Teggen - 19. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
Konečně letěl. Krev mu zběsile bušila v žilách. Nad Mokrými kopci zakroužil, a jakmile v zeleni zahlédl nudnou vybetonovanou plochu s pěti budovami krytými šedým plechem, snesl se dolů. Doskočil dovnitř areálu a ukryl se do roští u zdi. Zdálo by se, že je tam pusto, kdyby houstnoucím šerem kolem zdí pravidelně neprocházely dvojice stráží. Ti raisi dělali rámus, jako kdyby šli do hospody. Probírali výsledky feretové ligy, nadávali na svoji šéfovou a veskrze na všechny nadřízené. Chvíli trvalo, než Essius vysledoval jejich intervaly. Když usoudil, že by to mohlo projít, vyběhl šerem k budově ze všech stran osvícené tvrdým světlem plazmových lamp. Vtiskl se do stínu, který na fasádu baráku vrhal jediný vysoký strom v blízkosti a v duchu se uklidňoval pomyšlením, že raisi na rozdíl od arcidémonů ve tmě nevidí. Pomalu se plazil pod okna vyplněná mléčně zakalenou plochou silového pole a špicoval uši. Z prvního okna vycházelo tlumené brebentění z videxového válce. S vědomím, že raisi zajatcům určitě žádnou zábavu nedopřejí, se sunul dál. Vytáhnul z kapsy malou kulatou krabičku a vybral z ní studenou rosolovitou narůžovělou hromádku. Fantóm se v teple jeho dlaně zatetelil a rozvinul se do tvaru chobotničky se sedmi chapadélky. „Konečně se pořádně napapáš, Bublino,“ zašeptal mazlivě Essius a připleskl chobotničku na membránu silového pole v okenním otvoru. Tiše sledoval, jak do sebe Bublina nasává energii a jak se zdroj letannatového pole postupně vyčerpává.
Fantóma našel v troskách Kernoku krátce po tom, co ho Grom povolal ke stavbě Paláce Debhátarů. Takový fantóm není nic jiného než produkt tvorby nižšího řádu. Změť mycel pospojovaná magií, sotva se dá nazvat živým tvorem. Essius si s fantómy hrával, když ještě žil s otcem na vojenských základnách, později s nimi dělal pokusy. Zjistil, že se dají v nouzi využít jako zásobárna energie a že jim jde k duhu letannatové plazma. Tento byl nejspíš hračkou nějakého dítěte. Válel se tam mezi rozbitými cihlami zcela vyčerpaný a bylo jen otázkou času, kdy se vypaří. Essius si ho nechal a občasným přilitím energie ho udržoval pohromadě. Nevěděl, proč to udělal, jen ho tam prostě nechtěl nechat. Pojmenoval ho Bublina a občas s ním mluvil, i když to bylo stejné jako diskutovat s bednou dehtu. A jak se to teď hodí.
Když se membrána zcela rozpustila, nakrmený Bublina s mlasknutím odpadl. Essius ho znova nacpal do kapsy a protáhl se dovnitř. Ocitl se v místnosti zařízené jako skladiště. Sláva! Dveře dál nebyly zamčené. Dlouhou chodbu ozařovalo ostré bílé světlo. Po stranách jedněch dveří stály dvě opuštěné židle, nejspíš pro strážné, kteří ale právě teď civěli na videx. Zevnitř se ozývalo tenké dětské kňourání. Essius si prohlédl zámek. Starodávný a mechanický. Jak to říkal otec? Neradi se učí novým věcem a jsou až děsivě úporní do detailu opakovat, co už umějí. Vytáhl šroubovák a pobaveně se zašklebil.
