Teggen - 10. kapitola (V. kniha série Návrat na Mizeon)
(Erektiad – zatím ticho po pěšině)
Cinkání příborů o talíře, tlumená konverzace, příjemná hudba v pozadí. Jako kdyby ani nebyli na světě, kde je běžné se rvát v aréně kvůli trofeji, jíž je živá krodoší kráva, kterou vítěz nakonec za nadšeného řevu fanoušků veřejně sežere.
Arri se snažil chovat tak, jak ho matka vycepovala. Ukrajoval malá sousta, utíral si rty před tím, než sáhl po sklenici, nesrkal. Taky přikyvoval a jednoslabičně reagoval v odmlkách, které v dlouhém monologu dělala jeho společnice sedící po pravici, dračí šlechtična Wrroa. Jeho pozornost ovšem patřila osobě naproti. Snažil se na Keren necivět, ale bylo to setsakra těžké, když vedle ní se rozvaloval ten kretén Dorreson, sahal jí na ruku, naléval víno, šeptal do ucha. Jako kdyby mu patřila. No ano! Ten tupec si myslí, že je s ní zasnoubený! Dnes je obzvlášť v ráži. Snad právě proto, že se před chvílí vrátil z týdenní válečné mise, dával všem okatě najevo, jak moc mu „jeho“ princezna chyběla. A ona mu to trpěla, dokonce se křehce usmívala a zdálo se, že těm jeho tupým žvástům pozorně naslouchá. Byly to jen záblesky, kdy mezi mávnutím řasami šlehla pohledem směrem k Arrimu.
Muselo jí být jasné, jak trpí, když ji tak vidí. Byl by skřípal zuby, ale už tak ho bolely čelisti. Aby se trochu oprostil od žárlivosti, škodolibě a barvitě si představoval, jak by Dorreson zareagoval, kdyby se dozvěděl, že zatímco on buzeroval piloty křižníků své flotily, jeho „snoubenka“ každou jedinou noc vrněla blahem v náručí svého manžela. Možná, že by Dorresona z té informace trefil šlak. Úmrtí na srdeční kolaps zapříčiněný prudkým emočním pnutím je totiž u jinak nesmrtelných draků snad jediným možným způsobem „pokojného“ ukončení existence. Ne že by si Arri přál, aby toho blba trefil šlak. Potřeboval ho živého, alespoň do té doby, než ho sám zabije. Několik dalších minut se kochal tou představou.
Trhnul sebou, když mu kdosi poklepal na levé rameno. „Lorde Arrakiele?“ Aha, dáma po levici. Až doposud si vystačila s nešťastníkem na druhé straně – jedním z Arci-Tassiů, ale teď zřejmě usoudila, že by mohla oblažit pozorností i Arriho.
„Ano, madam?“
„Už dlouho se vás chci zeptat, jak se vám jako cizinci na našem světě líbí? Musí to být zajímavá zkušenost dělat společnost tak významné osobnosti, jako je Dárce života.“
„Erektiad je velice inspirativní svět, madam,“ pronesl procítěně Arri. „A dělat společnost princi Rawantovi je mi ctí.“
„Slyšela jsem, že se znáte od dětství,“ zaševelila dračice z druhé strany.
„Je to opravdu tak,“ odpověděl Arri.
„Musí vás těšit, že je tak úspěšný,“ dodala ta zleva. „Dvanáct dračic z patnácti! Během osmi dnů! Takový výkon! Uvidíme, přirozeně, kolik vajec se vylíhne. A taky se uvidí, kolik dráčat se dožije proměny. Však mě chápete. Ale přesto všechno je tu vyhlídka na celé hejno téměř čistokrevných dráčat!“
„Jistě,“ zamumlal Arri. „Krásná vyhlídka.“ Podíval se na druhý konec stolu, kde seděl Rawantes spolu s Rexem a Flebussionem. Vypadal jakž takž v pohodě. Nesnažil se předstírat, jak ho ta oslava na jeho počest těší, ale bylo vidět, jak je rád, že věci fungují. Čím dřív je všechny… vyřídím, tím dříve se vrátím k Daxovi, řekl včera Arrimu. Jeho pragmatický postoj musel Arri obdivovat. Rawantes se totiž změnil. Ten původní rozpolcený a nesmělý arcidémon byl pryč. Vystřídal ho muž s jasně strukturovanými plány. Jako kdyby si Raw vypůjčil část osobnosti od Lissaria. Přesně tu, která mu dříve chyběla. Možná to bylo i tím, že Rawantes už najisto věděl, kým je. Nemusel se sužovat pochybnostmi, zda je nebo není blázen, když se mu v paměti vybarvují záblesky z jeho minulých existencí. Než jsem se stal Ryanou, jmenoval jsem se Desio-Tan a žil jsem na Dervosu. A předtím jsem byl netrebským bohem na Tenerisu. Pamatuju, jak nás vybíjeli krenevové. Bojoval jsem se Senedonem a prohrál jsem. Na Arriho otázku, odkud vlastně pocházela prababička Ryana, pokrčil Rawantes rameny. Ryana byla otrokyní ulamského boha Flega. Byla ve Flegově harému, co její paměť sahala. Fleg byl tyran a často ji mlátil, protože byla i přes nesčetné tresty stále vzpurná. Ten hlupák nikdy nerozpoznal, kým Ryana je. Vždycky, když ji chtěl ponížit, připomínal jí, jak ji získal. Tvrdil, že ji koupil jako nemluvně na kwennorském tržišti.
