Střípky sváru (kapitola třináctá)
„Koho mám ohlásit, pane?“ Chlápek u dveří s jasně oranžovýma očima a krátkými vousky pod nosem se tvářil, jako kdyby měl v zadku zastrčený regál napěchovaný soupisy daňových přiznání.
„Princ Trajanis z Grenedonu a jeho tajemník, Cinet,“ odpověděl Cinet obdobně.
„Lord Cinet,“ opravil démona Janis a pobaveně se ušklíbnul. Tak komisně se démon nechoval ani v dobách, kdy si v Akezonu hrál na důstojníka Gwenovy gardy. Ještě pořád byl celý tumpachový ze změny svého statusu.
Matka mi tě věnovala. Ale nejsi můj majetek, řekl Cinetovi. Můžeš odejít, kam chceš, nikdo tě tu nedrží. Byl bych ale rád, kdybys zůstal jako můj zaměstnanec. Cenný zaměstnanec. Cinet to přijal. Jeho obličej se už vyhojil a po spálenině nezůstala ani stopa. Vypadal mnohem lépe, než předtím. Dokonce se zdálo, že je s novou situací spokojený.
Vzápětí se objevil Dewi-tanův majordom, brůss s ledově modrýma očima a stříbřitě bílými vlasy v ohonu, téměř neznatelně přikývnul a otevřel dveře dokořán. „Můj pán je ještě v lázni. Račte si zatím udělat pohodlí,“ řekl a zmizel někde v postranní chodbě.
Ocitli se v exoticky provoněné přijímací hale zařízené proutěnými pohovkami obloženými sametem potaženými polštáři a velikým krbem, ve kterém navzdory teplému tyneonskému povětří plápolal živý oheň. „Myslel jsem, že šelmy se plamenů bojí,“ poznamenal Janis.
Cinet sebou plácl do polštářovaného křesla a pokrčil rameny. „Na Brussedee je mnohem tepleji než tady...“
Janis si se zájmem prohlížel interiér. Dominovaly zde mechově zelené tóny odlečené pískově světlými detaily. Na podlaze se střídaly parkety z temně hnědého tvrdého dřeva s hráškově zelenými, dovezenými odněkud z ciziny. Obrazy visící na zelených stěnách líčily výjevy podivně pokroucených proutěných staveb prorostlých neznámými stromy. Někde se rozmarně povalovaly elegantní kočkovité šelmy, jinde se v hromadě polštářů svíjela svědá lidská těla. Ze všech výjevů čišela ryzí smyslnost.
„Dewi-tanův otec, senátor konventu Brussedey, má tento dům v pronájmu už několik staletí,“ prohodil Cinet, když si všiml Janisova zaujetí.
„Vypadá to tu divně, že?“ ozvalo se shůry. „Mix prvků tenerisské a brůsské designové školy.“
Janis vzhlédl. Na galerii schodiště stála Kerris. Než stačil zareagovat, přehodila přes zábradlí jednu dlouhou nohu, vzápětí druhou a lehce doskočila přímo před krb. „Bratr tu bude co nevidět,“ řekla hlasem hlubokým jako tůň a vláčným jako čerstvě stočený med. Janis se přistihnul, že na ni vyjeveně civí. Když si byli poprvé představeni, měla kožich a vztekle mrskala ocasem. Podruhé ji zastihnul jako temperamentní ženu v červených šatech v Ixonině paláci v Cinetově společnosti. Nyní měla oblečené cosi podobného baletnímu trikotu, v jakém trénovaly sboristky akezonského Velkého baletu. Všechno na ní bylo dlouhé a elegantní. Dlouhý krk, dlouhý trup, dlouhé paže i nohy. Dokonce i nos měla trochu delší, než by bylo potřeba. Navzdory tomu vypadala krásně, snad i proto, že přímo sálala sebevědomím. Ovšem tvářila se, jako kdyby přišla na pohřeb otravného souseda.
