Střípky Sváru (kapitola první)
Stál po kotníky ve vodě a do bosých chodidel ho příjemně tlačily dohladka vyleštěné oblázky. Voda byla tak čistá, že na pozadí mělce se svažujícího dna viděl i tu nejdrobnější vodní havěť včetně jemně růžových jako zrnka máku malých poloprůsvitných medůzek. Na oranžovém nebi nad jeho hlavou plula bílá oblaka a skrze ně se mihotavě proplétala šedavá vlákna Henrexovy sítě. Tenké a sotva viditelné svazky oplétající a spojující světy Senedina náhrdelníku s Tenerisem i mezi sebou navzájem.
Tak to je ta síť, ve které končí všichni zaprodaní mágové včetně Janisova mistra Estebana... Janis se znovu otřásl při vzpomínce na chvíli, kdy síť poprvé uviděl. To oni sami se stávají tou sítí. Skrze ně si posíláme vzkazy, zněla matčina odpověď na jeho dotaz. Teď už si na nezbytný doplněk zdejší oblohy přivykl – alespoň do té míry, že byl schopný se na něj v klidu dívat.
„Je mi to líto, Ordy, ale tu láhev, co jsem ti slíbil, nemůžu přinést. Můj komorník ji kamsi uklidil a nevzpomíná si, kam...“
„To mě mrzí. Tvůj vzorek bude na degustaci chybět. Doufám, že přesto přijdeš.“
„Pokud mi ten pitomec někam nezaložil můj nový klobouk, tak snad jo.“
„Tak si místo klobouku vem čepici...“
Janis se před tím nevysychajícím tokem vět rychle uzavřel. Sítě užívají bohové a všechny rozhovory, které zatím vyslechl se týkaly každodenních záležitostí na světech Senedina náhrdelníku.
Útržky cizích konverzací se vtíraly do vědomí téměř samovolně. Stačilo se na síť v myšlenkách zaměřit, mohl slyšet fragmenty rozhovorů nebo celé dlouhé monology stejně, jako to dělal na Tenerisu, jen bez zdlouhavé a bolestné přípravy. Samotný pohled na síť ho zneklidňoval tím spíše, že v jednom okamžiku se vlákna jevila jasně patrná a ohraničená a vzápětí mizela téměř do ztracena. Přesto věděl, že tam stále jsou.
Ovšem, i tady se pokládalo za neslušné šmírovat cizí rozhovory, ale Janis byl vždycky zlobivý hoch. Zatím nenarazil na nic jiného, než na bezvýznamné klepy. Jeho však zajímá Teneris. I tak to bude zkoušet dál.
Na protilehlém konci jezera se zvedala hradba šedivých skal a nad ní se vznášel rudý přísvit Plamenného moře. I když to bylo pěkně daleko, občas i sem vítr donášel závan kouře, který se mísil s pronikavou vůní čerstvě pokosené trávy.
Při představě plamenů se nechtěně otřásl, jak se mu pamětí mihnul dnešní sen, který ho vyhnal na čerstvý vzduch. Byla to spíš vzpomínka než noční můra. Plameny mu olizovaly nohy, žhavý vduch mu spaloval hrdlo. Srdce mu prudce bušilo.
Rychle vystoupil z vody a vracel se k zahradě. Konečně musí jednat. Měl vztek. Na matku, na Cineta a nejvíc na sebe, že ztratil tolik času. Písek, kameny a ostrá stébla zakrátko vystřídala plohými kameny dlážděná pěšina. Lemovaná okrasnými keři se vinula pod klenbou rozložitých stromů kolem včelína až dál k upraveným květinovým záhonům a k samotnému domu. U včelína se zastavil, aby zkontroloval hnízdo červenek. Každý den sem chodil a díval se na hnído ve větvích staré jabloně. Většinou na vajíčkách samička seděla, ale tentokrát se vydala na lov. Vzhlížel k hnízdu a cítil, jak zárodky ve vajíčkách rostou…
Kdyby chtěl, dokázal by zařídit, aby se z nich místo ptáků vyvinula dráčata. Okamžitě tu myšlenku zavrhl. To by si jejich matka nezasloužila. Ani ta jeho si nejspíš nezaslouží, že jakmile se naučí to nejnutnější, začne hledat způsob, jak jí zkomplikovat život. Protože Direna, Evonu, Kresena, kesonské a ostatní nemůže nechat smrtelníkům napospas. Možná, že ani Ternakovi by nevadilo, kdyby nemusel Ikbale lízat zadek. Janise mrzelo, že Grewinu zklame, ale to, co musí udělat, je silnější, než všechno, co kdy v životě cítil.