Jakmile v mechanismu tupě luplo, zámek povolil. Essius si přichystal okren a vpadl dovnitř. Byl připravený v nouzi dýku použít jako běžnou zbraň, ale ukázalo se, že to není potřeba. Žádní raisi uvnitř. Na zemi na matracích, v místnosti bez oken, ležely a seděly děti. Umolousané a rozcuchané, navlečené v pokrčených šedivých teplácích. Že to byly ty, které Essius skutečně hledal, dokazovala sotva patrná růžová aura, která je obklopovala. Všechny rázem zmlkly a vyjeveně na něj zíraly. Ty maličké se strachem, ty větší záštiplně. Dřív, než stačil kdokoliv cokoliv říct, přiložil si Essius prst ke rtům a zašeptal: „Ahoj. Jmenuju se Essius Arci-Quinn a pošlu vás domů.“
Ještě se vrátil ke dveřím, přiložil ruce na zámek, uvolnil stavidla své vnitřní magie a zaplavil mechanismus intenzivní vlnou žáru. Když usoudil, že se kovové součásti zámku dostatečně roztavily a spekly, teprve se znovu obrátil k dětem, aby si je prohlédl. Největšího z chlapců, který se na něj nedůvěřivě šklebil, poznal, i když od té doby, co ho viděl naposledy, hodně vyrostl. „Ty jsi Atesius, že?“
Atesius Arci-Quinn se zamračil ještě víc. „Teta Diri říkala,“ vybafl, „že jsi zrádce a že s tebou teta Owiana trefila kozla.“
Essius si rozpačitě povzdechl. Jak v rychlosti vysvětlit něco takového osmiletému dítěti? Podíval se chlapci do očí. „Nejsem zrádce, ale špion,“ řekl rozvážně. „A přísahám, že vás odtud dostanu. Máme málo času. Potřebuju vědět, kde jsou zavřené vaše tety. Povíš mi to?“
Atesius na Essia zkoumavě hleděl. Jeho oči už nebyly očima dítěte. Pak pohodil hlavou, jako kdyby právě učinil zásadní rozhodnutí a ukázal na dveře do sousední místnosti. „Jsou tam. Zamčené,“ zabručel. „Nedovolují nám se s nimi vidět.“
Jedno z dětí, sotva dvouleté, se kvílivě rozbrečelo. „Šššš,“ zasyčel Essius. „Jestli se taky chcete stát špiony, musíte zůstat zticha. Ukázal Atesiovi trhací dýku. „Víš, co to je, Tesi?“
Kluk vykulil oči. „To je okren! Strýček Sibi takové dýky měl. Ukazoval mi je, když jsme žili v paláci. Říkal, že patřily dědečkovi. Když se s tím hodí…“ Kluk se zarazil a jeho pusa se roztáhla ve vědoucím úsměvu.
Essius si úlevně oddechl. Vlastně ho nepřekvapilo, že Destruktielův vnuk ví, co je to okren. Opatrně dýku chlapci podal. „Jenom ho drž. Hlavně s ním zatím nezkoušej házet.“
Klukovy oči už nemohly být větší, když od Essia dýku přebíral. Essius si uvědomoval, že svěřit tak nebezpečnou věc malému chlapci je risk, ale potřeboval, aby mu Atesius uvěřil. Zdálo se, že uspěl. Znovu vytasil šroubovák a přistoupil k zamčeným dveřím.
Atesius ho ale zatahal za rukáv. Vyhrnul nohavici svých ušmudlaných plátěných kalhot a ukázal krihonitový nákotník. „A co s tímhle?“ zeptal se.
Essius pohodil hlavou k ostatním dětem. „Máte ho všichni?“ Kdyby ano, byl by to problém.
Atesius zavrtěl hlavou. „Jenom já a tety.“
„Tak s tím si snad poradíme,“ zabručel a znovu se otočil k zámku. Nákotníky blokují interní magii. Arcidémon bez magie je jako smrtelník. Nepřežije ani prostou cestu portálem a už vůbec ne pasírování se trhlinou, kterou udělá okren. Jak pracoval na zámku, v hlavě už se mu rýsoval plán, jak to udělá.
Dveře povolily. Uvnitř se na zemi přivázané řetězy choulily dvě arcidémonky, obě ve vysokém stupni těhotenství. Jednu z nich okamžitě poznal. Jeho švagrová Diriana. Zle se na něj zamračila a otevřela pusu. Zase ji zaklapla, když se zpoza Essia vynořil Atesius následovaný ostatními dětmi, které je okamžitě obklopily. Chlapec arcidémonkám ukázal okren a řekl: „To je okren. Dostane nás na Maharáví.“
„Přímo ne,“ opravil Atesia Essius. „Trhací dýka je nastavená tak, že se z každého koutu metaprostoru vrací na Riiberion. Je tak stará, že ji kvederická síť nezastaví. To znamená, že jakmile vám vytvoří cestu, dostanete se na Riiberion. Teprve odtamtud si otevřete portál na Maharáví. Ale nejdřív vyřešíme ty řetězy.“
Essius vytáhl z kapsy plazmovou pilku, adaptovanou na alternativní zdroj – Bublinu. Přimáčkl fantóma ke kontaktní plošce nářadí, aby se s ním propojil a uvedl pilku do chodu. Rychle přeříznul krihonitové články. Obě ženy se začaly s dětmi objímat a šeptavě je utěšovat.
