Teggen - 4. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
(Owiana, strašlivá mstitelka, Chrám debhátarů, Mizeon)
Atmosféra byla nabitá očekáváním. Owiana se tísnila v odlehlé části chrámu, daleko od kněžiště. Nebyla tu šance, že by se přes masu těl mohla prodrat blíž. Pohyb jí znesnadňoval těžký koš s potravinami, na jehož dně ukrývala feentexový emitor a tři hrsti matachor. Zbraně se jí podařilo ukrást těsně před útěkem v Sibielově osobní zbrojnici na Maharáví. V chrámu už nebylo k hnutí a stále přicházeli další věřící. Šeptem si navzájem sdělovali dojmy z nezvyklého zbarvení mizeonské oblohy:
Kapitán našeho klanu tvrdí, že je to bezpečnostní opatření. Dar bohů.
Modrozelená barva? Opravdu? To má jako naše nepřátele zastrašit?
Není to jen barva. Je to síť, ale vidí ji jen bohové, nebo vysoce urození raisi. Obaluje celý Mizeon.
Jistě ji vidí i náš král.
No, to jsem zvědavá, jestli o tom něco poví…
Skutečně. Ta síť spletená z jiskřících paprsků prosvítající mezi mraky Owianě vrtala hlavou. Obecní a valná většina raisi ten úkaz nevnímali jako síť, ale zaznamenali, že obloha změnila barvu. Z modré do tyrkysova. Došlo k tomu v noci ze včerejška na dnešek. Ráz naráz. Owiana usoudila, že ti, kteří si myslí, že jde o obranné opatření, mají nejspíš pravdu. Mohlo by nějak zabraňovat útoku arcidémonů z orbity? S největší pravděpodobností je ta hanebnost výplodem mysli toho proradného… podvraťáka. Jenom ať se bojí! Netuší, že úder přijde dřív, než se naděje. Nějaká pitomá síť možná zastaví arcidémony, ale Owianu ne. Udělá to, co tak dlouho chystala. Jen tak uhasí žár, který ji zevnitř spaluje. Je jí fuk, jestli ji pak chytí. Její život skončil už před dvěma lety, když ji ten bídák oblafnul a využil, aby ji odkopl. Teď jenom, jak se k němu dostat? Jediná možnost, jak se přiblížit na dostřel, je počkat do konce a zasáhnout ve chvíli, kdy bude cíl opouštět budovu. Už jednou to propásla, protože uvízla v davu uprostřed chrámu. Proto tentokrát zůstala vzadu blízko východu, aby se mohla po kázání snadno prosmýknout ven. Potom oběhne budovu a počíhá si na cíl u bočního vchodu. Jasně, mohla by zůstat venku a čekat celou dobu tam, ale nedokázala odolat možnosti se na něj podívat. Ještě alespoň jedenkrát, než ho zabije.
Dav vepředu exaltovaně zašuměl. Zdálo se, že král konečně přichází. Owiana se vytáhla na špičky, aby jí neunikl ani okamžik. Masa těl se zavlnila, jak démoni zvedli paže k pozdravení svého krále. Essius se vynořil z postranní chodby. Zahalený v bílém plášti prošel podél velké zlacené bedny naplněné černým pískem a pak stoupal po schodišti na podium a přicházel k oltáři. Plavé vlasy měl svázané v týle. Jeho tvář působila strnule a vyhasle.
Démonka v hráškově zelených šatech, která stála přímo před Owianou, se naklonila ke své sousedce a zašeptala: „Moc šťastně nevypadá.“
„No, a jak si myslíš, že by měl vypadat? Ten sňatek byl domluvený. U všech potentátů je to stejné,“ řekla jí ta druhá.
Hráškově zelená démonka pohodila hlavou. „To jo, ale je to chlap.“ Uličnicky se uchichtla. „Každý je přece rád, když jeho setba vzejde.“
„To jistě,“ broukla ta druhá. „Uvidíme, jak se bude tvářit, až se dítě narodí.“
„Takže je pravda, že je královna těhotná?“ přitočil se k nim střapatý démon v livreji klanu Arci-Klirenů.