Janis vstal. „Rád vás vidím, slečno,“ řekl a ukázal na Cineta: „Můj tajemník, lord Cinet zajisté rovněž.“
Brůssa semkla rty, nezvykle kypré v její štíhle protáhlé tváři. „Vás, princi vidím ráda, ale tajemníka jste mohl nechat doma,“ odsekla, aniž se na Cineta podívala. „Je otravný a nevychovaný a neumí létat. Naučte ho nevrážet do jiných.“
„To vy, drahá slečno,“ zasyčel nezvykle rozhořčeně Cinet, „jste letěla se zavřenýma očima!“
Brůssa rozhodila tenké paže. „Poslouchala jsem jitřní píseň sfér! Jak jinak jsem se na ni měla soustředit, když je tu takové rušení? Nemohla jsem čekat, že mi nějaké hovado vletí do cesty!“
„Rušení?“ hekl zmateně Janis. Ha! Takže Cinet taky nebyl doma za pecí. Poletoval s tou nabroušenou čičinou.
„Sítí,“ štěkli na vysvětlenou unisimo Kerris s Cinetem. A pak se do sebe pustili. Ona útočila na něj, že se nedívá na cestu, on zase na ni, že jen idiot při plachtění nad dračím teritoriem zavírá oči... Křičeli a prskali na sebe jak dvě kočky přes plot. Janis ještě nikdy neviděl, že by jeho démona někdo takovým způsobem vyváděl z míry. Po chvilce se začali opakovat a Janis je přestal poslouchat.
„Co se tady děje?“ Ve dveřích stál Dewi-tan.
„Tvá sestra se vítá s mým tajemníkem,“ řekl pobaveně Janis.
Dewi-tan nakrčil nos a mávl paží směrem ke dveřím. „Pojď se mnou. Než se zklidní, můžeme si dát něco ostřejšího.“ Cinet ani Kerris si jejich odchodu nevšimli, jejich vzájemné urážky se ozývaly ještě v chodbě obložené růžovým dřevem, z níž vstoupili do ostře osvětleného salonku, na jehož stěnách visely ptačí lebky. Některé velké jako řepná bulva, jiné drobné jako bobule vína. Kosti světle krémové, špinavě žluté nebo tmavé jako hlína. V prázných očních důlcích se černala tma, přesto měl Janis dojem, že ho všechny ty lebky pozorují. Zobáky nejrůznějších tvarů - ostré, tupé, rýhované, čněly ve strnulé nehybnosti, ale zdálo se, že se každou chvíli dají do pohybu.
„Dáš si ohnivou wemurijskou? Čerstvá je nejlepší.“ Na stole stála sada karaf s různě barevným obsahem. Dewi-tan se jedné z nich chopil.
Janis se přinutil odtrhnout pohled od vystavených lebek a nesoustředěně zamručel.. Když mu kocour řekl, že má rád ptáky, představoval si pod tím něco jiného. Někteří tenerisané se bavili podobně. Zabíjeli zvířata, preparovali je a vystavovali na důkaz loveckého umu ve svých sídlech. Erijenův otec měl tři kabinety napěchované vycpanými mrtvolami medvědů, srnců i rysů. Janis ucítil, jak mu po zádech stéká studený pot. Někde hluboko v jeho hrudi se rodil vztek. Ne přímo na brůssa, ale na sebe, že ho špatně odhadl. Už věděl, že tato návštěva je průšvih. Musí drapnout Cineta za límec a co nejrychleji odtud zmizet.
„Obdivuješ tatíkovy trofeje?“ vyrušil ho brůss a podával mu sklenici. Jasně zelená tekutina uvnitř plála vnitřním světlem.
„Ehm,“ zachrčel roztržitě Janis, „takže...to není tvoje dílo?“
Dewi-tan zavrtěl hlavou. „Vidím, že tou sbírkou příliš nadšený nejsi.“
„Ne,“ odsekl Janis. „Ale je to tvůj příbytek.“
Brůss na něj chvíli mlčky civěl, a pak pohodil hlavou ke dveřím. „Můžeme jít jinam.“
„Skvělý nápad,“ vypravil ze sebe Janis.