„Všichni mě poslouchejte,“ vyrušil je Essius. „Teď přeřízneme nákotníky. Musíme to udělat rychle za sebou, protože hned s tím prvním rozřezaným nákotníkem spustíme alarm. Jakmile s řezáním začnu, máme jen vteřiny, než to raisi zmerčí. Do té doby, než sem vletí, musím přeřezat ještě dva další. Buďte připravení, protože to bude těsné. Jakmile přeřežu první, hodíte okren. Jakmile začnu řezat ten druhý, popadnete děti a začnete je házet do průrvy. Počítám, že až rozříznu třetí, budou stráže tu. Ale já je zdržím, abyste se tam dostali všichni. Až budete na Riiberionu, nezapomeňte tu díru zavřít.“
Adwena, jak se jmenovala ta arcidémonka, kterou Essius neznal, rozhodla, že první přijde na řadu Atesiův nákotník, pak Dirianin a ten její že zůstane jako poslední. Jednala a mluvila rázně jako někdo, kdo je zvyklý velet, takže vojanda. Bylo vidět, že Atesiovi se takové pořadí nelíbí, ale ještě dřív, než stačil vznést námitky, na něj Diriana přísně shlídla a řekla: „Jdeš jako první, protože nevíme, do čeho se na Riiberionu dostaneme. Adwena spoléhá, že děti ochráníš, než se tam dostaneme my dvě.“ Na to kluk spokojeně kývnul.
Essius zatím zatavil zámek i na dveřích vedoucích do pokoje, kde byly děti. Dvoje zajištěné dveře jim získají trochu času. Pak znovu sáhnul do kapsy a podal Atesiovi malý lesklý čtvereček. „To jsou snímky mycelární struktury tebechetu a nějaké poznámky. Nezapomeň to dát Sibielovi.“ Pak se kolem sebe rozhlédl. „Je vám všechno jasné? Můžu začít?“
Pilka se s tichým kvílením zakousla do chlapcova nákotníku. Essius si mimoděk vybavil perné chvíle, které s pilkou a nákotníkem v Trrisielově reaktoru zažil Arrakiel. Plazmové ostří pomalu vykrajovalo v krihonitové obruči škvíru. Ještě nebyli ani v polovině, když se celá budova rozduněla zvuky sirény.
„Do prdele!“ houkla Adwena. Už nemělo smysl být zticha.
„Zatím dobré!“ křikl Essius. Přeříznul poslední kousek a aniž by pilku zastavil, rychle ji přiložil k dalšímu nákotníku, který mu pohotově nastavila Diriana. „Jsou to raisi,“ dodal. „Myslí ztěžka. Nějaký čas jim zabere, než vyhodnotí, co se děje.“ Podíval se na Atesia a řekl: „Teď.“
Chlapec se zhluboka nadechl a hodil dýkou proti zdi. Dříve, než do ní okren narazil, s kvílivým svištěním otevřel v prostoru zeleně lemovanou trhlinu do tmy a zmizel v ní. Adwena k Atesiovi přivedla dvě nejmenší děti. „Dobře se ho držte,“ řekla jim. Atesius je obě vzal kolem pasu a skočil. Pak za nimi Adwena posílala další, jedno za druhým.
Essius mezitím úspěšně uvolnil Dirianin nákotník a na řadu přišla Adwena. Z chodby se ozval dusot.
„Diriano, běž!“ zařvala Adwena.
Diriana se nejdřív podívala k trhlině, pak na Adwenu, nakonec na dveře. Tyto dveře spojující dětskou cimru s celou, ve které se teď nacházeli, zatím byly v klidu. Dunění, lomcování a bouchání, které slyšeli, způsobovali raisi, kteří se snažili překonat ty první dveře vedoucí z dětské cimry do chodby. Diriana zavrtěla hlavou. „Ještě je čas.“
Pilka kvílela, jak z Bubliny vysávala poslední zbytky energie. Těsně před koncem ten dobrý nástroj škytl a umřel. Z vedlejšího pokoje se ozvala rána, jak se strážným konečně podařilo zdolat první dveře. Essius zkontroloval, kam až se mu podařilo Adwenin nákotník prořezat a broukl: „To by mělo stačit. Běžte.“
„Dělejte, vy líní psi!“ Essius už slyšel lahodný hlas své matky. „Vytrhám vám střeva! Nadělám z vás granule pro sůsy! Rychle, vy idioti!“
„Běžte!“ křikl Essius, když se spojovací dveře poprvé otřásly.