Rawantes si dál vzpomněl, že poté, co byli ulamští bohové zataženi do války, ukradli jim Ryanu Riiberionci. Riiberionská bohyně Exis v bezvýznamné otrokyni rozpoznala Dárkyni života. V obavě, aby Ryana nezpůsobila sváry v riiberionském pantheonu, Exis Ryanu přenechala jako válečnou reparaci mizeonským debhátarům. Dalo se pochopit, že Ryana samotná z toho nebyla nijak nadšená. Koho by těšilo, kdyby si ho jiní přehazovali jako doutnající poleno? V tom případě dávalo smysl, co se mezi arcidémony šuškalo po staletí, a sice, že Ryana zpočátku svého manžela Rafedaxarra zuřivě nenáviděla. Své sehrál i fakt, že právě kvůli Ryaně se debhátarové porvali, následkem Krvavého deště zmutovali mizeonští smrtelníci v démony a tak dále a tak dále. Rafedaxarr zvítězil a zavřel oslabené sourozence do Chřtánu. Ale místo aby dál s Ryanou zacházel jako s otrokyní, legálně se s ní oženil. Tím deklaroval, že s ní nemá v plánu kšeftovat. Mohl si s ní jako s otrokyní udělat hejno potomků, po kterých toužil, a pak se jí mohl s velkým ziskem zbavit, jako to udělali jiní. Ale on dal najevo, že raději zemře, než aby si ji nechal vzít. Nebyl právě trpělivý partner, ale protože ji bláznivě miloval, byl ochotný se to naučit, přiznal Arrimu s potutelným výrazem Rawantes.
Události staré tisíce let, teď díky Rawantově probouzející se paměti Arrimu téměř vyvstávaly před očima. Bylo by zajímavé zjistit, odkud ulamský Fleg Ryanu skutečně získal. Pravdy se už nedoberou. Kwennor a Ulam dávno neexistují, jejich bohové jsou prachem ve větru.
***
Když bylo po večeři, svolal Flebussion své potomstvo a Rawanta s Arrakielem do jednací síně v Tarionině paláci. „Musím vám něco říct,“ řekl ponuře. „Včera jsme se s Rexem vrátili z Maharáví. Základna byla přepadena. Vím to už týden, ale nechtěl jsem dělat paniku, dokud nebudu znát podrobnosti.“
***
Arri se kradl hutnou tmou. Našlapoval zlehka a tajil dech. Rexův palác byl plný nervy drásajících zvuků. Každou chvíli se monstrózně velkými prostorami prohnalo děsivé zavrčení, zašelestění naježených šupin nebo skřípot zubů. Proběhl ještě dva sály, pak zdolal široké schody do patra. Jeho myšlenky byly po tom, co se dozvěděl od Šlupky, těžké jako kameny. Dokonce byl v pokušení dnešní výpravu za řeku vzdát, protože nechtěl Keren svou mizernou náladou nakazit. Ale když si vybavil, jak se k ní během večeře Dorreson lísal, nedokázal odolat. Opatrně se proplížil mezi těly dvou zhluboka odfukujících dračích oblud a potom už odhrnul těžký závěs do Kereniných komnat. Čekala na něj v předpokoji o velikosti přistávací rampy. Jakmile ho spatřila, přiložila si prst ke rtům, chňapla ho za ruku a táhla do sousedního ještě většího sálu, ze kterého se ozývala tichá hudba. Tady to bylo zařízeno nábytkem, jaký byl běžný na ok-sawonských hradech a doplněno moderním inventářem, který je běžný v bredeonských hotelích. Skříně a pohovky, křesla a stolky, paravány a pokojové rostliny ve velkých květináčích, strunné nástroje a vyšívací rámy byly rozestaveny tak, aby vytvářely menší intimní zákoutí. Bylo znát, že se Rex snaží, aby se zde jeho dcera cítila pohodlně.