Se sklenicemi v rukou pokračovali další chodbou, až se dostali do tlumeně osvětlené místnosti plné zelených rostlin a zvláštních šelestů, jejíž venkovní stěnu tvořila směrem ven vypouklá zasklená kostrukce. Uprostřed stála malá kašna s bublající fontánou. Kocour položil svou sklenici na její obrubu a rozhodil paže a zapískal. V odpověď se prostor naplnil hvízdáním, klepáních, temným bubláním, trylkováním. Janis vytřeštil oči. Až teď viděl, že všude na větvích sedí ptáci. Kocour ho přivedl do voliéry.
„Opravdu mám rád ptáky,“ poznamenal mile Dewi-tan, „ale na rozdíl od otce je nezabíjím,“ dodal hlasitě, aby přehlučel ptačí projevy.
Janis se posadil na kamennou lavičku a řekl: „Tak proč jsi mě vlekl do té márnice?“
Kocour se obřadně uklonil. „Celým jménem se jmenuju Mrrau Kie Sykkai Dewi-tan. U nás doma je takový obyčej, že celé jméno ostatním běžně nesdělujeme. Mí přátelé mi říkají Mrrau. Byl bych rád, kdybys mezi ně patřil.“
Janis si roztržitě prohrábl vlasy. „Aha. A kdyby se mi ty mrtvoly líbily, tak by ses mi nepředstavil, co? Máš takový filtr. A co Henrex? Jak tomu se ta výzdoba líbí? Ten musel přímo řičet nadšením...“
„A to zase ne,“ zamručel Mrrau. „Zatímco ty jsi vyváděl jen trochu a navenek ses snažil zachovat dekorum, jemu se udělalo fyzicky špatně. Na rozdíl od tebe tam nevydržel ani chvilku.“
„Určitě to jenom hrál,“ utrousil mdle Janis.
„Proč myslíš?“ vydechl brůsss.
„Protože právě on je jedním z pilířů sahíjinské moci. Plete síť z lidských duší, sakra...,“ řekl nasupeně Janis. To, že Henrexe podezírá, že spunktoval zkázu Wobernu, si, přirozeně, nechal pro sebe.
Brůss dopil zbytek zeleného dryjáku a odložil sklenici na stolek. „Je to můj přítel. Byl to můj přítel ještě v dobách, kdy ty jsi byl vzdáleným snem svých rodičů. Neznáš ho tak dobře, abys ho mohl soudit. A to ti povídám, ještě nikdy jsem ho nezažil tak...naštvaného a zmateného jako teď a myslím, že je to kvůli tomu souboji. I když tě porazil, cítí, že tam něco nebylo v pořádku. Já jsem u toho nebyl, ale...“
„Stejně na tom už nezáleží,“ zasyčel zlobně Janis a sklenici, jejíž obsah ani neochutnal, položil k té prázdné. „V reálu jsem prohrál a on vyhrál. Myslím, že mám dost.“
„Teď mi připadáš přecitlivělý ty, princi,“ uchechtl se brůss. „A to jsem byl na tebe tolik zvědavý. Tolik jsem toho o tobě už slyšel. Od Henerexe i od Vivon.“
Janis zpozorněl, protože zmínka o Vivon mu připomněla, proč tu vlastně je. Přinutil se tedy zůstat. „Vivon a Kerris jsou přítelkyně?“
„No, ano. Otec poslal sestru sem, aby se doma zapomnělo na její aférku. Taky si dělal naděje, že by se Kerris mohla dát dohromady s Henrexem. Už předem jsem tvrdil, že z toho nic nebude, protože Henrex je zadaný... Otec ale trval na tom, že by Kerris měla dát Henrexovi alespoň šanci. A když to prý s Henrexem nevyjde, mám za úkol sestru představit jiným vysoko postaveným sahíjinům – včetně tebe, princi. Moje sestra je ve věku, kdy se od ní očekává volba odpovídajícího partnera. Ne, že by z toho byla nějak nadšená, ale přece jen je dcerou svého otce a ví, že kdyby si nezajistila partnera sama, otec by to nejpozději do roka udělal za ni. Já mám zaručit, že si nezadá s někým nevhodným. Kerris nemá zrovna příjemnou povahu, což platí i o Vivon. Zpočátku jsem čekal, že si vzájemně vyškrábou oči. Ale, kupodivu, si padly do noty.“
„Znamená to, že Vivon a Kerris bývají hodně spolu?“ zajímal se Janis aniž by komentoval, že ho brůssové považují za jednu z komodit na sňatkovém trhu. Pevně doufal, že Henrex se příteli o jeho románku s Vivon nepochlubil. Proč taky?