„Okamžitě nechejte těch klepů,“ okřikl je přísně se tvářící raisi v barvách klanu Arci-Jeenů. Byl hubený, vysoký a nakrátko ostříhaný. Na tradiční šedivé uniformě nesl výložky poručíka. Mračil se, jako kdyby právě on měl za úkol dohlížet na morálku. Pak zavadil pohledem o Owianu a jeho rysy roztály. Cítila, jak si ji podrobně prohlíží. Měla na sobě podobně šedivou uniformu jako on, jen barvy na její tváři byly jiné. Zatajila dech, když se protlačil blíže k ní. „Tebe ještě neznám,“ zahlaholil a bezelstně se usmál. „A to jsem si myslel, že od Ukresiů znám všechny. Jak se jmenuješ?“
Owiana přemýšlela, co by ten raisi asi dělal, kdyby věděl, že tu uniformu ukradla ve skladišti na Maharáví. Dřív, než stačila vymyslet odpověď, se zepředu ozvaly oslavné fanfáry. Essiovo kázání začínalo.
Drazí bratři a sestry ve víře, řekl mdle Essius, sešli jsme se tu, abychom oslavili naše bohy a podělili se o radost z jejich přítomnosti. Tak jako se oni po tisíceletém spánku probudili, probouzíme se i my…
…a dál mluvil a mluvil, ale Owiana ho už neposlouchala. Zaťala zuby a pevně semkla rty. Nesmí dát najevo, jak se jí to příčí. Bylo by jedině správné, kdyby si zacpala uši, aby ten odporně monotónní hlas neslyšela. Přesto toho nebyla schopna. Uvnitř hrudi cítila bolavé bodání. V mysli se jí vynořila vzpomínka na jeho vyznání, když ho pozvala do ateliéru opravit stojan, kterému nic nebylo: Miluju tě! Ty jsi to jediné, nač myslím. Ve dne i v noci. Cokoliv dělám, cokoliv řeším, nic nedělám bez toho, abych přitom nemyslel na tebe. Obdivuju tě. Zbožňuju tě. Nikdy o tobě nepřestanu snít. O tom, jak jsi nádherná. Statečná. Umíněná. Ohromující. Jiskřivá. Jak čerstvě rozvinutá pampeliška. A přece, ty i já víme, že si tě nezasloužím… Teď teprve Owi došla k závěru, že měl pravdu. Nezaslouží si ji. Ó, jak hořce se v něm zklamala. Ten věrolomník. Podvodník. Zrádce.
Ucítila, jak jí kdosi klepe na rameno. Sakra, ten otravný raisi. „Jak jsi říkala, že se jmenuješ?“
„Taomara,“ zahuhlala a přejela prsty po plastickém reliéfu na svém emotizačním náramku, aby podpořila vyzařování důvěry. Použila jméno raisi, která k Ukresiům skutečně patří, a kterou tento raisi nejspíš i zná. Ale teď, když je ten chlap pod vlivem zářiče, o ničem z toho, co mu Owiana nabulíkuje, pochybovat nebude. Takže téměř neriskuje.
„Moc se mi líbíš,“ oznamoval ten blbec. „Doprovodím tě domů. Neuteč mi.“ Zjevně předpokládal, že z jeho pozornosti bude celá tumpachová.
Owiana nepřesvědčivě přikývla a přiložila si prst ke rtům, čímž naznačila, že chce nerušeně poslouchat.
Raisi se mlsně usmál a obrátil pozornost ke kněžišti, kde právě z Essia sundávali plášť a připravovali ho pro rituální koupel v písku veškerenstva. Owiana napjatě čekala, až se otrapa znovu zaujme tím spektáklem. Jakmile se tak stalo, začala se prodírat mezi démony směrem k východu. Narážela košem do davu, s omluvami si jím protlačovala cestu. Musí zmizet dřív, než si toho dotěra všimne.
