Teggen - 20. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
Bylo po všem. Z Tebevy zbyla jen hromádka potřísněného šatstva a zbraní. Essius nasucho polknul. „Měli byste jít,“ řekl rázně. Obrátil se na Atesia: „Vrátíš mi ten okren, Tessi?“
Chlapec vykulil oči. „Ty se tam chceš opravdu vrátit?“
„Trrisiel chystá tebechety,“ zabručel netrpělivě Essius. „Někdo ho musí zastavit. Ty hlavně nezapomeň dát Sibielovi ty snímky.“
„Ty ses úplně zbláznil!“ zaječela Diriana.
Essius se na svou ztřeštěnou švagrovou vyčítavě podíval. Už by tam dávno byl, kdyby ho nevtáhla do trhliny. „Moje stráže si myslí, že jsem s Renonou v ložnici,“ řekl. „Řekl jsem jim, aby mě do rána nerušili. Nikdo by neměl vědět, že jsem odletěl. Ve výcvikovém táboře mě taky nikdo neviděl. Když půjdu hned, budu v paláci dřív, než se tam poplašné zprávy z tábora dostanou.“
„Raisi by ti to možná sežrali, protože jsou hloupí,“ namítla uštěpačně Diriana. „Ale Padlí na to neskočí. Myslíš, že si nedají dohromady dvě a dvě? Že je nenapadne, žes to byl ty, kdo nám pomohl?“
„Musím to aspoň zkusit,“ zasyčel odhodlaně. „Pozdravuj Owianu. Vyřiď jí, že na ni myslím. Každou minutu. Určitě poznala, že to s Renonou je jenom divadlo, ale asi potřebuje potvrzení, že to dítě, které Renona čeká, není moje.“ Natáhl ruku: „Tessi, ten okren.“
Zaražený Atesius se přiblížil s okrenem. Ale než mu ho stačil podat, Diriana ho jemně odstrčila a znovu se na Essia rozkřikla: „Ó, jak jsi statečný a chytrý, tak jsi i hloupý! Je fajn, že to dítě, které „královna“ čeká, není tvoje. Ale je tu jiné dítě, o které by ses měl zajímat.“ Ukázala na ušmudlanou holčičku se zplihlými blonďatými vlásky, která se s prstem v puse křečovitě držela Adweniny nohy a zvědavě sledovala, o čem to teta Diri mluví. Její oči jiskřily zájmem.
„Toto je tvoje dcera Melisa, Essie,“ řekla Diriana. „Jsou jí dva roky. Owiana ji porodila v těžkých depresích. Myslela si, že jsi nás zradil. Byla tak zraněná a ukřivděná a rozlícená, že se vaší holčičky zřekla. Pokud Owianě neodpustíš, nikdo tě vinit nebude, ale Melisa tě potřebuje. Potřebuje, abys zůstal naživu.“
Veškeré odhodlání Essia opustilo. Vrávoravě se k holčičce přitočil. Klesl na kolena, aby měl obličej ve stejné výšce a fascinovaně si ji prohlížel. Jak si toho mohl nevšimnout? Když ho Trrisiel zajal, věděl přece, že čekají s Owianou dítě. Jenže to bolestné pomyšlení, že to dítě možná nikdy neuvidí, ho nutilo tu skutečnost vytěsňovat. Už je to víc než dva roky. Má dceru! Tytéž stříbřitě šedé oči jako má Owiana, stejně klenuté obočí a tatáž linie lícních kostí. Srdce se mu sevřelo a oči měl plné slz. „Ahoj Meliso,“ vydechl. „Jsem tvůj tatínek. Jsi tak krásná. Moc tě miluju.“
Dívenčiny oči se rozsvítily. „Opravdu jsi můj tatínek?“
Essius přikývnul. „Opravdu.“
Melisa se pustila Adweniny nohy a udělala jeden malý krok k Essiovi. „Už se mnou zůstaneš?“
Poplašné sirény, stáda zdivočelých krodochů, útočící tebechety, nic z toho nemohlo Essia donutit, aby takovou nabídku odmítl. „Zůstanu.“
***
Rodina je základ
V tělocvičně bylo prázdno, což Sibiel vítal. Dělal kliky, aby si srovnal myšlenky. Dnes v noci se základnou rozeřvaly sirény a rozsvítila se červená světla. Hned na to se v depu otevřel portál, z něhož se přímo pod napřažené hlavně feentexových děl a dezintegrátorů vykulili Diriana, Adwena, všechny děti a návdavkem i Essius s malou Melisou v náručí.