„Jo,“ usmál se bezelstně brůss. „Když není Vivon s Henrexem, je tady u nás. Jako právě teď. Doufám, že ti to nevadí. Vzhledem k tvému postoji k Henrexovi, myslím...“
Janis přikývnul a pevně stiskl rty. Dělal všechno, aby nedal najevo, jak ho to oznámení znervóznilo.
Brůss hvíznul, načež ho ptáci v korunách stromů odměnili nadšeným švitořením a plácáním křídel. „Tak pojďme večeřet.“
+++
Vraceli se růžově obloženou chodbou a už zdálky k nim doléhal křik Cineta a Kerris.
„Byl to podvod!“ hřímal roztrpčeně Cinet. „Hladoví panteři by do semifinále nepostoupili, kdyby porota nepřivřela oči nad těmi pěti fauly!“
„Všechno bylo v limitu!“ zařvala Kerris. „Já tam byla a viděla to, zatímco tys to sledoval jenom ze záznamu!“
„Věřím, žes tam byla,“ zasyčel Cinet. „Ale sledovala jsi maximálně tak Rivenův zadek! Kdybys dávala pozor, tak uznáš, že Tupi-iranští sígři...
Janis si vzpomněl, že jméno „Riven“ už slyšel. Ach ano. Kapitán sportovního týmu Hladových panterů. Měl románek s prominentní slečinkou, shodou okolností dcerkou majitele sportovního klubu, pohlavárem z Brusedey. Dcerunce se podařilo tatíka udolat, aby souhlasil se svatbou. Jenže vzápětí se ukázalo, že je Riven už dvanáct let ženatý s místopředsedkyní bredeonského Konventu. Skandálu byla plná síť v době, kdy se Janis probral z komatu. Tehdy se ujišťoval, že je naživu. Poslouchal cokoliv, co se dalo, dokonce i bulvární žvásty.
V dálce zavrzaly otevírané dveře. „Co se tady děje? Proč na sebe tak řvete?“ křikl kdosi třetí. Janis strnul, když poznal Vivonin pobavený hlas.
