Teggen - 6. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
(Kdo vůbec jsi?)
Owiana bloumala mezi sloupy a zírala na artefakty v policích, aniž by cokoliv z toho skutečně viděla. Co chtějí Padlí s dětmi dělat? A co udělají s Dirianou a Adwenou, až obě porodí? Zabijí je? Pokud Essius s arcidémony spolupracuje, jak je možné, že je nevaroval? Že by o tom nevěděl? Že by nakonec neměl takovou moc, jak si Owiana doposud myslela? Jak s tím vším souvisí Trrisiel? V jakém stavu je asi Rawantes? Je po tak dlouhé době, co byl zavřený v té průrvě, šílený, jak se obával Jerones?
„Owiano, slyšela jsi, co jsem říkal?“
Trhla sebou. „Cože?“
Nerteg stál u stěny a ukazoval na dveře tak nenápadné, že téměř splývaly se zdí. „Je tu několik ložnic. Taky zásoba potravin. Ukážu ti, co a jak.“
Potřásla hlavou. „Nepotřebuju jíst ani spát,“ její hlas se třepil zlostí. Její příbuzní jsou v ohrožení a on čeká, že půjde do peřin? „Vrátím se do Kernoku.“
„Chceš se nechat chytit, abys mohla dělat sestře společnost?“
Představila si Dirianu, tu neřízenou střelu, co asi teď prožívá. Byla tak šťastná, že je konečně s Grennonem, že se na ni Owiana s ohledem na to, jak ona dopadla s Essiem, nemohla ani podívat. Diriana je snadno ovlivnitelná a nedokáže být sama. Když jsou osoby v jejím okolí veselé, je veselá i ona. Ale když jsou smutné nebo dokonce vystrašené… „Umím se o sebe postarat,“ namítla. „A vím, jak získat informace. Někdo přece musí ty zajatce hlídat. Obecní démoni o takových věcech rádi klevetí. Stačí jít na tržiště a našpicovat uši.“
„Na to zapomeň,“ přerušil ji. „Právě teď je na nohou celý Mizeon. Budou hledat důsledně. Vědí, že nemáš jak zmizet. Sibiel by mi urval koule, kdyby se ti něco stalo.“
„Na Sibiela seru!“ zařvala a odhodlaně vyrazila k východu. „Mám se cpát konzervama a čekat na posily? Ani nevíme, jestli se sem kvůli té síti dostanou!“
Pěti dlouhými kroky byl u ní. Chytil ji zezadu jako do kleští a zamumlal: „Naši ne, ale Aliance ano. Proto počkáme tady! Koordinátoři tu budou během několika hodin.“
„Ani mě nenapadne!“ Pokusila se mu vysmeknout. Kousala a škrábala. Házela sebou tak urputně, až se jí podařilo mu podrazit nohy a oba se skáceli na zem. On na zádech, ona na něm. Stále ji pevně držel. Jakmile se pokusila pokrčit nohu v koleni, aby ho mohla kopnout, rychle se překulil, až ji celou zalehl.
Vyjekla, protože ji zavalil jako hora kamení. Nepatrně se podepřel na loktech, ale její zápěstí nepustil. Okamžitě sebou začala mlít, ale nohy jí tlačil k zemi silnými stehny. „Pusť mě, ty idiote!“ zasyčela.
„Jestli chceš dělat potíže, svážu tě,“ zachraptěl.
Dívala se mu do sršících očí. Tak jasně zelených. Jeho černě a zlatě nalíčenou tvář protínaly tři hluboké škrábance, které mu udělala nehty. Vytékající krev zvolna rozpouštěla a rozpíjela bezchybné ornamenty. Barva jeho krve byla temně fialová. Téměř černá… Zatoužila vzít hadřík s rozpouštědlem a setřít krev i barvu z jeho kůže. Pár plavých pramenů mu vyklouzlo z culíku a vykouzlilo kolem hlavy stříbřitou svatozář. Jeho dech se zadrhával úsilím, jak se ji snažil udržet v klidu. „Kdo vlastně jsi?“ vydechla.