Dlužno říct, že tu s ním mají svatou trpělivost. Hned, co se probudil, nevědomky pokroutil nebo přetavil veškerý nábytek ve své ložnici. Dokonce pokřivil zdi a zvlnil podlahu. Vůbec si neuvědomoval, co dělá. Nevěděl, že jakmile jej Grewina protáhla skrze oponu, iniciovala jeho sahíjinskou polovinu.
Vždycky si myslel, že má emoce pod kontrolou, ale teď došel k názoru, že nikoliv. Sebenepatrnější myšlenka, která mu vytanula na mysli, pokud ji bezprostředně neočistil od emocí, se okamžitě projevila na okolí. Přetvářel svět, aniž by chtěl. Podlahy se vlnily, okna se kroutila, z dřevěného nábytku rašily větve, obrazy vrůstaly do stěn. Od chvíle, co otevřel oči, se zmítal ve spirále zmatku. Uklidni se! Žádné složité konstrukce! zněl mu v hlavě matčin hlas. Jenom vnímej... Učil se disciplíně a klel.
Živelná tvorba je nesmírně nebezpečná, varovala ho matka. Než se to naučíš kontrolovat, nemůžu tě pustit ven. Zpočátku si Janis připadal jako živelná pohroma. Jeho okolí se měnilo zdánlivě nezávisle na jeho vůli. Harfa se přetavila v beztvarou hroudu dřeva, květináč se roztekl do neforemné placky, koberce se drolily pod nohama. Grewina pro jistotu poslala veškeré služebnictvo kromě Cineta k příbuzným, protože tu bylo riziko, že by mohl Janis někomu ublížit.Učila ho sama a Cinet jim asistoval. Zpočátku Janis věci ničil a zase je opravoval. Stále dokola. Pak přetvářel. Pak tvořil úplně nové věci. A když tak činil, matka ho úmyslně rozptylovala přízraky démonů, aby se naučil odolávat rušivým vlivům. Nejhorší bylo, když se „to“ dělo, aniž by cokoliv z toho chtěl. Kolikrát se jen zamyslel, a místo knihy svíral v rukách kladivo nebo mrtvolku králíka s ploutvemi místo zadních nohou. Kolikrát se tak vyděsil z toho, jaké příšernosti mimoděk tvoří, že balancoval na hraně šílenství. Pod vlivem idealizovaných vzpomínek na to, co mu o tvorbě vyprávěla Qlea, teď narážel na brutální realitu. Stále více se přikláněl k přesvědčení, že krenevský přístup k tvorbě se od toho sahíjinského liší. Pokud bys chtěl vázu, představ si ji jako celek, říkávala Qlea. Neotravuj se s detaily, ale soustřeď se na výsledný pocit, který chceš z té vázy mít. Realita se podle toho zformuje sama... Tehdy to, pochopitelně, bral jen jako Qlein rozmar. Pouštěl ty řeči jedním uchem tam a hruhým ven. Netušil, že Qlea má důvod, proč mu to vypráví.
Zatímco krenevové užívali při tvorbě emoce, sahíjinové postupují jako v řemeslné dílně. Urči si materiál, urči si tvar, vymysli způsob opracování a pak teprve konej, radila matka... To už mu připadalo lehčí tu vázu skutečně uplácat z hlíny a vypálit v peci. Možná, to bylo tím, že ve Druhém věku krenevové pobývali na Tenerisu a dennodenně tvořili pro smrtelníky. Zatímco nyní ve Třetím věku, kdy se sahíjinové přesunuli na satelity, to není tak často zapotřebí, protože tu nejsou smrtelníci, kteří by věci ničili. Sahíjinský přístup Janisovi připadal nudný. Krenevský naopak osvěžující, protože často mimoděk vznikaly věci, které byly mnohem zajímavější, než tvůrce původně zamýšlel.
Jen to musí dostat pod kontrolu.
Grewinu krenevský přístup dohání k nepříčetnosti. Toto že je jablko? To původní bylo podélně žíhané a toto vypadá jako glóbus! Postupně se ale Janis donutil dělat to, co od něj matka chtěla. Jakmile uznala, že už není úplný diletant, povolala démony zpět a plně ho svěřila do Cinetovy péče.