„Vysvoboď mě od toho nechutného démona, Von!" zaúpěla Kerris. „Je otravný jako koš špinavého prádla!“
„Vy máte co si stěžovat, milostivá!“ zasmečoval Cinet. „Viděla jste se někdy v zrcadle? Jak nevraživě a permanentně nasraně na všechny působíte? Znám armády, které by daly jmění za to, mít něco tak děsivého v arzenálu.“
„Ty!“ prskla ohromeně Kerris. „Ty jedno slizké smradlavé hovado!“
V té chvíli se z chodby vynořili Janis s hostitelem. „Vivon, jsem rád, že už jsi tady,“ zahlaholil brůss. „Trajanise, prince z Grendonu, jistě znáš. Kerris,“ zamračil se na sestru, „okamžitě se panu tajemníkovi omluv.“
„Nikdy!“ vřískla Kerris a ukázala na Cineta: „On by se měl omluvit! On mě urazil jako první!“
Brůss zaťal čelisti, uctivě se Cinetovi uklonil a řekl: „Omlouvám se za svou příliš temperamentní sestru, lorde. Je mladá a ještě neví, jak se má chovat.“
„Neomlouvám se!“ vřískla Kerris. „Mrrau neví, co mluví. Má poruchu na mozku, která způsobuje, že většinu času lže!“
Brůss dál na sestřiny provokace nereagoval a zavedl je do jídelny. Byl to salonek vytapetovaný broskvově zbarvenými tapetami. Posadili se ke stolu a nechali sloužící, kteří se tiše odněkud zjevili, aby jim naservírovali jídlo na talíře. Vzhledem k naturelu hostitele Janise nepřekvapilo, že menu setává z různě upraveného a kořeněného masa. Rostlinnou stravu reprezentovala jen mísa salátu uprostřed tabule. Mezi kousky zeleniny se bělaly kostičky sýra a růžově svítily plátky sušené šunky. Janis si nechal kopeček toho salátu naložit a musel uznat, že nechutná špatně. U stěn stály vitríny se starodávným porcelánem. „Pěkné kousky,“ poznamenal konverzačním tónem. Zatím jedli v příjemném tichu, ovšem mezi Kerris a Cinnetem stále panovalo téměř hmatatelné napětí, které záhy hrozilo novým výbuchem.
„Pozůstatek sbírky naší matky,“ řekl Mrrau. „Když zemřela, otec se chtěl expozice zbavit. Takže jsme to rozmístili po domech, které rodina vlastní v cizině.“
„Vaše rodina má takových sídel v cizině více?“ zajímal se Cinet.
„Všechno to pochází z dob, kdy naši předkové Brusedee vládli,“ pronesl civilním tónem Mrrau. „Před sto lety nás vystřídala dynastie Kreo-tanů. Jednou jsi dole, jednou nahoře...“
„Podle toho, že je váš otec maršálem a senátorem,“ namítnul Janis, „to nevypadá, že byste padli tak hluboko. Co by měli říkat takoví krenevové, že Vivon?“
Vivon se doposud naplno věnovala svému talíři. Janise vůbec nebrala na vědomí. Teď se ale viditelně zachvěla a strnula. Pak se na něj podívala. Prakticky jí nahrál na smeč. Čekal, že se začne energicky hájit, že ho obviní, že to byl on, kdo krenevy nedokázal zachránit. Čekal, že mu dá jeho provokaci sežrat, ale zůstala zticha. Ani se nemračila, ani neusmála.V jejím výraze nebylo žádné rozhořčení, jen temnota, sladká, vzrušující temnota, kterou chtěl Janis celou pro sebe. Jen mlhavě vnímal další konverzaci. Neustále a intenzivně cítil její přítomnost. Byla od něj tak blízko. Sotva na vzdálenost paže. Měl tisíc chutí převrátit stůl na stranu a přitáhnout ji k sobě. Nejistota ho sžírala. Cítil se, jako kdyby stál na hraně propasti. V jednu chvílí byl připravený zapomenout na disciplínu a jednoduše si její blízkost vychutnat, vzápětí chtěl prokázat, že je vůči subtilním emocím imunní. Ty dvě potřeby uvnitř něj bojovaly a bičovaly se navzájem. Jakýmkoliv směrem by vykročil, očekával, že by si přál, aby si vybral ten druhý.
Stejně jak byla blízko, že mohl slyšet její dech, byla pro něj neskutečně vzdálená.
Po večeři jim Mrrau na Cinetovu žádost ukázal nejvzácnější kousky matčin sbírky. Vyšlo najevo, že nejsou jen v jídelně, ale i v dalších místnostech. K některým exponátům se vázaly poutavé příběhy a Mrrau byl dobrý vypravěč. Janis se tvářil zaujatě, ale ve skutečnosti se snažil opět navázat oční kontakt s Vivon. Krenevka se ale dívala všude jinde, jen ne na něj.