Vůbec ji nepřekvapilo, jak po ní vyjel. Typický raisi. Bezprostřednost patří k jejich kultuře. Raisi žijí podle kodexu Cti. Je v něm dvaadvacet výrazů pro respekt, ale ani jeden pro lásku. Znají jen výraz náklonnost a myslí se tím láska mezi rodiči a dětmi, nikoliv mezi partnery. Sex berou stejně jako sport. Pouhé vybití tenze. Sňatky se uzavírají až poté, co se páru narodí dítě. Owianu ani nenapadlo se nad tím ošklíbat. Věděla, že vzhledem ke způsobu života, jaký vedou, se raisi citovým chladem chrání před zklamáním a trápením. Raisi nikdy nemají jistotu, že se jejich partner z mise vrátí. Alespoň až donedávna to tak bylo.
Po převratu raisi na společenském žebříčku povýšili. Povahově i jednáním však zůstali stejní – smrtelně loajální vůči nobilitě. Závazky vůči arcidémonům odhodili, ale okamžitě je nahradili novými. S vervou teď uctívají debhátary a oslavují krále. Nikdy nebyli příliš nápadití, protože to po nich nikdo nevyžadoval. Poškozené stavby opravili, zbořené znovu postavili – vše v identickém provedení, pouhé kopie předtím zničeného. Dál obývali sídla a pozemky bývalých pánů, jen s tím rozdílem, že se přestěhovali do pokojů pro arcidémony a do svých původních ubikací nastěhovali nové zaměstnance – obecné démony.
Owi si ulehčeně vydechla, jakmile byla z budovy venku. Měla to tu dobře zmapované, tudíž věděla, že ten bídák Essius vyjde malými dvířky zapuštěnými v pravé obvodové zdi chrámu. Nebude sám. Doprovázený ochrankou přejde k bíle nalakovanému vznášedlu. Ještě nikdy se nestalo, aby se král vznesl do vzduchu po svých nebo si otevřel portál. Owiana z řečí, které poslouchala ve městě, pochopila, že král žije úplně stejně jako jeho poddaní. Žádná magie, žádné výhody. Zpočátku si kvůli tomu myslela, že je Essius nějak blokovaný – podobně jako byl Arri omezený v době, kdy ho exkomunikovali a zavřeli do Trrisielových dílen. Pak ho ale uviděla v chrámu. I z dálky registrovala jemné fialové jiskření vyzařující z jeho těla. Takže ten bídák kdyby opravdu chtěl, mohl prásknout do bot třeba tisíckrát. Neudělal to. Místo toho se zaprodal Padlým a kurví se s tou špínou Renonou. Dokonce jí udělal dítě. Owiana si zlostně odfrkla. Jak jen mohl?
Přistihla se, jak zrychleně dýchá. Ostražitě vzhlédla k nebi, jen aby se ujistila, že tam síť stále je. Připomínala tyrkysovou pavučinu a působila trochu zlověstně. Kolem chrámu bylo pusto, jen na přistávací plošině uprostřed parku se pilot králova vznášedla opíral o bok zakotveného stroje a něco studoval v náramkovém počítači.
Owi popošla k ozdobně zastřiženým keřům lemujícím chodník vedoucí kolem pláště budovy. Znovu zkontrolovala pilota. Zdálo se, že je plně zaujatý svým počítačem. Zanořila se mezi zelené větve. Položila košík na zem. Vyskládala potraviny na zem. Vytáhla matně černou feentexovou pistoli a nastavila ji na nejvyšší výkon. Její pohyby byly metodické a úsporné. Podle toho, jak oslavný hymnus linoucí se z chrámu gradoval, obřad brzy skončí. Owiana zabořila prsty do matachor. Na dně košíku jich měla rovných šedesát. Komprimované do tvaru seschlých kuliček je hodí ochrance pod nohy. Jakmile narazí o zem, fantómy se rozvinou a zaútočí. Nevadí, že vydrží sotva pár minut, než je vojáci zlikvidují. K odvedení pozornosti to postačí. Zamaskovaná větvemi, v jedné ruce hrst matachor a v druhé pistoli, klečela Owiana na zemi a čekala.