Arrakiel sem chodil celý uplynulý týden, když byl Dorreson mimo Erektiad. Teď je ale Rexův generál zpět a bylo patrné, že Keren je z toho div živá. Ruku v ruce se propletli mezi rozestaveným nábytkem až na odvrácený konec sálu, kde v hnízdečku z polštářů spinkal jejich syn. Arri se měkce usmál, když zaslechl, jak dráček jemně chrápe. Ysyan měl zdravé spaní. Co se na něj Arri chodil dívat, nikdy se neprobudil. Keren Arriho zapřísahala, aby se o to ani nesnažil. Jejich syn je příliš mladý. Nepochopil by, že musí před Dorresonem Arrakielovu přítomnost zamlčet. Když se Arri dosyta vynadíval, odvedla ho Keren do zákoutí k vysílající videxové stěně. Tady, chránění clonou hudby, můžou mluvit. Ovšemže jen šeptem, protože draci mají citlivý sluch.
Arri jí toho potřeboval tolik říct. Ale při pohledu na její krásu a na její radost z jeho přítomnosti nedokázal udělat nic jiného než položit ji na otoman. Jak ji líbal, jak jí vyhrnoval šaty a plný potřeby se tiskl boky k jejímu klínu, toužil ji celou obklopit. Ochránit. Přivlastnit si ji tím nejtěsnějším způsobem, co existuje. Až když spolu potom leželi, unavení, zadýchaní a nasycení, všiml si, že se její prsty, kterými ho hladila v zátylku, křečovitě třesou.
„Co je, sluníčko?“ vydechl.
„Dorreson ví, že se s někým scházím. A taky ví, že to není drak.“
„Jak?“
„Mám na tobě tvou vůni. Řval, že jsem přímo nasáklá.“
„Kruciš,“ hekl Arri. S dokonalým dračím sluchem počítal, ale jaksi zapomněl na čich. Hlavně, že jen díky vůni ho Flebussion už jednou usvědčil – tehdy v Chřtánu.
„Ječel na mě,“ pokračovala, „že zatímco on byl na misi, já se tu kurvila s nějakým prašivým dvounožcem. Naštěstí tu otec právě hostil delegaci zbrojařů. Byli mezi nimi skollové, wemurové, brůssové i lichové. Dorreson se může uřvat vzteky, protože už odletěli. To, že jsem právě teď s tebou, je v pohodě, protože pach přetrvává i několik týdnů. Ale výhledově…“
Vzal do dlaně její zápěstí, protože na hladké perlově bílé kůži našel šedé modřiny. Keren se jako poloviční dračice léčila extrémně rychle. Z toho usoudil, že před několika hodinami vypadaly mnohem hůř. Vztek mu zatemnil zrak. Už to dál nesnese. Pomalu se z ní zvedl. „Musím jít,“ zaskřehotal.
„Ne,“ sykla a znovu ho strhla na sebe. „Myslíš, že nevím, co máš v plánu? Nedovolím ti to!“
Jasně, že chtěl Dorresona zabít. Okamžitě!
