteg.
„Teggene Sarvone Arci-Quinne,“ oslovil Nertega wemurijec a viditelně si dával záležet, aby jeho hlas zněl důrazně a úředně, „zatýkám tě jménem Aliance Čtyřdohody za účelem vykonání rozsudku smrti, který byl vyhlášen před osmi sty třicíti pěti lety v Leno-o-winu. Tvá práva na vysvětlení nebo odklad byla promlčena. Exekuce bude vykonána po přemístění na základnu Truo-fi.“
Zatímco wemurijec mluvil, začal se polymorf přeskupovat. Detaily jeho tváře se slily do homogenní zrnité masy. Jeho tělo ruce nohy se spékaly s trupem, hmota jeho těla se tvarovala, až připomínala chvějící se kolmo postavenou matraci.
„Hned, jak nás Rawen svolal a řekl, že jdeme pro tebe,“ dodal jedovatě wemurijec, „poslal jsem na Truo-fi vzkaz, že máme krmení pro Launu. Má červené maso ráda, vždyť víš.“ Owiana usoudila, že toho chlapa nemá ráda. Přímo sálal štěstím, když Nertega viděl na lopatkách. Nelíbilo se jí to.
Nerteg se na wemurijce podíval jako na obtížný hmyz. „Konečně ses toho povýšení dočkal, Hedisi? A docela si to užíváš. Mno, aspoň někdo,“ houkl ironicky. Mezitím se polymorf přeskupený do tvaru tlusté obdélníkové deky v Nertegově těsné blízkosti dál vlnil a roztahoval do šíře. Už se klenul vysoko nad Nertegovou hlavou a jeho cípy se kolem něj stáčely. Owiana konečně pochopila, co se tu chystá. Polymorf je připravený Nertega obklopit, uzamknout uvnitř sebe a odnést k popravě… Fuuuj.
Nerteg, jak se zdálo, při té vyhlídce nehnul ani brvou. Obrátil se zpět k Aderawenovi: „Ještě než mě Bahui zabalí,“ řekl, „potřebuji tvé ujištění, že lady Owiana bude dopravena na Maharáví. Živá a zdravá. Potom se podrobím.“
„To uděláš i tak,“ ušklíbnul se wemurijec.
Nerteg si jeho keců nevšímal. Ukázal na plochého polymorfa. „Nechci Bahui ublížit,“ podotkl, „nikomu z vás. Jen potřebuju tu záruku, že se Owiana dostane k rodině.“
„Dobrá,“ zamručel nevraživě Aderawen. „Máš mé slovo. Dopravím tvou sestřenku na Maharáví osobně.“
Nerteg uctivě sklonil hlavu. „Děkuji.“ Pak se obrátil čelem k rozprostřenému polymorfovi: „Jsem připraven, Bahui.“
Sestřenku? Owiana z toho všeho nemohla být více zmatená, ale ten zamračený chlap na tom zjevně není o nic líp. Zatímco byli agenti plně zaujatí rozhovorem s Nertegem, nenápadně povytahovala z kapes své pomůcky. Chvatně si navlékala prsteny, nasazovala náramky a do vlasů vplétala ozdobné hřebínky. Probouzela artefakty dotýkáním, jejich účinnost nepatrně zesilovala třením. Vyzařování musí být téměř nepatrné, protože jinak by to extrémně citliví agenti poznali. Vtip je v tom, že Owiana místo jediného silného emitoru použije sedmnáct slabých současně. Zasažení nebudou mít šanci rozpoznat, co se děje. Právě teď se situace vyvíjí hodně špatně. Nastal čas do toho vletět.
„Počkejte!“ vyjekla a dala si záležet, aby se přesně v té chvíli umělé emoce naakumulované nad povrchem šperků rozprskly do prostoru. Všichni se k ní otočili a okamžitě obdrželi plnou dávku. Snad poprvé ji vzali pořádně na vědomí. „Nemůžete ho zabít!“ křikla. „Jeho život patří mně!“
Wemurijec se pod vlivem uměle dodané špetky sdílnosti uvolněně rozchechtal. „Je zábavná, ta maličká!“
Do stran roztažený polymorf se zavlnil jako číhající kobra.
„Jeho život patří Alianci, od chvíle, co podepsal smlouvu,“ řekla hlasem jako ze sklepa stromista. Působila sebevědomě, ale z jejího výrazu dýchaly pochyby.