Dozněl poslední tón. Bylo slyšet tlumené zadunění, jak se velká dveřní křídla hlavního vchodu otevřela dokořán, až narazila na fasádu. Věřící začali proudit ven. Najednou jich tu bylo plno, obklopili chrám ze všech stran. Vzájemně se proplétající útržky hovorů a smích Owianu rozčilovaly. Soustředila se na boční dvířka. Nesmí propást tu pravou chvíli.
Trhla sebou, když se dvířka konečně otevřela. Nejdříve se objevili dva raisi v uniformách, za nimi zasvítil Essiův bílý plášť. Owiana nasucho polkla. Nabrala matachory do hrsti, rozmáchla se a…pohltila ji tma.
***
Zamíchala se do štěbetajícího davu a nechávala se unášet do uličky mezi stánky. Hlava jí třeštila rozrušením. Věděla, že musí něco udělat, ale nemohla si vzpomenout, co přesně. Atmosféra tržiště ji rozptylovala.
Exotické trhy se na Dolním náměstí v Kernoku pořádají jednou měsíčně snad od dob císařovy nevěsty. Owi je odjakživa milovala, protože právě mezi zbožím z nejvzdálenějších končin metaprostoru nacházela inspiraci pro nové emotiky. Vždycky sem chodila na zapřenou. Oblečená do těch nekřiklavějších kombinací, které mají obecní démoni tak v oblibě: Ve svítivě fialových nařasených poloprůsvitných kalhotách a limetkově žluté bundě, obutá do mechově zelených bot z broušené krodoší kůže, s oranžovým kloboukem z lekesového šustí… Až jednou ji Nerteg načapal, jak takto vymóděná přelétává zahradní plot. Sledoval ji až na tržnici a když se s ním odmítla vrátit domů, požaloval to matce. Izzel se mohla zbláznit: „Na trh mezi obecné démony? Bez doprovodu? Uvědomuješ si, že někteří jsou zdegenerovaní? Že nemají zábrany? Čistě pudově reagují na každou osamocenou démonku, na kterou narazí? Kdyby se na tebe vrhli a ty bys je pozabíjela, protože nic jiného by ti nezbylo, jejich světlá krev by ti zůstala na rukou!“ Owiana se snažila matce vysvětlit, že se jí nemohlo nic stát, protože byla oblečená jako oni a chovala se jako oni. Ale jen přilila olej do ohně. „Oblečení?“ rozčílila se matka. „Příliš tenká slupka! Funguje jen na první pohled.“
Ale navzdory matčinu hromování je zase tady. Jupííí! Zvláštní, že si vůbec nevzpomíná, jak se jí podařilo uniknout ochrance tentokrát. Zběžně klouzala pohledem po vystaveném zboží. U stánku se skleněným nádobím se musela zastavit. Nadšením přestala dýchat, jak byly ty sklenice fascinující. Každá jiná, přesto patřily do jedné efektní sady. Štíhlé a vysoké poháry z čirého skla zdobily kolem stopky svěže zelené skleněné lístky, jinde zase sytě žluté kosatce, modré zvonky nebo fialové macešky. Bylo to jednoduché a nesmírně působivé. Owiana se sklonila ke štítku, na kterém byl droboučkým písmem uveden popis zboží včetně místa, odkud pochází: Sklenice na sekt, ruční výroba. Kesiwel, soustava Brussedea. Ještě drobnějším písmem tam stálo, že do každého poháru je vložena speciální kletba, která má podpořit nebo utlumit emoční rozpoložení konzumenta. Zelené lístky zesilují ochotu naslouchat druhému, žluté kosatce podporují odvahu k pochybnostem, modré zvonky stimulují erotické představy, fialy uklidňují vztek. Ty sklenice byly vlastně podobné jejím emotizačním plastikám. Owiana si znepokojeně odfrkla, že někdo jiný než ona měl podobný nápad…
Překvapovalo ji, že takové zboží je možné na Mizeonu ještě sehnat. Je to přece v rozporu s novou doktrínou. Vzpomněla si na ty propagandistické žvásty z videxu: Nový Mizeon musí být ve všem soběstačný!!! Skončíme s dovážením zboží z jiných soustav! Vše důležité si vyrobíme doma! Nepotřebujeme magii, abychom byli úspěšní!!!