Diriana si přešlápla a řekla: „Tvoje matka z tebe nadělá fašírku.“
Essius se hořce usmál. Zakázal si přemýšlet nad tím, co se stane, až ho Tebeva se Solissem chytí. Neměl příležitost vzít si zbraň, ani by ji neměl kam dát, protože kapsy měl už tak dost plné. Bude se bránit. Použije šroubovák, zuby, cokoliv. „Já to zvládnu,“ zachraptěl. „Musíte zmizet. Hned. Pokusím se je zdržet, než to z Riiberionu zavřete.
Adwena přešla k okraji průrvy. „No tak, Diri, je čas.“
Diriana se na Adwenu zvláště usmála. Pak natáhla k Essiovi ruku a řekla: „Nikdy jsem ti nevěřila, ale měla jsem. Chci ti poděkovat, švagře.“
Essius už byl s nervy na hraně. Zlobil se, že to Diriana zdržuje, ale její podanou ruku nakonec přijal. Když cítí potřebu mu poděkovat, vyhoví jí. Jen ať už jsou ty dvě pryč.
Diriana jeho ruku pevně stiskla a… aniž ho pustila, smýkla s ním k průrvě a stále ho svírajíce skočila dovnitř a vtáhla ho za sebou.
Zaskočila ho! Nemohl nic dělat, jen nechat se unášet. Pořád se ho držela, když svištěli jiskřivě bezbarvou nicotou a richotonní pleteň kolem nich vířila, rozpouštěla se a znovu sestavovala, jako obrovská mnohorozměrná pavučina.
Essius se přistihl, že řve z plných plic. A nebyl sám. Spolu s ním ječely i Diriana a nakonec i Adwena, která je v těsném sledu následovala. Nedalo se odhadnout, jak dlouho to trvalo. Nakonec se z nicoty vynořili a svalili se na jednu hromadu na čerstvě pokosené strniště, nad kterým visela těžká bouřková mračna.
„Sláva, dokázali jste to!“ křičel Atesius a děti kolem něj radostně výskaly.
„Jsou všechny!“ zakvílela úlevou Adwena, jakmile se jí podařilo děti spočítat. „Všech osm!“
Diriana se Essia konečně pustila a vrhla se k nim a začala je objímat. „Zlatíčka! Drahouškové! Jsem na vás tak pyšná!“ štěbetala.
Essius byl pořád ještě v šoku. Diriana razantně narušila jeho plány, ale teď nebyl čas to řešit. Věděl, že ještě není konec. „Ta průrva!“ křikl. „Musíme to zavřít! Jděte všichni stranou, udělám to!“
Jenže, než se mu povedlo dostatečně se zkoncentrovat, s ohromný řevem vyletěla z průrvy Tebeva ozbrojená feentexovým emitorem. Udělala kotoul, mrštně vyskočila na nohy a namířila hlaveň přímo na Essia. Její pomalovaný obličej působil tak extrémně hrozivě, až to Essiovi připadlo komické.
Křivě se zasmál a vyjekl: „Nazdar mami! Jak se pořád máš?“ Rukama schovanýma za zády mezitím bouřlivě gestikuloval na obě ženy a současně telepaticky signalizoval, aby, sakra, už zavřely tu průrvu, než připlachtí další matčini vojáci.
