Střípky sváru (kapitola osmá)
Doma na Grewu matka Janise vyplísnila: „Příště zbytečně neprovokuj. Seneda je jako vosa v kožiše. Nemá cenu ji ještě víc dráždit. A co to mělo znamenat s tou Vivon? Vždyť to děvče je dočista blázen! Já viděla, jak jsi celý ztumpachověl, když jste tam spolu stáli! Vy jste spolu něco měli?“
Janis zalapal po dechu. Tolik o naději, že si jeho rozpoložení nikdo nevšiml. Než stačil cokoliv říct, bohyně z jeho výrazu vyčetla své.
„Tak ona tě svedla?“ dovtípila se totálně rozběsněná Grewina.
„Samozřejmě, že...ne,“ zablekotal. Cítil se jako idiot. Nechtěl se o tom bavit právě s matkou. A současně pocítil velký vděk vůči Cinetovi, protože tuto epizodu v souhrnné zprávě zjevně vynechal.
„Mělo mi to dojít hned!“ křikla. „Úplně mi vypadalo z hlavy, že jste se na Tenerisu setkali! Ta děvka proradná! Všichni přece víme, že už tři staletí spává s Henrexem. Byli spolu ve Druhém věku a byli spolu celé ty roky po krenevské porážce. Tady za oponou se s tím Henrex vůbec netajil. Dokonce se tím, že klátí krenevskou otrokyní, chlubil.“ Grewina se záštiplně uchechtla. „Jemu projde skoro všechno...“
Janis neměl náladu vyvracet, jak to s tím svedením vlastně bylo. A proč taky? Je lepší mlčet, protože kdyby o tom začal, patrně by se neovládnul a přiznal by, že toho v žádném případě nelituje.
Když se Grewina dostatečně vyvztekala, unaveným tónem uznala, že uvedení do společnosti dopadlo lépe, než čekala. „Půjdu si odpočinout,“ dodala nakonec. „A ty se hlavně do ničeho nezapleť. Cinet má za úkol tě nespouštět z očí. Nesnaž se to komplikovat.“ S příkazem, aby ji alespoň tři dny nechali spát, se zavřela ve svých pokojích.
+++
Janis chvíli klábosil s Cinetem, pak okouněl po domě a pak nějakou dobu chodil po dvoře. Když si ověřil, že se Cinet začetl do Emdolonovy teorie užitku, a nikdo další si ho nevšímá, vykradl se do zahrady ke včelínu. Uvnitř domečku ho přivítaly vůně vosku, medu a dřeva. Uprchlou vězenkyni našel stočenou na lavici u skříně na včelařské pomůcky. Ulevilo se mu, že neutekla. Tvrdě spala, jako kdyby se tu cítila v bezpečí.
„Vstávej,“ probudil ji. „Můžeme začít druhou fázi.“
Probudila se s vyděšeným heknutím. „Bzzz, bzzz,“ zabzučela.
„Je ti dobře?“ opatrně se otázal Janis.
Příšerka se prudce posadila a ústy připomínající černou hnijící ránu se na něj plaše usmála. „Skvěle,“ zaskřehotala. Pohodila paží k úlům: „Bzukalky mi zpívaly do uší. Bzzz, bzzz. Moc pěkné. O sahíjinovi, co chová bzukalky jsem ještě neslyšela. Ty tady bydlíš?“ Janis usoudil, že je skutečně tak střelená, jak se obával. Na první pohled připomínala hodně starou a nemocnou smrtelnici, ale její svižné reakce naznačovaly, že k bezmocné seniorce má daleko.
Janis máchl směrem ke dveřím. „Bydlím na druhém konci zahrady. Tento svět patří mé matce, paní Plamenného moře. Jmenuju se Trajanis.“
Osůbka strnula, chrčivě se nadechla. Prudce se vzepjala a natáhla paže před sebe. Její tvář připomínala strnulou divadelní masku. Oční bulvy se jí obracely do důlků, až bylo patrné jen bělmo. Pak začala skřípavým hlasem recitovat:
„Vítěz bude oslaven
jeho slovo zákonem
Poražený jsa očištěn
mystickým plamenem.“
Janis znechuceně zafuněl, když poznal Proroctví běsky z Gondotu, které popisovalo snahu krenevů o navrácení svobody. Právě ty poslední verše se týkaly jeho. On byl tím poraženým, kterého na Jestřábí hoře očistili v plamenech.