Pomyslela si, že některé věci, jako třeba tyto sklenice, na Novém Mizeonu svépomocně vyrobit nepůjdou, ani kdyby se na hlavu postavili. O její vystrčený zadek se opět kdosi otřel, zapotácela se a spolkla nadávku. Je čas se přesunout k dalšímu stánku, ve kterém vystavovali meditační svíce a sošky z pravého sikossího vosku.
Setřela si pot z čela a znovu si přendala těžký koš z jedné ruky do druhé. Polekaně vyjekla, když na hřbetu paže uviděla černo-zlatou čmouhu. Ach to ne! Barvy! Použila ty, co měla v ateliéru k dispozici. Byla by přísahala, že na obale stálo, že jsou voděodolné. Možná to bude tím, že pot je daleko agresivnější než obyčejná voda. Náhražky jsou vždycky průšvih. Vlastně je zázrak, ta její kamufláž vydržela tak dlouho.
Zase do ní někdo vrazil. A znovu. Cítila, jak se po ní démoni z davu zvědavě otáčejí, jak na ni civí. Krev jí prudce tepala v žilách. To nebyl dobrý nápad sem jít. Co ji to vůbec napadlo? V úzké uličce mezi prodejními stánky proudily davy oběma směry a nebylo vlastně divu, že do ní každý strkal, když ustrnula na místě. Sklonila hlavu, aby na sebe nepřivolávala pozornost, a důsledně se pasírovala k radnici, kde najde toalety. Musí to líčení opravit…
Konečně se prodrala na konec úzké uličky a se skloněnou hlavou mířila k radnici. Za krkem cítila šimrání, jako kdyby ji někdo sledoval. Zrychlila, ale běžet se neodvážila. Široký vstup radniční budovy byl otevřený dokořán. Vešla dovnitř a zamířila do chodby, kde bývaly toalety.
Znovu ji zašimralo za krkem. Poslední metry ke dveřím měla tisíc chutí praštit těžkým košem o zem a přenést se pryč. Jenže to by byla chyba. Nedokázala to racionálně zdůvodnit, jen věděla, že musí dál hrát svou roli, protože jinak ji odhalí a pomelou na malé kousky.
Zhluboka si oddechla, když ji přivítala důvěrně známá místnost vyložená růžovým mramorem se zrcadly a fontánkami k osvěžení. Někde na okraji vědomí jí otravný tenký hlásek usilovně vysvětloval, že je něco špatně, protože stará budova radnice s koupelnami obloženými růžovým mramorem byla při povstání zničena, ale Owi na to nedbala. Místnost vypadala úplně stejně, jak si ji pamatovala. Nechala koš žuchnout na zem a vrhla se k jednomu ze zrcadel. Její tvář s vlasy staženými do těsného uzlu v týle působila stroze a cize. Ornamenty na čele měla rozmazané do nevzhledné rudo-černé čmouhy, kresba na lících, nosu a bradě se přetvořila do úplně jiných linií, které působily tak cizokrajně a zvláštně, že přímo volaly po zaznamenání. Owiana zašátrala v levé náprsní kapse uniformy – nic. Tak v pravé – zase nic. Skrze zuby jí uniklo frustrované zasyčení. Tak to vypadá, že tentokrát na barevné tužky zapomněla.