„Tady ta mísa,“ ukázal Cinet na zjevně hodně starou velkou mělkou nádobu poslepovanou z dobných střepů, vystavenou na čestném místě v rohové skříni, „mi připomíná obřadní kwediby z Ok-Sawonu.“
„Kwediby mají podobný tvar, ale bývají černé nebo okrové,“ řekl Mrrau. „Pokud se dobře podíváte, všimnete si, že na některých střepech jsou zbytky zelené glazury. Toto je náš nejvzácnější kousek. Vahanská noční váza z předsůsského období...“
„Nepovídejte!“ rozzářil se Cinet. „Četl jsem, že artefakty z té éry se nedochovaly...“
Zatímco se Mrrau pustil do vysvětlování, Cinet zaujatě poslouchal a Kerris se na ně zlostně šklebila, chňapl Janis Vivon za předloktí a odtáhnul ji za roh. „Musíme si promluvit,“ šeptl.
Její tvář se zavlnila úzkostí. „Jestli si myslíš, že Bellsambaru jsem udala úmyslně, mýlíš se! Slyšela jsem skřípání a šla jsem se podívat, co se děje. Uviděla jsem ji stát nad otevřenou zásuvkou v Herexově pracovně. Vrhla se na mě. Potom přiběhly stráže... Nevěděla jsem, co mám říct... Nemohla jsem tvrdit, že jsem ji pozvala, když mě očividně napadla...“
„Je u tebe typické,“ zasyčel, „že se dlouho rozmýšlíš, co máš dělat, a pak je pozdě.“
„Zato ty víš vždycky všechno,“ odsekla. Její krásné rty se pohrdavě zkroutily. „Prostě ideál! Lákavý kus na sňatkovém trhu. Ví Grewina, že tu jsi? Nebude se jí líbit, že ti Mrrau dohazuje Kerris, když už tě slíbila Erix pro Lijanu...“
„Je mi jedno, co kdo ví! Je mi fuk, komu se co líbí! A je mi u prdele, komu mě slíbila má matka!“ soptil. Bleskurychle ji vzal kolem pasu a přitiskl těsně k sobě. „Tisíckrát se můžeš natřásat s Henrexem, přesto jsi moje. A taky mi, sakra, dlužíš! A dlužíš i Ravensovi!“
„Co?“ vyštěkla.
„To zpropadené žezlo. Neříkej, že nevíš, kam ho Henrex zašantročil!“
„Jak bych to mohla vědět?“ vyprskla. Sípavě dýchala, jak se vzpínala, aby ho od sebe odstrčila. Jenže on byl silnější. „Myslíš, že jsem se na to neptala? Ale Henrex mi v té záležitosti nevěří. Řekl, že takovému pokušení mě vystavovat nebude.“
„Poslouchej, co uděláš,“ nařizoval. „Zkamarádíš se s Henrexovými čokly a nějak to z nich vytáhneš. Nechci, abys to žezlo ukradla, jen zjisti, kde je. Vyprovokuj je, udělej z toho srandu, je mi jedno jak, ale zjisti to.“
Náhle se přestala bránit a ochabla. Kdyby ji nedržel, byla by spadla. „Pokud Hiria-abhama získáš, můj pane,“ řekla jedovatě, „co pak? Vrátíš krenevům moc a necháš je, aby sahíjiny vyvraždili? Protože přesně to se stane. To chceš?“
„To už nechej na mně, drahoušku,“ vydechl. „Až něco zjistíš, najdeš mě v knihovně Paláce Protokolu. Bývám tam každé úterní a čtvrteční dopoledne.“ Pustil ji a dva kroky ustoupil, protože za zády uslyšel kroky. Nedal jí čas protestovat, i když se tvářila, že by chtěla.
Zbytek večera proběhl až na občasné slovní přestřelky mezi Cinetem a Kerris klidně. Janis si všiml, že ho Mrrau neustále pozoruje. To, že Vivon zatáhnul k soukromému rozhovoru, mu určitě neuniklo. Ale nevadí. Alespoň si kocour ujasní, že on o jeho sestru zájem nemá a může hledat nápadníka jinde.