„Slíbil jsi, že počkáš, než Rawantes dokončí úkol,“ šeptala a oči se jí horečnatě leskly. „Když teď proti Dorremu vyjedeš, všechno se rozsype! Otec ho sice moc nemiluje, ale navenek by ho podpořit musel. Je jeho pravá ruka.“
Arrimu se zatmělo před očima. „Ještě řekni, že je ti toho křupana líto!“ zasyčel. „Možná, že se ti líbilo, jak se kolem tebe dnes motal. Když se do sebe pustíme, ty vlastně nemáš co ztratit. Buď přežije on, nebo já. Tobě vždycky zbude vítěz.“
„Jsi blbec,“ zachrčela a skulila ho ze sebe, až dopadl s mohutným zaduněním na zem. „Měl bys jít,“ řekla tak chladně, až ho bodalo u srdce, „než někoho napadne mě zkontrolovat.“
Došlo mu, že to přehnal. Samozřejmě, že má Keren co ztratit. Kdyby ho Dorreson v souboji zabil, okamžitě by tím získal právo na svatbu s Keren. Ysyanův život by potom nestál za vědro špinavé vody. Váhavě si klekl a natáhl se pro její ruku. Otíral se rty o vnitřní stranu jejího zápěstí. Pásl se pohledem na jejím nahém těle. Její pleť zářila jako perly. Přecházel mu z ní zrak stejně, jako když ji viděl poprvé, ozářenou raním sluncem v hradní bylinkové zahradě. „Nikam nepůjdu,“ zachraptěl, „dokud jsi na mě naštvaná. Omlouvám se. Mám nervy nadranc. Není to snadné dívat se na vás dva jako na pár. Je těžké vídat syna, jenom když spí. Miloval jsem ho, ještě když byl ve skořápce. Jak mám sakra snášet, že ho vychovává chlap, který ho plánuje zabít?“
Posadila se, pátravě si ho prohlédla. „Vážně máš nervy nadranc, co?“ Vzápětí nadskočila, jako by si až teď na něco vzpomněla. „Děláš si starosti kvůli tomu přepadení na Maharáví? Vlastně jsem o tom s tebou chtěla mluvit hned, jak jsi přišel.“
Okamžitě toho využil a znovu se vydrápal k ní nahoru. „Přeprogramovaní rekruti Chřtánu pozabíjeli dva vojenské oddíly a vybili osazenstvo jednoho z krytů,“ procedil skrze zuby. „A unesli mého synovce a neteř a další děti a k tomu mou prostřední sestru. Těhotnou! Její manžel z toho zešílel. A to není všechno. Od Aliance jsme dostali zprávu, že celý Mizeon je zabalený v kvederické síti a přístupu ze subprostorální úrovně brání nulové pole. Naši chystají nějakou akci, i když netuším, jak se tam chtějí dostat.“
Ale ano, tušil to. Flebussion zmínil, že se do toho vloží Aliance. A oni už způsoby, jak ty bariéry překonat, mají. Ale bylo lepší to Keren neříkat. Co neví, nemůže nikomu mimoděk říct. „Zítra odcházím na Maharáví,“ pokračoval. „Na Mizeonu se teď roztahují raisi a obecní. A já jsem byl dva roky otrokem a žil jsem mezi nimi. Chce se po mě, abych arcidémony vybrané do mise proškolil, jak tam zapadnout. Za tři dny se vrátím. Každou minutu, co tam budu, budu myslet na tebe a Ysyho. Štve mě, že nemůžu pro sestru a ty děti udělat víc. Až budou Sibiel s Grennonem na Mizeonu nasazovat krky, já budu dávno tady na Erektiadu šoupat nohama.“
Zarputile stiskla rty. „Těch unesených je mi líto. Ale kdyby je chtěli Padlí mrtvé, netahali by je na Mizeon, nemyslíš? Chápu, že tě to štve, ale tvoje povinnosti jsou teď tady. Hlídat Rawanta. Chránit Ysyana. Udržet pohromadě mne, když mám pocit, že se rozpadám.“
Pevně ji objal. Věděl, že má pravdu. „Nedokážeš si představit, co to se mnou dělalo, když jsem věděl, že jsi tady, zatímco jsem musel otevírat ty průrvy. Jediné, co mi dokázalo zabránit, abych sem přiletěl, bylo Trixenovo opatření. Ten idiot vydal generálský výnos, kterým přenesl zodpovědnost za mé setrvání na misi na vojáky. Ručili svými životy, že mě nenechají utéct. Můj zatracený bratranec to vymyslel fikaně, protože to hodil na mé přátele. Tím mi naprosto svázal ruce, protože on by je v případě mého útěku skutečně dal popravit. Musel by to udělat, protože by to byla otázka cti, což se v naší armádě bere smrtelně vážně.“
„To jsem netušila,“ vydechla.
„Myslela sis, že by mě jinak Dorresonovy choutky po mase zastavily? Ne, ne, ne. Jsem jinak hodně netrpělivý arcidémon. A vydržet to a pořád dokola disciplinovaně otevírat trhliny, zatímco jsem věděl, že ty a Ysyan…“
„Šššš,“ konejšivě se k němu přivinula. „Zvládneme to. Slibuju ti, že to zvládneme. Až to vyřešíš s Rawantem, až se o nás popereš s Dorresonem, určitě ti nebudu bránit, aby ses do té šlamastiky na Mizeonu vložil. Jsi jak živelná pohroma. Když si něco vezmeš do hlavy, nic tě nezastaví.“
Arrakiel se usmál, když mu došlo, že ta bláznivka vůbec nebere v potaz možnost, že by nad Dorresonem nevyhrál.