Roztřásla ji panika. Co bude dělat? Z pouzdra u pasu vytáhla oboustranně broušenou krihonitovou dýku. Zajásala, jaký je to skvělý nápad. Když to nepůjde tužkou, půjde to střenkou. Odhodlaně zabodla špičku dýky pod lícní kost a zatáhla. Polovina její tváře se rozšklebila hlubokou ránou… A znovu řízla. A znovu! Vyřeže si nové ornamenty. Udělá si nový obličej…
Její zápěstí uchopila velká ruka v černé obrněné rukavici. „Nedělej to!“ zasyčel jí kdosi do ucha a vzápětí ji druhá paže uchopila kolem pasu tak pevně, že se nemohla ani hnout.
Vytřeštila oči, když v lesklé ploše zrcadla uviděla jeho postavu. Černá uniforma raisi a na tváři stejné líčení Arci-Ukresiů, jaké měla původně ona sama. Nechápala, jak se sem tak nepozorovaně dostal. Okamžitě se vzepjala ve snaze se vykroutit. Stiskl ji ještě pevněji. „Jen klid, krvežíznivko,“ šeptl. Ten hlas plný výsměchu. Ovšem hluboko pod tím nonšalantně prezentovaným opovržením, se skrýval hluboký smutek. Owianu překvapilo, že si toho všimla až teď, ačkoliv věděla, že to tam bylo vždy, jen ona to předtím nevnímala. I tehdy, když jí v ateliéru sděloval, že oni dva nemají ani nebudou mít nic společného, tam ten smutek byl. Jeho hlas pečlivě modulovaný do neutrálního tónu kapitána arci-Quinnovské ochranky slýchala celý život. Zvláštní, že když ho teď poslouchala, musela myslet na pomalu tekoucí sladký hustý karamel. Nerteg? Skutečně je to on?
***
Probudila se v hromadě suchého listí v troskách nějaké průmyslové budovy. Byla ztuhlá chladem. Do nosu ji udeřil zápach spáleniny. Chvíli jí trvalo, než si dala dohromady, že zážitky z tržiště a z růžové koupelny byly jen snem. Takové nesmysly! Owiana se otřásla při představě, co by se stalo, kdyby se její líčení skutečně rozmazalo způsobem, který viděla ve snu. Ten sen o tlačenici na tržišti určitě vyvolaly ty nepříjemné pocity, které měla v přeplněném chrámu.
A sakra! Jak se potom dostala sem? Poslední, na co si pamatovala, bylo, jak klečí v houští a číhá na Essia…
A teď? Nohy má svázané u kotníků a ruce v zápěstí. Skrze rozbitou a zprohýbanou střechu viděla na obloze svítit tyrkysovou síť. Zářila tak jasně, že hvězdy za ní vypadaly mlhavě a mdle. Hala mohla kdysi sloužit jako skladiště. Jedna z podélných stěn byla zaskládaná velkými plechovými bednami. Zvenčí se ozval táhlý syčivý zvuk a pomalu sílil do ohlušujícího burácení. Díru ve střeše rozzářil oslnivě bílý záblesk. A znovu! A ještě. Pak se hluk zase vzdaloval, až zanikl docela a zvenčí bylo opět slyšet jen šelestění stébel trávy ve větru.
Owiana se posadila. V duchu zajásala, že ten, kdo ji sejmul, byl tak pitomý a svázal jí ruce vepředu a ne za zády. Začala uzly uvolňovat zuby. Snažila se nevrtět, aby si její únosce nevšiml, že už je vzhůru, ale šlo to ztěžka, protože listí při každém sebemenším pohybu odporně chrastilo. Trvalo to snad věky. Ať se snažila sebevíc, ty pitomé provazy ne a ne rozvázat. Musí v tom být nějaká magie, jinak to přece není možné. Se zoufalým zaúpěním se svezla zpět na zem a uštvaně oddechovala.