Owiana v duchu blahořečila svému profesorovi za to, že ji dvakrát vyhodil od zkoušky z obecného práva, čímž ji donutil se tu látku opravdu naučit. „Předpisy Aliance nesmí být v rozporu s legislativou členských světů. Na Mizeonu platí zákon o Dovolání, který je nadřazený všem ostatním. Chrání nenarozené děti arcidémonů. Já, kněžna z Mizeonu prohlašuji, že s Nertegem čekám dítě a dovolávám se jeho přítomnosti. Podle zákona mě nesmí opustit, dokud nebude našemu potomkovi sto let.“
Stromista zatahala Aderawena za rukáv. „Jak s ním může čekat dítě, když je to její bratranec? Vždyť je to incest.“
„Ne na Mizeonu,“ řekl zamyšleně bělovlasý. „Tam jsou takové svazky zcela legitimní. Arcidémoni na rozdíl od draků nebo stromistů inbrední depresí netrpí.“ Pak se obořil na Nertega: „Je to pravda? Čekáš s ní dítě, Teggene?“
Nerteg propálil Owianu obviňujícím pohledem a pak pokrčil rameny.
„Potom opravdu nechápu,“ poznamenal prkenně Aderawen směrem ke stromistě, „co nám to tu mladá Arci-Quinnová předvádí,“
„Nic o tom nevím,“ řekl zaraženě Nerteg.
Wemurijec Hedis rozčilením nadskočil. „Nevíš?“ Jeho zklamání, že Launa zůstane bez večeře, bilo do očí. „Byl jsi s ní nebo ne?“ dorážel na Nertega. „Aha, už vím! Ta děvka dá každému. Proto nevíš, jestli je to tvoje.“
Nerteg tlumeně zavrčel a vyřítil se na Hedise. Srazil ho na zem a chytil ho pod krkem. Wemurijec se s chechotem rozsvítil, zprůhledněl a zmizel, jen aby se zmaterializoval o několik kroků dál. Nerteg se okamžitě odrazil se země a znovu na wemurijce skočil, ale ten svůj únik zopakoval, aby se vynořil těsně u Owiany. Než se změnil z bíle sálajícího klubka světla do lidské podoby, stačil hrábnout Owianě po ruce. Uskočila, ale ne dost rychle. Zasyčela bolestí. Na hřbetu ruky jí zůstal ostře fialový pálící šrám.
Nerteg zařval a byl by znovu zaútočil, kdyby se mu do cesty nepostavila výhrůžně se vlnící deka.
„Tak dost!“ zařval Aderawen. Otočil se k Owianě: „Něco takového musíš dokázat, kněžno.“ Podíval se po ostatních. Tvářili se zmateně. S výjimkou Nertega, který vypadal, jako když do něj uhodil blesk.
„To je mi jasné,“ odpověděla Owiana. Okázale si foukala na spáleninu. Křivila tvář bolestí, ale v duchu se radostně tetelila. Má je přesně tam, kde je chtěla mít. Diskutují o záležitosti, kterou by za normálních okolností shodili ze stolu. O agentech Aliance je přece známo, že si se zákony členských světů těžkou hlavu nedělají. Cokoliv činí, hravě omlouvají potřebami celku. Byla si absolutně jistá, že jakmile se dostanou na čerstvý vzduch, účinky emotikonů vyprchají. Jistě se zhrozí, jak snadno a ochotně jí šli na ruku. Ale to nevadí, protože jakmile jednou kývnou, těžko rozhodnutí změní, protože by tím přiznali, že se předtím rozhodli špatně, nebo dokonce, že se nechali zmanipulovat. Budou se kroutit a vztekat, ale ať. Owi bude mít vyhráno.
„Vyřešíme to jinde,“ řekl prkenně Aderawen.
„To je absurdní!“ rozčiloval se Hedis.
„Nemusí se nic řešit,“ protestoval Nerteg. „Je rozrušená, neví, co mluví! Prostě ji odneste na Maharáví! Se mnou si dělejte, co chcete!“
„Bahui, zabal ho,“ přikázal Aderawen.
Deka se začala na Nertega plavně snášet. Stál tam jako sloup s rukama zabalenýma do pěstí a zíral do prázdna. Jeho odevzdanost na Owianu zapůsobila jako rozbuška. S výkřikem na polymorfa skočila.
Pak všechno zčernalo.
