Střípky sváru (kapitola osmnáctá)
Soudní síň byla téměř plná. Lijana seděla ve druhé řadě s matkou a hned na Janise s Grewinou zamávala, že jim drží místa.
Emdewon zpoza pultíku auditoriu oznámil, že na Tenerisu byla zpozorována cizí neregistrovaná entita, která uniká dopadení. Byla pozorována, jak se vznáší nad městským mrchovištěm, jako kdyby tam něco hledala. Vyděsila popeláře, kteří to posléze oznámili v nedalekém Emdewonově chrámu. Diákon se tam hned vypravil a pokusil se tu bytost modlitbami odehnat za oponu. Skutečně odletěla, ale diákon došel k závěru, že nezamířila za oponu, ale někam k Líné řece. Proto pověřil orakulum, aby zprávu o incidentu sdělilo bohům.
„Jak ta osoba vypadala?“ přerušil Emdewona Henrex.
„Jako lidská žena. Mladá a hezká. Světlé vlasy, s poněkud neuspořádaným účesem, bledá pleť, jantarové oči. Oblečená prý byla v zácloně.“
„Skandál,“ zamumlala Seneda.
„Tak to nemůže být démonka z Druhého věku. Krenevové tvořili jen brunety nebo zrzky,“ ozval se Sebass.
„Který diákon to oznámil orakulu?“ zabručel z pléna Smesmech.
„Nuvonus, můj diákon z Akezonu,“ dopověděl Emdewon.
„Není možné, že by se Nuvonus spletl, bratře?“ uchechtl se Henrex. „Ten starý pitomec je slepý jak krtek. Nepozná bečku sádla od stelné prasnice.“
„Nuvonus je opravdu slepý jak krtek,“ přidal se Mreon. „Možná to byla jen hra světla a stínů.“
„Nebo se nad mrchoviště zatoulal racek od Líné řeky,“ vyjekl škodolibě Smesmech.
Emdewon zakoulel očima. „Nuvonus je sice trochu slabozraký, ale nenechali jste mě domluvit. Poslal jsem tam krixy. Počíhaly si tam, a skutečně hned dalšího dne tu bytost viděly taky.“
„Tak proč ji nečaply?“ podivila se Seneda. Janis se v duchu ptal s ní.
„Protože jim unikla,“ řekl upjatě Emdewon. Sál zašuměl údivem. Kdo kdy slyšel, aby krixy zklamaly? Tyto tři démonky s vizáží okřídlených a zubatých koz byly ve Druhém věku vytvořené ke stíhání osob unikajících spravedlivému soudu. Jejich cílem bylo kořist pronásledovat, dopadnout a přenést přes oponu před Senedonův stolec. Pokud i tam obviněný zarputile odmítal vypovídat, krixy jej k tomu otřesně znějícím mečením dohnaly. Po porážce krenevů krixy zdědil Emdewon. „Bez potíží zmizela za oponu,“ dodal Emdewon, „a je dokonce možné, že se teď potuluje někde mezi námi.“
Nikdo z přítomných, a byli tam všichni včetně Vivon, k výskytu neregistrované běsky neměl co sdělit. Na závěr všichni přislíbili, že jakékoliv informace na toto téma neprodleně ohlásí. Těsně před tím, než se začali sbírat k odchodu, bohyně Erix vstala, zatleskala, aby si zíslala pozornost a pozvala všehny k návštěve svých zahrad. „Připravila jsem kuželkovou dráhu a plné mísy horkých kronýšových lasturek podle receptu mistra Tamáše z Hermu, vážení!“
Přítomní bohyni odměnili pochvalným mručením.
Emdewon naježil obočí. Takový poprask by za normálních okolností označil jako znevažování důstojnosti soudní síně, ale Erix s tím začala těsně po té, co jednání ukončil, proto nemohl nic namítat.
+++
Dům bohyně radosti stál na náměstí v sousedství Sebassova. Lijana tam Janise už jednou vzala, aby učinila za dost dobrým mravům a představila ho matce jako svého přítele. Snažil se to tehdy zkrátit na minimum a budiž Erix ke cti, že je po několika zdvořilostních frázích se smíchem poslala do zahrady a šla si po svých. Erixina zahrada za domem oplývala travnatým paloukem a kuželkovou dráhou, za kterou se rozkládalo bludiště z živých plotů uvnitř kterého se nacházely pavilonky nejroztodivnějších stavebních slohů.
