Střípky sváru (kapitola šestá)
„Teď ještě Henrexe, a ty nejhorší budeš mít z krku,“ řekla Ixona cestou k oválnému bazénku, u kterého se Temný s Mreonem překláněli přes okraj a sledovali něco ve vodě. „Mám tam šepotavé mušle, dáreček od přítele z dimenze Pleutew,“ řekla na vysvětlenou. „Mají speciální orgány pro matematické formulace. Já na to moc nejsem. Ale pokud si chceš pokecat o zakřivení prostoru...“
„Aha,“ řekl zmateně Janis. Bloudil pohledem po okolí. Zahlédl asi osm zabijáků, ale Vivon v dohledu nebyla.
Mreon s Henrexem se jako na povel otočili. Mužská arogance může mít nepřeberně variant. Arogance bohatství a výlučnosti, arogance inteligence a arogance krásy. V dobách, kdy byl Janis kavalírem na akezonském dvoře, ho obviňovali, že je má všechny. Ale jak se tak díval na Henrexův blahosklonný výraz, musel uznat, že ten darebák má ještě nějaké navíc. S vlasy hladce sepnutými v týle, v dlouhém černém kabátu se stříbrem vyztuženými nárameníky a vysokých šněrovacích botách s tlustými podrážkami, Henrex vypadal, jako kdyby se vyloupnul z eposu o dobývání Khumajského zlomu. Prostovlasý Mreon v hedvábné světle modré haleně zastrčené do úzkých šedých kalhot pronikavě vonící čertvě pokosenou trávou vedle něj připomínal rozverné zkažené dítě. Oba se škodolibě usmívali.
Ixona se zatvářila přísně. „Doufám, že víte, jak se máte v mém sídle chovat. Oficiálně vám představuji Trajanise. A nechci tu žádné impertinence.“
Janis v duchu zuřil. Nepotřeboval mluvčí a už vůbec ne takovou. Jenže Ixona dělala asi vše v tom nejlepším úmyslu. Zaťal tedy znovu zuby, mírně pokynul hlavou a procedil: „Dobrý večer.“
Henrex zvedl obočí. „Jaká úleva, Trajanisi, že zase mluvíš,“ řekl procítěně. „Hrůza, ze které jsi oněměl, je koneckonců jenom lidská emoce, za kterou se není třeba stydět. Těší mne, že se tak držíš.“
Mreon se uchechtl a nasadil vážný výraz. „Když už jsi tu, mám problém, se kterým bys mi mohl pomoct. Dělá mi starosti vývoj povětrnostní situace nad Trajanínskými solisky. Proudí tam přehřátý vzduch z hořící stepi a tlačí se nad hřebeny Vahadlových hor. Nevím, jestli poslat démony, aby ho odfoukli nad morvenské údolí, nebo raději za gondotské vrchy. Nemohl bys mi na to vyložit karty?“
Zabijáci kolem se chrchlavě rozkašlali, běsky, kterým dělali společnost se chichotaly do dlaní, Ixona pohoršeně zasyčela. Janis se kousl do rtu a zůstal zticha, protože teď byl v provokacích určitě na řadě Henrex.
Temný pán se úslužně usmál a dodal: „Mreon asi zapomněl, že Tyneon karty zakázal. Ale ty jsi přece študovaný expert. Určitě znáš i jiné šarlatánské metody...“
Janis se rozhlédl kolem. Zaznamenal, že ryčná hudba se ztlumila, a dokonce i ti ze vzdáleného konce sálu nejspíš špizují uši a napjatě čekají na jeho podrážděnou reakci. „Asi máte na mysli pátrání v pravděpodobnostním poli, že?“ řekl pomalu a pečlivě. Jistě, že provokoval. Všeobecně platil úzus, přímý průzkum pravděpodobnostního pole je tabu. Že ten, který se tam vydá, se zaručeně zblázní. Podle Tyneona to bylo příčinou Senedonova šílenství. „Až bude některý z vás v průseru,“ pokračoval nevzrušeně Janis, „klidně se na mne obraťte. Ale počítejte s rizikem. Platí jak pro vykladače, tak pro tazatele.“ Nechal je tam zkoprněle stát, otočil se na patě a nečitelným výrazem pomalu kráčel pryč.