„No, dobře,“ zamručel, „tak o mně víš. Ne, že by mě ta porážka těšila. Kdyby mě Erijen nezhypnotizoval...“
Jenže ona ho vyvedla z konceptu, když plynně navázala slovy, která ještě nikdy neslyšel:
„V horoucnosti vypálené
Světlem ohně osvícené
V lůně zrady zplozeno
Sémě pravdy vloženo.“
Pak se roztřásla a shroutila do klubíčka. Pod chumáčem neuspořádaných vlasů na Janise zářily její oči. „Jsi ten s kartami,“ šeptla.
„Spíš bez karet,“ odsekl. Nechtělo se mu rozebírat minulost a už vůbec ne to nové proroctví, protože zcela jistě o proroctví šlo. „Podívej, tlačí nás čas,“ dodal. „Musíme tě dát do pořádku. Popiš mi, jak jsi vypadala, než tě Sebass dostal. Nemůžu tě udělat stejnou, ale rozhodně to může být lepší...“
Bláznivka si v rozpacích vjela prsty do zplstnatělých vlasů. Zatahala za cíp své špinavé a zpuchřelé košile. „Vypadám skoro stejně jako vždycky. Snad jen nějaké oblečení...“
Janis zavrtěl hlavou. To přece nemůže myslet vážně! Některé démonky mívají dvě podoby. Ošklivou na zastrašení a krásnou na nalákání. Taková Weyna si v ošklivosti přímo libuje. Ale něco mu říkalo, že tady toto není ten případ. „Jak se vlastně jmenuješ? A k jakému klanu patříš?“
Osůbka si založila paže na prsou. „K žádnému,“ odvětila. „Jmenuju se Trepena. Pocházím z Riiberionu. Přesněji z nadsvětí. Jsem dcera nejvyšší bohyně světla a štěstí, Krassiony. Sebassovi démoni mě chytili v Paláci Protokolu.“ Smutně se uchechtla. „Přistihli mě, jak si listuju v Almanachu Prokletých.“
Janis si vybavil, že Almanach Prokletých tvoří seznam padlých krenevských bohů. U každé položky je uvedeno, komu byl ten který otrok prodán. Průběžně se tam doplňují jména aktuálních vlastníků. „Jsi cizinka? Proč ses neodvolala na svou matku?“
Trepena nešťastně vydechla. „Udělala jsem to. Žila jsem v dojmu, že matka mou misi u vás předem domluvila, jak mi slíbila. Ale ukázalo se, že mě podvedla. Vzkázala sahíjinům, že o mém pověření nic neví. Prý si se mnou mohou dělat, co chtějí.“ Její tvář se zkroutila. „Chtěla se mě zbavit a ani se nenamáhala zabývat se mnou osobně...“
Janis zvedl obočí. Takže to není démonka, ale bohyně. Proto se mu zdála její struktura tak cizí. „Proč se tě chtěla vlastní matka takovým způsobem zbavit?“
Trepena vzpurně pohodila hlavou. „Protože se bála, že kdyby mi to řekla na rovinu, postihla bych ji nějakou nepříjemnou věštbou. Jenže já o svých věštbách nerozhoduji. Přicházejí samy! Můžu jenom odložit jejich sdělení. Proto na mě matka zanevřela. Ale já nelhala. Jen jsem jí tu předpověď řekla pozdě, abych pomohla své sestře. Orena, to je moje sestra, se totiž zamilovala do smrtelníka, víš? Ti dva spolu utekli. Matka vztekem roztřískala všechen svůj vzácný porcelán.“
„Matka tě vyhnala, protože jsi odložila oznámení věštby týkající se sestry?“ ujišťoval se. „Ale pokud to byla věšba, tak jsi musela vědět, že se jí podaří utéct... Jaký mělo smysl její sdělení odkládat?“
Trepena se shovívavě zašklebila: „To sdělení se netýkalo přímo Oreny. Bylo o tom porcelánu, co skončí na padrť. Právě z toho, že ho máti roztříská, se dalo dobře odvodit, že jí sestra s tím chlapem frnknou.“ Pokrčila rameny. „To bys musel znát souvislosti...“
„Snad až bude lepší příležitost,“ zamumlal bezvýrazně Janis. Hlava se mu točila, když nad tím přemýšlel. Efekt věštby v koloběhu příčin a následků...