Owiana s Nertegem – vlastně Teggenem, se vrátili sotva před týdnem. Společnost se musela vyrovnat s tím, že Teggen je nefalšovaný Sarvonův syn, rodina zase s tím, že se Teggen s Owianou vzali a čekají dítě. Jako naschvál je odlíčený Teggen až děsivě podobný Essiovi. Drbny na základně mají žně. Owiana a Teggen se k sobě chovají okázale odtažitě, což potvrzuje jejich verzi, že sňatek byl účelový.
A teď do toho všeho vpadl Essius, horda dětí a Adwena s Dirianou. Trvalo to až do rána, než se vášně uklidnily. Grennon si šťastně odvlekl Dirianu, Xan Adwenu. Wrella se přivítala s Melisou, ale musela vzít na vědomí, že holčička už ji nepotřebuje, protože má zpátky tátu. Wrella s Jeronesem si spokojeně odvedli Atesia, který je bouřlivě zahrnoval detaily svých hrdinských činů. Další šťastní rodiče si převzali své děti. O tom, co se na Mizeonu semlelo, mluvili všichni. …přinesl okren…pilku měl tak malinkou, že se vešla do kapsy… růžová chobotnice…zatavil dveře…a svištěli jsme – fuííí…Atesius ji bodl okrenem…Adwena jí ho sebrala… šroubovákem do oka…Každý řekl nějaký kousek. Sibiel si z toho pomalu skládal mozaiku. Už se nemohl dočkat rána, kdy si poslechne Essiovo hlášení.
Někde třískly dveře. Do tělocvičny vdusal Xan. „Naše plány jsou absolutně v hajzlu,“ prohlásil ponuře a plácnul sebou na žíněnku.
Sibiel se naposledy zvedl, a pak se měkce posadil na paty. „Obdivuju tvůj bezbřehý optimismus, můj generále,“ ušklíbnul se. „Pročpak nejsi s Adwenou? Myslím, že po takové anabázi si trochu pozornosti zaslouží a naše základna by tvou absenci na chvilku unesla.“
Xan obrátil oči v sloup. „Zahrnul jsem ji něžnou péčí, ty krodochu! Vzal jsem ji do sprchy a potom jsem ji odnesl do postele. Usnula jak dračí mládě. Však až se vzbudí, zase k ní naklušu. Sakra! Když si vzpomenu, kolik času jsme té přípravě věnovali! A teď? Všechno znova!“ Pak se na Sibiela kajícně podíval, jako kdyby dobře věděl, jak je ostudné řešit zmarněný čas, místo aby skákal štěstím, že jsou zajatci včetně jeho těhotné ženy zpátky doma. „To je tím,“ zabručel, „že tomu pořád ještě nemůžu uvěřit. Jsem vděčný, že mám Adwu zpátky. Jsem šťastný, že se dítěti nic nestalo. Ale úplně nejvíc jsem nasraný na sebe, že jsem se o to nijak nepřičinil. Všechny zásluhy má Essius – filuta se šroubovákem!“ Generál třískl pěstmi do sedáku pohovky. „Kde vlastně je, ten génius? Má toho hodně co vysvětlovat!“
„Do rána to vydrží,“ zabručel Sibiel.
„Jejda,“ rozchechtal se Xan, „zapomněl jsem, že se náš génius musí vpravit do nových rodinných poměrů.“
„No jo,“ přikývnul pobaveně Sibi. „Essiova rodina je trochu… ehm… košatější.“
Ačkoliv se chechtal spolu s Xanem, moc dobře si uvědomoval, že Essiovy rodinné problémy k smíchu nejsou. Hned z depa si Essia a Melisu odvedla Izzel. Vzkázala Sibielovi, aby se do toho nepletl, že se pokusí ty nejostřejší hrany obrousit. Bylo nezbytné Essiovi vysvětlit, jak se má situace s Owianou a s Teggenem dřív, než se ti tři vůbec setkají. Tento úkol Sibiel matce rád přenechal.