„Hej,“ dorážela Ixona, která cupitala vedle něj, „co to znamená? Nechápu to!“
„S kartami nebo bez karet,“ prohodil. „Moje předpovědi se nikdy neminou.“ Nebyl rád, kam se ten rozhovor dostal. Něco málo o nástrahách pátrání v pravděpodobnostním poli věděl a měl z toho husí kůži. Pevně doufal, že nikdy nebude nucen se k tomu uchýlit.
Na Ixonině hlaďounké tváři se usadil zadumaný výraz. „Chceš říct, že karty nepotřebuješ? Dostáváš se do pole přímo? Mohl bys jim předpovědět něco, co by se jim nemuselo líbit...“ Pak ale zavrtěla hlavou. „To by asi nešlo. Mohlo to fungovat pro smrtelníky. Ale pro bohy?“
Aniž by jí tuto mylnou představu vymlouval, nechal se odvléct na dvůr s lavičkami obrostlými pronikavě vonícími keři. „Pověz mi, Trajanisi,“ sykla Ixona, jamile se posadila, „už máš nějaké plány, co tady budeš dělat? Kdybys měl zájem, mohla bych ti pár zajímavostí ukázat...“
Trajanis nevýrazně přikývnul, protože horečnatě přemýšlel nad něčím jiným. Hlavou mu zněla Mreonova slova o hořící stepi. Mohl tu step zapálit bazilišek? Kupříkladu bazilišek patřící Direnovi? Co když se Diren pokouší poslat zprávu? Zatímco přemýšlel, nepřestávala Ixona mluvit. Tiskla se k němu a hladila ho po stehně. „Tento svět je plný zábavy, jen musíš vědět, kde hledat. Vím, jaké to je, když jednoho zesměšňují a podceňují. Ty nejsi takový jeliman, jakového z tebe Mreon s Henrexem dělají. Kdybychom se ty a já dali dohromady... “
„Možné je všechno,“ vypravil ze sebe. Bylo stále obtížnější ji ignorovat. Jak se k němu vinula, ňadra dmoucí z těsného živůtku mu strkala přímo pod nos, jeho tělo vstřícně reagovalo. Její ruka na jeho stehně se nekompromisně sunula výš. Rozhodovaly minuty. Potěšení, které mu tak ochotně nabízí, si odpíral příliš dlouho. Musí se jí zbavit hned, jinak prostě neodolá. Jak to udělat, aby ji smrtelně neurazil? V zoufalé potřebě to vyřešit, si vybavil trpkou situaci v ohradě, když Vivon nabízela Ternakovi, že až bude za oponou, vyřídí jeho dávný vzkaz Ixoně. Jen mlhavě tušil, čeho se týkal, ale musí to zkusit. Položil na Ixoninu všetečnou ruku svou dlaň, opatrně ji ze svého stehna sundal a řekl: „Jsi nádherná, Ixono, ale někdo jiný tu byl přede mnou. Požádal mne, abych ti tlumočil omluvu. Alespoň než se rozhodneš, jak na jeho vzkaz zareaguješ, nemohu zneužít toho, že ten dotyčný je právě teď v nevýhodné situaci.“
Bohyně zůstala jako by do ní udeřil blesk. Její zápal byl rázem ten tam. Její tvář se křečovitě stáhla. „O kom to mluvíš?“
Zadoufal, že domněnky vyhodnotil správně. Teď by karty ocenil. „O starorodém bohu povětří, přirozeně,“ zamumlal. „Musela jsi ho přece vidět na Jestřábí hoře. A…nechce se mi věřit, že bys nevěděla, jakou práci teď dělá. Jeho angažmá je oblíbeným tématem hovorů smrtelnic i démonek. Dokonce i sahíjinky se o něm občas zmíní. Vyprávějí si o něm celé romány...“
Prudce vstala. „Drby na síti zásadně neposlouchám,“ řekla prkenně. „Ty slepice často klevetí o mně. A to mě vždycky rozruší.“
Pokrčil rameny. „No, jednou za čas, by ses mohla přinutit.“
Vrátíme se k ostatním,“ zavrčela. „A usmívej se,“ dodala, než vešli dovnitř.
Lijana už na něj čekala. Ixona je tentokrát s blazeovaným úsměvem opustila. „Určitě si máte hodně co povídat.“
Patronka obchodu se projevila jako dobrý zdroj informací. Na rovinu přiznala, že celý panteon neklevetí o ničem jiném, než o synu bohyně Smrti. Všichni se přou, zda Janis skutečně při souboji oněměl hrůzou a nevydržel s nervy, jak tvrdí Henrex, nebo jestli v tom bylo něco jiného. Když se pak Janise na rovinu zeptala, jak to tedy bylo, nejdřív ji požádal o slib, že bude mlčet a pak jí vysvětlil, jak ho Erijen zmanipuloval.