Pozvání na kronýšové lasturky otráveným Sahíjinům zvedlo náladu. Ačkoliv i Tyneon původně vypadal, že má naspěch, teď se rozmarně uchechtl, a kývnul na Emdewona, aby šel taky.
Erix si zakládala na dokonalé reprezentaci. Její obslužný personál sestával z démonů a démonek, kteří v Druhém věku tvořili součást tenerisského přírodního prostředí. Víly a najády v poloprůsvitných zelených šatičkách neslyšně proplouvaly mezi stolky rozestavenými po kratince střiženém pažitu a roznášeli horké lasturky a perlivý sekt. Vodníci v šedomodrých šupinatých overalech hráli na harfy a hejkalové v zelenohnědých kamaších s listy místo vlasů stavěli sahíjinům kuželky. Mezi hosty Janis zahlédl i Dewi-tana s Kerris, ale nechal je být, protože se bavili s Henrexem a Vivon. Grewinu si pro sebe zabrala stromista Seobhan, zakrátko se k nim připojila manželka bredeonského vyslance.
Vypadalo to, že společnost se dobře baví, ale bylo patrné, že sahíjiny zádrhel s neregistrovanou běskou vykolejil. Každý cítil potřebu projevit své znepokojení. Janis jen poslouchal a nenápadně pozoroval Vivon, držící se poblíž Henrexe. Přál by si, aby ho její přítomnost tolik nerozptylovala. Temný hrál s Dewi-tanem a Kerris kuželky, ale co chvíli k Vivon prohodil nějakou repliku a dožadoval se její pozornosti. Několikrát ji vyzval, aby koulela místo něj. Bylo patrné, že si nepřeje, aby se někam vzdalovala.
Ixona si něco tiše špitala s Fasiem, bohem dohody a podle toho, jak se Fasius tvářil, to asi nebylo nic veselého. Janise napadlo, že jestli bohyně postupně příbuzné připravuje na přírůstek v jejich společenství, bude brzy pořádná mela. Hlavně, až se to dozví Seneda.
Už se setmělo. Teplý vzduch čeřily tiché zasněné tóny harf a houslí. Po upravených travnatých plochách se lehce vznášeli mlžní běsové a běsky hrající duhovými barvami. Janis se právě potloukal kolem besídky s muzikanty, když se od stánku s nápoji ozvalo hlasité práskání provázené gejzíry jisker a překvapenými výkřiky. Na vydlážděnou plochu před besídku vběhla zamaskovaná postava v černém. V rozpažených rukou třímala krátké řetězy zakončené kulovitými drátěnými klíckami, ve kterých planul a prskal a jiskřil zlatý oheň. Hosté přicházeli a s pobavenými obličeji se shromažďovali na okraji parketu. „Vivat, ohnivý tanec!“ skandovali. Černý muž se dvorně uklonil, ruce s ohnivými kyvadly stále široce odtažené od těla. Pak muzikanti spustili pomalý kus. Černý začal řetězy kroužit a vykrajoval to tmy ohnivá kola. Hudba zrychlovala a současně s tím zrychloval i artista. Z kruhů přešel na osmičky, a pak komplikovaně tvarované křivky. Točil sršícími koulemi i nad hlavou a kolem celého těla tak rychle, až se zdálo, že ho ovíjejí stuhy tekoucího ohně. Když skončil, byl odměněn bouřlivým potleskem. Odhodil stále planoucí koule do trávy a vzal si sklenici, kterou mu podávala Seneda.
„Už si můžeš tu masku sundat,“ řekla kysele.
„Jasně, máti,“ řekl artista a strhl si z hlavy černou kuklu.
Janisovi zvědavost nedala a šel se podívat na ty koule. Odněkud se vynořili tři malé postavičky v kapuckách. Dřepěly kolem kyvadel, cosi mezi sebou drmolily a sledovaly, jak ohně v klíckách uhasínají. Janis se naklonil, aby přes skřety viděl. Překvapilo ho, když v každé klícce našel ještě doutnajícího černo červeně pruhovaného baziliška.
Kdosi ho vzal za ramena. „Odhaluješ moje tajemství, bratránku?“ zasmál se Smesmech.
„Kdybys chtěl, aby to bylo tajemnství, nenechal bys to volně ležet,“ odpověděl kousavě Janis.