Tehdy ji znovu požádal, aby mu ukázala, jakým způsobem bohové nazírají za oponu. Nakonec, když už neničil, nač se podíval, se Grewina uvolila mu nazírání předvést. Ukázala mu, jak zacílit soustředění způsobem, jakým se dnes zaměřil na ta vajíčka v hnízdě. Oponu vnímal jako pružnou membránu, kterou společně překonali a mohl se podívat dál. Nezíral očima, ale celou bytostí. Pronikal skrze hmotu a dálku až se dostal na Teneris. Do kuchyní a prádelen, do mlýnů i do chrámů. Bylo to podobné, jako když dříve naslouchal dimenzionálním šelestům, ale teď k tomu přibyly i obrazy a výsledný dojem byl plastický. Zatím to ale nedokázal sám, a to ho pořádně štvalo.
V žádném případě! Prohlásila matka, když po ní chtěl ukázat, jak se na Teneris dostat fyzicky. Tvrdila, že na takovou zkušenost není dost zralý. Zatím jsi jak neřízená střela, řekla mu. Tady na Grewu ničíš jen věci, ale na Tenerisu bys stejně snadno mohl ničit lidi. S nevolí uznal, že má pravdu. Ale od té doby uběhla spousta času. Už se tolik zlepšil... Však když mu to neukáže Grewina, najde někoho jiného. A mezitím se bude pokoušet sám.
Dům jeho matky obložený okrovým pískovcem vůbec nepřipomínal příbytek bohyně Zmaru. Vyhlížel spíše jako sídlo ovdovělé teneriské královny. Působil utěšeně a spořádaně. Plno zelených zákoutí, fontán, květin a soch, všude čisto, klidno a bezpečno.
Dříve, než Janis dospěl k terase a k dokořán otevřeným dveřím do svých pokojů, zaslechl plácání blanitých křídel. Než stačil zvednout hlavu, démon mu přistál přímo před nosem.
„Co to, sakra, tropíš,“ osopil se na něj Janis, „málem jsi ze mě udělal lívanec.“
„To bych si nikdy nedovolil, pane,“ poznamenal uctivě démon. „Dokonce, ani kdyby to bylo možné, jako že není,“ ušklíbnul se.
Janis pohodil paží k obloze. „Jak to, že jsem tě tam nahoře neviděl?“
Cinet nechal křídla zmizet a přidal se k Janisovi. Bok po boku se vraceli k domu. „Nechtěl jsem rušit,“ odpověděl. „Držel jsem se mimo dohled.“
„Na to jsi konečně expert,“ poznamenal jízlivě Janis. Vzpomněl si, jak se na Cineta zlobil, když se poprvé probral. Tolik let mu byl démon nablízku a nikdy nenaznačil ani slovo. Nemohl jsem, můj pane, bránil se démon. Po zkáze Wobernu, po té, co vás má paní tak dlouho marně hledala, upadla do mrákotného spánku a mne tady zanechala bez rozkazů. Toulal jsem se po Tenerisu a jen díky šťastné náhodě jsem vás na Trnitém ostrově našel. Okamžitě jsem letěl sem a pokoušel se vaši matku probudit. Ale byla úplně mimo, nepodařilo se mi to. Měl jsem pak dvě možnosti. Buď vaši existenci nahlásit do Jingivonu, což by vás stálo vzhledem k zákonům život, nebo dělat mrtvého brouka, nenápadně na vás dohlížet a čekat, až se bohyně vzbudí. Nemohl jsem vám nic říct, protože vy byste vzhledem ke své povaze potichu nezůstal. Tak jsem stále čekal. Znovu jsem se pokusil Grewinu probudit, když z vás Henrex učinil Erijenova otroka. Ani tehdy jsem neměl štěstí. Naposledy pak těsně předtím, než vás vedli na hranici. Ukázalo se, že jedině váš hlas dokázal bohyni vzbudit...
Janis nad tím několik dnů uvažoval. Vždycky cítil, že je v tom mlčenlivém důstojníkovi víc, než dává najevo a štvalo ho, jak odtažitě se k němu chová. Pak připustil, že Cinet jednal v rámci svých možností správně. Dokonce uznal, že v tom posledním období, kdy byl v Erijenových řetězech, se k němu Cinet choval skvěle.