„To ale zcela mění situaci,“ namítla zaníceně. „Proč jim to neřekneš?“
„Protože je mi to trapné,“ povzdychl si. „To, co se stalo v závěru, jsem nemohl ovlivnit. Ale do té situace jsem se dostal vlastní vinou. Kdybych Erijena prokouknul dřív, kdybych lépe vyhodnotil, co mi napovídaly karty, mohl jsem mu v tom podrazu zabránit. Proč to rozmazávat? Mám tu chodit, bít se v prsa a ječet, že nejsem posera? K čemu by to bylo?“
Lijana zadumaně popíjela ovocnou šťávu. „Hmm,“ broukla, „takto jsem o tom nepřemýšlela.“ Položila sklenici na stůl a zasmála se. „Jsem tak ráda, že tě tu máme. Můžu tě někdy navštívit? A mohl bys ty navštívit mne?“
Roztržitě přikývnul. Už měl těch prázdných tlachů dost. Nastal čas vypátrat, kam Sebass ukryl Bell. „Řekni mi, Lijano, co udělal Sebass s Bellsambarou?“
Bohyně se opatrně rozhlédla. Stáli u bazénku s mušlemi, zatímco ostatní se hlasitě bavili na druhém konci, kde Smesmech předváděl číslo s pletením obřího košíku z živých bahenních červů. Skřeti asistovali. Tahali ty dlouhé jasně zelené jako prst tlusté červy z velkého kbelíku. „To už je stará věc,“ řekla váhavě. „Ani nevím, jestli ještě žije.“
Janis potlačil záchvěv paniky, přinutil se vzít ji za ruku. Voněla čistým vzduchem a levandulí. „Teď se musím omluvit, krásko, ale rád tě uvidím na Grewu. Mohl bych zaletět i k tobě, ale s Cinetem za zády je mi to trapné. Připadal bych si jak vězeň na vycházce…“
Rozpustile se uchichtla. „Nepůsobíš jako vězeň. Přijdu co nejdříve.“
Políbil ji na čelo a pak po chvilkovém zaváhání i na ústa. Potěšeně vydechla.
Rychle mizel a cestou k matce krotil netrpělivost a obavy. Už zdálky ji viděl, jak diskutuje s Tyneonem. Takže nejvyšší sahíjin nakonec také přišel. Přinutil se uctivě pozdravit a pak Grewinu odvlekl na dvůr. „Chováš se neurvale, drahý,“ ježila se.
„Teď mi konečně řekni, kde Sebass drží Bellsambaru,“ uhodil na ni.
Bohyně nakrčila čelo. „Tak proto ty cesty po pobočkách Protokolu. Mělo mě to napadnout hned. Okamžitě s tím přestaneš.“
„Žije ještě?“
Grewina rozhodila rukama. „Vím já? Oficiální rozsudek je jedna věc, a exekuce druhá. Sebass může popravu odkládat donekonečna, když se mu zachce.“
Janis asi vypadal hodně rozběsněně. Grewina se přísně ušklíbla. „Proč se rozčiluješ právě kvůli ní? Za pohodlí prodala vlastní děcko. A když Ravens zemřel, zasáhla ji vina. Místo, aby si považovala, jak skvěle o ni Sebass pečuje, začala střečkovat.“
„To není pravda,“ odsekl, „Direna se zbavila, když byla mimo sebe. Sebass ji očaroval dryákem, který získal od Teji akezonské. Až po dvanácti letech jsme účinky toho svinstva zrušili. Bellsambara především nikdy Ravense nezradila. Milovala ho. A jestli mě máš ráda, jak říkáš, tak mi pověz, kde ji ten pletichář drží, pokud ji už nezabil.“
Grewina se zatvářila zděšeně. „K čemu ti to bude?“
Přimhouřil oči do tenkých škvír a zasyčel. „Prostě to musím vědět.“
Bohyně si vztekle dupla, plamínky v jejím pečlivě naaranžovaném zlatém účesu se rudě rozsvítily. „I kdyby ještě žila, nemáš šanci se k ní dostat. Ravens je po smrti. Pokud ho tedy milovala, jak říkáš, je pro ni lepší, když zemře taky. Porušila pravidla a musí zaplatit! Ty s tím nemáš nic společného. Nechej to být!“
