Střípky sváru (kapitola šestnáctá)
Ležel na zádech, hleděl do černého prázdna, ve kterém se ztrácel strop jeho ložnice a přál si spát a na nic nemyslet. Jenže myšlenky v jeho hlavě vířily. Polymorf mu dal lhůtu jedenadvaceti dní. Pak jej Razziel s Jeronýmem odnesou na tajnou základnu Alinance. Jakmile k tomu dojde, nebude cesty zpět.
Dva dny už promarnil povalováním a přemýšlením. Pokud by se krenevové přestěhovali sebedál od Tenerisu, jejich tvořivé schopnosti zůstanou konstantní. Tuto tezi převracel ze všech stran. Oni sami o své jedinečnosti nevědí, prozradil mu polymorf. Aliance to zjistila náhodou před pěti sty lety. Narazili jsme na jednoho nomáda, který dělal zmatky v soustavě Wemur pět. Popuzoval jej sport. Zničil tři stadiony, pozabíjel tisíce neškodných wemuřanů...A světe div se, byl to krenev.
Tak dobře, zůstali by při síle, i kdyby odešli. To není tak hrozivá představa. Pokud by se nerozhodli opanovat ostatní říše v sousedství. Mohli by nastolit hrůzovládu, kterou si na konci své éry vyzkoušeli na Tenerisanech, tvrdil polymorf.
Janis toho od Qley o krenevech věděl relativně dost. Ale osobně s nimi pobýval jen krátce. Jsou plní vzteku, to je pravda. Pokud by dostali šanci, jako koloušci by se nechovali. Ale úkolem silného krále je takové excesy zvládnout a nasměrovat poddané k něčemu méně destruktivnímu...
Zavázali jsme se, že budeme konfliktům předcházet, řekl polymorf. Dokážete si představit, jak by prostor vypadal, kdybychom nechali krenevy odejít do exilu hned po jejích porážce, jak navrhoval Tyneon?
Janis si to představovat nechtěl. Ať to rozebíral z které strany chtěl, vycházelo to pořád stejně. I s tím extra nadáním, které krenevům Aliance tolik vyčítá, záleží jen na krenevech, jak by se svobodou naložili. Mohli by se stát suverénní rasou, která si hledí svého, stejně tak by mohli po nezbytné regeneraci způsobit příkoří jiným. Všechno je to o „možná“. Janis prostě docházel k závěru, že Aliance nemá právo jeho příbuzné odsoudit předem na základě pouhého „možná“.
Kdosi zaklepal na dveře. Když Janis nereagoval, neodbytný Cinet vstoupil dovnitř.
„Je tady bohyně Lijana, pane. Mám ji vpustit dál, nebo ji přijmete v salonu? Možná by bylo lepší, kdybyste se umyl a převlékl,“ řekl opatrně.
Lijana. Kdo to sakra je? Uběhlo jen pár dnů, co se viděli naposledy, ale připadalo mu to jako sto let. „Vyřiďte jí, že nejsem doma.“
„Ale vaše paní matka jí už řekla, že doma jste,“ namítnul Cinet.
„Tak jí vy řeknete, že jste mě hledal a nikde mě nenašel, což znamená, že jsem se musel před chvílí nečekaně vzdálit. Vzhledem k tomu, že už dva dny „studuji“, to vypadá, že jsem si zaletěl pro další studijní materiály do jingivonské knihovny...“
Cinet udělal nešťastnou grimasu a zmizel.
Netrvalo to dlouho a klepání se ozvalo zas. Jestli to ta všetečná ženská nepochopila, nezbude, než jí to říct rovnou. „Já vážně nemám náladu, Lijano,“ zasyčel, když se dveře otevřely.
„Pověz mi, co ti ji pokazilo,“ povzdechla si matka. „Dva dny ses nehnul z postele. Myslela jsem, že půldruhého roku spánku ti stačilo.“
Zvedl se na loktech, ale neobtěžoval se vstát. „Nespím,“ zamručel, „přemýšlím.“ Hledám řešení, jak za devatenáct dní regenerovat a osvobodit krenevy, nebo jak přimět pozorovatele Aliance, aby mě nechali na pokoji.
„Usadila jsem Lijanu do hracího salonku a řekla jí, aby počkala, než se z té knihovny vrátíš. Máš tak dost času dát se dohromady.“
„Jenže já na její prostoduché kecy nemám náladu ani čas, vážně,“ zaúpěl.