***
„A stíhačka Karmilka měla z naolejovaného motoru takovou radost, že se rozhodla Edwinovi pomoci. Nabídla mu, že ho na jeho domovskou planetu přenese. Co slíbila, to taky udělala. Ukázalo se, že Edwinův tatínek má volný hangár, kam by se mohla Karmilka ukrýt před deštěm, takže tam i zůstala. A od té doby každý den létala s Edwinem do školky a zase domů. Už nikdy nebyla smutná ani opuštěná, protože když Edwin vyrostl a měl děti, létala do školky i s nimi.“
Melisa se v posteli zatetelila a zatleskala. „To byla krásná pohádka! Ještě!“
Essius se na ni vážně podíval a zavrtěl hlavou. „Tahle byla vážně poslední. Kdybych ti řekl další, neměl bych ti co vyprávět příště. Už musíš spát, bylo toho dnes dost.“
Malá ruka ho chytila za rukáv. „Počkáš, než usnu? U těch zlých démonů mě Tessi vždycky držel za ruku. Bála jsem se, ale on říkal, ať nebrečím, že pro nás přijdete.“
Essius seděl na pelesti, držel Melisinu ruku ve své a sledoval, jak se noří do spánku. Věděl, že by bylo normální, kdyby zuřil a řval kvůli tomu všemu, co mu bylo odepřeno, ale sladká přítomnost toho dítěte ho udržovala v podivném klidu. Stále se na ni nemohl vynadívat. A jak je chytrá! Jak krásně se vyjadřuje! Arcidémoní děti berou rozum rychle, přesto mu Melisa připadala mnohem vyspělejší, než se u dvouletého dítěte dalo čekat. Musí Wrelle poděkovat, že se jí tak intenzivně věnovala. Ucítil hořkost v krku, když si znovu uvědomil, co mu řekla Diriana, a sice že jeho žena se Melisy zřekla. Co to vůbec obnáší někoho se zříct? Jak jen mohla něco takového Owiana udělat? Myslel si, že ji zná. Asi se zmýlil. Netušil, co s tím má dělat. Co přiletěli, Izzel je odvedla k sobě s tím, že nejdřív je zapotřebí se postarat o Melisu, a to s Owianou budou řešit později.
Izzel Essiovi pomohla Melisu umýt, převléct a nakrmit. Pak jim Melisa vyprávěla, co zažila na Mizeonu. Jak je každé ráno Tebeva probudila píšťalkou, jak je nutila cvičit v rytmu podle úderů bubnu a mýt se ve studené vodě. Potom ty větší děti raisi Teddyra nutila učit se nazpaměť Kodex, a těm menším Tebeva vyprávěla pohádky o zlých arcidémonech a hodných debhátarech. Když se dětem nedařilo plnit zadání, Tebeva jim nadávala, že mají špatnou krev stejně jako jejich zlí a hloupí rodičové. Všichni museli poslouchat kázání zamračeného démona, co chodil do tábora jen občas. Mluvíval o tom, jak jsou všichni arcidémoni zlí a zkažení. Další démon navlečený ve žlutém dlouhém kabátě jim předváděl, jak se mají modlit k bohům, a nutil je, aby to po něm opakovali. Každý večer na děti tety skrze zamčené dveře mluvily a nabádaly je, aby ničemu z toho, co jim démoni říkají, nevěřily.
Melisa převyprávěla babičce průběh uplynulého dne. Jak Essius řezal tetám okovy, jak dal Atesiovi okren, jak všichni letěli tunelem v bílé vatě, jak je Tebeva pronásledovala, jak mířila na tatínka a teta na ni skočila a jak jí pak tatínek vypíchl oči šroubovákem. A jak se ta zlá démonka rozpouštěla, skoro jako když se taví čokoláda, jenomže to ošklivě smrdělo…
Izzel pozorně poslouchala a mistrně maskovala své zděšení. Essius věděl, že je nutné, aby to holčička ze sebe dostala, protože pak ji to nebude tolik strašit. Když se Melise začaly klížit oči, Essius ji odnesl do postele v pokoji, který jim Izzel vyhradila. Aby se Melise nevracely vzpomínky na Tebeviny vypíchnuté oči, začal jí vyprávět pohádky. Konečně spí, takže se může pohnout dál.