Tebeva na Essia zaraženě zírala. Nenávist, která z ní sálala, byla tak silná, že se po ní dalo chodit. Ještě větší byl její údiv, že tím, kdo zajatce dostal z Mizeonu, je právě její syn, o jehož neschopnosti byla skálopevně přesvědčena. Její černě nabarvené rty se zkroutily, jak se šokovaná a s velkým úsilím snažila formulovat slova. „Tyyy…“
Essius se jízlivě ušklíbnul: „Zapomněla jsi, jak se jmenuju, mami? Nevíš, jak mě oslovit? Poradím ti. Co takhle Zkurvysynu?“
Periferním viděním Essius s ulehčením sledoval, jak Adwena jejich rodinnou idylku obloukem obchází, aby se dostala k průrvě a mohla ji zavřít. Věděl, že je nezbytné Tebevu co nejvíc rozptýlit. Hluboko v sobě cítil zoufalou hanbu, že má s Tebevou cokoliv společného. Ale teď není čas se hroutit. Takže statečně pokračoval: „Nebo Čubčí synu?“ uličnicky se usmál. „Obojí je správně a obojí sedí.“
Tebeva se prudce nadechla a zasyčela: „Tyyy… jedno odporné nedopatření! Ty zkažené Okrenovo sémě! Ty ubohá napodobenino démona!“
Essius nasadil slavnostní výraz a uctivě přikývnul. „Konečně zase máme čas si láskyplně promluvit, mami. Ani netušíš, jak moc mi to chybělo. Desetiletí, ba celá staletí jsem chřadl nedostatkem tvého zájmu, ale teď mi to všechno vynahradíš. Ó, jaké štěstí.“
Luplo to, jak Tebeva odjistila namířenou zbraň. „Naši bozi mě nepochválí, když tě zabiju. Určitě by tě rádi potrestali sami. Ale já prostě nemohu déle snášet tu ostudu! To zklamání! Takže to s tebou skončím hned.“
Essius zaznamenal, že Adwena právě trhlinu zavřela. Už nemělo smysl dál zdržovat. Předpokládal, že jakmile to do něj Tebeva napálí, vojanda po ní zezadu skočí a zbraň jí vyrazí dřív, než ji namíří na někoho jiného. Drze se na matku zašklebil a pokrčil rameny. „Tak mě na Mizeon přivlečeš mrtvého, chápu.“ Napadlo ho, že když ho Tebeva rozpustí feentexovými paprsky, zůstanou po něm jen šaty potřísněné tkáňovými zbytky. Ale co na tom záleží? Rozverně se usmál. „Jestli nechceš mít průšvih, můžeš jim říct, že ses usilovně snažila mě nezabít.“
Tebeva dotčeně vykulila oči. „Jsem kapitánka klanu! Nikdy, nikdy, nikdy nelžu!“
Essius zahlédl, jak odkudsi ze strany přilítla barevná čmouha. Atesius s napřaženým okrenem. Vší silou do Tebevy strčil, srazil ji k zemi a bodl ji do ledviny. Tebeva ho od sebe odhodila, ale chvíle její nepozornosti zatím využila Adwena. Skočila na Tebevu a vypáčila jí z rukou feentexový emitor. Arcidémonka byla zpocená úsilím. Její pohyby zpomalovalo dítě rostoucí jí v břiše. Než stačila Adwena na Tebevu namířit, Tebeva se proti ní s vyceněnými zuby vrhla, aby se zbraně znovu zmocnila.
Jak se ty dvě tahaly o odjištěný emitor, vzájemně se snažily obrátit hlaveň proti té druhé. Diriana a děti kolem ječely hrůzou. Bylo riskantní mezi ně zasahovat, ale stejně tak riskantní bylo to neudělat. Těhotná Adwena rychle ztrácela síly. Tehdy se Essius konečně vzpamatoval. Vytáhl šroubovák, zaťal zuby a zabodl ho matce do oka. A ještě do druhého!
Oslepená Tebeva zařvala a nechala si emitor vyklouznout z rukou. A znovu zařvala, když ji Atesius opětovně bodnul. Tebeva chrlila nadávky a bezmocně házela rukama a kopala nohama. Krev vytékající z prázdných očních důlků se mísila s barvami nubielských spirál. Vypadala sice dramaticky, ale ani jedno z těch zranění není pro raisi smrtelné. Oči by znovu dorostly, rány po okrenu by se zacelily. Ze všeho by se Tebeva vykřesala, jen kdyby jí dopřáli dost času. To se nestane.
Konečně se Adwena s ukořistěným emitorem odplazila dostatečně daleko, aby byla před Tebevou v bezpečí. Atesius si vyměnil s Essiem vědoucí pohled. Oba se rovněž odkulili. Bylo to na Adweně. Arcidémonka namířila a z hlavně vyletěl modrý paprsek. Zasáhl Tebevin zkrvavený obličej a vyhlodal v něm díru.
Essius chodil s otcem na střelnici. Okren mu ukazoval, jak různé zbraně fungují a co dělají s tělem cíle a co s myslí střelce. Když zabíjíš, vždycky musíš vědět, proč. Pokud to víš, už o tom dál nepřemýšlej. Musíš-li někomu vzít život, udělej to rychle. Nikdy nezapomeň, že se to stalo, i kdyby si to ten zabitý tisíckrát zasloužil.
Bez dechu sledoval, jak se matčino tělo rozpouští, jako když se pájecím drátem taví plast, a necítil vůbec nic.
„Děti, nedívejte se na to!“ křičela Diriana.