Tvář se mu zavlnila smutkem. „Přece mě znáš.“
„Neznám. Nerteg, kapitán stráže našeho domu, je raisi. Aly ty máš tmavou krev. Létáš, cestuješ portály, mentálně komunikuješ. Ví o tom Sibiel? Věděl o tom otec? Jak tu mám s tebou zůstat, když ani nevím, jestli ti můžu věřit?“
„Owiano,“ šeptl, „přísahám, že ti neublížím.“
„Jsi agent!“ štěkla a vykulila oči v náhlém pochopení. „Tvá loajalita patří Alianci. Ne arcidémonům. Jak mohl otec něco takového dopustit? Čím jsi ho oblafnul? Ten den, kdy v soudní síni napadl Lissaria, jsi tam nebyl, že? Nezadržel jsi ho, tak jako tolikrát předtím. Dostal jsi to z ústředí příkazem? Byl můj otec na odpis?“ Poslední slova už křičela. „Tak mluv! Byl?“
„Mrzí mě to,“ vydechl. „Jednání soudu bylo uzavřené. Žádný raisi tam neměl přístup.“
„Ale ty nejsi raisi!“
„Jenže kromě Destruktiela a Izzel to nikdo jiný nevěděl!“
Frustrace a smutek, které z něj čišely, ji sváděly mu uvěřit. Snažila se zrekapitulovat, co všechno o něm ví. Nemá rodinu. Nikdy se neukazuje bez líčení. Otec mu bezvýhradně věřil. A je vlastně divné, že po tom, co se Sibiel dozvěděl, že spolu spali, věřil mu dál až natolik, že ho pro ni poslal. A Owi svého bratra zná. Sibiel je všechno, jenom ne lehkomyslný. Nedávalo jí to smysl. „Jak dlouho už pro ně pracuješ?“
„Nepracuju pro Alianci. Osm set let sloužím domu Arci-Quinnů.“
„Blbost! Máš cejch. Znáš jejich skrýše. Máš kontakty! Kdo sakra jsi?“
Hořce se usmál. „Mám dokonce dva cejchy.“ Vzal její ruku a přitáhl si ji k tváři. Přiložil bříška jejích prstů na svou levou líc. A tam, pod lícní kostí, Owiana pod silnou vrstvou barvy rozmazané s krví nahmatala reliéf. Pečlivě ho zkoumala. Vypadalo to jako natřikrát přelomený šíp – podobný, jaký už viděla na jeho paži. Tento byl zarámovaný v kosočtverci. „Co to znamená?“
„Že jsem Nikdo. Vyřazený agent Aliance je mrtvý agent. Žiju prodloužený čas.“
Konečně jí to začalo dávat smysl. Destruktiel Alianci nevěřil. Vždycky tvrdil, že ta organizace je časovaná bomba. Otec byl přesně tím arcidémonem, který by byl ochotný u sebe zběhlého agenta ukrýt. „Otec tě před nimi skrýval? Osm století?“
„Přesně tak. Pokud by na to přišla řeč, nic o tom nevíš. Nechej je, aby si mysleli, že jsem Destruktiela oblafnul. Až přijdou, hlavně zůstaň klidná. Možná ti budou připadat arogantní, protože to nebudou řadoví agenti, ale koordinátoři. Neublíží ti. Jsi civilistka a patříš k vyvoleným. Dopraví tě přímo k bratrovi. Máš spoustu užitečných informací o Novém Mizeonu, které se Sibielovi budou hodit. Díky tobě bude mít jejich záchranná mise daleko větší šanci na úspěch.“
Tvářil se tak vážně, až ji z toho bolelo srdce. „Ty snad půjdeš se mnou, ne?“ ujistila se.