„Nechybí ti tvá původní práce?“ zajímal se Janis. Cinetovým posláním bylo pronásledovat a trestat lidi, kteří si nevážili daru života a nemístně s ním riskovali. Takové, kteří se pro zábavu ochotně vrhali do každého nebezpečí.
Cinet pokrčil rameny. „Dělal jsem to několik staletí. A v posledních pětadvaceti letech jsem to stejně zanedbával. Weyna je šťastná, že povýšila. Užívá si to. A myslím, že to zvládá se ctí.“
„Matka tě pořád nutí mě hlídat, co?“ uchechtl se.
Démon si srovnal křídla do elegantnějšího tvaru a přikývnul. „Být vám po ruce je teď mým základním posláním. Paní Plamenů má o vás starost. Ještě bude nějaký čas trvat, než budete úplně...v pořádku.“
Dostali se na dvůr. Janis se posadil na kamennou obrubu okrasného bazénku s lekníny a zajel si prsty do vlasů. „Jestli narážíš na to schodiště,“ zavrčel, „neudělal jsem to schválně. Prostě jsem se na tu konstrukci jen zadíval...a myšlenky se mi zatoulaly a ono se to pohnulo. Tolik křiku vůbec nebylo zapotřebí. Však jsem to zase srovnal.“ Stalo se to včera v podvečer, když procházel halou do knihovny. Jen nakrátko se otřel pohledem o vyřezávané zábradlí toho pitomého schodiště, ani nevěděl, co se mu tou dobou mlelo v hlavě. Možná, že to zábradlí je na takový typ zavěšeného schodiště příliš masivní a bác ho. Celé rameno schodiště se zatřepotalo, obrysy se rozpily a vzápětí znovu ztuhly, ovšem místo masivního složitě vyřezávaného zábradlí schodiště lemovala lehká konstrukce z lesklých kovových tyčí. Vastně to vůbec nevypadalo špatně. Kazil to jen ten temně fialový koberec . Puf a byl pryč. Nakonec vyměnil nášlapné stupně z černého mramoru. Světlé dřevo je lepší. Výsledek vypadal slibně. Poměrně ponurou místnost prosvětlil a odlehčil. Už otevíral dveře do knihovny, když uslyšel povyk. Co to má znamenat? rozčilovala se matka. Vždyť to tu vypadá jako na bredeonském daňovém úřadě! Okamžitě to dej zpět! Vyhověl jí, ačkoliv o tom, jak to vypadá na daňovém úřadě na Bredeonu, neměl ani ponětí. S kobercem si ale postavil hlavu a ten starý fialový nahradil hráškově zeleným.
„Na začátečníka to nebylo špatné, sire,“ zašklebil se Cinet. „Jednou si to postavíte ve svém domě.“
„Ach ano,“ houknul Janis. „To mi máti tvrdí taky.“
„Toto období brzy skončí,“ řekl povzbudivě Cinet, jako kdyby mu četl myšlenky.
„Nemůžu se dočkat, až odtud vypadnu,“ povzdechl si Janis. Opravdu potřeboval vědět, jak jsou na tom Diren a ostatní... Ale Cinet důrazně tvrdil, že on o poměrech na Tenerisu nemá ani páru, a že ani nemá způsob, jak by to mohl zjistit, protože se od něj nesmí hnout. Janis zatím netušil, do jaké míry mu démon říká pravdu. Dost ho překvapilo, že od chvíle, co ho Grewina vytáhla z ohně, trvalo celý rok, než se probudil. A dalšího půl roku tráví čas tady...učením, aby se vůbec dokázal posadit na židli, aniž by ji předtím neproměnil v plyšového zeleného kozla, což už se mu jednou opravdu stalo.
Cinet vzhlédl k vysokým oknům v prvním patře. „Mám vám připomenout, že k večeři budeme mít hosty. Vaše paní matka očekává, že si na sebe vezmete odpovídající společenský oděv. Začátek po západu slunce.“
Janis znechuceně přikývnul.Matka včera rozeslala po síti pozvánky pro své nejbližší přátele. Bude to vlastně generálka na jeho uvedení do společnosti, které se chystá za deset dní v Jingivonu. Co může očekávat? Hrsku matčiných přátel, kteří budou mít tu odvahu navštívit jejího exotického syna.