„Nejspíš mi nic jiného nezbude,“ zalhal, „ale stejně by mne zajímalo, kde ji drží. Když mi to nepovíš ty, zeptám se někoho jiného.“
Bohyně vztekle pohodila hlavou. „Sebass tě k ní nikdy nepustí. Kdybys o to požádal, jen bys uspíšil její konec.“
Roztržitě přikývnul. Kdyby měl karty, dokázal by Bellinu pozici určit snadno. Objal matku okolo ramen a vedl ji zpět. Ulehčeně si oddechla. „Jsem ráda, že máš rozum.“
Ne, Janis neměl rozum. Aspoň ne způsobem, jak matka předpokládá. Něco mu říkalo, že ta záležitost s Bellsambarou spěchá. Už měl toho tápání plné zuby. Musí odsud vypadnout a najít Sebassův dům. Hledal Bell na všech zastrčených místech, ale co když ji má přímo pod nosem? Pod svícnem bývá přece tma. Proplétal se směrem k hlavním dveřím. V atriu narazil na Cineta s nějakou zamračenou ženou. Byla tmavovlasá, snědá a exoticky krásná. Její štíhlé tělo halily dokonale obepnuté jasně rudé šaty. Její rozhraní téměř prskalo potlačenou energií, což jasně ukazovalo, že jde o božskou bytost. Cinetovi hrál na tváři poťouchlý úsměv. Celým svým tělem vyjadřoval zvědavost a zájem. V takovém rozpoložení ho Janis neznal. Jakmile ta ženská Janise spatřila, ještě více se zakabonila. Janis se nemohl ubránit pocitu, že ty jantarové oči už někde viděl. Hrome! Úplně stejně oči má ten chlápek z Brusedey, kterého mu matka představila posledně. Měl sebou sestru a ta byla kočka.
„Můj pán, Trajanis, princ z Grenedonu,“ představil Janise Cinet.
„Ale já si slečnu Kerris, pamatuji,“ zapředl Janis a dvorně se Kerris uklonil. „Rád vidím, že jste stejně působivá v této formě jako v té druhé.“ Pečlivě dbal na to, aby ani jednu formu nepreferoval.
„Takže jste mě poznal,“ poznamenala Kerris.
„Samozřejmě,“ řekl napruženě Cinet. „Kočka nebo žena. Obě syčí a prskají stejně.“
„Nebuďte impertinentní, Cinete,“ okřikl démona Janis.
„Správně,“ ušklíbla se Kerris. „Jinak vám pric z Grenedonu napráská na zadek a já se budu dívat.“
„To...nebude nutné,“ zamumlal zmateně Janis. Nebyl si jistý, co to má znamenat. Náhle si tam připadal nepatřičně, jako kdyby přerušil něco soukromého.
Konečně se mu podařilo se od nich odlepit. Nenápadně, ale důsledně se probíjel k východu. Mohl by se někoho na polohu Sebassovy rezidence přeptat, ale vypadalo by to divně, vzhledem k tomu, že Sebass je právě teď tady. V hlavě spřádal plán. Jeho srdce dunivě zvonilo, jak měl strach, že si jeho odchodu někdo všimne. Měl ale štěstí, ti nejvšetečnější se tou dobou drželi v tanečním sále. Úspěšně se dostal ven a zamířil k parčíku na náměstí.
Už byla tma, ale stromy svítily jasným bílým světlem. V tvaru nepravidelného oválu park lemovaly bloky budov. V pěti místech se k náměstí sbíhaly další ulice. Lámal si hlavu, který dům by mohl patřit Sebassovi. Zadíval se na své ruce. Jeho sahíjinská pokožka se v kalném světle kouzelných stromů měkce leskla. Soustředil se na odstín své kůže a vší silou si přál, aby se zabarvil do tmava. Zdánlivě jednoduchá věc se ukázala být tím nejtěžším, oč se kdy pokoušel a když ho začala bolet hlava, nechal toho. Teprve pak si vzpomněl, jak ho Cinet upozorňoval, že něco takového se mu nepodaří. Můžete měnit témeř cokoliv kromě sebe, sire...
Naštvaně vstal. Absolutní fiasko? Ne, to nedopustí. Pod nohama mu začvachtalo. To je nápad! Bláto lesk jeho kůže spolehlivě zakryje.