Křivě se usmál. „Potřebuju, abys pochopila, že na agenty nesmíš útočit.“ Pustil její zápěstí a sáhl na emotivní zářič, který měla vpletený v drdolu. „A nezkoušej žádné svoje triky.“
Odpovědi na její otázku se vyhnul. Cítila, že jí něco důležitého uniká. Vybavila si tu chvíli ve skladišti. Jak značka na jeho ruce světélkovala. „Tvůj cejch na ruce funguje jako komunikační zařízení?“
„Je to jen nouzový přijímač. Aktivuje se nezávisle na mně a odebírá interní magii. Během několika dní byl v provozu dvakrát. Takže jsem skoro na suchu.“
„Proto jsme tady? Protože jsi oslabený?“
„Nejen proto,“ zavrčel, jako kdyby ho ta otázka urážela. „Potřeboval jsem se dostat k teleemitoru, abych mohl odeslat zprávu o té síti.“
Nakrčila nos. „Takže jsi zběh Aliance, kterého naše rodina léta skrývala. Přesto máš v Alianci komplice, se kterým si vyměňuješ informace. To tam teda máte pořádnej binec.“
Jeho tvář se stáhla obavami. „Dobře, že to připomínáš. Až se tě budou ptát, za žádných okolností jim nesmíš říct, žes mě viděla přijímat zprávu skrze můj cejch. Je to důležité, Owiano. Radši pověz, že jsi byla celou dobu v bezvědomí a že ses probudila těsně, než přišli. Potřebuji, ne, já tě prosím, abys přísahala, že to tak uděláš a že se budeš chovat klidně.“
Zaujatě na něj zírala. „Co mi neříkáš? Proč je to tak důležité? Ty tu přece budeš taky…“
Kousnul se do rtu. „Jistě.“
Zněl až příliš přesvědčivě. Zaslechla výstražné zvony. Uvědomila si, co z toho, co jí pověděl předtím, vyplývá. Je osm set let na útěku. Před Aliancí. Je známo, že pokud Aliance někoho odepíše, je veškerá naděje marná. A přesto všechno Nerteg právě teď Alianci přivolal. Udělal to, aby ji dostal do bezpečí, protože to slíbil Sibielovi a protože cítil potřebu arcidémony varovat před sítí? „Budeš s nimi mít potíže?“ zeptala bezelstně.
„To nestojí za řeč,“ brouknul ten blázen, jako kdyby vážně o nic nešlo.
Díval se na ni tak horoucně, až se jí z toho zatočila hlava. Pak prohnul rty do křehkého oblouku. Byla ohromená, když jí došlo, jak je nádherný. Zvenčí a nejspíš i zevnitř. A ona, tupá krodoší kráva, ho měla pod nosem celý život a neviděla ho.
V její umělecké fantazii se vyrojily stovky krvavých scénářů o tom, co všechno by mu mohli udělat. Unikal jim tak dlouho, že budou pěkně nasraní. Podle toho, co o Alianci slyšela, ho odvedou rovnou pod sekeru! A ten idiot je s tím v pohodě? Chystá se obětovat a ještě se snaží to před ní kamuflovat! Proč? V hlavě jí rezonovala jeho slova, která jí řekl v ateliéru poté, co je spolu Sibiel málem načapal: Nemůžeme se rozejít, když spolu nechodíme. Vybavila si hlavně ten smutek, který z toho čišel. Owiana nebyla zase tak sebestředná. Už tehdy se dovtípila, že kapitán od ní chce mnohem víc, než je mu ochotna dát, a proto to s ní vzdal. Tehdy si s tím hlavu nedělala. Byla tak posedlá pomstou, že tu skutečnost vytěsnila. Má to tu nanovo a tuplem. Nerteg je připraven umřít. Všechno vzdává. Kvůli ní! To mu nedovolí! Slabý hlásek v její mysli se snažil ji přesvědčit, že to, co se s ním stane, není její starost. Rázně ten hlásek umlčela. Je to její starost! Od chvíle, kdy ho svedla, je za něj zodpovědná. Tak. Však ona ho přinutí, aby měl důvod žít dál. Musí něco vymyslet. Něco, co agenty Aliance od té popravy odradí.
Leželi na zemi zahledění hluboko jeden do druhého. Pak dostala nápad. Řešení tak praštěné, že by mohlo fungovat. Poznal, že se v její hlavě něco děje, protože v jeho sevření nadskočila. Prolomil ticho jako první: „Musím tě pustit,“ vypravil ze sebe. Vzepřel se na rukách a kolenou, chystal se z ní vstát.
Jak se z ní pomalu zvedal, pohotově ho chytila a znovu ho strhla na sebe. „Budu se na agenty usmívat jako dobře vychovaná arcidémonka,“ broukla, „ale něco za to chci.“ Výmluvně se přiblížila rty k jeho zaťatým ústům. Ucítila, jak se tvrdé tělo nad ní napjalo.