Grewina se prkenně posadila na pelest postele. „Tak prostoduché kecy?“ zamumlala. Její tvář se stáhla smutkem. „Asi jsem tě do toho neměla tolik tlačit.“
„Měla jsi ty nejlepší úmysly,“ řekl mdle. „Pověsit mi na krk pěknou ženskou, abych neměl čas na nebezpečné věci... Jenže to nezabírá. Ono to na mě samo volá.“
„Něco se stalo, když jsi byl předevčírem u polymorfa. Cítím průšvih. Nechceš se podělit? Třeba bych ti mohla pomoct...“
„A co Lijana?“ uchechtl se.
„Má tam fonestěnu a otevřený bar,“ řekla s despektem Grewina. „A pokud jí dojde trpělivost, může jít. Nezblázním se z toho a nezblázním se ani z naštvané Erix. Mnohem důležitější jsi pro mě ty.“
Janis byl na vážkách, co jí má říct a jestli vůbec. Neměl ponětí, jak by to přijala. Podle Cineta prý agenti k Alianci odcházejí, aniž by kohokoliv z blízkých varovali. Jen tak se ztratí. Ale to si jeho matka nezaslouží. Ne po tom, co ho už jednou ztratila. Zatímco ona tiše čekala na jeho odpověď, přemýšlel, co všechno jí řekne.
Pak spustil. Pověděl jí o nabídce, kterou dostal. Snažil se ji přesvědčit, že hlavním důvodem, proč ho Aliance chce, jsou jeho činy z Tenerisu. Rozhodl se vypustit z vyprávění Trepenu. O rozčilený výstup a výčitky, že se vloudil do Sebassova domu, opravdu nestál... Tajemství týkající se Krenevské anomálie si také nechal pro sebe, ale hlavně proto, aby Grewinu ochránil.
Když konečně dovyprávěl, Grewina dlouho strnule seděla a mlčela. „Hned, jak tě polymorf pozval, jsem tušila, že se k něčemu takovému schyluje. Chtějí tě pro tvůj potenciál,“ zamumlala hořce, „a taky ti chtějí zabránit zasahovat do krenevské situace, což je totéž, co prosazuje Tyneon, sakra. Když odejdeš, nemůžeš vyvolat vzpouru, to dá rozum. Všichni tě chtějí dostat bezpečně daleko odtud. A mít tě pod kontrolou. A já...vlastně se chovám stejně jako oni. Nikoho nezajímá, co chceš ty.“ Po její hladké tváři stékaly slzy. „Tolik mě to mrzí, Trajanisi...“ její hlas se zlomil. „Jsem zoufalá, že tě před nimi nedokážu...ochránit.“
„Nepotřebuju, abys mě ochraňovala, mami,“ vyletěl Janis. „Jsem dospělý chlap. Jediné, co potřebuju, je tvoje podpora. Vědomí, že existuješ a že na mě myslíš.“
Zhrouceně přikývla. Zírala nepřítomně před sebe a oči jí plavaly v slzách. „Tvůj otec by pro tebe nic takového nechtěl.“
„Zatím mi ještě pár dní zbývá. Třeba něco vymyslím.“
Ohromeně k němu stočila hlavu. „Chceš jim vzdorovat? Tyneonovi? Alianci?“
„Ještě nevím, co udělám,“ zamručel, i když nějaký plán už se mu v hlavě rodil. Ale nic jí nepoví, aby z ní neudělal spolupachatelku, kdyby to nevyšlo. „Pověz mi o Alianci všechno, co víš,“ vyzval ji.