Rozhlédl se po pokoji, protože předtím měl oči jen pro Melisu. Byl ochotný vyspat se třeba na zemi. Nebyl připravený dcerku opustit. Ukázalo se, že kromě postele je tam i pohodlná nově vyhlížející hráškově zelená pohovka. Vůbec se do strohého interiéru civilní sekce nehodila. Essius tak trochu Izzel podezíral, že ten kus nábytku stvořila dodatečně jen pro něj, zatímco Melisu v koupelně česal.
Jo, pohovka je fajn, ale zrovna teď Essius neměl na spaní ani pomyšlení. Potřebuje si promluvit s Owianou. Do depa nepřišla, ale dlouho se mu vyhýbat nemůže.
Opatrně Melisinu ruku pustil a vstal. Vykradl se z pokoje a ve vedlejší místnosti našel Izzel u stolu s mozaikovými kamínky, jak na něj čeká.
„Nechám pootevřené,“ řekl tiše a ukázal na dveře k Melise, „kdyby se vzbudila. Zase se k ní vrátím, ale teď chci vidět Owianu. Můžete mi říct, madam, kde…“
Tchýně se zamračila a skočila mu do řeči: „Nejsem pro tebe madam. Izzel nebo babička. Kolikrát jsem ti to už říkala?“
„Omlouvám se, babičko,“ řekl prkenně Essius, „můžeš mě nasměrovat, kde ji najdu?“
Izzel ukázala na pohovku u zdi. „Nejdřív ti musím něco říct, Essie. Je důležité, abys to vyslechl s chladnou hlavou, jinak by mohl někdo přijít k úrazu, a to teď vážně nemáme zapotřebí. Posaď se, toto bude dlouhý rozhovor.“
***
Izzel mluvila celé věky a Essius ji ani jednou nepřerušil. Když skončila, dlouho mlčel a znovu si v duchu přehrával útržky jejích vět:
…zklamaná a rozhořčená, jako by to ani nebyla ona…
… ale věřila jsem, že časem si k Melise cestu najde…
Netušila jsem, jakou nenávist v sobě živí, dokud nezmizela…
…chtěla tě u toho chrámu zabít, ale Nerteg ji zadržel…
…se s nimi spojit, aby nám předali jeho zprávu o těch bariérách…
… byl připravený, že ho popraví….
To by ani nebyla ona, kdyby se nepokusila to zvrátit…
…protože on se jí důsledně vyhýbá…
Izzel se tvářila tak provinile, jako kdyby za Owianiny eskapády mohla ona. „O jedno tě prosím. Neživ v sobě zášť, Essie,“ řekla. „Události nás unášejí jako lavina a my jsme otloukáni přes kameny a výmoly. Důležité je, že jste to všichni přežili. Já Owianu neomlouvám. Neomlouvám dokonce ani Nertega,“ Izzel obrátila oči v sloup a opravila se: „Vlastně Teggena. Ale on je spíše oběť. Byl přesvědčený, že jde na smrt. Proto Owianě podlehl.“
„Ten hajzl dobře věděl, že je vdaná,“ přerušil ji skřípavě Essius.
Izzel přikývla. „Já to přece vím. Ty jediný ses do toho dostal úplně nevinně. Je na tobě, jak s tím naložíš. Ale kvůli těm dětem tě prosím, buď rozumný. Kdybyste se s Teggenem utkali a jeden z vás toho druhého zabil, jak by to pak vysvětlil dítěti toho druhého? A co Owiana?“
Essius se hořce usmál. „Nemám důvod se s Teggenem rvát. Mám Melisu. Ona je pro mě teď nejdůležitější. Pokud jsem to správně pochopil, Melisa Owianu ani nezná. Takže jí matka nechybí. A Owiana? Odmítla ji a čeká další dítě. Aspoň nemusím mít strach, že mi Melisu vezme. Ať si v klidu zůstane s Teggenem. Už s ní mluvit nepotřebuju. Vyřiď jí, prosím, mé díky za krásnou dceru. Přeju jí, aby byla šťastná. Očekávám, že se bude chtít rozvést. V tom případě nemám námitek.“
„Vyřídím jí to,“ řekla smutně Izzel. „Vlastně jsem ti nepoděkovala, cos pro ty děti udělal.“
„Díků netřeba, když jde o rodinu,“ vydechl prkenně Essius.
„Ať se stane mezi tebou a Owianou cokoliv, pořád jsem pro tebe babička,“ řekla Izzel. „Je ti to jasné?“
„Je, babičko.“