Jemně se zavrtěla a potěšeně se zatetelila, když zaúpěl. Teď jen to nezkazit. S vervou jí vlastní na něj zaútočila. Jeho rty byly měkké a horké. Svádivě po nich přejížděla, dokud ji nevpustil dovnitř. S poraženým povzdechem ji objal…
***
Když se živly vyřádily, ležela Owiana na jeho hrudníku a vychutnávala si pevnost jeho objetí. Nehtem škádlivě přejížděla po jeho vypracovaném bicepsu. Lehounce ho líbala v jamce pod krkem. Na jeho rtech se chvěl úsměv. Miloval se s ní na té studené podlaze tak divoce, líbal ji tak uctivě, dotýkal se jí s takovou intenzitou, jako kdyby věděl, že to dělá naposledy. Svým chováním ji jen ujistil, že její dedukce je správná.
Hřející se v jeho náručí se po neskutečně dlouhé době znovu cítila být sama sebou. Ne že by zapomněla, co se děje. Pořád si až příliš dobře uvědomovala, že Melisa, Diriana a ostatní jsou v průšvihu a Essius hraje smrtelně nebezpečnou hru. Srdce se jí svíralo strachem. Ale věděla, že by jí bylo mnohem hůře, kdyby právě teď nespočívala v Nertegově náručí. V náručí muže, o kterém toho věděla tak málo a přece dost.
„Měla by ses obléct, krásko,“ zamručel.
„Ještě ne,“ šeptla.
„Nemůžeš je přivítat s holým zadkem,“ uchechtl se.
„Je to pěkný zadek,“ ohradila se.
Jemně ji poplácal po půlkách. „Ten nekrásnější, jaký jsem kdy viděl.“ Jeho hlas zněl tak vyrovnaně, že Owianu popadl vztek. Jenže to by nepomohlo. Naštěstí jsou tu jiné nástroje. Naposledy ho políbila, odkulila se a jala se sbírat poházené kusy oblečení. Místo aby se oblékla, začala šacovat své kapsy. To, co v nich nahmatala, ven nevytahovala. Jen potřebovala mít jistotu, že to tam je.
„Něco hledáš?“
Zvedla hlavu a přejela ho hladovým pohledem. Pořád ležel na zemi, s rukama založenýma za hlavou téměř nábožně na ni civěl. Nahý a krásný. Potlačila chuť na něj znovu skočit a hodila po něm jeho kalhoty. „Ani ty nebudeš svoje katy vítat s holým zadkem.“
Prudce se posadil, jakmile pochopil, že už se dovtípila, k čemu je připravený. Jeho rysy ztvrdly. „Tak proto,“ zachraptěl. „Proto ses mi oddala. Máš jistotu, že z tvého života zmizím. A že tahle aférka tvou budoucnost nenaruší. Vrátíš se k Essiovi, pokud ten bordel přežije.“ Z jeho hlasu kapala škodolibost. „Vlastně tomu rozumím. Je to praktické. Nikdy bych neřekl, že z tebe vyroste taková chladnokrevná, vypočítavá mrcha!“
Otřeseně na něj zírala, zatímco se mlčky oblékal a tvářil se, jako kdyby tu nebyla. Jakých nehorázných blbostí se ten zmalovaný chlap domýšlí! Několikrát otevřela ústa, jak cítila potřebu mu vysvětlit, že žádnou společnou budoucnost s Essiem už neplánuje, protože ten si s Renonou pořídil dítě, ale zase je zavřela. Nebude se vysilovat s hlupákem! Cítila, jak se v ní sbírá vztek. V každé buňce jejího těla. Jakže to řekl? Že se mu „oddala“? Kam na takové archaické výrazy chodí? Ona se mu „neoddala“! Ona ho, krucinál, naprosto regulérně ošukala! Rychlými a úspornými pohyby na sebe soukala oblečení, jak s ní zlost a rozhořčení lomcovaly, podařilo se jí natrhnout rukáv uniformy ve švu. S nadávkou trhla, až jí zůstal v ruce celý. Pak odpárala i ten druhý. Aniž by se na něj podívala, cítila, jak ji pozoruje. Zlomyslně se uchechtla. Vytušila, že si nejspíš láme hlavu, co tím počínáním sleduje. Ten chlap je zběhlý agent. Špehování a konspirace na něm zanechaly následky. Je zvyklý vyvozovat z nesouvisejících pitomostí celé romány. Dobře mu tak!
***