„Aliance byla ustanovena jako dozorčí orgán po bitvě nad Prewexem dohodou z Rean-Kwanteru, to přece víš z encyklopedie, kterou si pořád dokola listuješ,“ řekla. „Jejím úkolem je dohlížet na solidní vztahy mezi systémy. Lokace jejich sídla je neznámá, počet agentů taky. Neví se, kdo je ve vedení, ale šeptá se, že je to jeden z posledních jachadei...“
„O tom v encyklopedii nic nestojí,“ přerušil ji Janis. „Co to znamená jachadei?“
„Byla to stará rasa. Nejmocnější, co kdy existovala. Ani bohové ani démoni, přesto byli nesmírně silní. Uměli léčit všechny nemoci – dokonce i nemoci, které trápí bohy Byli mezi nimi i Dárci života. Dokázali tvořit cokoliv z ničeho. Neměli mocenské ambice, protože už všechno získali a všechno vyzkoušeli. Žili na Bredeonu, nikomu neubližovali a když bylo zapotřebí, pomáhali jiným. A šílené je, že byli zničeni nešťastnou náhodou. V dobách, kdy k tomu došlo, zuřily boje mezi arci-démony z Mizeonu a antropomorfními draky z Erektiadu. Začalo to kvůli nějaké krevní mstě, ale nakonec z toho byla válka, která trvá prakticky dodnes. Tehdy ještě nepoužívali bitevní lodě. Bili se ve volném prostoru tělo na tělo, protože obě rasy jsou létavé. Stříleli po sobě feentexovými paprsky, nebo se na sebe sápali s vibromeči. Vzájemně se naháněli v celých houfech a nebrali ohled na to, co rozbijí. V tom mumraji ani nezaznamenali, že se místo jejich střetu přesunulo nad Bredeon. A během té hloupé šarvátky, kdy po sobě pálili, vymazali z povrchu Bredeonu všechno živé, co tam bylo...“
„Copak jachadei byli smrtelní?“ otázal se Janis.
„Ani nesmrtelný nepřežije zásah feen částicemi. Feen ničí cokoliv, co má mentální integritu, lhostejno zda na biologickém či magickém základě. Proto si vojáci do boje tělo na tělo ve volném protoru oblékali skafandry, protože feen částice skrze mentálně intaktní hmotu nepronikají. Odráží se od ní...“
„Draka ve skafandru si neumím představit,“ poznamenal Janis.
„Skafandry používali humanoidi. Draci se chránili pancíři. Ani arcidémoni ani draci ovšem nebrali na vědomí, že jachadei nic takového nemají. Před odraženými feen částicemi by je zachránilo, kdyby se ukryli do domů, ale oni žádné domy nepotřebovali... A tak byli všichni vybiti.“
„Až na pár výjimek,“ opravil ji Janis.
„To se jen šušká,“ ohradila se matka. „Každopádně, když erektiadi a mizeonci zjistili, čeho se dopustili, nakrátko uzavřeli příměří. Svolali sněm v Rean-Kwanteru. Vyhlásili na Bredeonu neutrální a chráněné území pro ewoui, potomky smrtelníků a jachadei, kteří se na vybílený Bredeon vrátili z jiných světů. A především založili Alianci. Tato organizace má za úkol zabránit, aby kdokoliv v budoucnosti v metaprostoru znovu feentexové zbraně použil. Taky hlídá, aby se systémy neslučovaly do válečných paktů. Aliance musela vytvořit strukturu a získat agenty.“
„Erektiadi a mizeonci spolu ale bojují dál. Proč je Aliance nechává?“
„V případě jejich sporu jde o bilaterální záležitost. Netahají do toho další strany. A hlavně nepoužívají feentexové zbraně.“
„Skvělé,“ zabručel ironicky Janis. „Potřebuju, abys mi řekla, kde je Hiria-abhama.“
Grewina ještě víc zbledla. „To ti nemůžu říct. Kdybych to udělala, udělal bys něco hloupého a já bych se musela dívat, jak tě zabijí.“
„Takže to víš?“ zavrčel.
Těžce vstala a zkormouceně na něj pohlédla. „Mám určitou představu, ale neřekla bych ti ji, ani kdybys mě tu krájel na nudličky.“
Janis věděl, že nemá cenu se vztekat. Matka dělá, co pokládá za nejlepší. Tak to zjistí sám, padni komu padni. Nečekaně pružně vyskočil z postele. „Musím jít.“
„Za Lijanou?“ Oči jí v naději zajiskřily. „Ještě pořád by ses stihl oženit a zplodit mi vnouče. Plození potomstva Aliance u svých agentů zakazuje, ale pokud bys to udělal předtím, než k nim nastoupíš...“
Sáhnul na křeslo, kam předevčírem pohodil svou oblíbenou bundu z dračí kůže. Pak si přinesl vysoké boty s tlustou podrážkou. Soustředil se na obouvání, aby neřekl, co má na jazyku. A sice, že pokud by zplodil dítě, určitě by to nebylo s Lijanou a pokud by ho měl s někým jiným, určitě by ho pak neopustil. Uvědomoval si však, že jeho matka je typická sahíjinka. Nemohl jí mít za zlé, že je přizpůsobivá a že z celé situace chce vytřískat aspoň něco pozitivního. A kdyby tu mohl zůstat, snad by se opravdu o nějaké to vnouče postaral, aby měla radost...
+++