Smesmech si projel čupřinu barvy rudého zlata a pitvorně našpulil rty. „Hmm, soudím, že máš pravdu. Ty máš rád poslední slovo, že? Naneštěstí jsou tu jiní, kteří v tom mají delší praxi. Jako třeba moje dokonalá matka. Pusť z hlavy, že bys ji někdy předstihl.“
„Zdála se mi nějaká naštvaná,“ podotkl váhavě Janis. „Nelíbí se jí, co děláš? Zlobí se, že by to mohlo těm baziliškům ublížit, nebo co?“
Smesmech dopil zbytek, co měl ve sklenici a mávnul rukou. „Ale co tě nemá! Jí se nelíbí, že ze sebe dělám šaška. Je to prý nedůstojné mé vysoce urozené osoby. A co se týká těch ještěrek, nic se jim nestane. Jenom se nesmí dostat do hořlavého prostředí, když už samy hoří. Kdyby cokoliv hořlavého jejich plamen přiživilo, shořely by i s tím. Proto jsou ty košíky kovové a proto jsem je nechal uhasínat v mokré trávě.“
„Moc se mi to líbilo, Smesmechu,“ řekl upřímně Janis.
Smesmech se potěšeně zašklebil. „Díky, bratránku.“ Ukázal na stůl s dalším občerstvením. „Jdeme si pro nášup, co říkáš?“
Pili a klábosili. „Tak co pořád děláš?“ zajímal se Smesmech. „Ještě prudíš Sebassovy poskoky ve všech pobočkách Protokolu, co jsou?“
„Ne, to už mám splněné,“ usmál se Janis.
Smesmech si řádně přihnul a pak podal sklenici skřetovi po své pravici. Janis už pochopil, že skřetí trojice je pravidelnou součástí Smesmechovy image. „A pořád jsi ještě pečený vařený v knihovně?“ dotazoval se dál Smesmech. „Proč neděláš něco zábavnějšího? A jak je možné, žes mě ještě nepoctil návštěvou v mém doupěti neřesti QQQ? Zaručuju ti, že jakmile poznáš tamnější barmanku, ony tě ty akademické úchylky přejdou...“
Janis si položil ruku na srdce: „Slibuju, že se tam co nejdřív podívám.“
Smesmech se zakabonil. „Jo, jo, sliby, chyby.
Načež se Smesmech začal Janise vyptávat na fenomén predikce při vykládání karet. Zajímalo jej, jak to mohlo Janisovi mezi smrtelníky tak dlouho procházet, aniž by se zaprodal některému z bohů.
„Ne, že by na tom ještě záleželo, ale myslím, že jsem se nevědomky zaprodal sám sobě,“ ušklíbnul se na závěr disputace tázaný.
Potom se objevila Lijana. Zatahala Janise za rukáv a projevila přání, aby ji doprovodil k rákosovému pavilonu. Málem odsekl, že nemá zájem, ale Smesmech se Lijaně uklonil a řekl jí, že on už Trajanice zdržoval dost.
Janisovi nezbývalo, než Lijaně vyhovět. Cestou k altánu procházeli kolem lavičky u zeleného bludiště. Seděli na ní Henrex s Dewi-tanem a cosi řešili. Podle toho, jak rozčileně gestikulovali, se téma jejich diskuse zdálo důležitým. Vypadalo to, že mají něco v plánu a právě se chystají odejít. Janise napadlo, že pokud Vivon zůstane zde, mohl by s ní později promluvit.
Lijana ho důsledně táhla do zastíněné části zahrady. Neustále brebentila. Něco jí odpovídal, ale v mysli se zaobíral problémem s Trepenou. Sahíjinové se jí chtějí dostat na kobylku a jestli něco neudělá, tak ji odhalí.
V rákosovém pavilonku naštěstí načapali Erix a Mreona. Janis se tajně radoval, že má záminku k návratu, ale Lijana hned měla v rukávě náhradní řešení. Nedaleko, jen za několika živými ploty je alabastrový pavilonek… Odevzdaně si povzdechl. To neměl dělat, protože mu vyčetla malé nadšení. Už toho měl dost. Konečně jí řekne, že to chce skončit a poradí jí, aby se poohlédla někde jinde. Alabastrový pavilonek nebude horší než jiné místo. A taky dobře, že tam budou mít soukromí. Lijana se určitě bude vztekat a vyčítat mu, že ji jen využil...
Prošli další úsek bludiště a už byli téměř u cíle, když se kolem jejich hlav přehnal větrný vír a Janisovi se na krk pověsila křehká osůbka v šedých pavučině podobných šatech s hřívou rozcuchaných zářivě blonďatých vlasů. Trepena!