„Nemůžu se vrátit domů. Kdybych to udělala, matka by mi vzala všechno světlo,“ vyrušila ho ze zauzlovaných myšlenek Trepena. „Tak co se mnou uděláme?“ Její tvář se zavlnila dětským nadšením. „Můžu zůstat tady u bzukalek? Líbí se mi.“
Janis měl na cizinku stovky otázek, ale přiblížil se Emkener. Jakmile vyjde slunce, měla by být pryč. „Tady zůstat nemůžeš. Jestli nechceš, aby tě znovu chytili,“ řekl, a pokud já nechci, abys jim o mě cokoliv vyprávěla, pomyslel si. „Něco s tebou ale udělat musíme. Seď klidně a drž,“ dodal, odhodlaný změnit Trepenin exteriér způsobem, který by méně bil do očí.
Zavřel oči a vzpomněl si na Veru. Představil si ji bez léčitelských plyskýřů, spokojeně přikývnul a pustil se do díla: Zkroucené a vychrtlé údy srovnal. Neatraktivní dlouhý špičatý nos zmenšil, naježené huňaté obočí vyklenul a zjemnil, pleť zbrázděnou do podoby jádra vlašského ořechu vyhladil. Někde na jejích křivkách přidal, jinde zase malinko ubral. Prošedivělé roští na hlavě vystřídaly hladce spadající blonďaté prameny. „Tak,“ řekl, když si Trepenu od hlavy k patě prohlédl. „Ještě nějaké šaty by se hodily.“ Dámské šaty byly na jeho představivost příliš, dokázal ale vyčarovat velký kus letké tenké látky a ten jí podal. „Do toho se určitě nějak zamotáš.“
Trepena zaujatá svými ladnými pažemi a dmoucími ňadry vyděšeně vypískla. „Mohl bys mi, prosím udělat zrcadlo?“ Když jí vyhověl, zahrnula ho kritikou. „Taková krása! To přece nejde!“
Usilovně se díval nad její ramena, protože v nové podobě byla přímo k nakousnutí.
„Důležité je,“ houkl, „že teď tě ani vlastní matka nepozná.“
„To se pleteš,“ oponovala. „Krassiona by mě poznala, i kdybys mě proměnil v žábu. Co tady jenom, u všech bažinatých krchů, budu dělat? S takovou podobou jsem příliš nápadná. Každý se mě bude ptát, ke kterému klanu patřím. Vyjde najevo, že jsem tu navíc...“
Janis musel uznat, že Trepena má pravdu. Měla by zmizet. „Jsi bohyně,“ řekl. „Jsou i jiné světy. Příště si dáš pozor, aby tě nechytili...“
„Na to, abych se tam vůbec dostala, jsem teď slabá,“ ohradila se. Vysvětlila mu, že mimo riiberionský systém je její síla jen o málo větší, než síla zdejších démonů. I její věštecké schopnosti, tady nestojí za moc. „Tím, jak mě Sebass držel ve tmě, mě oslabil ještě víc,“ přiznala.
„Umíš procházet skrze oponu?“ zajímal se.
Obdařila jej shovívavým pohledem. „Co na Tenerisu?“
Následující půlhodinu jí podrobě vysvětloval, jak má na Tenerisu najít krenevského krále Direna. Pomáhej mu, ale ne tak, aby si tě všiml Erijen. Vyřiď mu, že na tom, on ví na čem, pracuju, ale potřebuju ještě nějaký čas. Celou tu dobu, co s ní mluvil a ona ho pozorně poslouchala, si uvědomoval, že šíleně hazarduje. Nebyl si jistý, do jaké míry Trepena chápe souvislost s událostmi z proroctví s jeho současným úsilím. V jedné chvíli působila jako praštěná bláznivka a vzápětí mluvila docela chytře. Cizí bohyně, byť oslabená, může na Tenerisu nadělat spoustu zmatků. Janis neznal tak dobře Protokol, aby měl ponětí, jak důsledně si sahíjinové své výsostné území hlídají. Je tu i možnost, že některý z démonů, klidně i Trsuah, si cizí bohyně na Tenerisu povšimne a ohlásí to. Taky je možné, že se Trepena na jeho pokyny vykašle a půjde rovnou za Emdewonem. Za inormace o Janisově zvůli, by si mohla vyškemrat azyl... Možné je všechno, ale Janis přesto doufal, že bohyně další zkušenost se sahíjinským restrikčním systémem riskovat nebude.
„Potřebuju s tebou být v kontaktu. Setkáme se tady přesně za týden v tuto dobu,“ řekl, když se loučili. „Kdyby ti to nevyšlo, tak zase za týden.“
+++