Lijana vyděšeně výskla.
Janis vetřelkyni pohotově zachytil.
„Jsou mi v patách!“ zasyčela Trepena. Vzápětí poklidnou atmosféru zahradní slavnosti rozčíslo několikahlasné drásavé mečení. Neslo se zdaleka, ale rychle nabývalo na intenzitě. Byla to jen otázka chvilky, než budou krixy zde.
Neváhal. Pevně chytil Trepenu kolem pasu a přenesl se s ní na Grew. Nechal ji u včelína a slíbil, že se tak za hodinu, až ukonejší Lijanu, vrátí. Jen ať do té doby nikam nechodí.
+++
Přemístil se zpět na Tyneon. V zahradě bohyně radosti mezitím vypukl chaos. Drásavé mektání Emdewonových koz připomínající škrábání štěrku o sklo přehlušilo hudbu. Do toho se ozývalo ječení, rozčilený chechot a výkřiky. Lijanu našel na témže místě, kde ji opustil, což nebylo nic divného, vzhledem k tomu, že mu celá operace s Trepenou zabrala jsem pár minut. Chytil ji za ruku a táhnul směrem k podiu a tanečnímu parketu, kde se srotil dav.
„Co to…co to…“ blekotala bohyně souměrnosti a ukazovala na temně modré nebe nad parketem, ze kterého se v pomalých spirálách snášely na zem tři stříbřitě bílé okřídlené krixy.
Janis bohyni mlčky táhnul směrem k nim.
„Co to bylo!“ zaburácela konečně Lijana.
Vždyť vidíš, krixy,“ řekl bezelstně. „Asi jdou podat Emdewonovi hlášení.“
Lijana se zaryla patami do země, čímž přinutila zastavit i jeho. „Mám na mysli tu štětku! Co to mělo znamenat? Kam jsi s ní zmizel?“
Janis byl na vážkách, zda se má Lijany konečně zbavit, nebo jestli by nebylo teď lepší rozchod ještě odložit. Rozhodlo to, jak zoufale se bohyně tvářila. Rty se jí chvěly a z očí jí tekly potoky slz. Obdařil ji pohledem napraveného hříšníka. „Byla to stará známá z časů za oponou,“ řekl konejšivě. „Snažila se mi namluvit, že se polekala těch nepříjemných zvuků. Nějak zapomněla, že už jsem zadaný. Musel jsem ji odnést z tvého dosahu dřív, než se jí pokusíš vyškrábat oči. Vysvětlil jsem jí, že její vějička nevyšla. Slíbila, že už mě nechá na pokoji.“
Lijana sršela vzteky. „Co byla zač? Kterému bohu patřila?“
Mávl rukou. „Kdo si to má pamatovat?“ Krucinál. Není nic horšího, než zhrzená ženská. Možná, že ten první nápad to konečně utnout, byl lepší.
Bohyně se zamračila. „Až nápadně se podobala popisu té neregistrované démonky, o které mluvil Emdewon.“ Máchla paží směrem ke krixám, které si Emdewon právě odváděl z Erixina sídla pryč a řekla: „Dokonce to vypadá, že ty krixy honily právě ji.“
Janis sevřel rty do tenké linky vzdoru. „Absurdní. Objevení mé známé s tím mumrajem vůbec nesouvisí.“
Lijana si vztekle dupla. „Myslím, že tou hledanou démonkou je právě tvá stará známá. Určitě se k tobě vlísala jenom proto, aby se mohla nepozorovaně dostat pryč. Sprostě tě zneužila. Nemůžeš ji krýt. Musíš ji nahlásit.“
Zaťal zuby. „Mýlíš se, ale pro tvůj klid to udělám. Ale dnes už je pozdě. Jak vidíš, Emdewon si krixy odvedl. Takže ho s tím budu obtěžovat až zítra. Teď, když dovolíš, se omluvím.“
Udiveně zvedla obočí. „Kam zase jdeš? Je ještě brzy…Ostatně, těšila jsem se, že přes noc zůstaneš. Matka nám přichystala…“
Obrátil oči v sloup. Sahíjinové to kopírování lidských móresů opravdu přeháněli. Na rozdíl od krenevů spánek sice potřebovali, ale Lijana nečekala, že budou spát. Zavrtěl hlavou. „Ještě něco mám,“ odsekl.
+++
